Autor: dickgloucester
Překlad: Lupina, Beta: marci
Banner: Jimmi
Rating: 13+
Kapitola 1. Jen pár dnů – a plných trápení
Smrt by byla vítaná, uvažoval Draco, kdyby nebylo toho umírání.
V jediném šikmém paprsku světla, který směl křížit místnost, mu ruce ostře bíle zářily, lehce se vznášející nad měkkou dekou položenou na kolenou. Křehké kosti tlačily na kůži, jen ždibínek od toho, aby ji protrhly a proměnily ty chřadnoucí drápy v jateční odpad. Modré žíly se zřetelně rýsovaly a na jednom či dvou místech, kde síla mladíkova tepu narušila křehké stěny, se rozšiřovaly v nafialovělé modřiny. Nadnehtová kůžička každého prstu byla potřísněna krví.
V místnosti nebylo slyšet ani hlásku. Žádné praskání veselého ohně, který by zahnal chlad, protože horko mu přivádělo záchvaty bolesti; žádné tiché tikání, které by označovalo plynutí času, protože mu ho zbývalo tak málo a nerad slyšel, jak plyne úder za úderem nemilosrdného kyvadla. Dokonce i jeho mělké nádechy byly tiché, přítomné jen v malých obláčcích páry v chladném vzduchu.
Dracovi se teď třásly ruce. Levitační kouzlo vyprchávalo, a kdyby je nedokázal udržet ve výšce, brzy by mu klesly na stehna a on by zakňoural. Pak by přišla matka, aby na něj cukrovala a obnovila kouzlo a uhladila mu vlasy z obličeje. Na čelo by mu uštědřila zraňující letmý polibek. Teď si dovolila jen jeden polibek týdně, protože nechtěla svého syna zohyzdit. Toužil po jediném, aby ho nechala na pokoji. Umřít. Čím dříve, tím lépe. Ruce spočinuly. Jejich váha pálila. Držel čelisti od sebe a snažil se přemoci nutkání sevřít je proti té agónii. Přísahal by, že nevydal ani hlásku, ale ona stejně přišla.
Nejdřív se ozvalo pomalé vrznutí kliky, pak cvaknutí zámku, následované otřením dveří o koberec a Narcisinými tichými kroky. Draco přivřel oči před světlem z chodby, ale to ho i tak udeřilo do průsvitných víček a on sebou trhl. Alespoň se naučila nepoužívat parfém, takže si ke každé návštěvě nemusel přidávat bolest dutin a krvácení z nosu.
„Zlatíčko,“ ozvala se tiše. „Miláčku.“
Mávla hůlkou a jeho paže se opět vznesly. Třes v nohách za pár minut odezní, jakmile se přestane trápit s přikrývkou. Cítil, jak polštářová kouzla pod ním a kolem něj nabývají na síle, a podle magického podpisu poznal, že se otec vrátil.
Draco čelil útoku matčiných rtů. Téměř cítil, jak mu praskají kapiláry a kůže se pod jejich náporem rozpouští. Malý pramínek krve mu stékal dolů, hromadil se na obočí a kapal. Když se odtáhla, nepodíval se jí do očí.
„Chudáčku můj,“ zašeptala. „Brzy bude po všem.“
Neodpověděl.
Čekal, až uvidí svého otce.
„Narciso,“ řekl Lucius. „Odejdi. Nech mě promluvit s chlapcem.“
Olízla si rty a na manžela se nepodívala.
„Jakým právem s ním mluvíš? Ty, který jsi chtěl zničit všechno, o co tato rodina usilovala? Nikdy jsi svému synovi žádnou lásku neprojevoval. To já jsem ho vždy chránila.“
„A z jakého důvodu, Narciso? Aby mohl zemřít tímto žalostným způsobem?“
Draco pod drsnými tóny otcova hlasu zaslechl něco, po čem toužil.
„On není ubohý! Podívej se na něj, Luciusi! Podívej se na to světlo v něm, jak září! Jeho magie je tak silná –“
„A on je příliš slabý, aby ji ovládal.“
„To nepotrvá věčně,“ odmítla rázně.
„Ne, bohužel, nepotrvá.“ Lucius se zachmuřil. Přesunul se na dohled, ale Draco mu kvůli stínu neviděl do tváře. „Poslyš, Narciso, možná existuje způsob, jak…“
„A do jakých nechutných praktik nás chceš zatáhnout tentokrát, Luciusi? Mělo mě to napadnout – s tvým nečistým dědictvím se ti nikdy nedalo věřit! Ano, vím o tom všechno. Věděla to i moje matka, ale stejně ti dovolila, aby sis mě vzal. Je čiré štěstí, že Draco není poskvrněný.“
„Tomu říkáš ‚štěstí‘?“ vykřikl prudce a Draco vytřeštil oči proti náhlému hluku. „Můj syn – můj syn – chřadne ve tmě, a ty mi nedovolíš udělat cokoli, co je nutné, abych ho zachránil?“
Narcisiny prsty se sevřely kolem hůlky.
„Děsím se pomyšlení, co bys mohl považovat za ‚nutné‘,“ odsekla. „Díky Furiím, že jsem přijala tvou přísahu…“
„Ano.“ Byl zatrpklý. „Přijala jsi ji. Donutila jsi mě k ní dřív, než jsi mi řekla všechno, co jsem měl vědět. Byl jsem blázen, že jsem ti věřil.“
„Vždycky jsi pošetile důvěřoval, Luciusi,“ odvětila povýšeně. „Draco, teď se půjdu podívat na tvé jídlo. Nemusíš se svým otcem mluvit, pokud nechceš.“
„Já… chci…“
„Dobrá tedy.“
Prohrábla mu vlasy a mezi prsty se zachytilo několik pramenů. Políbila je a pak je nechala nedbale spadnout na zem.
„Tak později, můj drahý.“
Lucius počkal, až cvaknou dveře, a pak si nohou přitáhl nízkou stoličku před synovo křeslo, odkud na něj Draco snadno viděl, aniž by musel hýbat hlavou. Ztěžka se posadil a odhrnul si cestovní plášť. Boty měl špinavé. Na bílém koberci zůstanou nechutné stopy. Draco byl rád. Všechno v tomto domě bylo navrženo tak, aby bylo bezchybné, včetně jeho, a Draca těšilo, že vidí něco zablácené. Lucius se hrbil, vlasy měl rozcuchané a dýchal nerovnoměrně, jako by se snažil neplakat.
„Otče?“ Draco se zmohl na lehký šepot, ale to bylo všechno.
Lucius zvedl hlavu. Tvář měl staženou hněvem a zármutkem. Draco chtěl mluvit o něčem normálním, jak to dělávali, než se dostavila tahle… tahle… zkáza.
„Dědictví?“ zaskřehotal.
Lucius se zmohl na ironické pousmání.
„Není to něco, co by bylo všeobecně známé, milý chlapče. Moje prababička byla mudlovská šmejdka.“ Trochu se nad Dracovým výrazem pousmál. „Ano, Marius Malfoy se oženil s mudlovskou šmejdkou – dlouho si pro ni vymýšlel čistý původ, ale dříve či později pravda bohužel vyjde najevo. Byla to dračice, dokonce i ve své stovce – měl jsem ji docela rád, i když i cit k ní je tajemství, které je nejlepší nechat si pro sebe. Tvá matka mi to nikdy neodpustila, jakmile se to dozvěděla. A se svojí matkou už nikdy nepromluvila, když zjistila, že to paní Blacková věděla po celou dobu, co domlouvala sňatek.“
„Grangerová… by se smála,“ podařilo se Dracovi.
„Můj chlapče, smála by se celá nebeská klenba.“
„Máš ušpiněný obličej, otče.“
„Byla to těžká cesta.“
„Našel jsi…?“
Lucius zavrtěl hlavou.
„Budu se snažit dál. Brzy budu muset zase odjet. Čas se ti krátí.“
„Zůstaneš ještě chvíli?“ zaprosil Draco. „Pověz mi o… své…“ Odkašlal si. Lucius vytáhl z kapsy kousek hedvábí a jemně otřel synovi krvavé sliny z úst. „…cestě.“
Chvíli si povídali o maličkostech a nepodstatnostech, cestách a hotelech, dokud se Dracovi nezavřely oči spánkem. Lucius zůstal sedět u synových nohou a díval se do jeho vyzáblé tváře. V tom šeru se skoro zdálo, jako by zářila.
Slabé zimní slunce za oknem zapadlo, a tak Lucius vykouzlil jemné kouzelné světlo, aby zabránil synovi i sobě upadnout do úplné tmy. Jako břitva ostré Dracovy rysy chřadnoucí nemocí vyzařovaly prudkou úlevu – z růžolícího dítěte, které Lucius kdysi choval v náručí, z žvatlajícího chlapce, ba dokonce ani z děsivého mladíka, kterým se stal pod Voldemortovou strašlivou vládou, nezbylo mnoho. Tento sotva dýchající přízrak, tohle vyčerpané stvoření, bezbarvé až na krev a modřiny, bylo to jediné, co mu zbylo z jeho jediného dítěte, jediné, co bylo hodno jeho víry nebo ochrany, a on umíral. Lucius vyslal zašeptané kouzlo, aby smyl krvavou šmouhu po Narcisině polibku. Víc udělat nemohl. I ta nejjemnější léčivá kouzla způsobila víc škody než užitku, a přestože chtěl Draca vzít do náruče a kolébat ho, i to mu bylo odepřeno.
Napadlo ho, jestli to nezačalo už tehdy, když Pán zla položil na chlapce ruku – jestli se šílencova zkaženost nějak nevsákla do dětského těla, nespálila ho a nezkřehla zevnitř. Pokud ano, pak to byla jeho vlastní vina a on svého syna zabil. Byla to jeho vlastní hloupá pýcha a pošetilost a Draco za to musel zaplatit. Zamrkal a zalapal po dechu, aby udržel slzy na uzdě, protože Malfoy by neměl plakat – na kolenou vlastního otce se tomuto zákonu naučil – ale vzduch chutnal popelem.
Draco se zamračil a zamručel ze spaní; prsty mu škubly a pod rukama mu pomalu rozkvetla energie, pulzující se slabým modrozeleným nádechem. Tohle bylo nové od doby, kdy ho Lucius naposledy pozoroval. Ze zvědavosti natáhl vlastní ruku a světlo se rozjasnilo a proudilo k němu, klouzalo po jeho kůži a hřálo ho. „Tati,“ zašeptal Draco a Lucius znovu vzhlédl a spatřil synovy otevřené oči naplněné stejnou září, která pomalu vybledla do obvyklé průzračné šedi. „Tati,“ zvládl ještě jednou, když mu po tváři stekla krvavá slza.
„Nevím, co mám dělat,“ přiznal Lucius zdrceně. „Nevím, jak tě uzdravit, synu, ale pokusím se. I kdyby mě to mělo stát všechno, co mám, i kdybych měl vydechnout naposledy, pokusím se. Žádám tě jen, abys na mě počkal. Můžeš počkat, Draco? Máš trpělivost vydržet tak dlouho?“
Draco jen nepatrně přikývl a oba na sebe beze slova v utvrzení dohody pohlédli.
„Teď tě nechám spát,“ pravil Lucius a ztuhle se postavil na nohy. „Ráno se vrátím.“
Koutek Dracových úst se zkroutil nahoru a Lucius se sklonil, aby ho políbil. Jeho rty se dotkly Dracova spánku a kůže se neprotrhla.