Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola dvacátá: Představení pokračuje

„Jen jsem vám přišla říct, že za půl hodiny je setkání,“ řekla Hermiona, prohlížejíc si nervózně Severuse. Ten ležel na pohovce a pod hlavou měl tolik polštářů, že skoro seděl rovně. Kolem sebe měl pevně obmotanou deku z tmavě červeného saténu – asi dílo láskyplné Jane, předpokládala Hermiona. 

Byl stále velmi bledý, na čele měl známky horečky a jeho oči vypadaly jako temné tůně plné vířící tmy.  

„Lucius mi napsal, že Pán zla je velmi potěšen… Jste si jist, že jste v pořádku?“

„Naprosto,“ jeho sametový hlas byl ze všeho toho křiku a sténání ochraptělý, avšak úsměv na jeho tváři byl vřelý, i když jako vždy výsměšný.

„Měla byste se přestat tolik starat o jiné, Hermiono, nebo se nikdy nestanete zkušeným špionem.“

„Možná, že se jím takhle stát nechci,“ odpověděla klidně a něco v jejích očích mu řeklo, že jeho ujištění nevěří.

„Co tedy chcete?“ zeptal se, ale ve skutečnosti neočekával, že odpoví.

Překvapila ho.

„Ukončit tuhle válku s co nejmenším krveprolitím, jak jen to bude možné,“ řekla a síla jejích slov plála v jejích očích, „dostat se co nejblíž k Voldemortovi, abych mohla uskutečnit svůj plán.“

„Jaký plán?“ Mluvila o něm, ale nikdy ne v situaci, kdy by se jí mohl zeptat, co tím myslí. „Jak chcete zabránit velkému klání mezi Potterem a Pánem zla, které každý očekává?“

„Tím, že Voldemort uvěří, že mu mohu přivést Pottera – samotného, bez armády za zády, bez rizika. Na místě, kde si nikdo nevšimne, když zmizí a v čase, kdy je starověká magie nejsilnější. Pokud mi bude Voldemort důvěřovat natolik, aby tomu uvěřil, přijde jen se svým Vnitřním kruhem, aby to s Harrym skončil. Nebude však připraven na to, že na něj bude čekat celý Řád a my ho tak budeme moct dostat bez dlouhého vyčerpávajícího boje. “

„Jak chcete tuto riskantní akci o Svatojánské noci, Vánocích či Halloweenu Potterovi vysvětlit? A jak chcete Pána zla o takové noci porazit?“ zeptal se Snape s hlasem a tváří bez výrazu.

Nechtěl jí říct, že její velký plán je šílenství, že neexistuje způsob, jak by Voldemort uvěřil takové hlouposti ohledně Pottera. I když byl chlapec pitomec, tak stejně jako každý jiný kouzelník věděl o síle, která leží ve vzduchu a i na zemi v takovou noc. Také věděl, že Voldemort tyto síly ovládá a v takové době bude téměř neporazitelný.

Zklamáním ho bolelo celé tělo. Vždycky věřil její genialitě, obvykle vybavené racionálním a logickým uvažováním. Teď se ukázala jako šílenec.

„Nechte si tu svoji kamennou tvář, Severusi,“ napomenula ho se širokým úsměvem, „dobře vím, co si myslíte – že jsem se zbláznila nebo tak něco podobného.“

Překvapivě její slova neobsahovala žádný hněv ani zatrpklost, které očekával. Zněla spíš…pobaveně.

„Ale souhlasíte, že – vyjma těch dvou problémů – je plán smysluplný?“

„Kromě těch dvou je skvělý,“ souhlasil nerad hrubým hlasem, „ale vy je nemůžete překonat! Obětujete prostě Pottera nebo – hůře – celý Řád pro váš šílený nápad! Nemůžete porazit Voldemorta v noc, kdy jsou jeho síly největší. To je naprosto nemožné! Viděl jsem, co dokáže během noci o Halloweenu!“

Znovu jí na jejích rtech hrál malý úsměv, zatímco poslouchala jeho rozrušená slova.

„Je zde starý rituál, tzv. “sladění“, o kterém jsem četla v oddělení s omezeným přístupem,“ vysvětlovala, ignorujíc jeho zmatený výraz, „který jeho účastníkům dává schopnost spojit se v jejich myslích. Vždy budou vědět, kde ostatní sladění jsou, zda jsou v nebezpečí nebo v bolestech. S trochou cviku mohou dokonce prostřednictvím jejich svazku komunikovat.“

Jeho tvář jí jasně napověděla, že nemá sebemenší představu, co to má s čím co dělat, ale ona se stále usmívala a pokračovala.

„Existuje však jedna nevýhoda. Chcete-li aby to správně fungovalo, rituál sladění musí být proveden během starodávné noci na místě opředeném zvláštními magickými vlastnostmi. Riskantní. Přínos je však obrovský. A není to skvělý symbol – já, Harry a Ron takto spojení i potom, co škola skončí? Nebelvíři milují symboliku, a tato musí být pro Harryho neodolatelná.“

Severusova tvář se obměkčila, jakmile její slova začala dávat smysl. Takže ona to alespoň promyslela, když nic jiného, a přišla s něčím věrohodným.

„Rozhodně dokonalá návnada,“ souhlasil váhavě, „a já věřím, že vaši přátelé jsou schopni riskovat své životy pro nějakou hloupost, jako je tato. Ale to pořád nemění nic na skutečnosti, že Voldemort je zcela neporazitelný se starobylou magií pod svou mocí.“

„A co když vám řeknu,“ zeptala se Hermiona škodolibým hlasem, „že jsem našla místo, kde starobylá magie nefunguje?“

Severus na ni užasle zíral.

„Nemožné,“ řekl, ale znělo to téměř jako překvapivý výkřik, „magie země a vzduchu jsou všude, nemůžete je ovládat nebo vyhnat! To je šílenství, Hermiono! “

„Nikoli,“ odpověděla rozhodným hlasem, „dělala jsem nějaký výzkum v knihovně a zjistila jsem…“

Zatímco mluvila, její zrak padl na obrovské hodiny, které stály v jeho knihovně. Zaváhala, povzdechla si a pak zavrtěla hlavou.

„Nemáme na to čas. Accio knihy!“

Rychle přešla k oknu a otevřela ho. O vteřinu později přiletěla přímo do její náruče hromádka knih, pod jejichž vahou zavrávorala a málem spadla.

„Tady,“ řekla a podala mu hromadu, „to je část mého výzkumného materiálu. Buďte si jist, že jsem vše testovala k mé spokojenosti. Pročtěte si je a řekněte mi, zda jste dospěl ke stejným závěrům jako já. Musím jít. Vrátím se sem po setkání.“

A než stačil odpovědět nebo vyjádřit se k tomuto poněkud náhlému konci komunikace, hnala se už po točivém schodišti, bezpochyby využívajíc letaxové spojení k návratu do pokoje primusky.

Lehce zmatený Severus se za ní ohlédl. Co to bylo s touto ženou a dramatickými odchody?

Položil knihy na klín a zavrčel bolestí, jak ho jedna z nich šťouchla do žaludku.

Neřekl jí to – i když si toho zřejmě po tom všem všimla, taková byla Hermiona – ale otrava ho zasáhla víc, než přiznal. Chtěl-li, aby jeho plán fungoval, dávka bolehlavu musela být více než smrtelná, a takové množství jedu bylo nebezpečné i pro něj. Ale za to riziko to stálo.

Když ho přišla odpoledne Minerva navštívit, mluvila o fámách, které zaplavily školu. Už se šeptalo o dávce dostatečně velké, která by ´zabila i slona´. Severus miloval odhadnutelné lidi, a madame Pomfreyová byla jednou z těch nejhorších.

Spíše demotivovaný začal listovat knihami a soustředil se na pasáže a kapitoly, které Hermiona označila.

Docela brzo odhalil místo, o kterém mluvila, avšak dal si načas, aby zkontroloval, že jeho podezření je pravdivé. Bylo.

Sakra, to nemůže myslet vážně!

Tintagel?

Ze všech míst, Tintagel!

Těžko by se našlo starobylejší a mocnější místo, než bylo tohle! Dokonce i mudlové vědí o jeho vlastnostech! Jen Stonehenge nebo louka u Canterbury by byly horší volbou. Na co sakra myslela?

Za jeho zády zaklaply dveře. Automaticky zbystřil smysly, připraven na útok nebo nevítané návštěvníky, ale pak se opět uvolnil, když rozeznal Janiny cupitající kroky.

„Pořád vypadáš hrozně,“ poznamenala o chvilku později suchým hlasem. „Neříká ti snad každý, abys odpočíval? Opravdu, Severusi, ty jsi ten nejbeznadějnější romantik, kterého jsem kdy poznala. Otrávíš sám sebe, aby byla dívka šťastná! Co to zase čteš?“

Zavřel knihy a položil je na stůl vedle pohovky. Teprve teď si všiml své únavy… Možná, že by se opravdu měl víc starat o své zdraví.

Začínám být na tohle příliš starý, pomyslel si. Pak si povzdechl a obrátil svou pozornost na domácí skřítku, která se nad ním kriticky tyčila.

„Ach, posaď se, Jane! Můj krk už tak bolí!“

„Dobře ti tak. Teď už víš, jaké to je, když se nade mnou pořád vznášíš,“ přesto se ale posadila a vzala si jednu z knih.

„Magická místa ve Velké Británii?“ četla nahlas. „Opravdu, Severusi, co jsi dělal až do teď?“

„Jen jsem kontroloval nějakou Hermioninu výzkumnou práci,“ vysvětlil. „Myslím, že se konečně zbláznila.“

„Nepochybně tvým vlivem,“ řekla Jane soucitně.

„Okouzlující jako vždy, že?“ odfrkl si.

„Dělám, co můžu. Proč si myslíš, že se zbláznila?“

„Konečně prozradila svůj “velký plán“ a ten se ukázal být pouze nějakou báchorkou o místech, kde nefungují elementární síly. Dokonce hůře, domnívá se, že Tintagel je jedním z těchto míst, a že bychom zde mohli o halloweenské noci porazit Voldemorta.“

Jane ho bez pohnutí sledovala. Už dávno jí Severus přestal vysvětlovat věci podrobněji než svým kolegům. Byla hodně vzdělaná – více než většina kouzelníků v dnešní době – a nenáviděla, když jí někdo považoval za hloupou jenom proto, že vypadala jako nějaká přerostlá Disney hračka.

„Takže co?“ zeptala se nakonec, když bylo jasné, že skončil.

„Jane!“ vykřikl Severus podrážděně. „Musím to opravdu vysvětlovat? Je to jedna z nejstarších osad v Británii – lidé do ní po staletí prchali, kouzelná zvířata zde hledala útočiště. Země v Tintagelu je plná magie, jeho vzduch vibruje silou. Každý, kdo tam přijde, to cítí! Takže je to šílenství, pokud se Hermiona domnívá, že právě ze všech ostatních toto místo může být řešením našich problémů.“

Povzdechl si a zvedl ruku, aby si promnul své unavené oči. „Upřímně řečeno nevím, jak ji přesvědčit, že je to nesmysl. Ona v to opravdu věří, upíná všechny své naděje na ukončení války k tomuto plánu.“

„Ale ona má naprostou pravdu,“ odpověděla Jane, reagujíc nehnutě na jeho citový výbuch.

„Co? Zbláznila ses taky?“

„Teď vážně, Severusi! Není žádný důvod pro takový tón.“

„Ale ty jsi říkala…“

„Říkala jsem, že má Hermiona pravdu. Jak chytrá dívka! Není divu, že bojovala za práva skřítků.“

Všímajíc si jeho rostoucího podráždění si Jane povzdechla a naklonila se dopředu, hrbolaté ruce složené v klíně.

„Všichni kouzelníci, dokonce i ty, jste zapomněli, že nelidští magičtí jedinci také mají svoji kulturu, paměť a historii. Jsou věci mezi nebem a zemí, Horacio, které jsou známé obrům, kentaurům nebo domácím skřítkům. Naše národy vždycky věděly, že na místě, které vy nazýváte Tintagel, je něco zvláštního. Vysvětlujeme to různě, ale se stejnými výsledky.“

„Ale ty jsi tam uprchla v období temna,“ začal protestovat, avšak ona ho přerušila.

„Prchli jsme tam, protože Tintagel je bez elementární magie. Když nám temní kouzelníci vyhrožovali, sešli jsme se tam, protože naše síla tam převyšuje jakoukoliv lidskou, která nemůže proniknout do rezerv země a vzduchu. Síla, o které mluvíte, síla vyplňující zemi a nebe, není síla elementů. Je to naše síla, přetrvávající tam z bezpočtu magických stvoření používajících Tintagel jako úkryt. Vy, kouzelníci a čarodějky, jste si nikdy nevšimli rozdílu. A my jsme si vždy byli jisti, že to nezjistíte.“

„Ale ta dívka to přesto objevila,“ pokračovala s pýchou v hlase. „Zajímalo by mě, jestli bychom ji mohli zvolit za čestného domácího skřítka.“

Bylo krátce po jedenácté, když uslyšel její signál.  Řekl jí o magickém spojení mezi svými komnatami a dveřmi své kanceláře – všechny, kdo zaklepají nebo dokonce i jen stojí blízko dveří, je možné sledovat přes tapisérii, a zvuk, který dělají, se odráží skrze jeho komnaty, aby se ujistil, že rychle zareaguje.

Tento její signál, sestávající ze složité série ran, nebyl jeho nápad, ale byl rád, že jej navrhla. Byly zde situace, které rozhodně nechtěl sdílet s dospívajícími studenty, ať už byly sebevíc úžasné nebo ne. 

O pár minut později následovalo zaklepání.

„Byl potěšen,“ řekla mu místo pozdravu. „Cítíte se líp?“

Ignoroval její otázku mávnutím svých dlouhých štíhlých prstů a naklonil se, aby její tvář mohl blíže prozkoumat.

„Ne natolik potěšen, aby vás nechal odejít bez pořádného výprasku,“ poznamenal chmurně.

„Smrtijedi se o to postarali,“ odvětila. Zvedla ruku, jako by chtěla skrýt své pohmožděné rty a oko, avšak téměř okamžitě impuls přemohla, „ujistili se, že dostanu patřičný vzhled.“

Usmála se, avšak v úsměvu nebyla ani kapka vřelosti. „Byl skutečně potěšen. Nechal mě sedět u svého trůnu po celou dobu setkání. Dokonce mě jednou či dvakrát poplácal po hlavě.“

„Zní to jako povznášející zážitek,“ řekl Severus. Bylo riskantní s ní žertovat v takový čas, avšak černý suchý humor mu vždycky pomohl přejít přes číhající propast zoufalství a zdálo se, že jí dělá také dobře.

S představou pyžamové party ji jeho poznámka rozesmála. „Rozhodně. Napíšu si ho za chvilku do svého deníčku. Jen mi dovolte se předtím osprchovat.“

Přikývl a pozoroval, jak stoupá po schodech. Na okamžik jeho mysl setrvala u problému žárlivosti Smrtijedů a Luciuse Malfoye, ale pak jeho myšlenky putovaly zpět k Tintagelu o halloweenské noci. Ještě stále přemýšlel o tom, co se o jejím plánu dozvěděl, když uslyšel její návrat.

„Jane potvrdila vaši hypotézu o Tintagelu,“ řekl Severus ve chvíli, kdy znovu vstoupila do knihovny.

„Doufala jsem v to,“ přikývla jenom Hermiona, nalila si šálek čaje a klesla do křesla naproti němu.

Vypadala unaveně a ztrhaně, jako kdyby jí těsný kontakt s Voldemortem ublížil tak, že to žádný lektvar nemůže vyléčit, avšak jeho rozhořčení nad ní převážilo na chvíli nad jeho opatrností. Nejdřív Jane a teď ona. Vševědky jedny. Rozhodl se ignorovat skutečnost, že jeho podráždění plyne z toho, že nebyl lepší.

„Neříkejte mi, že jste věděla o magických tvorech používajících Tintagel, protože tomu já nevěřím, Hermiono!“ zvolal.

Zavrtěla hlavou. „Já to nevěděla. Ale byla jsem si poměrně jistá,“ pokračovala, přimějíc ho tak, aby si zklamaně povzdechl.

„Našla jsem v jedné knize poznámku pod čarou – kterou jste pravděpodobně přehlédl.“

Jako kdyby mohl za necelé tři hodiny projít všechny svazky a vyhodnotit všechny poznámky, pomyslel si podrážděně.

Hermiona otevřela jednu z knih a listovala v ní, zřejmě hledajíc dotyčnou poznámku.

„Tady,“ řekla nakonec vítězně a ukázala mu dolní část stránky, „píše se tu, že v dobách temna se dalo v jeskyních pod Tintagelem najít neobvyklé množství kouzelných tvorů.

Zaujalo mě, proč by inteligentní tvorové jako kentauři nebo domácí skřítci prchali na místo, kde jsou kouzelníci a čarodějky nejsilnější, a to zejména během starobylých nocí. Na rozdíl od lidí nemohou čerpat ze zásob přírodní síly. Místa s elementární silou by tedy pro ně byla ještě nebezpečnější než zbytek Británie.

Porovnala jsem to s několika studiemi v knihách o magických tvorech, avšak mohla jsem si půjčit jen omezené množství svazků. Bohužel knihovnice je ohledně tohoto pravidla velmi přísná.“

Na chvíli vypadala naštvaně, dokonce vztekle, že knihovničino pravidlo jí brání v jejím výzkumu, ale pak se vrátila ke svému vysvětlování.

„Každopádně jsem našla řadu testovacích kouzel, které by mohly potvrdit povahu magie v uzavřeném prostoru – zda pochází od kouzelníků, magických tvorů nebo ze samotných elementů. Během školních prázdnin jsem navštívila Tintagel a provedla sérii pokusů, které potvrdily mé hypotézy. Vrátila jsem se tam v předvečer Halloweenu a postupy zopakovala. Všechny testy potvrdily, že na tom místě elementární magie neexistuje, ani ždibec. A to je to, na čem jsem založila svůj plán.“

Poslouchaje vysvětlení jejího výzkumného projektu, který by zabral vědcům roky, a který řídila souběžně se školou a jejím novým povoláním – špionáží, Severus cítil zvláštní narůstající pocit úžasu.

„To byla výjimečná práce, to víte, že?“ přerušil ji nakonec.

K jeho překvapení a obrovské radosti zrudla a sklopila oči.

„Dělám, co můžu,“ zašeptala. „Znamená to, že si myslíte, že by to mohlo vyjít?“

„Je to možné,“ odpověděl nepřítomně, přemýšleje o tom, že nikdy ani nezvážili možnost udělat první krok.

„Vždy jsme se soustředili na naši obranu,“ řekl pomalu, „a nikdy nás nenapadlo to oplatit. Naším cílem bylo minimalizovat ohrožení kouzelnického světa. A všichni ti romantičtí blázni byli zahlceni myšlenkou na hrdinu, vyvoleného, který by nás před Voldemortem zachránil. Ale tohle může být alternativou k čekání na spásu,“ pokračoval s rostoucím zaujetím, „ve skutečnosti by to mohlo být mnohem lepší!“

Probírali její plán a jeho detaily, a Snape byl tak nadšený jeho potenciálem, že ho ani nenapadlo, aby ji poslal do postele, dokud nespatřil, že se jí vyčerpáním třesou ruce.

„Musíte být unavená a hladová,“ uvědomil si, zaskočený svojí nedbalostí, „dovolte mi dát vám něco k jídlu.“

„Ne… ne… děkuji!“ odmítla, vynořujíc se ze svých hlubokých myšlenek, a najednou zase zpozorněla. „Radši bych měla jít.“

Náhlý strach v jejím hlase ho zastavil a pozorně na ni pohlédl.

„Musela byste jít dolů do kuchyně, abyste dostala něco k jídlu v tuhle hodinu,“ řekl a jeho mysl zahalilo neblahé podezření.

„Ne, nemám hlad,“ protestovala, snažíc se před ním skrýt své třesoucí se ruce, „opravdu musím jít, Severusi!“

Vstala, avšak on jí vstoupil do cesty.

„Není vám dobře, Hermiono.“

„Ale je,“ zoufalství jí zářilo v očích, „jen si potřebuji odpočinout!“

Padl na něj smutek. Stále mu nevěří, ale co čekal, po tak krátké době?

„Proč jste mi neřekla o křečích, Hermiono?“ zeptal se jemně. Musel postupovat opatrně, jinak by jí vyplašil a už by se do jeho komnat nikdy nevrátila. 

„Vy o nich víte,“ šokované hnědé oči se setkaly s jeho černými.

Povzdechl si.

„Byl jsem Smrtijedem celé roky,“ řekl trpělivě, „skutečně si myslíte, že mě Pán zla nikdy nepotrestal?“

„Ne – já vím, že vy…,“ byla zmatená a Severus využil této chvilky, aby ji zavedl zpátky k pohovce.

„Vím téměř vše o prokletí a jeho následcích. Zatraceně, Hermiono, to je přece důvod, proč tu jste, protože o tom vím víc, než vy a můžu vám pomoct! Proč nevěříte alespoň mým znalostem a zkušenostem, pokud nedůvěřujete mně samému?“

Vlastní výčitky naplnily jeho ústa hořkostí. Jak mohl na tyhle křeče zapomenout, na tohle malé zlo Voldemortova nejoblíbenějšího prokletí? Svíjení u jeho nohou, zatímco bolest z cruciatu zaplňuje každou žilku, každý sval a šlachu, bylo dost zlé, avšak pocit, který přetrvává dlouho poté, kdy se vrátíte do svých komnat, a ve víře bezpečí se uvolníte, byl krutostí na konec.

„Zkoušela jsem proti nim všechno,“ najednou chvátala s vysvětlením, jako by se snažila sama sebe ospravedlnit, „nic nefungovalo! Žádné lektvary, žádná kouzla ani mudlovské léky.“

Představoval si, jak zoufalá musela být, že se uchýlila ke kulatým a většinou zbytečným lékům, které byly vyrobeny bez magie.

„Jak dlouho to trvá?“ zeptal se tiše, odmítaje ukázat svůj vztek. Zlobil se na ni, že mu nevěřila, a na sebe samého, že to nepředvídal.

„Asi dva měsíce.“

„Potom křeče musí být ještě snesitelné. Bolestivé, ale pravděpodobně jste kvůli nim ještě neomdlela?“

„Přesně tak,“ odpověděla tiše, „ale někdy si přeju, aby tomu tak bylo. Jsou tak…“

Přikývl, a ona zmlkla.

„Je tu něco, co pomáhá,“ řekl jí s povšimnutím, že se chvění rozšířilo z konečků prstů na celou ruku a přebíralo moc nad celým tělem. „Nejprve dbejte po setkání na odpočinek. Emociální stres křeče zhorší a přinutí je přijít dřív. V okamžiku, kdy bolest začíná, musíte ve svém těle vyhledat její ohnisko a,“ na chvíli zaváhal, protože věděl, jak to bude znít, „této části těla vytvořit šok. Bouchněte se pěstí, použijte váš nábytek nebo zeď. Musí to silně bolet a vytvořit tak dostatečný tlak, aby to počáteční křeč zastavilo.“

Řekl to ve spěchu, možná ve snaze mít to rychle za sebou, a až teď se setkal s jejíma očima. Byly tmavé, plné pochopení a obav.

„Krutá léčba,“ zašeptala.

„Jediná, kterou znám.“

Na chvíli je obklopilo ticho, pak krátce přikývla a vstala.

„Zařídím se dle vaší rady. Děkuji.“

Takže mu nedovolí pomoct ji. Ačkoli to ve skutečnosti neočekával, ne tak brzy. Její tvář potvrdila jeho podezření, raději by hodiny trpěla, než aby ji právě teď viděl slabou.

Vyhledal znovu její oči a našel v nich ostražitost a prosbu zároveň a také plno otázek, kterým nerozuměl.

Mohl by ji takhle nechat jít? Nebylo jeho povinností ji teď zastavit, pomoct jí i proti její vůli? Otevřel ústa, aby jí řekl, že má zůstat, ale díky jejímu naléhavému pohledu zaváhal.

A pochopil. Byl to test! Vzpomněl si teď na její slova, pronesená první noc jejich nepravděpodobného spojenectví.  Žádné rozmazlování ani lítost. Žádná terapeutická sezení, žádné nesmysly. A pokud ve vašich očích někdy uvidím něco jako soucit, odejdu a už mě nikdy neuvidíte.

Povzdechl si a ještě jednou si promnul unavené oči. Měla pravdu. Pokud ji chce akceptovat, musí ji nechat to zvládnout samotnou, jak chtěla. Uvažoval, kdy se stal tak slabým a sám sebou za to pohrdal.

„Výborně,“ souhlasil nakonec, „poperte se s tím sama. Ale chci, abyste tu zůstala přes noc. Každou noc po setkání.“

Vytušil její protest a předešel ji.

„To není nic jiného než bezpečnostní opatření, Hermiono. Musím být v dosahu pro případ, že se něco pokazí. Chcete, aby vás vaši Nebelvíři slyšeli křičet bolestí?“

Podívala se mu do očí a trvalo jí delší čas, než na znamení souhlasu přikývla.

„Potom tedy dobrou noc,“ zašeptala a odešla do svého pokoje, zanechávajíc Severuse v zadumání nad jejich podivným tichým kompromisem, kterého dosáhli.