Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třicátá čtvrtá: Nový pohled

„Malfoyi,“ zavrčel za ním chladný hlas a Draco se zastavil, strach se zmocnil jeho těla a sevřel ho v ocelových spárech.

V momentě, kdy včera prošel tapisérií a viděl pěkné malé shromáždění Nebelvírů, jak na něj čekají, věděl, že se vše změní. Cítil se víc 'sám sebou' s Hermionou, ačkoli se stále snažil zjistit, co přesně být 'sám sebou' znamená. Dokonce se i pomalu začal uvolňovat v přítomnosti Severuse a profesorky McGonagallové.

Avšak vlkodlak a jeho osobní prokletí v podobě Pottera společně s jeho parťákem? Bez šance.

A zdálo se, že mu to právě teď Potter dává najevo, uprostřed davu, stejně jako Weasley večer předtím, protože i když se snažil odejít a urputně předstírat, že se nic nestalo, chladný hlas jeho jméno zopakoval.

„Malfoyi,“ zvolal Potter znovu a jeho hněv pronikal skrze zdi kolem něj. „Nedělej, že jsi mě neslyšel!“

To snad ne! Potter nemůže být tak hloupý! Konfrontovat jej otevřeně kvůli včerejšímu večeru, a to ve vstupní síni a ještě k tomu během snídaně!

Bohové, pomozte mi, někdo ho zastavte, modlil se zoufale, když se pomalu otočil s typickým Malfoyovským úšklebkem na tváři. Ale nikdo tam nebyl, aby zabránil katastrofě, ani McGonagallová, ani Lupin, ani sám ředitel školy.

Jen skupina velmi zvědavých Havraspárů a sem tam nějaký Zmijozel, který se zastavil na cestě do sklepení, aby se mohl dívat.

Do hajzlu!

„Pottere,“ protáhl Draco v odpověď, zoufale hledaje způsob, jak se vyhnout tomu, co bude následovat. „Co chceš?“

„Přestaň na mě zírat,“ dožadoval se Potter naštvaně a Dracova čelist málem v úžasu spadla. Co to sakra má znamenat? „Jeden by si myslel, že ty a tvoji smrtijedští kamarádíčkové jste nikdy předtím neviděli Nebelvíra!“ pokračoval Potter a jeho oči se zlomyslně zablýskly tak, že to Draco ještě neviděl. „Posledních patnáct minut jsi na mě civěl stejně, jako se Vykulený baron dívá do svého zrcadla! Jsi snad zamilovaný, Malfoyi?“

Když dokončil svoji řeč, Potter se otočil a zmizel na schodišti vedoucím nahoru, zanechávaje za sebou Draca vrostlého do země a pravděpodobně vyhlížejícího na celý svět jako zuřivý Zmijozel, kterého právě přelstil Nebelvír.

Ale jediná věc, která uvnitř Draca zuřivě pracovala, byla kolečka v jeho mysli, otáčející se rychleji než kdy dřív, jak se snažil pochopit podivné Potterovo chování. Nestřetl se s ním kvůli Hermioně a jeho obvinění bylo úplně směšné. Ve skutečnosti se Draco dnes ráno pro jistotu zcela vyhnul nebelvírskému stolu, protože nechtěl dát Weasleymu podnět k dalším výlevům.

Potter se mu snažil něco sdělit. Najednou si uvědomil, že tahle celá záležitost byla sehrána, aby mu předal informaci… Vykulený baron… za patnáct minut!

Za méně než vteřinu jeho chladná lítostivá maska zapadla zpět na své místo a on se na zvědavé studenty kolem sebe ušklíbl. „Jak smutné, že se zbláznil, no ne?“ posmíval se a spatřil některé z nich kývnout na souhlas.

„Jděte beze mě, mám skvělý nápad na nové kouzlo,“ vysvětlil zmijozelským, kteří na něj čekali, aby ho odchytili. „Jen si zajdu do knihovny ověřit si pár věcí.“

Pomalu, jako by neměl ani špetku starostí, vystoupal po schodech do druhého patra. Za okamžik se ocitl sám, nicméně zdvojnásobil tempo a zahnul doleva, pak znovu doprava a doleva v rychlém sledu klikatými chodbami, napůl skrytými dveřmi a gobelíny, dokud si nebyl jistý, že jej nikdo nesleduje.

Teprve pak se vydal k soše Vykuleného barona, která byla nedávno pořízena a o jejíž podstavec se teď nedbale opíral Nebelvír.

„Pottere,“ pozdravil druhého chlapce znovu, avšak tentokrát s otevřenou zvědavostí. „Co přesně měl celý ten intrikánský nesmysl znamenat?“

Ale Potter jen pokrčil rameny. „Promiň, jestli to bylo přehnané,“ odpověděl s křivým úsměvem. „Jsem nový ve všech těchhle delikátních věcech.“

Tentokrát to byl Draco, kdo nemohl potlačit svůj udivený pohled. Tohle byl Potter, proboha! Mluvit s ním v dobrém a dělat si legraci sám ze sebe! Řítí se svět do záhuby?

„Tak proč ses semnou tady chtěl setkat?“ zeptal se po chvíli napjatého ticha. „Řekl bych, že kvůli Hermioně a včerejšku?“

„Svým způsobem,“ odpověděl Potter a jeho tvář byla najednou vyčerpaná a nervózní. Nevypadal, že by se minulou noc moc vyspal. „Chtěl jsem ti říct, že ty i Hermiona jste oba v bezpečí z mé i Ronovy strany. Dnes ráno jsme prošli kouzlem Řádu na zapomnění a já jsem požádal, abys byl taky zahrnut do chráněných informací. Mám podezření, že ředitel přidal i Fideliovo zaklínadlo. Myslel jsem, že by tě to mohlo uklidnit.“

„Vypadám snad, že bych potřeboval uklidnit, Pottere?“ odsekl Draco a v jeho mysli vířil chaos. Proč tohle Potter dělá? To musí být nějaká intrika, plán, který vymyslel se svým kumpánem, aby Draco zaplatil… Jeho zmijozelská mysl začala kalkulovat a analyzovat všechny možné důsledky tohoto setkání, ale Potterova další slova jej v jeho počínání zastavila.

„Taky jsem myslel, že vypadáš jako Smrtijed ve výcviku, a očividně jsem se mýlil,“ odpověděl Potter tiše.

„To jen ukazuje, že jsou moje herecké schopnosti nadstandardní,“ odpověděl Draco po chvíli a přísahal by, že slyšel z nebelvírských úst tiché zaklení a zamumlání: „Sakra, copak všichni v tomhle zatraceném hradu předstíraj?“ Ale nebyl si jistý.

Předpokládal, že by měl být vděčný za zjevné Potterovo přijetí, které mu dával najevo, a za jeho odhodlání svůj názor přehodnotit. Zřejmě to bylo víc, než mohl čekat od Weasleyho.

Avšak byl stále naštvaný, když si vzpomněl na včerejší noc a kamarádčino zraněné, svíjející se tělo. Nikdy v životě pro něj nic neznamenalo tolik, jako Hermiona a celá tahle podivná rostoucí spolupráce se Severusem, a Weasley napadl oboje s téměř zmijozelskou krutostí. A Potter tomu jen naslouchal.

„Kde je tvoje osobní stráž, Pottere? Běhá kolem a uráží ženy?“ zeptal se krutě a se zadostiučiněním sledoval, jak sebou Potter prudce trhl.

„On se mnou nemluví,“ povzdechl si nakonec v odpovědi. „Zjevně usoudil, že jste všichni ďáblové, a když jsem odmítl sdílet jeho názor, zařadil mě k nepřátelům. Nedá se nic dělat, když je Ron takový.“

„Jaké překvapení! Nikdy předtím jsem si toho nevšiml,“ protáhl Draco, opřel se o zeď a zkřížil ruce na hrudi. „Takže to bylo vše, co jsi mi chtěl sdělit, Pottere?“

Potter si znovu povzdechl. „Draco…“ zašeptal a znělo to jako tiché volání o pomoc. Když Zmijozel nereagoval, ani nezmírnil svůj postoj, pokračoval tónem tak unaveným a smutným, že i Draco se nemohl ubránit, aby se mu trochu nerozšířily oči.

„Draco, způsob, jakým včera… všechna ta bolest… bývá v takovém stavu často? Zavinili… zavinili jsme snad Ron a já něco takového?“

V jeho slovech byl strach a malá mihotající se naděje, že jej Zmijozel osvobodí. Draco se v duchu ušklíbl. Potter by to měl vědět nejlépe.

„Vaše praštěné kousky ji málem zabily více než jednou,“ odpověděl Draco bez špetky soucitu. Pokud chtěl Potter nějaký citlivý náznak, on mu jej neposkytne. „Například tu noc, kterou jste strávili na famfrpálovém hřišti. Den nato jsem ji pod záminkou navštívil, a ačkoli se statečně postavila do čela třídy, stěží se mohla pohnout, aniž by křičela bolestí. Smrtijedi, zejména můj otec, s ní dělali věci…“

Potterovy oči potemněly a něco, snad výraz naprosté porážky a osamělosti v jeho tváři, Draca zastavil. Hermiona by mu za tohle nepoděkovala. A nakonec byl Potter na stejné straně. Zvláštní, jak to znělo.

„Bylo to její rozhodnutí, Pottere,“ řekl Draco hrubě a Potter zvedl v tichém překvapení hlavu. „Prosil jsem ji, aby ti řekla o důsledcích vašich činů, avšak ona tě chtěla udržet v nevědomosti. Nejen kvůli tobě, ale především kvůli ní samé. Neřekla by ti to ani za milion let, ale ona se strašně stydí za to, co dělá. Viděl jsem její návraty ze setkání s mým otcem a vždy vypadala jako otupělá, chladná věc. S tebou mohla zapomenout na část toho, čím se stala a myslím, že to pro ni bylo dokonce důležitější, než snaha vyhnout se bolesti.“

Přesto se Potter nezdál být přesvědčen, a i přes své vlastní sklony se Draco přistihl, že tohohle beznadějně hloupého Nebelvíra utěšuje.

„Oklamala i Snapea,“ řekl mu a tón jeho hlasu se poněkud zmírnil. „Kdybych celou věc neprozradil ve víře, že potřebuje lékařskou pomoc, zřejmě by to nezjistil. I když jej klamala skoro tři měsíce. Muže, který by mohl pitvat stíny nožem! A o nic méně Zmijozela! Takže se nemusíš obviňovat, pokud sis ničeho nevšiml, Pottere. Koneckonců jsi Nebelvír, a to znamená, že jsi ze své podstaty slepý.“

A dost. Útěcha zabalená v přiznání skrytém v urážce. Alespoň, že se s touto odpovědí vešel do zmijozelských norem, i když její obsah byl očividně netypický.

Co nebylo dle jeho měřítek, či spíše zcela proti nim, byla Potterova reakce. Každý Zmijozel by se ušklíbl a promluvil protahovaně a ovinul své díky stejným množství urážek, jako obsahovala Dracova útěcha.

Potter, nebelvírský idiot, jen tiše vykročil vpřed, uchopil Zmijozelovu ruku – příliš rychle, než aby se Draco stáhl do bezpečí – a silně ji stiskl.

„Byl jsi její přítel, když já jsem neviděl její potřeby, Draco,“ zašeptal sentimentálním tónem, který by za normálních okolností vyvolal v Dracovi akutní potřebu se dusit, dávit a vtipkovat. „Chtěl bych ti za to poděkovat. A taky bych se ti rád omluvil za svoji víru, že jsi Smrtijed. Měl bych vědět líp než kdokoliv jiný, že nemůžeme být posuzováni podle našich rodičů.“

„Co tím chceš říct, Pottere,“ zeptal se Draco a nedůvěra znovu přepadla jeho mysl.

„To, že jsem rád, že jsi na naší straně, Draco,“ odpověděl Potter s přesvědčením tak hlubokým a otevřeným, že nenechávalo žádný prostor k pochybnostem. „Jsem rád, že jsi po Hermionině boku. Věřím ti, že ji udržíš v bezpečí.“

„A celá tahle věc se 'strany měnícím Zmijozelem' tě netrápí?“ zeptal se Draco se špatně skrytou skepsí.

Potter jen pokrčil rameny. „My všichni v sobě slučujeme víc než jeden povahový rys,“ odpověděl. „Přiznávám, že Ron je každým coulem Nebelvír, což je jeho největší síla i slabost zároveň, avšak neznám žádného jiného Nebelvíra, který by neměl stopu vlastností alespoň z jedné další koleje. Havraspárští byli naštvaní už od druhého ročníku, že Hermiona nenavštěvovala jejich řady, ale já jsem viděl za ta léta dost, abych v ní poznal víc zmijozelských aspektů. Kromě toho,“ znovu pokrčil rameny a jeho úsměv se změnil přímo na škodolibý, „mě Moudrý klobouk málem poslal do Zmijozelu. Věděl jsi to, ne? Stal jsem se Nebelvírem jen proto, že jsem jej prosil.“

Draco na něj zíral s vyvalenýma očima. Vždycky se divil, co se Hermioně na Potterovi líbí, samozřejmě kromě faktu, že je to Zatracený Chlapec Který Přežil, avšak tohle malé setkání mu dalo víc než letmý pohled na skutečného Pottera a více než pár hodin materiálu k zamyšlení. Možná, že jej špatně odhadl, jako Potter jeho. 

Ale to nebyla věc, kterou byste řekli Nebelvírovi. Nikdy. Takže se místo toho uculil a ušklíbl se, všímaje si velmi dobře, že Pottera nedokázal vůbec oklamat.

„Díky nebesům, že jsi tak přesvědčivý, Pottere,“ řekl a Nebelvír srdečně souhlasil.

xXx

Hermiona čekala, že probdí celou noc, jakmile ji Severus přesvědčil, aby šla spát, a trval na tom, že ji vynese po schodech nahoru. Ale kupodivu usnula ve chvíli, kdy se její hlava dotkla polštáře.

Měla podezření, že Severusovo kakao určené pro ni obsahovalo více než jen mléko a čokoládu, avšak musela uznat, že noc se spánkem beze snů jí udělá dobře.

„Pospěš si se snídaní,“ řekl jí Severus, když příští ráno sestoupila do knihovny. „Mám v úmyslu vzít tě odsud alespoň na jeden den pryč.“

„Odsud,“ zopakovala a usedla ke stolu, ignorujíc bolest svých ztuhlých a rozbolavělých končetin, které na ni křičely. „Ale my nemáme čas na to někam jen tak jít, je tolik věcí, co se musí udělat…“

„Jak geniální jsem,“ ušklíbl se Severus velkolepě. „Přišel jsem na způsob, jak spojit možnost dostat se z tohohle zkaženého hradu a udělat velmi důležitou součást naší práce zároveň. Byla jsi někdy v zimě v Tintagelu?“[1]

Nebyla a ukázalo se, že o hodně přišla.

Překvapení v podobě jejich příprav samo stačilo, že výlet za to stál. Severus navrhl použít komplexní trojvrstvé osobní kouzlo, zcela neprohlédnutelné i pro ty nejzkušenější kouzelníky a čarodějky, a obléci se jako mudlové.

Když však uviděla jeho převlek, nemohla si pomoci a smíchy vyprskla. Severusovy vlasy byly tmavě blonďaté, krátce střižené a lehce vlnité, oči čokoládově hnědé a na sobě měl vínový rolák společně s kalhotami barvy země. Hermiona pak zvolila to, čemu mudlovští sousedé říkali 'gotický styl': černé vlasy, oči tak tmavě hnědé, že se ve stínu měnily v temné, a černou dlouhou sukni s topem, což umožňovalo volný pohyb a pohodlné úkryty pro její nože.

Díky jakési podivné hříčce osudu si úplně prohodili barvy, i když oba pečlivě upravili své rysy na nevýrazně normální. Severus vypadal svým způsobem trochu jako její strýc Luke a ona mohla být dcerou neblaze proslulého Mistra lektvarů.

„Okouzlující,“ bylo vše, co Severus řekl poté, co se plně našel v jejím zobrazení, avšak jeho úsměv v sobě skrýval spoustu hrdosti, když ji vzal za ruku a odvedl ke gobelínu.

Jejich chůze na okraj bradavické protipřemisťovací bariéry proběhla bez komplikací, pravděpodobně kvůli neviditelnému plášti, pod kterým se schovali.

„Tyhle věci jsou opravdu skvělé,“ řekla poté, co minuli skupinku prváků, Severusovi šeptem. „Vždycky jsem nesnášela, když Harry použil ten svůj, bylo to příliš povzbuzující pro jeho nebezpečná noční dobrodružství, ale když víš, co děláš…“

Její hlas se vytratil do ztracena a Severus věděl, že znovu přemýšlí o svých přátelích, uvažujíc, jak dopadla rozmluva v Brumbálově kanceláři.

„Spojil jsem se dnes ráno s Albusem,“ řekl jí, když opouštěli bradavické louky a vstoupili na okraj lesa. „Pan Potter se včera zdál být rozumný. Dokonce se pokusil o malou přednášku o tvých dřívějších poměrně zajímavých… aktivitách,“ usmál se suše. „A když si pomyslím, že jsem jej vždy vinil ze zmizení kůže hřímala. On nemohl vědět, co hledat.“

Hermiona skutečně zrudla. „Omlouvám se, Severusi,“ zašeptala. „Ale potřebovali jsme Mnoholičný lektvar – nebo přinejmenším jsme si to v té době mysleli.“

„Vlastně jsem docela hrdý na to, že jsi dokázala uvařit Mnoholičný lektvar ve druhém ročníku,“ poznamenal, zatímco jim čistil cestu přes křoví. „Musela jsi mít inspirujícího učitele.“

Hermiona se usmála. „To ano,“ souhlasila tiše.

„Tak jak reagoval Ron?“ zeptala se, když došli k přemisťovacímu bodu.

Severus jí pohlédl do očí a potřásl hlavou.

„To nechceš vědět, drahá,“ řekl jí a přemístil se.

Tintagel byl… velkolepý. Mírně řečeno. Když viděla tohle místo poprvé, byla ve druhém ročníku základní školy, a ačkoli se jí ani nesnilo o tom, že je čarodějnice nebo že by mohla navštěvovat Bradavice, když viděla ostré skalní útvary, způsob, jakým se kámen, tráva a voda sloučily do jedné živé, dýchající hmoty, byla si jistá, že na světě existují takové věci jako magie.

A když spatřila otvor, který lidé nazývají 'Merlinova jeskyně', skrytý nedaleko kamenité pláže, kde vlna za vlnou narážely na hnědošedý břeh, všemu uvěřila.

Na chvíli.

Pak potkala spoustu vřeštících holandských turistů a vstoupila do místní prodejny, kde si můžete koupit magické meče, Merlinovy hůlky a uzřít krystaly po tuctech, a její logické myšlení se dalo do akce, říkajíce jí, aby zapomněla na romantiku a celou věc nepovažovala za nic jiného než za obrovskou ekonomickou past na turisty.

Avšak příliš o tom nepřemýšlela, nebo spíš dost hluboce.

Tintagel byl, jako vždy, rozdělen na nadzemní a podzemní část.

Mudlové věřili, že Tintagel byl legendárním Camelotem krále Artuše a jeho rytířů Kulatého stolu, i když nadzemní část nebývala ničím víc, než domovem méně významného pána s představami o vlastní vznešenosti a úředníka s talentem na padělání historických dokumentů.

Nadzemí patřilo lidem, zaslepeným mudlům, kteří věřili, že najdou kouzlo v jednom z levných krystalů prodávaných v obci. Třebaže podzemí mělo jiný příběh.

Jeskyně pod těmito zelenými členitými kameny, skrytý Tintagel, o kterém se žádný mudla nikdy nedozví… byly dodnes místem zázraků a tajemství.

Merlin zde ve skutečnosti žil mnoho let, i když ne v malé jeskyni, která je mu přisuzována. Merlin nebyl odříkavý poustevník, děkujeme pěkně. Bydlel v chodbě z kamene, zlata a drahokamů, a budoval si říši mezi tvory z hlubin.

Dnes bylo z jeho chodby muzeum a čarodějové z celého světa ji navštěvovali. V mnoha ohledech byli stejně hrozní jako mudlovští turisté, avšak alespoň byli zticha a oblékali se v nadzemí nenápadně, a jelikož byl Tintagel navštěvovaný každý den hordami pološílených lidí, dokonce i zářivě přestrojení kouzelníci se v davu vytratili.

Na rozdíl od většiny kouzelníků a čarodějek, kteří používali na zjevení zabezpečené místo stanovené místní kouzelnickou kanceláří, využili Hermiona se Severusem malé seskupení stromů a keřů necelý kilometr od Tintagelu.

„Co máš v plánu?“ zeptala se Hermiona, když se trmáceli přes zelenou, skalnatou zemi směrem k jejich cíli.

„Jen zkusit zopakovat některý z tvých testů a seznámit se s terénem. Jakmile jednou představíš svůj plán Smrtijedům, pro známé členy Řádu bude nemožné tohle místo navštívit. Pán zla jej bude sledovat dnem i nocí. Pokud chci naplánovat útok, musím znát každý centimetr skály a kamene.“

Vzhlédl k nebi a usmál se, jeho lehce opálené rysy se v záři zimního slunce zjemnily. „Tohle a oba jsme zoufale potřebovali den na slunci. Další lekce bolestného poznání: Musíš se dostat tu a tam od všeho pryč, vzpomenout si, co ochraňuješ a že to stojí za to.

Hermiona nějak věděla, že vytvořil tuhle speciální lekci pouze pro sebe a pro ni, že nikdy za ta léta nebyla součástí jeho špionážní praxe, ale i tak byla vděčná.

„Ačkoli na tohle nepotřebuji Tintagel,“ odpověděla tiše, očima sledujíc linie vlnících se kopců. „Večer ve tvých komnatách stačí, Severusi.“

Oči mu zalétly k ní a v jeho pohledu byla tak nová intenzita, že si jej neuměla vyložit. Odvrátila tvář, předstírajíc, že se zaměřila na přírodu. Dlouho dobu se v jeho přítomnosti tak nejistě necítila. Rone, pomyslela si nešťastně, nemáš ani ponětí, co jsi mi udělal!

Najednou ucítila kolem svých ramen ruku a vzhlédla do usmívající se tváře.

„Podívej,“ řekl jí a ukázal na něco v dálce. „Tady to je.“

A když sledovala směr, kterým jeho paže ukazovala, cítila teplo, které jí předával a viděla zářící Tintagel v paprscích stříbřitě bílého světla, v tu chvíli věděla, že vše bude v pořádku. Nějak.

xXx

Nikdy se Hermiona nebála vkročit do Velké síně tak moc, jako tuhle sobotu. Dokonce i trůnní sál Pána zla se zdál lákavější alternativou ve chvíli, kdy vešla a zamířila k nebelvírskému stolu, a jí to stálo všechnu její kázeň, aby se neotočila na podpatku a nezmizela v temných útrobách sklepení, kde byla v bezpečí.

Čas, který strávili daleko od Bradavic výzkumem, mapováním terénu, mluvením a smáním se starým příběhům jí dal sílu, ale zdaleka nestačil, aby prošla tímto. Proč si prostě nemohla na své přátele počkat v temném koutě a oběma vymazat paměť?

Ale ona šla, i když se třásla při pomyšlení na setkání s Ronem; jeho zraňující obvinění jí více než jednou zvonilo v uších.

Severus ji ujistil, že Albus přidal Fideliovo zaklínadlo jako součást kouzla, které dnes ráno zasadil do hlav jejích přátel. O její špionáži mohli mluvit jen s někým, kdo o tom už věděl.

Avšak kouzla či vysvětlování nikdy nemohly udržet Rona z následování jednou stanoveného kurzu, jakkoli hloupý či očividně špatný byl. Když jednou Ron zhodnotil situaci, bylo téměř nemožné, aby změnil názor. Museli byste přivést draka jako ve čtvrtém ročníku nebo vzkřísit Prašivku, aby přiznal chybu, a dokonce i pak byl děsný.

Nicméně když se dostala k nebelvírskému stolu, Ron nebyl nikde mezi dívkami a chlapci sklánějícími se nad svými talíři vidět, a ona nemohla zadržet pocit mírné úlevy. Žádný veřejný střet s ním tedy nebude. Takže zbýval jen Harry.

Smutný mladík pozoroval její pátravý pohled a samozřejmě si jej správně vyložil.

„Šel si pro své jídlo do kuchyně,“ řekl jí tiše s pohledem na prázdné polstrované místo na lavici vedle sebe.

Hermiona mlčky přikývla a opatrně se posadila, snažíc se ovládnout své reflexy, které na ni křičely, aby se od něj dostala pryč, že představuje nejistý faktor, od kterého by se měla raději držet dál.

On je můj přítel, řekla svým reflexům přísně a vzala si nějaké dušené maso. Pokud může po tom, co se včera večer o mně dozvěděl, sedět vedle mě, pak já můžu vystát jeho přítomnost též.

Harry ji potichu sledoval, jak začala jíst, jeho vlastní jídlo téměř nedotčeno.

„To kouzlo, které Řád používá, to jsi vytvořila ty, že?“ zeptal se nakonec a ona se málem svým masem udusila. Rychle vzhlédla k učitelskému stolu, kde nad ní bděl mračící se Snape.

Jsem v pořádku, poslala mu, jen mě překvapil. Je mi docela dobře, opravdu.

„Jak to víš?“ zajímala se pak a otočila se zpátky k Harrymu; její hlas zněl udýchaně a napjatě jako dutý pocit v hrudi. „Řekl ti to Brumbál?“

Harry se na to usmál a ona si najednou všimla, jak dospělý se dnes zdál, jak vážný.

„Znám tě už sedm let, Hermiono,“ řekl jí s mírným napomenutím, avšak z jeho slov čišelo pobavení. „Studovali jsme spolu a já jsem sledoval, jak vytváříš nejedno kouzlo. Nemyslíš, že bych teď rozpoznal tvůj rukopis? Nebylo to všechno tvoje, zejména lektvarová část se zdála cizí… Snape, asi?“

Mlčky, nevěříc svému hlasu, Hermiona přikývla. „Ron…?“ zašeptala, ale Harry v odpověď zavrtěl hlavou.

„Ron vidí jen to, co chce,“ odvětil neslyšně. „Stejně jako já – až do nedávna.“

Když mu pohlédla do očí, zarudlých a přivřených z únavy, ztrápených něčím, co nedokázala pojmenovat, Hermiona si uvědomila, jak hrozné to pro něj muselo být, sedět v Severusových komnatách a být informován ostatními, lidmi mimo jejich trio, o tom, čím se stala. Co dělala a dělá.

Jak strašné muselo být zjištění, že se Zlaté trio rozpadlo a že tomu tak je už delší dobu. Uvědomění, že jeden z jeho nejlepších přátel mu lhal. Opakovaně. A raději důvěřoval jejich nepřátelům.

„Omlouvám se, Harry,“ zašeptala a tentokrát se její rty skutečně zachvěly. „Nechtěla jsem, aby ses to takhle dozvěděl. Nevím, myslím, že jsem čekala na správný čas, ale měla jsem ti to říct…“

„Taky se omlouvám, Hermiono,“ přerušil ji Harry, lehce se dotkl jejího ramene, pak se od ní odvrátil a vrátil se zpět ke svému masu. „Hodně jsem minulou noc přemýšlel, a nakonec jsem došel k závěru, jak moc jsem se odklonil ze své cesty. Jak jsem ignoroval své povinnosti, abych si znovu hrál na dítě. A když jsem pochopil, že to bylo moje chování, které tě přinutilo k tomuto, já…“

„Ne, Harry, tomu nemůžeš věřit!“ Teď byl její čas, aby ho přerušila a její hlas vyjadřoval, jak důležitá její slova byla. „Cokoli by sis mohl myslet, nedělala jsem to za tebe. Měla jsem své vlastní důvody, takové, které ti nemůžu sdělit, avšak nerozhodla jsem se plnit povinnosti, kterým ty ses vyhnul. Tohle není tvoje chyba. A pokud jsi mi způsobil bolest, bylo to proto, že já jsem byla příliš velký zbabělec na to, abych tě plně informovala.“

Zarazila se, když kolem přešla Ginny, na pozdrav se usmála a pak se zaměřila znovu na své maso. Zchladlo, ale to jí nevadilo. Stejně teď neměla na jídlo ani pomyšlení.

„Jsem rád, že jsi to řekla,“ odpověděl po chvíli ticha. „Ty myšlenky mě přiváděly k šílenství. A já nebudu chtít, abys mi řekla vše. Ale…“

Odmlčel se a Hermionu zatajený dech zapálil v hrdle. Zde bylo ono velké 'ale'. Řekne jí, že nemůže žít se smrtijedským špionem jako s přítelem?

„Bývaly doby, Hermiono,“ zašeptal, dbaje, aby nikdo neslyšel jeho slova, „kdy jsme byli zvyklí si věci říkat. Ne všechno, jak jsem si včera uvědomil. Nikdy jsi nám neříkala vše a my bychom ti ani nerozuměli, kdyby ses o to snažila. Ale vždy jsme si navzájem pomáhali, když jeden z nás sešel z cesty. Varovali jsme se navzájem, či podporovali, a když jsme si mysleli, že nemůžeme jít dál, obrátili jsme se na sebe pro sílu.“

Zhluboka se nadechl. Bylo jasné, že je pro něj obtížné o takových věcech mluvit, a Hermiona měla podezření, že strávil většinu včerejšího večera sestavováním právě této řeči, ale odmítla tu myšlenku jako bezvýznamnou během úderu srdce.

„Nežádám absolutní otevřenost,“ pokračoval prosebným tónem. „Uvědomuju si, že existují věci, které Snape ví a které bych nikdy nepochopil. Ty ho potřebuješ, a Draca, a já se nebudu snažit je od tebe odtrhnout. Vše, co žádám, je jestli… můžeme začít znovu?“

Nechal všechny přetvářky ohledně jídla rozpadnout na kusy, celý se k ní otočil a opatrně uchopil její pravou ruku. „Chtěl bych tě poznat, Hermiono Grangerová,“ řekl jemně a jeho zelené oči zkoumaly její tvář. „Doufám, že jednoho dne budeme přátelé.“