Autor: dickgloucester
Překlad: Lupina, Beta: marci
Banner: Jimmi
Rating: 13+
Kapitola 12. Sbírání kamení
Pokud Severuse překvapil pokyn Grangerové Luciusovi, aby si připravil hůlku, jeho překvapení netrvalo déle než do chvíle, kdy se vynořili z drtivého objetí přemístění. Ve vzduchu byla cítit nezaměnitelná pachuť mozkomorů.
„Teď už víte, kam za námi můžete přijít,“ říkala Grangerová Luciusovi, když mu po asistovaném přemístění pustila ruku. „V případě potřeby mi nejdřív pošlete zprávu, abych mohla zrušit obrany. Tady.“ Zalovila v tašce a strčila mu do ruky půl tabulky čokolády. „Nic jiného mi nezbylo a vy vypadáte, že by se vám hodila.“ Teplota vzduchu klesla o několik stupňů. „Běžte rychle. Hned!“
Lucius zmizel a Grangerová udělala otvor v obranách, které se vyrovnaly těm bradavickým. Bez okolků Severuse prostrčila skrz a pak rychle znovu zvedla barikády – právě včas. Severus sebou trhl, když se na ně jako hejno racků vrhlo nejméně sedm mozkomorů a z jejich otevřených úst se vyvalil hnilobný zápach patrný i přes ochranná kouzla. Vydrželi několik minut, než se rozletěli hledat snadnější kořist. Grangerová, bílá jako stěna, se třásla, ale vypadala stejnou měrou rozzuřeně jako vyděšeně, pomyslel si Severus.
„Tolik jich sama nezvládnu,“ řekla. „Tyhle ne.“
Bez dalšího vysvětlování odemkla vstupní dveře svého starobylého domku a uvedla ho dovnitř.
„Zujte se, prosím,“ pobídla jej a rozepnula si boty. „Když se podíváte do krabice s trepkami, měl byste tam najít pár, který vám padne.“
Mlčky jí vyhověl. Měla pravdu – jeden z nejméně pěti párů pánských trepek v znepokojivě světlém tartanu mu dobře padl.
„Weasleyovi,“ vysvětlila. „Ukážu vám váš pokoj.“
Úzká chodba vedla ke schodišti s červeným kobercem, které stoupalo na překvapivě prostornou podestu. Okno zasazené do masivních hlubokých stěn poskytovalo, jak si představoval, výhled do zahrady, ale ona přes ně před nocí venku rychle zatáhla sametové karmínové závěsy. Nízká, přeplněná knihovna a několik nesourodých grafik a obrazů oživovaly bělostné stěny.
„Můj pokoj,“ řekla a máchla rukou doleva. Pak ukázala na první dveře napravo. „Koupelna. Co se týká ručníků a toaletních potřeb, najdete tam všechno, co potřebujete.“ Otevřela dveře za koupelnou. „Tady budete bydlet, pane profesore. Ty druhé dveře jsou jen místnost, kterou používám jako sklad. Až se zabydlíte, přijďte dolů do kuchyně. Připravím čaj.“
Když Severus ustoupil, aby ji nechal projít, napadlo ho, že její úsečné chování je způsobeno rozpaky z toho, že je hostem v domě. Vzhledem k její i Luciusově potřebě diskrétnosti, Severusově zálibě zůstat co nejvíc skrytý a nemožnosti navštívit sídlo Malfoyů, pokud Narcisa nebude bezpečně mimo, existovalo jediné řešení problému, co s ním. Předpokládal, že kdyby se jejich pozice vyměnily, také by nebyl nadšený, pokud by ji měl jako hosta. No, ona se alespoň starala o jeho pohodlí, a pokud se dokázal vměstnat do kláštera, jistě se dokáže vměstnat i do této… ať už byla situace jakákoli.
Přikrčil se pod nadedveřním trámem a vstoupil do svého pokoje. Byl to příjemný prostor – nijak velký, ale ani titěrný. Stěny byly bílé, koberec uklidňující mechově zelené barvy, přehoz na posteli pestrý, patchworkový. Stál tu jednoduchý noční stolek. V leštěné skříni se skleněnou výplní viděl další knihy. Nebyla tu žádná šatní skříň, nicméně vysoká komoda nepochybně hostům Grangerové sloužila dostatečně. Vymykala se jediná věc, a to velká lepenková krabice přelepená páskou a opatřená pečetí Ministerstva kouzel. Byla označena štítkem: Severus Tobias Snape. 9. ledna 1960 – 1. května 1998. Osobní věci.
Na druhou stranu, možná si pospíšila, aby ho s tímto – s majetkem mrtvého muže – nechala o samotě.
Zvedl krabici a položil ji na postel. Posadil se vedle ní a složil si ruce do klína. Opravdu chtěl to, co bylo uvnitř? Tato krabice představovala existenci, ke které se obrátil zády. Zaplatil za své chyby, odčinil je léty svého života a nakonec i vlastní krví. Zřekl se moci, která ho k těm chybám vedla – nechtěl s ní mít nic společného. A přesto. Bez té moci… bez té moci nemohl udělat to, co po něm jeho přítel požadoval. Jistě by bylo sobecké být méně, než bylo třeba. Nebo z něj mluvilo jen jeho staré já? Ten starý Snape, který se tak snadno nevzdá moci, jakmile se mu vrátí do rukou. Snape plný hořkosti a neustálé potřeby dokazovat si, že je dobrý, i kdyby – hlavně kdyby – to nikdo nebral na vědomí.
V domku bylo teplo. Severus vstal, aby si svlékl bundu, a v kapse mu něco zašustilo. Vytáhl papír, který mu tam Rafael musel strčit – opravdu, kdyby se někdy vzdal náboženství, mohl by se živit jako kapsář – a rozložil ho. Modlitba svatého Františka z Assisi. Vzpomněl si na den před lety, kdy se cítil obzvlášť sklíčeně a Rafael, kterého Severus nakonec zbavil trpělivosti, když se odmítl vymanit ze své nálady, mu strčil otevřenou modlitební knížku do obličeje a vyhrkl: „Příliš se zabýváte svými vlastními problémy. Přečtěte si tohle.“ Dojat spíš podrážděním druhého muže než slovy na stránce se vydal na pomalou cestu zpět. Znovu si přečetl modlitbu a slyšel v ní Rafaelovo napomenutí a odmítnutí nechat ho zabít se solipsismem a akcidentem. Možná to byl poslední krok, po němž bude skutečně svobodný. Nehtem palce přeřízl pásku a otevřel krabici. Nahoře ležela jeho hůlka. Zvedl ji a ucítil, jak se mu v prstech uhnízdilo tmavé dřevo, obnovená chybějící končetina, spojovací článek přerušeného obvodu. Srdce mu chvíli prudce tlouklo, než se ustálilo v normálním rytmu a přijalo obnovení síly v žilách a šlachách.
„Vítej, starý příteli,“ zašeptal, zda hůlce, nebo sám sobě, nevěděl a ani ho to nezajímalo.
Připevnil si hůlku k paži a opustil místnost; zbytek krabice nechal netknutý.
ooOOoo
Hermiona nevěděla, kolik času jim zbývá, než bude čistý vzduch k návštěvě sídla. Ukázala Snapeovi na jeho pokoj a pak, rozpačitá z jeho tiché inspekce jejího domova, utekla zkontrolovat opatření, která už před odjezdem do opatství třikrát prověřila. V obývacím pokoji a kuchyni bylo všechno tak uklizené, jak jen to šlo; její pracovna byla, no, zaneřáděná, protože to málo času, který měla na osobní projekty, raději věnovala opravdovým projektům než úklidu, ale malá laboratoř ve sklepě byla bez poskvrnky. Tato místnost byla vždy čistá a uklizená a mnohem lépe vybavená, než by kdy potřebovala – přidala k ní i několik vybraných kousků vybavení uvolněných z OUKZ. Snažila se předvídat, co bude Snape potřebovat, ale kdo věděl, jestli to bude stačit? Bez ohledu na vlastní netrpělivost stejně nemohla přikročit k činu a začít otravovat střízlivého, spíše utlumeného cizince, kterého pozvala k sobě domů.
Podívala se na strop. Trvalo mu dlouho, než se osvěžil.
Možná by měla raději uvařit ten čaj, který mu slíbila.
Byla příliš neklidná na to, aby sama seděla a pila, a tak se postavila k plotně a pustila se do přípravy dušeného k večeři. Jeho přítomnost si uvědomila, když se narovnala od vkládání litinového kastrolu do trouby. Stál ve dveřích kuchyně a zřejmě čekal na pozvání, aby se posadil, takže Hermiona spěchala, aby mu přisunula židli a postavila hrnky a džbánek s mlékem na svůj dobře vydrhnutý dřevěný stůl. Bylo na něm něco jiného, pomyslela si. Nejen že se choval odměřeněji, než si pamatovala, ale byl i jiný, než když přijeli k ní domů. Vypadal tak nějak víc… tam.
„Doufám, že to není moc vylouhované,“ prohodila a přisunula k němu konvici.
Usrkl z hrnku, aniž by okamžitě odpověděl.
„Můžu udělat další, jestli chcete,“ dodala úzkostlivě a napůl vstala ze židle.
Odložil hrnek. „Odpusťte, bystrozorko Grangerová. Ten čaj se dá pít. Mohu se zeptat, kde jsme?“
„Samozřejmě. Omlouvám se. Bylo ode mě nerozvážné, že jsem vám to neřekla dřív.“ Hermiona si uvědomila, že blábolí, a tak se napila čaje a přikázala si, aby se vzpamatovala. Už to nebyl její vzteklý a nevypočitatelný profesor – nyní byl host a snad i kolega. „Tohle je můj dům a nachází se na Exmooru. Je docela odlehlý – schovaný v údolí jako vaše opatství nahoře v Yorkshiru.“ Nastala pauza, která jí každopádně připadala nepříjemná. „Pane profesore, mohu se vás zeptat, co se stalo? Jak jste přežil a skončil tam?“
„Samozřejmě, že to chcete vědět,“ odpověděl bez zášti. „Stručně řečeno, velmi rychle mě našel Argus Filch. Dělá čest své profesi – uniká mu jen málo z toho, co se děje v Bradavicích, a po celou dobu mého pobytu tam byl mým dobrým přítelem. Našel mě, ošetřil, nadopoval mě protijedy a dalšími lektvary, které jsem si zvykl nosit všude s sebou, a odvezl mě na trakaři do malého domku, který má pár mil za Bradavicemi. Pak mě naložil na korbu své dodávky a odvezl do opatství. V tom zmatku ho nikdo nepostrádal.“
„Pan Filch,“ podivila se Hermiona. V duchu sebou trhla nad utrpením a náročností dlouhé cesty z Vysočiny. „Tohle bych si o něm nikdy nemyslela.“
„Napadlo by to jen málokoho,“ konstatoval Snape.
Zrudla. „Ví, že jste přežil?“
„Ví.“
Téma uzavřeno, pomyslela si Hermiona. Asi bych se neměla divit, že Snapeův návrat znamená úpravu celého mého pohledu na svět. Snape se napil svého upřímně řečeno příšerného čaje a vydržel její pohled s lehkým ruměncem ve tvářích. Jak si všimla už dříve, vypadal dobře. Oblečený v šedých kalhotách, bílé košili a modrém svetru s výstřihem do V působil překvapivě obyčejně – prostě vysoký muž s kostnatým obličejem a velkým nosem, žádný strašák, žádný velký protivník, žádný mstivý tyran s příliš velkou mocí nad jejím mladým životem.
„Pane profesore?“ zeptala se nejistě.
Podíval se na ni a ona málem nadskočila pod náporem jeho pohledu. Přesto tam byl. Zachmuřený, lehce vtipný, a hlavně plný potlačované moci, s níž se jinde nesetkala. Odkašlala si.
„Pane profesore – připadalo by vám neuvěřitelně neslušné, kdybych vám poděkovala za všechno, co jste udělal?“
Jeho rty se zachvěly.
„Ano, bystrozorko Grangerová, bylo by tomu tak. Ta loď už dávno odplula.“
„Poslyšte, připadá mi směšné, když mi doma říkají ‚bystrozorko Grangerová‘.“ Hermiona cítila, jak jí tváře hřejí ještě víc. „A než přejdete na ‚slečno Grangerová‘, taky si nechci připadat jako by mi bylo jedenáct. Prostě mi říkejte Hermiono – troufám si říct, že si na to oba zvykneme.“
Odfrkl si.
„Dobrá tedy. Tak mi i vy raději říkejte mým křestním jménem – Severusi.“
„Myslela jsem, že se jmenujete křestním jménem ‚profesor‘,“ vypadlo z ní dřív, než se stačila zarazit, a potěšilo ji, že se téměř zasmál. „Dobře. Takže toto je vyřízené a máme hodinu, než bude jídlo hotové, tak mě napadlo, že bychom si mohli projít moje poznámky k Poslu a vy se můžete podívat, jestli v mé laboratoři nechybí něco, co byste mohl potřebovat.“
U večeře se jí vyptával na lektvar tak podrobně, že skončila s nekonečnou sérií ‚nevím‘, až nakonec otráveně bouchla příborem a upřela na něj pohled. „Dobře vím, že nejsem Mistr lektvarů. Došla jsem až na úplný konec svých odborných znalostí a nejsem o nic moudřejší. Prohledala jsem všechny knihy a svitky v OUKZ a v archivu ministerstva. Nevím, co to je. Nevím, jestli se mi podaří sehnat další, pokud první analýzy selžou. Nemůžu to říct nikomu dalšímu, protože by se to asi za milisekundu rozšířilo. Proto potřebuju vás. Jestli chcete, můžete začít hned teď.“ Zvedla vidličku a nabodla kousek mrkve. „Říkal jste, že laboratoř je dostačující.“
„Řekl jsem, že laboratoř je výborná,“ odpověděl a znělo to pobaveně. „Jestli jsem neodbytný, tak proto, že chci, abyste mi řekla i věci, o kterých si neuvědomujete, že jste je vypozorovala.“ Úhledně odložil nůž a vidličku na prázdný talíř. „I když si myslím, že jsme vaše znalosti vyčerpali.“
„Vyčerpali jsme je před dvaceti minutami,“ odsekla. „Chystáte se dnes večer začít pracovat?“ Cítila se trochu provinile, když to říkala, ale zdálo se, že ho to nerozhodilo.
„Takhle pozdě? Ne. Vy a vaši kamarádíčci jste si možná mysleli, že jsem býval celou noc vzhůru a trápil ničemy, ale jsem jenom člověk. Chci však vidět ten pergamen.“
Protože tvrdil, že je lidský, Hermiona ho nechala, aby jí pomohl uklidit ze stolu a umýt nádobí, zatímco připravila kávu. Nevěděla, proč by ji mělo překvapovat, že je schopen vykonávat domácí práce, ale Snape vytržený z kontextu byl cizí tvor a ona neměla představu, co si o něm má myslet. Pokud by k sobě měla být upřímná, lichotilo jí, že vzal její poznámky a rešerše vážně a prohlásil, že je připraven zabývat se věcí dál na základě toho, co už udělala. Předpokládala, že se jí prostě stále nelíbí, že její nevědomost odhaluje někdo, na koho vždy toužila udělat dojem. Tak to bylo. Pořád od něj chtěla body. Směšné. Usmála se pro sebe, právě když odložil utěrku a zachytil její pohled. Zamrkal a trochu se zamračil.
„Je něco divného?“
„Ne, nic. Tady máte, vezměte ten tác a já najdu nějaké sušenky. Kávu si dáme v obývacím pokoji.“
ooOOoo
Severus si připadal jako onen pověstný kostlivec ve skříni. Vždycky s tím ubohým nebožtíkem soucítil: musel být permanentně zahanbený, když zabíral prostor a byl cítit do daleka, zatímco se všichni ze všech sil snaží předstírat, že tam není.
Byl zvyklý na opatství s jeho prostorami s ozvěnou a jednoduchým vybavením, tichými hlasy a chladnými stíny. Byl zvyklý na bratry, mužské společenství oddané klidu a rozjímání, i když obojího bylo často těžké dosáhnout.
Dům Grangerové však… Nízké stropy mu dávaly pocítit, jak je vysoký; jasné barvy, které zřejmě upřednostňovala před prostou bílou barvou stěn, ho zneklidňovaly; z útulného tepla se potil a její nepochybná ženskost, ačkoli se chovala věcně a v mantinelech od přátelského až po otevřeně otrávené jednání bez náznaku flirtu, mu byla překvapivě cizí. Před večeří vyběhla nahoru a vrátila se do kuchyně ve sportovních kalhotách a pytlovité mikině s kapucí, s umytým make-upem a vlasy uvolněnými z pevného drdolu. „To je lepší,“ podotkla s neskrývanou úlevou nad tou změnou. „Nesnáším sukně.“
Teď se choulila v měkkém křesle a držela obrovský hrnek kávy, zatímco on, okupující jeden konec pohovky, nakláněl pergamen Agáty Blackové sem a tam a snažil se dosáhnout efektu, který mu popsala. Po pravdě řečeno, soustředil se na tento úkol jen napůl, protože ho rozptylovala podivná obranná kouzla na staré skříňce. „Čert aby to vzal!“ vykřikla, když se jí nepodařilo otevřít ji napoprvé. „Zajímalo by mě, jestli je potřeba, aby ji otevřeli všichni přítomní společně. Nevadilo by vám to?“
Nemohla si vybrat přesvědčivější argument, aby podpořila Rafaelovo naléhání, že zapírá polovinu své vlastní bytosti, pomyslel si Severus, když se podivné kouzlo propojilo s jeho magií a zahučelo mu v krvi. Uvědomil si, že zářivě rudá, zlatá a lesní zelená jsou Grangerová – Hermiona, jak předpokládal, že jí musí říkat – a vzhlédl k ní, aby zjistil, že má oči dokořán upřené na něj. „Co vidíte?“ zeptal se.
„Výraznou tmavě fialovou a modrou, s měděnou a černou a jiskrami jasně bílé,“ odpověděla tiše. „Takže vy o těch barvách víte?“
„To Brumbál mi vysvětlil, co jsou zač,“ řekl. „Málokdo je vidí, jen když se projeví v agresivním kouzle.“ Neřekl jí, že mu její slova přinesla velkou útěchu. Žádná matná šeď – ta byla pryč.
Zklamaně si odfrkl. „Agáta Blacková byla nepolapitelná čarodějnice,“ postěžoval si, protože nedokázal zachytit žádné světlo v matném, hnědočerveném ‚inkoustu‘.
„Ukažte, zkusím to,“ nabídla Hermiona a natáhla ruku, ale její pohyb zarazil náhlý vpád zářícího teriéra.
„Otevři krb, Hermiono, už jdu!“ ozval se nepříjemně hlasitý hlas nejmladšího Weasleyho. A skutečně, když mávla hůlkou, vyklopýtal z krbu v nevítaném oblaku sazí osobně.
„Harry mi řekl, abych ti vyřídil, že je v pořádku, a požádal mě, abych pomohl zahnat…“
Weasleyho hlas se vytratil, jakmile si uvědomil Severusovu přítomnost. Zbledl, když jeho bývalý učitel vstal, zatímco Hermiona brblala a uklízela nepořádek na krbu.
„Merline!“ zaskřehotal Weasley.
„Ne, Snape,“ opravil jej Severus. Hermionin dusivý smích ho potěšil.
„Jste mrtvý!“ sípal Weasley. „Je mrtvý, Hermiono! Co tady dělá?“
„Posaď se, Rone. Škoda, že jsi mi nedal vědět, než jsi sem vtrhl. Ne, profesor Snape není mrtvý – i když přiznávám, že jsem se cítila stejně jako ty, když jsem to zjistila. Sedni si, Rone. Dáš si kávu?“ Nečekala na odpověď a odešla z pokoje pro další šálek.
Weasley ještě chvíli zíral, načež zaklapnul čelist. „Promiňte, pane. Tohle je trochu překvapení. Tedy… Jsem rád, že jste ještě naživu.“ Natáhl ruku. Severus ji přijal a pocítil další zvláštní okamžik spojení. Netrvalo dlouho a byl opět vtažen do tohoto světa. „Co tady děláte?“ vyhrkl chlapec.
„Děkuji, že jste nepoložil spoustu dalších otázek, které si bezpochyby říkají o to, aby byly vysloveny, pane Weasley. Slečna Grangerová mě požádala, abych jí pomohl s jedním problémem, který jí připadá zapeklitý.“
„Aha, ten lektvar?“
Severus obrátil tázavý pohled na Hermionu, která se vrátila z kuchyně.
„Ano, Ron a Harry o něm vědí. Pomáhají, jak jen mohou.“
„A?“ Severus to poněkud nekompromisně adresoval Weasleymu, který se v odpověď narovnal.
„Ty lahvičky. Použil jsem kontakty našich dodavatelů, abych je vystopoval. Téměř jistě je vyrobila velmi exkluzivní sklářská firma v Benátkách, kterou vlastní jistý Baldassare Nero. Pokusil jsem se získat nějaké vzorky jejich práce, ale nechtějí mi je prodat, takže jsem nemohl stoprocentně ověřit původ.“
Severus si vyměnil pohled s Hermionou. „Nero, jo?“ ušklíbla se. „Oni to opravdu rádi drží v rodině. Ach, Rone! Přestaň na profesora zírat. Je naživu, je tady a pomáhá. A co ta druhá věc?“
Weasleyovic chlapec podal několik listů papíru se seznamy jmen, které Hermiona rychle prohlédla. Když skončila, podívala se do dálky, jako by se snažila něco si představit, a pak papíry prošla znovu. „Takže tohle je to, čeho sis všiml v obchodě ty sám,“ řekla a zvedla jeden list, „tihle jsou Arturovi a tohle…?“
Weasley spolkl obrovské sousto lineckého.
„To je Fred. Když chce, dokáže být neviditelný, tak jsem ho požádal, aby se zdržoval na všech místech, kde může lelkovat a mít oči a uši otevřené – takže to je obchod, Kotel, škola, většina Příčné ulice a ten bordel uprostřed Obrtlé. Aha. Říkal, že tam byl jen dvakrát. Možná třikrát. To prý stačí.“
„Doufám, že se dá Fredovi věřit, že bude držet jazyk za zuby, když má jinak všechno ostatní tak otevřené,“ poznamenala Hermiona.
„Nemůžu to všechno zvládnout sám! Mám obchod, život a tak, víš?“ namítl Weasley.
„Díky, Rone,“ odpověděla sardonicky.
„Merline. Promiň, Miono, nechtěl jsem…“
Severus sebral věci na kávu a tác a odebral se pryč z doslechu. Weasley byl očividně ještě nemluvně a stejně tak bylo jasné, že ani sedm let v opatství nedokázalo zvýšit jeho toleranci k infantilitě.
Umyl hrnky a vypláchl konvici s kávou, načež se vyklonil ze dveří kuchyně, aby se přesvědčil, zda je vzduch čistý.
„… nechceš mi říct, že zůstane tady?“
„Kde jinde by měl zůstat? Snažíme se nedělat reklamu tomu, co chystáme – pamatuješ?“
„Ale on je…“
„On je co, Rone? Je schopen chovat se civilizovaně? Dokáže konverzovat? Vycvičený? Řekni Harrymu, že je tady, aby bystrozorové věděli, po kom jít, kdybych se objevila zavražděná ve své posteli, ale nedomnívej se, že naše přátelství stačí na to, abys mi říkal, koho můžu mít ve svém domě. Pomůže mi vyřešit tu šlamastyku, do které se zapletla tvoje sestra, víš?“
Severus zavřel dveře do kuchyně a posadil se ke stolu s pergamenem před sebou. Považoval za rozumné nenechávat ho na místě, kde by ho Weasley mohl vidět. Ta slova byla fanatická, pomyslel si. Nebyla to modlitba, ani zaklínadlo, ani vzývání, i když verše obsahovaly něco z toho všeho. Znovu je naklonil, ale stále bez úspěchu. Mělo ho napadnout vzít si s sebou nějakou knihu.
Když ho Hermiona našla, byl zabraný do svazku receptů na dorty.
Plácla sebou na židli a hodila Weasleyho seznamy na stůl. „Pravděpodobní uživatelé,“ vysvětlila. „Řeknu Percymu, aby je zmapoval na své síti. Myslím, že najdeme dost korespondence. Omlouvám se za Rona,“ dodala unaveně.
Severus použil lžičku místo záložky a vstal, aby uvařil další kávu.
„Nezabrání vám kafe usnout?“ zeptala se.
„Ne. Nikdy jsem s tím neměl problém.“
„Já taky ne.“ Usmála se. „Většina lidí si myslí, že je to divné.“
„Proč si myslíte, že není?“
Zasmála se a pak se zachvěla, když oba ucítili venku v noci zlověstnou přítomnost. „Je hezké mít společnost, když jsou kolem mozkomorové,“ řekla a přitáhla si k sobě knihu s recepty. „Tenhle je dobrý.“
„To poznám podle těch cákanců a čmáranic na stránce,“ odpověděl a nalil do kávovaru horkou vodu. „Takhle zacházíte se všemi svými texty o lektvarech, slečno Grangerová?“
Zatímco připravoval kávu, probírali její pokusy s pečením a pak prohlásili, že je čas jít spát, protože ráno je čeká práce. Severus se zastavil ve dveřích, aby zhasl světlo. Zaváhal a pak to udělal slovně.
PP: argus značí všímavou, pozornou osobu, zdroj: https://en.wiktionary.org/wiki/argus