Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10: Bezmocný v jejím náručí

Vítr cuchal Dracovy blond vlasy, zatímco si rukou pohrával s jemnou trávou Jannah, svým rájem. Kolem byl nebeský klid...

A pak se zvedl. Byl silný ale ne chladný; byl téměř hřejivý. Tráva se zdála jemnější než obvykle, socha Adrasteia stála pevně nad ním a chránila jej před krutou realitou života.

Klid byl narušen zvukem kroků v trávě. Tyto jemné zvuky přiměly Draca opatrně vstát. Obraz, který spatřil, způsobil, že se mu zadrhl dech.

„Ale, ale... jestlipak tohle není plod mého drahého sémě,“ vydal ze sebe Lucius Malfoy, chladný pohled upřený na svého syna.

Dracovy myšlenkové pochody doslova explodovaly. Co ten tady sakra dělá? Měl by být mrtvý.

„Oh, ale já jsem mrtvý,“ četl mu myšlenky Lucius.

„Co tady děláš?“ vydechl konečně Draco. Jeho hlas se zdál vzdálený.

„To by ses měl ptát sám sebe,“ odvětil Lucius s typickým malfoyovským úšklebkem. „Jsem tvé podvědomí.“

„Mé podvědomí? Jako můj sen?“ přemýšlel Draco nahlas.

„Deset bodů pro tebe,“ řekl Lucius. „Ano, jako tvůj sen.“

„Spíš noční můra,“ odvětil Draco. „Jinak by ses mi do snu nedostal.“

„Ach ano, na dobré sny máš svou slabou matku nebo tu šmejdku,“ odvětil Lucius, když kráčel kolem fontány. Ruce složil za zády, jako by byl na procházce.

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš,“ řekl Draco.

„Nebuď hloupý, kluku. Jsem ve tvém podvědomí, takže víceméně vím o všem, co je ve tvé infantilní mysli. Nejsem skutečný, takže se mi tady nepočůrej strachy.“

„Nikdy jsem se tě nebál.“

„Opravdu? Dokázal jsi mě zmást,“ odvětil Lucius.

„Co vůbec děláš v mém podvědomí? Přišel jsi zničit mou dospělost stejně, jako jsi zničil mé dětství?“ zeptal se Draco a sledoval, jak jeho otec prochází kolem fontány.

Lucius se zasmál. „Ale no tak, nebylo to zase tak špatné.“

„Říká muž bez empatie...,“ podotkl Draco. „Jak se tě sakra můžu zbavit?“

„Jednoduše. Prostě se probuď,“ řekl Lucius s vychytralým úsměvem. Draco chvíli stál, zmatený. „To se jednodušeji řekne, než udělá.“

„Jistě, neprobudíš se, dokud s tebou neskončím.“

„A co se mnou přesně chceš udělat?“ zeptal se Draco.

„Ty a ta šmejdka. To je špatně, Draco, a ty to víš,“ řekl Lucius s náznakem šílenství v očích.

„Krev pro mě už nic neznamená, možná to tak v jednu chvíli bylo, to uznávám, ale teď, teď je mi to jedno.“

„Můj drahý, hloupý synu. Není to krev, o čem mluvím. Předstírejme, že napadám tvůj sen – noční můru, promiň – stejně jako řekněme, tvé vědomí.“

„Ty? Mé vědomí? To je ta nejsměšnější věc, jakou jsi kdy řekl.“

„Jsem rád, že mě nazýváš humorným. Jsem tady, abych tě varoval,“ řekl Lucius pomalu. „Nemiluješ tu mudlovskou šmejdku. Jako tvé vědomí věřím, že je mou povinností se tě pokusit přesvědčit a odradit od toho, aby sis zničil svůj život...a její.“

„Tomu nerozumím,“ nakrčil své světlé obočí Draco.

„Během jediného týdne ses zázračně zamiloval do dívky, kterou jsi od svých jedenácti let nenáviděl. Toto není žádná pohádka, ale skutečný život. Faktu, že jste se vy dva tak rychle zamilovali, se dá sotva věřit.“

„Co bys zrovna ty mohl vědět o lásce? Mučením jsi přivedl vlastní manželku k šílenství. Nemůžeš soudit něco, co neznáš,“ vyplivl Draco.

Lucius se zasmál. „Mohu trvat na čemkoli chci. Jen se snažíš skrýt fakt, že o vašem milostném příběhu pochybuješ stejně jako já.“

„Nemám pochyby. Miluju ji.“

„Jak sladké. Chuďas a čistokrevný idiot – vlastně krásný pár.“

„Dobře, myslím, že je na čase se probudit,“ usoudil Draco a doufal, že se tak dostane z té hloupé zahrady.

„No, no, Draco. Už jsem ti řekl, že se nesmíš probudit, dokud s tebou neskončím. A ještě nejsem hotov.“

„Tak si sakra pospěš,“ odvětil Draco netrpělivě.

„Dobře mě poslouchej, kluku: cokoli, co s tou šmejdkou máte, je založeno na falešných dojmech. Myslíš si, že ji miluješ, ale není to tak. Miluješ tu představu 'jí' jako ženy, ne této určité dívky. Byl jsi dlouho sám a je pochopitelné, že skočíš po první příležitosti.“

Draco slyšel sám sebe dýchat. Co jeho noční můra alias otec z podvědomí říkal, dávalo smysl, a bylo děsivé o tom přemýšlet. Lucius se usmál, když v synových očích spatřil pochyby.

„Zdá se, že – jako ostatně vždy – mám pravdu. Škoda, že ji nemiluješ, ona vypadá, že je do tebe blázen.“

Draco zíral do vody proudící z Adresteina poháru. Musel se probudit... musel se z té noční můry dostat pryč a přeskládat si myšlenky. Hlavně se dostat od něj.

„Bylo hezké opět tě vidět, Draco. Pokud se rozhodneš, že potřebuješ mou radu, budu se vracet, dokud neuvidíš pravdu. Nedívej se na mě tak, kluku. Znáš pravdu stejně dobře, jako ji znám já. Ty. Ji. Nemiluješ,“ artikuloval Lucius. „Můžeš se probudit....

TEĎ!“

****
Draco zprudka otevřel oči, srdce mu bilo jako o závod. Všechno to byl jen sen. Stupidní, nesmyslný, hrůzostrašný sen.

Slunce se dobývalo do místnosti skrze napůl poodhalené závěsy a jeho paprsky dopadaly na Dracovu postel.

Chvíli sledoval, jak se slunce probouzí, nechtěl, aby mu teď mysl napadaly myšlenky. Potřeboval si pročistit hlavu dřív, než dojde k hloupému rozhodnutí.

Draco se v tuto dobu probouzel běžně a věděl, že bude muset jít zkontrolovat svou matku, spala nejspíš už dobrých 14 hodin díky lektvaru, který jí Hermiona dala.

Tato myšlenka ho přivedla zpět k hlavnímu tématu: Hermiona.

Snažil se mu ten sen snad něco naznačit? Zakládal se na pochybách, které k celé této lovestory měl?

Sny jsou občas legrační. Mohou s osobou zůstat po celý den, obtěžovat jeho pozornost a nabourávat bariéry jeho vědomí. Někdy během dne si pak snílek uvědomí něco zásadního – to, že o něm ustavičně přemýšlí.

Toto byl jeden z takových snů.

****

Hermiona si stáhla vlasy a umyla obličej. Probudila se do nádherného pocitu. Předešlá noc byla nad její očekávání. Cítila, jako by se za jedinou noc Dracovi přiblížila víc než kdy jindy. A to byla známka pravé lásky.

Pustil ji do té části svého světa, kterou před ostatními udržoval v tajnosti. Věřil, že přijme něco jemu blízké. A to byla další známka pravé lásky.

Odešla z koupelny a začala se oblékat, rozhodla se pro černé kalhoty a zelený kašmírový svetr. Její vlasy zůstaly sepnuté do ležérního drdolu, když odešla zkontrolovat Narcissu. Pak půjde do zahrady.

Zaklepala na dvoukřídlé dveře, které jí otevřel muž z myšlenek. Vypadal unaveně. Draco se přinutil k úsměvu a počkal až vejde do místnosti.

„Dobré ráno,“ řekla energicky. „Je vzhůru?“

„Ano, ale je dezorientovaná,“ odpověděl stoicky a zabouchl za ní dveře. Narcissa seděla na posteli a pozorovala své prsty.

„Dobré ráno, Narcisso,“ pozdravila ji Hermiona a přešla k ní.

„Ránko,“ odpověděla.

„Draco mi řekl, že se cítíš trochu mimo. Chceš mi říct, co se děje?“ zeptala se Hermiona a posadila se na kraj postele.

Narcissa se trochu ošívala. „Opravdu si toho moc nepamatuji. Cítím, jako bych spala celé věky.“

„Ano, dala jsem ti lektvar, který zabránil vizuálním halucinacím, které jsi měla. Měl v sobě silná sedativa, ta účinkovala po dobrých 12 až 13 hodin.“

„Vizuální halucinace? Chceš říct, že jsem viděla věci, které neexistují?“ zeptala se opatrně Narcissa.

„Přesně tak.“

„Co bylo jejích příčinou? Byl to ten náš rozhovor, co jsme vedly v zahradě?“

Hermiona přikývla. „Draco popsal příběh prvního setkání z vlastní perspektivy, a ačkoliv jsi to zvládla velmi dobře, po probuzení jsi měla halucinace. Mohl za to psychický stres ze vzpomínek.“

Narcissa se zamračila. „No, to je ponižující. Nerada ztrácím kontrolu nad vlastními činy a slovy.“

„Není, zač se stydět. Neudělala jsi nic, co by během halucinací nebylo běžné.“

„Co jsem říkala?“ zeptala se Narcissa zvědavě.
„Dracovi a mně jsi říkala Lio a Noahu; znáš některá z těchto jmen?“ zeptala se Hermiona.

Narcissa se usmála. „Ne… ale je to zvláštní.“

„Proč?“

„Jsou to jména, která jsem vybrala pro Draca, než se narodil. Četla jsem je v jednom románu a zamilovala si je.“

„Lucius ta jména neschvaloval?“ zeptala se Hermiona.

„Nikdy jsem mu je neřekla. Víš, Andromeda vybrala jméno Draco pro své dítě, ale potom se jí narodila dcera a nemohla ho použít. Nějak se o tom dozvěděla Bellatrix a řekla to Luciusovi. Ten se pro něj potom rozhodl.“

„Takže se ti mé jméno nelíbilo?“ zeptal se Draco ze svého místa u nohou postele.

„Oh, to ne, milovala jsem jej!“ prohlásila Narcissa. „Všemu ještě napomohl fakt, že jméno vybrala Andromeda a Lucius to nevěděl. Tak trochu skrytý vtip. Ve skutečnosti to byla tvá teta Andromeda, která tě pojmenovala.“

Hermiona se usmála. „No, Narcisso, nechám tě s Dracem o samotě a půjdu pracovat na svých poznámkách. Dnes se nebudeme zabývat žádnými otázkami, ale snad se k nim do pátku zase vrátíme.“

Narcissa přikývla a usmála se, když Hermiona opustila pokoj.

****

Draco pomohl mámě z postele a odešel do zahrady, kde na ni počkal. Když se posadil, do myšlenek se mu začaly vracet útržky snu z předešlé noci.

'Byl to pitomý sen. Nic to neznamenalo. Ten stupidní parchant mě nezlomil, když byl naživu, a tak se o to pokouší ze záhrobí,' pomyslel si Draco. 'Prostě na to zapomenu. Odkdy vůbec beru sny vážně? Sakra! Měním se na Trelawneyovou. Dobře. To bude ono, teď už si z toho snu nic nepamatuju. Byl vážně dost směšný. Teď už je v zapomnění. Vážně byl směšný. Miluju ji. Pitomý sen.'

Jeho myšlenky konečně přerušila Narcissa, která se vedle něj posadila.

„Jak jsi se včera měl?“

„Zábavně,“ zavzpomínal Draco, když popřemýšlel nad vším, co se stalo před halucinací jeho mámy. Nebyl si jistý, zda jí to už říct. Možná chtěl mít Hermionu celou pro sebe. Nebo se zkrátka obával prokletí všech vztahů uvnitř tohoto sídla.

„Dokončil jsi všechny účty pro Bradavice?“ zeptala se.

„Ano. Odeslal jsem je včera, další bych měl dostat v pátek.“

„Hmm,“ přikývla Narcissa.

„Včera večer jsem mluvil s léčitelkou Grangerovou,“ začal.

„O mně?“

„Zmínila se, že by tě ráda vzala v sobotu na svatbu. Prý to bude nápomocné.“

„Oh. No, mohla by to být zábava. Kdo má svatbu?“

„Její kamarád Weasley,“ odpověděl Draco.

„A koho si bere?“

„Uh, to jsem zapomněl. Myslím, že nějakou kolegyni.“

„To tady budeš celou dobu sám?“ zeptala se Narcissa a Draco se musel usmát.

„Jsem si jistý, že domácí skřítci už najdou způsob, jak mě zabavit.“

****

Hermiona si překopírovala účinky nového antipsychotického séra, které chtěla použít u Narcissy. Nachystala si papíry pro své poznámky a zrovna, když si namáčela brk, ji vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále.“

O pár vteřin později do její kanceláře vešel Draco, ale místo toho, aby se posadil, přešel přímo k jejímu stolu a pevně se o něj opřel.

„Nasnídaný?“ zeptala se Hermiona a vrátila se k psaní poznámek, od kterých ji vyrušil.

„Jo. Řekl jsem mámě o tvém svatebním plánu,“ sdělil jí a vzal jeden z jejich papírů, který si začal pročítat.

„Dobře. Myslím, že si to užije, a navíc tam bude i Tonks, takže bude mít kolem i nějakou rodinu.“

„Neřekl jsem jí o nás,“ dodal tiše.

Vzhlédla k němu a usmála se. „To není problém. Nechceme ji přece příliš vyčerpat.“

„Takže ti to nevadí? Držet to před ní v tajnosti?“

„No, ne, že by šlo přímo o tajnosti... až na… no… vyznání lásky,“ odvětila Hermiona s úšklebkem.

Slovo 'láska' Draca znovu strhlo k myšlenkám o snu.

„Hermiono, můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě,“ řekla a odložila brk. „Měla jsi o nás nějaké pochybnosti?“ zeptal se a nebyl schopen podívat se jí přímo do očí.

„No, vzhledem k tomu, v jak krátké době jsme si uvědomili své pocity, přemýšlela jsem o tom, jak jistí si jimi asi můžeme být. Došla jsem k závěru, že já si jimi jistá jsem, i když je to tak uspěchané. Možná jsme vážně jeden pro druhého stvoření.“

Draco se na ni usmál... jak o tak hloupém snu vůbec mohl přemýšlet? Opravdu ji miloval. Stupidní mrtvý Lucius.

„Asi bys nemohla mámu zase zdrogovat, co? Aby nás celý den nikdo nerušil?“ zeptal se s podlým úšklebkem.

„Draco! To je příšerně divná myšlenka!“ odvětila pohoršeně Hermiona.

„No co?“ zatvářil se Draco nevinně.

„Ty jsi vážně hrozný spratek,“ řekla s malým úsměvem.

„Jo, ale ty to miluješ,“ odvětil, vzal její obličej do dlaní a přiměl ji vstát ze židle. „Teď mě polib.“

Nahla se, aby jej políbila, ale na poslední chvíli sebou trhla na stranu a políbila ho na tvář.

„Ty jedna koketo,“ zašeptal, až jí po zádech přejel mráz. Šepot ji znervózňoval, byl velmi erotický.

Hermiona stála mezi Dracovýma nohama, zatímco on se opíral o její stůl. Se jeho rty u ucha málem přicházela o vědomí.

Položila mu ruce na ramena, aby zabránila sobě samé v roztopení. „Co když mě tvá máma bude potřebovat?“ vydechla Hermiona, překvapená, že je vůbec schopná něco říct.

„Zrovna se šla prospat.“

„Jak příhodné.“

„Oh, ano. Je to pro nás dobré, že je zapřisáhlou aristokratkou a musí si tak dopřávat několik zkrášlujících spánků,“ zašeptal.

„Kdy se vzbudí?“

„Ne dřív než za hodinu nebo dvě,“ odpověděl a skousl jí ušní lalůček.

„Pojď,“ odtáhla se od něj a chytila ho za ruku.

„Kam jdeme?“ zeptal se s náznakem úsměvu.

„Do většího pohodlí,“ odpověděla, překvapená svou přímočarostí.

Draco se podivil, ale i přesto ji následoval do pokoje, kterým, jak se ukázalo, byla jeho ložnice.

Jejich vztah byl opravdu zvláštní... po jaké době je za takových okolností vhodná doba na sex? Koneckonců si hned na „prvním“ rande vyznali city… Stejně – neměla by existovat ještě nějaká další fáze, než se jejich vztah stane také fyzickým?

Hermiona propojila své prsty s Dracovými a otočila se tak, aby na něj viděla. Byl krásný v každém slova smyslu a ona si svou touhou byla jistá. Touhou, aby byl její první a možná i poslední. Na vteřinu se zamyslela, jestli na všechno nejde moc rychle, ale jak se zdálo, rychlost se v jejich vztahu stala klíčovou.

Pomalu začala couvat směrem k posteli, ani na okamžik nepřerušila oční kontakt. Všimla si zvláštní zvědavosti a obavy v jeho pohledu. Jemně jej políbila.

Lýtky lehce narazila na kraj postele. Nadechla se a pomalu se položila na pokrývky, Draca přitom stahovala za okraj trička sebou.

I v tichu mezi sebou jasně komunikovali. Chystali se překročit tu nebezpečnou, a přitom tak lákavou hranici, která je dovede na území sexu. Hermioniny myšlenky byly naprosto chaotické.

Draco věděl, že se všechno děje příliš rychle, ale nemohl se zbavit pocitu, že je to tak správně. I přes svůj šílený sen z rána věděl, že intimně se sblížit s Hermionou ještě víc posílí jeho city k ní.

Sehl se a políbil ji na naběhlé rty. Jazykem přitom sjel po spodním rtu, který pro něj byl tím nejkrásnějším na světě. Hermiona pootevřela ústa, Draco neváhal a semkl jejich rty v hladovém polibku.

Potřeboval to. A potřebovala to i ona. Bylo zde tolik nevyřešené emocionální zátěže, že představa ztratit se ve smyslné rozkoši byla téměř nutností.

Nějakým způsobem je Hermiona dostala do pohodlnější polohy a položila si svou hlavu na polštáře. Draco byl nad ní, položen na loktech, líbal ji slabě, tvrdě a zase jemně.

Byl všechno, co si kdy přála v muži najít. Byl to také jediný muž, kterému dovolila vidět ji, když se nekontrolovala. Byl to jediný muž, kterému dovolila mít ji ve své moci. Je to téměř vtipné... nikdy by nedokázala pomyslet na to, že by se zamilovala do Draca Malfoye, a už vůbec by ji nenapadlo, že to bude on, kdo si vezme její panenství.

Všechny její myšlenky se rozplynuly, když ucítila jeho rty na krku. Kdo by řekl, že krk dokáže být tak citlivým místem?

Hermionin dech se stával čím dál rychlejším a její myšlenky čím dál iracionálnějšími, Draco ovšem nikam nepospíchal a pokračoval v prozkoumávání jejího krku. Cítil, jak se napnula, jak se pod ním vrtěla, a to vše díky jeho počínání. Usmál se, zatímco ochutnával její sladkou pokožku.

Hermiona nedokázala potlačit vzdychnutí, když ucítila jeho jazyk na svém krku. Omotala kolem něj své ruce a přitiskla se k němu blíž. Potřeba cítit jeden druhého byla až neskutečná…

Z nějakého důvodu byl právě toto moment, kdy si Hermiona uvědomila, že se chystá mít sex. Najednou znervózněla.

Draco si všiml, že se lehce třese a přestal ji líbat. Lehce se odtáhl a zadíval se jí do očí.

„Proč se třeseš, lásko?“ zeptal se s obavami v hlase.

„To nic… jen je mi, uh, je mi zima,“ odpověděla.

Bylo jí jasné, že jí nevěří. Díval se jí přímo do očí a vyčkával na upřímnou odpověď.

„Jsem trochu nervózní,“ přiznala potichu.

„Jdeme na to moc rychle?“ zeptal se a znovu se opřel o své lokty.

„Ne, to ne. Já jen. Je to… poprvé,“ zašeptala tiše.

Tato nevinná slůvka přiměla Draca znovu přemýšlet nad svým příšerným snem.

'Myslíš si, že ji miluješ, ale není to tak... Ty. Ji. Nemiluješ...' V hlavě mu zněla slova jeho otce, a on na vteřinu zapomněl, že vedle něj leží Hermiona.

„Draco?“ promluvila na něj potichu.

Potřásl hlavou a shlédl na ni. Rty měla oteklé od polibků a měla je tak rozkošně našpulené. Vypadala jako krásný, rozcuchaný anděl.

„Já, já… musím jít,“ řekl a téměř utekl z místnosti. Za sebou zanechal Hermionu, ležící na posteli. V hlavě se jí vynořila otázka: 'Co jsem jen udělala špatně?'

****

Draco byl ve svém křídle za méně než pět vteřin. Srdce mu bilo o závod, na hrudi cítil silný tlak a sotva dokázal popadnout dech. Jeho myšlenky létaly mezi oběma mozkovými hemisférami. Emoce řvaly, aby se vrátil a uspokojil ženu, které patřilo jeho srdce, zatímco jeho racionální stránka jej nutila zůstat v klidu a promyslet si své city dřív, než vezme navždy něco, co by žena měla dát muži, kterého miluje.

Bylo to zvláštní... nevěděl proč se mu vrátily myšlenky na sen zrovna v tu chvíli. Ale bylo to děsivé. Čekala celou tu dobu a Draco nedokázal pochopit, proč chtěla, aby zrovna on byl ten první.

Jeho myšlenky přerušilo zaklepání. Mohla to být jedině ona. A protože se opíral o dveře, zaklepání bylo tiché – věděla, že je uvnitř.

Nemohl se jí vyhýbat, to by bylo zbabělé. Nakonec by si s ní stejně musel promluvit. Otevřel dveře a postavil se jí. Ve tváři měla ustaraný výraz spolu s bolestí z odmítnutí.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a vešla dovnitř. Stáli naproti sobě, a přitom se na sebe nedokázali podívat.

„Jo, jen jsem si vzpomněl, že něco musím dodělat,“ odpověděl a rukou si prohrábl vlasy.

„Draco, já nejsem idiot. Pokud jsi se mnou nechtěl nic mít, mohl jsi to prostě říct.“

Překvapeně se na ni zadíval. „To ale vůbec není pravda.“

„Tak proč jsi pak utekl?“

„Já nevím,“ řekl a pokrčil rameny. „Podívej, jen potřebuji trochu času, abych si všechno promyslel. Už jsem ti přeci řekl, že jsem pod psychickým tlakem, který bych nejdřív rád vyřešil.“

Hermiona sklopila pohled k podlaze a pomalu přikývla. „Přece víš, že ti chci pomoct.“

„To nemůžeš. Nikdo mi nemůže pomoct.“ Mimoděk se odtáhl.

„Takže čekáš, že se prostě budu držet stranou a čekat, až konečně vypadneš ze své mentální úzkosti?“ zeptala se a její hlas začal nabývat na jistotě. „Řekla jsem, že tě miluji a to znamená, že se chci vyrovnávat i se všemi sračkami, které na mne hodíš. Ať už to jsou tvé změny nálad nebo nějaký vážný problém. Nechci ale, abys mě nechal tápat v temnotě a čekat, až se něco stane.“

Draco se na ni zadíval a viděl, jak jí oči září silou. „Omlouvám se. Já nemůžu, já jen… prosím, jen mi dej trochu času. Pár dní, víc nežádám. Potřebuji to udělat sám. Musím se ujistit, že jsem neztratil i poslední zbytek zdravého uvažování.“

Hermionin pohled trochu změkl. „Dobře, dám ti, co chceš. Ale chci vědět, o co jde hned, jak to vyřešíš, ať už je to cokoliv. Nenechám to jen tak přejít.“

Draco krátce přikývl. Možná, že krátká pauza by jim mohla prospět. Pokud ne, tak se s tím popere, až se jí bude muset znovu postavit.

Věnovala mu poslední pohled a odešla z pokoje.

****

Ten pátek se Hermiona rozhodla strávit volno v sídle namísto svého bytu. Zítra vezme Narcissu na Ronovu svatbu a bude jednodušší, když zůstane tady.

Uteklo už pět dní od chvíle, co s Dracem skoro měli sex. Pět dní, kdy se viděli pouze v Narcissině přítomnosti, kde se k sobě chovali tak, jako by se mezi nimi nikdy nic nestalo.

Hermiona se nechystala si cokoliv nalhávat. Bolelo to. Bolelo to hodně. Neměla nejmenší tušení o tom, co se mu honilo hlavou, a to ji přivádělo k šílenství. Byla přeci jen člověk, a přesně proto si myslela, že je to všechno její vina. Možná ji opravdu nemiloval. Možná nebyla dost přitažlivá... možná, možná to bylo proto, že je narozená u mudlů...

Tentokrát ale nedovolí, aby ji tyto myšlenky pohltily. Musí si uvědomit svůj hlavní úkol: pomoci Narcisse s její schizofrenií. No a co, že se ubrečela ke spánku? No a co, že na sebe zírala do zrcadla a poznamenávala si své chyby? No a co, že se jí srdce lámalo pokaždé, kdy se Draco usmál na svou matku a na ni ne?

Den svatby skutečně nemohl být lépe načasovaný. Hermiona potřebovala utéct ze sídla a potřebovala mluvit s Isabellou.

Nasadila si svůj stříbrný náhrdelník, dárek od Isabell za získání statusu léčitelky u Sv. Munga. Stříbrná slza s fialovým kamenem uprostřed jí končila nad výstřihem.

Posunula se o pár kroků vzad, aby pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Její šaty měly stejnou barvu jako kámen v náhrdelníku – tmavě fialové. Když se pohnula, šaty se téměř třpytily. Sahaly jí až ke kolenům a vázaly se kolem krku.

Vlasy nechala rozpuštěné, ale i přes to vypadaly opravdu skvěle. Nanesla si lehký make-up s trochou růžové tvářenky a přírodními očními stíny.

Když byla spokojená, odešla ze svého křídla za Narcissou, připravená doprovodit ji na svatbu. Narcissa vypadala nádherně. Její šaty byly tmavě modré a zdůrazňovaly její krásu. Vlasy měla stažené v jednoduchém drdolu a modré oči jí přímo zářily. Hermiona cítila bodnutí žárlivosti.

„Narcisso, jsi den ode dne krásnější,“ řekla Hermiona a vykouzlila tak u starší čarodějky úsměv.

„Děkuji, Hemiono. Musím uznat, že vypadáš opravdu nádherně. Ze svatby jistě odejdeš se spoustou nápadníků.“

Hermiona potlačila zamračení a místo toho se usmála. „Děkuji. Jsi připravená jít?“

„Ano, ale měly bychom se nejdříve rozloučit s Dracem,“ prohlásila Narcissa, chytila Hermionu za paži a ladně ji vedla ke schodům. Hermiona opět potlačila zamračení a raději se soustředila na schody a své podpatky.

Narcissa zaklepala na Dracovy dvojité dveře hned, jakmile došly do druhého patra. Otevřel dveře a dech se mu málem zastavil, když spatřil krásku stojící vedle své matky.

„Už odcházíme, Draco, jen jsme se přišly rozloučit,“ řekla Narcissa, které neunikl pohled, který věnoval mladé léčitelce.

„Oh, ano, jistě. Bavte se,“ řekl jemně a nahl se ke své matce, aby jí věnoval polibek na rozloučenou.

Téměř si k sobě přitáhl i Hermionu a věnoval jí polibek na ty krásné rty, ale ovládl se.

Po chvíli jej ženy opustili a vydaly se na svatbu.

Draco pomalu zavřel dveře a vrátil se ke svému zírání na strop.

Hermiona vypadala víc než nádherně. Ale on přeci věděl, že je krásná už dřív. Nezáleželo na tom, co měla zrovna na sobě, jak měla upravené vlasy nebo jaké použila líčení.

Posledních pár dnů bylo příšerných. Opakovaly se sny s otcem. Opět mu sděloval, že Hermionu nemiluje. Říkal, že jeho pochybnosti byly správné.

Láska dokáže být lstivá. Neexistuje žádná definice, která by učila lidi, jak milovat nebo jak rychle jsou lidé vůbec schopni milovat. To je u každého jinak. Pro Draca to všechno bylo matoucí a děsivé. Jak mohl vědět, že nedělá chybu, když usiluje o tak skvělou dívku, která neměla vůbec žádné problémy, zatímco on jich měl víc než celý kouzelnický svět dohromady?

Draco se musel usmát, když si uvědomil, že udělal něco neskutečného. Zcela opustil svou pravou mozkovou hemisféru. Stal se z něj analyzující a racionální blázen.

Kdyby prostě jen věřil svým instinktům a svým emocím, jako to dělal vždy, nedostal by se do tohoto divného chaosu.

Musel se znovu usmát. Jak jen mohl být tak hloupý? Bylo to přeci tak jednoduché! Miloval ji a miloval ji opravdu moc. Byl kolem ní dva týdny a věděl, že ji miluje. Nasrat na jeho noční můry a na pravidla lásky a vůbec nasrat na všechno kromě jeho andělské léčitelky, kterou chtěl mít znovu ve svém náručí.

Zbývalo jen počkat, až se vrátí ze svatby, aby si s ní mohl promluvit. Teď ale musel být soudcem v show elfích talentů. Díky tomuto uvědomění to bude menší zlo, než si původně myslel.