Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třetí, v níž Hermiona prchá ze scény

Nezastavila, dokud nemusela v King's Lynn natankovat benzín. Nemohla si vzpomenout, že by se tam v kouzelnické historii stalo něco významného, což teď, když se jí vrátila paměť, bylo docela dobrým znamením, že Norwich nebude Voldemortovým novým hlavním městem. Poté strávila tři hodiny a dvacet minut pročítáním všech novin a hledáním známek toho, že Voldemort nyní řídí Británii. I při vyhlídce, že zemi vládnou smrtijedi, musela bojovat s nutkáním vysvětlit té dívce v trafice, že Daily Mail by si normálně nekoupila, že jen genocidní maniak vyhrožující svržením vlády pomocí černé magie ji může donutit číst takový bulvár, ale odolala. Vždycky mohla požádat o vrácení peněz, pokud Harry vyhrál.

Nepamatovala si, který den se v Bradavicích bojovalo, ale když počítala podle data, kdy vpadli ke Gringottovým, předpokládala, že to bylo včera. Jakékoli hromadné vraždy mudlů by se už měly dostat do novin. Pokud by vyhrála jejich strana, považovala za pravděpodobnější, že by došlo k utajení jakékoli magické činnosti, ale ani v jednom případě neexistovaly žádné záruky.

V novinách toho moc nebylo.

Ve Skotsku byly hlášeny nějaké nevysvětlitelné nebeské úkazy, což odpovídalo bitvě o Bradavice a tomu, že se poprvé po více než tisíci letech zhroutily ochrany hradu. Dokonce i všudypřítomný, útroby drásající strach o lidi, které milovala, šel dočasně stranou kvůli nové úzkosti, když pomyslela na to, že Bradavice byly v bitvě zničeny, vypleněny smrtijedy, kteří znesvětili její domov v kouzelnickém světě. V novinách nenašla o této invazi žádnou informaci, kromě toho, co si pamatovala jako obvyklou každodenní litanii o vraždách a chaosu v mudlovské Británii.

Možná vyhráli. Možná byl Harry dokonce naživu. Její vzpomínky na to, co se stalo ke konci, byly trochu mlhavé a nezdálo se, že by je dokázala násilím přimět, aby se znovu vynořily. V takové situaci by mohlo být osudné vrhnout se do toho napůl, ale nutkání zjistit, co se stalo, se nedalo překonat. Musela být schopná někoho kontaktovat, něco udělat…

Věděla, že je příliš nebezpečné vydat se do Skotska. I kdyby se jí teď, když jsou ochrany spuštěné, podařilo najít Bradavice, nemohla by tam jen tak vtrhnout a ptát se, jestli vyhráli. Tedy ne, pokud chtěla, aby trvalo déle než pět minut, než na ni Snape sešle Avadu. Ale ne, profesor Snape byl na jejich straně! Vzpomněla si, co Harry říkal o Snapeovi a své matce, když kroužil kolem Voldemorta…

I v jejím současném stavu nejistoty byla Snapeova skutečná loajalita natolik šokující, že si zasloužila zahrnout do úvahy. Tak proto si byl Brumbál tak jistý jeho skutečnou věrností… a musel Snapea požádat, aby ho zabil! Když se podívala na to, co Harry popsal jako chladnokrevnou vraždu, tato jediná dodatečná informace postavila na hlavu všechna fakta, o nichž si myslela, že jsou nezpochybnitelná. Všechny maličkosti, které jí vrtaly hlavou; Brumbálovy nezvyklé prosby, poměrně mírný trest nového ředitele, když se Brumbálova armáda pokusila ukrást nebelvírský meč, relativní nedostatek krveprolití v hradu v tomto roce, všechno najednou dávalo smysl.

Ale pořád nemohla jet do Bradavic.

Poté, co vyloučila ministerstvo kouzel (měla štěstí, že z něj minule vyvázla živá), Příčnou ulici (totéž), Bradavice, Godrikův důl a Doupě, rozhodla se, že bude muset zjistit, kdo vyhrál, než se znovu vrhne do nebezpečí. Kromě toho bez hůlky ani nevěděla, jak se dostat na většinu kouzelnických míst.

Během vyhodnocování situace stále jela (po jejich pobytu na útěku se cítila příliš nechráněná, když zůstávala na stejném místě), a pak použila část zbývající hotovosti, kterou vybrala před cestou na nákup, na zaplacení venkovského penzionu uprostřed ničeho v Norwichi. Přišlo jí příliš nápadné spát v autě, a kromě toho by jí nevadilo, pokud by už nikdy nemusela tábořit. Dvacet liber jí stálo za to, aby mohla zase přespat v posteli. Kdyby ji zítra zabili Voldemortovi následovníci, měla by aspoň jednu věc, které by nemusela litovat, pomyslela si, když se zabořila do hořčicově žluté přikrývky v ložnici nedotčené jakoukoli představou o stylu posledních tří desetiletí. Podařilo se jí zahnat osamělost z toho, že poprvé po měsících spí sama, s tím se vypořádá jindy.

Kapitola čtvrtá, v níž Hermiona navštíví Bedfordshire

S vděčností zaznamenala, že ústřední knihovna v Bedfordu skutečně měla kopie všech telefonních seznamů ve Velké Británii. V Milton Keynes ne (to bylo poslední místo, kam si dokázala představit, že by Smrtijedi vkročili). Když vstoupila do knihovny, byla trochu nervózní (skoro to přehlušilo ten neustálý, ochromující strach, se kterým vzpomínala na Harryho, Rona, Weasleyovy, profesorku McGonagallovou, Lenku a všechny ostatní). Napůl očekávala, že se objeví Lapkové a budou se vítězoslavně chechtat, že se dočkali, až se ta vševědka zhroutí a přijde si pro svou dávku.

Známá vůně knihovny její obavy utlumila. Nebyla tak nádherným, uklidňujícím způsobem starobylá jako ta bradavická, ale i tak stála za vychutnání. Třeba to ještě bude v pořádku, někdy, i když si vybavovala těla ležící na trávě v Bradavicích.

Vyzbrojena seznamem všech členů Fénixova řádu nebo spolužáků, na které si vzpomněla a kteří měli spojení s mudlovským světem, se pustila do práce.

Celý den se probírala telefonními seznamy a byla stále zoufalejší. Měla tak málo informací o podrobnostech mudlovského života svých přátel. Díky upovídanosti Colina Creeveyho našla v Bugbrooke u Northamptonu jakési Creeveyovy, o nichž si byla jistá, že to musí být buď jeho rodiče, nebo jiní blízcí příbuzní.

Zhluboka se nadechla, což se změnilo spíš ve vzlyk, čímž přiměla ospalou prošedivělou knihovnici, aby se podívala jejím směrem. Uvědomila si, že to nedokáže. Bez ohledu na to, jak zoufale se cítila, jim nemohla zavolat. Ne poté, co před sebou viděla jeho skelné, mrtvé oči na zeleném trávníku v Bradavicích pokaždé, když se snažila usnout. Neměla na to právo, ať už bitva skončila jakkoli.

Jak se přiblížila zavírací hodina a ona odškrtávala jednu slepou uličku po druhé, začala ztrácet naději. V Bathu bylo zkrátka příliš mnoho Bellových a v Tottenhamu Thomasových, než aby je všechny obvolala. Tedy pokud nechtěla zůstat trčet v telefonní budce, dokud nedorazí smrtijedi.

Vyšla z nevzhledné pozdně viktoriánské budovy do soumraku a hledala telefonní budku, která by byla dostatečně osvětlená, aby ji nikdo nepřepadl, a přitom na ni neupozorňovala pro případ, že by konkrétně ji někdo hledal v ulicích.

Poslouchala, jak telefon zvoní v tom, co si představovala jako elegantní, moderní byt Kingsleyho Pastorka. Kdysi jí na Grimmauldově náměstí vychvaloval přednosti dánského designu, onoho dávného léta, které tam strávila. Řekla si, že nikdy moc nedoufala, že by jí zvedl telefon, ať už by se věci vyvíjely jakkoli, protože byl buď příliš zaneprázdněný řízením ministerstva, nebo je mrtvý.

Velmi nóbl hlas sídlící v rodinném sídle Brocklehurstů ve Swythamley Park ve Staffordu ji poněkud posměšně informoval, že v okolí rozhodně není žádná „Mandy“, a jen tak mimochodem jí sdělil svůj názor, že to jméno je na jeho vkus příliš plebejské. Hermiona nikdy neměla nic proti Havraspáru, takže se jí lehce ulevilo, že Mandy není příbuzná s poněkud povýšeneckým baronetem.

Druhý den dorazila k poněkud zchátralému prahu kempstonské knihovny, odhodlaná využít svůj nový členský průkaz bedfordshirských knihoven a najít alespoň pár dalších možností poté, co obvolala všechny Stimpsonovy v Berkshire. Kdo by byl řekl, že jich bude čtyřiadvacet? Samozřejmě ani jeden z nich nepřipustil, že by Patricii znal. Včera večer si vzpomněla, že Justin Finch-Fletchley měl jít před nástupem do Bradavic na Eton, takže i když v telefonním seznamu nenašla číslo do Kensingtonu, musí být možné nějak vypátrat jeho rodiče. O své rodině nikdy moc nemluvil, ale vždycky měla podezření, že je to dáno tím, že jsou podstatně bohatší než ostatní mudlovští studenti Mrzimoru v jeho ročníku, pocházející z poměrně skromných poměrů. V paměti jí utkvěl záblesk luxusních hodinek v Bradavickém expresu a Justin, který jednou mimochodem prohodil, že jeho rodina má byt v Saint Tropez.

Když včera večer stála v telefonní budce před večeří skládající se z rozmočených hranolků s kari, vytočila dokonce známé číslo do Zobí ulice. Telefon nikdo nezvedl. Věděla sice, že Dursleyovy ukrývá Řád (za předpokladu, že si to zase nerozmysleli po váhání pana Dursleyho loni v létě před tím, než Harry definitivně odešel), ale stejně si nemohla pomoct a zavolala - od chvíle, kdy se probudila sama ve svém pokoji, se cítila být nejblíže k Harrymu a ostatním přátelům.

Během včerejší zběsilé jízdy si vzpomněla na zatemňovač. Jestli byl Ron v pořádku, jestli ten přístroj pořád měl a bylo by bezpečné ho používat, nepřišel by už za ní? Odmítla tu myšlenku dotáhnout do logického konce, ale rozhodla se, že bude udržovat neustálou ostražitost, protože bez hůlky to je třeba. Bylo pošetilé vzdávat se naděje, když toho tolik prožila, a vkládat veškerou důvěru v Ronovu schopnost vzpomenout si na existenci zatemňovače, když bůhví kolik členů jeho rodiny bylo mrtvých. Bylo to bláhové a vůči Ronovi nespravedlivé… Raději nechala odsudků a ihned o tom přestala dumat. Měla před sebou úkol.

Když si vzpomněla na ty hrozné týdny poté, co od nich Ron odešel, nemohla si pomoct a přemýšlela, jestli je pro něj dost důležitá na to, aby ji hledal, když je teď sama bez Harryho. Po tom, co Ron odešel, něco křehkého se mezi nimi zlomilo. Nevěděla, jestli mu někdy bude moci věřit, že s ní vydrží v dobrém i zlém.

Rona milovala, ale při pomyšlení na to, že s ním stráví celý život, cítila spíš strach než touhu.

Před několika lety si cestou vlakem do Londýna přečetla vlastní životopis Agathy Christie. Autorka se jí docela líbila, ale nedokázala pochopit, co si myslela, když si brala svého prvního manžela Archieho. Ještě než se vzali, řekl jí na rovinu, že nesnese, když je opravdu zle, že je tu jen pro lepší, ne pro horší časy. Jako mladá a zamilovaná si ho přesto vzala, ale rozvedli se, protože měl poměr poté, co Christie zemřela matka. Musela se vyrovnat se svým žalem a spravovat své záležitosti sama.

Čtrnáctileté Hermioně připadalo opravdu hloupé připoutat se k muži, kterému nemohla věřit, a tak strašné, že se musí postarat sama o sebe. Po Ronově návratu si na tu historku vzpomněla a dost o ní přemýšlela. Mohlo by se jí stát, že by Rona zoufale potřebovala, ale on by od ní odešel, když by to bylo příliš těžké? Nedokázala se ubránit takovým úvahám, a to pomalu zabíjelo veškeré vyhlídky na jejich společnou budoucnost. Kromě toho, jak by mu někdy mohla nabednit do hlavy, že nechce být jako paní Weasleyová, mít půl tuctu dětí a starat se o dům - tohle nebylo něco, v čem by byla ochotná v budoucnu dělat kompromisy. Nehodlala znovu projít takovou bolestí, jenže by to bylo ještě horší, kdyby s ním skutečně měla vztah.

Odpustila mu, že odešel, ale rozhodla se, že po něm nikdy nebude chtít víc, než jí může dát. Milovala ho, ale nikdy by si nedovolila milovat ho jako něco jiného než bratra, teď to věděla. Ron pro ni byl příliš důležitý, než aby riskovala, že ho úplně ztratí. Vzpomněla si na jeho starost o domácí skřítky, než se vydali do bitvy, pocítila náhlou, prudkou lásku ke svému příteli a věděla, že by na ni nezapomněl.