Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16: Svoboda

Po Snapeově odchodu nemohla Hermiona celý den v klidu posedět. Posbírala si své skromné věci do tašky, kterou jí tam Narcisa nechala, ošetřila si různá zranění – snažila se je co nejvíc skrýt, aby vypadala reprezentativně – tucetkrát si bez většího úspěchu učesala vlasy… To všechno pod Blaiseovým něžným a Dracovým poněkud otráveným pohledem. Druhý z nich se to rozhodl zarazit, když předstírala, že mu pomáhá připravit tašku na odjezd.

„Grangerová!“ vyštěkl a vylekal Blaise, který měl plné ruce práce s tím, aby si zmenšil své věci do malého batohu, vypůjčeného od Malfoye. „Sedni si někam na zadek a přestaň běhat kolem dokola, ještě se z tebe zblázním!“

„Promiň,“ zaúpěla Hermiona a začala výrazně gestikulovat. „Jsem jako… elektrizovaná! Dneska v noci nebudu moct spát, pořád nemůžu uvěřit, že zítra odcházíme! Neumíte si představit, o kolik se už cítím líp… Zaplavuje mě nová naděje a podívejte!“ Natáhla ruku. „Třesou se mi ruce, je to šílené. Už jsem tomu nemohla uvěřit, já…“

„GRANGEROVÁ!“ zahřměl Draco a udělal tři výhružné kroky jejím směrem. „ZMLKNI!“

„Pšššt!“ zasyčel Blaise a znepokojeně se podíval směrem ke dveřím.

Hermiona prudce zčervenala. Uvědomovala si, že mluví příliš mnoho, a tak našpulila rty a gestem si zavřela zip před ústy. Draco si povzdechl a pokračoval v balení. Hermiona poté začala přecházet po místnosti, ale mlčky, což bylo samo o sobě velké zlepšení. Když viděla, jak Malfoy zavřel tašku a položil ji na zem, něco ji zarazilo. Vzpomněla si však, že už nesmí mluvit. Pak se u ní objevil nešťastný reflex. Stejně jako ve třídě zvedla ruku.

Draco a Blaise na ni chvíli ohromeně zírali, načež se Draco ušklíbl. „Teď už chápu, jak se asi Snape cítil v hodině lektvarů,“ prohodil směrem k Blaiseovi a ukázal na Hermionu. „To zuřivé nutkání nedat jí slovo, ale přesto být k tomu donucen… Co myslíš, jak dlouho by to asi vydržela?“

„Nejspíš dost dlouho,“ odpověděl Blaise se smíchem. „Chceme to změřit?“

Hermiona spustila ruku dolů a zamračila se na ně.

„Cože? Už?“ škádlil ji Draco.

„Malf-“

„Nedal jsem ti povolení mluvit!“ přerušil ji, doprovázen Blaisovým řehotem. „Odebírám Nebelvíru deset bodů!“ Obrátil se k Blaisovi a pobaveně se usmál. „O tomhle jsem vždycky snil…“

Pak se podíval na Hermionu. Sledovala ho s rozčileným výrazem, ale na rtech se jí objevil lehký úsměv. I ona si situaci užívala.

„No, jen do toho, i když jsem si jistý, že toho budu za deset vteřin litovat…“ svolil Draco a převrátil oči v sloup.

„Tolik laskavosti,“ opáčila Hermiona. Přešla ke komodě a vzala skupinovou fotografii, která ležela nahoře. „Měl by sis ji vzít. Je hezká,“ dodala tichým hlasem. „Tam, kam míříme, můžou takové vzpomínky povzbudit.“

Mladík přistoupil blíž a jemně jí vzal rámeček z rukou. Chvíli se na fotku díval a málem ji odložil zpátky na skříňku. Něco ho však zadrželo. Mohl by jednou litovat, že si ji nevzal s sebou, kdo ví? Nacpal ji tedy do tašky spolu se zbytkem oblečení, toaletními potřebami, Nimbusem Dva tisíce jedna a několika knihami nebo předměty, které považoval za užitečné a které zmenšil. Hermiona se usmála a Draco si nemohl pomoct, ale tenhle úsměv sám o sobě stál za tu námahu se zarámovaným obrázkem.

Pak si vzpomněl na něco důležitého. „Taky pro tebe něco mám,“ zvolal a plácl se dlaní do čela. Sáhl do jedné z kapes a vytáhl prababiččinu černou hůlku se stříbrným a smaragdovým hadem. Podal ji Hermioně a sledoval, jak se jí rozzářily oči. „Odpoledne jsem pro ni zašel. Teoreticky je jen malá šance, že by si můj otec do zítřka všiml, že chybí. Ale i tak nám držím palce…“

Hermiona uchopila hůlku konečky prstů a okamžitě ucítila, jak se jí do končetin vlévá jemné teplo její moci. Rozzářeně se podívala na Malfoye a usmála se ještě víc. „Děkuji,“ pronesla srdečně. „Moc ti děkuji!“

Draco, poněkud fascinovaný jejím úsměvem, jen něco nesrozumitelného vykoktal a odvrátil se, zatímco Blaise sledoval oblohu.

Té noci se Hermioně, stejně jako všechny předchozí, zdálo o Theodorovi. Podvědomí ji nenechalo v klidu a jako pokaždé, když zavřela oči, se jí vracely obrazy znásilnění. Rozdíl byl v tom, že tentokrát sen nekončil srdceryvným výkřikem.

Zápasila a najednou ucítila, jak neviditelná síla zvedla váhu Theodorova těla. Pak se ozvaly rány, nadávky, křik… Hermiona se s námahou postavila na nohy a rozhlédla se po špinavé cele.

„Rone?“ řekla zlomeným hlasem a natáhla ruku do vzduchu. „Jsi to ty?“ V polotmě ucítila prsty, které ji hladily. Prsty jemné, přátelské ruky.

„Ne, to jsem já…“ vydechl hlas. Hermiona přimhouřila oči a stihla zahlédnout jen bledý odlesk platinových vlasů. Pak se probudila.

S bušícím srdcem otevřela oči a zjistila, že sedí v Malfoyově pokoji na posteli s nebesy. Co se mi to zdálo? Spěšně pohlédla k pohovce. Blaise tvrdě spal. Otočila hlavu doprava, aby se ujistila, že Malfoy dělá totéž, ale ten byl vzhůru a hleděl na ni temným pohledem. V měsíčním světle, které pronikalo skrz napůl zavřené okenice, viděla, jak mu září oči. Ztuhla.

„Další noční můra?“ vydechl zraněně.

Hermiona se na něj chvíli dívala beze slova. „Ehm… ano… ano, v podstatě… to byla,“ odpověděla, i když tahle noční můra nebyla úplně stejného typu jako ty předchozí.

V odpověď k ní natáhl ruku a vyzval ji, aby se k němu přitulila, jako to dělala po každém zlém snu od chvíle, kdy byla propuštěna z kobek. Ona se však ani nepohnula.

„Ehm, ne, to je v pořádku… neboj, to bude v pořádku…“ vykoktala a zatvářila se rozpačitě. V hlavě se jí stále vracel poslední obraz jejího snu, kdy ji přišel zachránit.

Malfoy se zamračil. „Nebuď hloupá, Grangerová,“ pokáral ji a silou ji k sobě přitáhl. „Přestaň s tím tvrďáctvím. Občas si to můžeš dovolit.“

On si to špatně vyložil… pomyslela si a rozpačitě se podvolila. „Ano, ale už je to v pořádku, ujišťuji tě… nic tak traumatizujícího…“ No, tak nějak… dodala v duchu.

Slyšela, jak si Draco za jejími zády povzdechl, možná dokonce zamumlal svou oblíbenou frázi (‚zatracená nebelvírka‘), ale nemohla by na to přísahat. Její pozornost byla zcela soustředěna na ruku, kterou ji objímal, a zejména na tu druhou, která se otírala o její. Přesně jako v jejím snu.

„Ne, to jsem já…“ vydechl hlas v Hermionině mozku znovu. V duchu si uštědřila facku. Opravdu bylo načase, aby se dostala z tohoto sídla a z této místnosti. Její mozek dostával vážně zabrat…

*****

Dobrou míli od Prasinek náhle protrhla ticho Vysočiny série hlasitých prásknutí, která vyplašila několik ptáků a králíků skrývajících se v houští.

„Vzpomínáte si všichni, na čem jsme se dohodli?“ zeptal se Remus Lupin tichým hlasem, zatímco šedá koroptev, načertěná tím, že ji někdo vyrušil, odletěla pryč.

Harry a Ron, doprovázeni Billem, Fleur a Tonksovou, svorně přikývli.

„Spusťte poplach, ale neukazujte se,“ zopakoval Lupin po sté. „Nechte je, ať vás hledají, útočte, jen když to bude nezbytně nutné. Jde o to získat čas. A jakmile vyšlu signál, modré jiskry, zmizíte. Bude znamenat, že Hermiona je v bezpečí a vy se můžete vrátit do vily. Nezapomeňte po sobě zamést stopy přemístěním na různá náhodná místa.“

„My víme…“ zamumlal Ron trpce. Stále se nemohl smířit s tím, že má zakázáno jít do sídla.

Jednoho nežádoucího už máte, proč brát dva? pomyslel si a nervózně si pohrával s hůlkou. Místo blbnutí v Prasinkách bych mohl jít zachránit Hermionu…

„Rone…“ tlumeně začal Harry. „Bude to v pořádku. Hermiona bude s tvými rodiči a Kingsleym. Bude v bezpečí. Udělejme svou práci a zajistěme, že jim dáme všechen čas, který potřebují. To je nejdůležitější.“

„Moudrá slova, Harry,“ souhlasil vlkodlak a vrhl ustaraný pohled směrem k Ronovi. Špatná nálada občas dovedla mladého Weasleyho k nějaké neuváženosti a nic takového dnes nepotřebovali. Všechno muselo fungovat perfektně. „Tak pojďme,“ dodal a poplácal Rona po rameni.

Malá skupinka se vydala na cestu s hůlkami v pohotovosti a pak se rozdělila, aby si našla úkryt u vesnice. Harry se nenápadně přiblížil ze západní strany a vstoupil do nejbližší ulice. Vzápětí mu ušními bubínky projel ohlušující zvuk. A je to tady…

*****

V Malfoyově sídle usrkával pán domu pomalu ranní čaj s pocitem, že se na něj konečně usmálo štěstí. Připadalo mu, že všechno zapadá na své místo. Ráno proběhlo příjemně. Belatrix k nim vtrhla, aby je zpravila, že Pán nemá tušení, co ten malý spratek Nott dělá (a od jeho posledního objevení ho nikdo neviděl), podařilo se jim přimět jednoho z vězňů, aby promluvil s vůdcem pašeráckého gangu, který vydával falešné doklady mudlům, a to všechno ještě předtím, než se nasnídal… Poprvé po několika týdnech měl pocit, že je všechno na svém místě. Měli to opět pod kontrolou. Za chvíli budou neúspěchy posledních dní jen špatnou vzpomínkou, vtipem, který se odbyde mávnutím ruky. Zbývalo jen vyřešit problém s Grangerovou, ale nejdřív to nejdůležitější.

„Ty nejíš?“ podivil se Lucius, když viděl, že se jeho žena toastu s máslem ani nedotkla.

„Zjevně,“ odpověděla Narcisa s uštěpačným pohledem.

Ženy… nikdy nejsou spokojené… pomyslel si Lucius a potlačil zavrčení. Kdo ví, co se jí dnes honí hlavou.

Neměl čas o tom déle přemýšlet. Dveře do jídelny se otevřely dokořán a Avery v doprovodu dalších tří nevrle vyhlížejících Smrtijedů přistoupil ke stolu, aby si ukradl kousek slaniny. Lucius se na něj zadíval velmi nesouhlasně.

„Našemu milému Yaxleymu se podařilo získat jména všech ostatních kompliců v síti,“ zahlásil Avery a posunul svitek po stole směrem k Luciusovi. „Není zač,“ dodal, když Lucius přejel očima po narychlo načmáraném seznamu.

„Tak tenhle den rozhodně začíná dobře…“ zatvářil se Lucius spokojeně a Avery se uchechtl.

Když však všichni ucítili na pažích nezaměnitelné pálení Znamení zla, Lucius si pomyslel, že to možná zakřikl.

„Co se děje?“ zeptala se Narcisa, jakmile si všichni vyhrnuli rukávy a nevěřícně zírali na černou lebku a hada.

Odpověď přišla, když se uprostřed místnosti objevil Patron ve tvaru chřestýše (patřil Goylovi staršímu).

V areálu Prasinek objeven nežádoucí číslo jedna. Nežádoucí číslo jedna.

Lucius vyskočil na nohy, vylil šálek na stůl a na tváři se mu objevil široký úsměv. „Potter je v Prasinkách. Chci, aby na něj byli nasazeni všichni.“

Jeho slova přivítal bouřlivý jásot. Avery a jeho tři nohsledi v závěsu spěchali varovat ostatní přítomné Smrtijedy. Lucius se otočil ke své ženě, která jako zhypnotizovaná sledovala, jak se horký čaj pomalu rozlévá na neposkvrněný ubrus.

„Narciso, vzbuď chlapce, chci je mít u sebe…“ nařídil.

Dotazovaná vykulila oči. „Jsou to teenageři, Luciusi. Než se ti je podaří vzbudit, obléknout a odvézt, bude už tvůj Potter na Madagaskaru popíjet rum na pláži.“

Lucius se ušklíbl. Nesnášel, když mu žena odporovala (což se v poslední době stávalo čím dál častěji), ale musel uznat, že v tomhle se tak úplně nemýlila.

„Až se vrátíme, budu si muset toho kluka vážně vzít do parády,“ zamumlal, když Narcisa vstala a podala mu černý plášť, aby se oblékl.

„Samozřejmě, miláčku,“ odpověděla s posměšným úsměvem. „Nespěchej a užij si to.“

Lucius na ni několik vteřin beze slova hleděl, pak protočil očima a odešel z jídelny. Narcisa přiběhla k oknu a počkala, až všichni zmizí, a pak vystoupala po schodech do druhého patra. Když došla ke dveřím pokoje svého syna, zvedla pěst, aby zaklepala, a dveře se téměř okamžitě otevřely.

„Dostali jsme od Snapea Patrona, kterým nás žádá, abychom vás sledovali. Jsou všichni pryč?“ zeptal se Blaise, když se objevila ve dveřích.

Narcisa přikývla a Blaise kolem ní prošel a přitáhl si popruhy batohu. Hermiona ho následovala a zvědavě se podívala na Narcisu.

„Vy s námi nepůjdete, paní Malfoyová?“ zeptala se, když viděla, že nemá kabát ani tašku.

„Samozřejmě že ano, jde s námi,“ vyprskl Draco a zlostně se na matku podíval. „Proč sis nezabalila věci? Snape ti to musel říct, ne? Musíme postupovat rychle, nemůžeme čekat na opozdilce.“

Narcisa položila synovi ruce na ramena. „Draco, miláčku… prosím…“

Dracův výraz se okamžitě změnil z hněvu na zděšení. Matčin sladký tón se mu vůbec nelíbil.

„Mami, tady sama nezůstaneš, to není možné,“ vykřikl a odstrkoval matčiny ruce. „Jdi si hned pro tašku, máš dvě minuty.“

„Draco… Nepůjdu,“ odpověděla mu matka a slabě se na něj usmála. „Patřím sem. Nemůžu si jen tak vzít věci a jít s batohem na zádech….“

„Proč ne?“ zpanikařil mladík, který přesně věděl, na co naráží.

„Protože jsem se rozhodla a nebudu schopná to rozhodnutí dodržet, když půjdu s tebou…“ vydechla a přitáhla si syna k sobě. „Musím udělat ještě jednu věc.“

Draco se nechal několik vteřin objímat. Něco hluboko v něm vědělo, že ho drží na dlouhou dobu naposledy.

„Ale jakmile tu věc uděláš…“ pokračoval nejistým hlasem. „Připojíš se k nám? Že ano, mami?“

Narcisa ustoupila stranou a vzala jeho tvář do dlaní. Navzdory knedlíku, který se jí pomalu tvořil v krku, se na něj usmála a přikývla. „Samozřejmě, miláčku. Udělám, co bude v mých silách.“

Matka a syn se na sebe dlouho dívali a Draco si na okamžik myslel, že mu srdce pukne bolestí. Lhala mu. Záměrně mu lhala.

„Mami,“ zkusil to naposledy, ale ona ho rázně odstrčila.

„Pospěšte si,“ vyzvala je. „Čím dřív budete pryč, tím dřív se budu cítit bezpečně.“ Jemně strčila Draca do zad a pobídla ho, aby následoval Blaise a Hermionu, kteří už běželi po schodech dolů. Když dorazili ke dveřím, Hermiona se naposledy ohlédla na Narcisu.

„Děkuji vám za všechno, paní Malfoyová,“ řekla a Narcisa se usmála. „Opravdu nechcete jít s námi?“

Tři teenageři se na ni dlouho dívali a čekali na její odpověď. Ale ona mávla rukou a zasmála se: „A spát pod hvězdami nebo v provizorním přístřešku? To je pro vás mladé. Já potřebuji trochu pohodlí…“ zažertovala a ukázala na vstupní halu. Hermiona se uchechtla, ačkoliv dobrá nálada paní Malfoyové zněla falešně. Rozhodla se však respektovat její rozhodnutí a následovala Blaise ven. Draco matku naposledy objal.

„Vrátím se pro tebe,“ slíbil jí.

„Nebuď hloupý, Draco,“ pokárala ho jemně. „Nestojím za to…“

Jemně odstrčila ruce svého dítěte a postrčila ho k východu. „No tak, běž už.“

Draco jí vyhověl a rozběhl se za Hermionou a Blaisem, kteří už byli v polovině cesty ke vstupní bráně. Když Hermiona opustila hranice pozemku, uviděla, jak se z houští vynořil Kingsley Pastorek v doprovodu manželů Weasleyových, a vrhla se jim do náruče.

„Hermiono, moje zlatíčko!“ zvolala paní Weasleyová a pevně ji objala. „Merline, měli jsme o tebe takový strach!“

„Molly, tak ráda vás vidím,“ zopakovala Hermiona a cítila, jak ji v očích štípou slzy.

Kingsley se ustaraně rozhlédl a pokynul opozdilci Dracovi, aby si trochu pospíšil. „Musíme se odsud co nejdříve dostat,“ nařídil. „Půjdete s doprovodem, protože vám zatím nemůžeme sdělit cíl cesty. Nepouštějte se našich rukou, ano?“

Hermiona se zoufale držela paní Weasleyové, zatímco Arthur vzal Blaise za paži. Jakmile se k nim Draco konečně připojil, Kingsley ho chytil za rameno. „Sejdeme se tam,“ pověděl Kingsley oběma Weasleyovým. „Nezapomeňte. Nejméně sedm mezikroků k cíli. Minimálně. Nikdo nás nesleduje, ale opatrnosti není nikdy dost…“

Druzí dva dospělí přikývli a s hlasitým prasknutím zmizeli.

Narcisa Malfoyová stojící v krytém vchodu sídla sledovala, jak její syn a jeho přátelé mizí. Když odcházeli, zatajila dech. Pak se zvolna vrátila dovnitř, a místo aby za sebou zavřela dveře, otevřela je dokořán. Do sálu zavál vítr a přinesl s sebou několik uschlých listů, které se usadily na mramorové podlaze. Poté se odvrátila a dýchajíc ústy, aby tolik necítila ten zápach, sešla do kobek. Jakmile se ocitla dole, vytáhla z kapsy hůlku.

„Alohomora,“ zašeptala a namířila hůlku před sebe. S hlasitým cinknutím se najednou odemkly zámky všech cel a jejich dveře se se skřípěním otevřely. Přesto se uvnitř nich neozval ani zvuk, ani pohyb.

„Vypadněte,“ vyštěkla hlasitě. „Vypadněte všichni, než si to rozmyslím. A hodně štěstí.“

Z různých místností se ozvalo šoupání. V temnotě cel se objevilo několik omráčených a špinavých hlav. Vězni schopní pohybu vycházeli z cel jeden po druhém rozvážnými kroky, jako by se báli, že je to jen další trik Smrtijedů, jak je mučit. Všichni se na Narcisu udiveně dívali, ona jejich pohled však neopětovala. Nápadně zírala na pomyslný bod na konci chodby a ani se nepohnula, aby je zastavila, když ji první z nich míjeli na cestě po schodech na svobodu. Ti první dodali odvahu ostatním, kteří je následovali mnohem rychleji. Během několika minut zůstala Narcisa sama s několika zapomenutými mrtvolami a vězni, kteří neměli dost síly (nebo zbývajících končetin), aby se mohli sami pohybovat. Byla tu také ‚kopie‘ Hermiony Grangerové, která si ani neuvědomila, že se dveře otevřely.

Narcisa se dlouze nadechla. Obrovská tíha, která ji spočívala na ramenou celé měsíce, byla konečně pryč. S uklidňujícím úsměvem pomalu došla k první cele na nyní prázdné chodbě a otevřela dveře. V místnosti byla jen židle a stůl a Narcisa k nim přistoupila. Konečky prstů se dotkla drsné dřevěné opěrky a bledou kůži jí okamžitě pokryla tenká vrstva špíny, krve a výkalů. Chvíli pozorovala hnědou skvrnu na prstech a pak si je klidně otřela o půlnočně modré sametové šaty. Popadla opěradlo židle, postavila ji doprostřed místnosti, sedátko obrátila k východu, posadila se a snažila se rovnoměrně rozprostřít šaty okolo sebe. Pak složila ruce do klína a s odhodlaným a klidným úsměvem na rtech čekala, až se její manžel a jeho pomocníci vrátí.

Patřím sem, Draco… právě sem.

*****

V Prasinkách bylo pátrání v plném proudu. Od prvních vteřin poplachu se obyvatelé stáhli do obchodů a domů, jak jim pro takový případ Smrtijedi nařídili, a s třesoucíma se rukama přitisknutýma ke stěnám čekali, až bude jejich totožnost prověřena. Uprostřed vesnice Lucius hulákal rozkazy a gestikuloval.

„Najděte ho! Najděte mi Pottera!“ křičel, když se Smrtijedi rozptýlili a prohledávali okolí. „A umlčte ten hluk!“ dodal a ukázal na sirény.

Nějaký Smrtijed mu vyhověl a mávnutím hůlky je zneškodnil.

„Vždyť ani neslyším vlastní křik…“ zabručel Lucius a díval se okny na lidi z Prasinek, moudře seřazené v řadě. Spolupracující. „Tak kde je ten kluk?“ vykřikl znovu.

„V téhle uličce spustil alarm,“ oznámil Smrtijed a ukázal na ulici.

„A v té uličce někdo je?“ vyhrkl Malfoy, přestože byl od něj vzdálený ani ne metr.

„Ne, ale máme tam člověka, který hlídá okolí,“ přispěchal s odpovědí poskok a ušklíbl se. „Ve skutečnosti máme muže v každé uličce ve vesnici.“

„A?“ Malfoy si netrpělivě prohlížel okolí.

„Nic, pane. Vůbec nic.“

Lucius našpulil rty. To se mu nelíbilo. „Hledejte dál!“ zakřičel na všechny přítomné Smrtijedy. „Někde tu musí být!“

Vesnicí se rozlehl výbuch, následovaný dusivým černým kouřem, a zvedl se sbor kašle a chraptivých výkřiků.

„Tudy,“ vykřikl Lucius a ukázal na zdroj hluku.

Za kouřovou clonou Ron spěšně opustil weasleyovské ohňostrojné vybavení a utíkal zpět do svého úkrytu za vesnicí, čímž znovu spustil poplašné zařízení, k velké nelibosti Luciuse, který začal hromovat kvůli jeho ohlušujícímu rámusu.

Když konečně našli ohnisko výbuchu, Lucius se sehnul, zvedl obal v barvách Kratochvilných kouzelnických kejklů a s bručením ho zahodil na zem. „Měl jsem to vědět… TEN ZKURVENÝ ZAJEBANÝ ZKURVENEC!“

„Vidím je!“ vykřikl Yaxley na druhém konci vesnice. V severním rohu Lupin ztuhl ve střehu. Byl Harry spatřen? Vlkodlak sevřel prsty na hůlce, připraven zasáhnout. Smrtijedi se však vzdálili a on už jejich rozhovor neslyšel.

V houští na západní straně se k Harrymu připlížil Ron. „Viděli nás?“ zalapal po dechu znepokojený Ron.

Harry se usmál a odpověděl záporně. „Hodil jsem po tom idiotovi Yaxleym Imperius. Přikázal jsem mu, aby ostatním řekl, že jsme na cestě do Bradavic. A Snape Luciusovi potvrdil, že nás také viděl, jak se řítíme k hradu. Všichni se už vydali špatným směrem.“

Ron potlačil smích. „To je ale banda ubožáků. Není divu, že s takovou hromadou nýmandů si Vy-víte-kdo pojistil viteály . Pokaždé, když se vydají na misi, ho jen víc potopí.“

Harry se usmál a pokynul mu, aby ho následoval. Vydali se na sever a nakonec našli Lupina a Tonksovou, kteří vypadali vyděšeně.

„Jste tady,“ vydechla Tonksová s úlevou. „Mysleli jsme, že si vás všimli.“

Harry jim prozradil svůj trik a Remus se na něj uznale usmál. „Přesně takovou věc by udělal James… Možná až na tu část se Snapem,“ vydechl a mrkl na něj. „Dobře, navrhuji, abychom našli Fleur a Billa a vypadli odsud. Arturův Patron mi oznámil, že jejich mise byla splněna. Všechno je v pořádku, Hermiona je v bezpečí.“

Ronova tvář se rozzářila obrovským úsměvem a Harry si s úlevou oddechl. Trio bude brzy opět kompletní.

*****

Když Molly, Artur a Kingsley spolu se třemi teenagery konečně dorazili k Lasturové vile, Draco měl pocit, že Grangerovou nahradila její bláznivá dvojnice. Smála se a plakala zároveň a pištěla radostí pokaždé, když z domu vyšel další člověk a objal ji. Blaise se také usmíval, ale vypadal poněkud nesvůj. Všichni tito lidé pro něj byli většinou cizí a podle toho, jak se na ně někteří dívali, nebyli zrovna nadšeni, že sem dva Zmijozelové přišli. Draco měl jedinou touhu. Utéct. Opustit všechny ty podivně vyhlížející lidi a začít nový život daleko odsud. Snad v Brazílii? Nebo v Japonsku? V každém případě daleko, daleko. A právě se k tomu chystal, když ucítil, jak Hermiona vklouzla rukou do jeho a táhla ho ke skupině.

„Někteří z vás je už znají, ale pro ostatní: toto jsou Draco Malfoy a Blaise Zabini.“ Hermiona se otočila k oběma chlapcům a usmála se. Ani ne za vteřinu Draco zapomněl na Japonsko, Brazílii a všechno ostatní. Nikdy by se odtud neodstěhoval. Ne, dokud držel ruku Grangerové ve své. „Zachránili mě. Hodně pro mě riskovali, tak je prosím přivítejte,“ pravila a po tváři jí stekla slza radosti.

Draco viděl, jak si dvojčata vyměnila pohled plný narážek. Další Weasley, soudě podle zrzavých vlasů, mu podal ruku a potřásl si s ním. „Charlie Weasley,“ představil se mladík s poněkud napjatým úsměvem. „Dobrá práce, kluci.“

Kingsley rozpačitě poplácal Draca po rameni, aniž by cokoli řekl. Určitě jim bude chvíli trvat, než přijmou přítomnost Malfoyova potomka ve svém středu, ale pokud se bude chovat příkladně, možná mu začnou trochu důvěřovat. Druhý chlapec, Blaise, se zdál být šťastnější. Popořadě všechny pozdravil, potřásl si s nimi rukou a pověděl, jak je šťastný, že mohl Hermioně pomoci.

Po chvíli Hermiona pustila Dracovu ruku, aby si vyměnila pár slov s Kingsleym Pastorkem a Arturem Weasleym. Ruka mu najednou připadala nesmírně osamělá a on si uvědomil, jak moc nezapadá. Cítil se tak daleko od stavu všeobecné radosti, tak daleko od úlevy, kterou všichni zjevně cítili. Poprvé po několika dnech měl chuť se napít, ale když se podíval ke staré doškové chalupě, pochyboval, že tam najde nějakou láhev dobrého šampaňského nebo whisky. Udělalo se mu lehce nevolno. Několika kroky zamířil pryč, pak obešel dům a na druhé straně objevil obrovský útes, pod nímž se tříštily a hučely vlny. Musel uznat, že navzdory staromódnímu a ubohému vzhledu domu z něj byl nádherný výhled. Dopotácel se tedy k propasti a několik metrů od jejího okraje dosedl do zelené trávy. Z druhé strany budovy slyšel radostné hlasy a rozeznal mezi nimi potěšený smích Grangerové.

Navzdory všemu, co řekla, už nic nebude jako dřív. Už ho nechávala za sebou, jen pár minut po odchodu ze sídla si užívala, že je opět obklopena svými blízkými, a zapomněla na něj. Nemohl jí to mít za zlé a věděl, že je od něj sobecké, že má takové myšlenky, ale nemohl si pomoci. Jeho prsty sklouzly do trávy a našly malý kámen. Popadl jej a silou jím mrštil do prázdna. Byl tak pohroužen do svých temných myšlenek, že neslyšel, jak se k němu někdo zezadu přiblížil.

„Malfoyi, co to děláš?“ Hermionin hlas ho zaskočil. Neotočil se a našel další malý kamínek, který poslal k tomu předchozímu.

„Nic. Chtěl jsem být sám…“ odvětil stroze. Koutkem oka ji zahlédl, jak ztuhla, a okamžitě svých slov zalitoval. „Chci říct, ne, můžeš zůstat. Chci být sám, ale být sám s tebou je taky fajn…“ zabručel.

Hermiona se usmála a posadila se vedle něj do trávy. Rozhostilo se mezi nimi ticho, které přerušoval jen šum příboje pod nimi a křik racků nad jejich hlavami. Dívka zaklonila hlavu, vychutnávala si teplo slunce na tváři a spokojeně si povzdechla. Draco k ní otočil hlavu a usmál se.

„Myslím, že tohle mi chybělo nejvíc,“ přiznala a přitáhla si kolena k hrudi. „Slunce. Horko. Vítr. To ticho… Je to hloupé, ale člověk nepřemýšlí o tom, jak jsou všechny ty věci krásné a milé, dokud mu je někdo nevezme…“

„Buď opatrná, Grangerová, moc mluvíš a začneš plácat nesmysly…“ škádlil ji Draco, ale ona mu dala záhlavec.

Vyměnili si vědoucí pohled a pak Hermiona obrátila pozornost zpět k vlnám, mořské pěně a vzduchu, který jí plnil plíce.

„Nemůžu ti dostatečně poděkovat, Malfoyi. Za všechno, co jsi udělal,“ řekla a odhrnula si pramen vlasů rozcuchaných větrem.

„Myslíš za to mučení a urážky? Děkuji, kdybych to měl udělat znovu, neváhal bych ani vteřinu…“ Draco se ušklíbl, když Hermiona protočila očima.

„Věř mi, za to všechno, co jste pak s Blaisem udělali… je ti odpuštěno. A kromě toho… vím, že jsi to nemyslel vážně…“ prohlásila s úšklebkem. „Nikdy jsem si neuvědomila, jak těžký musí být život dítěte Smrtijeda. A násilný. A nespravedlivý. Poté, co jsem viděla všechny ty věci ve vašem sklepě, jsem…“ Zmlkla a nakrčila nos. Hrozilo, že se opět rozpláče. „Je mi tě tak líto, Malfoyi…“

Mladík se na ni nechápavě podíval. Ona lituje mě? Merline, tolik soucitu a laskavosti v jednom těle, jak to, že neexploduje, pomyslel si nedůvěřivě. A já, jak jsem si mohl předtím nevšimnout, jak je ta holka skvělá? Jak jsem mohl být tak pitomý?

Hermiona musela zachytit, jak hloupě vypadá, protože si uvědomil, že na něj zírá se samolibým výrazem. Vzpamatoval se a svůdně se usmál. „Přestaň s těmi lichotkami, Grangerová, jinak mě přepadne nutkání tě znovu políbit…“ dobíral si ji a byl si jistý, že ji to vyvede z míry.

Očekával facku, kousavou poznámku nebo přímé odmítnutí. To se však nestalo. Jen se na něj poněkud překvapeně podívala, aniž by se začala bránit. Nemohl uvěřit svým očím.

Chvíli na sebe mlčky hleděli, jako by se snažili rozhodnout, kdo z nich vypadá překvapeněji. Dracova tvář se neznatelně začala přibližovat k její a Hermiona cítila, že se musí nejdřív k něčemu přiznat.

„Malfoyi, včera v noci se mi zdálo…“

„HERMIONO!“

Zalapala po dechu a prudce se otočila, zatímco Draco couvl a začal proklínat všechny bohy. Harry Potter a Ron Weasley stáli o několik desítek metrů dál, poblíž vily, a usmívali se. Hermiona se obrátila k Malfoyovi. Už se na ni nedíval a ve tváři měl opět temný výraz. Nemohla uvěřit, že se mu chystala říct, že se jí o něm v noci zdálo. Že se jí zdálo, že ji zachránil ze spárů Theodora. Ale Harry a Ron právě v tu chvíli vykřikli její jméno. Pravděpodobně jde o znamení. Možná to tak nakonec bylo lepší.

Vstala a položila Dracovi ruku na rameno. „Neskákej z útesu beze mě, ano?“ vydechla tiše, zatímco on převrátil oči v sloup.

„To je v pořádku, jdi za svými přáteli.“ Chtěl to říci jemně, ale ta hořkost byla tak hmatatelná, že se Hermioně udělalo špatně.

„Malfoyi, neber to tak. Ať už si myslíš cokoli, budu tě potřebovat tady, po svém boku.“

Tázavě se na ni podíval, ale ona už nic neřekla, jen se mile usmála. Přikývl a usmál se na ni.

„Ale já s tím počítám, Grangerová.“