Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Otázky vedy

Kapitola 9: Někde, kde to známe jen my

Otázky vedy
Vložené: Jimmi - 19.01. 2023 Téma: Otázky vedy
Mery nám napísal:

2. srpna 2012 v 22:41 | Mary |

Velice vám všem děkuji za krásné komentáře a že jste tak hezky přivítali Bee, která mi tady s tím pomáhá.

Přeji pěkné počtení a hlavně krásný pro vás mladší :D poslední měsíc prázdnin, pro vás o něco starší poslední dva měsíce prázdnin a pro nás staré nátury prostě krásné dny volna :D

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 9: Někde, kde to známe jen my  

Hermiona si pročítala poznámky, které napsal toto ráno její brk. Dobře, fajn, ve skutečnosti jim vůbec nevěnovala pozornost, přemýšlela o tom, co se právě stalo v zahradě.

Draco a Hermiona to ráno společně vešli do domu, kde se rozdělili. Draco ji nechal dělat její práci, zatímco on se věnoval svým činnostem, pravda ale ležela tiše ve vzduchu – oba si vše potřebovali promyslet.

Její mysl šílela. To se zrovna opravdu zamilovala do Draca Malfoye poté, co jeho dobrou stránku znala jen týden?

Jak se mohli, tak rychle zamilovat, když se celé roky tolik nenáviděli? Když se Hermiona dozvěděla, že Draco zradil Temného Pána, přeměnila svou nenávist, kterou cítila ze školy, na lehkou nelibost vůči tomuto arogantnímu spratkovi.

Toto všechno se dělo tak rychle. Bylo to jakoby všechny ty roky vzájemné nenávisti byly pouze zástěrkou vášně a jejího vyústění v něco… vášnivého a emocionálního.

To ale pořád nevysvětlovalo, jak se zamilovali. To by bylo, aby Hermiona nechtěla přijít na ten pravý důvod. Jak si vůbec mohli být jistí tím, že se milovali? Jak je možné, že ona milovala jej a on ji v pouhém týdnu...?

Potom jí to trklo. Bylo to tak jednoduché, a přitom lehce přehlédnutelné.

Láska není něco, o čem přemýšlíte, je to něco, co cítíte.

Proto věděla, že jej milovala. Když ji držel v náručí to ráno, kdy brečela, nad ničím vlastně nepřemýšlela. Ale cítila lásku. Cítila ji svým srdcem, a ne svou myslí.

Psychologie to nedokázala vysvětlit, protože to nemá s mentálním procesem nic společného. Jakkoliv se toto odvětví vědy snažilo objasnit lásku a přitažlivost, nikdy tyto emoce nemohlo plně vystihnout.

Hermiona se usmála, když si své pocity potvrdila. Opravdu byla zamilovaná, protože pro jednou, její mozek ji neřekl, že má milovat. Většinou se ve všem spoléhala na svou mysl, ale toto z ní nevzešlo, a přitom se to zdálo tak správné.

****

O pár chvil později byly Hermioniny myšlenky přerušeny Čuríkem.

„Léčitelko Grangerová, mistr Draco potřebuje vaší asistenci s paní Narcissou... zdá se, že není sama sebou!“

Hermiona rychle odložila poznámky a rozeběhla se halou do Narcissina křídla. Našla Draca jak stojí vedle své matky a vypadá ponuře, Narcissa, sedící v křesle u okna si vesele povídala.

„Co se děje?“ Zeptala se Hermiona a přistoupila k nim blíž.

„Nemám ponětí.“ Odpověděl Draco a naznačil Hermioně, aby Narcissu poslouchala.

„Ahoj, Lio!“ Řekla Narcissa, když se otočila k Hermioně. „To je vskutku krásný růžový kostýmek.“ Hermiona na sobě stále měla modročerné šaty.

„Narcisso, kdy jsi se probudila?“ Zeptala se Hermiona klidně.

„Hmm... Nevím. Kdypak uvidím to tvé krásné děťátko? Oh, tady je. No není Noah milý, že pro tebe chová děťátko?“ Zeptala se Narcissa, postavila se a ukázala směrem k Dracovi.

„Narcisso, víš, kdo jsme?“

„Ovšemže vím, drahá, jaká hloupá otázka. Lia a Noah. Setkala jsem se s vámi začátkem roku v našem letním domě v Bath1.“ Řekla Narcissa a zvedla polštář, jakoby to bylo dítě. „Máš tak nádherné dítě, Lio.“

Hermiona přešla k Narcisse a položila polštář zpět na postel a chytla ji za paže, aby se na ni dívala zpříma.

„Narcisso, musíš se soustředit, ano? Nadechni se. Nadechni se dvakrát. Poslouchej můj hlas a nedovol svým představám jej zastřít.“

Narcissa na chvíli vypadala vyděšeně, ale udělala, co se po ní chtělo. Zavřela oči a nadechla se. Hermiona stále držela starší čarodějku a vyčkávala, než se uklidní.

Narcissa otevřela oči a dívala se zpříma na Hermionu. „Proč mne takto držíš, Lio? Máš ty nejzelenější oči, jaké jsem kdy viděla! A jsi tak vysoká!“ Hermiona ale byla o dobrých 20 cm menší.

„Má vizuální halucinace.“ Řekla Dracovi, který měl nyní pohled plný žalu. „Draco, potřebuji, abys ji udržel přesně tady, než se vrátím s neuroleptickým2 lektvarem. Prosím nespouštěj jí z očí.“

Draco přikývl a posadil svou matku zpět do křesla, jeho ruka stále ležela na jejím rameni, aby nespadla.

Hermiona utíkala zpět do svého křídla a začala se probírat svou sbírkou lektvarů. Našla červeně zbarvenou tekutinu, kterou hledala a běžela zpět. Přešla rychle k Narcisse, sundala zátku a chvíli nechala lektvar dýchat.

„Draco, potřebuji, abys ji pevně držel, protože až ji toto dám, mohla by mít křeče a třást se. Nechci, aby se zranila.“

„Proč ji jen nemůžeme magicky znehybnit?“ Zeptal se ji.

„Protože to by ji vyděsilo a to, že tě bude mít u sebe, ji dodá pocit pohodlí. Nikdy magicky neznehybňuji své pacienty. Je to příšerná metoda.“

Draco znovu přikývl a stoupl si před svou matku, klekl si přímo před ní. Chytl její paže a pevně je svíral po stranách křesla.

„Pusť mne, Noahu. Ach božínku, to je velmi vtipný klobouk, co máš.“ Řekla Narcissa, když se podívala na svého syna.

„Narcisso, chtěla by jsi něco k pití?“ Zeptala se Hermiona.

„Ne.“ Přišla ji odpověď s pokrčením ramen.

„Prosím, Narcisso, potřebuji abys toto vypila.“

„Ale já nechci nic pít.“ Odpověděla čarodějka tvrdohlavě.

„Je to lektvar krásy, Narcisso, ne, že by jsi jej potřebovala. Ale dodalo by to mládí tvým rysům.“ Zalhala Hermiona.

„Opravdu, Lio? No, hádám, že troška neuškodí.“ Řekla Narcissa a otevřela pusu, protože Draco stále pevně svíral její paže.

Hermiona se nadechla a položila lahvičku k Narcissiným ústům. Nalila tekutinu a rychle přiložila dlaň, protože toto nebyl zrovna nejchutnější lektvar. Narcissa se ve stejnou dobu snažila pohnout, kašlat i dávit, ale Hermiona i Draco ji pevně drželi. Její paže se snažily vymanit z Dracova sevření, ale on byl mnohem silnější. Slzy stékaly po jejích tvářích z hořké chuti lektvaru a nemožností jej vydávit. Její tělo se začalo otřásat a ona propukla v pláč.

Hermiona odtáhla Dracovi paže pryč a klekla si před Narcissu.
„Narcisso?“ zeptala se a odhrnula blond vlasy pryč z jejich očí.

Narcissa místo odpovědi popotáhla.
„Narcisso, kdo jsem?“ Zeptala se Hermiona a vzala její ruku do té své. Narcissa zůstala tiše.

„Potřebuješ si odpočinout. V tomto lektvaru jsou silná sedativa, musíš se prospat. Dám na tebe vyživovací kouzlo, aby tě krmilo, zatímco budeš spát.“ Řekla Hermiona a s Dracovou pomocí dostala Narcissu zpět do postele. Ta téměř okamžitě usnula.

Hermiona použila vyživovací kouzlo, které fungovalo téměř jako kapačka a také přidala monitor činnosti srdce, který byl nastaven k upozornění na Hermioninu hůlku.

Naznačila Dracovi, aby za ní šel do její kanceláře.

****

Posadila se za svůj stůl a Draco si lehl na jeden z gaučů v její kanceláři. Hermiona si rychle zapsala co se dělo a jaké použila kroky. Poslouchala, jak Draco klidně dýchal, téměř jako by spal. Zvedla pohled od poznámek a uviděla, jak ji pozoruje. Vypadal prázdně, žádná radost, naděje, nic.

„Toto ráno byla v pořádku. Myslel jsem, že děláme pokroky.“ Řekl vážně.
Hermiona si povzdechla, zvedla se a přiklekla ke gauči, na kterém ležel.

„Tvá máma byla toto ráno extrémně silná. Znovu si připomenout a slyšet všechny ty hrůzné věci od svého syna jí připravilo o veškerou energii. Co právě prožila, jsou vizuální halucinace. Vlastně jsem to každou chvíli čekala. Jen jsem nevěděla, kdy to přijde.“ Řekla Hermiona jemně, chtěla se natáhnout, aby jej pohladila ale odolala. Potřeboval prostor.

„Jsi s ní úžasná.“ Řekl a obrátil pohled ke stropu.

„To ty také. Slabší člověk už by to vzdal.“ Řekla Hermiona a tentokrát jej pohladila po tváři. Při jejím doteku zavřel na moment oči. „Jak šlo tvé analyzování?“

Potichu se zasmála a lehce jej štípla do tváře. „Nedělej si ze mne legraci.“
Draco se usmál, otevřel oči a obrátil k ní hlavu. „Nežertuji, vlastně jsem dělal to samé.“
„Opravdu?“ Zeptala se Hermiona, úsměv stále na jejích rtech.
„Ne.“ Odpověděla a rozesmál se. „Ale nad pár věcmi jsem se zamyslel.“
„Na jakými?“
„Ani nevím, jen jestli to je opravdu to, čím se to zdá být. Jestli si to s něčím nepleteme.“
„Jako například s touhou?“ Pobídla jej Hermiona, s její myslí si pohrávala stejná myšlenka.

„Jo, jestli je to opravdu láska nebo možná jen nějaké pobláznění. Ale potom jsem o tom ještě přemýšlel a přišel jsem na to, že je to láska.“
„A jak jsi na to přišel?“ Položila další otázku se slabým úsměvem.
„Nevím.“ Řekl. „Jen jsem věřil svým instinktům.“
„Já také.“
„Vážně?“
„Ano. Vážně na to nejsem zvyklá. Poslouchat takto své emoce.“
„Není to tak těžké. Jen se tomu poddej. Dělá to život zajímavějším. Chceš něco slyšet?“
„Co?“

„Když jsem byl mladší, máma mi vždy něco říkávala. Nevím odkud to měla, ale už to se mnou zůstalo a věděl jsem, že se to stane mojí mantrou, pokud budu žít dost dlouho na to, abych k někomu cítil něco tak silného.“
„Co to bylo?“
„Říkávala, že láska je o tom, dát někomu schopnost tě zničit, ale věřit mu, že to neudělá.“
Hermiona nemohla přijít na nic, co by mohla říct. „Nikdy jsem neslyšela pravdivější prohlášení.“
„Jo.“ Řekl a zpříma se na ni podíval. „Cítíš se, já nevím, tak nějak zvláštně? Merline, to vážně… vážně věříš, že jsme zamilovaní?“
„A ty?“
„No, ano. Tedy, když o těch pocitech mluvíme, cítím, jak se s tebou propojuji a že mi rozumíš, i když někdy ani já nerozumím sám sobě. Když jsme byli ve škole, opravdu jsem tě nenáviděl, tedy myslel jsem si, že jsi ta nejotravnější osoba na této planetě.“ Řekl a viděl, jak se usmála. „To si teď samozřejmě nemyslím, tedy jsou tu chvíle, kdy bych tě nejraději umlčel, ale potom jsi tak zatraceně pěkná, že vše co chci, je tě políbit.“

„Jsi příšerný romantik.“ Řekla Hermiona se smíchem.
„Snažíš se mi naznačit, že jsem sentimentální?“ Zeptal se s hraným překvapením.
„Jen říkám, že jsi v lásce jako zaláskovaná teenagerka.“ Řekla Hermiona, popichujíc jej dál. „Zamilovaná teenagerka?“ Zakřičel Draco. „Takto nazýváš lidi, kteří používají pravou stranu jejich mozku? Hmm?“
„Ano.“ Řekla okamžitě.

„No, raději budu zamilovaně teenagerský, příšerný romantik než vědátorský, roborický realista.“ Řekl s hrdým úšklebkem.
„Myslím, že tvá zamilová teenagerská stránka definuje tvé mužské ego.“
„Já jsem si svou sexualitou jistý, pěkně děkuji.“ Řekl odhodlaně. „Na tom, používat emoce a věřit instinktům není vůbec nic zženštilého.“

„Draco, je tady něco, na co se musím zeptat.“ Řekla po chvíli Hermiona.
„Co je to?“ Zeptal se, posadil se a přitáhl si ji k sobě na gauči.
„No, já jen, jak k tomuto přistoupíme? Myslím tím, co se teď stane?“
„Merline.“ Povzdechl si.
„Co?“
„Věděl jsem, že budeš plánující typ, jen jsou doufal, že s tím nepřijdeš tak brzy.“
Hravě ho od sebe odstrčila a nešpulila rty v předstíraném uražení.

Ignoroval ji. „Nemůžeš to prostě brát, jak to bude? Den po dni? Co se stane, se prostě stane? Řekla jsi, že nechceš velké schůzky a dárky a všechno to, jakkoliv moc ti to chci dát.“
„Toto je všechno trochu matoucí, to je vše... Já... ch-chci něco říct, ale nechci tě urazit.“ Řekla Hermiona nervózně.
Draco zachytil její nejistotu a vzal její ruku do své, palcem ji po ni přejížděl. „Nemůžeš urazit někoho. kdo nemá žádnou sebeúctu.“
Hermionina ústa se pootevřela překvapením i smutkem. „Draco, ne. Takto nepřemýšlej. Proč cítíš, že nemáš žádnou sebeúctu?“

„Jako by to nebylo očividné, Hermiono. Minutu poté, co jsem se přidal ke smrtijedům, jsem všechnu ztratil. Bylo to dané. Po tom všem, rozhodně nejsem hrdý na to, co se ze mne stalo. Když vidím, jak má matka trpí kvůli duševními zdraví, to je jen další zkurvený hřebík do mé rakve. Nic mne nemůže urazit.“
Hermioně se chtělo brečet. Ten arogantní kluk, kterého znala ze školy, už dávno zmizel, přeměnil se v někoho, kdo netušil, že stojí za mnoho.

„Respektuji tě.“ Řekla a přisunula se k němu blíž. „Respektuji tě za to, že sis uvědomil své chyby a místo toho, abys utekl, pomohl si zničit nejnebezpečnějšího kouzelníka dob. Respektuji tvou oddanost vůči mámě. Kdekdo jiný by ji jednoduše poslal do centra pro mentálně slabé nebo ji nechal zemřít. Respektuji tě za to, že se snažíš být sám sebou, za to že odhaluješ své chyby a síly.“

„Hermiono, předtím, než se cokoliv mezi námi vyvinulo, jsem ti řekl, že jsem jen krůček od toho ztratit zdravý rozum. Mám ve svém životě démony a horory, o kterých nechci, aby nikdo věděl. Jediný důvod, proč je říkám tobě je, že pomáháš mé mámě.“

Ta poslední část zabolela. „Tím myslíš, že bys mi tyto věci neřekl jen proto, že mne miluješ? Protože já ti opravdu chci pomoct.“

„Právě proto, že tě miluji, bych ti je neřekl. Nikdo tak čistý jako ty by neměl být vystaven tomu, čím jsem si prošel. Potřebuji se s těmito věcmi vyrovnat sám a potřebuji abys toto pochopila. Požádal jsem tě, abys byla neuropsychiatrička mé matky, ne moje.“

Hermiona přikývla. „Ale cokoliv bys mi řekl, bych použila jen abych ti pomohla, nikdy zranila.“

„Proto je to láska.“ Řekl s úsměvem. „Máš schopnost mne zranit svou znalostí, a přitom ti věřím, že to neuděláš.“

Hermiona se neubránila. Natáhla se k němu a políbila jej. Téměř se v překvapení odtáhl, ale zarazil se a polibek prohloubil, jeho dlaň ležela na její šíji, přitahoval si ji k sobě blíž.

Tento polibek byl línější než ty předtím, žádný pocit naléhavosti, žádný pocit potřeby. Bylo to nádherné, jako ty ostatní, ale mělo to v sobě pochopení. Pochopení, kterým si oba ještě nebyli jisti, a přitom byli ochotni spolu objevit spoustu nových věcí.

Hermiona se odtáhla a věnovala mu letmý polibek na rty. Draco se na ni usmál a Hermiona si uvědomila, že toto byl stejný úsměv jako ten první, který jí věnoval. Zdálo se, jako by se jeho obličej rozzářil a vyjadřoval pocit spokojenosti.

„Co jsi chtěla říct předtím, než jsme se dostali do celé této urážlivé kauzy?“

„Oh. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli jsi si myslel, že důvod, proč jsme se zamilovali, byla izolovanost nás dvou v tomto sídle.“ Řekla tiše. Lehce se pousmál a všiml si jejich rozpaků z přemýšlení nad něčím tak strašným. „Zpočátku ano.“

Překvapeně na nej vzhlédla. „Myslel jsem si, že jediným důvodem, proč bych se do tebe mohl zamilovat, byl fakt, že jsi po letech byla jedinou ženou, která byla poblíž. Ale to není pravda. Už jsem ti řekl, že věřím na osud. Osud mi tě přivedl do tohoto domu, abys se starala o mou mámu. Osud věděl, co dělal. Je to totiž prohnilý šmejd.“ Řekl, což Hermionu rozesmálo.

„Nezamiloval jsem se do tebe kvůli izolaci. Viděla jsi mé minulé netaktnosti, a přesto jsi dovolila sama sobě, dozvědět se o mě něco víc, poznat mé skutečné já. Ne osobu, do které jsem byl vychováván, ale osobu, kterou jsem já sám objevil.“ Hermiona přikývla. Dával ji tolik smysl.
„Víš, co mne nejvíc děsí?“ Zeptala se Hermiona poté, co domluvil.
„Ne, co?“
„Nevědět, co se stane. Naprosto mne to ničí.“ Řekla a otočila se k němu. „S vědou, víš, co se stane. Studuješ ji a následuješ seznam pravidel a instrukcí, a tak bys měl vždy dojít k danému výsledku. Ale toto, cokoliv by se mohlo stát, dobrého nebo špatného. To je strašidelná myšlenka.“ Usmál se na ni a položil ruku kolem jejích ramen.

„To je na tom nejspíš ta nejzábavnější část. Nevědět co je před tebou. To překvapení, náhlost, spontánnost... je to povzbuzující.“
„Jsme dva polární konce.“ Zamyslela se Hermiona. „To je taky strašidelná myšlenka. Ta studie o tom, jak se protiklady nepřitahují, se mi pořád vrací do myšlenek pokaždé, když se shodneme na různých věcech.“

„Ale Hermiono, dokázala si, že je ta teorie špatná. Dokázali jsme, že se věda plete. Protějšky se přitahují. Sakra, protějšky se do sebe dokonce zamilovaly!“ Hermiona se zasmála a objala jej pevněji. Dával smysl, i když to bylo proti vědě, která pro ni byla vším.

„Kdy se má probudit?“ Zeptal se Draco.
„Lektvar trvá 12 hodin. Probudí se zítra ráno.“
„No, musím dohnat dost práce... opravdu jsem to zanedbával. Nechápu, jak to děláš.“ Škádlil ji, když vstávali z pohovky.
„Oh, já jsem na to zvyklá.“ Řekla a šla za ním k dvojitým dveřím jejího křídla.
„Přidáš se ke mně u večeře tedy?“ Zeptal se, než otevřel.
„Je to rande?“ Odvětila se slabým úsměvem.
„Chceš, aby bylo?“ Vrátil jí, zvedl její ruku k jeho rtům a políbil ji.

Do pekla s těmi rty, i když chtěla říct ne, nebyla toho schopná. „Ano, to zní skvěle. Ale jen ležérní, necítím se na líčení a podpatky a tak.“
„Vůbec ty věci nepotřebuješ. Rád vidím tvůj obličej neskrytý. Miluji tvou přirozenou krásu. Očarovává mne to.“ Dodal s podlým úsměvem.
„No, tvá krása mne děsí, teď vypadni, uvidíme se u večeře.“ Řekla a vystrčila jej ze dveří.

****

Večeře byla úžasná. Draco byl úžasný. Ona byla úžasná. Všechno bylo prostě … úžasné. Mohli si povídat o čemkoliv a ona věděla, že by ji nesoudil stejně jako on věděl, že by nesoudila jeho. Jejich jídlo zůstalo napůl nedojedené, když zjišťovali více jeden o druhém, překřikovali své odpovědi dalšími otázkami. Bylo toho tolik co říct a tolik čemu se zasmát, o čem vtipkovat, za co pobízet. Nemluvili o temnějších věcech, na to byl jiný čas a jiné místo. Pokaždé, když se usmál něčemu, co řekla její srdce se zastavilo. Cítila se povinna jej přinutit se smát.

„Takže mě konečně přesvědčila, abych si je narovnala. Myslím, že kvůli tomu i párkrát brečela! Belle je ta nejvíc barvitá a dramatická osoba jakou můžeš kdy potkat.“ Draco přikývl a zamyslel se. „Tvé vlasy se mi víc líbily kudrnaté.“

„Vážně?“ Hleděla na něj Hermiona v šoku.
„Jo. Myslím, že kudrliny dávají dívce charakter. Ale ty vypadáš krásně, ať už je máš jakékoliv, jen se mi prostě ty vlny líbily.“ Řekl a upil své vody.
„Děkuji ti. Až příště Bel uvidím, zjistím, jak se to dělá. Udělala bych to sama, ale nejspíš by mi žádné vlasy nezůstaly.“ Řekla Hermiona se stydlivým úsměvem.
„Takže, co budeš dělat na svůj volný víkend?“ Zeptal se.
„Vlastně, chystala jsem se vzít tvou mámu na Ronovu svatbu.“ Jako odpověď zdvihl své obočí. „Je to skvělá příležitost ji ukázat, že jsou i pozitivní stránky manželství. Že ne všechna jsou taková, jakým si musela projít. Tato svatba je skvěle načasována, mohu ji využít pro další strategii léčby!“

„Jinými slovy mne tu zase necháš samotného se skřítky.“ Zeptal se, v hlase náznak nelibosti. Hermiona se usmála. „Ano, proč?“
„Merline, posledně, když jste s mámou šly nakupovat, rozhodli se, že potřebuji rozveselit, takže uspořádali talentovou show!“ Řekl s pohledem naprostého opovržení.
„To snad ne!“ Rozesmála se Hermiona.
„A to nebylo všechno! Já musel být porotce!“ Odvětil naprosto vážně. Hermiona se již ani nesnažila ovládat svůj smích... představa, kterou si vytvořila byla až příliš.

„To není vtipné!“ Řekl s hranou uražeností. „Musel jsem to trpět celé dvě hodiny! Mistrovské divadlo domácích skřítků a karaoke domácích skřítků, dokonce i tancování domácích skřítků! Pokud bych neprošel celým tím tvým narozeninovým překvapením, nejspíš bych měl náladu na hovno celý den… přestala by ses laskavě smát!?“ Řekl s úsměvem. Z nějakého důvodu ji pávě tyto slova rozesmály ještě víc, a aniž by si to uvědomila, zachrochtala. Zachrochtala smíchem. Okamžitě si dala ruce na pusu a zírala zahanbeně jak se Draco směje.

„Omlouvám se.“ řekla po chvíli jako by zrovna toto mohlo zakrýt vzniklé faux-pas. Draco se na ni usmál. „Není to nic, za co by ses měla stydět. Byla to nejspíš ta nejvíce uvolněná věc, jakou jsi kdy udělala. A také roztomilá.“
„Roztomilá? Pro pána! Ty jsi ještě víc pomatenější, než jsem si myslela!“ Řekla s úsměvem a vstala od stolu. Také se postavil a nabídl ji svou ruku.

Toto gesto spustilo v Hermioně doslova milion alarmů. Toto bylo jejich první rande. To už plánoval dál? Měla si taky něco naplánovat? To chtěl ...sex?!?!?! Draco se zastavil a podíval se na ni. „Přestaň s tím.“

Zatřepala hlavou, aby vyhnala myšlenky a podívala se na něj. „S čím?“
„Přestaň analyzovat. Přísahám, že z tebe zešílím, a to ještě nejsme zamilovaní ani jeden celý den!“

„Promiň... já jen...“ Nedokončila, nevěděla, co říct.

Chytil její obličej do dlaní. „Řekl jsem ti, že to budeme brát, jak to přijde. Žádné plánování dopředu, žádné budoucí přípravy, jen budeme žít momentem. Pokud se kvůli tomu cítíš opravdu tak nepříjemně, řekni mi to a já, ehm, nevím, udělám ti rozvrh nebo něco.“
„Ha-ha.“ Řekla hořce, milovala ale jak držel její obličej ve svých dlaních. „Takže, co teď?“

„Chystal jsem se ti ukázat, co jsi ještě nikdy neviděla.“ Řekl a vzal její ruku do té své. Hermioniny myšlenky se opět rozjely naplno. 'Oh proboha, doufám, že tím nemyslí svou ložnici. Zamilovala jsem se do blázna, ale nemyslím si, že mám nervy na to projít vším tímto v jeden den!... Merline on vypadá tak dobře zezadu! Jsem tak ráda, že v domě nenosí plášť, protože tyhle námořnické kalhoty jsou prostě... ok, dobře, uznávám...jsem divný úchyla... Oh, Zeusi dívá se na mne a šklebí se... SAKRA!'

„Přece jsem řekl, abys přestala.“ Řekl a přitáhl si ji blíž, dal ruce kolem jejich ramen a vedl ji směrem přes salonek. „Špatný zvyk… nebo dobrý. Ještě jsem se nerozhodla.“ odpověděla a naklonila se blíž k němu, vnímala jeho vůni, která ji v minutě vzrušila. Vedl ji skrz zahrady, kde se odehrálo to příšerné vyptávání otázek a kde Draco a jeho matka každé ráno snídávali.

Venku byla tma, žádné světlo v dohledu až na malý stříbrný měsíc na obloze. Hermiona se pevně držela Draco, když je vedl zahradou ke kraji labyrintu. Neviděla na krok a přemýšlela, jak pro bohy věděl, kam jde. Šli asi sedm minut, ona pohledem sledovala měsíční světlo, snažila se rozpoznat alespoň nějaké obrysy, on ji pevně držel a bez jediného zaváhání procházel cestami, které ona neviděla. Malfoyovské bludiště bylo jednou z prvních věcí kdy vybudovaných na tomto pozemku. První Malfoy, který zde bydlel v roce 1420 rozhodl, aby bylo zkonstruováno co nejsložitěji.

Střed labyrintu, kam měl každý dojít, bylo nalezeno jen třemi ze stovky Malfoyů. Tak těžké bylo jeho vyřešení. Zdálo se to jako věky, ale konečně zastavil, cítila, jak se natáhl pro svou hůlku. O chvíli později se objevila spousta malých světýlek, která kolem nich proletovala.

Hermiona otevřela ústa v úžase. „Jsou to... motýly?“ Ne, toto jsou anotýlové3. Jsou velmi podobní motýlům, až na to, že tito září, když jsou očarováni. Právě teď mají období páření, takže září nejjasněji.“ Bylo to jako by se část hvězdné noční oblohy přiblížila. Zářící tvorové vydávali naoranžovělé světlo, byli jako plamínky svíček nebo slabé žárovečky. Hermiona odvrátila pohled od anotýlů aby se podívala, kde stáli.

Byl to střed bludiště. Stáli na té nejlepší trávě Sv. Augustina4 jakou si kdo mohl koupit. Byla to tráva, na které by se Hermiona vyspala, pokud by chtěla. Byla zde nádherná fontána v jejímž středu stála smutně vzhlížející socha v antickém stylu, voda stékala z jejího poháru. I voda byla odlišná, nebyla čirá, nebo modrá, byla duhová. Tekoucí barvy byly přímo hypnotizující. V bludišti bylo mnoho květin. Vůně byla až úmorná. Sladká, pižmová, citrusová, květinové vůně se všechny spojily do jedné. Byl to Eden na Zemi, živoucí ráj.

Draco sledoval Hermioninu tvář, všechny emoce, které vnímala. Udržoval toto místo tajemstvím před všemi, které znal. Všemi, dokonce i jeho matkou. Nikdo živý nevěděl o tomto místě, pouze dvě osoby, které zde byly nyní. Hermiona se podívala na muže, který stal opodál, sledoval ji. „Je to nepopsatelné. Příliš pro vyjádření slovy“ Řekla bez dechu.

„Říkám tomu Jannah.“ Řekl, když přešel blíž k fontáně, Hermiona šla přímo za ním.
„Jannah?“ Hermiona si nemohla vzpomenout, kde to slyšela.
„Bylo to Jannah nebo Arkady.“ Pokračoval a posadil se na kraj fontánky, dlaní poklepal místo vedle něj čímž naznačil, aby se Hermiona přidala. Sedla si, nespouštěla z něj oči, když mluvil. „Arkady, jsou anglická forma řeckého slova Arcadia. Podle Řecké mytologie, Arcadia je nenarušitelná příroda v té nejnádhernější podobě.“

„Vím, co je Arcadia, ale nevím, co je Jannah.“ Řekla Hermiona a sledovala jak jeho oči září pří sdílení informací.

„Četl jsem knihu o mudlovské teologii a náboženských vírách. Jedna z nejzajímavějších věcí, kterou mudlové mají.“ Řekl naprosto upřímně. „Pohled na ráj je prominentní ve většině z nich, zejména v hlavní triádě Křesťanství, Židovství a Islámu.“ Hermiona na něj hleděla se slabým překvapením. Opravdu až moc četl. Nechala jej pokračovat.
„Takže, Jannah znamená Ráj v arabštině. Vybral jsem si jej, protože krásně zní a také protože tento jazyk je blízce příbuzný s aramejštinou, což je jeden z prvotních jazyků v židovsko-křesťanské historii. Takže jsem si to vybral, abych tak nějak zahrnul všechny tři teologické teorie.“

„Navíc je to unikátní.“ Dodal nakonec.
„Velmi, velmi unikátní.“ Řekla Hermiona s pohledem na fontánu za nimi. „Neměla jsem tušení, že toho tolik víš… no... o všem.“
„Nejsem ani poblíž toho, vědět alespoň trochu o všem.“ Řekl a držel její ruku. „Když jsem našel něco zajímavého, přečetl jsem si o tom, a to se mnou zůstalo.“
„Ano, se mnou také. Jen jsem se k tomuto tématu nikdy nedostala. Ale když slyším, jak o něm mluvíš s tak neskutečnou aurou, dělá jej to tak zatraceně zajímavým.“

„Ty vážně máš na holku celkem ostrý jazyk.“ Řekl s malým úsměvem, jeho ruka stále svírala její. „Když jsi ve společnosti Belle tak dlouho jako já, prostě to ujede. Používá nadávky víc než kdo jiný.“ Řekla Hermiona se smíchem. „Dělá mne to hrubou, hloupou nebo naivní?“
„To vůbec ne… spíš jsi díky tomu snadněji přístupná a trochu rebelující. Myslím, že když jsi vyrůstala byla jsi taková vlezprdelková káča, takže jsi potřebovala se občas vyjádřit slovy, která by měli zůstat v hospodě.“ Hermiona vytrhla svou ruku z jeho a našpulila rty. „Nebyla jsem vlezprdelková káča.“

„Oh ano, byla. Přiznávám, že jsem nebyl úplně nejlepší, takže ty bys měla také uznat své chyby.“ Řekl a přitáhl si ji blíž.
„Nebyl úplně nejlepší? Byl jsi povýšenecký, egoistický, taková povýšenecká egoistická panenka.“
Zasmál se a přitáhl si ji ještě blíž. „Panenka?“ Zašeptal ji do ucha.
„Jo, panenka.“ Vydechla každé slovo, zatímco on se přibližoval k jejímu obličeji, k jejím našpuleným rtům.

„H-mph.“ Jeho slova byla ztracena v Hermioniných rtech. Tolik ji chutnal. Ona mu chutnala víc. Mohl by tady sedět celou noc, s ní v jeho náručí, všechny jejich problémy by zmizely. To bylo to nejtěžší. Zapomenout na problémy. Na ty spousty, spousty problémů. Odtáhl se jako první, okamžitě mu chybělo teplo jejího jazyka, usmál se na ni.

„Ty jsi jediná druhá žijící osoba, která ví o středu Malfoyovského bludiště.“ Řekl tiše.
„Jsem?“ Zeptala se a rozhlédla se kolem. A tak jí řekl o historii labyrintu, jak zde měli být jen dva Malfoyové, kteří střed našli.

„Takže, jak jsi jej našel ty?“
„Běhával jsem do bludiště jako dítě, hledal jsem střed. Bylo to jako nenaplnitelný cíl. Něco, co jsem nemohl mít, a přesto jsem to neskutečně chtěl. Chtěl jsem si přivlastnit fakt, že jsem jej našel, že to bylo něco, co mi nikdo nemohl vzít, něco, na co by byl můj otec hrdý.“
„Našel jsem to po hádce, kterou jsme s otcem vedli, o mém přidání se k smrtijedům. Bylo mi stále 14, byly Vánoční prázdniny, když to znovu vytáhl. Abych řekl pravdu, prostě se mi do toho tehdy nechtělo, byl jsem líný a nechtěl jsem si pošpinit svůj vlastní hábit.“ Řekl s náznakem úsměvu. Hermiona se usmála nad jeho upřímností. Byl v osobní, vnitřní fázi, kde si dělal legraci sám ze sebe.

„Prostě mi to nechal. Říkal, že jsem ostuda malfoyovského jména... ostuda čistokrevných kouzelníků... dokonce i ostuda těch, co měli kouzelnickou krev... což byla na něj celkem silná slova.“ Povzdychl si a pokračoval.

„Byl jsem kousek od toho utéct a nikdy se nevrátit. Místo toho jsem ale přišel na okraj bludiště a vešel. Mohl jsem jít tak dvacet minut, když jsem narazil na střed.“
„Musel jsi být nadšený.“ Řekla Hermiona.
„Vlastně ano, ne proto, že jsem našel střed ale proto, že jsem konečně objevil místo, kde mne nikdo nemohl najít. Od té doby, po každé hádce, po každém setkání smrtijedů, utekl jsem na toto místo, seděl zde a díval se na Adrásteiu celé hodiny.“

„Toto je jméno té sochy?“ Zeptala se Hermiona a otočila pohled ke smutně vzhlížející postavě. „Nevím, kdo ji sem dal, nejspíš první předek, který bludiště vybudoval ale ta fontána je tak... já nevím, významná.“
„Jakto?“

„No, legenda o Adrásteii je, že byla nymfa, jejíž úkolem bylo ochraňovat Dia před jeho otcem Kronusem, který jej chtěl zabít ze strachu, že by Zeus byl mocnější. Adrásteia a její sestra Ida ukryly Zeuse v jeskyni a kdykoliv brečel, začaly dělat hlasité zvuky s meči a štíty, aby jej Kronos neslyšel a nepřišel jej zabít.“

„Toto bude znít neskutečně hloupě, ale vždy jsem si myslel, když jsem se zde přišel schovat před otcem nebo se zbavit vzpomínek z těch setkání, myslel jsem si, že mne Adrásteia ochraňovala... víš, tak jako chránila Zeuse před jeho otcem.“ Hermiona se mu podívala do očí. Do jeho šedých, důvěřujících, zlomených, smutných očí. Přála si, aby měl v dětství skutečnou ochranu, přála si, aby nevyrostl v domě, kde vůbec nějakou ochranu potřeboval. Osud k němu nebyl férový.

„Vůbec to není hloupé.“ Usmál se na ni, postavil se a protáhl si nohy.
„Myslím, že bychom se měli vrátit předtím, než po nás domácí skřítci vyhlásí pátrání.“ Řekl a zvedl ji z fontány. Zasmála se a dala ruce kolem jeho pasu.
„Ti domácí skřítci se o tebe opravdu krásně starají.“ Řekla, když je vedl zpět skrz tmu poté, co opět odčaroval anotýly.

„Zas tak moc ne. Poté, co si Hovník a Čurík se mnou odmítli hrát, byl jsem příšerný ke všem z nich. Ale oni na to zapomněli, když jsem se začal skrývat a za vše se omluvil. Jeden by si myslel, že jsem jim nabídl šlechtické tituly z toho, jak se potom chovali.“
„Nikdy jsem si tě nepředstavovala jako někoho, ke komu by vzhlíželi domácí skřítkové.“ Řekla Hermiona se smíchem.
„Ano, já vím. Mí předkové se nejspíš obrací v hrobech, šokovaní tím, jak se nějaký jejích nástupce vůbec mohl, kdy stát decentním člověkem.“ Vtipkoval.

Než se nadála uviděla světla sídla. Draco ji doprovodil do třetího patra, kde se ujistili, že je Narcissa v pořádku. Dva skřítci na ni dohlíželi, Hermiona zkontrolovala vyživující kouzlo a její funkce.

V tichosti opustili pokoj a přešli k Hermioniným dvojitým dveřím. Než se Hermiona vůbec mohla dostat k nějaké úzkosti nebo nervozitě, pohladil ji Draco po tváři a jemně políbil.

„Dobrou má lásko.“ Zašeptal do jejich rtů. Potlačila povzdech ztráty a odpověděla. „Dobrou.“

Chvíli sledovala, jak odchází a poté se odvrátila, aby zabránila svému vlastnímu selhání, prošla dveřmi a vydala ze sebe dlouhý, zamilovaný povzdych.

 

1 Bath - město v Jihozápadní Anglii

2 Neuroleptika - Antipsychotika; látky, které mají při dlouhodobém užívání schopnost potlačit psychotické symptomy

3 Bylo to to nejlepší, co je do češtiny dokázala vymyslet, pochopitelně se jedná o smýšlený druh :-)

4 Druh subtropické trávy, roste v severní Americe a vytváří jednotlivé vrstvy travnatého povrchu.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.