Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola devátá: Do pekla

Albus Brumbál, sám ve své kanceláři, pozoroval stmívání za okny, zatímco usrkával horkou čokoládu a vychutnával si její chuť. Potřeboval teď veškerou útěchu, které se mu mohlo dostat.

Zpráva o stavu slečny Grangerové, kterou mu před pár minutami podal Severus, mu přidělala větší starosti, než dal napjatému muži najevo. Nebyla to jenom její horečka a reakce těla, které zapříčinily, že se teď díval do noci, jako kdyby v ní hledal odpovědi.

Byl to také chladný a zcela nezaujatý hlas, kterým ho Mistr lektvarů o těchto věcech informoval. Severus si o slečnu Grangerovou nedělal takové starosti jako Albus. Necítil lítost. Něco v jeho tváři dokonce vyjadřovalo spokojenost s jejím stavem.

Všechny ty roky, co Severuse znal, působil ten mladý muž na Brumbála vždy až zbytečně ustaraně. Pečoval příliš o své studenty, vynakládal příliš mnoho energie a srdce na zajištění jejich blaha. Znepokojený nad nemocemi těch Zmijozelů, kteří byli buď zranění anebo se obrátili k temné straně. Každého studenta, který odešel, každého chlapce či dívku, kteří opustili cestu Světla, považoval Severus za osobní selhání. Vždy obviňoval víc sebe než své chráněnce.

Ale ne tak se slečnou Grangerovou. Nebylo chybou nechat na ni dohlížet právě Severuse? Ale v té chvíli to vypadalo jako logické řešení. Ten muž prošel vším, čím teď trpěla slečna Grangerová, věděl, jaké to je skrývat se ve tmě. A Brumbál doufal, se svým typickým bláznivým optimismem, že ti dva by si snad navzájem mohli pomoci.

A tak zoufale potřeboval, aby to děvče uspělo!

Před rokem, kdy Voldemortův návrat vešel ve známost, a i ministerstvo uznalo, že představuje hrozbu, Brumbálovy naděje byly vysoké. Očekával komplikace, jistě, ale nikdy nepochyboval, že válka brzy skončí.

Nyní však, o rok později, díky neúspěchům, zradám a zklamáním, si tím už nebyl tak jistý. Bystrozoři a Řád pracovali společně, dali dohromady doplňující se plány a obrovské finanční prostředky, ale ať udělali, co udělali, zdálo se, že Voldemort je vždy o krok před nimi.

Jediné úspěchy, které v posledních měsících dosáhli, byly díky informacím slečny Grangerové. Než se nadál, tato mladá žena se stala klíčem k zničení Voldemorta a pro Brumbála jediným důvodem k naději.  

Před rokem tato naděje spočívala na Harrym. Harry…

Brumbál si povzdychl a zkoumal tmu venku, hledaje odpovědi, které nemohl najít. Harry se neubíral cestou, kterou očekával. Poté, co mu Brumbál řekl o proroctví, doufal, že rychle dospěje a vypořádá se s úkolem, který ho čekal.

Velice nerad okrádal chlapce o to málo, co zbývalo z jeho dětství, ale jejich nepřítel se stával příliš silným, než aby si ho mohli nevšímat. Ale Harry nejevil zájem o výuku, souboje nebo přípravy na věci, které přijdou. Místo toho se stáhnul do útěchy normálu, kdy se učil do školy, hrál famfrpál a plánoval žerty se svým přítelem Ronaldem Weasleym.

Byla to Hermiona, která splnila jeho očekávání. Alespoň jeden člen Zlatého tria to vzal vážně. Jakými hlupáky my smrtelníci jsme, pomyslel si odevzdaně.

Zaklepání na dveře ho vyrušilo. Ale než mohl odpovědět, dveře se rozlétly a Minerva McGonagallová vtrhla do místnosti.

„Minervo,“ pozdravil ji zdvořile, vstal ze svého křesla a přistoupil k ní. „Jak rád tě vidím! Musím ti však říct, že mám dnes večer schůzku, které se musím určitě věnovat. Takže pokud ti to nevadí, mohli bychom se sejít v jiný čas…“

„To mi tedy vadí, Albusi,“ přerušila ho ostře. „Moc mi to vadí. Přestaň se přede mnou skrývat, ty nesnesitelný chlape!“

„Nevím, o čem to mluvíš, má drahá,“ odpověděl přátelsky. „Tento rok mám moc práce – ale pokud si myslíš, že jsem tě přehlížel, určitě…“

„Albusi Brumbále! Možná nejsem tak stará jako ty, ale nejsem hloupá! Něco se děje s Hermionou Grangerovou a já mám v úmyslu zjistit co.“

„Co ti vnuklo tuto představu, Minervo?“ v Brumbálových modrých očích zoufale zajiskřilo, ale Minerva zdaleka nebyla shovívavá.

„Zaprvé – zmizela uprostřed noci. Nebyla jsem informována, až druhý den, nebyla jsem ta, kdo jí to řekl, a dokonce jsem se ani nedostala k tomu, abych ji před jejím odchodem viděla. Od doby, kdy jsem se stala hlavou nebelvírské koleje, jsi mě tak nepřehlížel, Albusi. Zadruhé – nenapsala mi, ani se mnou nemluvila během posledních dvou dnů. Mluvíme tu o Hermioně Grangerové!  Dokonce i potom co ji zkameněl Bazilišek, její první věcí bylo, že se ptala po svých úkolech. Nikdy by nešla do úkrytu bez materiálů na dva měsíce dopředu! A zatřetí – Severus se najednou vrátil ke svému starému zamračenému já. Když jsem mu vynadala za jeho jízlivost na Remusův účet, choval se jako malý chlapec přistižený při lži. Lži, která je přímo spojená se slečnou Grangerovou.“

Odmlčela se s hrozivým zamračením. Její děsivý pohled z něj okamžitě udělal šestiletého Albuse, který z kuchyně ukradl sladkosti.

„Takže, mohl bys přestat kroužit okolo horké kaše a říct mi konečně, co se stalo slečně Grangerové?“

Věděl, že prohrál. Takže jí řekl vše.

Když skončil, viděl v jejích očích slzy. Tiše jí nabídl kapesník a šálek horké čokolády. Přijala obojí.

„Ubohé děvče,“ řekla nakonec do ticha, které na pár chvil naplnilo místnost. „Tolik jsem doufala, že počká alespoň do ukončení školy.“

Zvedla pohled ze svého klína na Brumbála, který na ní užasle zíral.

„Tys o tom věděla, Minervo?“ zeptal se rozpačitě.

„Ne, proboha, Albusi! Samozřejmě že jsem o tom nevěděla! Zastavila bych ji hned, kdybych to zjistila! Ale na rozdíl od vás všech,“ odmlčela se a podívala se na něj kriticky, „jsem ji nikdy nepodceňovala.“

„Má drahá Minervo, já nikdy,“ protestoval Brumbál, ale znova jej přerušila.

„Ne vědomě, Albusi. Ale ty a řada ostatních jste se vždy soustředili na Rona a Harryho. Oni byli dvojka pro lehkomyslné kousky; způsobovali problémy a chlubili se jimi. Hermiona jediná nebyla těmto akcím nakloněna. Ona bádala, podporovala je a pomáhala jim ve škole. Čeho si však nikdo z vás nevšiml, byla její mazanost, geniální mysl, její bezohlednost a vůle obětovat vše, i sebe, aby zachránila své přátele. Pana Pottera a pana Weasleyho bylo vždy lehké zastavit. Ale od jejího prvního roku zde mne znepokojovaly její schopnosti. Protože jsem věděla, že pokud by se rozhodla jednat, nedokázali bychom ji zastavit.“

Povzdychla si a najednou vypadala ztrhaně a vyčerpaně. „Je příliš chytrá na své přátele, Albusi. Nikdy pro ni nebyli soupeři. A mě by zajímalo, jestli se jí za pár let vyrovnáš ty.“

Po dvou nocích a dnech silné horečky příznaky zmizely a zanechaly Hermionu slabou jako novorozené kotě. Nikdy předtím se necítila tak nemocná a osamocená.

Bolesti hlavy byly nejhorší. Záchvaty chvění a horečku, to vše byla schopná snést, ale tyhle bolesti jí trhaly hlavu, jako když blesk rozštěpí strom. Nemohla myslet. Nemohla mluvit. Sakra, nemohla ani plakat bolestí. Spánek byl nemožný.

A jedinou věcí, kterou viděla, když přemohla horečnaté blouznění natolik, aby otevřela své oči, byl jeho cynický úšklebek, zlomyslný obličej, ve kterém bylo napsáno 'Nenávidím vás a vy si to vše zasloužíte.'

Snape byl uvnitř i vně jejího pokoje, používal čistící kouzla, nabízel jí vodu a podával lektvary. Nikdy nemluvil více, než bylo nezbytně nutné. Nikdy se nezdálo, že by se staral, v jakém stavu je.

Ale přece, navzdory jeho odporu a znechucení, jeho přítomnost se stala pro ni útěchou. V její osamělosti jenom on v ní alespoň vyvolal vzdálený pocit člověka. Nevadilo jí, že ji neustále urážel, byla na to už zvyklá. Stejně od Snapea nikdy neslyšela nic jiného. Jen doufala, že její blouznění neodhalilo více, než by pro ni bylo dobré…

Přestaň se deprimovat, nadávala sama sobě, je čas vstávat, Hermiono!

Opatrně spustila chodidla na zem a zkusila se postavit, jen aby se horečně chytila rámu postele jako opory, když jí nohy vypověděly službu. Byla opravdu slabá jako kotě. V jednu chvíli uvažovala, že vleže znovu počká na Snapea, aby jí pomohl.

Ale obrázek Snapea, který ji bere do náruče a nese jí do koupelny, jí dodal dostatek sil, aby se do ní vydala sama.

Byla to těžká práce vykoupat se. Trvalo jí téměř hodinu, než se cítila opět čistá. Jednou dokonce ve vaně usnula a probudila se, až když jí růžová bublina polechtala pod nosem. Ale nakonec, po dlouhém nadávání a velmi pomalých opatrných pohybech, se jí podařilo opustit koupelnu bez vážnějších zranění a vybrat si nové pyžamo a teplý vlněný župan. Sedla si na kraj postele s úmyslem upravit si vlasy.

A to byl přesně ten moment, kdy Snape vtrhl do pokoje, aniž by se obtěžoval s klepáním. Její pohled ho zastihl nepřipraveného, a on znejistěl uprostřed pohybu, téměř zakopl a poměrně prudce zastavil přímo před ní.

„Vidím, že se dnes cítíte lépe,“ podotkl chladně.

„Ano. Děkuji vám za optání, pane profesore.“

„To nebylo myšleno jako zdvořilost, slečno Grangerová. Nevidím žádný důvod, proč na někoho, jako jste vy, plýtvat slušným chováním. Zabývám se jen vaším zdravím, ničím jiným.“

„Myslím si, že jsem to teď zcela pochopila, profesore.“

Neobtěžoval se na ni ani podívat, všimla si naštvaně, prostě vytáhl hůlku a namířil ji na ni.

„Vaše tělesné funkce se zdají být normální. Víte, kdo a kde jste?“

„Vím,“ odpověděla s náznakem úsměvu. „Bohužel.“

Krátce přikývl, aniž by vzal na vědomí její pokus o zlehčení atmosféry.

„Také dobře víte, že se jedná o dočasné zotavení. Zhorší se to brzy, velice zhorší. Brzy budete litovat toho, co jste udělala.“

No to byla tedy povzbuzující myšlenka! Měl opravdu talent na sypání soli do jejích ran.

„Nikdy nebudu litovat toho, co jsem udělala, pane,“ odpověděla klidně. „Ale uvědomuji si, že to nejhorší teprve přijde.“

Nad tím se ušklíbl, ale zdánlivě to nepovažoval za hodné komentáře.

„Pak bych vás měl informovat, že pan Malfoy se po uplynulé dva dny snažil prorazit moje vchodové dveře. Dokázal jsem ho poslat pryč jen se slibem, že mu řeknu, jakmile se budete cítit na to si s ním promluvit.“

„Velmi ráda bych s ním mluvila,“ odpověděla okamžitě a srdce se jí rozbušilo. Toužila po přátelském obličeji, po slovu, které ji nebude urážet. „Mohl byste ho, prosím, informovat, jakmile to bude možné?“

„Nemůžete se dočkat jeho návštěvy, že?“ zeptal se Snape nenávistně. „Možná proto, že vám připomíná Luciuse, slečno Grangerová? Nemůžete se pravděpodobně ani dočkat, až se mu vrhnete do milující náruče.“

Otočil se a odešel z pokoje, nevšimnuv si, jak při jeho slovech Hermiona zbledla. Nikdy nechtěla spojovat Dracovu vřelou, jemnou tvář s otcovou. Ty druhé oči, tak pronikavě modré, ji posuzovaly, svlékaly pohledem, zatímco jeho sametový hlas pronášel oplzlosti…

Hermiona se zachvěla a rychle přešla k oknu. Naprosto se ve Snapeovi spletla. On nebyl útěchou. Byl osinou v zadku a ona se nebude cítit pohodlně, dokud neopustí jeho komnaty.

Snapeova sova změnila Dracovu úzkost ve velké rozrušení. Opatrně spálil krátký dopis, který neříkal nic, než: „Můžete ji navštívit.“ Spěchal přes společenskou místnost, aniž by se obtěžoval zastavit se pro svůj venkovní plášť.

Když se dostal do třídy lektvarů, před vchodovými dveřmi do své kanceláře už na něj čekal Snape.

„Profesore,“ pozdravil nedočkavě Draco, „jak je jí?“

„Žije,“ odpověděl Snape chladně. „Na vše ostatní se můžete zeptat jí. Pojďte za mnou.“

Snape ho urychleně vedl přes jeho pustý pokoj a skrz gobelín, aniž by se snažil skrýt svou nelibost nad neustálou invazí studentů do jeho komnat. Proboha, ukryl tyhle místnosti z určitého důvodu!

Nedal Dracovi žádný čas, aby obdivoval jeho knihovnu nebo magický gobelín, ale rovnou ho vedl do dalšího patra, do ložnice slečny Grangerové.

„Pět minut,“ varoval Draca před otevřením dveří. „Potřebuje odpočívat.“

Draco se zhluboka nadechl a snažil se vyrovnat se střetnutím, které brzy jistě přijde. Potil se jako nervózní prvňák! Ale dřív, než mohl obnovit svoji vyrovnanou tvář, ho Snape jemně strčil dovnitř a zavřel za ním dveře.

Sotva vstoupil do místnosti, když k němu přiběhla Hermiona a zabořila se do jeho náruče. Držel ji pevně a konejšivě jí hladil záda krouživými pohyby. Draco cítil úlevu, která jím prostupovala a přetavila se v žaludku na pevný uzel.

Nějak mu odpustila. Neodstrkovala ho od sebe pryč. 

„Jak ti je, zlato?“ zašeptal jí do ucha, používaje pro ni své nejoblíbenější oslovení.

„Přivádí mě k šílenství,“ uslyšel její odpověď tlumenou jeho zelenou školní uniformou. „Zblázním se tady, Draco!“

Najednou se od něj odtrhla, nechajíc ho stát u jejích dveří. Začala přecházet po pokoji a vyzařovala nervózní sílu a agresivitu.

„Jsem zde uvězněná!“ odsekla. „Zblázním se a on mi nedovolí odejít, ten přerostlý netopýr.“

„Zachází s tebou dobře?“

Zarazila se a prudce se k němu otočila s pohledem najednou pozorným a ostražitým.

„Proč se ptáš?“

„Protože mám o tebe starost, Hermiono! Proboha, já moc dobře vím, že ty a Snape jste začali boj v okamžiku, kdy jsi vstoupila do stejné místnosti. Hrozně jsem se bál!“

Něco z jeho slov ji uklidnilo, natáhla se a něžně se dotkla jeho tváře.

„Neboj,“ odpověděla tiše. „Ale jsem ráda, že jsi přišel. Alespoň je v této zatracené škole jedna osoba, která se o mě stará jako o člověka, ne jako o něco, co se může využít.“

K jeho úžasu viděl její oči zalité slzami. Co se s ní proboha děje?

„Myslel jsem, že jsem tě ztratil,“ zašeptal. „Bál jsem se, že se mnou už nikdy znovu nepromluvíš. A já bych to pochopil. Je mi to tak líto, zlato! Měl jsem ti věřit!“

„Ne,“ řekla zamyšleně, hlavou opřená o jeho rameno. „Měl jsi naprostou pravdu. Nepřežila bych příští měsíce. Neobviňuj se a nedělej si starosti s mým chováním. Je to jen tím odvykáním, že se chovám tak divně. Vzala jsem to na sebe a musím nést následky.“

„Hermiono,“ začal, chtěl jí slíbit, že už ji nikdy nezklame, ale Snapeův chladný vrčící hlas ho přerušil.

„No, jen velice nerad ruším takovéto sladké představení, avšak obávám se, že je načase, abys odešel, Draco.“

Viděl, jak od něj Hermiona couvá, náhle se vyhýbajíc všem fyzickým kontaktům, jako by se spálila.

„Ale profesore…“

„Bez diskuze, Draco.“

Naposled se jí dotkl, ale ona se s ním už více pohledem nesetkala.

„Zavolej mě, když budeš něco potřebovat,“ řekl a odvrátil se.

Nepromluvila, ale její oči ho následovaly přes pokoj s podivně hladovým výrazem, dokud se za ním dveře nezavřely.

„Je tu ještě jedna věc, kterou s vámi musím probrat, pane profesore,“ řekl Draco, zatímco následoval Snapea dolů po schodech.

„Posaď se,“ odpověděl Snape mile a nabídl mu židli.

„Před dvěma dny,“ začal Draco pomalu, „můj otec přiložil dopis pro Hermionu do jednoho mého. Žádal mě, abych jí dal ten dopis ihned, jakmile budu mít příležitost. Nebyl jsem si jistý… Víte o povaze jejich… vztahu,“ začervenal se, „a měl jsem obavy, že by ji to mohlo rozrušit, ale pokud obsahuje informaci, která je důležitá, neměl by být doručen příliš pozdě…“

„Udělal jsi dobře, že jsi mi o tom řekl, Draco,“ sdělil mu Snape s nečitelným výrazem v očích. „Odevzdej mi ho a já projednám s ředitelem, jestli jí ho dáme.“

Draco přikývl s pocitem úlevy, že se zbavil zátěže a opatrně vytáhl tmavě zelenou obálku z jedné své kapsy.

Snape si ji vzal a pak odvedl Draca k magickým dveřím svých komnat.

„Zavři za sebou pořádně dveře kanceláře,“ řekl, a v momentě, kdy už Dracova silueta mizela ve zlatavé záři, ještě dodal: „Budu tě informovat.“

Dracův vděčný úsměv mu způsobil bolest v hrudníku. Chlapec si podržel svoji důvěřivost a vřelost, a to navzdory otci jakým byl Lucius Malfoy. A teď tato děvka využívala přesně těchto vlastností, aby s ním manipulovala. A jeho by zabilo, kdyby se dozvěděl o její zradě.

Vrátil se k pohovce, otevřel dopis a pomalu se posadil, aby si ho pročetl. Přečetl si ho dvakrát s vážným výrazem ve tváři. 

Pak znovu povstal, vyšel do prvního patra a otevřel Hermioniny dveře bez klepání. Seděla na posteli a zjevně na něj čekala.

„Takže otec vám nestačí?“ zeptal se ledově. „Musela jste svést taky syna?“

„Draco a já jsme jen přátelé,“ odpověděla stroze. „Není mezi námi nic ani vzdáleně romantického.“

„Pochybuji, že vůbec znáte termín romantický, slečno Grangerová,“ poznamenal kousavě.

„Proč mě prostě nenecháte být, profesore?“ zeptala se a únava čišela z jejího hlasu. „Necítím se moc dobře.“

„To není můj problém, že?“ zeptal se útočně, ale pak se tón jeho hlasu náhle změnil. „Každopádně nebudu ztrácet váš drahocenný čas, přestože vaše přítomnost mi dělá vyloženě radost. Mám pro vás dopis.“

„Kdo by mně mohl psát?“ zazněl její hlas, napjatý zoufalstvím a zklamáním. „Nevysmívejte se mi, profesore. Už tak jsem na kolenou.“

Cítila se hrozně a její emoce úplně zvlčily. Chtěla se k němu vrhnout a kopnout ho, a zároveň si nepřála nic jiného než silné objetí a nekonečný pláč. Mohla by si vyplakat srdce, věřila, a nemyslela to jako metaforu.

„Vaše oblíbená poloha, není-liž pravda, slečno Grangerová?“ vyštěkl. „Ale myslím, že odmítnu nabídku, děkuji. Váš drahý milenec vám píše.“

Viděl, jak se jí nahrnula do tváří krev, její oči se rozšířily ve zpomaleném uvědomění.

„Dovolte mi, abych vám to přečetl – je to takový krásný dopis!“ nedal jí čas, aby mohla reagovat, rozložil pergamen a začal odporným sladkým hlasem: „Drahá Hermiono!“

Věděl, že to co dělá, je špatné, ale upřímně řečeno, byl příliš naštvaný, aby se o to staral. Tahle hloupá holka ho stála přátelství, volný čas a klid duše a on chtěl vymazat ten její arogantní výraz dokonalé sebekontroly!

„Ne, profesore,“ zašeptala se smrtelně bledou tváří. „Prosím, nedělejte mi to! Nesnesu to…“

„No, ale mohla jste snést šukání s ním, ne?“ přerušil ji hrubě. „Proč si tedy pak neposlechnout jeho láskyplné sliby, slečno Grangerová?“

„Drahá Hermiono,“ začal znovu, ignoruje její třesoucí se hlas, který ho prosil, aby přestal. „Draco mi řekl o tvém… úsilí. Jakkoli vynikající byl tvůj nápad, nemělas ho zkoušet na vlastní pěst. ON je však velmi potěšen tvojí pracovitostí. ON sám od sebe mi řekl, že na mudlovskou šmejdku jsi působivě udatná. Doufám však, že ti hloupí idioti tě nebudou držet v úkrytu příliš dlouho.“

Odmlčel se a viděl, že se od něj odvrátila čelem ke krbu, obě její ruce spočívaly na železné mříži, která bezpečně držela v kamenném krbu.

Tak ona ho ignorovala? Měl v plánu tady přestat, protože ji nechtěl vnucovat zbytek dopisu. Sakra byl tak nechutný, že to ani nemohl přečíst nahlas! Ale její pevná záda se mu posmívala a vyzývala jej, aby pokračovali v této hře.

„Chystáme něco speciálního na tvůj návrat. Nemohu se dočkat tvého svíjejícího se těla pode mnou, Hermiono. Budeš se přede mnou plazit, žebrat o víc, a já najdu způsob, jak nasytit tvoji bezmeznou touhu po bolesti! Pamatuješ si, když jsem tě bičoval? Zapletená kůže, která řezala tvoji jemnou pokožku a tvé výkřiky rozkoše? Budeš křičet znovu, Hermiono! Přinutím tě žebrat o milost a vzlykat o pomoc, když budu ničit tvé tělo, pošpiním je všemi možnými způsoby…“

Zarazil se. Zašlo to příliš daleko. I kdyby se jí líbilo takové svinstvo, byla v jeho péči a on by neměl reagovat na její dětinskou výzvu.

Ale ona se pořád nepohnula. Stála u krbu, pěsti kolem ostrých hrotů železných tyčí, tuhá a bez života jako socha. Něco s ní není v pořádku. Možná pociťovala, že znovu přijde záchvat.

„Slečno Grangerová,“ požádal chladně, „vraťte se okamžitě do postele.“

Trhla sebou, jako by jí jeho hlas ubližoval.

„Slečno Grangerová,“ zopakoval netrpělivě.

„Ne,“ zašeptala ochraptěle, téměř vrčící. „Zabiju se dřív, než se mě znovu dotkneš!“

Zbláznila se snad teď úplně? Podrážděný Snape k ní vykročil, ale náhle se zastavil, když se k němu otočila čelem. Krev kapala z jejích rukou; svírala hroty mříže tak silně, že ji způsobily hluboké rány, z kterých prýštila krev. Ale její oči ho šokovaly. Oči šílené ženy, obrovské a tmavé ve tváři postrádající barvy.

„Co jste to říkala, slečno Grangerová?“

„Nechoď blíž, Luciusi! Prosím, neubližuj mi!“

Má halucinace, uvědomil si najednou. Něco v dopise jí rozrušilo natolik, že začala takhle silně reagovat. Proklínal svou neopatrnost.

„Slečno Grangerová, já nejsem Lucius Malfoy. Jsem Severus Snape, váš učitel lektvarů a já vám neublížím. Nebojte se.“

Ale proč se ho bojí, když ho pokládá za Malfoye? Určitě by se jí nic nestalo… milenec by jí neublížil, ne alespoň, pokud by sama nechtěla.

„Je to hra?“ zeptala se, každou minutou stále více hysterická. „Nebudu ji hrát… Nenuť mě dělat ty věci znovu… Nech mě jít… Prosím, Luciusi, já nemůžu! Neubližuj mi!“

„Ale není to přesně to, co chcete?“ odpověděl ostře, jeho trpělivosti ubývalo. „Aby vám ubližoval?“

Vykřikla, když zkrátil vzdálenost mezi nimi a dřepla si zády proti krbu. Její hubené tělo se třáslo strachy.

„Ne!“ panikařila. „Nikdy jsem to nechtěla… už nikdy víc! Proč mě tak mučíš? Nezacházel bys tak ani se psem… minule mě to málem zabilo, nevšiml sis? Ne, prosím tě, Luciusi!“

„Uklidněte se, slečno Grangerová!“ její rozrušení ho děsilo a stále mohl vidět její velké oči, které ho ustrašeně sledovaly, pletouce si ho s Malfoyem a uhýbajíce při každém jeho pohybu.

„Všechno je v pořádku. Nemusíte se ničeho bát. Uklidněte se.“

„Už nemůžu více hrát tu hru! Omlouvám se… Snažila jsem se… Vím, že bych měla být silnější… Nesnesu, aby ses mě znovu dotýkal! Prosím, nebuď na mě naštvaný!“

„Je to v pořádku,“ snažil se ji uklidnit. „Nikdo vás neobviňuje. Neudělala jste nic špatného.“

„Ale já jsem je zklamala!“ vzlykala, poslední kousíčky skutečnosti na ní dopadly, zanechávající jí ve vlastním osobním pekle. „Musím je dostat přes tuhle válku živé, ale jsem příliš slabá! Zklamala jsem je! Proboha, všechny jsem je zklamala! Nejsem nic než špinavá děvka a ani to nedělám dobře!“

Najednou do jejího šíleného chaosu myšlenek vstoupila jakási představa a ona se snažila vstát, z poloviny se podpírajíc o krb.

„Ale ty jim neublížíš, Luciusi?“ zašeptala udýchaně, strach a potřeba klamat v ní bojovaly. „Můžu být opravdu dobrá, Luciusi, můžu ti dát potěšení, o kterém se ti ani nesnilo!“ velké slzy stékaly po její tváři, ale ona si jich nevšímala. „Dělej si se mnou, co chceš, ale neubližuj ostatním, prosím!“

Hrůza ochromila Severuse, když se její třesoucí se prsty natáhly a dotkly se jeho tváře, neobratně ho pohladily a celé její tělo se zkroutilo v toužebné grimase. Odtáhnul se od ní tak daleko, jak to jen bylo možné, a ona najednou vypadala, jako by zapomněla na jeho přítomnost.

Svezla se znovu na podlahu, rukama objímajíc kolena, která si přitáhla k hrudníku, tělem kývajíc dopředu a dozadu v bezmocné snaze se uklidnit.

„Udělám, co je třeba … Udělám, co je třeba,“ zašeptala znovu, úplně zapomínajíc na své okolí.

Nikdy v životě se necítil tak bezmocný, ani když musel přihlížet a sledovat, jak Pán zla mučí mudly. Ona mučila sama sebe právě teď před jeho očima, trestala se za něco, co nemohl pochopit, a s čím nemohl nic dělat.

„Jste hloupá,“ zamumlal si vášnivě pro sebe. „Jste příliš hloupá! Hloupá malá mudlovská děvka, Hermiono!“

Proti svému přesvědčení se Severus rozhodl to zastavit. Nemohl se na to déle dívat. Opatrně se přibližoval, krok za krokem. Trvalo celou věčnost, než přešel místnost, ale ona si ho v panice ani nevšímala. Teprve když si dřepnul vedle ní, uvědomila si jeho přítomnost a začala znovu křičet strachy, vyděšenými, žalostnými výkřiky malého zvířete.

Vzal ji za ramena dřív, než se mohla od něj odplazit a začal s ní zlehka třást.

„Slečno Grangerová,“ zvolal, „slečno Grangerová, poslouchejte mě.“

Nezdálo se, že by to na ní mělo nějaký vliv a její panika se jen zvětšila.

„Hermiono!“ zkusil to znovu v naději, že použití křestního jména jí uklidní. „Hermiono, to jsem já, profesor Snape. Poslouchej můj hlas! Nikdo ti neublíží, jsi v bezpečí. Slyšíš mě, Hemiono?“

Pomalu přestala bojovat a pozvedla k němu hlavu. Její tvář byla stále maskou bolesti a strachu, ale rozum se jí vrátil do očí a ona ho poznala. K jeho bezprostřednímu překvapení pohled na něj jako kdyby ji uklidnil. Její rty krvácely od toho, jak si je kousala. Pokusila se promluvit, ale její hlas byl ochraptělý z křičení a dvakrát se pokusila marně, než jí bylo rozumět.

„Pro…fesore Snape,“ zašeptala, „co se stalo?“

„Nepamatujete si, slečno Grangerová?“

„Ne… něco jste mi říkal, že? A potom vše zčernalo. Je mi líto, že jsem vás neposlouchala, profesore,“ znepokojeně se omlouvala.

„Myslím, že bych vám za to měl strhnout body,“ odpověděl suše a ona se k jeho překvapení usmála. „Měla jste halucinace, slečno Grangerová. Spletla jste si mě s někým jiným a zpanikařila jste.“

Strach zahalil její tvář ještě jednu. „Říkala jsem něco?“ zeptala se.

Co se to snažila před ním skrýt, ptal se Severus sám sebe. Její strach z Luciuse? Skutečný stav její mysli? Ale proč mu to neřekla? A jak ty obrazy, co viděl v její mysli, do toho zapadají? A najednou se ho zmocnila předtucha. Koneckonců byla nejchytřejší čarodějka, kterou kdy učil. Nebylo nemožné, aby se…

„Ne,“ odpověděl nakonec, „nic srozumitelného. Ale měli bychom vás vrátit zpátky do postele. Mohlo by to každou chvíli začít znovu.“

Přikývla a s jeho pomocí se jí podařilo vstát a dostat se do postele. Jestli si všimla péče, s kterou na ní složil přikrývky, mnohem více péče než ukázal v posledních dnech, nijak to nekomentovala.

„Je něco, co vám musím říct, profesore,“ zašeptala, bojujíc se spánkem, který se jí snažil přemoct.

„Pak mi to řekněte, slečno Grangerová.“

„Když se můj stav zase zhorší… když začnu mít halucinace, musíte mi přivázat ruce k posteli.“

Byl ohromený.

„Proč, pro všechno na světě, bych měl takovou věc dělat?“ zeptal se ji.

„Protože ovládám bezhůlkovou magii,“ zašeptala unaveně. „Ne tolik jako vy, profesore, ale je poměrně dost kouzel, která zvládnu. Bylo by pro vás i pro mě příliš nebezpečné nechat mi kontrolu nad mýma rukama. Ještě se mi ji nepodařilo udělat bez rukou,“ vysvětlila, a dokonce i v jejím současném stavu to vypadalo, že jí to štve.

Severus musel potlačit úsměv. Vševědka až do konce, jak se zdálo. I když upřímně doufal, že toto nebude její konec.

Ale měla naprostou pravdu. Nejen, že by nekontrolované kouzlo mohlo způsobit škody a zmatek, ale mohla by také sama sebe zabít, pokud by použila kouzlo na vlastní tělo.  Zbytky Bezeztrátového lektvaru v její krvi by kouzlo nasávaly, dokud by z ní nezbyla jen vysušená skořápka.

„Cenná rada,“ odpověděl neutrálně. „Budu tomu věnovat pozornost. Teď spěte.“

Slabě přikývla, ale náznak paniky se opět objevil v jejích očích, když se otočil.

„Neodcházejte,“ zašeptala naléhavě, „prosím.“

Její oči, tmavé a unavené se setkaly s jeho. „Čeho se tak obáváte, slečno Grangerová?“ zeptal se tiše a posadil se na kraj její postele.

„Já se nebojím,“ odpověděla s takovým poctivým překvapením, že by ho považoval za skutečné, kdyby jí neviděl plazit se před pár minutami na podlaze. Proboha, byla nejlepší lhář, kterého kdy viděl. „Jen nechci být v tuto chvíli sama.“

Před hodinou by na to reagoval se zuřivým opovržením. Teď jen prostě přikývl.

„Neodejdu,“ odpověděl. „Dojdu si jen pro něco na práci a židli, slečno Grangerová.“

Když se vrátil s hromadou esejů, které čekaly na opravu, už upadla do hlubokého a neklidného spánku.