Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Bídný úkol

Hermiona se znovu podívala na hodiny. Nevěděla, jestli se má znepokojovat, nebo ne. Oprava – věděla, zda má být znepokojená, a také byla. Nevěděla však, jestli má své obavy vyjádřit.

Od chvíle, kdy se vrátila do svého domu s jejich drahocenným nákladem krve a slz, Severuse ani nezahlédla. Zmizel ve svém pokoji a zůstal tam. To bylo předevčírem.

Co se týče jí samotné… Kdyby tam byl Harry nebo Ron, jednoduše by vyhledala bezpečí a útěchu v objetí a věděla by, že ji budou objímat tak dlouho, jak bude potřebovat. Ale Severus? Ačkoli Severus obvykle vypadal, že by mu nějaká ta objetí udělala dobře, byla si celkem jistá, že se je nechystá rozdávat.

Nedokázala se smířit se svými pocity vůči Draco Malfoyovi. Na jednu stranu ji naplňoval soucitem, na druhou stranu cítila pomalu se rozhořívající vztek, že tu groteskní proměnu na něj přivolala jeho vlastní matka svou vášní pro příbuzenské křížení a ochotou otrávit své dítě – a to vše kvůli své šílené touze po moci. Ačkoli ta podivná magie, která Draca naplňovala a přetékala z něj, byla úkazem nefalšované krásy.

To samo o sobě bylo záhadné. Hermiona zřetelně cítila, že Dracova magie, to, jak byla cítit a jak ji naplňovala mocí, byla v jistém smyslu stejná jako ta, kterou zažila z lektvaru. Možná to nebylo překvapivé, vzhledem k tomu, že Narcisa ho tím lektvarem očividně krmila sice zřídka, ale pravidelně už od jeho jednadvacátých narozenin, ale… Zatímco lektvar, i když ho Hermiona užila jen nepatrné množství, zanechal v celém jejím těle odpornou pachuť, Dracova magie ji očišťovala a dodávala jí energii. A zatímco se její schopnosti podrobení děsila a byla by spokojená, kdyby se to už nikdy neopakovalo, zůstala šťastná, že se podílela na něčem nadpozemském. Bylo to něco jedinečného a jedinečně ohromujícího.

Škubla papíry na stole a zhoupla se na velkém otočném křesle ze strany na stranu. Nedokázala zůstat u žádného z osobních projektů, které jí ještě před pár týdny připadaly tak fascinující. Možná by se měla pustit do analýzy Dracovy krve a nečekat na Severuse. Možná by měla zaklepat na jeho dveře a promluvit si s ním. Možná by měla svůj neklid utišit procházkou. Podívala se oknem do sychravé mlhy a ten nápad zavrhla.

Ne. Bude vařit. Uvaří a napeče, a kdyby to Severuse dolů nenalákalo, prostě pro něj zajde, až bude čas jíst. Sáhla po prkénku na krájení a snažila se zastavit třes rukou.

Než se konečně objevil, měla už hotový čokoládový koláč s fondánem, várku koláčků s polevou, kus perníku, kotel s dušeným hovězím masem, tři bochníky chleba a několik francouzských slaných koláčů – a právě hledala ve svých vyprázdněných skříních další ingredience. Vrznutí kuchyňských dveří ji upozornilo na jeho přítomnost a už se chystala do něj pustit, když jí slova odumřela na rtech. Vypadal stejně otřeseně jako ona, ale zároveň na něm bylo něco jiného, něco živého. Něco, co mohla považovat jen za základní magickou energii. Uvědomila si, že se na ni také dívá.

„Máte hlad?“ zeptala se nakonec.

Posadil se ke stolu, ale neudělal žádný pohyb, aby si vzal nějaké jídlo.

„Myslím,“ přerušil další dlouhé ticho, „že tohle je možná to, o čem mluví mystici, když popisují následky setkání s bohem.“

„Nenaznačujete tím, doufám, že Draco Malfoy je bůh,“ odpověděla s pokusem o odlehčení situace.

Koutek úst se mu stočil. „Nepravděpodobné, to přiznávám. Nicméně…“

Přikývla. „Bylo to takové…“

„Nadpřirozené.“ Poškrábal si strniště na tvářích. „To zní směšně.“

„Možná, možná ne,“ zamyslela se. Posadila se vedle něj. „Pro mudly vypadá magie nadpřirozeně. A i v našem světě jsou věci – například mozkomorové – které překračují hranici mezi tím, co je koncepčně možné a měřitelné, a tím, co se zdá být nadpozemské a neuchopitelné.“

Severus přikývl. „Teprve začínáme balancovat na hraně pochopení toho, co to je. A musíme dohnat čas.“ Když mluvil, zdálo se, že konečně zaregistroval obrovské množství jídla, které měl před sebou rozložené. Zaraženě se na ni podíval. „Nechal jsem vás s tím samotnou. Dva dny. Tedy… Je mi to líto. Rafael by ze mě udělal sekanou.“

„Taky jsem vás nechala samotného,“ zašeptala a rozčilovalo ji, jak slabě její hlas zní.

Nejistě natáhl ruku a ovinul ji kolem její. Měl dlouhé a kostnaté prsty s velkými klouby a širokou dlaň. Otočila svou ruku v jeho sevření a provlékla prsty mezi jeho – cítila suché tření jeho kůže, všímala si drsných mozolů a vrásek od práce venku. Usmála se na něj a zrudla pod náznakem tepla v jeho očích.

„Koláč?“ zeptala se.

ooOOoo

Hermiona otevřela letax ve svém domku jen na tak dlouho, aby mohla vpustit nejprve Luciuse Malfoye a pak Harryho Pottera.

Malfoy byl odveden k věšáku a ke krabici s trepkami a právě se vracel do obývacího pokoje, když Harry prošel. Hermiona rychle Evanescem vymazala saze, zatímco si rovnal oblečení. „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ spustil Harry. „Nemohl jsem se dostat pryč od té zatracené Umbridgeové. Za nic na světě nepochopím, proč ji prostě nevyhodili z ministerstva. Možná to bylo zamýšleno jako akt laskavosti, dát jí všechnu tuhle práci s nošením papírů sem, tam a všude, ale vůči nám ostatním je to čistá krutost. Měla pro mě nejméně dvacet pitomých formulářů, které jsem měl podepsat – a nutila mě je nejdřív přečíst.“

„Nemusíš dělat, co ti řekne, Harry. Jsi jí nadřízený.“

„Je to nejrychlejší způsob, jak se jí zbavit.“ Jednou rukou Hermionu objal. „Vypadáš skvěle! Pobyt mimo kancelář ti musí dělat dobře. Dobrý večer, profesore Snape,“ pozdravil, přistoupil k němu a podal mu ruku. „Ron mi řekl, že jste živý a zdravý – to jsem rád.“

„Nebojte se,“ vložila se do hovoru Hermiona, „nikomu jinému to neřekl, jen Harrymu.“

Severus si Harryho trochu ostražitě prohlížel, ale pak mu ruku ochotně podal. „Pane Pottere.“

„A pane Malfoyi,“ pokračoval Harry formálněji.

„Pane Pottere.“

Žádné vzájemné obviňování, omluvy ani výmluvy se nekonaly, což bylo dobře, pomyslela si Hermiona. Některá historie byla příliš čerstvá a příliš hořká na to, aby se dala vyřešit pouhými slovy. Nejdřív se budou muset trochu poznat. Alespoň že se nesáhlo po hůlkách hned, jak se navzájem spatřili.

„Pojďme se najíst,“ pobídla je, vděčná za malé milosti, a provedla je kuchyní.

„Takže říkáte,“ gestikuloval Harry o něco později kůrkou chleba, kterou si vytíral omáčku z talíře, „že se lektvar nějak váže na krev člověka, který ho užívá, že účinek netrvá dlouho, ale proces vazby nějak poškozuje krevní buňky, což by vysvětlovalo bažení – závislost?“

„V podstatě ano, i když je to složitější…“

„Ušetřete mou malou, neměřitelnou představivost. Nejspíš mi to stačí, abych se tím zabýval. Znepokojují mě spíš ty následky. Člověk, který je na tomhle závislý, bude v podstatě v zajetí toho, kdo mu to rozdává.“

„Ano,“ potvrdila Hermiona.

„Jak dlouho trvá, než se člověk stane závislým?“

„To netušíme. Jediný testovací subjekt, který máme, je Ginny, a ta nám, jak víš, zatím nic moc neřekla. Dokonce ani nevíme, kolik dávek už dostala.“

„Takže je možné, že stačí jedna dávka?“

„Je to možné, ano.“

„Merline! Doufám, že mají nekonečné zásoby téhle věci.“

„To je překvapivý přístup, pane Pottere,“ poznamenal Snape. „Vysvětlete mi to.“

„No, přemýšlejte se mnou. Vytvoříte armádu otroků. Jsou mocní, dokud mají ten lektvar, a udělají pro vás cokoli, dokud jim ho budete dodávat. Zastavíte dodávky a máte spoustu feťáků na absťáku, což je problém pro nás všechny. Taky musím říct, že celý tenhle plán je poněkud krátkozraký, pokud jde o nastolení čistokrevné hegemonie, protože tím vlastně škodíte lidem, na které spoléháte. Jestli chcete, aby to fungovalo dlouhodobě, pak musíte mít nekonečné zásoby.“

Severus vypadal lehce ohromeně. „Velmi dobře, pane Pottere. I když si myslím, že tady možná nejde ani tak o krev, jako spíš o moc. Mnozí řekněme tradiční myslitelé samozřejmě obojí spojují, přestože staletí dokazují, že jejich představy neobstojí.“ Ukázal na Hermionu jako na příklad.

„Naštěstí,“ podotkla a obrátila se na Harryho, „nedošlo k velkému počtu případů, které by naznačovaly použití lektvaru. Harpyje, samozřejmě, Břichnáčová a Rowleová a několik dalších bystrozorů a pár dalších. Obavy ovšem vzbuzuje to, že jsou roztroušeni po celém ministerstvu.“

„A co odbor záhad?“ zeptal se Harry. „Vzhledem k jakési tajemné stránce toho všeho by si člověk myslel, že jich tam pár bude.“

Hermiona pokrčila rameny. „Kdo ví? Jsou velmi dobří v tom, že nic neřeknou ani neukážou. Percy jich má pár v síti, ale zatím se žádný z těch zlatých špendlíků, které používá pro podezřelé uživatele, neshoduje s těmi, o kterých se nemluví.“

„Ale nějak mám pocit, že se to všechno vrací k nim,“ podotkl Harry.

„Ten pocit máme všichni,“ dodal Severus.

Lucius, který mlčky jedl své jídlo, odložil příbor a otřel si ústa. „To bylo výtečné, slečno Grangerová – děkuji vám. Co se týče odboru záhad, máte nejspíš pravdu. Moje žena se obklopuje skupinou čistokrevných z odboru záhad a právě od jedné z nich, Lukrécie Bastableové, ten lektvar získává.“

„Zajímalo by mě, co za to Bastableová dostane?“ zamumlal Harry.

„Předpokládám, že vliv,“ odvětil Malfoy. „Ženy tak ošklivě znetvořené jako ona mají jen málo možností, jak získat moc nebo uznání.“

Hermiona po něm vrhla ostrý pohled, ale kromě toho nereagovala jinak než slovy: „Postarám se, aby se na ni Percy podíval pozorněji.“

„Řekněte mu, ať se k ní moc nepřibližuje,“ varoval ji. „Může být nebezpečná.“

Frustrovaně rozhodila rukama. „Ale jak máme vůbec pokročit, když se ani nedostaneme blíž? Nemůžu se dostat na odbor záhad, Harry to určitě nedokáže, nemáme žádné odpovědi, jen otázky, a nemůžeme přivést na pomoc nikoho jiného, protože nemůžeme věřit nikomu s čistou krví, a nikdo bez ní se k problému nedostane blíž než my! Zákusek?“

Severus pomohl Hermioně uklidit nádobí, zatímco Harry a Malfoy se navzájem pozorovali přes stůl. Byla úleva na pár minut ustoupit od nevyřčené konfrontace. Když se natáhla pro misky s dezertem z vysoké skříňky, vrazila do Severuse, který mírně zkřivil ústa pro něj typickým způsobem a kývl na ni. Šlo to dobře. Celé odpoledne a podvečer pracovali na analýze – pokud to šlo – Dracovy krve, opatrně míchali vzorky vlastní krve s malými kapkami lektvaru a pozorovali ničivou reakci. A Hermionu po celou dobu rozehřívala jeho přítomnost po jejím boku. Jejich společný dotek se neopakoval, ale nevyplývaly z něj ani žádné rozpaky. Podala mu misky a lžíce a zvedla citronový koláč se sněhovou peřinou, který připravila jako dezert.

„Čemu nerozumím,“ řekla, když ho položila doprostřed stolu, „je, proč má Draco tak málo poškozenou krev.“

„Opravdu?“ Harry byl překvapený. „Myslel jsem, že jsi říkala, že je…“ podíval se na Malfoyovu netečnou tvář, „…opravdu nemocný.“

„No ano, je, ale jeho krev není. Jak bych to vysvětlila?“

„Velmi, velmi jednoduše,“ zamumlal Severus.

„Ale ticho, vy.“ Podala Malfoyovi kousek koláče. „Dracova krev je naprosto zaplavená tou zvláštní magií, která se zdá být téměř totožná s lektvarem – ale nemá stejné ničivé sklony, nebo alespoň to, co jsem z ní vycítila já, je nemělo: ani Severus, ani já jsme v důsledku kontaktu s Dracovou magií nepřišli k žádné újmě. Jeho krev vykazuje jisté poškození buněk, ale je minimální, což je překvapivé vzhledem k tomu, že lektvar užívá už asi čtyři roky. Draco se také jeví, že není závislý. Nevím, co se s ním děje – možná je to důsledek všeho toho pečlivého křížení. Omlouvám se, pane Malfoyi. Je to pro vás jistě znepokojující.“

Malfoy malinko, ale výmluvně pokrčil rameny. „Na tom nezáleží. Tu záležitost je třeba projednat. Nicméně, i když Draco zůstane středem našich úvah, chci se vrátit k tématu odboru záhad, do kterého, jak se zdá, musíme získat přístup.“

„Jen do toho,“ pobídla jej Hermiona, dokončila servírování a posadila se.

„V poslední době jsem rozvíjel vztahy s Milesem Merrythoughtem, vedoucím těch, o kterých se nemluví. Není čistokrevný, a proto nemá přístup do kliky mé ženy, je to však společensky šplhavý patolízal, který udělá cokoli, aby získal postavení u těch, které považuje za nejvyšší v naší společnosti. A za takového mě má.“ Malfoy se na okamžik zamračil, ale pak normálně pokračoval. „Pokud je světu známo, Draco studuje v zahraničí, ale hodlá se vrátit a ptal se mě na můj názor ohledně možné kariéry na odboru záhad. Já, jak se zdá, mám své pochybnosti – ale on je velmi zapálený. Věřím, že s trochou dalšího pošťuchování mě Merrythought pustí zpátky a tentokrát mě pořádně provede.“

Malfoy nespouštěl oči ze svého zákusku, zatímco Hermiona s Harrym vzpomínali na jejich poslední vzájemné setkání na ministerstvu.

„Ideální situace by byla, kdybychom se tam dostali všichni,“ podotkl Severus.

„Samozřejmě,“ odpověděl Malfoy. „Nemám takové zkušenosti jako ty a slečna Grangerová. Mým záměrem by bylo posoudit různé možnosti, jak získat přístup, ať už s požehnáním ministerstva, nebo bez něj.“

„Taky bych rád šel,“ řekl Harry.

„Proč?“ zeptal se Malfoy. „Tohle není váš boj.“

„Není to můj boj?“ Harry se zhluboka nadechl a zmírnil tón. „Možná vám to uniklo, pane Malfoyi, ale tady jde o podstatně víc než o vašeho syna.“

„Pro mě ne.“

„Pak jste slepý,“ vyhrkl Harry bez obalu. „I kdyby se Hermioně a Snapeovi podařilo Draca vyléčit, jaký svět mu zůstane, až vaše žena skončí? Máte vůbec ponětí o někom jiném…“

„Harry!“ zarazila ho Hermiona. „Co, proboha, záleží na jeho motivaci, když pomáhá?“

„Od kdy pragmatismus převažuje nad tvými zásadami?“ pustil se do ní.

„Přestaňte.“

Severusův hlas byl klidný, ale velmi pevný. Hermiona sklopila oči a Harry se se vzpurným výrazem svalil na židli.

„Odpusťte, slečno Grangerová,“ omluvil se Malfoy nečekaně a škrobeně. „Řídil jsem se zásadami a ideologií a ty mě dostaly do cely v Azkabanu, odkud jsem nebyl schopen chránit to jediné, na čem mi kdy opravdu záleželo. Rozum mi říká, že já a můj syn jsme součástí většího světa, ale to je mi lhostejné. Mé zájmy se však shodují s vašimi, a to mi pro tuto chvíli musí stačit.“

„Nedělej si starosti, Luciusi,“ klidnil jej Snape. „A v každém případě si myslím, že je fér říct, že Hermiona i já sdílíme tvůj zájem o Draca. Mohlo by se stát, že laskavost polokrevného a mudlorozené v tobě probudí smysl pro spojení s naším světem.“

Harry se stále tvářil pochybovačně.

„Ach, dej mu šanci, u Merlina,“ odsekla Hermiona. „Aspoň je upřímný v tom, jak si stojí. A teď bychom možná měli začít přemýšlet o tom, co přesně chceme na odboru záhad najít, až tam jednou budeme.“

Poté vystrčila tři muže z kuchyně, aby mohla uvařit kávu. Popravdě řečeno si chtěla od napjaté atmosféry odpočinout. Možná byla velká chyba, že Harryho a Malfoye umístila do jedné místnosti. Měla nejdřív požádat o povolení vzít ho k Dracovi? Ale to by vypadalo, že z něj dělá exhibici. Harry jí musí důvěřovat. A Lucius jí prostě musí věřit také. Měla dost starostí i bez toho, aby si ti dva vyřizovali účty.

Zatímco čekala, až voda v konvici začne vřít, vybrala z kafemlýnku kávu. Vychutnávala si její sytou vůni, která se jí od setkání s Dracem zdála hlubší i ostřejší. Mléko šlo do hrnce na sporáku, aby se ohřálo. Mohla to udělat mnohem snadněji pomocí kouzel, ale měla ráda mudlovský způsob a potřebovala si dát na čas. Její nejlepší keramické hrnky putovaly na tác spolu se sklenicí cukru a hrstí lžiček. Měla pocit, že je na prahu bitvy, a potřebovala si vychutnat každou vteřinu klidu. Z hrnce začala stoupat pára a přinášela jí vůni mléčných cukrů, které v žáru jemně karamelizovaly. Bylo pravděpodobné, že budou mít den nebo dva – možná – na plánování, než Malfoy najde cestu na odbor záhad. Nalila mléko do džbánku a pak stiskla píst v konvici na kávu. Právě se chystala zvednout podnos, když se ozvaly poplašné signály a její prsty místo toho skočily k hůlce.

Vrhla se do obývacího pokoje, kde Harry táhl Rona krbem.

„Co se děje?“ dožadovala se. „Co se stalo?“

„Jde o Ginny!“ vydechl Ron. „Utekla. Všechny nás zmátla. Vrátila se k nim.“

Hermiona cítila, jak se jí prudce zvedá žaludek.

„No, teď už jsou nám na stopě,“ pronesl Harry.

Severusovi něco zajiskřilo v očích a vycenil zuby v úsměvu.

„Hra začíná,“ podotkl.