Preklady fanfiction Harryho Pottera

4. Kapitola: Říkáš, že nejsem tvůj typ

Na minutu přesně ve tři hodiny stála Hermiona před Dracovými dvojitými dveřmi a zaklepala. On ji otevřel a zavedl ji do své vlastní kanceláře, kde si sedla na gauč blízko jeho stolu, kam si k ní Draco přisedl.

„Dokončil jsi svou práci?“ zeptala se Hermiona, když připravovala brk, který automaticky zapíše konverzaci.

„Ano,“ odpověděl a položil si nohy na kávový stolek před sebou.

'No. Je dobře, že se kolem mě začíná cítit pohodlně,' pomyslela si Hermiona.

„Jsi připraven začít?“

„Začít co?“ zeptal se a opřel si hlavu o gauč.

„Zeptám se tě na pár otázek o tvé matce a na pár o tvých zkušenostech s ní.“

„Dobře,“ řekl a zavřel oči.

„Chystáš se usnout?“ zeptala se.

„Ne.“

„V tom případě asi můžeme začít. Mohl bys mi říct, jaká byla během tvého dětství?“ zeptala se a upřeně jej sledovala.

„Když jsem byl malý, ještě předtím, než jsem šel do Bradavic, nikdy nedala najevo nějaký problém. Byla to máma jako každá jiná. Starala se o mně, hrála si se mnou, četla mi pohádky předtím, než jsem šel spát, prostě tyhle druhy věcí,“ otevřel oči a podíval se na Hermionu.

„Nikdy se nezdála smutná nebo ustrašená?“ zeptala se Hermiona.

„Pokud vím tak ne. Kdykoliv mne viděla, tak se smála; celkově se dost smála. Hádám, že se mohla snažit vše skrývat, abych nevytušil nic zlého.“

„Nejspíš máš pravdu. V jejích dokumentech jsou data o tom, že byla týrána již od počátku jejího manželství a pravděpodobně to před tebou potlačovala,“ odpověděla Hermiona. „Spousta obětí násilí, které mají děti, to tak dělají.“

Na to Draco pouze přikývl.

„Můžeš mi říct o svém dětství, Malfoyi? Co si z něj pamatuješ? Začni tou nejranější vzpomínkou,“ zeptala se Hermiona.

Draco se na chvíli zamyslel. „To bude nejspíš z doby, kdy rodiče koupili domácí skřítky, kteří jsou v tvém křídle. Nebyl jsem ještě dost starý na to, abych chápal otroctví, tak jsem je bral jako mazlíčky, kamarády. Chtěl jsem si s nimi hrát, ale oni vždy odpověděli, že bych se dostal do problému, kdyby mne viděl otec. Myslím, že jsem byl dost tvrdohlavý, sledoval jsem se všude, kam šli a chtěl si s nimi hrát, ale nikdy to nevyšlo.“

„To je tvrdé odmítnutí v tak brzkém věku,“ řekla Hermiona. „Dozvěděl se to tvůj otec někdy?“

„Ne, když jsem byl malý, tak nebýval doma. Hluboko uvnitř jsem věděl, že jsem ho nikdy nemiloval. Ani jako otce. Říkával jsem mámě, že chci utéct a vzít ji s sebou někam daleko, kde by nás nenašel. Nikdy mne neudeřil nebo netýral fyzickou cestou, ale jeho slova se zařezávala hluboko.“

„To je forma násilí. Emocionální násilí, které na tebe uvalil. Moc lidí to za násilí nepovažuje, ale někdy je to mnohem škodlivější než fyzické nebo sexuální násilí.“

„No v tom případě máma dostala tři v jednom,“ řekl Draco s nádechem zloby ve hlase.

„Můžu se tě zeptat, co tě přivedlo k tomu stát se smrtijedem?“ položila Hermiona odvážnou otázku a Draco se ji podíval do očí. Její hnědé oči nebyly medové nebo zlaté s nádechem Merlin ví čeho, byly prostě hnědé. Byly překvapujícím kontrastem s jeho světle šedými oči. Přinutily by ho ukázat emoce, pokud by je již nezastíral. Její 'pouze hnědé oči' konstatoval jako tajemné. Temné, ukryté a mýtické.

Hermiona si všimla, že se pozastavil a stále ji neodpověděl. „To je v pořádku Malfoy, nemusíš odpovídat, vím že je to osobní otázka a můžeme jít přeskočit.“

Draco se nepřestával dívat do jejích očí, což ji přinutilo si myslet, že je to ona, kdo je pod výslechem. „Ne, to nic. Chci odpovědět. Jen nevím jak.“

„Vezmi si čas. Chvíli tady budu,“ odpověděla Hermiona s úsměvem.

„Můj otec mi nedopřál žádnou jinou možnost. Řekl mi, že jsem k ničemu, když nedokáži ani porazit u mudlů narozenou ve škole, Pottera ve famfrpálu a ani jsem se nedokázal spřátelit s těmi správnými lidmi. Pro něj jsem byl bezcenný. Řekl, že jediná možnost, kdy byl o mě mohl pomýšlet s trochou úcty by bylo, pokud bych se přidal k smrtijedům. Takže jako každý jiný idiot i já to udělal.“

„Nebyl jsi idiot. Byl jsi normální adolescent, který chtěl alespoň trochu uznání od primární mužské figury v tvém životě. Potřeboval jsi ujištění, že nejsi naprosto k ničemu v očích svého otce, a navíc byl jsi učen od útlého mládí, že je to právě násilí, které vyřeší všechny tvé problémy.“

„Ano, ale byl jsem dost starý na to se rozhodnout sám, a i přes to jsem si zvolil Temného Pána,“ řekl Draco.

„Bylo ti jen šestnáct, Malfoyi. Tento věk je matoucí, emocionální a problémový pro jakéhokoliv teenagera. Chtěl jsi nezávislost, ale i přesto jsi neustále byl závislí na péči svých rodičů. Moc se neviň, protože jakýkoliv adolescent na tvém místě s otcem. jakým byl Lucius Malfoy by udělal přesně to samé.“

„Opravdu mne mrzí, jakými slovy jsem tě ve škole nazýval. Když na to pohlídnu zpětně, cítím se jako bych byl naprosto nevyspělé dítě.“

„To nic. Všichni jsme dospěli a uvědomili si naše chyby a je čas se pohnout dál,“ řekla Hermiona a studovala, jak se jeho rty téměř našpulily a poté se vrátily do původní pozice. 'Sakra,' pomyslela si, 'tak blízko'.

„Můžu se tě taky na něco zeptat nebo jsi ještě neskončila s tím mě psychoanalyzovat,“ řekl Draco s vážnou tváří.

„To nedělám. Pouze jsem shledávala, zda by tvé zkušenosti z minulosti nemohly pomoci při léčbě tvé matky.“

„Analyzovala jsi mě a možná si si to ani neuvědomovala. Na cokoliv, co řeknu, máš vysvětlení. Musíš to dělat neustále vzhledem k tomu, že jsi si toho ani nevšimla.“

Hermiona na něj hleděla s hrůzou, jelikož ji prokoukl tak rychle. „No, omlouvám se, pokud to tak cítíš a ano možná mám sklony ke zkoumání lidských myšlenek, ale je to má práce.“

„Používáš levou stranu mozku,“ řekl najednou.

„Co prosím?“ zeptala se.

„Inklinuješ na vysvětlení čehokoliv, co má důkaz, matematický, právnický, funkční, vědecký. Pokud to nemůžeš vysvětlit, tak se o to raději nestaráš. Hádám, že právě proto jsi neměla ráda jasnovidectví a proč nemáš sklony k umění a hudbě, protože tyhle věci potřebují emoce a pocity, aby mohly být pochopeny,“ řekl zamyšleně při pohledu na její jemné obličejové rysy.

„Takže tvrdíš, že nemám emoce nebo pocity?“ zeptala se Hermiona zvědavě.

„Neříkám, že je nemáš, pouze, že je nepoužíváš během přemýšlení. Používáš důvody, rozum a logiku k tomu věci vysvětlit a pochopit. Proto používáš víc levou stranu mozku. Pravá strana je pro emoce, cítění a touhu. Proto jsou umělci vášniví, emocionální a citliví lidé, protože používají pravou neurologickou hemisféru.“

„Jak toto všechno víš. Je to celkem pokročilá poznávací studie,“ zeptala se, udivená že toho ví tolik.

„Jak jsem řekl, dost jsem po válce četl. Pořád dost čtu.“

„Která jsi ty?“ zeptala se.

„Myslíš tím, kterou stranu mozku používám já?“

„Ano,“ odpověděla.

„Hádej.“

Na moment se zamyslela a přemýšlela o všem co jí zatím řekl. „Tvou pravou stranu.“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se, zvědavý na její odpověď.

„Řekl jsi mi, že preferuješ četbu o liberálním umění. Inklinuješ na myšlení pomocí srdce nikoli hlavy. To dokáži říct na základě toho, jak se staráš o svou matku. Udělal bys cokoliv, abys ji pomohl včetně toho ji dát do péče tvé dřívější rivalky. Také jako dítě jsi odpovídal chováním na základě emocí, strachu a hněvu,“ řekla.

Draco na její odpověď přikývl. „Takže pokud to sečteme, tak dáváme dohromady celý mozek.“

Tomu se zasmála a tentokrát se poprvé zasmál i on. Nebyl to úšklebek nebo hraný úsměv, byl to krásný úsměv díky kterému jeho obličej vypadal jemněji a něžněji.

„Usmál jsi se,“ řekla hloupě Hermiona.

„Co prosím?“ zeptal se a úsměv byl nahrazen zmateným pohledem.

„Jen jsem si všimla, že je to poprvé, co tě vidím se usmát,“ řekla a odvrátila pohled.

„Oh,“ řekl jednoduše. „A přišla jsi na to proč, slečno psychoterapeutko?“

Podívala se zpět na něj a viděla jej se znovu usmívat. Nemohla si pomoci a usmála se zpět. Opravdu s úsměvem vypadal krásně. „Prostě nemáš moc věcí, nad kterými by ses zasmál, tak to prostě neděláš,“ řekla.

„Tak proč se směju teď?“ zeptal se.

„Nejsem v mé práci tak talentovaná, budeš na to muset přijít sám,“ řekla se zvednutým obočím.

„Takže zpět k tomu, na co jsem se ptal, než jsi odvedla mou pozornost,“ řekl. „Můžu se tě zeptat na pár otázek?“

„Nejsem si jistá, jestli dobře chápu tvůj způsob myšlení. Skoro se zdá jako by jsi mě chtěl poznat,“ řekla Hermiona.

„No žiješ v mém domě, staráš se o moji matku. A ptáš se na otázky o mě, myslím, že je jen fér pokud se budu moci zeptat také,“ řekl.

„Hmm. Dobře, ptej se, ale žádný srandovní business,“ řekla, když zastavila brk od psaní a sklidila jej.

„Srandovní business? Na co si myslíš, že se tě budu ptát: kdy máš menstruační cyklus?“ zeptal se jí s potlačeným úšklebkem.

„Víš co, Malfoyi, už nechci ,abys se mě na něco ptal. Děkuji za tvůj čas,“ řekla a vstala z gauče.

„Oh, uklidni se, byl to jenom ženský vtip. Teď si sedni zpátky.“

Obrátila se, aby se na něj podívala a všimla si, že měl ten samý úsměv jako poprvé. 'Do háje s tím úsměvem,' pomyslela si. 'Začínám si myslet, že jsem měla raději, když jej nepoužíval.'

„Dobře. Ale jak jsem řekla žádné hlouposti,“ odpověděla a posadila se zpět na gauč.

„Dobře. Teď, když vím, kterému tématu se vyhnout,“ zavtipkoval, ale ona mu pouze věnovala otrávený pohled, který zjemněl, když jsi všimla, že si to očividně užívá. „Stále se přátelíš s Potterem a Weasleym?“

„Ano. Ale jsou spíš rodina než přátelé,“ řekla.

„Neunavuje tě mít jen mužské přátele?“

„Mám ženskou kamarádku. Moc dobrou. Jmenuje se Isabella a je to také léčitelka. Oh, chtěla jsem se tě zeptat, jestli si sem mohu přivést přátele?“ zeptala se.

„Proč se mě ptáš na svolení?“ zeptal se.

„Protože je to tvůj dům.“

„Dokud mě tví přátelé neudají ministerstvu, tak si přiveď, koho chceš.“

„Děkuji ti,“ řekla a všimla si té lehce divné atmosféry, která naplnila místnost.

Byl to Draco, kdo ukončil ticho. „Co víš o lidech, se kterými jsme chodili do školy?“ zeptal se.

„Nevím, jestli rozumím otázce.“

„No, očividně nemohu s nikým udržovat kontakt, takže co teď dělají? Musí mít mnohem zajímavější životy než zůstávat doma s jejich psychicky narušenými matkami,“ řekl se smutkem v hlase.

Hermiona najednou pocítila potřebu se po něm natáhnout a obejmout ho. Vypadal jako by již pěkně dlouho nedostal objetí. Okamžitě tyto myšlenky potlačila s myšlenkou na to, odkud se sakra vzaly. Zastavila se předtím, než odpověděla.

„No, moc toho nevím. Na drby zrovna moc nejsem, takže nemám moc informací. Ehm, vím že Levandule a Seamus spolu chodí. Isabell přísahá, že je Levandule těhotná a Harry zase, že jen upustila uzdu,“ řekla a zastavila se, když uslyšela Dracův chichot. Krásný, hluboký chichot, který ji přinutil se zasmát.

„Nemyslel jsem si, že by Potter byl taková drbna.“ řekl.

„Je příšernej. Všechny mé informace mám od něj a Isabel. Oh, vlastně ti dva jsou teď pár a já bych za ně nemohla být šťastnější,“ řekla a pokračovala v tom, co věděla. „Naposledy kdy jsem se ujišťovala, tak byl Neville učeň Bylinkářství v Bradavicích, ale nevím jestli někoho má. Ginny Weasleyová se odstěhovala s nějakým texaským olejovým chlapem do Států, už jsem o ní dlouho neslyšela. Pansy Parkinsonová se po třetí rozvedla a teď má spoustu peněz od jejich bývalých. Parvati a Padma Patilovy mají módní obchod v Příčné, ale je to spíš butik s prádélkem,“ řekla Hermiona s lehkou červení na tvářích.

Draco přikyvoval během toho, jak mluvila.

„Co dál, uh, Ron se začátkem měsíce zasnoubil.“

„Opravdu? Weasley se zasnoubil s někým jiným než s tebou?“ zeptal se Draco s překvapeným pohledem.

„Byli jsme spolu jen týden, když jsme si uvědomili, jak divné to bylo,“ řekla Hermiona. „Její jméno je Ellie a jsou si neuvěřitelně podobní. Mají podobné osobnosti a neuvěřitelně se k sobě hodí, asi ten fakt, že jsou stejní, je tvoří tak perfektním párem.“

„Protože jsou si podobní, tak tvoří perfektní pár?“ zeptal se.

„Ano. Četla jsem studii, která tvrdila, že lidé jsou přitahování k těm, kteří sdílejí jejich vlastní zájmy, víry a chovají se a přemýšlejí podobně. Takže vlastně dokázala, že jedno z tvrzení je nepravdivé: že se opaky přitahují. Vzhledem k jejich výzkumu tvrdí, že se opaky naopak odpuzují, ale stejné osobnosti ne.“

„Tak to tím tvrzením musíš být zničená – tím, že tvrdí, že není pravdivé,“ řekl s vážným pohledem.

„Proč si to myslíš?“ zeptala se.

Zvedl se z gauče a rozešel se ke dveřím. Sledovala, jak otevřel dveře, které vedly do jeho obývacího pokoje, když se otočil zpět k ní. „Protože teď ty a já nemáme šanci,“ řekl s uličnickým úsměvem a opustil místnost zanechávajíc ji tak ohromenou a bláznivě mrkající.