Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13. Bratrem šakalů

Až když Hermiona sáhla po konvici s kávou a zjistila, že je plná, vzpomněla si, že má návštěvu. Pomyslela si, že by se asi měla stydět za to, že se v polospánku vplížila do kuchyně v pánském pyžamu – bylo Harryho a ona ho ukradla, protože bylo teplé – a v tom nejnačechranějším růžovém županu, ale ve skutečnosti byly rozpaky příliš rafinovanou emocí, když myslela hlavně na kávu. Rukama objala hrnek, posadila se a snažila se vyrvat vědomí ze spárů časného rána o půl sedmé.

„Dobré ráno,“ pozdravil Snape. Severus, vzpomněla si.

„Ještě je tma. To se nepočítá.“

Upila kávy a přemítala, že host, který dokáže držet jazyk za zuby, dokud není připravená hovořit, má větší cenu než rubíny. Nakonec si dlaněmi otřela obličej a podívala se na něj. Byl oblečený a oholený a vypadal odpočatě. Ten bastard.

„V kolik hodin jste vstal?“

„Jsem zvyklý na klášterní rozvrh. Proč se nutíte vylézat z postele v tak nekřesťanskou hodinu?“

„Určitě to není nekřesťanské, když to dělají mniši?“ Ušklíbla se. „Musím chodit do práce brzy, abych měla náskok před svou kořistí. Korupce nikdy nespí, víte, i když i provinilí si musí občas zdřímnout.“

„Takže dneska tam jdete?“

„Potřebuju se vidět s Percym a aspoň se ukázat, i když mám ve výkazu napsáno, že vyšetřuju mimo pracoviště. Budu pryč pár hodin – hlavně na návštěvě u Harryho, protože ten se má za den nebo dva vrátit do práce. Chci se na vlastní oči přesvědčit, že je opravdu připravený začít znovu pronásledovat mozkomory. Jen bych si přála, aby se mu podařilo zjistit, odkud přicházejí.“

Severus jí nalil do hrnku další kávu a vstal, aby strčil plátek do toustovače. Natáhla se pro cukřenku, ale ucukla, když jí něco proletělo kolem nosu. „Co to…?“ Rozhlédla se po kuchyni a uviděla, že se ve vzduchu vznáší množství malých koulí naplněných kouřem. Nejistě do jedné z nich šťouchla a ta praskla, čímž se uvolnila pára uvnitř. Další se přiblížila. Přimhouřila oči, aby si ji prohlédla. Téměř neznatelný purpurový lesk jí prozradil, že na vzniku těchto bublinek se podílí magie. „No, to je novinka,“ poznamenala. „K čemu jsou?“

Severus ukázal hůlkou na svůj hrnek. Drobným gestem a zamumláním: „Tenent in membrana,“ nabral malou část páry stoupající z kávy do bubliny ne větší než Hermionin malý nehet. „Říkala jste, že ten lektvar je nesmírně těkavý,“ řekl, „takže cvičím. Už dlouho jsem to nedělal. V membráně je prvek stázového kouzla, tudíž rozpad páry trvá déle než normálně.“

Na Hermionu to udělalo dojem. „Tohle je o míle lepší než metody používané v laboratořích OUKZ.“ Všimla si krátkého záblesku potěšení v jeho očích. „To je jedna z vašich?“

„Ne, je to jen moje zdokonalení velmi staré techniky, která byla zavržena, když se objevily modernější metody. Ale moc se nerozechvívejte,“ napomenul ji. „Zachytit výpary je jedna věc – analyzovat je po několika molekulách je skutečná výzva.“

„Přiznejte si zásluhy, já jsem se nedostala ani tak daleko.“ Odložila hrnek a podívala se oknem na rozjasňující se oblohu. „Myslím, že je čas nakrmit ptáčky, a pak skočím do sprchy. Předpokládám, že pan Malfoy se neozval?“ dodala, když vyměnila pantofle za holiny a ze skříně popadla pytlík se semínky pro ptáky.

Severus zavrtěl hlavou a obrátil pozornost k toustovači.

Když se Hermiona v půlce dopoledne vrátila do domu, sešla rovnou dolů do laboratoře, kde ji přivítal hromový výraz a bezeslovné zavrčení, což jí prozradilo, že profesor Snape je ve svém civilizovaném Severusově ztělesnění živý a zdravý. Maličkou lahvičku s lektvarem, jejíž pečeť už byla prasklá, měl v držáčku nad povrchem pracovního stolu, kde spousta počmáraných papírů němým hlasem sdělovala, že se věci nevyvíjejí dobře. Stáhla se zpátky nahoru a postavila konvici na čaj. Poznala, kdy jsou otázky nežádoucí, a po dopoledni, během něhož se dozvěděla, že další z jejích případů byl odložen, a pak měla tu nepříjemnost, že ne jednou, ale hned dvakrát narazila na úšklebek Dolores Umbridgeové – v nemocnici, kde Harryho propouštěli k návratu do služby, a pak znovu na dámské toaletě na ministerstvu – nebyl čaj nic jiného než nezbytnost.

Severusovu přítomnost vzala na vědomí, až když si přisedl s vlastním hrnkem.

„Tak v čem je problém?“ zeptala se.

„Bubliny nefungují – při kontaktu s lektvarem se téměř okamžitě znehodnotí,“ zabručel.

„Nevíte proč?“

„Je trochu obtížné provádět jakoukoli analýzu, když to, na co se dívám, zmizí, jakmile se na to podívám.“

„Nic nového,“ poznamenala a snažila se ignorovat jeho nevrlý tón. „Ale já nehledám nezpochybnitelné pravdy – žádám vás o spekulaci. Nenapadlo by mě, že se takhle brzy dostanete do takového problému.“

Rty se mu ztenčily. „Vzhledem k těkavosti lektvaru předpokládám, že teď, když je pečeť prolomena, je rychlost důležitá. Nemohu odhadnout rychlost rozpadu nebo rozptýlení a musím předpokládat, že bude rychlejší, než bych si přál. Klidně to zkuste sama, jestli chcete.“

„Merline, Snape. Jen jsem se zeptala.“ Hermiona odsunula židli od stolu a zády se opřela o hranu pultu. Její špatná nálada se živila Severusovou frustrací. „Já…“

„Promiňte,“ omluvil se, čímž ji zaskočil. „Možná bychom s tímhle rozhovorem měli začít znovu.“

„Dobře, taky se omlouvám. Špatné ráno.“ S povzdechem se znovu posadila. „Takže – můžeme vůbec spekulovat?“

Opřel se předloktím o stůl, ruce obtočené kolem hrnku. „Extrapolací z toho, co vím o složení magické membrány, bych si tipl, že ta pára je prostě příliš energetická.“

„Chcete říct, že její magická energie je příliš silná nebo příliš… aktivní?“

„Myslím, že obojí.“

„Ta lahvička musí být vyrobena ze silně vyztuženého magického skla,“ uvažovala Hermiona. „Nikdy mě nenapadlo analyzovat spíš nádobu než lektvar.“

„Geniální!“ zvolal Snape a plácl do desky stolu. „Kde jsou ty prázdné lahvičky? Běžte a přineste je – já to připravím.“ Cválal po schodech dolů jako puberťák a nechal Hermionu s úsměvem na tváři. Vždycky byl prudký, ve způsobech i v pohybu. Jen to nikdy předtím neviděla spojené se zábleskem dobré nálady.

ooOOoo

Hermiona si položila bradu na ruce a napůl zhypnotizovaně hleděla na neklidné duhové víření lektvaru stokrát zvětšené kukátkem, které používali. Třetina lektvaru se rozplynula – většinou v posílených bublinkách, které se Severusovi podařilo vytvořit po důkladném studiu lahviček, ale část prostým rozptýlením bez ohledu na to, jak pevně malou lahvičku uzavřeli. Magické sklo, magický vosk, magický lektvar, magická… magie, pomyslela si unaveně.

Byly dvě hodiny ráno.

Škrábání Severusova brku ji hrozilo každou chvíli přivést k šílenství… teď.

Hodila po něm kuličkové pero.

„Proč kouzelníci trvají na používání brků? Je to hloupost!“

Severus odložil brk, sebral z podlahy kuličkové pero a pokračoval.

„Jsme dál než před hodinou?“

Přestal psát. „Ani ne.“

„Tak proč jsme ještě tady?“

„Protože jsme tvrdohlaví a posedlí.“ Upustil pero a natáhl ruce nad hlavu. „Dobrá, ať je po vašem. Co víme?“

„Že tyhle věci vášnivě nenávidíme.“

„No tak, Grangerová – kde je vaše výdrž?“

Zle se na něj podívala, ale narovnala se v zádech. „Víme,“ řekla, „že to nemá žádnou rozeznatelnou molekulární strukturu. Víme, že se skládá téměř výhradně z magické energie, která interaguje s hmotou na jakési subatomární úrovni a vytváří nerozložitelnou kapalinu. Po vytvoření té velké bubliny, která dokázala zůstat celá – óóó – téměř půl sekundy, víme, že plynná forma, pokud je zadržena, vykazuje struktury, které se podobají vláknům. Jinými slovy, chová se jako magická verze plazmatu nebo možná kvantová kapalina. Nevíme však, co to sakra je. Můžu už jít spát, prosím?“

Severus si prohlédl stránky se vzorci a výpočty, pak je zmuchlal do koule a odhodil ke koši.

„Dobré shrnutí a ano, pojďme do postele.“

Hermiona pozvedla obočí a on se začervenal. Vlastně se začervenal doopravdy. Vystoupala po schodech do svého pokoje a celou cestu se smála.

ooOOoo

Následující ráno bylo opět mlhavé. Kvůli všudypřítomnému chladu Hermiona zapálila všechny ohně v domě a dokonce i několik svíček pro jejich veselou záři. Potěšilo ji, že Severus naplnil koše na polena – to, že se tak samozřejmě ujal podřadných úkolů, ji příjemně překvapilo, stejně jako to, že je zjevně nejraději dělal bez kouzel. Přemýšlela, jestli tomu tak bylo vždycky, nebo jestli jde o zvyk, který přijal v opatství. Ať už byla odpověď jakákoli, činilo to z něj příjemného hosta.

Podle nevyslovené dohody se laboratoři vyhýbali. Prozatím tam nemohli dosáhnout ničeho dalšího, Hermiona si tedy rozložila na jednom konci kuchyňského stolu nějaké dokumenty, zatímco Severus si zabral druhý konec a plnil listy papíru složitými vzorci, výpočty a poznámkami. Hermiona si prohlížela některé Percyho práce. Na její žádost vyšetřoval tři soudce zapojené do procesu s Halstrodem a ona si teď musela přečíst, co vyhrabal. Udělalo to na ni dojem. Myslela si, že je dobrá, ale Percy byl génius. A podle toho, co zjistil – zatím – by Montaguea, Cackleshawa a Trotta poslala do důchodu (poslední dva jmenované do zabezpečeného důchodu), jakmile by měla čas odtáhnout jejich zkorumpované, geriatrické zadky z lavic. Napsala Percymu vzkaz, aby mu poděkovala, a úhledně poskládala spisy. Přitom si uvědomila, že Severus odložil svou práci stranou a nyní je zabraný do jakési knihy, v koutcích očí má vějířky a rty mu pobaveně cukají.

„Co to čtete?“ zeptala se, když ji zarazil jeho výraz.

„Kiplinga,“ odpověděl a položil mezi stránky papírek jako záložku. „Nikdy jsem se k němu nedostal.“

„Pro mě je taky docela nový,“ odpověděla, když zkontrolovala hodinky a vstala, aby uvařila čaj. „Snažím se zaplnit mezery ve své četbě. Myslím, že je skvělý. Je jedenáct hodin – dáte si sušenku?“

U svačiny se bavili o Kiplingovi, ale dost roztržitě.

„Pan Malfoy se stále neozval?“ zeptala se nakonec Hermiona. „Myslíte, že se něco děje?“

„Může se dít cokoli, ale budu věřit v to nejlepší a že má prostě jen potíže dostat Narcisu z cesty. Nehledě na tu hanebnou kletbu, kterou na něj seslala, ona je větší rasistka než on a proklela by vás při prvním pohledu. A co se týče mě… mnou pohrdá neskonale.“

„Ale já myslela, že vás kdysi požádala o pomoc…“

Severus si odfrkl. „Jen proto, že se opravdu neměla na koho jiného obrátit. Kdyby znala mudlorozeného, který by jí mohl pomoci, vybrala by si ho raději než mě.“ Opřel se a natáhl nohy pod stůl. Znovu vzal do ruky pero a začal si čmárat. „Ano, překvapivé, že? Nacistická stará škola jako Blackovi považuje spojení čistokrevného člověka s mudlou – jako tomu bylo v případě mých rodičů – za nejhorší možnou formu míšení: jakýkoli výsledek je pro ně naprostá špína. Mudlorozená jako vy je nešťastná hříčka přírody; mudlorozený a čistokrevný dohromady, například Potterovi rodiče, tvoří jen o málo méně pohoršlivou směs než já.“

„Já jsem… Vážně? A přesto následovala Voldemorta?“

„Jen proto, že neměla na vybranou, pokud chtěla zachovat svůj rod.“

„A Belatrix?“

„Tu Raddle svedl a vymyl jí mozek, jakmile si uvědomil, že je nejzranitelnějším členem toho rodu, a on k sobě potřeboval připoutat co nejvíc čistokrevných. Vzpomínám si na jeden nanejvýš únavný večer ve škole, který jsem strávil posloucháním jejího vysvětlování velmi podrobné hierarchie znečištění krve, od skoro-vyhovující-ke-sňatku-s-Blackovými až po červa, kterým jsem byl já. Ale u Raddlea udělala výjimku, protože byl, já nevím, tak trochu rocková hvězda.“

Hermiona se zasmála. „I tak se Raddle dá popsat.“ Šla si stoupnout k oknu a vyhlédla ven na zamlženou zahradu. „Nikdy jsem nepochopila rasismus,“ prohodila smutně.

„Něco mi objasněte,“ požádal Severus. Podívala se na něj přes rameno. „Proč jste se rozhodla věřit Luciusovi? Dokonce jste mu ukázala, kde bydlíte.“

Hermiona se obrátila od okna. „Viděla jsem jeho magii,“ odpověděla nakonec. „Ještě předtím, než jsme našli tu skříňku a společně ji otevřeli, jsem měla podezření, že se odvrátil od svých starých způsobů, ale pak… On je… Nebála jsem se ho. Dokonce mě to k němu trochu táhlo. Není mi zrovna nejsympatičtější, ale nechce mi ublížit.“

ooOOoo

Severus znovu otevřel knihu a předstíral, že čte. Hermiona Grangerová hodně dospěla. Opravdu nečekal, že z ní bude ta zanícená, přehnaně cílevědomá teenagerka, jakou si pamatoval, ale její jasnozřivý a především spravedlivý přístup k lidem kolem ní byl vzácnou vlastností – takovou, která mu připomínala Rafaela. Předpokládal, že právě to ho v její přítomnosti uklidnilo. Nerad čekal, až se něco stane, ale když už musel čekat, pak mu taková společnost dělala zkoušku snesitelnou. Stála tam, tichá a nenápadná v džínách a světlém svetru, vlasy měla spletené do jednoduchého copu a klidně mu sdělovala, že přehodnotila muže, kterého měla všechny důvody nenávidět. A zdálo se, že ke změně názoru přišla snadno. Ale pak měla vědeckou povahu: dejte jí důkaz, že její teorie je mylná, a ona ho prozkoumá a svou teorii okamžitě zavrhne ve prospěch teorie, která je lépe podložená fakty. To respektoval. Zajímalo ho, jestli zná ještě někoho, kdo by skutečně rozuměl jejímu myšlení.

A pak si dělal starosti, jestli se necítí nepříjemně, že vpadl do její samoty.

„Kde máte kočku?“ zeptal se náhle.

Odešla od okna a sebrala ze stolu jejich hrnky.

„V zahradě. Na jeho hrob jsem zasadila sněženky – teď kvetou. Opravdu krásné.“ Odkašlala si. „Co kdybychom si na ukrácení času uvařili nějaké lektvary?“

Tento plán však narušil náhlý vpád jasné šmouhy, která se změnila v zářícího jestřába. Přisedl si na opěradlo židle a otevřel zobák.

„Vzduch je čistý,“ zazněl Luciusův hlas. „Pojďte okamžitě.“ Jestřáb zmizel.

Zabalili se do teplých kabátů, čepic, šálů a rukavic, což bylo jen dobře, protože je obrany sídla Malfoyů umístily před hlavní bránu. Severus nechtěl experimentovat s tím, zda jeho Znamení ještě otevře vstup, a tak poslal svého Patrona nahoru k domu a pak strčil ruce co nejhlouběji do kapes pracovního kabátu, který si přeměnil z deky. „Velmi neokázalé,“ prohodila suše, když ho uviděla. „Chcete tím něco vyjádřit?“ Vlastně ho ani nenapadlo, že návštěva v podstatě šlechty v dělnickém mundůru je komická – koneckonců strávil svá pubertální léta o prázdninách v tátově staré bundě – ale když ho na to upozornila, usmál se a vykouzlil si plochou čepici, aby doplnil komplet.

„Pan Malfoy si bude myslet, že si děláte legraci,“ poznamenala a zašoupala nohama, aby se zahřála. „Jestli si toho všimne.“

Prohlížela si stopy rzi na bráně a ostružiní zasahující na příjezdovou cestu. Nesrovnané, zablácené koleje vyjeté na příjezdové cestě byly další známkou zanedbanosti, kterou Severus nečekal.

Brána se s hlasitým skřípěním otevřela a oni vyrazili po cestě, přičemž jim pod nohama křupal štěrk. Mlhy tu bylo méně než u Hermionina domu – šlo spíš o atmosférickou mlhu, která zjemňovala okolí a kapala z černých větví stromů bez listí. Vzduch byl cítit vlhkou zemí. Nad korunami stromů krákaly vrány a zmítaly se ve větru, ale kromě toho byl pozemek tichý a bezbarvý. Dům svým zjevem odpovídal pošmournému dni.

Když však vystoupali po schodech ke vstupním dveřím, otevřely se a ven se rozlilo příjemné světlo.

Lucius je přivítal stiskem ruky pro Severuse a lehkou úklonou pro Hermionu. „Děkuji, že jste přišli tak rychle,“ řekl. „Obávám se však, že Draco zatím spí. Možná byste si dali oběd?“ Zavedl je do zadní části domu a do malého přístavku knihovny, který si Severus tak dobře pamatoval. Strávil zde mnoho dlouhých hodin a byl jedním z mála privilegovaných, kteří měli do Luciusova doupěte povolený přístup. S tmavým obložením a těžkým nábytkem to byl velmi mužný, nanejvýš pohodlný prostor. Když Lucius usadil Hermionu na pohovku se sklenkou sherry po boku jako velmi pozorný hostitel, Severus využil příležitosti, aby si svého starého společníka prostudoval a zamyslel se, zda jejich přátelství skutečně přežilo válku a uplynulé roky.

Lucius byl hubenější, než si pamatoval, a prostší. Mnohé elegantní prvky jeho oděvu – šperk, výšivka na límci nebo manžetě, kravata složená do nemožného vodopádu – byly pryč, jako by se jimi už nechtěl obtěžovat. Ano, střih jeho oblečení byl pěkný, ale byl také funkční a zdálo se, že o nic jiného se nestará. Stejně tak se trochu zmírnil přízvuk vyšší společnosti a tón hlasu zdrsněl, jakoby v následku nedostatku spánku nebo příliš velkého smutku. Luciusův prsten, jeho jediná zbývající ozdoba, zachytil světlo ve svém masivním broušeném smaragdu a Severusovi neuniklo potvrzení, že ačkoli byl o mnohé připraven, Malfoyova hrdost na svou rodinu zůstala nezmenšena. Stačilo to paradoxně k tomu, aby se odtrhl od čistokrevné ideologie, která určovala celý jeho život? Mohl Severus důvěřovat přátelství, o němž věděl, že vyrostlo z jeho vlastní užitečnosti a ničeho víc? Navzdory jejich vzájemným sympatiím bývaly doby, kdy by se od něj Lucius téměř bezmyšlenkovitě odvrátil.

A přesto…

Extrémní situace často ukážou, jací skutečně jsme. A Lucius, dohnaný k tomu, že mu nezáleží na ničem jiném než na synovi, byl opatrný a ostražitý a ochotný uznat vlastní bezmocnost.

„Severusi,“ řekl Lucius a připojil se k němu u okna, kam se postavil, aby mohl sám pozorovat, ale pro jiného pozorovatele představovat jen siluetu, „nepůjdeš se najíst?“

Ačkoli hostitelovo gesto směřovalo k nízkému stolu, kde bylo prostřeno jídlo a Hermiona trpělivě čekala, až se k ní připojí, Severus věděl, že za těmi slovy se skrývá mnohem víc než lámání chleba. Podíval se přímo do Luciusových šedých očí a poprvé za dobu jejich známosti v nich nenašel ani náznak nitrobrany.

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Mám hlad.“

ooOOoo

Při obědě nepadla ani zmínka o Dracovi, ani o Narcise. Malfoy udržoval plynulou konverzaci na zajímavá témata, která se netýkala ničeho osobního. Severus ani Hermiona se na nic neptali – oba věděli, proč tam jsou, a nemělo smysl o tom mluvit, dokud Draca sami neuvidí – ale jak minuty ubíhaly, Hermiona cítila, jak její napětí stoupá. Nešlo jen o to, že na tento dům neměla nejlepší vzpomínky, ani o to, že byla napjatá, protože kdyby se Narcisa Malfoyová nečekaně vrátila, museli by se Severusem co nejrychleji odejít; možná šlo o to, že současná atmosféra sídla byla tak prodchnutá neštěstím a jeho pán tak očividně bojoval se zoufalstvím. Malfoy se při jídle staral o jejich pohodlí, ale brzy jí bylo jasné, že jeho pozornost není ani v přítomném okamžiku, ani na místě. Když si odnesl šálek kávy k oknu a na chvíli se k nim otočil zády, neklidně se pohnula a napůl ho chtěla následovat, ale Severusova ruka na jejím předloktí ji zastavila.

Zavrtěl hlavou a ona ustoupila. Neušlo jí, že mezi oběma muži něco proběhlo, i když nevěděla co. Ale pokud se Severus spokojil s tím, že pro tuto chvíli nechá věci na Malfoyově úsudku, pak ho bude následovat.

Zvláštní.

Napila se kávy a čekala. A čekala. Bylo po třetí hodině, když se objevil skřítek, o kterém si myslela, že je to ten samý, který vtrhl do archivu.

„Pán Draco se právě probouzí, pane,“ oznámil.

„Výborně, Koláčku,“ odpověděl Malfoy. Zhluboka se nadechl. „Můžeme?“

Lehce zmatená Hermiona následovala skřítka a jeho pána nahoru po schodech. Po tom, co jí Harry vyprávěl o Malfoyově urážlivém chování k Dobbymu, jí bylo divné, že se k tomuto skřítkovi chová téměř zdvořile a že ho skřítek na oplátku oslovuje s úctou a bez přímočaré servilnosti, která jí vždycky zvedala koutky, když toho byla svědkem. Možná mohl Malfoy obrátit kabát – a nejen co se týče lidí.

„Hlídej,“ zněl příkaz, který skřítek dostal ve dveřích Dracova pokoje; ten v odpověď jen přikývl.

Světla v této chodbě byla velmi sporá a v komnatě, do níž nyní vstoupili, ještě tlumenější, ačkoli lampy s bohatě barevnými skleněnými stínidly dodávaly chladnému – téměř mrazivému – vzduchu nádech tepla. Návštěvníky přivítala podivná vůně: něco květinového se zvláštním kovovým podtónem, přitažlivým i cizím zároveň. Závěsy byly pevně zatažené proti troše zbývajícího denního světla a v roštu nehořel žádný oheň. Jejich kroky nevydávaly na tlustém koberci žádný zvuk. Na jednom konci velkého prostoru stála zdobená postel s nebesy, nyní neobsazená. Velký ušák byl otočen napůl čelem k prázdnému krbu, zády k nim.

„Draco,“ začal Malfoy, když přistoupil ke křeslu, „přivedl jsem návštěvu.“

Hermiona se trochu zarazila a připadala si jako vetřelec. Když viděla, jak se Severus snaží ovládnout svůj výraz, její zdráhavost ještě vzrostla.

„Draco,“ promluvil Severus tiše. „Já… Pokud je pomoc možná, pak udělám vše, co je v mých silách, abych ti pomohl.“

„No, to je povzbudivé.“ Ačkoli byl hlas slabý, sarkastický tón zněl až příliš povědomě a Hermionu přiměl k úsměvu. „Kde je to ‚je skvělé tě vidět‘? I když předpokládám, že v mém současném stavu to není nijak zvlášť úžasné. Jsem rád, že nejste mrtvý, profesore.“

Severus se usmál. „Já jsem také rád, že nejsem mrtvý. Takže – souhlasíš s tím, že mě necháš pracovat na tom, abys nebyl mrtvý ty?“ Malfoy se na něj ostře podíval. „Je dospělý, Luciusi – nebudu pokračovat bez jeho souhlasu. Nevíme, co náročného na něj můžu nachystat.“

„Dělejte, co umíte, profesore,“ prohodil Draco nenuceně, i když Hermiona měla pocit, že v jeho hlase zaznamenala zaváhání. „Nemůže to být větší zkouška než… tohle. Ale myslel jsem, že jsi říkal návštěvníci v množném čísle, otče?“

Pod pohledem Malfoye i Snapea už Hermiona nemohla dál zdržovat. Přešla místnost a obešla židli, aby se postavila tváří v tvář chlapci, který se kdysi snažil udělat jí ze života peklo.

„Bože, Malfoyi! Co se stalo?“ Nejraději by se nakopala, že jí ta slova unikla, ale Draco se skutečně usmál. Na jeho vyzáblém obličeji to vypadalo trochu groteskně, ale pobavení bylo dost upřímné.

„No, vidím, že ti čas nedal žádnou schopnost lstivosti, Grangerová. Máš v očích slzy? Pro mě? Konečně jsi propadla mému kouzlu?“

„Nebuď takový pitomec,“ zabručela.

Znovu se usmál a ona se snažila nevnímat, jak se díky ustupujícím dásním zdají jeho zuby protáhlé a ostré a jak jsou na nich vidět stopy krve. Nečekala pohled na tak bídnou mizérii, když Lucius krátce promluvil o pustošivé nemoci. Draco byl tak vyhublý, až se divila, že v jeho křehkém těle vůbec může být život – ale byl. Navzdory suché, popraskané kůži, řídnoucím pramínkům vlasů, shrbeným ramenům, zapadlým očím, krvácejícím nehtům a sotva zahojeným ranám na kloubech, kde – vnitřně se zachvěla – mu kosti musely skutečně prorazit kůži… Přes to všechno zářil. Jiné slovo pro to neexistovalo. Zdálo se, že ho naplňuje jakási nadpřirozená energie, která jemně pableskuje těsně mimo dosah vidění. A co se týče jeho očí… Jeho oči, jejichž duhovky se zvětšily daleko za běžný lidský rozsah, byly jasně stříbrné, v šeru místnosti téměř zářily a v nich se neklidně míhaly záblesky živých barev, které přicházely a odcházely závratnou rychlostí.

„Soudě podle tvého výrazu jsem teď tak trochu zrůda,“ nadhodil Draco a zachoval si lehký tón. „Otec mi zrcadlo nedovolí.“

Hermioně přetekly zadržované slzy a klesla na nízkou stoličku u Dracových nohou. „Co ti to udělali?“ zašeptala.

„Myslel jsem, že jsi tu od toho, abys mi na tuhle otázku pomohla odpovědět, Grangerová.“ Chvíli udržoval její pohled svýma hypnotickýma očima a pak zamrkal. „Hele – není všechno špatné. Podívej se na tohle!“

Jeho ruce náhle zalilo barevné světlo. Nechal ho přeskakovat z prstu na prst a vřít ve svých sevřených dlaních, než ho uvolnil, aby tančilo jako hejno bludiček.

„Nemám ponětí, k čemu to je,“ řekl, „ale je to hezké a je to příjemné. Podej mi ruku – vy také, profesore Snape.“

Hermiona si uvědomila, že Severus se postavil velmi blízko za ni, a byla za to vděčná. Opatrně natáhla ruku k Dracovi a nechala ho, aby ji vzal do svých ledových prstů. Po kůži se jí okamžitě rozlily přízračné barvy, vířily v elektrickém pohlazení, než se do ní jemně vsákly a našly její magii. Zmocnila se jí euforie. Snažila se to podivné kouzlo od sebe odstrčit, ale nedokázala se přinutit, aby ho pustila – cítila se, jako by pila z pramene života. Byly to všechny barvy, které kdy viděla, a mnoho dalších, které si ani nedokázala představit. Bylo to zároveň cizí i strašidelně povědomé.

Když ji Draco pustil, neubránila se výkřiku. Severus se o ni opíral, teď už na kolenou, a chraptivě oddechoval.

Z Dracových očí se vyřinuly krvavě stříbrné slzy.

„Omlouvám se,“ zakňučel. „Takhle to ještě nikdy nebylo. Tati?“

„Tiše, chlapče,“ řekl Lucius. Jemně uhladil Dracovi vlasy a osušil mu tváře měkkým kouskem hedvábí. „Myslím, že to přežijí.“

„Já nechci být zrůda, tati.“

„Nejsi zrůda,“ odfrkl si Severus a jeho dech rozvířil vlasy u Hermionina ucha. „Nevím, co je to za magii, ale připadá mi… neškodná.“

Hermiona přikývla, neschopná slova.

„Proč by mě něco neškodného ničilo? Já to nechci!“ Draco se vyčerpáním zachvěl.

„Nemám žádné odpovědi – zatím ne,“ řekl Severus a předešel tak dalším malichernostem. „Ale udělám, co bude v mých silách – uděláme, co bude v našich silách – abychom nějaké našli. Bohužel tě musím požádat o trochu tvé krve a také tvých slz. A pak tě necháme odpočívat. Buď statečný, Draco.“

„Na jak dlouho?“

Severus si vyměnil pohled s Hermionou.

„Tak dlouho, jak jen budeš moci.“