Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třicátá: Mistr tajností

Přišlo sobotní odpoledne, a jak Ron, tak Harry vyslovili zoufalou potřebu navštívit Prasinky; Hermiona je zdráhavě doprovázela, tiše doufajíc, že nepřijde moc pozdě na dnešní večeři do Severusových komnat.

Pozval nejen Draca, ale i McGonagallovou, kterou požádal, aby mu pomohla s jeho novými povinnostmi Mistra špionů, protože moc dobře věděl, kolik času navíc si tato práce vyžádá vedle vyučovacích hodin a Hermionina školení.

„Pojďme navštívit Siriusovu starou jeskyni,“ navrhl najednou Harry a vytrhl tak Hermionu z jejích myšlenek o mnohem účinnějším odposlouchávacím kouzlu, které by se mohlo umístit ve zmijozelské společenské místnosti.

„Já nevím, Harry,“ zamračila se, snažíc se skrýt, jak málo se jí tento nápad zamlouval. „Mohlo by být nebezpečné opustit vesnici a je ještě velká zima.“

„Ale no tak, Hermiono,“ zaúpěl Ron. „Nech nás žít! Prasinky nejsou vůbec nebezpečné – co by se nám tady tak mohlo stát?“

Už už měla Hermiona na rtech ostrou připomínku, když se však zahleděla na Harryho tvář plnou naděje, rozhodla se zůstat zticha. Stejně by šli, pomyslela si rezignovaně, není nutné si je kvůli tomuhle znepřátelit.

Pro jednou se kupodivu zdálo, že jde vše dobře.  Okolí kolem jeskyně bylo zcela opuštěné, ale přesto si dávala pozor a umístila pár kouzel kolem, než vešla za chlapci do jeskyně.

Uvnitř strávili více než hodinu, a když Harry vykouzlil oheň, který zahřál jejich ruce a zmrzlé nohy, Hermiona si na chvíli dovolila věřit, že možná alespoň jednou se kolem Chlapce, který přežil nic nepokazí.

Ale samozřejmě se tato naděje ukázala být marná, jako vždy.

Byli na zpáteční cestě do vesnice, když Hermioninu varovaly její smysly. Napravo od nich se něco hnulo. Něco je sledovalo skrz křoví, pohybujíce se stejně rychle jako oni. Žádné zvíře. Takže člověk, ale žádný kouzelník nebo mudla by se náhodně neprocházel lesem tak potichu.

Ať to byl kdokoliv, moc se snažil, aby nebyl spatřen, a pokud Ron a Harry šli, dařilo se mu to. Ani si nevšimli jeho stínu, ani Hermionina náhlého napětí, což byla úleva. Když se chlapcům připletlo do cesty něco záhadného, většinou oba dva reagovali stejně spontánně: dělali rámus a uháněli to prozkoumat.

Což právě teď nepotřebovala. Ne, když člověk skrývající se ve křoví je osoba, kterou si myslí, že je. Takže přirozeně zaostala za Harrym a Ronem, přesunujíc se mírně doleva mezi své přátele a neznámého pronásledovatele.

„Je tady strašlivá zima, nemyslíte?“ zeptala se jich pomalým hlasem, který se nesl do dálky. „Nevadilo by vám trošku zrychlit a zastavit se U Tří košťat?“

„Jasně,“ souhlasil Ron, aniž by se obtěžoval ztišit hlas. „Ale neměla bys být na chlad zvyklá po těch všech procházkách o prázdninách?“

„Tam, kde jsou moji rodiče ukryti, je tepleji,“ improvizovala. „Dokonce tam ani nesněží!“

„To jsi měla štěstí,“ poznamenal Harry. „V Doupěti jsme nemohli jít ven tři dny, protože pořád sněžilo. Málem jsme se z Ronovy mámy zbláznili!“

Jak se jejich kroky díky Hermioninu jemnému pošťouchnutí zrychlily, dostal se jejich neznámý pronásledovatel na levou stranu.

Uvnitř, v bezpečí své mysli, Hermiona vrčela nadávky, ze kterých by se Harry i Ron červenali rozpaky. Byli příliš pomalí! Při téhle rychlosti budou potřebovat na návrat do Prasinek dalších deset minut a na cestě byla více než jedna dobrá příležitost k útoku.

Při tomhle tempu to nikdy nezvládnou!

Učiníc rozhodnutí Hermiona pomalu uvolnila svoji hůlku z rukávu, kde byla v těchto dnech skryta. Cítila se špatně z toho, co právě teď dělá, ale byl to jediný způsob jak zabránit mnohem většímu zlu. „Persuado,“ vyslovila, skrývajíc kouzlo za předstíraný kašel.

Jakmile se přesvědčovací kouzlo zmocnilo jejích přátel, tleskla, jako by ji přepadla náhlá myšlenka.

„Víte co? Poběžme ke Třem košťatům. Kdo tam bude první, dostane od ostatních máslový ležák zdarma.“

Normálně by to u obou chlapců nevyvolalo žádnou reakci, jen zasténání, ale teď dychtivě přikývli, a dokonce předtím, než stihla znovu zakrýt svou hůlku, se odtrhli a uháněli v náhlém přílivu energie k Prasinkám.

Málem se k nim dostali. Domy v Prasinkách byly již na dohled, když na ně z křoví po jejich levici vylétla kletba, a Hermiona, která se starala, aby za chlapci zaostala, nemohla dělat nic jiného než jí skočit do cesty.

Kletba ji zasáhla přímo do zad a změnila její hebkou kůži ve změť spáleného masa. Skvěle, pomyslela si naštvaně, a to dokážu usnout jen na zádech!

Naštěstí oba chlapci byli příliš zabraní do své soutěže, než aby si všimli toho, že klopýtla a upadla. Z úkrytu své hůlky na ně seslala další Persuado, doufajíc, že je tím pošle přímo ke Třem košťatům dřív, než si všimnou její nepřítomnosti. Pak se zhroutila na sníh a modlila se, aby si útočník myslel, že je v bezvědomí.

Jakmile uslyšela jeho kvapné kroky míjející ji po její levé straně, znovu vyskočila a vrhla se do křoví, dávajíc si pozor, aby zůstala zticha, jak jen to bylo možné.

Macnair skoro chlapce dostihl, když zamířila přímo na jeho záda. Nemůžu ho zabít nebo zmrzačit – mám být na jeho straně, pomyslela si a místo toho se zaměřila na jeho končetiny.

„Immobilus,“ zasyčela a on zakopl o své náhle znehybněné nohy. „Odhoď svoji hůlku a vzdej se, Macnaire!“

Když se otočil a setkal se s jejím pohledem, zavrčel jako zvíře. „Vždycky jsem věděl, že ti nemůžem věřit, mudlovská šmejdko,“ odplivl si.

„Hůlku,“ přikázala a on bez váhání poslechl. Už viděl, čeho je schopná.

Vykouzlila lana, která ho spoutala, pak přistoupila blíž, aby se ujistila, že je pevně svázaný.

„Ale jdi, Macnaire,“ posmívala se, když kontrolovala uzly. „Neříkej mi, že jsi dnes následoval příkazu našeho pána. Přepadnout sám Pottera a riskovat jeho smrt. To spalující kouzlo bylo dost nebezpečné.“

„Ty jsi po tom všem na jeho straně!“

„Nesloužím nikomu jinému než Pánovi zla,“ vykřikla, využívajíc svých schopností nitrozpytce, aby vtiskla tuto víru hluboko do jeho mysli. „A já uvidím Pottera mrtvého u jeho nohou, ale jen tehdy, když ten příkaz přijde od samotného Pána zla!“

Nechala své oči přejet po spoutaném těle a podrážděně si vzdychla, neskrývajíc ani v nejmenším, jak málo si myslí o jeho inteligenci.

„Půjdu teď za nimi, abych se ujistila, že si ničeho nevšimli. Nepokoušej se znovu o tak hloupou věc, Macnaire.“

Odešla od něj a byla už skoro na okraji malé mýtiny, když vtom se za ní najednou ozval Macnairův vítězný výkřik.

„Crucio,“ vykřikl a ji zalila vlna bolesti, sesílající ji na zem v záplavě záškubů a křečí.

Hrubá ruka vykroutila hůlku z jejího sevření, a ona vzhlédla k Macnairovi, který se zle ušklíbl a strčil ji do kapsy. V jeho ruce byla teď další hůlka, ukazující na ni a sesílající kletbu na její kosti a tělo.

Záložní hůlka, pomyslela si, když ji bolest úplně pohltila. Severus tě varoval, že je to extra opatrný typ! Hlupačko, hlupačko, hlupačko!

Jak bolest naplňovala každičkou buňku jejího těla a dýchání se stávalo čím dál těžší, nechala své tělo zcela ochabnout, oči obrátit v sloup a ruce, které z utrpení chňapaly po zemi, zbavit veškerého pohybu.

Pevně se kousla do vnitřku tváře, dokud neucítila teplou krev na jazyku, a pootevřela ústa natolik, aby mohla vytékat dolů po tváři, tvoříc tak krvavou stopu. Zatímco sebou pomalu přestala zmítat a škubat – což vyžadovalo značnou sílu vůle, když vše, co chtěla, bylo výt bolestí – si Macnaire konečně všiml jejího stavu a náhle zastavil proklínání; jeho tvář najednou pokryl strach.

Ve svém předstíraném stavu polovičního vědomí Hermiona vypadala pro celý svět jako někdo, kdo byl právě dost předávkován Cruciatem, pravděpodobně se smrtelnými následky.

Hádám, že nechceš říct našemu Pánovi, že jsi zabil jeho milovanou mudlovskou šmejdku, Macnaire, že, pomyslela si a jakmile sklonil hůlku a napůl poklekl vedle ní, aby zkontroloval její stav, pokračovala: Hodný kluk. Pojďme si hrát.

A znenadání se vrhla do vzpřímené polohy, její svaly na protest křičely a bolest v ní stoupala k novému vrcholu, ale předtím, než se její unavené nohy mohly pod ní sesunout, už seděla na jeho hrudníku, nůž na jeho hrdle a jeho záložní hůlku ve své levé ruce.

„Jsou mojí kořistí,“ zasyčela a temná zuřivost v jejích očích způsobila, že ucuknul před jejím dotekem.

Musí teď vyhlížet přímo děsivě, tušila, obličej pokrytý krví a její nůž třpytící se na slunci, když se nad ním krčila jako kočka nad svou obětí. Ne jako pokorná mudlovská šmejdka, kterou znal z Vnitřního kruhu, ale jako pohanská bohyně, krutá a nemilosrdná.

„Nikdo nedostane jejich hlavy, jen Pán zla, a já je pro něj ulovím. Zkřiž mi znova cestu a budeš si přát, aby tě dostali dřív mozkomorové, Macnaire!“

Se známkou paniky potichu přikývl na znamení pochopení, a ona jej omráčila mávnutím jeho vlastní hůlky. Teprve když získala zpět svoji hůlku, vykouzlila lana a umístila jeho první hůlku mimo dosah, přivlastňujíc si jeho záložní pro své vlastní potřeby, když vtom ji ovládla bolest, která otřásla jejím tělem.

Dlouho jen nehybně ležela, schoulená na sněhu, nutíc do svých hořících plic vzduch. Pak, když zjistila, že může znovu dýchat a pohybovat se, se narovnala a usušila kouzlem.

„Dobrou noc, Macnaire,“ zamumlala, a ještě před přemístěním se ke vchodu ke Třem košťatům ho probudila.

Dívka, která vstoupila do hospody, neměla nic společného s nebezpečnou bojovnicí, která ani ne před dvaceti minutami porazila Smrtijeda. Dobře použité kouzlo nechalo zčervenat její tváře a odstranilo veškeré stopy boje, a šťastný úsměv na její tváři přitáhl mnoho uznalých pohledů jejím směrem.

„Je mi líto kluci,“ usmála se, když došla k Harryho a Ronovu stolu. „Rozvázala se mi tkanička a musela jsem zůstat trochu pozadu. A pak jsem před Taškářem potkala profesorku McGonagallovou. Musím se v nejbližší době vrátit do Bradavic, potřebuje mě na důležitý experiment!“

Oba vypadali trochu naštvaně při pomyšlení, že další společné odpoledne bude zhaceno, ale když se jich zeptala na vítěze jejich běžeckého klání a koupila Ronovi, jehož dlouhé nohy byly rychlejší, vítězný máslový ležák, nechali ji bez většího povyku odejít.

Jsou to opravdu dobří přátelé, pomyslela si, zatímco směřovala do Bradavic; netrvalo dlouho a dělalo jí obtíže skrývat kulhání. Kdyby mě tak celé tělo nepálilo jako čert.

xXx

Když se konečně dostala do Severusových komnat, oslabená spálenými zády a celkovou bolestí, měla, jako obvykle, zpoždění.

Profesorka McGonagallová a Draco už přišli a jak se zdálo, dokončili pracovní část večera bez ní. Okupovali skupinu křesel nejblíže krbu, a když vstoupila přes gobelín, v očekávání vzhlédli. 

„Severus je v kuchyni,“ oznámil Draco, a Hermiona se usmála jeho hrdému použití toho jména. Zřejmě jej Severus konečně zahrnul do své kategorie “spolupracovníků“.

„Je to způsobené kouzlem, nebo jsi tak šťastná, že nás vidíš, Hermiono?“ zeptal se, evidentně nevěřící jejímu zdravému vzhledu.

„Kouzlem,“ připustila, právě když se dveře od kuchyně otevřely a vstoupil Severus s podnosem plným kuchyňského náčiní a talířů. S pokrčením ramen ukončila kouzlo a McGonagallové zalapání po dechu, které nedokázala potlačit, jí řeklo vše, co potřebovala o svém vzhledu vědět.

„Co se stalo?“ zeptal se Severus, položil tác na stůl a rychle k ní přešel.

„Já, Harry a Ron jsme měli malý střet s Macnairem v Prasinkách,“ vysvětlila nahlas ve prospěch jejich návštěvníků. McGonagallová ještě nevěděla o jejich myšlenkové komunikaci a ona si nebyla jistá, jestli jí to Severus chce sdělit.

„Kluci by si naštěstí útoku nevšimli, ani kdyby se odehrával přímo před nimi,“ pokračovala, jen si teď všimla, jak unavená a podrážděná je. „Ale chvilku mi trvalo, než jsem se našeho kamaráda Macnaira zbavila a přesvědčila je, že je všechno v pořádku.“

„Co se stalo s vaším obličejem, slečno Grangerová,“ zeptala se s obavami profesorka McGonagallová. „Je pokrytý zaschlou krví! Jak…“

„Ach, nevyváděj, Minervo,“ přerušil ji Severus nevrle. „To jsou jen škrábance. Její záda jsou opravdovým problémem. Otoč se, Hermiono. Nějaké kletby?“

Hermiona se na něj usmála, dojatá tím, že jí zná natolik, aby odhadl její zdraví z jejího postoje a pohybů. Poslechla a uslyšela svoji profesorku přeměňování znovu zalapat po dechu, tentokrát zjevně z vícera důvodů.

„Nedbalost,“ zamumlal Severus, zkoumajíc kriticky ránu. „Proč ses nezaštítila?“

„Bylo to určeno Harrymu,“ vysvětlila. „Vše, co jsem mohla udělat, bylo přijmout jeho místo a zamaskovat to.“

Zatímco kouzlem čistil a uzdravoval ránu, poslala mu svou vzpomínku na útok a její reakci na něj.

Dobrá práce, odrážel se v její mysli jeho schvalující hlas. Vyřešeno celkem elegantně, až na tu druhou hůlku. Jednoho dne z tebe uděláme Zmijozela.

Upřímně doufám, že ne, odsekla mu hravě a ukončila oční kontakt.

„Zvláštní na tom bylo, že vypadal, že přesně ví, kam jdeme,“ přemítala nahlas.

„Co je na tom divného?“ zeptal se Draco, „Je prasinkový víkend. Všichni ze školy tam byli, dokonce i profesoři!“

„Ano, ale my jsme nenavštívili tu jeskyni více než rok. Justin nemohl říct Macnairovi předem, kam zamíříme. Což znamená, že buď mají prostředky pro spontánní komunikaci, nebo že se s ním Justin setkal tak jako tak a přidal naši pozici jako nějaký malý bonus. Zajímalo by mě, jestli…“

V tom okamžiku ji klapnutí dveří vytrhlo z myšlenek a oni se zaměřili na jejich večeři. Severus zvětšil Hermionin malý stolek a, využívaje ho jako jídelní, ozdobil ho kvalitním čínským porcelánem a stříbrem.

Jane obdařila Hermionu širokým úsměvem a Draca varovným pohledem, pravděpodobně kvůli příběhům, které Dobby o Malfoyových šířil, potřásla si rukou s McGonagallovou a doporučila Severusovi, aby “aspoň večer ovládal svůj vztek“. Pak, zanechávajíc stolovníky roztržité a lehce ohromené, se přemístila pryč na další večerní výuku.

Zatímco si užívali Janiny skvělé večeře, se Severus a Minerva s radostí věnovali svému obvyklému škádlení. Minerva četla další mudlovskou knihu, která “na Severuse perfektně seděla“, s názvem “Na větrné hůrce“, a byla schopná recitovat dlouhé dramatické pasáže zpaměti, načež Severus odpověděl rozsáhlými úryvky z Ilias a Odyssey, což, jak řekl, jasně ukázalo, že s někým jako “Minerva“ nemá charakterové posouzení vůbec smysl.

Zpočátku byl Draco šokován pohledem na přátelské vztahy mezi učiteli konkurenčních kolejí, ale poté, co překonal paniku z toho, že se posadil mezi dva nejvíce se hašteřící lidi na zemi, se i on zapojil do rozhovoru a utrousil jednu či dvě suché poznámky na obranu svého Mistra lektvarů.

Když ho Minerva obvinila z napomáhání vedoucímu jeho koleje, Severus zvedl hlavu trochu výš a oznámil jí, že je velmi dobře schopen se bránit sám a vůbec to nepotřebuje.

„Kdo hájí pravdu, může jen získat čest,“ odrecitoval Draco troufale jedno z kýčovitých hesel Godrika Nebelvíra a Minerva nedokázala skrýt svůj úsměv.

Avšak Hermiona se žertování neúčastnila. Dívala se na ostatní a soustředila se na své jídlo, tiše si znovu a znovu procházejíc události dnešního dne.

Dokud nevzhlédla a nesetkala se se Severusovým pohledem.

Máš obavy, pomyslel si v její hlavě a jeho pobavení okamžitě zmizelo. Proč?

Možná jsem podcenila nebezpečí, které Justin představuje, přiznala tiše. Tento hrad je prostě příliš ukecaný, aby se mohl informační tok plně řídit, a scéna, která se stala dnes, se nesmí znovu opakovat. Představ si, že by Harry a Ron byli sami!

Přesvědčím Albuse, aby naplánoval další setkání s osobní zhoubou mé existence a jeho ocáskem, navrhl. Možná bych do nich mohl spolu s ředitelem vštípit důsledky jejich nerozvážnosti.

To by ale nevyřešilo problém s Justinem, namítla, a to nejenom proto, že věděla, jak by se Snape choval k Harrymu a Ronovi během takové schůzky.

Pak musíme najít způsob, jak kontrolovat Justina mnohem jistěji, nebo odstranit nebezpečí, které představuje, odpověděl Severus a stočil nepřítomně ruku kolem své sklenice vína. Nějaké nápady?

Jen odhalit ho Řádu, ale já si nemyslím, že by to byl rozumný postup akce, odpověděla pomalu Hermiona, její myšlenky jasně zobrazovaly nespokojenost s touto možností.

Ostatní kolem stolu zmlkli; Draco poznal, co dělají a snažil se je nerušit, a McGonagallová se na ně dívala s nečitelným výrazem ve tváři.

„Rád bych věděl, co bychom měli dělat s Justinem,“ uvedl Severus téma nahlas. „Co myslíš, Minervo?“

„Myslím, že jsem nikdy neslyšela o nitrozpytu, který by mohl být použit takovým způsobem. Je to dosti pozoruhodné,“ odvětila McGonagallová, překvapujíc tím ostatní.

Severus si povzdechl. „Někdy si říkám, jestli před tebou dokáže vůbec někdo něco utajit, Minervo,“ odpověděl pobaveně.

„Ne na dlouho,“ odsekla, a tentokrát dokonce ani Hermiona nemohla zadržet smích.

„Zpátky k Justinovi,“ přenesla diskuzi zpět k hlavnímu bodu, ale k jejímu překvapení to byl Draco, kdo se ujal slova.

„Zdá se mi, že máme tři možnosti, pokud chceme zabránit něčemu takovému. Zaprvé můžeme Justina odstranit ze školy nebo osvobodit jeho rodiče, tak skončí svou práci špiona. Zadruhé ho můžeme přesvědčit, aby s námi spolupracoval coby ještě další dvojitý agent,“ adresoval krátký úsměv směrem k Severusovi a Hermioně, kteří napjatě naslouchali.

„A zatřetí,“ pokračoval. „Můžeme najít efektivní a bezpečný způsob kontroly informací, které předává Macnairovi, a jak brzy. Myslel jsem podle vzoru paměťového kouzla, které jste použili na mě. Možná bychom mohli pozměnit kouzlo tak, že zastaví Justina před předáváním informací za čerstva nebo pokud budou příliš důležité.“

„První varianta by měla být naším posledním východiskem,“ ujala se McGonagallová Dracovy myšlenky. „Ráda bych udržela možnosti, které Justin představuje, otevřené tak dlouho, jak jen to bude možné. Měli bychom však najít způsob, jak ochránit jeho rodiče v případě, že se Macnair rozhodne, že Justin již není více použitelný. Navrhuji, abychom je našli a drželi u nich hlídku.“

„Rozumný názor,“ souhlasil Snape. „Myslím, že můžeme druhou možnost vyloučit. Z toho, co jste mi vy dva řekli,“ kývl směrem k Hermioně a Dracovi, „a z mojí vlastní zkušenosti ve třídě, bych řekl, že ten chlapec je mizerný špion. Není schopen dostatečně sloužit ani jednomu pánovi. Pokud jej oslovíme, okamžitě zradí jeho záměr.“

„Avšak tvůj nápad s paměťovým kouzlem,“ pokračoval a krátce se na Draca usmál, „stojí za zvážení. Mohli bychom do jeho mysli podstrčit příkaz, aby hlásil vše mně, soví poštou nebo jakkoli jinak, předtím než půjde za Macnairem. To by nám dalo čas na zhodnocení informací a v případě potřeby i na reakci.“

„Ale není to strašně riskantní?“ zeptala se McGonagallová. „Pokud si Macnair uvědomí, že Justinova mysl byla kontrolována, nebo se někdy rozhodne přivést chlapce před Voldemorta, nebude mít žádnou šanci!“

„Pravda,“ souhlasil Severus. „Ochrana Pottera tímto způsobem zvýší Justinovo nebezpečí.“

„To znamená hrát si s nevinným životem, Severusi,“ řekla McGonagallová varovně, zjevně se jí nelíbil směr, kterým se ubírali.

Severus se nad tou poznámkou nepatrně pousmál. „Ušetřím nás všechny filozofické diskuse o podstatě nevinnosti,“ odpověděl. „Tvoje připomínka je však oprávněná.“

Najednou se otočil k Hermioně, která tiše sledovala debatu s temným a zamyšleným pohledem.

„Co si myslíš, Hermiono?“ zeptal se Severus. „Nakonec jsi ho objevila ty a to z něj dělá svým způsobem tvoji odpovědnost. Chránit ho nebo jej dál použít a riskovat v tomto procesu jeho život?“

Po Severusových slovech cítil Draco narůstající hněv. On věděl, jak se Hermiona cítí být zodpovědná za všechny kolem sebe. Umístit tohle břemeno na její ramena se zdálo od něj být naprosto nesprávné.

Ale Hermiona zůstala klidná a když konečně zodpověděla Severusovu otázku, bylo to s chladnou profesionalitou špiona, ne s emocemi Nebelvíra.

„Věřím, že musíme riskovat,“ řekla tiše a když se McGonagallová předklonila na židli v chystaném protestu, zvedla ruku v tišícím gestu.

„Vím, co říkám, paní profesorko, a vím, že to může znamenat smrt obojího, Justina i jeho rodičů. Ale válka není spravedlivá a nevinní lidé v ní umírají každý den. Kým jsem, abych rozhodovala, koho zachránit – Justina nebo osoby, které můžou být chráněny pomocí zvláštní znalosti? Justin uvízl v situaci, která je sice hrozná, ale stabilní, a neoslovil učitele nebo studenta s žádostí o pomoc s tím.“

Unaveně vzdychla. „Válka se dá vyhrát jen tehdy, když soustředíme náš zrak na celek, něco, co jsem vypozorovala od profesora Brumbála. A upřímně: z dlouhodobého hlediska je Harry mnohem důležitější než Justinův život.“

Obklopilo je ticho. Pryč byla předchozí zábava a škádlení, a všechny oči se obrátily k Severusovi.

„Souhlasím s Hermionou,“ řekl s ponurou tváří po chvíli, která se zdála být tiché skupině příliš dlouhá. „Takže jsme se rozhodli. Justinovi rodiče budou chráněni, jak nejlépe dovedeme, ale Justin zůstane pro Macnaira špionem, řízeným mnou.“

A Hermiona, její tvář vyčerpaná a oči třpytící se v záři ohně, pomalu přikývla.

„Jeho smrt budiž na mých bedrech,“ zašeptala, což znělo jako modlitba směrem k nim.

McGonagallová se na ni jen dívala, všechny protesty zapomenuty, oči staré a nečitelné. „Ty jsi opravdu vyrostla, děvče moje,“ řekla nakonec. „Nevím, jestli mám být smutná nebo pyšná.“

„Buď ráda,“ odpověděl Severus, když Hermiona nereagovala, stále ztracena v myšlenkách. „Neboť bez ní bychom se v této válce neobešli.“