Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Síla z kamene

„Co se děje, Hermiono?“

Percy stál před složitou pestrobarevnou pavučinou, která pokrývala většinu jedné stěny jejich kanceláře. Dovolil si zmenšit spoustu Hermioniných krabic s dokumenty a polic, aby získal místo, ale ona už dávno přestala brblat. Práce na korupčních případech nebyla v těchto dnech zdaleka její hlavní prioritou – kladla dost otázek na to, aby pár lidí znervóznila, a nechala to být.

„Ahoj, Percy.“

Rozcuchaná a poražená se zhroutila na židli a zavřela oči.

„Co se stalo?“ Pečlivě omotal tmavomodrou nit kolem špendlíku a vedle ní napsal miniaturními tiskacími písmeny datum a čas. Bez dalšího komentáře hodila obálku jeho směrem. Otevřel ji a trochu mu poklesla čelist. „Útok na kolegy důstojníky? Co to sakra je? To je nějaký omyl!“

„Žádný omyl.“

Věděla, že je to neomluvitelné, opravdu, ale Rowleová s Břichnáčovou to měly vážně spočítané. Týdny hlídkování po mozkomorech vyvrcholily po obzvlášť děsivém vražedném řádění na dětském oddělení všeobecné nemocnice objevem velkého hnízda v Salisbury. Patnácti bystrozorům trvalo čtyři dny, než zničili všechny mozkomory, kteří se zřejmě rozmnožovali jakousi zvrácenou partenogenezí při každé změně směny. Přišli o dva bystrozory – Jeremiaha Bellowese a Charlottu Trottovou. Čtyři další se léčili u svatého Munga kvůli magickému vyčerpání – a jedním z nich byl Harry.

Hermiona nikdy nezapomene na své zoufalství, když se snažila ochránit tři bystrozory, kteří byli odhodláni mozkomory zabít. Její vydra, zářící jasněji než kdykoli předtím, byla pruhem vířícího světla, které se vrhalo sem a tam, když na ni mozkomorové útočili ze všech stran jako střemhlaví draví ptáci a jejich tlamy se otevíraly, podobné portálům do pravé prázdnoty pekla. Harryho útok zakolísal a zastavil se, kolena se mu podlomila a Hermiona, vyděšená ze ztráty přítele, přešla do útoku a odhodila veškerou opatrnost, když vykřikla: „Excutiare tenebris!“ Tím spustila magickou explozi, která zanechala všem na sítnici následné obrazy ještě dobrou půlhodinu. Mozkomorové zmizeli, ale nikdo nevěděl, jestli utekli, nebo byli zničeni.

Pomohla dopravit své padlé kolegy do nemocnice a vrátila se na ministerstvo, aby sepsala zprávu – což bylo ve chvíli, kdy se její nemesis rozhodly uplatnit svůj ostrovtip na téma Harryho nefunkčnosti. Viděla rudě. Kingsley vešel do jídelny právě ve chvíli, kdy zuřivě mlátila do štítů, které narychlo vztyčily Břichnáčová a Rowleová. Ve svém hněvu nezaregistrovala, že ty štíty drží – a drží dobře.

„Mají to spočítané,“ procedila Hermiona hořce, když dokončila vyprávění. „Zvlášť když jsou očividně zase na magických steroidech a měly by venku uklízet ulice a ne se tady krčit a ládovat se vdolečky se šlehačkou.“

Percy si četl výtku. „No, Harry se uzdraví a ty jsi dostala jenom napomenutí.“

„Jo. Kingsley byl shovívavý s odůvodněním, že za á trpím vyčerpáním a stresem a opravdu bych měla být doma v posteli a za bé náhodou jsem vynalezla nové skvělé kouzlo, které se zdá být docela užitečné. Jo, a v dohledné budoucnosti jsem z ulice pryč, což znamená, že nás bude mozkomory lovit ještě míň.“

Percy se věnoval konvici, kterou měli v rohu kanceláře.

„Ne že bys neměla dost práce i bez toho,“ poznamenal.

„A jak víme, všechno to jde tak dobře.“

„Aspoň Ginny už tolik nebojuje s mámou a tátou, aby se dostala z domu.“

„Jeden malý paprsek světla, Percy, jeden malý paprsek.“

„Ale aspoň je tam.“

„To je pravda. Díky,“ dodala, když jí podával hrnek s čajem.

„Čokoládovou sušenku?“

Nakrčila nos. „Ne, díky. Čokolády jsem měla víc než dost na celý život. Kromě toho se mi zdá, že si po tom mlácení R&B připadám výrazně silnější.“

„Tady je druhý malý paprsek.“

Hermiona se lehce zasmála. „Jak ti jde síť?“

„Stále pavučinovější.“ Přistoupil ke zdi. „Vidíš všechny ty uzly, kde se kříží víc než pár čar? To jsou něco jako koláče a ty různobarevné nitky jsou lidé, kteří v nich mají prsty.“

„Jak je sleduješ?“

„Většinou prostřednictvím daňových záznamů – daňové přiznání může být velmi zajímavé, stejně jako obchodní partnerství. Ale taky sbírám zajímavé stopy pouhým sledováním lidí v kantýně a na chodbách, a dokonce i v Kotli. Pro finanční spojení používám kovové nitě a pro všechno ostatní obyčejnou bavlnu. Jo, a táta má samozřejmě taky oči otevřené.“

Hermiona se opřela lokty o stůl a unaveně přimhouřila oči. Jeden uzel sice sám o sobě zůstával relativně nezatížený, ale byl obklopen dalšími tak hustě propojenými, že Percy musel kolíky prodloužit. „Kdo je to?“

„Narcisa Malfoyová,“ odpověděl Percy. „Zajímavé, co? Sama je docela čistá, ale mluví s lidmi, kteří postupně stoupají na seznamu tvých stíhaných.“

„Velmi zajímavé,“ přitakala Hermiona. „A tenhle?“

„Ještě zajímavější,“ ušklíbl se Percy a cvrnkl do špendlíku, který stál osamoceně na svém bílém plácku, přičemž k němu nebo od něj sotva vedla nitka. „Lucius.“

„Vážně?“ Hermionu to překvapilo. Poslední dobou se zdálo, že se na ministerstvu sotva může pohnout, aniž by zakopla o Luciuse Malfoye.

„Jo. Finančně je čistý jako lilie, a i když se baví s docela dost lidmi, nikdy to není na dlouho nebo, pokud jsem zjistil, o něčem důležitějším než o osobních akademických projektech. Vyhýbá se politice a placení daní, a nezdá se, že by chtěl mít vliv na cokoli, na co přispívá. Tráví čas v archivech. Zdá se, že jeho jediný podstatný kontakt je s Merrythoughtem – jinak je jen duchem toho, čím býval.“

Hermiona se zamyšleně zadívala na špendlík. „Buď prošel skutečnou změnou názoru, nebo umí věci skrývat mnohem lépe než my, když je vykopáváme.“ Zívla. „Pokračuj v dobré práci, Percy. Jdu se domů vykoupat a vyspat, abych zítra mohla fungovat. Jestli se Kingsley zeptá, informuj ho, že se šetřím.“ Její ruka se zastavila na klice. „Sakra. Musím říct Ronovi o Harrym.“

„Mám to udělat já?“

„Ne. Měla bych mu to říct já.“

„Odpočiň si, Hermiono. Já to udělám. Jen bys Rona rozplakala a vyvolala v něm paniku.“

Ale spánek byl nepolapitelný. Ani v útočišti vlastního tichého domu, po dlouhé koupeli a dopřání si čerstvého povlečení na posteli a láhve s horkou vodou, si Hermiona nedokázala odpočinout.

Je zvláštní, že mezi všemi ostatními břemeny ji nejvíce tížilo to, které nebylo její. Břemeno Luciuse Malfoye.

Hodila na sebe župan, strčila nohy do huňatých pantoflů a sešla dolů, aby si uvařila šálek heřmánkového čaje, který si odnesla ke krbu. „No, Malfoyi,“ zamumlala, „když nemůžu spát a nemůžu vyřešit své vlastní problémy, mohla bych myslet i na tebe.“ Schoulila se do křesla, zahleděla se do plamenů a užívala si hru tepla a barev. Lucius Malfoy jí vrtal v hlavě už od novoročního setkání. Bylo to, jako by viděla dvě osoby – nebo přinejmenším jednu osobu a jednu napodobeninu. Na ministerstvu většinou narážela na Malfoye, kterého znala a nenáviděla, ale čas od času, pokud si myslel, že je sám, maska sklouzla a ona spatřila muže, který na kouzelníka příliš rychle stárl a jehož priority byly… nedokázala říct jaké, ale rozhodně nebyly takové, jaké bývaly. Viděla v něm kombinaci ustaranosti a bojovnosti, která jako by se shodovala s její vlastní, a stále častěji i totéž plíživé znechucení, které rostlo, když jí bylo na každém kroku bráněno.

Jejich setkání v knihovně a jeho unavená zdvořilost ji dokonce přiměly, aby si o něj dělala starosti, což bylo prostě zvláštní. Proč by si měla dělat starosti o člověka, který pro ni nebyl ničím jiným než dospělým, který stál stranou a přihlížel jejímu mučení. Aby ochránil svou ženu a syna, připustila teď. Jeho jediná síla v tu chvíli spočívala v nečinnosti a on ji využil. Mohla mu odpustit? Předpokládala, že ano. Nebylo to tak, že by ona sama nebyla ochotná nechat ublížit druhým, aby zachránila ty, které milovala. A teď… tady byl, vypadal děsně a hledal ve starých textech o lektvarech co přesně? Byl nemocný? Proč by se v takovém případě neobrátil na léčitele? Nebo by se ho nedotkli? Zkoušeli ho snad vyléčit a nepodařilo se jim to? Hledal snad lék na neznámých místech, protože jinde žádný nenašel? Proto se tolik stáhl ze světa?

Zavrtěla hlavou. Jako by potřebovala další otázky, když měla dost svých vlastních, které zůstávaly bez odpovědi.

Na stolku vedle křesla ležela krabička staré Aggie. Hermiona na její víko položila ruku, aby znovu ucítila to zvláštní kouzlo, a pak ji otevřela. Od prvního odemknutí jí obrany nekladly odpor, naopak – když s nimi propojila svou magii, cítila teď zvláštní teplo a uvítání. Přemýšlela, jak se Luciusovi asi jevila. Jeho magie byla převážně stříbrná, se sytou tmavě zelenou, která jiskřila oranžově a jantarově, zvýrazněná černými nitkami, které registrovala spíše jako teplé a jemné než temné nebo hrozivé. Zvláštní, jak se zdálo, že magie má vždycky nějakou barvu: jedovatě zelená Avada, červená omračující, modrá pro nitrozpyt a tmavší modrá pro nitrobranu. Ne každý dokázal vidět všechny barvy, ale ona ano. Bylo to na jejím dlouhém seznamu výzkumných projektů ‚až bude mít čas‘.

Její magie byla v prstech stále aktivní, když vzala do ruky krátkou, záhadnou báseň Agáty Blackové o Světle. Hmmm – byla tu další otázka: proč Lucius tak rychle postřehl souvislost mezi ‚starou Aggie‘ a předky své ženy? Po sté za týden od otevření krabice si Hermiona znovu přečetla ona slova, ale stále jí bylo nepříjemné, že Agáta sice měla psát o Světle, nicméně to udělala krví, obvyklým prostředkem černé magie. Slova jí nedávala o nic větší smysl než při prvním čtení, a tak se pohnula a odložila je stranou s úmyslem zopakovat bezvýsledné pátrání po nějaké užitečné lektvarové radě.

Záblesk čehosi na pergamenu ji zaujal a zarazil její ruku. Nakláněla ho sem a tam, dokud se krev na stránce, podržená v jednom konkrétním úhlu, ve světle ohně náhle duhově nerozzářila. Hermiona se sotva odvážila dýchat. Pokud se příliš nemýlila, byla ta hra barev úplně stejná jako hra barev lektvaru, který zabavila Ginny. Seslala Accio na obě malé lahvičky, jednu plnou, druhou sotva se zbytkem, a podržela je vedle pergamenu. Stejné! Stejný třpyt! Bezstarostně odšpuntovala téměř prázdnou lahvičku, postavila si ji k nosu a zhluboka se nadechla, aby zachytila všechny těkavé výpary. Odvrátila se od krátkého návalu síly, ale v duchu se pevně držela úkolu ‚přečíst‘ magický podpis. Opět to samé! Tohle byla magie, která prostoupila pergamen a zapečetila schránku! Agáta Blacková ten lektvar znala a smíchala ho se svou krví!

Hermiona vyskočila vzrušením a chtěla o svém objevu někomu říct. Ale… komu? A co přesně objevila, kromě toho, že lektvar – o kterém se už rozhodla nic neříkat – byl známý už stovky let? Stále nevěděla, co to je, co se do něj přidává, kdo ho vyrábí, kde se vyrábí a jak to, že ho ti, kdo jsou za něj zodpovědní, tak dlouho tajili. Nikde v archivech o něm nebyl žádný záznam.

Puzení odspěchat odeznělo a Hermiona se znovu posadila a přemýšlela. Přikývla. Kdyby potřebovala vědět o obskurních a záhadných věcech, šla by si promluvit s odborníky. Ti, o kterých se nemluví, nebyli zrovna nejpřístupnější, to byla pravda, a operovali s programem nebo programy, které byly pro kohokoli mimo odbor nejasné, ale byly způsoby a byly způsoby. S přátelským úsměvem a nabídkou pozastavení jednoho nebo dvou vyšetřování by se určitě dostala do knihovny oddělení záhad.

Hermiona si ten nápad podržela na světle a zkoumala ho. Nejde přímo o korupci, to ne, ale začínala si myslet, že tohle je jeden z těch případů, kdy bude muset hrát přísně podle pravidel, aby je mohla změnit. Nebyla s tím spokojená, ale bude to muset stačit. Možná by také neškodilo, kdyby si pár těch, o kterých se nemluví, myslelo, že jim dluží laskavost.

Zastrčila Agátiny verše zpátky do krabičky a cítila, jak se obrany znovu nastavují. Vědomí, že je třeba udělat další krok, bylo něco pozitivního, ale stále to neposkytovalo žádné odpovědi jako takové. Odešla do kuchyně, aby znovu postavila konvici na čaj, zatímco ten problém probírala. Když se opřela o pult a čekala, světla krátce zablikala a pohasla a Hermiona ucítila, jak se na ní usadil chlad, který neměl nic společného s teplotou ani s deštěm, který bušil do tmavých okenních skel. Její chvilkový optimismus opadl, když si uvědomila beznadějnost své situace. Neměla a ani nebude mít žádné odpovědi. Harry neměl čas splnit slib a najít výrobce lahviček. Neměla nikoho, komu by mohla svěřit analýzu lektvaru. Její podpůrná síť byla omezená a křehká ve srovnání se zakořeněnými vztahy, které ji poutaly. Percyho organigram ji v jejích představách vtahoval a stahoval do hlubin nesmyslnosti a frustrace, z nichž věděla, že se nikdy nedostane. Byla sama, izolovaná, bez přátel – jen jedna čarodějka v osamělé chalupě a neměla se na koho obrátit… Zamrkala a zamračila se.

Nedaleko byli mozkomorové.

Obrany kolem jejího domu však byly silné a dokážou odrazit nečistotu těch stvoření. Rozhodně nebude v pokušení vypořádat se s nimi na vlastní pěst. Místo toho zatáhla závěsy, až se ztratil i ten poslední ždibec tmy, zapnula rádio, aby na ni brebentily nějaké uklidňující hlasy, uvařila si čaj, našla bonboniéru, která jí zbyla od Vánoc, a vrátila se do obývacího pokoje, kde rozdělala oheň. Zatímco čekala, až pocit zkaženosti pomine, zvažovala, na koho se obrátit na oddělení záhad, a pak si přečetla Paddingtona, který ji rozesmál.

O dva dny později ji napadlo, že by mozkomorové mohli být v právu.

„Kingsley, vysvětlila jsem ti celou situaci…“

„Což jsi přede mnou neměla tajit.“

„Jak jsem za tebou mohla přijít s hromadou podezření, která jsem nemohla dokázat? S drogou, kterou nikdo nedokáže vystopovat? Stopy bez důkazů, které vedou k blouznění šílené ženy! Doping rozšířený právě na tomto oddělení? Chtěla jsem ti přinést něco hmatatelného!“

„Měla jsi to přinést především mně, bystrozorko Grangerová. Nepřísluší ti, abys taková rozhodnutí dělala sama. Pokud jsi měla podezření týkající se bystrozorů, měla jsi mi je přinést okamžitě.“

„A pokud bys do toho byl zapleten? Co jsem pak měla dělat?“ štěkla Hermiona.

„Jsem do toho zapletený?“

„Ne, samozřejmě že ne, ale…“

„Proč ‚samozřejmě‘?“

Hermiona cítila, jak se jí zvedá žaludek.

„Ty? Ty? Ale…“

Kingsleyho zamračený výraz se prohloubil. „V takovýchto záležitostech bys měla podezřívat každého, bystrozorko Grangerová. Každého.“ Počkal. „Už jsem ti říkal, že ani já nejsem zcela prost jistých zakořeněných způsobů myšlení, že?“

Vstala ze židle a snažila se nedat najevo, že se třese.

Mávl hůlkou a dveře se zamkly. „Myslíš si, že tě odsud nechám jen tak odejít s tím, co víš?“

Hermiona nahmátla hůlku a ustoupila o pár kroků, aby získala prostor, ale Kingsley založil ruce v bok a další výhružné poznámky už nepronesl.

„Bojíš se, Hermiono? To bys měla. Překvapuješ mě. Přišla jsi za mnou s něčím takovým a spoléháš na to, že v tom nemám prsty? V tomhle nemůžeš věřit nikomu. Ber to jako šťastný únik, že tímhle konkrétním svinstvem nejsem pošpiněný a vlastně jsem ti docela vděčný, že jsi mi vysvětlila některé podivné věci, které se tu děly.“ Mávl na ni, aby se vrátila na své místo. „Všiml jsem si, že někteří z našich řad se chovají podivně a rozporuplně talentovaně – nejsem úplně neschopný.“

„Bože, Kingsley – začala jsem si dělat starosti.“

„Zůstaň ustaraná, Hermiono. Velmi ustaraná. Nejlépe ti pomůžu, když se budu tvářit, že nevím, co jsi mi právě řekla. Když tě nechám v izolaci. Pomůže skutečnost, že disciplinární oznámení je součástí tvé ochrany, takže můžeš pracovat svobodněji, než kdyby se vědělo, že jsi moje chráněnka, což by mě zavazovalo k tomu, abych na tebe bedlivěji dohlížel. Jakákoli ‚pomoc‘, kterou se mi podaří ti poskytnout, tak bude považována za zcela náhodnou a nebude ani jednomu z nás vyčítána.“

Povzdechla si. „Ano, ano, chápu, kam míříš, ale…“

„Ale co?“

„Musím se dostat do knihovny oddělení záhad a nikdo se tam se mnou nechce bavit. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli…“

Kingsley zavrtěl hlavou. „I kdybych měl pravomoc přinutit je, aby ti otevřeli dveře – což nemám, neudělal bych to. Cestu dovnitř si budeš muset najít sama.“

„Opravdu není správné, že nepodléhají nikomu jinému než své vlastní autoritě.“

Protočil očima. „Přidej si to na seznam. A teď běž.“ Odemkl dveře a mávl rukou, aby je otevřel. „Vypadněte odsud, Grangerová!“ houkl na ni, když odcházela. „A příště si domluvte schůzku!“

Dveře se za ní zabouchly a Hermiona si nepříjemně uvědomila, že každý pár očí ve venkovní kanceláři se upírá na její tvář. Nedělalo jí potíže tvářit se trapně, když procházela hroznem pohledů, a její krok ochabl, až když si díky indiskrétnímu chichotání uvědomila přítomnost Dolores Umbridgeové, která upustila hromádku papírů na stůl a pak odešla vyřizovat další zásilky jinam.

To byla poslední kapka. Hermiona utekla do archivu, kde vnikla hluboko do nejodlehlejší sekce, kterou našla, a teprve pak dala průchod slzám vzteku a frustrace. Když si je zlostně utírala, uvědomila si, že kousek od ní sedí Lucius Malfoy a na stole před ním leží rozházené neotevřené knihy. I on se na ni díval. Ať jde k čertu on i všichni ostatní, pomyslela si zlomyslně, ale než se stačila odvrátit, objevil se s hlasitým prásknutím domácí skřítek a rychle chňapl po Malfoyově ruce.

„Našli jsme ho!“ vypískl a neúspěšně se snažil šeptat. „Našli jsme pánova profesora Snapea!“