Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola devatenáctá: Představení začíná

Příštího rána za rozbřesku bylo chladno a šedivo. Nízko nad střechami Bradavic se rozprostíraly bouřkové mraky.

Když Hermiona přišla na snídani do Velké síně, právě padaly z kouzelného stropu těžké kapky, které ve vzduchu mizely. Hermiona byla ráda, že zakladatelé Bradavic nevzali realismus příliš vážně.

Tento čtvrtek byly lektvary první hodinou.

Když jim na začátku roku podávala McGonagallová jejich rozvrhy, jak Harry, tak Ron brblali nad touto nespravedlností: dvakrát týdně dvouhodinovka lektvarů, jednou ve středu odpoledne a jednou ve čtvrtek ráno.  Uplynulý víkend byl příliš vzdálený, než aby jim vydržely šťastné vzpomínky, a ten příští byl ještě příliš daleko na příjemné těšení.

Hermioně to ani tenkrát nevadilo, ale teď byla ráda, jelikož by jí asi došla trpělivost, kdyby musela ještě další hodinu čekat.

Byla tolik zvědavá na Severusovo malé představení, a z jeho chování předešlého večera usuzovala, že on se těší též.

Zatímco jedla svoji ovesnou kaši, vzpomněla si na očividnou radost, s níž jí vyložil své plány a na zlomyslný záblesk v jeho očích. Překvapilo ji, že chladný a nezaujatý Severus Snape dokáže plánovat své intriky se stejným nadšením, jako Harry a Ron při přípravě svých žertíků, ale koneckonců on je mistrem maskování a přetvářek.

A mužem. Muži se rádi předvádějí, i když to většinou nepřiznají.

Zvonek jí nemusel připomínat hodinu. Přidala se ke skupině nebelvírských a zmijozelských na jejich cestě do sklepení, sledujíc po očku Harryho a Rona, kteří se mezitím celou cestu živě bavili s Nevillem.

Pro všechny bylo překvapením, když Neville dostal z lektvarů při NKÚ hodnocení „vynikající“, což mu umožnilo navštěvovat pokročilý kurz.

Začervenal se a vysvětlil, že tvrdě pracoval a že zkoušející se spíše zajímal o botanické aspekty lektvarů.

U zkoušek mohl být dobrý, avšak ve třídě pokračoval absolutně katastrofálně. Ať už to bylo posvátným strachem ze Snapea, což zapříčinilo, že jeho ruce byly neohrabané a jeho mozek vypověděl službu, kdykoliv Snape vstoupil do sklepení, nebo jen roky špatných návyků, pořád kazil každý lektvar a selhával skoro u každého testu.

Severuse, pro kterého byla Nevillova existence osobním prokletím, se zmocnil záchvat vzteku, když se Neville objevil na jeho kurzu pro šesté ročníky. A zmijozelští se pochechtávali pokaždé, když udělal chybu.

Ale pro Hermionu byl věrným přítelem.

Většina nebelvírských se po té hádce postavila na Harryho a Ronovu stranu, vrhali na ni vyčítavé či znechucené pohledy a vyhýbali se jí.

Věděla, že ji nikdy tak úplně nepřijali. Vždycky byla příliš horlivá, příliš chytrá a příliš děsivá.

Také Harry měl špatné období, ale samozřejmě byl jedním z nich, bez ohledu na to, co udělal, nebo čemu věřili, že udělal.

Opravdový Nebelvír.

Ona k nim však nikdy úplně nepatřila. Její disciplína byla příliš mrzimorská, její touha po poznání příliš havraspárská a během posledních měsíců o sobě smýšlela více jako o Zmijozelovi než o čemkoliv jiném.

Jenom Neville se k ní choval, jako by na tom všem nezáleželo. Byl jí vděčný za její pomoc s domácími úkoly a lektvary a cítil se více než trochu provinile, že jí včera večer zdržel.

Měla ho ráda. A v těchto dnech byl jejím jediným zprostředkovatelem komunikace s Harrym a Ronem.

Zatímco teď jí Neville líčil nějaký příběh, který slyšel od Padmy a Parvati, dovolila svému zraku spočinout na svých dvou bývalých přátelích.

Ve chvíli, kdy si toho Ron všiml, podíval se stranou, avšak Harry se s jejím pohledem setkal a jeho zelené oči byly plné smutku, výčitek a nedůvěry.

„Stále se na tebe zlobí,“ zašeptal Neville, když si všimnul, co je objektem jejího zájmu, a ona s ním v duchu souhlasila. „Oni si myslí, že jsi úspěšná jen díky své chytrosti a že si myslíš, že jsi lepší než oni. Ačkoli já si to nemyslím,“ dodal rychle nervózně.

Neměl žádný zájem na tom, aby ho seřvala.

„Já vím, Neville.“

Povzdechla si, nechajíc některé ze svých obav, které pociťovala, vloudit se do jejího hlasu a obličeje.

Nevillovy oči se rozšířily úžasem. Najednou nezněla jako ta Hermiona, kterou znal, ale jako stará žena, unavená a vyčerpaná. Stejně jako jeho babička po jedné z jejich návštěv v nemocnici.

„Doufám, že mi jednoho dne odpustí. Snažila jsem se s nimi promluvit, ale oni prostě jen šli pryč. Přála bych si, aby mě jen vyslechli.“

To by mělo vykonat své, pomyslela si, spokojená s vážným výrazem v Nevillově obličeji, co nejdřív jim to poví. První krok proveden.

Došli do třídy a sotva si sedli na svá místa, když se Severus vřítil dovnitř s černým hábitem dramaticky vlajícím za ním.

Ze své pozice za učitelským stolem se na ně zamračil.

„Připravte tento lektvar a uskladněte ho do lahví,“ zavrčel a poklepal svou hůlkou na tabuli, na které se okamžitě objevilo bílé písmo.

„Do příštího týdne očekávám ode všech dvanáctipalcovou esej o vlastnostech tohoto lektvaru a specifických problémech týkajících se jeho skladování. Začněte.“

Zvyklí na tuto běžnou praxi si začali potichu shromažďovat přísady a nástroje.

Severus se posadil ke stolu, pročítajíc nějaké eseje. Jeho dlouhé štíhlé prsty si pohrávaly s karafou vody, která jako obvykle stála na stole.

Sledujíc ho, Hermiona popadla silněji svůj nůž, až jí zbělely tlakem klouby.

Tato karafa byla hlavním a klíčovým bodem jejich plánu. Severus ji vždycky nechával na svém stole, spolu se skleněným pohárem na pití.

Včera, když navštívili třídu a zkoumali půdu pro jejich plán, jí řekl, že na oboje umístil velmi silné kouzlo, aby se zabránilo přesně tomu, co teď měli v plánu.

Avšak nikdo jiný o těchto kouzlech nevěděl, a pokud by se někdo ptal na bezpečnost Mistra lektvarů, mohl vždy předstírat, že měsíce bez hrozeb a špionáže jej učinily nedbalým.

Včera odstranili kouzlo a otrávili vodu drcenými bobulemi bolehlavu.[1]

Měla pocit, že bude křičet, pokud bude muset déle čekat, avšak stále krájela a čistila, dovolujíc si ukázat jen nepatrný třes svých rukou a tuhost v zádech pro neviditelné pozorovatele v místnosti, kteří možná sledují a vyhodnocují. 

Zrádci v jejich řadách by měli Smrtijedům ve svých příštích zprávách říct, že ona, Hermiona Grangerová, zjevně věděla, že se něco stane.

Potom, po dalších deseti minutách tichého čekání, vzal Severus do svých rukou pohár a Hermiona zastavila veškerou zmiňovanou práci.

Tak jak to plánovali včera.

Zvedl pohár ke svým rtům a vypil dva žíznivé doušky.

Pak se postavil a opustil stísněný prostor za stolem. Jeho vystoupení bude takto mnohem působivější.

Na dobu úderu srdce se jejich oči setkaly, čokoládově hnědé se vpíjely do sametově černých a malý úsměv ozdobil jeho rty.

Odvrátila svůj pohled a najednou uslyšela rachot, jak pohár vyklouzl z jeho slabých prstů.

„Třído rozchod,“ zachraptěl hlasem, který byl příšernou parodií jeho obvykle hedvábného tónu a který donutil všechny, aby se na něj otočili a s překvapením a hrůzou ho sledovali.

„Vypadněte, řekl jsem,“ teď už křičel a sahal si po krku třesoucíma se rukama. „Ven! Všichni!“

Pak, za víření hábitu, se zhroutil.

To bylo jejím vodítkem. Ve chvilce zbavila svůj obličej veškerých starostí nebo zájmů, všech lidských citů. Nasadila masku čisté krutosti a nenávisti, a ušklíbala se na svíjejícího se Mistra lektvarů.

Jakýkoliv nic netušící pozorovatel by se nad tímto zvláštním výrazem podivoval, ale zřejmě by se domníval, že Severus je obzvláště odporný při svých trestech a pustil by to z hlavy.

Zrádci to však budou brát jako náznak a identifikují ji jako příčinu Severusovy bolesti.

A bolesti zjevně měl.

Jeho natažené ruce chňapaly po kamenné podlaze, snažíce se zastavit třes, který prostupoval celým jeho tělem.

„Zrada,“ zavrčel s agonií v hlase, „snaží se mě zabít… Voldemorte, ty parchante!“

Hermioniny oči se setkaly s Dracovými, které byly rozšířené obavami. Když spatřil výraz v její tváři, zděšení naplnilo tu jeho.

„Hermiono, dělej něco! Jsi primuska,“ zašeptal Neville, zmatek a strach změnili jeho hlas na chraplavý.

V bezpečí své mysli Hermiona přikývla. Uplynulo už dost času, aby si neznámý pozorovatel vyvodil správné závěry.

Zanechala svého chladného pohledu a pustila se do akce.

„Všichni ticho,“ vyštěkla a cítila, jak jí začíná obklopovat autorita primusky.

„Musíme ho dostat na ošetřovnu, Malfoyi, pomoz mi. Neville, okamžitě informuj Brumbála. Vy ostatní, ven. Rychle!“

Otřesení z pohledu na jejich normálně se tyčícího profesora, který teď sebou na zemi škubal a byl jen napůl při vědomí, způsobilo, že se dali na úprk.

„Mobilicorpus,“ zašeptala Hermiona a ukázala hůlkou na Severuse.

Jeho tělo se pomalu vzneslo a následovalo je na cestě na ošetřovnu.

„Co přesně se právě stalo, Hermiono?“ zeptal se Draco a zároveň se snažil s ní udržet krok. „Co se s ním děje? A proč ses tak tvářila?“

„Vysvětlím ti to později, Draco,“ odpověděla krátce, její pohled stále na Severusovi, „jen hraj ustaraného. A pokud víš, já ho nenávidím.“

Draco ji nerozuměl ani slovo, ale jelikož už se naučil, že Hermiona má vždycky k takovým žádostem důvod, přikývl a spěchal vedle ní.

V rekordním čase se dostali na ošetřovnu. Mohutným zatlačením Hermiona rozrazila dveře a spěchala dovnitř.

Opatrně položila Severuse na postel, zatímco volala madame Pomfreyovou.

Když se sestra objevila, musela potlačit šokovaný výkřik. Mistr lektvarů vypadal hrozně.

Jeho vlasy i hábit byly nasáklé potem, jeho ústa a hrdlo se pohybovaly, ale nevydaly ani hlásku. V jeho doširoka otevřených, vytřeštěných očích se zrcadlila panika. Kromě záškubů na obličeji a krku se žádná část jeho těla nehýbala.

„Co se stalo?“ zašeptala madame Pomfreyová, a Hermiona mohla vidět, jak se vzpamatovala a vrátila se k profesionální stránce.

Hermiona začala objasňovat incident, který se odehrál ve sklepení, lomíc přitom rukama, vzlykajíc a předstírajíc chování dospívající dívky, která právě zažila učitelův kolaps.

Ve chvíli, kdy dokončila svoje vylíčení události, se dovnitř vehnal Brumbál a musela vše znovu zopakovat.

Teprve potom, co Brumbál a madame Pomfreyová dali hlavy dohromady a starostlivě si šeptali, měla chvilku, aby mohla blíže pozorovat Severusův stav.

Věděla, co napodobuje – více než jednou jim ve třídě vykládal o jedovatém bolehlavu. Nesnesitelné pálení na sliznicích – zejména v ústech – následováno nevolností a průjmem. Ačkoli to nebyl jeho případ, napodoboval smrtelně otráveného, který je paralyzován od nohou nahoru.

Většina obětí takovéto otravy zemře během hodiny, jejich tělo a dýchání je zcela ochromeno, zatímco zůstávají plně při vědomí a v bolestech.

Je to strašná smrt a hrozná na pohled. Vybrali bolehlav, protože Severusova odolnost vůči tomuto jedu je nejlepší, a také proto, že to zapadá do Voldemortovy logiky.

Avšak když sledovala Snapeův zděšením zasažený obličej, jeho mělký dech a bolestné úsilí mluvit, připadala jí jeho imitace na její vkus až příliš reálná.

Buď byl lepším hercem, než si myslela, anebo jí lhal a opravdu měl bolesti. 

Ale to by neudělal, ne?

Včera večer byl tak přesvědčivý, když jí vysvětloval, jak si v průběhu let vytvořil odolnost vůči některým jedům. Řekl, že je to samozřejmé, když je člověk Mistrem lektvarů, zvláště smrtijedským mistrem lektvarů. Bral si malé množství jedu pravidelně a zvyšoval dávku, kdykoliv už necítil žádné účinky.

„Vzít si ho pro mě neznamená nic jiného než mírné zažívací potíže, zatímco pro zbytek Bradavic to bude vypadat jako smrtící útok. Všichni ti šokovaní ubozí studenti nebudou mít nic lepšího na práci, než běhat kolem hradu a šířit zprávy, a upovídaná madame Pomfreyová dokončí naši práci. O tři hodiny později budou všichni v Bradavicích vědět, co se stalo a za dva dny bude informován celý kouzelnický svět. Nebudu mít co na práci, ale budu několik dní ležet dole ve své komnatě a užívat si spontánní dovolené.“

Potom mu věřila. Ale teď to vypadalo, že se strašně přepočítali.

Pomalu, dávajíc si pozor, aby si toho ani Brumbál ani madame Pomfreyová nevšimli, se přiblížila k Severusově posteli.

Brumbál samozřejmě věděl o jejich plánu a hrál dál dobře, ale cítila se nervózní z toho, že by mu ukázala, co se mezi ní a Mistrem lektvarů vyvinulo.

Nechtěla nikomu ukazovat, že jí na tomto podivném geniálním muži začalo záležet.

Počkala až madame Pomfreyová při pátrání po nějakém lektvaru odchvátá pryč a Brumbál se k ní obrátí zády, aby si promluvil s Dracem. Pak jemně položila ruku na Severusovo rameno.

„Jste v pořádku,“ zeptala se šeptem, který zněl na její vkus příliš udýchaně, „vypadáte hrozně!“

Otevřel jedno oko a usmál se na ni, všechna bolest a utrpení najednou z jeho tváře zmizely.

„Je to nejlepší chvíle mého života,“ odpověděl posměšně, „nerušte mě!“

Usmála se nazpět, zalil ji pocit úlevy jako obrovská uklidňující vlna a sledovala, jak Severus pokračuje ve své žalostné póze.

Nevadilo jí, když ji a Draca o minutu později madame Pomfreyová odvedla ven.

xXx

Když vstoupila do nebelvírské společenské místnosti, přivítala ji bouře otázek.

Dřívější hněv jejích kolejních přátel byl zapomenut, jakmile se kolem ní shlukli a žádali jí o příšerné detaily a diagnózy.

Odpověděla jim v krátkosti, jak jen to šlo, aniž by byla hrubá, pak odstrčila dav a hledala Harryho a Rona.

Seděli na své oblíbené pohovce u krbu, natahujíc krky, aby zjistili, co se děje, zatímco ve stejný čas předstírali naprostý nezájem. Když k nim přišla, obrátili svoje pohledy stranou, avšak aspoň Harryho postoj se zdál být míň škrobený než před hodinou.

Neville s nimi zřejmě už mluvil.

Zastavila se před nimi, neříkajíc nic, nehledíc jim do očí.

Jen čekala. Museli převzít iniciativu, pokud tohle mělo fungovat.

Nakonec prolomil ticho Harry: „Co se stalo Snapeovi?“ zeptal se hlasem tak klidným a nezaujatým, jak emotivní Harry zvládl.

Vyslala k němu okouzlující úsměv a začala jim vyprávět o těch „dramatických událostech“. 

Stále však stála, odmítajíc se bez vyzvání posadit. 

„Jsem tak ráda, že se mnou znovu mluvíte,“ ukončila svůj příběh a přidala do svých slov třesoucí se rty a mírný záchvěv.

Znovu je obklopilo ticho.

„No tak si sedni, Hermiono,“ povzdechl si nakonec Ron, „nestůj tady jako odsouzený vězeň!“

Zhroutila se tedy do křesla naproti nim.

„Když jsem byla před několika týdny se svými rodiči,“ ponořila se do vypravování jiného příběhu, aniž by Harrymu a Ronovi vysvětlovala jeho význam, „chovali se úplně jinak, než jak je znám.“

Příběh byl samozřejmě čistě smyšlený – minulé Vánoce se nesetkala se svými rodiči – ale doufala, že to Harrymu a Ronovi poví, co potřebují vědět, aniž by jim musela vše vysvětlovat.

„Jak víte, moje matka byla těžce zraněná a můj otec byl v šoku. Jakmile jsem tam dorazila, začali na mě vyvíjet tlak. Neměla by ses vracet do Bradavic, říkali mi, a měla by ses držet v bezpečí – což je, z jejich pohledu, od vás,“ omluvně se na ně usmála.

„Cítila jsem se tak špatně a provinile, vědouc, že jsem byla důvodem pro útok na ně – ty ten pocit pravděpodobně znáš, Harry. Ale najednou byli tak jiní! Polovinu času jim bylo špatně, protože si o mě dělali starosti, druhou polovinu byli otravní a nespokojení, že bych neměla riskovat.“

Jejich obličeje se změnily, zatímco mluvila. V Harryho očích uviděla porozumění a objevující se pocit viny. Možná si vzpomněl na své chování potom, co Sirius zemřel, kdy je ve stejný čas odstrkoval a držel se jich, napomínajíc Rona, aby nikdy znovu zbytečně neriskoval.

Rona to překvapilo. Zdálo se, že věří, že ji špatně odhadl.

Dosud byla se sebou spokojená, a tak se zhluboka nadechla. Nyní to hlavní. Část, která byla skutečná a tudíž nejtěžší.

„Je mi líto, že jsem s vámi jednala tak, jak jsem jednala,“ pokračovala hlasem plným emocí, až hrozilo, že se zlomí.

„Ale vy jste si vždycky mysleli, že mám vše pod kontrolou, že nemůžu nikdy ztratit nervy, jako čas od času vy dva. Ale když jsem se vrátila do Bradavic a viděla vás, vše, na co jsem mohla myslet, bylo Co když zemřou? Co když udělám chybu a oni za to zaplatí? Co když zemřu a oni budou trpět stejně jako moji rodiče?  Nemohla jsem rozumně uvažovat, já jen… “

Její řeč skončila šepotem a ona se zarazila. Ke svému překvapení ucítila, jak jí upřímné slzy pálí a stékají dolů po tvářích.

Zavřela oči a odvrátila tvář. Pokud by to neudělala, nevěděla by, co přijde.

Chvíli se nic nedělo, a ona se v duchu ptala, zdali se po tom všem nepřepočítala.

Potom ucítila, jak ji obklopily dva páry silných rukou, a vzlykla do Harryho trička.

„Jsi jedna z nás, Miono,“ zašeptal jí Ronův hlas do ucha.

„Jasně,“ přidal se Harry, „zblázni se, jak chceš, Hermiono, my ti pomůžem dát se zase dohromady.“