Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třicátá pátá: Dopálený Popletal

„Rozhodl jsem se vstoupit do Řádu, Hermiono,“ řekl Harry následujícího odpoledne, když spolu seděli v jejím pokoji primusky. „Je na čase, abych něco udělal, a takto přinejmenším budu vědět, co očekávat.“

Zoufale chtěli trávit čas spolu; Hermiona z úlevy, že se s ní Harry tak snadno smířil a Harry kvůli přání tuto 'novou' Hermionu lépe poznat.

Jelikož jejich diskuze přirozeně obsahovala poměrně velké množství témat s označením 'důvěrné' a Hermiona se moc nechtěla setkat s Ronem, vybrali si namísto Velké síně či společenské místnosti její pokoj a Harry požádal Dobbyho o nějaký čaj.

To co dostali, však byl bohatý sortiment sušenek, dortů a zákusků všech chutí a barev, takže měli co dělat, aby vše snědli.

„Zdá se, že je to dobrý nápad,“ pravila Hermiona, upíjejíc svůj čaj po malých doušcích. „Ale měl by sis být jistý, proč to děláš. Jak jsem ti řekla už dříve, moje rozhodnutí nebyla učiněna kvůli tobě a vina by tě neměla zavést k něčemu, co opravdu nechceš.“

Místo odpovědi se Harry usmál a opatrně dolil její šálek.

„Vždycky jsem věděl, že se to stane,“ řekl nakonec Harry zamyšleným hlasem, který pro něj byl teď typický. „A byl čas, po čtvrtém roce, kdy jsem to nemohl očekávat. Ale pak, během pátého ročníku, nějak jsem se odklonil ze své cesty a Siriusova smrt mě hnala přímo přes její okraj. Když jsem se teď konečně rozhodl neztrácet víc svůj čas, měla bys být ráda a nezpochybňovat mé motivy.“

Sedíc vedle něj před krbem a rukama svírajíc šálek čaje, Hermiona odrážela jeho úsměv.

„Je dobré mít tě zpět, Harry,“ řekla mu tiše. „V posledních měsících jsi mi chyběl.“

Než mohl odpovědět, přerušilo jej zarachocení okna. Hermiona rychle vstala a přešla k parapetu, kde čekala hnědá sova, až ji nechá vstoupit a sebere dopis.

Četla rychle, pak zavrtěla frustrovaně hlavou.

„Sakra,“ zašeptala, odnesla list ke krbu a podala ho Harrymu. „Muselo se stát něco zlého.“

„Slečno Grangerová,“ četl dopis napsaný precizním Snapeovým rukopisem. „Prosím, hlaste se okamžitě v kanceláři ředitele v naléhavé záležitosti, kterou je třeba probrat. S. Snape.“

„Mně to zní docela normálně,“ protestoval Harry. „Pravděpodobně nějaká špionážní věc.“

Hermiona jen potřásla hlavou. „Nazval mě slečno Grangerová a použil klíčové slovo 'naléhavé'. A iniciála jeho jména mi říká, že musím být opatrná. Ale vzhledem k tomu 'prosím' – to nemůže být nejhorší, to by jinak místo toho použil 'Ihned',“ vysvětlila ohromenému Harrymu.

„Nech mě prohlédnout si záhyby,“ zvedla pergamen před plameny a pozorně studovala to, co se Harrymu zdálo jako obyčejný dopis.

Harry se naklonil dopředu, aby list také prozkoumal, avšak trhl sebou zpět, když Hermiona vztekle zavrčela. „Je to Popletal, ten stupidní bastard! Dozvěděl se o mém postavení u Voldemorta a přišel mě zatknout.“

„Ale Brumbál ho nenechá…“ vykřikl šokovaně Harry.

„Brumbál je v takovém případě zcela bezmocný,“ přerušila jej Hermiona unaveně, ale pak se najednou samolibě ušklíbla, připomínajíc Harrymu tak moc jistého sarkastického Mistra lektvarů. „Ale neboj se, Harry, nachystala jsem se na to. Ubohý Popletal, nebude vědět, co ho zasáhlo.“

Vstala ze svého místa u krbu a podala znovu dopis Harrymu.

„Spal ho,“ nařídila, urovnala si hábit i sukni a použila na své vlasy česací kouzlo. Pak si všimla, že se Harry nehýbe a upřeně zírá na psaní ve své ruce ve snaze rozluštit Popletalovo jméno ve zcela neškodné zprávě.

Vidouc jeho zmatek, se Hermiona usmála a pohrozila mu prstem. „Vždycky jsem ti říkala, aby sis přečetl Dějiny bradavické školy,“ řekla. „Neboj se, všechno bude v pohodě. Spal ten dopis.“

Zatímco si to mířila ven skrze vchod v portrétu, zaslechla jeho otrávený hlas.

„Co má ksakru ta kniha s tímhle vším společného,“ zeptal se všeobecně a Hermiona se potěšeně usmála. Možná, že konečně našla trik, který jej donutí si ji přečíst.

xXx

Uvnitř Brumbálovy pracovny čekalo na Hermionu osm lidí: sám ředitel, profesorka McGonagallová, Lupin a Snape. A Popletal se třemi bystrozory sedícími vedle něj, kteří se na ni zaměřili v momentě, kdy vešla.

Jakmile spatřila ministra a bystrozory, zbledla jako školačka, která se připravila na mírné napomenutí a která by se raději potýkala se zuřivým učitelem. Avšak když kývala všem profesorům na pozdrav, nedala najevo žádné zaváhání ani strach. Zdržela se trochu déle u Severuse, a Remus, který ji sledoval s obavami, si pomyslel, že možná v jeho očích hledá útěchu.

To, co nemohl spatřit, byl tichý dialog mezi dvěma špiony, který byl skutečným důvodem jejího prodlení.

Potřebuješ pomoc? ptaly se jí klidně jeho černé oči.

Vše je zatím pod kontrolou. Něco konkrétního až dosud?

Ne. Jen obecné hrozby.

Zruš, prosím, paměťové kouzlo na bystrozorech.

Přikývl, sotva znatelně, a ona přešla k jediné zbylé židli, umístěné mezi Remusem a McGonagallovou, aby se posadila.

Asi si myslí, že potřebuji ochranu, pomyslela si a zaslechla vzdálené odfrknutí, ozvěnu Severusova suchého sarkastického smíchu.

„Slečna Grangerová, předpokládám,“ zeptal se Popletal vychloubačným hlasem.

Hermiona jen pokorně přikývla a Remus byl více než překvapen. Nikdy ji neviděl tak plachou a stydlivou, dokonce ani v přítomnosti nadřízených.

Popletal také vyhlížel ohromeně a bystrozorové se zmateně mračili. Zřejmě čekali někoho úplně jiného, na rozdíl od této příjemné, zamlklé studentky. Hermiona nevypadala na to, že by se odvážila vyjít ven po večerce, koho by napadlo, že je Smrtijed?

Ale Popletal, zdálo se, kladl větší důvěru ve své zdroje než ve vlastní zrak, jelikož si odkašlal a zahájil očividně nacvičený projev.

„Předtím, než začneme, předejte prosím svou hůlku panu Jonesovi, slečno Grangerová,“ požádal a kývl na bystrozora po své levici.

Remus slyšel Minervin ostrý nádech a spatřil Albusovy oči tmavnoucí hněvem. Nikdo nežádal od čarodějky či kouzelníka, aby se vzdal své hůlky bez oficiálního zatčení či otevřeně oznámeného obvinění. Chtít něco takového v ředitelově pracovně bylo přímou urážkou a Remus očekával, že se Hermiona pustí do sáhodlouhé citace nějaké právní bichle či historického textu.

Místo toho žádosti tiše vyhověla, a dokonce udělala před ministrem malé pukrle.

Tentokrát zřetelně slyšel Minervin povzdech a dusivý zvuk od Severuse. Otočil se na Mistra lektvarů, neviděl však nic než jeho obvyklou prázdnou tvář s malou vráskou na čele.

„Slečno Hermiono Jane Grangerová,“ pokračoval teď Popletal ještě nabubřeleji než předtím. „Jste obviněna spolehlivými zdroji ze spolčování se se stoupenci Lorda Voldemorta, takzvanými Smrtijedy, a z přijetí do jejich Vnitřního kruhu.“

Ačkoli Remus nevěřil, že je to možné, Hermiona zbledla ještě víc a její spodní ret se začal třást stěží potlačovanými emocemi. Vypadala žalostně, ani v nejmenším jako hrozba.

„Smrtijed?“ zapištěla podobně jako domácí skřítek. „Kdo vám řekl něco takového? Nikdy bych neměla nic společného se Smrtijedy!“

„Podívej, Kornelie,“ vložil se do toho Brumbál, jako to udělal předtím. „Slečna Grangerová je mudlorozená studentka a nejlepší přítelkyně Harryho Pottera! Nikdy by nepodporovala Voldemorta! Tvoje zdroje se musejí mýlit!“

„Obávám se, že pro to potřebuji důkaz, Brumbále,“ vykřikl Popletal. „Lepší mít důkaz, než věřit slovu podezřelého Smrtijeda!“

Ukázal na jednoho bystrozora a muž popadl Hermioninu levou ruku, rozepnul jí halenku a snažil se vyhrnout rukáv nahoru.

Hermiona znovu vypískla jako vyděšená myš a snažila se bystrozorovým rukám uniknout, Minerva vyskočila na nohy a svým ostrým velícím hlasem protestovala, avšak bylo příliš pozdě. Bystrozorovy paže již odhalily dívčino tajemství.

Znamení zla zohavovalo její předloktí jako odporné tetování.

V momentě, kdy bylo jasně vidět, bystrozor vytasil hůlku a okamžitě jí zamířil na stále se třesoucí studentku. Popletal se stáhl do bezpečí za své křeslo.

„Kornelie, prosím,“ napomenul ho Albus, zvedaje v uklidňujícím gestu ruku. „Vše se dá vysvětlit. Slečna Grangerová možná má Znamení zla, ale ve skutečnosti dělá pro nás špiona.“

„Potom proč jsem od ní nikdy neobdržel hlášení?“ zeptal se Popletal jízlivě chladným, naštvaným hlasem. „Myslíš snad, že vykonávala špionáž pro tvůj drahocenný Fénixův řád? Čekáš, že takové báchorce uvěřím? Mudlorozená holka a ty ji necháš pro sebe dělat špiona? Chceš snad urazit moji inteligenci?“

Remus měl za to, že zaslechl zašeptané 'není možné' ze své levé strany, kde seděl Severus, avšak příliš se soustředil na scénu odehrávající se před ním, než aby se mohl otočit a setkat se s pohledem svého kolegy.

„Ne, nedovolím ti nechat dalšího darebáčka proklouznout mezi mými prsty, Brumbále. Dívka bude zatčena a umístěna pod přísným dohledem do Azkabanu, dokud nerozhodneme o čase jejího jednání a…“

„To není možné, Kornelie!“ přerušil jej Albus naštvaně. „Tahle dívka je studentkou Bradavic, a proto v prvé řadě spadá pod mou pravomoc! Nemůžeš si ji takhle odvést!“

„Ach, ale můžu, Brumbále,“ nesouhlasil Popletal a radost z vítězství změnila jeho tvář do ošklivého úšklebku. „Slečna Grangerová je plnoletá a naprosto schopná činit svá vlastní rozhodnutí. Proto s ní bude nakládáno jako s každou jinou dospělou osobou, a to pro ni znamená Azkaban!“

Hermiona si odkašlala a rázem se k ní znovu stočily všechny pohledy.

„Nemohla bych k tomu alespoň něco říct, než rozhodnete o mém osudu?“ zeptala se tichým hlasem školačky.

„Ať je to krátké,“ přikázal Popletal, jeho tvář a postoj neskrývaly, jak málo si o ní myslí.

„Výborně,“ přikývla a Remusovi se zdálo, že celé její bytí se teprve teď ukázalo v pravých barvách. Najednou se jevila vyšší a její oči se nebezpečně zablýskly. Do tváří se jí vrátila barva a vyhnala všechny stopy strachu a úzkosti. Stoupla si a její přítomnost okamžitě zaplnila místnost, jako by tu byla nejvyšším činitelem.

„Má-li to být krátké, budiž. Popletale: Nebudete mě dál jakkoli obtěžovat.“

Popletal se zasmál, avšak v jejím hlase bylo takové tiché ujištění, taková vznešenost, že jeho smích zeslábl a utichl. Nikdo jiný se nesmál. Všichni byli zaneprázdněni sledováním dívky, která se změnila v královnu.

Zcela jasně si Popletal všiml, že jeho publikum se obrátilo k jinému aktérovi, proto se rozhodl pro jiný postoj.

„Nejste v pozici, abyste mi mohla poroučet, děvče,“ vysmíval se povýšeně.

„Že ne?“ usmála se Hermiona, její oči tmavé a bezedné, a byl to ten nejděsivější úsměv, který kdy Remus viděl. Najednou pochopil, proč si s sebou Popletal přivedl tři bystrozory a zjistil, že vážně přemýšlí, zda to proti ní bude stačit.

„Než uděláte něco hloupého, Popletale, dovolte mi vás varovat. Já nejsem nepřipravená. Očekávala jsem, že jednou přistoupíte k takovémuto kroku, a proto existují tři malé balíčky, uložené u různých advokátů, které čekají právě na tento čin, kdy se chystáte jmenovitě mě zatknout.“

„Nemáme na takovéto hry čas, děvče,“ odpověděl a snažil se, aby to znělo naprosto nezaujatě. „Budete okamžitě přesunuta do Azkabanu. Všechno ostatní může být probráno během vašeho slyšení!“

Avšak Hermiona předvedla lepší představení nezaujatosti, než mohl ministr doufat.

„Ale no tak, neukvapujte se, Popletale, nechcete vědět, jaké dárky jsem si pro vás připravila?“ usmála se znovu a zvedla ruku, aby vypočítala tři balíčky na prstech.

„Zaprvé,“ řekla, zdvihajíc pravý ukazováček, jako by to bylo základní cvičení. „Je tu malá sbírka fotografií a dokumentů, prokazující váš dlouhodobý vztah se slečnou Cynthií Redgrooveovou, žijící v Příčné ulici. Na ty fotky jsem docela hrdá, vlastně se mi vás podařilo zachytit v… různých pozicích. Není třeba dodávat, že tento balíček je určen vaší ženě, Popletale.“

Popletal sebou prudce trhl a zčervenal jako rajče.

„Taková drzost,“ zavrčel. „Očekávám, že tohle bláznovství zastavíš, Albusi. Je tvojí studentkou a měl bys jí zvládat lépe, než takto!“

„Bohužel, Kornelie,“ odpověděl Brumbál a rozpřáhl ruce v bezmocném gestu. „Slečna Grangerová je dospělá a naprosto schopná činit svá vlastní rozhodnutí, jak jsi tak výstižně před pár minutami zdůrazňoval. Obávám se, že mám svázané ruce.“

Sklopil hlavu ve zdvořilém gestu uznání směrem k Hermioně a ona mu odpověděla taktéž s tichou elegancí.

„Zadruhé,“ pokračovala, jako by si nevšimla Popletalovy reakce, „je tu řada dopisů adresovaných všem členům Starostolce, které prokazují vaši účast v obrovských nesrovnalostech týkajících se bystrozorského výcviku. Zjistila jsem, že jste roky manipuloval s testy, nepovoloval vstup studentům a chráněncům Brumbála a nahrazoval je svými oblíbenci, mnohem méně kompetentními osobami. Musím zacházet do detailů, Popletale? Oba víme, že důkaz této činnosti stačí na to, abyste přišel o titul ministra. A já jsem našla důkazů více než dost.“

Teplota v kanceláři prudce poklesla. Tři bystrozoři, kteří až do posledního prohlášení pozorně sledovali Hermionu, nyní upřeli své pohledy na Popletala s očividnou nedůvěrou ve tvářích.

„To je nesmysl,“ vykřikl Popletal, avšak Remus slyšel jednoho z bystrozorů zašeptat něco o zvěstech, které kdysi slyšel od 'svého kámoše ve vzdělávacím týmu.'

„A pokud by to nestačilo – všichni moji učitelé by vám řekli, že jsem velmi opatrný a pečlivý člověk, Popletale – balíček číslo tři je určen panu Luciusi Malfoyovi,“ Popletalův nádech zněl v absolutním tichu kanceláře jako výbuch, „který se stal mým osobním přítelem. Ten dopis ho informuje, že jste se rozhodl k unáhlenému a odhodlanému činu proti Malfoyovskému rodu a že jste se dozvěděl o několika jeho tajných domech a majetcích. Také obsahuje informace o vaší každodenní rutině, soukromém životě a o vašich třech dětech.“

Remuse se zmocnil strach. Neudělala by něco takového, že ne? Před týdnem by tuhle myšlenku zahnal pryč, avšak po objevech před třemi dny si byl bolestně vědom, jak málo vlastně o Hermioně Grangerové věděl. Ale takhle odsoudit Popletalovu rodinu k smrti? Mluvíme tu o nevinných dětech!

Soudě z chaosu emocí, které se přehnaly přes Popletalovu tvář, se zdálo, že si pokládá stejné otázky. Bohužel, vše co o Hermioně věděl, byla její pozice kamarádky Chlapce, který přežil, a který otevřeně projevil vůči Popletalovi nenávist. A její postavení Smrtijeda Vnitřního kruhu. Oboje vyznívalo jako dosti znepokojivé body, bylo jasně čitelné v Popletalově tváři.  

„Takže, pane ministře,“ pokračovala teď Hermiona medovým tónem, jako kdyby nenastínila ne jedno, ale rovnou tři těžká ohrožení ministrova života a kariéry. „Co si myslíte o mých přípravách? Není toho příliš mnoho?“

Popletal otevřel ústa, avšak nevydal ani hlásku. S úsměvem na tváři, odhalujíc zuby v jemně hrozícím gestu, Hermiona trpělivě čekala na jeho odpověď, jako kdyby neměla nic jiného na práci.

Možná to bylo její trpělivostí, která mohla za to, že byly Remusovy nervy napjaté k prasknutí. Dokonce ani Snapeovi se nepodařilo přeměnit tak sebejistou osobu, jako byl Popletal, na koktavého idiota za méně než deset minut.

Ať už byl důvod jakýkoliv, Popletal splaskl jako obrovský balon.

„Vaše… přípravy jsou… vynikající, slečno Grangerová,“ přiznal skrze zaťaté zuby. „Ministerstvo odstraní všechna obvinění týkající se vaší… pozice, a já osobně zajistím, že všechny další informace budou v budoucnu ignorovány. Doufám, že vám to vyhovuje!“

„Samozřejmě že ano, pane ministře,“ odpověděla Hermiona s dalším zářivým úsměvem a s jiskrou v očích, podobajíc se v té chvíli řediteli. Popletal si samozřejmě imitace všiml a rozhořčeně si odfrkl.

„Vše, co teď chci, je moje hůlka – děkuji vám, pane Jonesi – a pak vás nechám jít po své práci.“ Nato kývla na každého ze svých učitelů, měla tu drzost se znovu Popletalovi poklonit a přesunula se ke dveřím.

„A, pane ministře,“ zastavila se najednou už s rukou na klice, „nepřišla bych s touhle žádostí, ale když už jsme se tady tak šťastně setkali…“

Tentokrát dusivý zvuk pocházel přímo od ministra samotného, který zčervenal ještě víc. Otevřel pusu, pravděpodobně aby na ni znovu křičel a vztekal se, a Hermiona okamžitě zanechala veškerého předstírání.

Tentokrát byl její hlas chladnější než led a tvrdý jako broušené sklo. „Zcela zlegalizujete Fénixův rád, poskytnete jeho členům stejnou pravomoc a práva, jaká mají teď bystrozoři a potvrdíte jejich postavení tím, že zřídíte v Bradavicích nové sídlo. 24 hodin by mělo stačit na schválení těchto rozhodnutí. Zjistím-li, že Vám bude chybět zanícení pro tuto věc, zaměřím se na doručení malých balíčků, o kterých jsem mluvila.“

Když se nedočkala žádné odpovědi, znovu se vrátila na své místo před Popletalovým křeslem a lehce se předklonila, možná proto, aby se setkala s jeho pohledem.

„Nepleťte si tohle s prosbou, pane ministře,“ řekla mu tiše, avšak tónem, který nedával žádný prostor pochybám. „Jedná se o příkaz, kterým se budete řídit, pokud chcete, aby vaše kariéra, život a rodina zůstaly neporušené.“

„To neudělám!“ zdálo se, že Popletal konečně ožil a že malá část jeho mozku si uvědomila, kdo před ním stojí.

„Vyhrožujte mi, čím chcete, neuzákoním tuhle bandu samozvaných mstitelů! Je mojí povinností ministra kouzel…“

„Byla bych raději, kdybych věděla, že vaše odmítnutí je důsledkem nějakého smyslu pro čest či povinnost, který možná máte,“ přerušila jej Hermiona hedvábným hlasem, avšak měnícím se v ostrý jako ocel. „Ale vím, že tomu tak není, ministře. Ve skutečnosti jste nejvíce bezpáteřní, ubohé stvoření, jaké jsem kdy potkala. Vaším jediným zájmem je vlastní popularita u veřejnosti. Vy si nezasloužíte respekt nebo slitování, Popletale. A rozhodně se jich nedočkáte ode mne.“

„Nenechám se vydírat pouhou holkou, někým, kdo se ani nenarodil v našem světě!“ Popletal teď řval a při jiné příležitosti by se Remus zasmál zděšeným tvářím bystrozorů, kteří ani tak nebyli šokováni komentářem, jako osobou, které byl adresován. Očividně si uvědomili ministrovu chybu dříve než on.

Avšak on velmi brzy také.

Pomalu připlachtila Hermiona směrem k němu, její pohyby všem připomínaly velkou kočku připravenou ke skoku. Pomalu, smyslně přejela svým ukazováčkem po opěradle Popletalova křesla a její ruka spočinula na nervózních mužových ramenou, jemně jako přistávající motýl.

„Aha, už chápu. Vy asi nevěříte, že jsem toho schopna? Myslíte si, že blafuju, ministře? Je mi líto, že vás zklamu. Ve skutečnosti je vše pravda, a udělala jsem toho mnohem víc, než víte, Popletale. Jednou v noci, zatímco jste spal, jsem byla i ve vašem domě, v samotné ložnici.“

Opět se její odhalení setkalo se šokovaným tichem.

„Pamatuji si ten pokoje dobře,“ pokračovala zasněně, její ruka stále na Popletalových ramenou, i když se jí snažil setřást. „Má světle modré stěny a vaše postel je bohatě zdobena. Tmavě modrá nebesa a překrásná řezbářská práce. Pravděpodobně vybráno vaší manželkou? Vedle vaší postele se nachází malá palisandrová truhla, ve které uschováváte sbírku novinových článků o vaší osobě. A netřídíte je chronologicky, pane ministře, nemohla jsem si nevšimnout, avšak dle 'příjemnosti' jejich obsahu. Stále věříte, že blafuji?“

Popletalova tvář pozbyla všech barev a s ohledem na to, že vypadal směšně již předtím, se teď hodně podobal samotné smrtce. Jeho oči těkaly mezi bystrozory, kteří se odmítli s jeho pohledem setkat a místo toho se soustředili na Hermionu se zvláštními výrazy plnými okouzlení.

„To není možné!“ protestoval Popletal chabě, ačkoli ostatním to spíš znělo jako beznadějná prosba. „Nikdo nemůže vstoupit do toho domu, aniž by si jej nevšimlo tucet bystrozorů! Já…“

„Jsem Smrtijedem u Vnitřního kruhu téměř rok, Popletale,“ přerušila jej zase Hermiona, její hlas nebezpečně jemný, jako vrnění obrovské kočky připravené na útok, „já, mudlorozená šmejdka, jsem se dostala mezi Smrtijedy na nejvyšší post. Opravdu si myslíte, že existuje něco, co nemůžu, nebo co bych neudělala?“

Zděšená tvář, která na ni hleděla jako myš na kočku, dávala jasně najevo, že teď už Popletal uvěřil, že je schopná čehokoliv, a Hermiona, znovu se sladkým úsměvem, uhrála další bod.

„Chcete tedy riskovat život vašich dětí?“ zeptala se přátelsky, opět se dotkla jeho ramen mateřským objetím a tiše se zasmála, když se od ní prudce odtrhl.

„Ne. Nemyslím si, že ano, pane ministře. Koneckonců nejste zlý člověk,“ odpověděla si na svoji vlastní otázku, stále v hrůzostrašném přátelském duchu. „Pak navrhuji, abyste po tom všem vy a vaši muži raději odešli; dnes odpoledne máte na práci hodně papírování, ne? Předpokládám, že se profesor Brumbál dozví o vašem postupu ráno?“

Popletalovo hrdlo pracovalo, jak jej Hermiona vytáhla zpoza křesla a vedla ho ke dveřím, jako by byl paličaté dítě, ale jeho otevřenou pusu neopustila ani hláska a vše, co dokázal, předtím, než se za ním a jeho bystrozory zaklaply dveře, bylo velmi nejisté přikývnutí.

Místnosti vládlo ticho, když se Hermiona vrátila ke skupince usazené kolem stolu, posadila se na židli, kterou ministr uvolnil, a s klidem si pro sebe vykouzlila šálek čaje. Napila se horkého nápoje a spokojeně si povzdechla, ignorujíc své učitele, kteří na ni mlčky zírali.

Remus zjistil, že od ní nemůže odtrhnout zrak, zkamenělý v divoké směsi šoku a okouzlení. Takže toto byla skutečná Hermiona, špion, Smrtijed. Jediná, která si získala Severusovu důvěru a obdiv. Jediná, která uspěla v úloze po Severusovi Snapeovi jako nikdo jiný.

Zcela upřímně, nevěděl, co má dělat – vážit si jí pro její genialitu nebo utéct s křikem pryč, neboť byla ještě děsivější, než se kdy Severusovi povedlo.

Tichý smích je pak z jejich šoku probral, a když se Remus otočil, viděl Mistra lektvarů, jehož rty sebou lehce škubaly.

„To bylo poměrně dramatické, Hermiono,“ řekl, pobavení hrající na jeho tváři.

„Doufám,“ odvětila mile a najednou se změnila zpět na obyčejnou dívku, která ani ne před hodinou vstoupila do místnosti. Její ramena se trochu svěsila, záda ztratila svou pevnost a její tvář znovu nabyla jemnosti mládí. Jako by někdo najednou zatáhl přes slunce závoj; zklamání a hluboká úleva jej zasáhly současně.

„Popletal je vždy dramatický,“ pokračovala Hermiona a zahýbala rameny, aby z nich vyhnala napětí. „Všichni potentáti jsou slabí. Dal jsi jim lektvar deaktivující vymazání paměti?“

„Nalil jsem jim ho do čaje,“ přikývl. „Mimochodem to je průměrný trik.“

„Ale účinný,“ pokrčila rameny, „a my jsme s Popletalem už ztratili mnoho času.“

„Proč jsi jim dal lektvar deaktivující vymazání paměti?“ zeptal se Remus, jeho mysl se točila na plné obrátky, avšak nepřišla na žádnou souvislost mezi tím, co se právě odehrálo a tímto novým tématem. Dokonce i Brumbál se zatvářil zmateně.

Snape si odfrkl. „Nebelvíři.“ Viděl Hermionu se usmát a všiml si, že ji svým prohlášením nevědomky zařadil do jiné koleje.

„Dnes tu v místnosti byli tři bystrozoři a všichni tři slyšeli Hermionu obvinit ministra z vměšování se do jejich záležitostí. I když to nemusela dokázat, rozšíří se to v bystrozorských řadách v několika dnech, a žádný bystrozor už nikdy nebude znovu Popletalovi věřit. To je důvod, proč na ně použije paměťové kouzlo v momentě, kdy opustí Bradavice. Šoupnul jsem jim do čajů lektvar, aby si pamatovali na obvinění a skutečnost, že se ministr pokusil zmanipulovat jejich paměť. Domnívám se, že nás bystrozorské ústředí v průběhu příštích dnů tiše kontaktuje.“

„Zmijozelové,“ okomentoval to Remus, s více než náznakem úžasu ve tváři. „Ale jak jsi věděl, že máš na ně použít tenhle lektvar?“

„Máme způsoby, jak spolu… komunikovat,“ odpověděl Snape vyhýbavě, a s pohledem na Hermionu v duchu dodal To jim dá podnět k přemýšlení.

Copak jsme jim toho k přemýšlení nedali už dost? zeptala se zpět a znovu se na něj ušklíbla.

Myslíš, že to byl Macnair? pokračoval v jejich tiché mezihře, doprovázeje myšlenku souborem svých spekulací.

Byl to Macnair, odpověděla klidně. Proč myslíš, že jsem se do jeho očí dívala tak často? Dopis byl anonymní, ale já jsem poznala jeho rukopis dokonale.

Pak ho musíme dostat z cesty tak rychle, jak jen to bude možné, rozhodl a ona mu před ukončením jejich očního kontaktu poslala souhlas.

„Dobrý plán týkající se Řádu,“ řekl Snape nahlas a Remus souhlasně přikývl.

„Doufám, že si nemyslíte, že můj plán je nezdvořilý, pane řediteli,“ řekla Hermiona ustaraně, otáčejíc se na ředitele. „Avšak neměli jsme čas to prodiskutovat předem a byla jsem toho názoru, že v dané situaci je třeba dosáhnout tolika výhod, co se dá.“

„To byl skvělý nápad a úžasně provedený,“ řekl ředitel s úsměvem, i když stále ještě něco chybělo z jeho obvyklé laskavosti. Zřejmě jej celá tahle věc znepokojila víc, než dal najevo. „Ačkoli mě napadá, zda jste věděla, že tyto lži jsou trochu riskantní?“

„Ale balíčky nebyly lži,“ odpověděla Hermiona s dobrou náladou. „Využila jsem na jejich přípravu část svých prázdnin. Existují podobné balíčky, které čekají na množství… dalších osob a příležitostí.“

Něco v jejích očích řeklo řediteli a ostatním v místnosti, že se ve skutečnosti na tyto balíčky a jejich obsah nechtějí ptát. Avšak všichni v místnosti najednou byli rádi, že jsou na její straně.

„Moje páka na Ritu Holoubkovou kupříkladu už stačila,“ pokračovala zamyšleně. „Ale nebylo těžké najít to, co jsem chtěla vědět o ostatních. Vůbec ne,“ zavrtěla hlavou se zúčastněným souhlasem. „Je docela šokující, jak nedbalí někteří lidé jsou ohledně svých tajemství!“

Nikdo si nepřál pokračovat v daném tématu. Jen Severus se uznale zasmál a Remus si byl zcela jist, že co se týče jeho tajemství, on nepozorný nebyl. Ach ne, ne jejich Mistr špionů!

Nakonec si ředitel odkašlal. „Určitě obdivuji vaše zvládnutí této situace, slečno Grangerová,“ řekl, i když jeho hlas zněl trochu méně sebejistě, než by od něj Remus čekal. „Ale nebyl vstup do jeho domu jen na efekt příliš nebezpečný?“

„Pro Merlina, já nejsem hloupá, řediteli,“ odvětila Hermiona s notnou dávkou šoku ve svém hlase. „Nikdy bych nevstoupila do hlídaného domu kvůli tak lehkovážnému důvodu.“

Znovu se Snape uchechtl tím rozčilujícím způsobem a věnoval Hermioně téměř láskyplný pohled.

„Tak jak o těchto věcech víte?“ zeptala se Minerva netrpělivě. Stejně jako Remus nenáviděla, když byly věci mimo dosah jejího chápání. „Musela jste trefit hřebík na hlavičku, jinak by nebyl tak vyděšený.“

„Percy Weasley mi řekl o jeho třídícím systému,“ vysvětlila Hermiona klidně. „Myslím, že to nazval skvělým přístupem k evidenci.“

„A způsob, jakým má vyzdobenou ložnici?“ vyptával se Remus nevýrazně, nejsa si jist, zda chce znát odpověď.

Pomalu se Hermiona usmála. Byl to lstivý, zlomyslný úsměv a najednou připomněla vlkodlakovi jeho staré přátele z dávné doby, během jejich velkolepých šprýmařských dnů.

„Četla jsem článek v Týdeníku čarodějek,“ odvětila se vší nevinností. „Koneckonců jsem holka, víte?“