Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola sedmá, v níž se podává čaj

Zdálo se, že profesor Snape se během krátké chvíle vrátil ke svému obvyklému chování, a jakmile za nimi zavřel dveře, zasypal ji otázkami.

„Máte svou hůlku?“ jeho hlas byl chraplavý, jako by se právě probudil - ale vypadal, že nespal od té doby, kdy ji naposledy učil v Bradavicích. Hluboké vrásky od jeho nosu k tenkým rtům vyhlížely ve slabém světle chodby jako vytesané do mramoru.

Po její odpovědi mu ramena nepatrně poklesla, ale chrlil na ni další otázky: jak se tam dostala, kde nechala auto a jaká opatření učinila, aby zajistila, že ji nikdo nebude sledovat? Tehdy se nasupila: „No, na to jsem opravdu nedokázala myslet, profesore, když jsem na útěku před Vol-víte kým, a opravdu si nemyslím, že bych ho mohla setřást tím, že bych projížděla jednosměrnou ulicí v protisměru nebo tak něco!“

Viditelně sebou trhl. „Neříkejte mi tak!“ vyštěkl.

Hermiona uvažovala, v čem se spletla, a vzpomněla si: „Promiňte, pane řediteli, já jsem jen…“

Snape se otočil a jeho lesknoucí se oči byly v šeru sotva vidět: „Už nejsem ředitelem Bradavic, slečno Grangerová, takže mě tak laskavě neoslovujte. A teď mi řekněte, co tady děláte!“ Poslední věta skončila zavrčením.

„Prosím, pane, můžete mi říct, co se stalo v Bradavicích? Porazil Harry Vo-víte koho? Vyhráli jsme?“

„Já nevím.“

Nechápavě na něj zírala. Když ho viděla otevírat dveře, byla si tak jistá, že bude mít všechny odpovědi. Koneckonců je měl vždycky, i když se s nimi nemusel nutně chtít rozloučit.

„Nevím to, slečno Grangerová, protože jsem byl vyřazen ještě předtím, než Potter a Pán zla začali bojovat.“

Ostře na něj pohlédla. Pokynul jí směrem ke dveřím, kterých si předtím nevšimla. Posadila se na prastarou pohovku, zatímco on klesl do ještě opotřebovanějšího křesla.

„Nyní mi řeknete, jak jste našla toto místo,“ nařídil jí tiše svým učitelským hlasem, který se jí vryl do podvědomí a málem ji donutil škubnout rukou. Zaútočila na oplátku.

„Jak to, že jste naživu, pane? Viděla jsem vás zemřít!“ Vzpomněla si, jak se jeho krev doširoka rozlévala po podlaze Chroptící chýše; jak popadl Harryho a přinutil ho, aby se mu podíval do očí, než znehybněl a stisk povolil. Nezůstali tam, aby se ujistili, že je opravdu mrtvý - proč by to dělali?

„Evidentně jste se tehdy o mé blaho nestarali, takže nechápu, proč byste se měla zajímat teď.“ Jeho jízlivost byla stejně brutální, jak si ji pamatovala ze čtvrtečních odpoledních dvojitých hodin lektvarů se zmijozely, ale nějak ji nedokázal přesvědčit, že tenkrát byl ten stejný člověk jako teď. Nikdy nebyl tím mužem, za kterého ho považovala. Bude muset přehodnotit všechno, co si myslela, že o něm ví.

„Skutečně mě to mrzí, pane, kdybych věděla, že o jste ve skutečnosti na naší straně, pokusila bych se něco udělat… Nenechali bychom vás tam…“

„Ale ani teď byste nepomohla někomu z druhé strany, že?“ vpadl jí ostře do řeči.

„Ne.“ Chvíli na něj hleděla, naprosto bez omluvy. Bojovala ve válce a ta ji změnila, ať se jí to líbilo, nebo ne.

„Ne že by to byla vaše věc, ale vytvořil jsem si nouzové plány, jakmile se ten obrovský plaz stal trvalým průvodcem Pána zla,“ pronesl nečekaně, snad jako uznání skutečnosti, že dříve byli spolubojovníky. Možná jimi byli stále. Nechal závěsy zplihlých tmavých vlasů spadnout dopředu a zakrýt mu tvář tak, jak si to pamatovala z doby, kdy ho vídala na Grimmauldově náměstí, kde se neustále hádal se Siriusem.

„‘Zastavte smrt‘," zamumlala si pod vousy a jeho oči k ní na vteřinu znovu zalétly.

„Přesně tak.“

V místnosti se na chvíli rozhostilo mlčení a ona si všimla, jak absolutní ticho v domku panuje. Žádné tikání hodin, ani rádio nebo přístroje hučící v pozadí.

„Jak jste našla toto místo?“ vrátil se ke své nezodpovězené otázce a odmítal ji nechat být. „Jste v mém domě,“ ušklíbl se nad tím slovem, „takže soudím, že mi dlužíte prostou zdvořilost a sdělíte mi to dřív, než mě přepadnou mí někdejší spolubojovníci z jedné nebo druhé strany.“

„Fajn. Když to musíte vědět, našla jsem vaše jméno v telefonním seznamu.“ Podruhé v životě měla to potěšení vidět ho naprosto odzbrojeného překvapením, jeho zachmuřený výraz dočasně zmizel.

Vyprávění jejího příběhu nakonec trvalo dva šálky příšerně silného čaje a většinu odpoledne. Popsala Snapeovi, jak se probudila v domě svých rodičů, jak ho vypátrala, a jak se jí nedařilo navázat kontakt s kouzelnickým světem, aniž by se odhalila. Vyprávěla mu, co si pamatuje z bitvy v Bradavicích a že poslední, co si vybavuje, bylo, jak sledovala Harryho, když Voldemortovi a ostatním bojovníkům prozradil Snapeovu pravou loajalitu. Tušila, že kdyby se mu zmínila o tom, jak Harry prozradil, že díky své lásce k Lily Potterové zůstal až do konce věrný Brumbálovi, vyletěl by tak, že by všechny předchozí výbuchy, jichž byla svědkem, bledly. Při vyprávění si vzpomněla na to, jak Snape při každé příležitosti šikanoval a podrážel Harryho, o němž všichni říkali, že vypadá stejně jako jeho otec. Když znala poslední dílek skládačky, začínala chápat, proč vždycky měla dojem, že Snape ztrácel rozum, když šlo o Harryho. Zdálo se, že v poslední chvíli v Chroptící chýši konečně pochopil, že Harry je také synem své matky, ale co si proboha mohl myslet teď?

Od chvíle, kdy Snape otevřel dveře, věděla, že i on musí být bez hůlky. Bez ohledu na to, že hloupým máváním hůlkou opovrhoval, v době války by ji dobrovolně nenechal nikde ležet. Přestože se jejich současná situace nápadně podobala, dokázala ještě chvíli potlačovat svou zvědavost a vyprávěla mu o akcích, které v bitvě pozorovala: kdo padl a kdo zůstal stát.

Zatímco mluvila, seděl téměř bez pohnutí, nestřetl se s jejíma očima, tvář měl opět schovanou za vlasy. Když zaváhala nad mrtvými studenty, Fredem a Colinem Creeveym, dokonce i nad tím, jak se Crabbe ztratil v plamenech, jeho nepřirozeně klidný dech byl to jediné, co jí v té chvíli v zaprášeném pokoji, kam mezi chatrnými závěsy pronikalo slabé denní světlo, dodávalo klid. Nepokládal jí žádné otázky, na které by odmítla odpovědět, a zdálo se, že se zdrží i dotazů na mezery v jejím vyprávění, kdy přeskočila viteály. Rozhodla se, že bude tajemství chránit tak dlouho, dokud se nedozví, co se v Bradavicích stalo, bez ohledu na to, co Harry v bitvě odhalil. Dokud si nebude jistá, že je Voldemort skutečně mrtvý, bylo by nesmírně pošetilé předpokládat, že je pryč.

Když dokončila svůj příběh, rozhodla se, že tentokrát nenechá Snapea ovládnout rozhovor. I ona potřebovala odpovědi.

„Proč jste tady, pane?“ hodila mu rukavici, už nedokázala déle odolávat.

„Možná jsem se rozhodl, že boj může být ukončen i beze mě. Jistě jsem už Potterovi a Řádu obětoval ze svého života dost a měl bych si užívat klidného odpočinku.“ Ani se neobtěžovala na to odpovědět, jednoduše vyjádřila svou naprostou nevíru, že by odešel dřív, než bitva skončí, tím, že na něj upřela pohled, netrpělivě se k němu naklonila a čekala, až bude pokračovat.

„Fajn,“ vypůjčil si její výraz a proložil ho jedovatostí. „I já jsem byl přenesen z Bradavic do své dětské postele, probudil jsem se v domě, kde nebyly žádné předměty související s magií, a od té doby se mi pomalu vracejí vzpomínky.“ Nezmínil se o svém přesvědčení, že se konečně ocitl v pekle, když si vzpomněl, kdo je a co udělal od doby, kdy v té posteli spal naposledy.

„Co myslíte, že se nám stalo, pane?“ žaludek se jí sevřel skličujícím pocitem, ale podařilo se jí zachovat tón zdvořilého zájmu. Zvedl ze stolku značně poničenou tužku a začal do prachu črtat bradavickou Velkou síň.

„Potter a Pán zla byli tady,“ poklepal na umakartovou desku, „a vy jste stála zde. Vzpomínám si, že jsem byl přímo za vámi, když si Potter začal vylévat dušičku. Museli jsme být zasaženi stejnou kletbou.“

„A co to bylo za kletbu?“ Proč mu trvalo tak dlouho, než se dostal k jádru té zatracené věci?

„Myslím,“ řekl tiše, „že to byla velmi stará, velmi temná kletba, která oběť připraví o všechny vzpomínky na magii. Používala se proti mudlorozeným v temných časech, aby je poslala zpět k jejich předpokládanému prostému původu a oni už nikdy nezasáhli do světa čistokrevných.“

„A ta kletba nefungovala úplně, protože zasáhla nás oba?“

„Fungovala až příliš dobře. Původní kletba se přestala používat, protože většina obětí, které byly poměrně mocnými kouzelníky, znovu objevila svou magii, a pak se mohla pomstít nejpravděpodobnějšímu viníkovi.“ Mrak na jeho čele naznačoval, že by v této chvíli udělal totéž, kdyby se mu naskytla příležitost.

„Zdá se však, že sesílatel této kletby ji upravil tak, aby oběť zcela odsunul do mudlovského světa.“ Nechtěla slyšet, co bude následovat; sotva zvládla vypadat klidná a netečná, když čekala, až skončí.

Zdálo se, že Snape se choulí sám do sebe a halí se do temnoty jako do rubáše.

„Už nemohu udělat žádné kouzlo.“ Ta slova dopadla do tiché místnosti jako náhrobní kámen. Teď si vzpomněla, jak dokázal jediným pohybem ruky zavřít dveře třídy, aniž by byla vidět hůlka. Jak si lidé šeptali, že v Bradavicích létal bez koštěte, než se přidal k Voldemortově armádě v bitvě. Postrádat hůlku nemělo pro jednoho z nejmocnějších kouzelníků, s nimiž se setkala, představovat žádné nepřekonatelné potíže.

„Slečno Grangerová, ovládala jste někdy nějakou bezhůlkovou magii?“

Tisíckrát raději by se postavila jeho bouřlivému vzteku v lektvarové učebně, než aby čelila této zkoušce, kterou jí předložil tak nezaujatě, jako by se vyptával na počasí. Během dlouhých klaustrofobických dnů ve stanu s chlapci strávila mnoho nekonečných nocí na hlídce a snažila se zvládnout nějaká kouzla bez hůlky. Bylo jí jasné, jakou výhodou by bylo umět používat je, když by byl protivník přesvědčený, že je bezbranná. Nikdy se jí nepodařilo nic pokročilejšího než Accio, ale nakonec byla schopná ho seslat.

„Ano.“ Podle očekávání na ni pohlédl, jeho postoj náhle připomínal jeho klidnější chvíle v hodinách. Stiskla zuby, aby jí necvakaly, a několikrát se zhluboka nadechla, než pokračovala.

Nic z toho, co udělala, nemělo na tužku na stole žádný vliv. Přes všechnu její snahu se ani nepohnula ze strany na stranu. Svůj dosud podvědomý pocit nevolnosti vyjádřila slovy: „Měla bych být schopná cítit svou magii i bez hůlky. Teď tu není… nic. Od té doby, co jsem se probudila ve svém starém pokoji.“ Slyšela, jak jí v uších tluče tep, krutá realita této poslední ztráty se usadila navrch všeho ostatního.

Byla hluboce šokována, když se náhle začal smát. Kdyby to byl někdo jiný, řekla by, že je téměř hysterický. Pokračoval skoro minutu a navzdory všemu ostatnímu, co se jí v tu chvíli honilo hlavou, ji hluboce rozzlobilo, že mu to připadá k smíchu. I když mohlo být ironií, že bradavická vševědka byla zbavena svých schopností, opravdu si nemyslela, že by si to zasloužila. Když se náhle zarazil a podíval se na ni, její hněv se vypařil. Zdálo se, že jeho oči planou silnějším citem, než v nich kdy viděla, a jeho tvář byla spíše utrápená než pobavená.

„Nedokázal jsem ani zemřít, kdy jsem měl. Bylo by lépe, kdybych naposled vydechl na podlaze Chroptící chýše, než abych na vaši hlavu přivolal Mulciberovu pomstu. Mohu se jen omluvit za újmu, kterou jsem vám způsobil, a ujistit vás, že nebylo mým úmyslem zničit vám život.“