Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

The Rise and Fall

Kapitola 13.

The Rise and Fall
Vložené: Lupina - 05.02. 2023 Téma: The Rise and Fall
Lupina nám napísal:

Autor: Xeres Malfoy

Překlad: Lupina, Beta: Calwen, Jacomo

Rating: 16+

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/1/The-Rise-and-Fall

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 13: Prostá výměna 

 

Když Theodor procházel kolem rodičů u snídaně, oba dospělí se zachvěli a ustaraně se na něj podívali. Mladík potlačil pohrdavý smích. Tato jejich reakce se v jeho přítomnosti objevovala stále častěji. Zpočátku ho to od těchto dvou lidí, kteří jej zplodili, zraňovalo, ale teď už to skoro nevnímal.

„Jdu ven,“ oznámil stroze.

Otec se k němu otočil. „Kam?“ zeptal se autoritativním hlasem.

„Ven,“ odpověděl Theo lakonicky a oblékl si černý kabát.

„Kdy se vrátíš?

Theo převrátil oči v sloup. Jeho otec měl někdy talent klást pitomé otázky. „Později.“ Pak bez dalších slov odešel a zabouchl za sebou dveře. Paní Nottová vstala od stolu a přispěchala k oknu právě včas, aby viděla, jak se její jediný syn přemisťuje.

„Je pryč,“ oznámila manželovi, který také vstal.

„Dobře. Je čas jít se podívat, co ten kluk chystá… tahle šaráda musí skončit,“ zavrčel Gregory a vydal se po schodech do prvního patra. Když došel k zavřeným dveřím pracovny, vytáhl hůlku a zamumlal Alohomora, aby ji otevřel. Věděl, že syna narušení jeho doupěte rozvzteklí, ale Gregory Nott se rozhodl převzít nad ním kontrolu. A ta začne spálením veškerého jeho majetku.

Jakmile se dveře pracovny otevřely, Gregory Nott několik vteřin stál v úžasu před obrazem, který se mu naskytl. Stohy knih se vršily od podlahy až ke stropu a on s údivem zjistil, že téměř všechny knihy z knihovny leží na podlaze. Jeho žena přišla za ním a tlumeně vykřikla překvapením nad tím nepořádkem.

„Ale…“ Gregory Nott udělal krok vpřed. „Ten kluk se zbláznil, nebo co? Mohu tě ujistit, Romildo, že si něco vyslechne, až se vrátí domů. Není možné, aby všechny ty knihy přečetl za tak krátkou dobu. Takže co? Baví se děláním takového brajglu?“

Romilda Nottová neodpověděla, protože si uvědomovala, že je lepší nic neříkat, když se její manžel tak rozčílí. Místo toho se kolem něj protlačila a došla k první hromádce. Vzala si jednu z knih, otevřela ji a začala listovat stránkami. Jejímu manželovi se nelíbil výraz, který následně nasadila.

„Gregu…“ vydechla přidušeně. „Ach Merline, Gregu…“

„Co je?“ vyštěkl. Žena mu však neodpověděla, upustila knihu na zem a třesoucíma se rukama vzala druhou. Začala horečně obracet stránky, její výraz hrůzy se s každou vteřinou stupňoval, než knihu upustila na zem a zopakovala proces s třetí, pak se čtvrtou a pátou.

„Romildo, můžeš mi vysvětlit…“

„JSOU PRÁZDNÉ, GREGORY! PRÁZDNÉ!“ vykřikla paní Nottová a s bledou tváří se obrátila na svého manžela. Sledovala, jak se sehnul, zvedl jednu z rozházených knih a listoval v ní, stejně jako to před několika vteřinami udělala ona. Tvář mu ztvrdla.

„Neříkej mi, že jsou všechny takové…“ bručel pan Nott, zatímco Romilda pokračovala v průzkumu. Odpověď však přišla rychle.

„Obávám se, že ano…“ vydechla. „Co to sakra s těmi knihami udělal? Kam se poděly… věty, slova… všechno je pryč, nerozumím tomu!“

Uzavřeně se tvářící Gregory Nott zavrtěl hlavou. Jeho žena se mýlila. Ne všechno zmizelo. Na kožených deskách byly stále tituly. Stačil mu letmý pohled, aby pochopil, co jeho syn posledních několik měsíců studoval. Temná magie, rodová magie, bezhůlková magie, všechny ty nejnebezpečnější a nejstarší knihy, které si rodina Nottů předávala z generace na generaci, knihy, kterých se Gregory sám nikdy neodvážil ani dotknout ze strachu, že na místě doslova shoří, všechny tyto knihy se vršily na podlaze, zcela jistě stejně prázdné jako ta, kterou držel v rukou. S hrůzou si uvědomil, že jeho syn bude potřebovat mnohem brutálnější ukáznění.

*****

Theodor se s hlasitým prásknutím objevil pár metrů od obchodu madame Malkinové, jednoho z mála zbývajících podniků na Příčné ulici. Ulice byla téměř liduprázdná, až na několik nevrlých kouzelníků, kteří spěšně nakupovali, s hlavami schovanými mezi rameny a ohnutými zády, jako by jim každou chvíli mohlo spadnout nebe na hlavu. Starý plakát postrkovaný větrem se mu přilepil na nohu a on ho odkopl.

Theodor si s lítostí vzpomněl, jak rád sem dříve chodil. Křiklavé barvy výloh a někdy až směšné oblečení některých kouzelníků, vůně šumivých bzučivek linoucí se vzduchem poblíž obchodu Floriana Fortescua, obvyklé davy dětí tisknoucích nosy a ruce k výloze obchodu s potřebami pro famfrpál a snících o nasednutí na nejnovější vystavené koště, hukot rozhovorů… To všechno mu chybělo. Tady život vyhasl, zatímco o pár set metrů dál, v mudlovském Londýně, byl v plném proudu.

Theodor zaťal pěsti. Kouzelníci neměli žít takhle, v ruinách, krčící se jako krysy. Kouzelníci měli vládnout, žít na výsluní. Jak se mohli schovávat a zakazovat magii na veřejnosti? Theodor tomu nikdy nerozuměl. Nikdy se to nemělo stát. Mudlové byli slabí, hloupí. U Merlina, i jeden z těch zatracených mudlovských šmejdů byl lepší než deset těch idiotů.

Vždycky si myslel, že Pán zla má špatného nepřítele. Mudlovští šmejdi byli omyly přírody a rozhodně si zasloužili být ve službách čistokrevných, ale magie si je stejně nějak vybrala. A i když si to Theodor nerad připouštěl, mudlorození kouzelníci se někdy ukázali být talentovanější než samotní čistokrevní. Ne, nebyli talentovanější. Na rozdíl od dětí z velkých kouzelnických rodů však nepovažovali své schopnosti za samozřejmost a vždy se je mnohem víc snažili vylepšovat. Stačí Grangerovou srovnat s Gregorym Goylem nebo Vincentem Crabbem. Pokud si ti dva tlustí pitomci zasloužili nosit hůlku, pak bylo v pořádku přenechat ji i několika mudlorozeným hodným pozornosti.

Theodor tedy vyrůstal a neustále zpochybňoval zásady, které mu Voldemort a jeho rodiče, věrní Smrtijedi po dobu více než dvacet let, vštěpovali už od útlého věku. „Nečistokrevní jsou méněcenné bytosti, nečistokrevní nemají v našem světě místo, nečistokrevní jsou urážkou magie.“ Ano, možná ano, pomyslel si mladý Theodor pokaždé, když ho někdo poučoval. Mezitím to však nebyla nečistá krev, která nutila kouzelníky žít v úkrytu. Nebyla to nečistá krev, kdo pořádal středověké hony na čarodějnice. A konečně, nebyli to nečistokrevní, kdo se rozhodl narodit se takovým způsobem: skutečných viníků nebylo ani více, ani méně než mudlů. Už žádní mudlové, žádná mudlovská krev, žádné bydlení v podzemí, žádné pokuty nebo odsouzení za kouzlení na veřejnosti… Kouzelníci by byli všude: přestěhovali by se do City, do obrovských prosklených kanceláří, odkud by bylo vidět na celý Londýn, místo aby živořili ve sklepení Ministerstva kouzel. Velké čistokrevné rodiny by se samozřejmě dělily o moc a bohatství, zatímco mudlorození by brali jen podřadná zaměstnání a žili svůj průměrný život. Nebýt těch hloupých mudlů, kouzla by se vrátila na své místo: draci a petardy by byli k vidění v neděli v zoo, famfrpál by se hrál na stadionu Arsenalu…

Vrazil do něj spěchající kolemjdoucí a vytrhl ho ze zamyšlení. Theodor několikrát zamrkal a znovu ho zasáhla krutá realita. Už žádné barvy, žádná radost, žádné děti slintající u posledního Kulového blesku. Ulice byla nyní opuštěná, budovy zčernaly, některé byly dokonce zničeny při střetech a zatýkání. Theodora zajímalo, jestli si Voldemort uvědomuje, do jaké ekonomické stagnace uvrhl kouzelnickou komunitu svým malým vrtochem vůči mudlům. Byl si jistý, že vyhubení mudlů ho může jen obohatit. Ale mezitím se zdálo, že se tu všechno propadlo do rozkladu, šedi a strachu.

S výjimkou jednoho obchodu, jehož zářivě oranžové průčelí uprostřed vší té tmy člověka téměř přivádělo k slzám: obchodu bratří Weasleyových. Když jej míjel, Theodor trochu zpomalil. Možná nesouhlasil s hodnotami Weasleyových (zejména s patriarchovou fascinací vším, co není magické), ale musel uznat, že přítomnost tohoto obchodu mu pomohla vzpomenout si na to, jaká bývávala Příčná ulice. Ostatně proti dvojčatům nic neměl, v Bradavicích ho vždycky rozesmávala a jejich nápad s kouzelnickými žertíky měl nesporný úspěch.

Theodor na vteřinu zaváhal, jestli má jít dovnitř a koupit si nějaké sladkosti s vedlejším účinkem. Zmocnila se ho touha být tím rozesmátým puberťákem, který kamarádům podstrkoval krvácivé kokosky nebo dávivé dortíčky a který se po setmění bavil tím, že vyhazoval do vzduchu weasleyovské výbušné velerachejtle. Když se však chystal vstoupit, zarazil se. Tohle bylo směšné. Už nebyl dítě, už nebyl v Bradavicích a jeho spolužáků v poslední době značně ubylo. Kromě toho sem nepřišel kvůli tomuhle. Nechal ruku klesnout zpět, naposledy se podíval na oranžovofialový obchod a otočil se, aby pokračoval v cestě. Směrem ke Gringottovým.

Když vstoupil do obrovské skřetí banky, zarazilo ho, že je téměř stejně opuštěná jako zbytek ulice. Kromě skřetů za pultem tu bylo jen pět zákazníků, včetně něj. Přistoupil tedy k volnému pultu a snažil se tvářit co nejvážněji, aby zakryl svůj znechucený výraz. Nikdy neměl tyhle zatracené skřety rád.

„Potřebuji přístup do trezoru, mám zvláštní úkol,“ vyštěkl, aniž by se obtěžoval pozdravit tvora, který na něj zíral z vyvýšeného místa.

Skřet, který se podle zlatého odznaku připnutého na oblečení jmenoval Ragnok, sebou trhl a pohlédl na něj přes pult.

„Dobrý den,“ řekl skřet úsečně s jistou otráveností nad tou hrubostí. „Mohu se pána zeptat na číslo trezoru, do kterého se chce dostat?

Theodor přimhouřil oči. Vůbec se mu nelíbil tón oslovení toho tvora. „Trezor Lestrangeových.“ Ragnok sebou při vyslovení toho jména znovu cukl a ostražitě se na něj podíval. „Říkal jsem ti, skřete, že mám zvláštní úkol,“ dodal Theodor a vyhrnul si rukáv kabátu. Skřet neznatelně ucouvl, když na mladíkově předloktí objevil Znamení zla. Theo zadržel úsměv. Trik se Znamením opravdu pokaždé fungoval.

„Máte klíč?“ zeptal se Ragnok nevzrušeně, i když se mu mírně zatřásl hlas.

„Co kdybychom přestali ztrácet čas? Dobře vím, že k tomuto typu trezoru s vysokým zabezpečením klíč nepotřebujete. Belatrix mi to řekla osobně,“ zalhal mladík.

Ale skřet se zdál být tvrdohlavý. „Máte tedy písemné povolení od pana nebo paní Lestrangeových k přístupu do tohoto trezoru?“

Theodor začínal ztrácet trpělivost a zvědavé pohledy ostatních zákazníků a skřetů naznačovaly, že na sebe začíná upozorňovat. Odolal tedy nutkání ustřelit hlavu všem, kteří se na něj dívali úkosem, a zahrál svou poslední kartu.

„Dobrá, řekl sis o to, skřete.“ Theodor si vyhrnul rukáv o něco výš, vytáhl hůlku a zlehka ji položil na Znamení zla. Koutkem oka zahlédl, jak Ragnok zpanikařil. „Zavolám Pána zla. Toto poslání mi svěřil osobně. Může mi potvrdit, že mám všechna potřebná povolení, pak tě nejspíš zabije za to, že plýtváš jeho časem, a ty se připojíš ke svým předkům v krvavém ráji skřetů dřív, než stačíš říct ‚srpec‘.“ Samozřejmě blafoval, ale s trochou štěstí skřet nebude mít odvahu pokusit se to ověřit.

„P-Počkejte!“ vyjekl skřet a nervózně se podíval směrem k hůlce a Znamení. Pak pokračoval jasným, hlasitým hlasem. „Všechno je v pořádku, pane. Následujte mě, prosím.“

Theodor se za ním vydal se spokojeným úsměvem. Příliš snadné. Oba nastoupili do malého vozíku a začali sjíždět do útrob Londýna. Trvalo jim dobrých patnáct minut, než se dostali na sedmou úroveň, do trezorů s vysokou ostrahou, a Theodor využil příležitosti, aby si v duchu probral svou situaci.

Když se dozvěděl, že Potter pátrá po předmětech obsahujících kousky duše Pána zla, aby je zničil, viděl Theodor příležitost, jak to udělat potichu. I kdyby se mu podařilo zlikvidovat zbývající viteály sám, podezření by nepochybně padlo na kluka, co zůstal naživu, a jeho přátele. Udělal si průzkum a vyzpovídal další Smrtijedy. Naštěstí většina z nich neměla důvod ho podezřívat a každý z nich vyprávěl historku o tom, jak Voldemort stvořil ten či onen viteál. Nejtěžší bylo rozklíčovat, co je pravda a co lež. Skutečnou vadou Smrtijedů byla ješitnost a každý se chtěl podílet na snaze svého pána o nesmrtelnost. Proto se rychle naučil nevěřit příběhům, v nichž vystupuje Pán zla za asistence jednoho ze svých poskoků. Skutečné viteály vytvořil Voldemort sám, z pomsty, ze studu za svůj původ, ze strachu. Pocity, které by nikdy nikomu neriskoval ukázat.

Největším zdrojem informací byl pro něho Lucius Malfoy. Tak moc ho zřejmě potěšilo, že se mladý muž zajímá o historii svého pána, vzhledem k tomu, že jeho syn se zdál být spíše inspirován svou sbírkou chlastu a depresí. Byl také Smrtijedem (spolu s Belatrix), kterému bylo jedno, jestli má nebo nemá podíl na vzestupu svého Pána k moci: slepě ho následoval a nikdy se nechtěl předvádět. Zkrátka dobrý voják.

Byl to on, kdo vyprávěl příběh o Raddleově deníku, když malá Weasleyová otevřela Tajemnou komnatu a Potter jim málem prokázal laskavost a zemřel, když ji šel zachránit. Theodor ten příběh slyšel ještě za studia v Bradavicích, ale nedokázal si ho spojit. Také se dozvěděl o Zmijozelově medailonu, který je v bezpečí v jeskyni u moře (nebo si to alespoň mysleli). Belatrix věděla, že prsten Gauntů, předků jejich pána, byl zničen Brumbálem: viděla stopy kletby na ředitelově ruce, než spadl z Astronomické věže, a byla si tím jistá. To znamenalo, že nejméně dva viteály už byly zničeny.

Belatrix se pak zmínila o pohárku, který měla v trezoru u Gringottových: o pohárku Helgy z Mrzimoru. Theodorovi netrvalo dlouho, než si to spočítal. Zmijozelský medailonek, pohárek Helgy z Mrzimoru… Mladý Tom Raddle byl vždy velmi spjatý s Bradavicemi, že by chtěl od každého ze zakladatelů nasbírat jeden fetišistický předmět? Theodor se tedy ponořil do čtení Dějin Bradavic, knihy, kterou musel číst jako jediný (samozřejmě kromě Grangerové), protože byla tak těžká a nestravitelná. Dozvěděl se o diadému Roweny z Havraspáru, který ukradla její dcera Helena a který byl před staletími prohlášen za ztracený. Co se týče Godrika Nebelvíra, jediná věc, která se zdála být pro Prvního lva dostatečně cenná, byl jeho zatracený meč, ale na druhou stranu, Potter jím ve druhém ročníku zničil baziliška a pochyboval, že viteál stvořený Voldemortem by se dal tak snadno zmanipulovat jeho nejhorším nepřítelem. Takže se toho nápadu vzdal. Zbývaly tedy dvě možnosti, které bylo možné snadno prověřit: Gringottovy a Bradavice. Voldemortova nedávná návštěva kouzelnické školy naznačovala, že mocná ochranná kouzla této instituce používá k ochraně svých malých tajemství. S trochou štěstí by tam mohl být i ten diadém.

Co se týče jeho zbývající možnosti, poslední osoba, které se na to ještě nezeptal a která o tom musí vědět víc než kdokoli jiný, na něj čekala v cele v sídle Malfoyů. Theodor nepovažoval za nutné spěchat. Kromě toho si byl jistý, že po tom, jak s ní zacházel při jejich posledním setkání, jakmile znovu vstoupí do její kobky, nebude dívka váhat a vyklopí všechno, co ví.

Jakmile dorazili před trezor Lestrangeových, Ragnok se ujistil, že drak, který byl přivázaný poblíž, couvá, a pak se otočil k obrovským dveřím bez kliky nebo otevíracího systému. Skřet přiložil dlaň ke dveřím, které se bez meškání otevřely. Theodor vběhl dovnitř a naposledy oslovil tvora. „Budu tu za pár minut, zkontroluju, jestli je všechno v pořádku, a pak mám pro tebe poslední žádost. Zůstaň tady, krysáku…“

„Ragnoku,“ opravil ho skřet s uštěpačným pohledem.

Theodor vstoupil do trezoru a s pobaveným výrazem dodal (i když ho Ragnok už neslyšel): „To jsem říkal…“

Povzdechl si a rozhlédl se po sejfu. Hromady a hromady lesklých zlatých galeonů, pestrobarevných drahokamů, nekonečné množství artefaktů. Lestrangeovi měli vždy velkou vášeň pro umění a šperky v mnoha podobách. Vzpomněl si, jak se Lucius smál a říkal, že ‚Belatrix si dávala záležet na tom, aby si našla štědré dárce pro své osobní sbírky‘. Nechápal, čemu se Lucius Malfoy směje, dokud mu Draco nevysvětlil, že ‚štědří dárci‘ jsou buď zrádci své krve, nebo rodiny mudlovských šmejdů, jejichž domy drancují Smrtijedi. Na rozdíl od svého přítele neměl Theodor s takovými praktikami problém. Byla to válka, existovaly vedlejší škody, takže o nic nešlo.

Jediným problémem bylo, že množství předmětů mu ztěžovalo hledání víc, než očekával. Nehledě na to, že trezor chránila dvě kouzla: kletba Flagrate a kletba Gemino. Jedna z nich způsobila, že cokoli bylo horké na dotek, zatímco druhá duplikovala cokoli, s čím jste manipulovali. Slyšel, jak se tím Belatrix chlubila Voldemortovi, když se jí ptal, jestli je její ‚balíček‘ v bezpečí. Teodor si vzpomněl na rytinu zmíněného poháru, kterou viděl v jedné knize při svém bádání. Malý, jednoduchý zlatý pohárek se dvěma oušky a vyrytým jménem zakladatele. Dával si pozor, aby se ničeho nedotkl nebo do něčeho nenarazil, a vydal se ho hledat.

Mimo trezor se ve skřetově mozku odehrávala skutečná bitva. Byl rozpolcený mezi touhou zavřít Theodora do trezoru a strachem z Voldemortova hněvu, pokud by chlapec skutečně plnil úkol pro Pána zla. Věděl také, že vpuštění nepovolané osoby dovnitř by ho mohlo stát místo v bance. Každopádně měl hlavu na špalku. Ragnok polohlasně zaklel na vrchního skřeta Cormacka, který mu odepřel volný den. V tuto hodinu mohl být doma se svou ženou a starat se o jejich zeleninovou zahrádku, jak to dělal každou středu po čtyřicet let. Místo toho však tři jejich kolegy před několika dny odvedli Smrtijedi a Cormack nařídil, že kvůli nedostatku lidí si už nikdo nebude brát volno. A teď Ragnok uvízl s tímhle malým hajzlíkem, který byl podle jeho názoru pořádný podrazák.

Tvor se podíval na draka, který byl moudře umístěn o kus dál, a pomyslel si, že by nejspíš nenesl odpovědnost, kdyby se drak ‚náhodou‘ utrhl z řetězu a sežral jeho nechtěného klienta. Na skřetových zkřivených rtech se objevil zasněný úsměv a odhalil jeho ostré tesáky. Ne, nemohl mít zákazníka, který ještě nic neukradl, sežraného, to nebylo… morální. Nebo prostě zavřít dveře a nechat ho v trezoru umřít hlady… Pokud se majitelé nerozhodnou přijít a vybrat peníze dřív, než jim stihne podlehnout, a v tom případě by měl Ragnok vážné problémy.

Právě když se skřet konečně rozhodl, že pošle k Lestrangeům sovu, aby si ověřila pravdivost Theodorových slov, chlapec s bolestnou grimasou vyskočil z trezoru.

Jak se ti líbí naše slavné zaklínadlo Flagrate, človíčku? Dost bolestivé na tvůj vkus? pomyslel si skřet a s úšklebkem sledoval, jak si Theodor tře levou nohu. Na jedné ruce měl ošklivou popáleninu, zatímco na druhé držel předmět zabalený v plášti.

„K tomu, abyste si mohl vzít nějaký předmět z banky, musíte mít písemné povolení, pane,“ pravil skřet hrozivě. „Jediná věc, kterou si můžete vzít zprostředkovaně, je měna, tvrdá měna.“

Zdálo se, že jeho poznámka chlapce rozčílila. „O tom vím své, skřete!“ vyštěkl Theodor a masíroval si popálenou ruku. „Nemám v úmyslu odnést tento předmět z banky, to si piš. Mým úkolem je jednoduše změnit trezor. Spokojen?“

Ragnok se na chlapce překvapeně podíval. Pouze vyměnit trezor? To měl říct dřív. Pokud ten předmět, ať už to bylo cokoli, zůstal pod ochranou skřetů u Gringottových, proč si s ním dělat starosti? Kdyby se ukázalo, že Lestrangeovi přenos nenařídili, mohl by Ragnok později předmět klidně vrátit do jejich sejfu. Rozhodně nestálo za to, aby si Voldemorta znepřátelil pro tak málo. Možná ten kluk přece jenom opravdu plnil úkol pro Pána zla… Ragnok se rozhodl, že se ho dnes nebude dál vyptávat, a měl k tomu dobrý důvod, měl mít volno, a jestli Cormack bude mít co říct k jeho práci, půjde do důchodu dřív. Už žádné dny, kdy se k tobě všichni ti samolibí a neomalení kouzelníci chovali jako k psovi. Už žádné nekonečné výlety vozíky do hlubin země. Pryč budou nemožné hodiny a vítej svěží a úrodná zeleninová zahrado. Ragnok následoval Theodora k vozíku a zeptal se ho, do kterého trezoru chce vyjmutý předmět uložit.

„Ten trezor vlastně ještě neexistuje. Rád bych jej dnes otevřel,“ odpověděl Theodor, posadil se a položil si plášť srolovaný kolem předmětu na klíně.

„Jaká úroveň zabezpečení?“ zeptal se skřet.

„Nejnižší. Chci jeden z těch trezorů v přízemí. Musí být jen zvukotěsný, nehořlavý a alespoň metr vysoký. To budou mé jediné požadavky.“

Skřet se zamyslel, když se vůz znovu rozjel a vyvezl je na povrch. To, co chlapec chtěl, vypadalo jako béčkový sejf, nic luxusního, ale účelného, takový, jaký měly mnohé skromné rodiny nebo mladí stážisté na ministerstvu kouzel.

„Budeme muset vyplnit formuláře pro otevření účtu, budu potřebovat nějaké doklady,“ řekl skřet, když Theodor přikývl a usmál se.

„Mám všechno potřebné,“ ujistil ho s širokým úsměvem. Skřet si prohlédl chlapcovu tvář. Úsměv vypadal upřímně, ale to, co viděl v jeho očích, ho rozechvělo. Ragnok se rozhodl ignorovat svou předtuchu a obrátil pozornost zpět k cestě, kterou se jejich vozík vydal. Když se vrátili do přízemí, zamířil do chodby osvětlené pochodněmi. Minuli další dva skřety se zákazníky (mladý usměvavý pár), ale Ragnok jim nevěnoval ani pohled. Zavedl Theodora do přilehlé chodby s několika řadami různě velkých trezorů a před jedním z nich se zastavil.

„Standardní trezor, odolný vůči všem typům útočných kouzel. Olověný vnitřek, vyložený osmnáct centimetrů silnou vrstvou skřetí oceli. Co se týče rozměrů…“ skřet vzal štítek připevněný na dvířkách sejfu a přečetl si ho, než pokračoval. „Výška sto dvacet centimetrů, šířka osmdesát a hloubka metr.“

Ragnok se konečně otočil k Theodorovi, který se tvářil spokojeně, a otevřel dvířka trezoru, aby se mohl pokochat jeho vnitřkem a tloušťkou olova a oceli. Mladík souhlasně přikývl.

„Dobrá práce, krysáku…“ řekl s širokým úsměvem.

„Ragnoku,“ opravil ho skřet tiše. „Prosím, vyplňte to,“ dodal a podal mu svitek a brk. Theodor si je vzal a pečlivě vyplnil všechna požadovaná pole: jméno, příjmení, adresu, datum narození a další údaje. Jakmile svůj úkol dokončil, vrátil ho skřetovi s úsměvem ještě širším a děsivějším, než měl před několika minutami. Ragnok si nemohl pomoci a znovu se zachvěl.

Theodor se naklonil k sejfu a hodil do něj svůj plášť i s předmětem uvnitř. Pak ustoupil a pokynul Ragnokovi, aby zavřel. Skřet, který držel v ruce formuláře, se natáhl, aby zavřel hlavní panel, když ucítil, jak ho dvě ruce popadly za zadní část saka a hodily ho do trezoru. Ragnok se natáhl, aby použil magii, ale během čtvrt vteřiny se uvnitř rozhořelo obrovské peklo a dveře se zavřely. A zatímco kouzlo zložáru rozmetalo každou buňku jeho malého těla na kusy a zničilo přitom pohárek Helgy z Mrzimoru a otevírací mechanismus trezoru, Ragnok naposledy pomyslel na svou ženu a zeleninovou zahrádku. Měl jsem si vzít dovolenou…

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Hanisko - 13.03. 2023
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 13. Od: moiki - 06.02. 2023
Děkuju moc za překlad další kapitoly.
Re: Kapitola 13. Od: Lupina - 06.02. 2023
Rádo se stalo, moiki. My děkujeme za komentář.

Re: Kapitola 13. Od: zuzule - 06.02. 2023
Theo chce byt novy a lepsi Voldemort? Jen ziram... Dekuju!
Re: Kapitola 13. Od: Lupina - 06.02. 2023
Theo rozhodně má své plány. Doufám, že se o nich dozvíme víc. A snad nebudem chtít, abychom to nevěděli... Díky za komentář, zuzule.

Re: Kapitola 13. Od: denice - 05.02. 2023
Theodor je tedy moc pěkně napsaný odporný exemplář. Nejdřív by ho člověku bylo skoro líto, jak tak procházel Příčnou ulicí a truchlil pro ztracenou minulost, ovšem stačilo připomenout si, kdo toho byl příčinou. Pobavili mě jeho rodiče - najednou si budou hrát na starostlivé a kontrolovat ho. Kde byli uplynulé měsíce a roky? Díky,
Re: Kapitola 13. Od: Lupina - 05.02. 2023
Theo je opravdu exemplář. Užila jsem si ho. A ještě bude, i když nevím, jak moc šílený je, povídku jsem nečetla, takže pro mě je každá kapitola opravdu velkou neznámou. Užívám si záporáky, kteří mají v sobě jako by něco dobrého. Tady jde o Theovu snahu zničit Voldemorta. Jenomže ten důvod za tím rozhodně dobrý není. Máš pravdu, že Nottovi zaspali. A možná se svojí snahou přišli pozdě. To uvidíme. Mám náskok jen pár kapitol, tak nevím. Děkuji moc za komentář, denice.

Prehľad článkov k tejto téme:

Xeres Malfoy: ( Lupina )24.03. 2024Kapitola 31.
Xeres Malfoy: ( Lupina )21.01. 2024Kapitola 30.
Xeres Malfoy: ( Lupina )29.12. 2023Kapitola 29.
Xeres Malfoy: ( Lupina )17.12. 2023Kapitola 28.
Xeres Malfoy: ( Lupina )03.12. 2023Kapitola 27.
Xeres Malfoy: ( Lupina )19.11. 2023Kapitola 26.
Xeres Malfoy: ( Lupina )07.11. 2023Kapitola 25.
Xeres Malfoy: ( Lupina )16.10. 2023Kapitola 24.
Xeres Malfoy: ( Lupina )01.10. 2023Kapitola 23.
Xeres Malfoy: ( Lupina )17.09. 2023Kapitola 22.
Xeres Malfoy: ( Lupina )03.09. 2023Kapitola 21.
Xeres Malfoy: ( Lupina )16.07. 2023Kapitola 20.
Xeres Malfoy: ( Lupina )02.07. 2023Kapitola 19.
Xeres Malfoy: ( Lupina )18.06. 2023Kapitola 18.
Xeres Malfoy: ( Lupina )04.06. 2023Kapitola 17.
Xeres Malfoy: ( Lupina )27.03. 2023Kapitola 16.
Xeres Malfoy: ( Lupina )10.03. 2023Kapitola 15.
Xeres Malfoy: ( Lupina )12.02. 2023Kapitola 14.
Xeres Malfoy: ( Lupina )05.02. 2023Kapitola 13.
Xeres Malfoy: ( Lupina )17.01. 2023Kapitola 12.
Xeres Malfoy: ( arabeska )12.08. 2017Kapitola 11 - Když čtivo dráždí
Xeres Malfoy: ( arabeska )13.06. 2017Kapitola 10 - Být člověkem
Xeres Malfoy: ( arabeska )21.03. 2017Kapitola 9 - Nevinnosti, vrať se
Xeres Malfoy: ( arabeska )26.02. 2017Kapitola 8 - Kdo pozdě chodí
Xeres Malfoy: ( arabeska )08.01. 2017Kapitola 7 - Srdeční potíže
Xeres Malfoy: ( arabeska )06.11. 2016Kapitola 6 - Ještě hlouběji
Xeres Malfoy: ( arabeska )04.06. 2015Kapitola 5 - Heuréka
Xeres Malfoy: ( sluccy )01.05. 2015Kapitola 4 - Jako děti
Xeres Malfoy: ( arabeska )12.04. 2015Kapitola 3 - Žádný odstín šedé
Xeres Malfoy: ( arabeska )03.02. 2015Kapitola 2 - Mnohé dotazy
Xeres Malfoy: ( arabeska )20.01. 2015Kapitola 1 - Den v pekle
. Úvod k poviedkam: ( arabeska )22.11. 2014The Rise and Fall - Úvod