Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola sedmá: Srdce temnoty I. část

Když se probudila, pro jednu požehnanou chvíli nevěděla, kdo je, ani kde je. Cítila jen teplo a sladkou bylinnou vůni jejího polštáře. Nic ji nebolelo, vše bylo v pořádku. Mohla by zde jen tak ležet a nestarat se o svět.

Pak však otevřela oči a vzpomněla si. Byla Hermiona Grangerová, primuska, vynikající studentka, kamarádka Chlapce, který přežil, neoficiální členka Fénixova řádu. Byla Hermiona Grangerová, mudlorozená Smrtijedka, milenka Luciuse Malfoye, hračka Pána zla, zrádkyně a špionka. Hermiona Grangerová, šíleně závislá na lektvaru, který ji vede k jisté záhubě.

Někdy se cítila jako rozlámaná na kousíčky, jako by se všechny ty různé masky, co nosila a role, které hrála, od ní odtrhávaly a vytvářely si vlastní život, dokud z ní samotné nezbude nic, jen malá holčička schovaná v rohu, vzlykající a bezmocná.

Ale ona zemře dřív, než by se to mohlo stát.

Posadila se a vzala na vědomí své okolí. Domácí skřítkové zapálili složitě vyřezávaný krb a její knihy a pergameny byly pečlivě uspořádány na malém stole, který stál u okna po její pravé straně.

Byl to nádherný pokoj, dost velký pro někoho jako byl profesor Snape, který nebyl zvyklý mít hosty. Byl pojat ve stejných barvách jako knihovna v přízemí a vybavený vším, co si jen mohla přát. Ve skutečnosti vypadal velmi podobně jako její pokoj primusky, se stejně velkou postelí s nebesy, podobnou skříní a poličkou na knihy, jen nebyl používán stovkami primusek před ní, a proto postrádal mírně ošuntělý vzhled jejího dosavadního obydlí.

Vstala z postele a otevřela dveře do její malé osobní koupelny.  Podobnost s pokojem primusek tady končila. Koupelna pro hosty ve Snapeových komnatách obsahovala všemožný luxus a pohodlí, jaké si jen dospělý kouzelník může přát. To jistě nebylo pro dospívající studentku nezbytné a ona upřímně souhlasila s tímto názorem. Ani by nevěděla, jak použít všechny ty parfémy, krémy a pleťová mléka!

Naštěstí domácí skřítkové přinesli také její kosmetiku. Namísto sprchy se rozhodla pro horkou koupel a dala si načas, něco, co začala považovat za luxus. Čas…tak málo jí ho zbývalo, a když si představila všechny nadcházející roky, o které přijde, na chvíli zalitovala svého jen několik měsíců starého rozhodnutí. Ale jen na chvíli.

Bylo už po poledni a ona byla hladová jako vlk. Rozhodla se, že opustí svůj pokoj, aby našla něco k jídlu. K jejímu překvapení čekal na ni už v knihovně pečlivě prostřený stůl, spolu s černě oděným a nevrlým profesorem lektvarů, který na stole známkoval eseje.

„Řekl jsem domácím skřítkům, aby pro vás něco připravili,“ podotkl. „Předpokládám, že máte hlad?“ 

„Ano, děkuji.“

Posadila se ke stolu a zkoumala jídlo, které nemohlo být klasifikováno jako 'něco'. Spíš vypadalo jako 'vše'. Někteří domácí skřítkové musí mít profesora opravdu moc rádi!

Vybrala si vajíčka a toasty, když se židle naproti ní odtáhla a ona znenadání čelila sedícímu Severusovi Snapeovi, který se natahoval pro ovocnou mísu. Něco z jejího úžasu muselo být viditelné na její tváři, protože zvednul obočí a skoro se na ni usmál.

Před několika měsíci by jí to samo o sobě způsobilo šok až do příští středy, ale teď už ne, nyní, když věděla, že…

„I lidé jako já čas od času jedí, slečno Grangerová.“

„Nejsem tím překvapená, profesore.“ Spíše vaší zdvořilostí. Velmi netypické pro vás.

První polovinu jídla strávili v tichosti, Hermiona starajíce se o svou nově nalezenou chuť k jídlu, Snape zkoumající ji koutkem oka.

„Doufám, že jste spala mnohem lépe než v posledních měsících, slečno Grangerová?“

„Máte pravdu,“ odpověděla překvapeně. „Jak to víte?“

„Minulou noc jste si nevzala lektvar. Výsledky jsou jasně viditelné. Vypadáte odpočatěji a více uvolněně, máte lepší chuť k jídlu a nejste tak bojovná jako včera.“

„To vám moc děkuji,“ odpověděla ironicky a rozčílilo jí, že vytahoval lektvar tak brzy. Mohl ji alespoň nechat dojíst snídani.

Severusův den byl doposud strašný a on věděl, že dál to nebude o nic lepší. Když se probudil, po tom, co vypadalo jen jako pár minut spánku, byl v silném pokušení vrazit do jejího pokoje, probudit ji a dát jí ochutnat mizerné nálady, kterou mu způsobila.

Ale protože to byla pravděpodobně její poslední klidná noc pro příštích několik týdnů, odolal pokušení a místo toho vzal zavděk silným čajem.

Učení v ranních hodinách bylo peklo. Idiotské první ročníky zkazily i ty nejzákladnější lektvary, a dokonce ani jeho sedmý ročník, který byl obvykle dobrým příkladem toho, co miloval na učení, se snížily do naprosté průměrnosti vlivem fyzické absence slečny Grangerové a duševní absence Draca, Pottera a Weasleyho. Ti všichni se starali o svoji kamarádku, i když odlišným způsobem.

A teď snídal s řečenou kamarádkou, která se na něj z druhé strany stolku vzdorovitě mračila. Jaká radost!

Věděl, že jeho poznámka nebyla příliš citlivá, ale teď byly na práci mnohem důležitější věci než pocity Hermiony Grangerové. Například osud světa. A výsledek této války.

„Cítila jste doposud nějaké příznaky odvykání?“

Potřásla hlavou a než ji mohl vysvětlit příznaky, začala je vypočítávat na prstech.

„Žádná nervozita až do této chvíle, profesore, žádný třes, pocení ani horečka. Vím přesně, co mě čeká, není nutné, abyste mi to vysvětloval. Brzy se začnu cítit špatně. Silné tělesné účinky se budou stupňovat, až budu příliš nemocná na to, abych se pohybovala, mluvila, nebo abych se mohla o sebe starat. Pak to bude ještě horší. Budu trpět halucinacemi, zažívat útoky krajní agresivity a paniky. A také udělám cokoliv proto, abych získala další dávku lektvaru.  Avšak nejvíce nebezpečná pro mě bude magie, na kterou Bezeztrátový lektvar reaguje a čerpá z ní sílu. Tudíž jí nesmím používat, ani se na mě nesmí použít, ať už by byl důvod jakýkoliv. Jistě by mě to zabilo, ačkoli možná zemřu i tak. To by mělo být zhruba vše.“

„Jistě,“ odpověděl, opět šokován jejím dokonalým klidem. Ale oči jí tentokrát zradily. Bála se okamžiku kolapsu. Jenom její vůle ji udržela a on najednou pochopil, proč musela zůstat tak chladná a absolutně vyrovnaná. Jedno uklouznutí, příliš mnoho emocí a zhroutila by se.

Dobře si vzpomínal, jaké to bylo žít tímto způsobem, na všechny chvíle, kdy odmítal přátelství a pohodlí ze strachu, že by se mohl zbláznit. Jakmile jednou ztratíte perfektní kontrolu, už ji nikdy nezískáte zpět a nic by neukázalo lidem, jak moc vás to stálo.

Ano, rozuměl jí a během jediného úderu srdce mu její statečnost vzala dech. Natáhl ruku a na chvíli se dotkl té její. Ale její oči se šokem rozšířily.

„Ujišťuji vás, slečno Grangerová,“ odpověděl tak klidně, jako ona, „že vás nenechám zemřít. Vím toho dost o tomto lektvaru a o léčbě jeho příznaků a slibuji, že nepřijdete k újmě. V tomhle mi můžete věřit.“

„Děkuji vám, profesore,“ odvětila váhavě, „já…vám věřím.“

Nastalo rozpačité ticho. Severus nevěděl, zda to byl kompliment nebo pohrůžka. Koneckonců, jediní, kteří mu kdy důvěřovali, byli Voldemort a Brumbál. Ještě nevěděl, do které kategorie bude řadit slečnu Grangerovou.

Po chvilce si tedy odkašlal a vrátil se na bezpečnější půdu.

„Dobře, ale než se budeme soustředit na léčbu, je zde pár důležitých věcí, které byste měla vzít v úvahu. Především byste měla informovat své rodiče, že nebudete v příštích týdnech dostupná pro soví poštu a že nesmí odpovídat na Harryho a Ronovy dopisy. Nemůžeme riskovat, že by vrazili útokem do Bradavic a ptali se ředitele.“

„To nebude nutné, pane profesore.“ Bylo zřejmé, že se Hermiona už cítí lépe, když byla na bezpečném místě. „Už jsem pro své rodiče našla bezpečné místo. Ve skutečnosti šli do skrýše už před šesti měsíci. Od té doby jsem se nepokoušela s nimi spojit a oni dobře vědí, že mě nemají kontaktovat.“

„Vy jste je poslala, aby se skryli?“ Snape se ptal sám sebe, kdy ta série šoků, způsobená touto dívkou, konečně skončí. „Před šesti měsíci?“

Prostě přikývla.

„Předpokládala jsem tento vývoj a nepovažovala jsem za moudré nechat své rodiče jako otevřený prostředek pro vyvíjení tlaku na mou osobu. Akce Smrtijedů jen potvrdily mou opatrnost. Je ještě něco, co musíme projednat?“

„Ale jak jste to mohla vědět před šesti měsíci?“

„Snad si nemyslíte, že jsem tohle rozhodnutí učinila bezhlavě, ne? Plánovala jsem to pečlivě a moji rodiče byli nejistý prvek, který musel být odstraněn.“

Bylo to tu zase: ledový chlad, postrádající jakýkoliv lidský cit. A on prostě nemohl rozpoznat, zda to byla jen skvělá přetvářka, nebo to bylo skutečné.

„Už jen jedna věc,“ začal pomalu, „otázka, na kterou potřebuji znát odpověď.“

„Ano?“

„Proč jste to udělala?“

„Co?“ zeptala se zpátky.

„Připojila se ke Smrtijedům, zradila mě. Riskovala život. Proč?“

„Abych mohla pomoci válečnému úsilí,“ odpověděla klidně.

Odfrkl si: „Jste příliš inteligentní na takový idealistický nesmysl, slečno Grangerová.“

Pozvedla levé obočí a podívala se na něj s předstíraným překvapením. „No, byla to poklona, pane profesore? To mně ale lichotí.“

„Přestaň klamat, děvče,“ zavrčel. „Musím znát důvod celého toho žalostného podniku!“

„Nikdy se nedozvíte mé důvody, profesore,“ odpověděla s konečnou platností. „Protože jsou zcela pod mojí kontrolou. Budete mi muset věřit. Či spíše Brumbálovi, což pro vás, myslím, bude snazší.“

Ona si opravdu myslí, že s ním může takhle jednat? Zatraceně, on není jeden z jejích idiotských nebelvírských kamarádíčků!

„Nepřijatelné,“ odpověděl stejně definitivně jako ona. „Dávám vám poslední možnost, abyste mi odpověděla. Pokud tak neučiníte, použiji jiné cesty.“

„Jako co? Sešlete na mě Cruciatus? Brumbál nebude nadšený, že jeho bývalý špion mučí toho současného. Kromě toho, stejně by vám to nepomohlo. Nejsem tak snadno zlomitelná, profesore.“

Věděl, že je to špatné. Přísahal si, že už to nikdy neudělá, nevstoupí do něčí mysli bez svolení. Je studentkou a on za ni zodpovídá!

Ale tohle bylo důležitější, než jeho vlastní přesvědčení nebo špatné svědomí. Budoucnost světa, výsledek této války spočíval na bedrech Hermiony Grangerové. Musel vědět, proč si na sebe vzala takovou zátěž. Musel si být jistý, že ji neodhodí ve chvíli, kdy pro ni bude příliš těžká.

To byl důvod, proč to musel udělat. Její hlas se mu ozýval v mysli, zesměšňující: pro válečné úsilí.

Severus jediným krokem překonal vzdálenost mezi nimi. Nedal si ani čas na přehodnocení svého rozhodnutí, chytil ji za tvář, přinutil ji zvednout nahoru, aby se jejich oči setkaly a ponořil se do její mysli.

Prakticky tam nebyla žádná překážka, žádná obrana jakéhokoliv druhu. S tímto druhem ochrany je to, jako by už teď byla mrtvá, pomyslel si zachmuřeně, ale pak se na něj vrhly obrazy a on přestal myslet úplně.

Neskutečně úchvatně vypadající Hermiona v černých večerních šatech, které zdůrazňovaly její ňadra. Muži se za ní otáčí, ženy žárlivě zírají. Draco Malfoy po jejím boku.

Hermiona držící sklenku tmavě červeného vína, upíjející z ní, její oči zářící zpod jejích řas do noci. Najednou před ní stál Lucius Malfoy.

„No dobře, co dělá malá mudlovská šmejdka na plese, jako je tento?“

„Čekám na vás, pane Malfoyi,“ navlhčila si rty tmavým vínem a mírně se k němu naklonila.

„Co bych já mohl chtít od dívky, jako jsi ty?“

„Existuje mnoho využití pro mudlovské šmejdy, Luciusi, a mnohé z nich mohou být příjemné pro obě strany.“

Lucius se usmál a zahrnul ho pocit…chtíče vzrůstající v jeho slabinách. Vedl ji do komnaty a ona mohla jen čekat na jeho ruce na jejím těle.

Její zasténání, když jí roztrhl horní část šatů…

Hermiona klečící před Voldemortem, čelem se dotýkající země.

„Vím, že jsem jen podřadná mudlovská šmejdka, můj Pane. Ale i někdo jako já vám může být prospěšný. Vím o věcech pro vás důležitých, jsem nejlepší kamarádka Pottera a získala jsem si Brumbálovu důvěru. Přeji si jen sloužit.“ 

Povstání Temného pána a jeho kývnutí, pocit síly, vítězství a vděčnosti. Připojila se do jeho řad. Byla Smrtijedem. Sloužila nejmocnějšímu čaroději na světě.

Hermiona stojící před Voldemortem. „Je to špinavý zrádce, můj Pane, nic víc. Zrazoval vás na příkaz toho starého blázna od doby, kdy jste povstal!“ čišela z ní škodolibá pýcha. Ukázala místo tomu starému netopýrovi. Byla miláčkem Pána, královnou světa, který nastane.

„Můžu vám dát Pottera, můj Pane. Potřebuji jen trochu času a plán a předám vám toho malého spratka,“ ohromné drápy Temného pána by ho rozpáraly a ona by se jen dívala.

Hermiona před ním klečela znovu. „Svléknout,“ nařídil jí Pán zla a ona poslechla, svlékla své šaty a stála v bílé nahotě před Vnitřním kruhem Smrtijedů.

„Vše pro vás, můj Pane.“ Ona tomu věřila, sloužila by až do své smrti.

Tmavé obrysy Smrtijedů se k ní blížily. Bili ji, kopali a bičovali.

„To je to, co mudlovská šmejdka dostane, pokud chce vstoupit do našeho kruhu.“

Hermiona křičící radostí, třesoucí se touhou a prosící o víc.

„Děkuji vám za bolest, můj Pane! Vše pro vás, Mistře!“

Hermiona svíjející a sténající pod nahým tělem Luciuse Malfoye, kousaná a škrábaná jím. Prýštící krev.

Hermiona vykřikující, když do ní Lucius vstoupil a praštil s její hlavou o studenou kamennou zeď.  

Její oči dokořán pod vyčerpaným tělem, její zorničky téměř černé, naplněné touhou, triumfem, bolestí, touhou po krvi…

A pak ho obrazy naplnily. Nespočetněkrát viděl, jak klečí u Temného pána, směje se s ním, řeže, zraňuje a sesílá kletby na ty, kteří jsou před něj přineseni.

Viděl, jak jí Smrtijedi z Vnitřního kruhu mučí a cítil to, co cítila ona. Cítil, že je vtahována, nedočkavá, chtějící víc. Viděl ji přijímat vše od ostatních, prosící o víc. Jako by ho šílené víření hurikánu požíralo, až už nemohl rozlišit, co je jeho a co je déle její, dokud konečně nepocítil bouřlivé potěšení, ohromnou bolest a vůli vládnout, dokázat si, nandat to všem…A ten chtíč explodoval před jeho očima.

Opustil její mysl. Jeho nepravidelný dech zněl hlasitě. Slyšel, jak jeho srdce v hrudi nepřirozeně rychle a hlasitě bije. Tvář měl orosenou potem.

Hermiona se ani nepohnula. Když přerušil spojení, její hlava klesla jako hlava loutky, jejíž provázky se přetrhly. Až teď jí znovu pozvedla a setkala se s jeho očima, klidná a nehybná.

Nemohl snést jejich oční spojení. Viděl, co se za těma očima skrývá. Vstoupil do temnoty.

Nevěděl, zda se jí má obávat nebo ji nenávidět, ale ustupoval před ní, dokud za sebou neucítil zeď.

„Tak takhle mi nic neublíží, profesore?“ zeptala se hořce. „No, teď už přinejmenším vím, jak je to s vašimi sliby.“

„Vy jste netvor,“ zašeptal.

Ani to s ní nehnulo.

„Žádný boj za stranu dobra, žádná válka, žádná starost o přátele. Ani ctižádost. Udělala jste to pro naprosto zvrhlé potěšení, ne?  A použila jste Brumbála ke krytí vašich malých erotických dobrodružství.“

„Když to říkáte.“

Hermiona se k němu otočila zády a přešla ke schodišti, pomalu, jako by se za ní netyčil rozzuřený Snape.

„Jaký to byl pocit, šukat s Malfoyem, když lidé kolem vás umírali, byli mučeni, pokládali svůj život za záchranu světa. Jaký to byl pocit? Bavila jste se?“ zařval, vykročil směrem k ní a sevřel její zápěstí vší silou.

„Měl byste to vědět sám.“ Jako by mluvila o lektvaru ve třídě, tak málo emocí bylo v jejím hlase. „Cítil jste to, co jsem cítila já, ne?“

„Špinavá malá děvko!“ jeho slova protla vzduch jako facka do tváře.

Naklonila hlavu na stranu, jako by přemýšlela o výrazu. Na chvíli se její oči zasmušily, a kdyby se Severus díval pozorně, viděl by, jak její ruka svírá zábradlí schodiště tak silně, že se jí železo zarývalo do dlaně.

Ale pak se její výraz znovu vyhladil a ona přikývla, jako by došla k závěru.

„Ano, profesore. Máte pravdu. Ale to nic nemění na skutečnosti, že moje práce pro Řád je cenná. Mudlovská šmejdka nebo děvka, nabízím služby, bez kterých se neobejdete.“

Uvolnil své sevření a stáhnul svoji ruku. Jeho oči vyhledaly ty její a ona se setkala s jeho pohledem vyrovnaně. Nebylo co dál říct.

„Předpokládám, že chcete, abych odešla. Vezmu si jen své věci, a pak…“

„Ne,“ přerušil ji. „Vy neodejdete. Raději bych vás už nikdy neviděl, ale je to váš boj. A můj úkol se nezměnil. Zůstanete tady, dokud vaše odvykací období neskončí. Ale měla byste vědět,“ postupoval znovu před ní, jeho tmavá postava se nad ní tyčila jako stín z noční můry, „že pro mě jste nechutnější, než jakýkoliv Smrtijed kdy byl a budu vás sledovat na každém kroku tak dlouho, dokud budete ve špionáži pokračovat. A pokud budu mít podezření na jen stín zrady, zabiju vás holýma rukama. “