Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola osmá, v níž Snape hovoří o věcech, o kterých je lépe se nezmiňovat

Hermiona zírala na Snapea a nemohla najít slova. Vrátil se ke svému bolestně formálnímu způsobu mluvy a opět potlačil všechny emoce ve svém chování. „Udělal jsem si pár poznámek o svých vzpomínkách na cokoli, co by mohlo mít vztah ke zrušení kletby. Zdá se, že si nevzpomínáte na poslední okamžiky, které jste prožila v bitvě. Kletbu seslal Mulciber, když…“ těkal pohledem kolem v očividné snaze vyjádřit se, aniž by zmínil Harryho nebo Lily, „se ukázala moje pravá loajalita. Vy jste se bohužel ocitla v dráze kletby, zatímco jste se mě pokoušela odstrčit z cesty. Obávám se, že vás kletba zasáhla silněji vzhledem k tomu, že jste mudlorozená, ale naše příznaky se zdají být velmi podobné.“

Zdálo se, že se obrnil, než pokračoval. „Nevím, jestli je možné kletbu zrušit, nebo jestli jsou její účinky trvalé. Pokud Pán zla zvítězil, může vás to dokonce ochránit, protože bude nesmírně obtížné vás vystopovat pomocí magie.“ Soudě podle jeho zachmuřeného výrazu měla podezření, že jí nesdělí žádné dobré zprávy, ale když ho slyšela vyslovit jednu ze svých nejhorších obav jako reálnou možnost, zatoužila po dnech, kdy nejhorší věcí, kterou si dokázala představit, bylo propadnutí u všech zkoušek. Stále nedokázala najít nic, co by mu mohla říct.

Vstal z místa, kde seděl, a neznatelně zakolísal, než se napřímil. „Sesbírám své poznámky. Bylo by lépe, kdybyste odešla co nejdříve.“ Zatímco spolu mluvili, pod ošuntělé závěsy ze sedmdesátých let se vkradly první známky soumraku. Nebyla si jistá, jestli opravdu viděla, nebo si to jen představovala, jak se mu na okamžik objevil ve tváři závoj smutku, než znovu promluvil.

„Až zjistíte, jak bitva dopadla, bylo by od vás velmi laskavé, kdybyste mi to sdělila. Dopis mě zastihne zde. Považujte to za odplatu za to, že jsem vás dareby v minulosti chránil.“

„To má být všechno?!“ vykřikla rozhořčeně. „Chcete, abych teď vypadla?“

„Velice lituji ztráty vaší magie,“ řekl a teď se vrátilo něco z jeho starého sarkasmu, „ale na kolenou vás o odpuštění prosit nebudu.“

„Nechci, abyste se omlouval! Není to vaše vina, bojovali jsme v bitvě, zatraceně! Mohl mě proklít kdokoli a místo tohoto mě zabít!“

„Tak co tedy chcete, slečno Grangerová? Tkalcovská ulička jistě není tak atraktivní, abyste chtěla prodloužit svou návštěvu zde?“

„Co chcete dělat vy, pane? Budete tady jen tak sedět a čekat na můj dopis, až všechno odpracuji já? Užívat si důchodu?“ vyštěkla. Přesunul se do něčeho, co muselo být kuchyní, a vyšel z jejích dveří s několika lacinými poznámkovými bloky. Jeho známý rukopis psaný kuličkovým perem vypadal podivně nepatřičně. Beze slova je přijala. Vrátil se do kuchyně pro igelitku, když si uvědomil, že si je hodlá jen tak strčit pod paži. Představa Severuse Snapea, který si schovává použité igelitové tašky pod dřezem, v sobě měla podivně domácký nádech. Pokynul ke dveřím do malé předsíně.

„Raději byste měla odejít. Toto místo není bezpečné a vy jste tu už příliš dlouho.“ Hermiona se zaryla lokty do pohovky a zůstala sedět na místě, zatímco on se opíral o dveřní zárubeň.

„A co vy, pane? Proč jste ještě tady, když je to tu tak nebezpečné?“

„To není vaše věc.“

„Ale ano, je! Jestli si myslíte, že mi dlužíte omluvu za to, že mě zasáhla kletba určená vám, můžete to napravit tím, že mi tu dovolíte zůstat. Neodejdu od jediného člověka z mého světa, kterého jsem našla.“ Uvědomila si, že to není příliš lichotivé, a pospíšila si dodat: „Po tom, co jsem měsíce trčela v jednom stanu s Harrym a Ronem, bych si rozhodně užila nějaký rozhovor, který se netýká války, famfrpálu nebo jídla!“

„Slečno Grangerová, polohu tohoto domu zná velké množství smrtijedů z nejužšího kruhu Pána zla. V případě jejich vítězství nakonec někdo přijde a bude mě tady hledat. Měla byste raději okamžitě odejít.“ Zakymácel se na místě, kde stál, neschopný udržet se zpříma.

Následující události později přičítal důsledkům ztráty krve, kterou utrpěl při útoku Nagini. Podařilo se mu vrátit se do boje rychleji, než by kdokoli z léčitelů považoval za možné, kdyby ho sledoval, ale doplatil na to, když upravený (a prakticky ilegální) Posilující roztok přestal účinkovat a jeho zotavování se zpomalilo. Protože neměl přístup k žádným magickým prostředkům na zotavení, musel se uchýlit ke svým lektvarovým dovednostem a přizpůsobit je mudlovským přísadám, přičemž k sflikování sebe sama využil svůj kuchyňský sporák a místní lékárnu, ale po dlouhém odpoledni se slečnou Grangerovou už byl na konci svých sil.

Hermiona po něm rychle chňapla, odvedla ho do křesla a odvážně se vydala do staromódní, překvapivě čisté kuchyně, aby mu přinesla sklenici vody. Zatímco se vzpamatovával, znovu se posadila proti němu a tiskla si ret dokonale rovnými předními zuby. Nechtěla ho tlačit do něčeho, čeho by ji později donutil litovat, ale přesto musela využít jeho dočasné slabosti a dostat ho z tohoto domu. Bylo jasné, že kdyby ho nechala jeho osudu, zůstal by tady a čekal by na kohokoli, kdo v bitvě zvítězil. Ani ji nenapadlo ho tam nechat. Nejenže byl jedinou lidskou bytostí, kterou v tuto chvíli na světě měla, ale také mu byla nesmírně vděčná za všechno, co ve válce udělal. Dopustila se na něm těžké křivdy, když ho považovala za zrádce. Možná věci dopadly přesně tak, jak Brumbál plánoval, ale to neznamenalo, že si zasloužil, aby se k němu Řád obrátil zády poté, co byl nucen zavraždit svého rádce a přítele. Živě vnímala odloučení od svých přátel a dokázala si představit, jaké to pro něj muselo být poslední rok, kdy se obklopen smrtijedy snažil chránit studenty v Bradavicích.

„Pane, bez vás odsud neodejdu. Prosím, věřte mi. Nemám v úmyslu vás tu nechat jako snadný cíl, ani jít pryč sama. Už toho mám dost. Prostě nemáte jinou možnost než jít se mnou.“ Snape vypadal, že je sotva při vědomí, ale při jejích slovech se jí podíval přímo do očí.

„Určitě si pamatujete, jak umím být vytrvalá,“ dodala ke své prosbě a podařilo se jí slabě se usmát. „Teď vám připravím pár věcí a pak vyrazíme. Chcete, abych vám sbalila něco konkrétního?“ Dál na ni hleděl, ale ani nejmenším hnutím nedal najevo, že její otázku vzal na vědomí. Usoudila, že všechny věci s citovou hodnotou si musel zajistit už dávno předtím (dům každopádně nepůsobil jako místo, kde by člověk nashromáždil spoustu milých vzpomínek), a rychle se pustila do sbírání oblečení a osobních věcí, které našla. Přistihla se však, že si maniakálně recituje: „Prohledávám Snapeovo spodní prádlo! Prohrabávám se Snapeovým soukromím!", když se probírala jeho zásuvkami, ale dokázala si zachovat vyrovnanost.

Bylo to snadné, jakmile musela znovu čelit Snapeovi samotnému. „Mohu vám něco přinést, pane? Budeme muset jít k autu pěšky." Opomněla se zmínit, že se neodvažuje vyjít z jeho domu, aby s autem přijela blíž, protože se bojí, že zamkne dveře a odmítne ji pustit zpátky. Gestem ukázal na jednu z igelitových tašek, které naplnila jeho věcmi, a poté, co mu ji přinesla, vyhrabal neoznačenou lahvičku, vyklopil do sebe její obsah a znovu získal trochu barvy, ale pořád vypadal jako mrtvola, pleť měl děsivě bledou. „Tak vzhůru, slečno Grangerová,“ zamumlal a ona skoro uvěřila, že se jí to jen zdálo, dokud se nezačal pracně zvedat z křesla.

Hrdlo jí svíralo neblahé tušení, když namáhavě napůl kráčeli, napůl se vlekli k autu. Byl by pro ni příliš těžký, nedokázala by ho podepírat, kdyby nebyl tak strašně hubený. Nemohla vydržet být takhle na otevřeném prostranství, zcela nechráněná proti komukoli, kdo by mohl přijít a hledat Snapea nebo ji. Konečně nasedli do auta a ona odjela z Frickley směrem na Barnsley a pak na Leeds. Když dorazili do města, byla už tma, a tak chvíli jezdila po okolí, zatímco formulovala plán, než jim našla ošumělý hotel, kde, jak se zdálo, se nikdo na nic neptal a poskytli jim dvě samostatná lůžka. Nehodlala se ke Snapeovi tulit, pokud si mohla pomoci, ať už byl nebo nebyl jejím jediným spojencem.