Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola osmá: V pasti

V okamžiku, kdy se za ní zavřely dveře, se Hermiona roztřásla po celém těle. Věděla, že to nemůže být první příznak odvykání. Ne tak najednou. Prostě a jednoduše to byl šok. Pomalu jako slabá stará žena se posadila na postel a snažila se znovu nad sebou získat kontrolu.

Zvláštní, že to na ní mělo takový vliv. V posledních měsících zažila mnohem horší vpády, ale tohle prostě nečekala. Vniknul do její mysli, téměř vyplenil její myšlenky a pak ji soudil se stejně krutou účinností, jakou ovládá Pán zla.

A výraz v jeho očích, ten odpor a nenávist… Zachvěla se znovu a schoulila se na posteli do klubíčka ve snaze uzamknout se před světem. Byla nemorální, mohla si přečíst v jeho očích. Nemorální a méněcennější než ostatní. Něco, čím je pohrdáno a opovrhováno. Bože, cítila se tak obnažená!

Ve Snapeových očích se zrcadlily oči všech Smrtijedů, stejnému ponížení byla vystavena na každém setkání. Měla by být připravená. Ale s ním to nějak bylo horší. Měl by být na její straně, slíbil ji chránit, a přesto ji posuzoval a zhodnotil jako nedůstojnou.

Nepotlačovala slzy, které jí stékaly po tváři, uvažujíc, jestli to není odvykání, které převrátilo její pocity vzhůru nohama.  Nikdy neplakala. Zcela určitě ne v posledních šesti měsících a domnívala se, že je vyprahlá jako poušť.

Po chvíli, která jí připadala nekonečná, se přinutila posadit. Musela přemýšlet! Nemohla se takhle zhroutit – je to příliš nebezpečné!

Zatímco se soustředila na svou schopnost rozumně uvažovat, logicky myslet i uprostřed chaosu, bezděčně se začala uklidňovat. Osušila si tvář lemem hábitu a prsty si uhladila vlasy.

Byla to její chyba. Začala mu věřit, váhavě, ale přesto příliš moc. Měla to předpokládat. Děkovala bohu, že aspoň její ochrany fungovaly tak, jak měly. Neunesla by, kdyby viděl…

Ne tudy ne! Dala si v duchu facku a její myšlenky poslušně změnily směr. Vracely se na bezpečnější území. Vracely se k němu. Nedůvěra v jeho očích. Díval se na ni tak zklamaně, a to bolelo možná ze všeho nejvíc. 

Hermiona vždy Snapea obdivovala. Jeho brilantní, hrdé a nezávislé smýšlení. Jeho uznání a pochvala, i když jen občasná, pro ni vždy znamenaly víc než od jiného učitele. Doufala…

No, tohle byl jistě konec jakéhokoli rozvíjejícího se vztahu. Zasmála se chraplavým štěkotem, zatímco přemýšlela, co je tady sakra k smíchu. Bezva, začínám být hysterická!

Alespoň že se jí tohle podařilo odsunout až na dobu, kdy bude sama. Zhroutit se před ním po tom všem, co viděl, by bylo nepřijatelné. Snažila se spočítat čas, který s ním bude muset strávit během příštích týdnů a při té myšlence se otřásla. 

Není to jen o trávení času s ním, ale také o závislosti na něm, o bezmoci a polovičním šílenství. Řekl jí, co si o ní myslí, a to bez ohledu na její stav v příštích týdnech. Nemohla doufat ani v jemné zacházení, ani v jeho soucit s ní.

Je to tak ponižující, křičel hlas v její hlavě. Být odevzdaná muži, který jí opovrhoval. Bude mít radost z jejího zhroucení, bude považovat její utrpení za více než spravedlivý trest.

Bože, jak se bála! Ale nevzdá se tak lehce. Se vší rozhodností se nakonec přinutila znovu vstát, jít do koupelny a postříkat si obličej studenou vodou. Mnohem lepší.

Cítila, jak její panika pomalu odeznívá a rozum se jí vrací zpět. Posadila se na postel, aby mohla přemýšlet.

Byla v pasti, to bylo jasné. Nebyl zde žádný způsob, jak se dostat z této situace, aniž by to zapříčinilo ještě větší problémy. Nemohla odejít bez jeho svolení, a kdyby přece našla způsob, jak opustit jeho komnaty, Brumbál by upustil od své podpory. Ale ona mu nemohla říct o Snapeově výhružce. To by znamenalo, že by ho musela informovat o všem. A on by tomu nechtěl rozumět. Reagoval by úplně stejně.

Nevěděla, zda by to unesla. A Snape a Brumbál společně by ji, možná hloupě, možná omylem, zabránili v další činnosti – “jen pro vaše dobro, slečno Grangerová.“

Její oči se teď toulaly po místnosti, jako by hledaly způsob, kudy uniknout. Místo toho však utkvěly na krémové obálce, která byla podstrčená otvorem pod jejími dveřmi, asi zatímco byla v koupelně.

Váhavě k ní přešla a zvedla ji. Ruce se jí přitom třásly. Psal jí snad, že změnil názor? Že by měla okamžitě odejít? 

Roztrhla obálku, aby ji otevřela, nestarajíc se, že roztrhla také měkký papír. Do ruky jí spadl galeon spolu s malým kouskem pergamenu. Zamračila se a rozložila jej.

„Slečno Grangerová,“ stálo v něm napsané precizním Snapeovým rukopisem,

„jelikož mám i jiné povinnosti než vám dělat chůvu, nevrátím se do svých komnat dříve než pozdě večer. Pokud začnete pociťovat zasloužené následky vašich osobních radovánek, přetřete minci a její protějšek se zahřeje. Možná se sama sebe ptáte, proč jsem se rozhodl nevrátit vám hůlku. Nepovažoval jsem za moudré dát závislému možnost dělat potíže a nedávný vývoj potvrdil mé rozhodnutí způsobem, který jsem neočekával.

Zůstaňte ve svém pokoji a zdržte se dělání dalších problémů,

Profesor S. Snape.“

Naštvaně si odfrkla. Setřít jí při každé příležitosti, že?

Dobře. Nemohla mu zabránit, aby s ní ztrácel svůj drahocenný čas, ale mohla snížit kontakt na minimum, nebo ne? Určitě ho nebude volat. Když si poradí sama, bude to lepší, než zároveň bojovat proti tomu šílenému, agresivnímu, velkému netopýrovi.

Pevně rozhodnutá a konečně plná energie vyskočila z postele a připravila se, jak jen to šlo. Vybrala si modré bavlněné pyžamo a oblékla si je, spletla si pečlivě vlasy a pak se zkoumavě rozhlédla. Bude potřebovat vodu, rozhodla se. Hodně vody a léky proti bolesti, které byli zvyklí její rodiče přibalovat do jejího zavazadla. Svíčku a něco, čím jí zapálí.

Když všechno shromáždila a umístila na dosah, vybrala si knihu ke čtení, oblíbený Úvod do historie válek obrů, a usadila se na postel.

Ale nemohla se soustředit. Nervozita se k ní připlížila, až naplnila každou její buňku. Musela sebrat veškerou svou sílu, aby si zabránila vyskočit z postele a dělat něco – nově vybavit místnost, prorazit si okno a vylézt jím ven, mlátit hlavou o zeď – lhostejné co, dokud bude něco dělat.

Čtení se stalo nemožným. Všechna její koncentrace byla vynaložena na zdržení se frustrovaného výkřiku. A pak pocítila, že se jí začaly znovu třást ruce. Tentokrát ne šokem. Začalo to.

Hermiona opatrně odložila knihu stranou, kde by ji nemohla poškodit, a ještě jednou prozkoumala svoje okolí. Udělala vše, co bylo v jejích silách. Pak vklouzla pod měkké přikrývky na posteli. Pocítila počínající chvění a ztrátu kontroly nad svým tělem. Připravila se na peklo.

„Kdy se my dva znovu setkáme, Severusi?“ zeptal se z legrace Remus, když se sešli u večeře ve Velké síni.

Proboha, úplně zapomněl na jejich výzkum ohledně Imperia! Nebyl zde žádný způsob, jak by mohl Remus vstoupit do jeho komnat a hned si všeho nevšimnout. I kdyby Hermiona zůstala tiše ve svém pokoji, vlkodlačí vnímavé uši a nos by mu řekly vše, co by potřeboval vědět.

„Obávám se, že po dlouhý čas ne,“ odpověděl lítostivým hlasem. Jakkoli zvláštně to vypadalo, jejich společná práce mu bude chybět. Ale to Remus nemusel vědět.

„Albus mě pověřil speciálním projektem,“ ztišil spiklenecky hlas, „týkajícím se práce pro Řád.“

„Ach,“ nedal Remus najevo, že by ho to překvapilo. „Mohu ti nějak pomoci?“

„Ne.“

„Čeho se ten projekt týká?“ zeptal se Remus, nedbaje rychle se zhoršující Severusovy nálady.

„Není na mně, abych ti to řekl, Remusi,“ odpověděl. „Ředitel mě požádal, aby to zůstalo v tajnosti, a já nezradím jeho důvěru.“

„Samozřejmě,“ všiml si konečně Remus jeho chladného hlasu. „Budu tedy pracovat na Imperiu sám. Pokud bys mohl postrádat stůl ve tvé laboratoři a některé přísady…“

„Ne.“

„Tak… budu na něm pracovat jen tehdy, pokud tě nebudu rušit… možná za tvé nepřítomnosti…“

Severus hluboce litoval, že vidí Remuse tak zmateného a dotčeného. Vlkodlak už zažil příliš mnoho odmítnutí ve svém životě, aby je nebral vážně. V něčem si byli velmi podobní. Musel však mít jistotu, že Remus znovu nevkročí do jeho komnat a přenastavení magického vstupu by trvalo dlouho. Na to neměl čas, ne v tuto chvíli.

„Ne, Remusi,“ odpověděl a sklouznul zpět do role mračícího se sprostého parchanta, kterým nebyl už dlouho. Doufal, že mu to dá sílu k tomu, co musel udělat. „Chtěl jsem tím říct, abys znovu nevstupoval do mých komnat bez mého přímého souhlasu.“

„No, když mě nechceš ve svých komnatách, nebudu tě rozhodně obtěžovat,“ snažil se Remus odseknout, ale nevyznělo to tak. Zvláštní, jak si vlkodlak zachovává stále svoji měkkost, kdežto on, Severus, se proměnil v tvrdého muže.

„To je to, v co doufám.“

Proklínám vás, slečno Grangerová! Proklínám vaše malé lsti. Stály mě přítele.

Remus to však nemohl nechat být. Ne, on byl tak zatraceně tvrdohlavý ve svém zoufalství. Snažil se k němu natáhnout přátelskou ruku, vyčetl Severus v očích druhého muže, a to bylo něco, co nemohl připustit.

„Co se děje, Severusi? Chci říct, myslím si, že jsme se stali v posledních měsících společníky, možná i přáteli. Ale teď ty…“

„Není tu už nic, o čem bychom měli diskutovat, Remusi. Pokud mě teď omluvíš, mám jiné záležitosti, kterým se musím věnovat.“

Zprudka se zvedl od stolu a zanechal Remuse vyhlížejícího za ním jako zpráskaného psa. Skvělé. Teď z něj byl znovu bezcitný netvor, a to vše byla chyba slečny Grangerové. Ale truchlit pro minulost bylo k ničemu. To se naučil už dávno.

Jeho spěšné kroky přes vstupní halu byly narušeny přísným hlasem, který za ním volal.

„Profesore Snape! Na slovíčko prosím. Jeden z vašich zmijozelských…“

Byla to Minerva McGonagallová, která ho dohnala s vražedným pohledem. Studenti, kteří ji viděli přicházet, raději uhýbali z cesty, i když jejich oči hořely zvědavostí. Takže Mistr lektvarů dostane opět vynadáno od vedoucí nebelvírské koleje? Jak rádi by to slyšeli!

„Nemám čas na vaše nepodstatné studentské záležitosti, profesorko,“ zavrčel zpátky a nutil ji, aby zrychlila své kroky. „Jestli nedokážete ovládnout své Nebelvíry…“

Dostali se za roh, z dosahu studentů. A výraz Minervy McGonagallové se během mrknutí oka změnil z kamenné tváře na pobavenou.

„Proboha,“ zasmála se. „Viděl jsi jejich tváře? Připomnělo mi to trochu ten film, který jsem před nedávnem viděla – King Kong a Godzilla nebo tak něco.“

„Jsem rád, že můžu prohlásit, že nesdílím tvoji slabost pro mudlovské blbosti, Minervo,“ odpověděl a usmál se také. Spoléhal na Minervu, že zlepší jeho náladu během okamžiku.

„Jsem šlechetná žena, Severusi,“ odvětila. „Souhlasím s každým zcela osobitým typem blbosti. To platí zejména pro tebe, ty zamyšlený starý muži,“ najednou se zatvářila vážně. „Ačkoli tvoje mizerná nálada spíše patří do kategorie přírodních katastrof. Co je s tebou, drahý příteli? Nebyl jsi celý den sám sebou! Vyhrožování Remusovi – stalo se něco?“

Severus se na ni podíval bez výrazu a koncentroval veškerou svou vůli k rozhodnutí neříkat jí o tom nic. V posledních letech se k Minervě dost přiblížil a její naprosto antinebelvírská schopnost udržet to, co jí řekl, v tajnosti, z ní dělala ideálního partnera na konverzaci. A ona také byla jednou z osob na hradě, která milovala soutěžení a popichování stejně jako on. Jejich hravé boje prostřednictvím studentů, kolejních pohárů a famfrfálových zápasů se staly mezi zaměstnanci známé, ale jen málokdo pochopil, že konflikt z převážné části vycházel z legrace, kterou z toho oba měli.

Ale on jí to nemohl říct. Brumbál nechtěl, aby to někdo věděl, a Severus byl vybrán, aby se o Hermionu Grangerovou staral. Bůhví proč zrovna on.

„Proč se na mě díváš takhle, Severusi?“

Minerva dobře znala muže po svém levém boku, dost na to, aby jí nerozhodila podivná nechuť k odpovědi. Místo toho se prostě rozhodla změnit téma. Severus jí vyhledá, pokud si bude potřebovat promluvit

„Tak dobře,“ řekla rázně. „Pokud pro tebe nemůžu nic udělat – potřebuji zaměstnat tvé legendární schopnosti psychologického poradce.“

Na to se usmál, emoce prozářily jeho tvář a ona mu odpověděla stejně širokým šibalským úsměvem.

„Co se děje, Minervo? Něco, co tvoje neústupnost nemůže přemoci? Neříkej mi, že jeden z tvých Nebelvírů…“

„Dělám si starosti o Hermionu,“ přerušila ho vážným hlasem.

K čertu s jejím prokletým načasováním!

„Albus všem řekl, že její rodiče byli napadeni a ona šla s nimi do úkrytu, ale něco mi na tom nesedí. Neslyšela jsem nic o útoku a neviděla jsem jí předtím, než odešla. A pan Potter a Weasley blábolili něco o jejím učňovském vzdělávání se mnou. Opravdu jsem bezradná. A nechápu, proč mi Albus něco tají!“

„Opravdu nerozumím tvým obavám, Minervo,“ snažil se, aby to znělo mírně a bezstarostně, ale sám sebe slyšel dost zoufalého. „Všechno se zdá být v naprostém pořádku!“

A to má prý být mistr špion! Nedokáže ani oklamat starou ženu, která učí přeměňování! Avšak je pravdou, že ona je jedním z nejlepších mozků v kouzelnické společnosti a v tuto chvíli zde není nikdo jiný, kdo by ho znal lépe než ona. Bohužel, zamračená a odmítavá odpověď na ní nezabrala.

Její oči se zúžily a ona se na něj podívala s podezřením. „Ty o tom něco víš, Severusi, že?“ zeptala se a vzápětí všechna její autorita učitele a vedoucího koleje vybuchla. „Řekneš mi to teď hned! Hermiona Grangerová patří do mé koleje a mám za ní zodpovědnost. Mám právo vědět o všem, co se jí týká!“

„Ale já opravdu nevím…“

„Severusi,“ to byl hlas, který i v dospělých studentech způsoboval panické přikrčení. „To nebyla otázka a ty jsi vážně příliš starý na peskování!“

Poraženě si povzdechl.

„Opravdu bych ti to rád řekl, Minervo,“ odpověděl po pravdě. Jak rád by jí nechal zorganizovat jeho mysl, vnést pořádek do chaosu, který v současné době panoval v jeho hlavě. „Ale jak už jsem naznačil Remusovi, není na mně, abych to řekl. Albus mi nařídil, abych to držel v tajnosti a já neporuším své slovo.  Nikdy,“ řekl temně.

„Takže o Hermioně něco víš?“

„Běž za Albusem, Minervo. Zeptej se ho. A pokud ti odpoví, tak se mi uleví, že se s tebou můžu podělit o vše, co vím.“

Znovu ho její jasný pohled probodl a najednou mu to připomnělo vzdorné oči Hermiony Grangerové, její umíněně sevřené rty. Nebelvírské ženy, pomyslel si zoufale, člověk se vedle nich ztrácí.

„To udělám,“ odpověděla nakonec a k jeho překvapení ho konejšivě poplácala po rameni. „Neboj se. Albus se neodváží přede mnou tajit odpovědi.“

Nebyl si jistý, jestli ho to nemělo vystrašit.

Když se vrátil do svého bytu, bylo už pozdě a jeho nálada byla ponurá jako noc venku. Tolik k přátelství a klidu, pomyslel si vynervovaně. Lidé jsou unavující a nic se nikdy nezmění. Nejdřív Remus, pak Minerva a teď na něj nepochybně Hermiona Grangerová čeká ve svém pokoji, se svým naprosto klidným, nestoudným chováním.

Nevolala ho. Dobře, čím déle se abstinenční příznaky dostaví, tím lépe. Ale skutečný důvod pro jeho úlevu byl ten, že nevěděl, jak s ní zacházet.

Znovu a znovu obrazy z její hlavy napadaly jeho mysl, rozptylovaly ho a dráždily tak dlouho, dokud nezačal štěkat na všechny kolem sebe a nevrátil se naplno do svého “Snape parchant“ režimu. A samozřejmě, Minerva si musela všimnout, že s ním není něco v pořádku.

Ale jak by jí mohl říct o věcech, které viděl? Zatraceně, nemohl to říct ani Albusovi! Starý muž by byl zdrcený, nebo by tomu nechtěl věřit. Možná by požádal Severuse, ať mu předloží důkaz o všem, co viděl. A to nebylo možné.

Bylo to už dávno, kdy se Severusova druhá přirozenost rozhodla starého čaroděje chránit před realitou jeho práce špiona, alespoň pokud to bylo možné. Avšak Albus se dost těžko rozhoduje bez znalosti veškerých důsledků, které z toho vyplývají.

Jeden prostě nemohl vést válku proti nepříteli jako je Voldemort a starat se o každého bojovníka. Oběti byly nevyhnutelné, a pokud se nedalo nic jiného dělat, Severus přinejmenším nechtěl být litován. Ale zdálo se, že slečna Grangerová nemá zábrany tohoto druhu.

Ve skutečnosti Severus přemýšlel, jestli má vůbec nějaké.

Opět mu v mysli vytanuly obrazy, její sténající tvář, zkřivená úšklebkem chtíče pod svalnatým tělem Luciuse Malfoye, její prosby a křik. Její nespoutaná radost, emoce, které vyzařovaly z její tváře, čitelné jako kniha. Jak jen mohla. Byla Potterova kamarádka, skoro členka Řádu a svědek všech obětí této války, která stále trvala. A jí to pravděpodobně vzrušovalo!

Šel do malé pracovny, která byla umístěna mezi knihovnami, otevřel dřevěná dvířka a nalil si whisky. Cítil se špatně. Ani Lucius nebyl tak šílený a zvrácený, když mu bylo osmnáct!

A ona nyní sedí ve svém pokoji, možná na něj čeká, ukazujíc mu svůj posměch svým drzým úsměvem.

Znovu si povzdechl a přejel dlaní přes své černé vlasy. Ale měl za ni zodpovědnost a musel se na ní jít alespoň krátce podívat, aby se ujistil, že je v pořádku a že nenašla způsob, jak uniknout z jeho komnat. V tuto chvíli by před ní dal přednost čemukoli jinému.

Vystoupal po schodišti, whisky stále ve své levé ruce, a zaklepal na její dveře. Žádná reakce. Skvělé. Teď musí otevřít dveře bez jejího svolení, a když bude mít trochu štěstí, bude ve vaně nebo tančit nahá místností nebo cokoliv jiného…

Kde se tady a teď tahle myšlenka vzala? Proklínal svou neuvěřitelnou schopnost dostat se znovu do problémů a opatrně pootevřel dveře. V místnosti byla úplná tma, až na plápolající plamen v ohništi. Otevřel dveře úplně a vstoupil. 

Ležela v posteli, jestli spala nebo to jen předstírala, nemohl říct. Zamračil se. Nebylo ještě příliš pozdě a on neměl v úmyslu během příštích týdnů respektovat její rozmary.

„Slečno Grangerová,“ řekl nahlas. „Na slovíčko, prosím.“

Stále žádná reakce. Chtěla ho snad zesměšnit? No, brzy se naučí neprovádět s ním své drobné hrátky. Pohybem hůlky zapálil svíčky, které zapraskaly po celém pokoji.

Najednou se jeho svaly napjaly a jeho tělo zaplnil adrenalin. Něco bylo špatně, křičely na něj varovně všechny smysly. Ona jen tak nespala!

Třemi dlouhými kroky se dostal vedle její postele a podíval se na ni. Široce rozevřené oči se na něj zdánlivě upíraly z tváře, která byla bílá jako křída. 

Dotkl se jejího čela a zalapal po dechu. Jen hořela. Snape odstranil přikrývky zastrčené těsně kolem ní.  Měla na sobě pyžamo, které bylo promočené potem, vlasy měla spletené do pevného copu a na nočním stolku si všiml džbánku s vodou a sklenice vedle něj.

Ona se sama připravila, pomyslel si naštvaně, a chtěla se s tím vypořádat vlastními silami, hloupá holka!

Krátké diagnostické kouzlo potvrdilo jeho obavy. Vysoká horečka, sotva existující magická úroveň a srdce tlukoucí jako o závod.  Potřebovala zchladit. Navlhčil ručník z její koupelny a použil ho, aby jí otřel zpocenou tvář, další ručník nechal na jejím čele, aby snížil teplotu.

Podíval se do jejích očí a našel je stále široce rozevřené, nehybné a nereagující na to, co se kolem ní děje.

„Slečno Grangerová,“ řekl nahlas ve snaze přivést ji zpátky do reality. „Slečno Grangerová!“

Stále nereagovala, ale najednou se začala silně třást, její nohy a ruce sebou divoce škubaly, a pak z jejích úst unikl krátký a pronikavý výkřik.

„Slečno Grangerová,“ začínal se cítit opravdu znepokojeně, vzal ji za ramena a jemně s ní zatřásl. „Odpovíte mi teď hned, nebo zůstanete uvězněná další tři roky!“

Zdálo se, že přísný učitelův hlas pomohl. Zasténala a zavřela bolestí oči, jen aby je o vteřinu později znovu otevřela. Tentokrát byl její pohled soustředěný a vnímavý. Na chvíli vypadala, jako by chtěla vyskočit na nohy a bránit sama sebe, ale pak se jí vědomí vrátilo a ona nechala klesnout hlavu zpět na polštář.

„Tohle, slečno Grangerová,“ řekl Severus vážně a zároveň jí odstranil vlhký hadřík z čela, „bylo tak hloupé jednání, jaké bych neočekával dokonce ani od vás!“

Její úsměv byl malý a hlas měla slabý, ale oboje bylo naprosto pod kontrolou a neukázalo nic z bolesti, kterou musela cítit.

„Další kompliment, profesore,“ zašeptala. „Vy mě rozmazlujete.“

„To není legrace, ty hloupá holko,“ odsekl naštvaně. „Mám za tebe zodpovědnost a nepřeji si řediteli vysvětlovat, proč jste nepřežila první noc v mé péči. Proč jste mě nezavolala?“

Její obličej zbledl ještě víc a ona zavřela oči, zatímco přemáhala bolest.

„Nechci vám být na obtíž, profesore,“ řekla tiše, jen aby se stočila do klubíčka, když záchvat silného kašle otřásl jejím tělem.

„Jste tak jako tak zátěž,“ odpověděl chladně. „A vaše hloupost to jen zhoršuje. Od této chvíle budete poslouchat mé příkazy, slyšíte?“

Stále kašlajíc se snažila přikývnout, ale podařil se jí jen slabý pohyb hlavou, než se roztřásla znovu.

Počkal, až záchvat ustoupí, pak jí pomohl ulehnout zpátky a narovnal kolem ní přikrývky.

„Už jste měla nějakou halucinaci?“

Zavrtěla hlavou.

„Pokud nejste jednou z nich?“ nadějně zašeptala.

Severus musel otočit hlavu, aby schoval nevhodný úsměv. Odvahu měla, to ji nemohl odepřít. Ale to ho nepřinutí, aby jí litoval. Byla to všechno její chyba, že byl nucen ztrácet svůj drahocenný čas, protože nenasytná dívka nemohla uspokojit svoje touhy zdravějším způsobem. Proklít ji!

„Dám vám lektvar na snížení horečky, po kterém rovněž budete spát, a počkám tady, než začne působit,“ oznámil jí. „Nepomůže vám odehnat noční můry, ale aspoň si pár hodin odpočinete. Potřebujete zesílit.“

Opět její jedinou reakcí bylo krátké kývnutí, ale oči byly živé a vnímavé, když sledovala každý jeho pohyb. Vyndal lahvičku z jedné skryté kapsy v jeho plášti, odzátkoval ji a nalil její obsah do sklenice u postele.

Poslušně ho spolkla.

„Děkuji vám,“ řekla a pak se její oči zavřely a o pár okamžiků později se její dech stal pravidelným a hlubokým dýcháním spícího.

Díval se chvíli na její klidnou tvář, postrádající kontrolu, touhu a bolest.  Vypadala velmi mladě a zranitelně ve svém modrém pyžamu a spletených vlasech. Ale nemohl zapomenout na jinou Hermionu Grangerovou, jinou tvář se široce otevřenýma očima a křičícími ústy, otvorem tmavým jako jeskyně, který vykřikoval do světa její triumf.

Nesměl zapomenout na to, čím skutečně je. A nesměl nechat obavy a soucit, aby ho přemohly. Byla monstrum a monstrem zůstane bez ohledu na to, co bude snášet v příštích týdnech. Zradila ho pro své vlastní potěšení a on na to nesmí zapomínat. Záleží na tom víc než jen jeho život.

Vstal z postele a šel ke dveřím, ale v okamžiku, kdy k nim došel, se její pohyby a dech staly opět neklidnými. Škubala sebou a ošívala se, chabě pohybovala rukama, jako by bojovala proti neviditelnému břemenu.

„Ne,“ zašeptala, hlas sotva slyšitelný. „Ne, prosím!“

Tady je máme, pomyslel si hořce, moji staří dobří přátelé z nočních můr přicházejí. Nechtěl teď přemýšlet o znepokojivých obrazech, které ji ovládají a způsobují jí strach. I kdyby sledovala věci natolik hrozné, aby ji pronásledovaly v jejích snech, byla to zcela její chyba. Vybrala si to. Vzala to na sebe.

„To všechno si zasloužíte, slečno Grangerová,“ zašeptal. Pak odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře.

Její hlas se nesl chodbou za ním, přerůstal v prosebný, jak křičela bez ohledu na úlevu, ve kterou by mohla doufat. „Ne! Neopouštějte mě! Prosím!“

Pak vstoupil do své ložnice a tam bylo jen ticho noci.