Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Fair Weather From The North

Kapitola 8.

Fair Weather From The North
Vložené: Lupina - 22.02. 2023 Téma: Fair Weather From The North
Lupina nám napísal:

Autor: dickgloucester

Překlad: Lupina, Beta: marci

Banner: Jimmi

Rating: 13+

Originál: http://sshg-exchange.livejournal.com/318279.html

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 8. Dlaň odpočinku

 

I pro opata Rafaela Pereze, který byl navzdory jménu svého španělského dědečka Angličan jako HP omáčka, to byla krutá zima. Svá školní léta strávil v obzvlášť neveselé internátní škole, protrpěl hodiny fotbalu na zmrzlých hřištích, po nichž následovaly přípravy v ponurých třídách a noci na kolejích, kde starodávné radiátory nikdy nedokázaly vyhrát boj s bohy zimy. Tento rok však nabral úplně jiného stupně ponurosti. Zdálo se, že chlad se usazuje v sychravých chuchvalcích všude, kde je nějaký kout nebo kousek stínu, a nepodaří se jej zahnat až do jara – a v opatství, dokonce i v poměrně moderním, necelá dvě století starém, bylo koutů a kousků stínu dost a dost. Všechny bohoslužby kromě veřejných přesunul do své soukromé kaple, protože opatský kostel byl příliš velký na to, aby se dal dostatečně vytápět. Před dvěma dny musel rozbít led ve křtitelnici a přidat tři konvice vařící vody, aby ji před křtem uvedl do milosrdné teploty. Kristus sice vítal malé děti, ale nemyslel si, že by se Spasitel díval přívětivě na nečekané odevzdání dvojčat zmodralých podchlazením.

Strčil si ruce hlouběji do protilehlých rukávů a vyslal k nebi vděčnou modlitbu, v níž děkoval Bohu za dary v podobě termoprádla a bot z ovčí kůže. Předchozí opat byl sice asketa ze staré školy, ale Rafael se domníval, že existují hranice, které může tělo unést, pokud má mít mysl nějakou kapacitu modlit se. Samozřejmě se stále našli tací, kteří jeho názory a způsoby považovali za lehkovážnou zradu mnišských zásad, ale s jistým pobavením si všiml, že ani oni v poslední době neodmítali přikrývky navíc. Teplo se rovnalo potěše a vedlo k vděčnosti a otevřenému srdci – to vše bylo nezbytné v období, jehož konce se tentokrát zdály být téměř zhoubné.

Pouze jediný člověk v opatství se zdál být zjevně nezasažen pronikavým chladem. Rafael se odvážně vydal do klášterní zahrady, aby ho našel, protože věděl, že tam bude jako vždy v tuto denní dobu, ať prší nebo svítí slunce, a bude pečovat o bylinky a léčivé rostliny i v době jejich spánku.

Za těch téměř sedm let, co pobýval v opatství, se tento muž stal pro Rafaela trvalou součástí existence. Velká část rané péče o něj připadla právě jemu. Byl to sice nesnadný, ale nikoliv zatěžující úkol, protože spočíval hlavně v tom, že ho pozoroval, jak tupě sedí, ruce se mu třesou a tvář má prázdnou. Někdy mu Rafael četl – Písmo, meditace, moderní romány, bylo úplně jedno, co z toho, ale nikdy se mu nedostalo odpovědi. Čas strávený s oním cizincem pro něj znamenal čas, kdy doháněl studijní resty nebo se modlil, a poskytoval mu jen to, co mělo být útěchou z přítomnosti jiného člověka. Opat Michael nikdy nevysvětlil, proč ho přijal. Prostě se stal pevnou součástí opatství, součástí stejně vnímavou jako každý chrlič umístěný tak, aby upíral svůj ponurý pohled do krajiny.

Jen čistou náhodou Rafael mimoděk pohlédl na svého svěřence toho jarního dne, kdy postavili invalidní vozík na prosluněný plácek v ambitu. Rozhodl se vyplevelit bylinkové záhony a právě si protahoval záda, když si všiml, že cizinci sklouzla deka z kolen. Chtěl ji zvednout a dát zpět, ale zarazil ho výraz cizincovy tváře – zaprvé, že jeho obličej vůbec nějaký výraz nesl, a zadruhé, že ve velkých tmavých očích konečně zajiskřilo něco, co se dalo interpretovat jen jako čirá, nefalšovaná rozmrzelost. Rafael se vyškrábal na nohy a vrhl se k němu, přičemž trochu zakopl o lem svého hábitu.

„Vy jste…? Můžete…? Mám…?“ padala z něj slova a on se pod pohledem, který se na něj snesl, hloupě zarazil.

Cizinec pohnul ústy a ztěžka polkl.

Tomuhle říkáte bylinková zahrádka?“ zaskřehotal nakonec.

Rafael se podíval na mírně zanedbané časně jarní záhony kuchyňských bylinek a pak zpátky na muže, který stále upřeně zíral. A pak se začal smát.

„Jste snad nějaký prosťáček?“ Muž nečekal na odpověď. „Dejte mi tu lopatku, hlupáku.“

Rafael mu podal lopatku a pomohl mu pokleknout. Muž se sotva držel, přesto několik minut zamračeně šťouchal do půdy, než násadu pustil.

„Pro dnešek to stačí,“ řekl Rafael.

„Pro dnešek,“ zašeptal cizinec. Dlouhé vlasy mu spadly dopředu a skryly jeho výraz, ale Rafael tušil, že k slzám není daleko.

„Zítra vás přivedu zpátky, přinesu dvě lopatky a vy mi řeknete, co mám dělat.“

Cizinec přikývl.

„Máte nějaké jméno?“ zeptal se Rafael.

Cizinec klečel na blátivé zemi, prsty vtisknuté do hlíny, a dlouze se odmlčel. Rafael trpělivě čekal.

„Severus,“ zašeptal nakonec.

V následujících dnech, týdnech a měsících společně pracovali na obnově zdraví zahrady i člověka. Byl málomluvný, často odpovídal neurvale, když se ho podařilo vyvést z mlčení, ale vyvinula se mezi nimi určitá důvěra a nakonec i přátelství. O sobě poskytl jen málo informací, kromě ujištění opata Michaela a bratrů, že není nějaký zločinec prchající před spravedlností, a přesto jeho činy a zvyky pozornému pozorovateli prozradily něco o jeho povaze. Ačkoli se Severusovým výchozím módem zdál stále přítomný bezútěšný hněv, který ho nikdy zcela neopustil, ani když se usadil v klidu opatského života, v bylinkové zahradě ukazoval jinou stránku své osobnosti. Rafael nepřestával žasnout nad tím, jak se ty silné ruce rozvinuly ze šlachovitých pěstí a s nevýslovnou jemností pečovaly o rostliny. Měl pocit, že je něco zázračného na tom, jak Severusovy prsty povzbuzují rostliny ke zdraví nebo, jako teď, natáhnou se, aby se dotkly zbytku šípku na spícím keři, jako by nedokázaly odolat úžasu z jeho zářivé barvy, když všechno ostatní bylo šedivé.

Často sedával na zahradě s hromadou knih z opatské knihovny a celé hodiny si zarputile četl, tak klidně, že mu ptáci poskakovali kolem nohou a vůbec si ho nevšímali.

A pak v textu našel něco, co mu s nehlučným vrčením otřáslo celým tělem, a ptáci se rozprchli, zatímco se snažil ovládnout svůj vztek.

Většinou však byl prostě uzavřený, tichý a bezvýrazný.

Rafael ho pozoroval, jak se shýbá, aby odhrnul několik odumřelých listů z prvních vyčnívajících sněženek, a trochu smutně se usmál.

„Nemyslíte si, že číhání je pro nového opata poněkud nedůstojné?“ Severus se neobtěžoval otočit ani přerušit zkoumání rostlin.

Rafael se zasmál. Taky byl vtipný.

„A jak dlouho musí být člověk v práci, aby bylo číhání přípustné?“

„Michael vás do toho před smrtí nezasvětil? Jak bezohledné. Myslím, že Atanáš uvádí, že doba dvanácti let, dvou měsíců a devíti dnů se považuje za dostatečnou k tomu, aby se člověk dovolával výsady číhání.“

„Vím moc dobře, že si to vymýšlíte.“

„Jak to víte? Vždyť jste se nikdy nedotkl ani poloviny knih v knihovně.“

„Vám se po něm taky stýská, viďte, Severusi.“ Rafael se neobtěžoval dojít k formálnímu vchodu do zahrady a překročil nízkou zídku mezi arkádami. „Než zemřel, usmířil se, víte. Byl připraven odejít.“

Severus mu neodpověděl.

„Požádal mě, abych vám vyřídil, jak moc si váží všeho, co jste v téhle zahradě udělal. Jako mladík se velmi zajímal o botaniku, ale i on byl ohromen vašimi znalostmi rostlin a jejich využití.“

Rafael čekal, ale když stále nepřicházela žádná reakce, přešel zahradu a opatrně položil Severusovi ruku na rameno.

„Je mi líto, že jste se necítil na to, abyste se zúčastnil Michaelova pohřbu.“

„Smrt získává až příliš mnoho vítězství,“ odpověděl Severus a konečně se setkal s jeho pohledem. „Nestojím o mávání praporem v průvodu.“

„Předpokládám, že je zbytečné vám připomínat, že konečné vítězství na této rovině vždy patří smrti a že to, co oslavujeme, je život, který byl předtím, a naděje na život budoucí?“

„Jestli máte dechu nazbyt, rozhodně ho využijte k dalšímu duchovnímu rozvoji,“ Severus zahořkle zkřivil rty. „Skutečnou otázkou je, proč si k tomu vybíráte zrovna tohle, když i támhleta Panna Marie vypadá, jako by se vás chystala přepadnout kvůli vaší šále.“

Rafael se zálibně podíval na sochu ve výklenku. „Pannu Marii hřeje její vlastní svatost, Severusi. Vy však, bez ohledu na to, jak neproniknutelně se tváříte, vypadáte znepokojivě prochladle a ten pohled mi působí velké starosti. Doufám, že ve svém srdci najdete dostatek dobroty a přijdete dovnitř na šálek čaje.“

„Pokud dokážete projevit naději s tak chabým odůvodněním, věřím, že bych v sobě mohl trochu dobroty vydolovat,“ odpověděl Severus. „Jen naplním krmítka pro ptáky.“

Když opouštěli ambit, Rafael se otočil a pozoroval ptáky, kteří se už shlukli ke krmení, poletovali sem a tam a někteří z nich předváděli jasné záblesky barev. Znovu se usmál. „Přinášíte nám do zahrady květiny i mimo sezónu,“ poznamenal.

„Odkdy jste tak nadaný představivostí?“ zeptal se Severus, když prošli dveřmi do chodby, která byla jen o málo méně chladná než venkovní vzduch.

„Od té doby, co mi všechna ta moc stoupla do hlavy, samozřejmě.“

Rafael si na opatské komnaty ještě nezvykl, a vycítil, že Severus sdílí lítost, když se usadili do křesel po obou stranách elektrického krbu, který se nevhodně krčil uprostřed svého nádherného novogotického předchůdce. Michael vtiskl svou autoritu do každé části života opatství, ne sice nijak tvrdě, ale vždycky bylo jasné, že jeho slovo je zákonem. A přesto si mezi všemi svými duchovními i praktickými povinnostmi vždy našel čas na tiché rozhovory s těmi bratry, kteří je potřebovali. Vzpomínal na mnoho hodin strávených s Michaelovým vedením a věděl, že i Severus s bývalým opatem mnohokrát hovořil dlouho do noci, i když nikdy nezjišťoval, co bylo podstatou těchto rozhovorů. Povzdechl si. Nebyl si vůbec jistý, že by dokázal adekvátně vkročit do Michaelových stop.

„Budete v pořádku,“ pronesl Severus nečekaně.

Rafael se na něj překvapeně podíval.

„Nejste Michael, to je pravda. Ale jak jste oba neúnavně opakovali, každý, kdo je povolán sloužit, je povolán sloužit svým vlastním způsobem. Nebyl byste tomuto povolání věrný, kdybyste se snažil být tím, čím byl on.“ Odmlčel se. „Ale na druhou stranu je přirozené, že člověk cítí vlastní nedostatečnost, když je vržen do pozice, kterou předtím zastával někdo… jedinečný.“ Na okamžik se Severusovi ve tváři objevil pronásledovaný výraz, ale rychle ho nahradila jeho obvyklá netečná maska. „Dejte si čokoládovou sušenku, Rafaeli. Čokoláda je vždycky dobrá proti temnotě, ať už mysli, duchovní, nebo prostě dne.“

„Odstup, pokušiteli,“ utrousil Rafael. „Mniši mají mít sebezapření.“

„Vážně,“ odpověděl Severus a jeho oči s náhlým uvědoměním spočinuly na tmavnoucích oknech. „Je známo, že čokoláda je blahodárná.“

Rafael sledoval jeho pohled s nechápavým zamračením. Náhle se zachvěl, a ne zimou. „Tak dobře. Oslavíme Michaelův život tím, že vyrabujeme jeho zásoby sušenek. Jste pro mě velmi špatným příkladem, Severusi.“

„Žiju proto, abych sloužil,“ odtušil s úsměvem a přijal sušenku z nabízené plechovky. „Když už jsme u toho…“

„Vážně, Severusi? Teď?“

„Kdy by to bylo lepší?“

„Napadá mě spousta různých příležitostí, kdy bych s vámi raději vedl tenhle rozhovor.“

„Tím spíš to neodkládejte.“ Severus se předklonil, až staré kožené křeslo zavrzalo. „Kdy mi dovolíte složit slib?“

Rafael si povzdechl a odložil šálek čaje na vedlejší stolek.

„Proč jste si tak jistý, že jste teď připravený složit jej víc než minulý týden, kdy jste kvůli tomu otravoval Michaela? Je to snad tím, že jsem podle vás měkčí?“

Měl tu slušnost, že se tváří v tvář tomuto obvinění zatvářil trochu provinile. „Ne nutně, ne,“ přiznal nakonec. „Ale máte jiný pohled – laskavější pohled – než měl opat Michael.“

„Ach, Severusi. Proč si myslíte, že by bylo laskavé nechat vás složit sliby? Nevěřím, že je to vaše poslání.“

Rafael do svých slov promítl tolik lásky, kolik jen dokázal, ale Severus slyšel pouze slova. Vymrštil se na nohy a došel k oknu, kde stál a se ztuhlými zády hleděl do tmy.

„Tohle je můj život,“ řekl a nedokázal potlačit rozrušení. „Více než sedm let jsem se věnoval této komunitě, žil jsem s vámi, pracoval jsem s vámi, studoval jsem s vámi, nikdy jsem nežádal víc, než mi bylo dáno! Proč nechcete přijmout mou službu?“

„Kde je radost z toho, že se o tento život dělíte?“ zeptal se Rafael. „Kde je radost z práce, studia, prostoty a sebezapření? O tom je náš život tady, Severusi. Je to radost ze služby Bohu, z toho, že vše, co máme, dáváme Jemu, a nežádáme za to nic jiného než to, co se nám rozhodne dát – a z toho se také radujeme. Ani v zahradě si nedopřejete štěstí, po kterém vaše srdce touží.“ Severus se napůl otočil, ústa otevřená k odpovědi, ale Rafael ho gestem zastavil. „Trestáte se každým svým nádechem. A aniž bych se zabýval tím, proč by tomu tak mělo být, mohu vám velmi důrazně říct, že život mnicha se nemá brát jako pokání. Pokoušet se o to znamená špatně pochopit samotný základ toho, co zde děláme. Pokání vám mohu dát v hojné míře, pokud si to přejete, ale nemohu přijmout váš slib, dokud nebudu přesvědčený, že jej skládáte proto, že je Boží vůle, abyste tak činil, a že se těšíte z toho, že jste Jeho nástrojem.“

Severusova ramena poklesla a Rafael věděl, že se mu to podařilo.

„Kromě toho,“ pokračoval nový opat, „je tu ještě jeden nepodstatný detail, o kterém jsme prozatím neuvažovali. Nevěříte v Boha.“

Severus si odfrkl a na tváři se mu objevil křivý úsměv. Vrátil se na židli a roztáhl ruce k mřížím ohně. „Nebylo by to poprvé, co bych sloužil pánovi, v něhož bych měl jen omezenou víru.“

„A jak to pro vás dopadlo?“ zeptal se Rafael lehce a s úlevou vycítil, že krize je zažehnána.

„Chápu,“ odpověděl Severus. „Ale mohu tu alespoň zůstat? Nikde jinde bych být nechtěl a…“

„Dobré nebe, člověče! Přece vás nevyhodíme na ulici. Máte tu místo, dokud ho budete potřebovat. Jste oblíbený – ano, jste, není třeba se tvářit tak skepticky – a osvědčil jste se; jste přínosem pro naši komunitu. Díky vašim zahradnickým dovednostem a znalostem tradičních léčebných prostředků nebyli mniši a naše stáda nikdy tak zdraví. Bratrům byste chyběl, kdybyste odešel. Chyběl byste i mně. Věřím, že i Bohu by chybělo vaše hudrování po opatství. Ale přece je tu jedna věc, o kterou bych vás chtěl požádat.“

„A to je co?“

„Vzpomínáte si na podobenství o hřivnách?“

Severus obezřetně přikývl.

„Vy své hřivny, tedy váš talent nevyužíváte,“ pronesl Rafael neomaleně.

„Nevím, co tím myslíte.“

„Ale no tak, Severusi. Já jsem moták, ne idiot.“

„Napadlo mě to.“

Rafael přikývl. „A ani nejsem odcizený své rodině. Píšou mi. Vím, kdo jste, a vím něco málo o tom, co jste udělal – dobrého i špatného. Ne, nezačínejte teď protestovat. Jen poslouchejte. Dobře. Pokud jde o mě, přišel jste do opatství bez minulosti. Od té doby, co jste tady, jste cennou součástí našeho společenství. Nepřísluší mi vás soudit – to je Boží práce, i když si troufám říct, že by se nezlobil, kdybych si dovolil podotknout, že by vás s radostí zařadil mezi anděly.“ Odmlčel se.

„Ale?“ zeptal se Severus unaveně.

„Ale vy nepoužíváte svou magii. Cítím ji z vás, i když jsou mé schopnosti bezvýznamné, a vím, že jste ji od chvíle, kdy jste překročil náš práh, nepoužil ani jednou.“

„Já… nemůžu.“

„Můj drahý příteli.“ Rafael se naklonil dopředu a položil Severusovi ruku na neodporující předloktí. „Bůh vás stvořil takového, jaký jste. Dal vám magii, abyste ji mohl používat, ne se od tohoto velkého daru odvracet. Uřízl byste květině polovinu okvětních lístků nebo ptákovi jedno křídlo? Tak proč se vyhýbat jeho štědrosti, když z vás udělal kouzelníka?“

Když odpovídal, Severusův hlas zněl tupě. „Nebudu ji využívat. Zneužíval jsem ji tak dlouho… Já…“

„Z toho, co jsem pochopil, jste ji používal hlavně k ochraně slabých a k tomu, abyste je naučil, jak se mohou chránit sami.“

Severus zavrtěl hlavou, rty pevně stisknuté.

„Ach, Severusi, vím, že litujete svých hříchů, ale zapomínáte, že po skutečném pokání následuje skutečné odpuštění. Možná byste mohl zvážit, zda se nenaučit toto odpuštění přijímat – nebo je to laskavost, kterou si nechcete dovolit?“

Jedinou odpovědí bylo další zavrtění skloněnou hlavou, ale Rafael nic jiného nečekal.  Ačkoli v tento den, kdy bylo obzvlášť potřeba najít v temnotě trochu světla, ho to ještě více zarmoutilo.

„Severusi, Bible jasně říká: ‚čiň pokání, nebo buď potrestán‘ – obojí nemůžete, víte. To je jako ponechat si koláč a zároveň ho sníst, což je přinejmenším neanglické.“

Na to Severus konečně pobaveně vydechl a zvedl hlavu. Rázně si přejel rukou po očích a pak stiskl Rafaelovu ruku, než se od utěšujícího doteku vzdálil.

„Proto jste opatem, Rafaeli. Vznešený a směšný v jednom. Nebeský otec očividně neodolal.“
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Re: Kapitola 8. (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 20.06. 2023
| |
Děkuji za překlad. Tato kapitola byla neobvykle poetická.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: upirikaty - 29.07. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 10.09. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 8. Od: Jacomo - 01.03. 2023
Merline, to je báseň v próze! Jako kdybych se po opatství procházela s nimi, úplně vidím ty ambity, zákoutí, knihovnu, rajský dvůr, bylinkovou zahradu... A k tomu slyším hlas Marci, která kapitolu předčítá - a je mi jako v ráji. Nádhera. Samozřejmě nesmím zapomenout na větu všech vět: „Ale no tak, Severusi. Já jsem moták, ne idiot.“ Ta mě dostala poprvé a podruhé zase Veliké, převeliké, nekonečné díky, Lupinko a Marci.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 01.03. 2023
Autor/ka nás opravdu přenesl/a jinam, že? Nejen prostředí, ale i charakter opata se podařilo krásně vykreslit. A přitom to nebylo tolik slov. Moc děkuji za komentář, Jacomo.

Re: Kapitola 8. Od: fido - 23.02. 2023
tak sem se Severus zatoulal a sedm let mlčel ... nebo v jakém to byl stavu a opat je moták a ví o něm tak ještě spojení zpět do Anglie a Luciusovi :) díky

Re: Kapitola 8. Od: katrin - 22.02. 2023
Tak tato kapitola ma fakt dostala, dakujem.

Re: Kapitola 8. Od: keti - 22.02. 2023
Tak a máme tady Severuse ještě ty dva ale řikam si že je vyhodí určitě hermionu

Re: Kapitola 8. Od: Yuki - 22.02. 2023
Našli jsme našeho Mistra lektvarů! Přiznám se, že jakmile jsem přejela po prvních řádcích, trochu jsem se zalekla, jestli jsem se náhodou nedostala na nějaké náboženské stránky :D A taky jsem si myslela, že tam omylem zabloudí Lucius. Ale chyba lávky. Náš milý opat Rafael je velmi "vznešený" posel boží a moták. A má pravdu, nelze činit pokání a současně se trestat/být trestán. Jen jedno. Snad na to Severus brzy přijde. Děkuju.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 22.02. 2023
My už jsme Severuse našli, teď zbývá Lucius a Hermiona. A až ho najdou, co bude? Přivítá je Severus s radostí, nebo nevrle... Severuse v klášteře jsem ještě nepřekládala, takže jsem si to užila a užila jsem si i opata Rafaela. Byl to moudrý muž. A moták, což by mohlo mnohé ulehčit. Díky za komentář, Yuki.
Re: Kapitola 8. Od: Yuki - 22.02. 2023
Můj skromný odhad jest, že je mi oběma třískne dveřmi před obličejem. Příliš radostné shledání bych nečekala... I když v případě Luciusovy návštěvy by tomu mohlo být jinak. Uvidíme :)

Re: Kapitola 8. Od: denice - 22.02. 2023
Znovu jsem si kapitolu vychutnala a je to zase zážitek. Otec Rafael je člověk na svém místě. Severus se dostal na to pravé místo, kde se pomalu léčí a kde mu velice dobře rozumí a neodsuzují ho. „Kde je radost z toho, že se o tento život dělíte?“ zeptal se Rafael. „Kde je radost z práce, studia, prostoty a sebezapření? O tom je náš život tady, Severusi. Je to radost ze služby Bohu, z toho, že vše, co máme, dáváme Jemu, a nežádáme za to nic jiného než to, co se nám rozhodne dát – a z toho se také radujeme. Ani v zahradě si nedopřejete štěstí, po kterém vaše srdce touží.“ - Tady je všechno řečeno, k tomu už není třeba nic dodat, leda snad Severusovu závěrečnou větu. Děkuji, čarodějky.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 22.02. 2023
Otec Rafael je člověk s laskavým srdcem. Poznal, co Severus potřebuje, a dokázal jej i přesvědčit, aby se nepouštěl do něčeho, po čem jeho srdce netouží. Severus a Rafael si museli své disputace užívat. A myslím, že se měli rádi. Moc mě těší, že se líbilo. Díky za komentář, denice.

Re: Kapitola 8. Od: Svetluska - 22.02. 2023
Nádherná kapitola. Líbí se mi názory otce Rafaela na magii. Celá kapitola je jako milé pohlazení. Díky moc za vaši práci.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 22.02. 2023
Otec Rafael je úžasná postava. Klidně bych o něm četla víc. Těší mě, že se líbilo. Děkuji za komentář, Svetlusko.

Re: Kapitola 8. Od: luisakralickova - 22.02. 2023
Krásné pohlazení, konečně Severus a opravdu úžasný překlad. Díky.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 22.02. 2023
Já děkuji, luiso, za komentář.

Re: Kapitola 8. Od: Gift - 22.02. 2023
To byla krasna kapitola! Jak mam sve (velike) vyhrady k cirkvi, tady se nekolik osob ukazalo ve svem nejlepsim moznem svetle. Dialogy byly krasne, atmosfera byla krasna a Severus byl... proste Severus. :-) Moc dekuji, velmi jsem si to uzila.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 22.02. 2023
Tahle kapitola je jedna z mých nejoblíbenějších. Jsem ráda, že se líbíla. Děkuji moc za komentář, Gift.

Re: Kapitola 8. Od: zuzule - 22.02. 2023
Ach, tak Severus konecne prichazi na scenu. Mila kapitola a Severus by mel moudreho opata poslechnout. :) Dekuju!
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 22.02. 2023
Postava opata se mi tu moc líbí. Líbilo by se mi víc scén s ním. Díky za komentář, zuzule.

Prehľad článkov k tejto téme:

dickgloucester: ( Lupina )06.06. 2023Kapitola 23.
dickgloucester: ( Lupina )31.05. 2023Kapitola 22.
dickgloucester: ( Lupina )24.05. 2023Kapitola 21.
dickgloucester: ( Lupina )17.05. 2023Kapitola 20.
dickgloucester: ( Lupina )10.05. 2023Kapitola 19.
dickgloucester: ( Lupina )03.05. 2023Kapitola 18.
dickgloucester: ( Lupina )26.04. 2023Kapitola 17.
dickgloucester: ( Lupina )19.04. 2023Kapitola 16.
dickgloucester: ( Lupina )12.04. 2023Kapitola 15.
dickgloucester: ( Lupina )05.04. 2023Kapitola 14.
dickgloucester: ( Lupina )29.03. 2023Kapitola 13.
dickgloucester: ( Lupina )22.03. 2023Kapitola 12.
dickgloucester: ( Lupina )15.03. 2023Kapitola 11.
dickgloucester: ( Lupina )08.03. 2023Kapitola 10.
dickgloucester: ( Lupina )01.03. 2023Kapitola 9.
dickgloucester: ( Lupina )22.02. 2023Kapitola 8.
dickgloucester: ( Lupina )15.02. 2023Kapitola 7.
dickgloucester: ( Lupina )08.02. 2023Kapitola 6.
dickgloucester: ( Lupina )01.02. 2023Kapitola 5.
dickgloucester: ( Lupina )25.01. 2023Kapitola 4.
dickgloucester: ( Lupina )18.01. 2023Kapitola 3.
dickgloucester: ( Lupina )11.01. 2023Kapitola 2.
dickgloucester: ( Lupina )04.01. 2023Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )24.12. 2022Úvod