Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola pátá: U ředitele část II.

Co se týče Hermioniny roztržené košile, nemohl Draco zadržet povzdechnutí. Bylo tam tolik krve, která slepila její kůži a košili dohromady a která se vpíjela do pláště, přes který nebyla zpočátku vidět. Stékala z hluboké rány na boku. Severus se podíval na Brumbála a našel v jeho tváři výraz, se kterým se u starého kouzelníka setkal jen jednou – za noci, temné a deštivé, kdy se mladý Severus Snape obrátil na svého profesora s žádostí o pomoc.

„Mé dítě,“ zašeptal Brumbál sotva slyšitelně a konečně opustil své místo za starobylým stolem. Zamumlal kouzlo a hluboká rána se uzavřela, krev a špína zmizely.

„Co jste to se sebou udělala?“

Hermiona zavřela oči. Tichý povzdech unikl z jejích rtů, pak se vzpřímeně postavila a její obličej se lehce uvolnil. Severus pocítil zvláštní druh obdivu, který v něm náhle procitl a který přesto okamžitě znovu potlačil.

Po celou dobu měla bolesti, a přesto s nimi bojovala na každém kroku, držící se jako královna a nikdy ani na okamžik nepolevila ve svém perfektním sebeovládání. Brumbál měl pravdu – je na ní něco víc, než bylo na první pohled patrné. Ale stále byla ještě dítětem a pod jeho ochranou. Měl k ní povinnosti, jakkoli geniální a odvážná by se mohla zdát.

„Nemůžete se tam vrátit,“ zopakoval jako zaseknutý starý gramofon. „Tohle dokazuje, jak je to nebezpečné!“

„Ale já musím!“ odsekla naštvaně. „Moje práce je příliš cenná na to, abych ji obětovala svým vlastním potřebám. Rány mohou být zahojeny. Ale my potřebujeme k výhře nad Voldemortem vše, co můžeme získat. Nemůžeme si dovolit být vybíraví, kde to získáme.“

„Nic, co jste zjistila, by nemohlo být tak důležité, aby to tuto skutečnost ospravedlnilo!“

„Vás to nezastavilo a dělal jste přesně to, co teď dělám já, více než dva roky, profesore.“ To nebyl argument, to byl začátek pravdy. „A už jsem zjistila více než kdy vy sám.“

„Albusi,“ cítící se bezmocný proti jejímu odhodlání a tvrdohlavosti, obrátil se na starého kouzelníka o podporu. „Ukonči tohle šílenství. Prosím.“

Ale Albus Brumbál, vypadající projednou jako stopadesátiletý, zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že to není možné, můj chlapče. Protože má naprostou pravdu. Je členem jenom tři měsíce a už nám přinesla zasvěcené a neocenitelné poznatky. Nemůžeme si dovolit ji ztratit.“

Severus cítil, jak jeho ramena klesla. Pátral ve tváři svého starého učitele a našel jen odhodlání, smutné, ale silné jako ocel.

„Pak jste ji odsoudil k smrti,“ prohlásil.

„Voldemort nás všechny odsoudil k smrti, Severusi. Ona dělá, co může, aby tomu zabránila. Stejně jako my ostatní.“

Chvíli bylo ticho. Nebylo co dodat a definitivnost v Brumbálově hlase řekla Severusovi, že další argumenty by byly marné.

„A teď,“ zvuk Hermionina hlasu všechny překvapil, ostrý a jasný jako zimní ráno, s lehce posměšným nádechem, „pokud jsme si už náležitě užili příděl melodramatu na jeden večer, raději bych odešla. Potřebuji si odpočinout.“

Už byla skoro u dveří od ředitelny, když ji zastavila Snapeova ruka.

„Ne tak rychle, slečno Grangerová,“ řekl a vrátil se zpět ke svému hedvábnému sarkasmu. „Myslím, že je zde ještě něco, co jste nám nepovažovala za nutné sdělit.“

„Řekla jsem vám vše, co by pro vás mohlo mít následky.“

„Rozhodně ne. Vadilo by vám ukázat mi ruce, slečno Grangerová? Nebo, přesněji řečeno, vaše nehty?“

Zbledla, a najednou hleděla do jeho tváře jako chycená kočka, kterou dostihl její lovec.

„Neumím si představit, proč by to mělo být nutné. Chtěla bych odejít.“

„Lumos,“ zahřměl Snape a než kolem něj mohla proklouznout, chytil ji za ruce.  Příliš jasné světlo najednou ozářilo Brumbálovu kancelář, Draco a Hermiona sebou cukli, ale Severus se soustředil na její ruce a objevil důkaz svých domněnek.

„Teď je ještě třeba podívat se blíž na vaše oči,“ zamumlal a důrazně otočil její hlavu směrem k sobě, když se odmítla podvolit.

„Jak jsem si myslel.“

Nechal ji jít a ona klopýtla zpět o několik kroků, nespouštějíc oči z temné postavy svého učitele lektvarů, který se nyní otočil na Brumbála s výrazem vážnějším než kdy dřív.

„Je to ještě horší, než jsem předpokládal, řediteli. Přemýšlel jsem, jak zvládá trávit tolik večerů hýřením, léčením svých ran a spolčováním se se svým malým slídivým psem támhle,“ mávl rukou na Draca, který vztekem zrudl, „a ještě dodávat perfektní a dlouhé eseje včas. Obávám se, že její tělo mi právě teď dalo odpověď.“ 

Na chvíli se odmlčel, aby uspořádal své myšlenky.

„Aby se udržela v pohybu, slečna Grangerová si brala extrémně silný stimulant přinejmenším po jeden měsíc, ale pokud správně usuzuji, bere ho mnohem déle.“

Otočil se k ní, soupeřící s jejím pohledem.

„Věřím, že je to Bezeztrátový lektvar, který používáte, slečno Grangerová?“ Na chvíli odolávala jeho pohledu, ale pak sklonila hlavu a pomalu přikývla.

„Ano.“

„Ale není vysoce návykový?“ zeptal se Malfoy s obličejem, který prozrazoval šok.

„Je. A navíc je mimořádně nebezpečný. Bezeztrátový lektvar čerpá magickou a fyzickou energii osoby, která jej používá.  Ale jakmile se energie vyčerpá, závislý zemře. Nemůžeme dospět k jinému výsledku, pokud je stimulant brán po určitou dobu. Jak dlouho ho berete, slečno Grangerová?“

„Tři a půl měsíce,“ odpověděla tiše.

„Což je jednoznačně příliš dlouho. Můžete mluvit o štěstí, že jste nezemřela již před několika týdny. Nemůžu tomu ani uvěřit,“ byl v pokušení uchopit ji za ramena a zatřást s ní, aby přišla k rozumu. „Vypadala jste vždy jako někdo, kdo disponuje alespoň malým rozumem. Jak můžete být tak neuvěřitelně hloupá.“

„Mám to pod kontrolou,“ odpověděla s tváří a hlasem jako ocel.

„Je tu řada věcí, o kterých si jen myslíte, že je máte pod kontrolou, slečno Grangerová,“ ušklíbl se Severus a získal opět konečně navrch. „Měli bychom prověřit vaše logické uvažování, jestli také neutrpělo škodu.“

„To není nutné, Severusi,“ napomenul ho nakonec ředitel. „Jaký si myslíš, že by byl teď nejrozumnější postup?“

„Myslíte kromě umístění do cely a zahození klíče?“ vyprskl, ale naléhavý výraz v Brumbálových očích ho uklidnil.

„Potřebuje abstinenční léčbu. Příznaky jsou velmi špatné a když bude pokračovat, nepřežije příští měsíc.“

„Jak dlouho to bude trvat?“ pátral ředitel ve Snapeově zamyšleném obličeji.

„Dva týdny, možná tři. Bude muset být pod přísným dohledem někoho s dostatečnými lékařskými zkušenostmi, aby jí podával správné lektvary. Určitě se nebude moci zúčastnit jakéhokoliv smrtijedského setkání v té době a měla by být izolována od ostatních studentů školy.“

„Nemožné,“ přerušila ho Hermiona naštvaně. „Jsem uprostřed toho, abych si získala Voldemortovu důvěru, potřebuji jen měsíc nebo dva, abych ho dostala tam, kam chci. Nemůžu teď přestat navštěvovat setkání! Náš plán by selhal, řediteli! Vše by přišlo nazmar!“

„Nepřežijete další měsíc, slečno Grangerová! Přestaňte být tak paličatá a pro jednou uznejte, že jste taky jen člověk!“

„A to říkáte vy, profesore Snape! Úplný vtip roku! Já…“

„Musím souhlasit se Severusem, slečno Grangerová,“ posadil se znovu Brumbál za stůl a upil z hrnečku, který se objevil vedle jeho levého lokte. „I když jsem si plně vědom vašeho poslání, vaše zdraví je přednější.“

Severus si odfrkl, ale ředitel ho s klidem ignoroval.

„Půjdete tedy do úkrytu na tak dlouho, jak dlouho bude třeba, abyste se zotavila z vlivu toho lektvaru. To je moje poslední slovo.“

Všiml si, jak se jí pootevřela ústa, aby mohla argumentovat, a proto pokračoval: „A je k ničemu mi vyhrožovat svým odchodem. Plnoletá nebo ne, vaše závislost vás v tuto chvíli zbavuje práva za sebe rozhodovat. Je mou povinností ředitele školy učinit toto rozhodnutí za vás. Každý právník kouzelníků i mudlů vám to potvrdí.“

Jejich pohledy se setkaly, a ona po chvíli přikývla.

„Dobře,“ připustila, „ale udělejme to potom tak, ať se nám to vyplatí. Řekněte Harrymu, Ronovi a zbytku školy, že útok na moje rodiče je přiměl jít do úkrytu a že jsem se rozhodla být s nimi tak dlouho, dokud neodezní šok. Ale tady Draco řekne svému otci, že mě doprovázel na půlnoční misi. Že jsme se snažili prolomit ochrany Bradavic a zatímco tobě, Draco, se podařilo uprchnout, já byla zasažena obranným kouzlem, které mě poslalo k zemi. Stál jsi blízko, takže jsi nemohl přeslechnout rozhovor mezi Brumbálem a McGonagallovou, kteří věří, že to byl útok Smrtijedů na školu, kterou jsem se snažila bránit. Dokud zůstávám v bezvědomí, ukryjí mě, aby mě ochránili před nebezpečím. To vysvětlí moji nepřítomnost mezi studenty, zatímco ve stejnou dobu to posílí moje postavení u Voldemorta.“

Tak to by bylo. Dokonalá malá krycí historka visela ve vzduchu, zatímco ona se vzpamatovávala z otřesu z odhalení.  Severus si nemohl pomoci, ale chvíli na ni zíral. Určitě byla výborným špionážním materiálem.

„To zní skvěle, slečno Grangerová,“ souhlasil Brumbál a z jeho očí na chvíli zazářila pýcha.

„A teď, slečno Grangerová, vás Severus odvede do svého bytu, kde začne co nejdříve s přípravami, zatímco já a Draco…“

„CO? Proč já?“

„A kdo myslíš, že by to měl být, Severusi?“ oplatil mu Brumbál s jasným pobavením nad jeho leknutím. Jak jsem šťastný, že tě můžu pobavit, Albusi, pomyslel si Severus rozzuřeně.

„Ty jsi logickou volbou. Víš všechno o lektvaru, abstinenčních příznacích i protilektvarech a máš potřebné lékařské znalosti. Nezapomeň, že víš o jejím postavení, zatímco madam Pomfreyová o tom neví nic a nikdy ani nesmí vědět. A stejně Poppy je hrozná drbna. Celá škola by o tom věděla v ten samý den.“

„Ale já mám povinnosti, řediteli, nemůžu jednoduše…“

„Teď hned, Severusi,“ že by to byl skrytý úsměv pod vousy? „Pokud je slečna Grangerová ochotná přijmout extrémně bolestivou léčbu, určitě jí nebudeš odepírat pomoc, kterou potřebuje. Koneckonců je učitelova povinnost pomáhat svým studentům.“

Krvavý bastard. Dostal mě.

Upjatě přikývl, obrátil se na Hermionu, ukázal na ni, aby se postavila a následovala ho.

„Velmi dobře. Nejlepší bude, pokud se odeberete do mých komnat už teď, slečno Grangerová, dokud všichni ostatní spí.“

Vstala ze židle a obrátila se k němu s klidnou tváří a s nic neříkajícíma očima.

„Ano. Ale než půjdeme, mám otázku. Jak to, že jste byl schopný rozpoznat Bezeztrátový lektvar, profesore?“

Otázka ho překvapila, ale nějak nepovažoval za nutné lhát.

„Používal jsem ho sám…v jistých dobách.“

Koutky úst se jí stočily do hořkého úsměvu. „Myslela jsem si to.“

Draco sledoval jejich soupeřící siluety v teplé záři svíček a nemohl si nevšimnout, jak podobní si oba jsou. Dva protihráči, rovnocenní v síle a odhodlanosti, jeden na začátku, druhý na konci stejné, velmi dlouhé cesty, ale oba s očima, které viděly příliš mnoho.