Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Through the Walls

Kapitola 15.

Through the Walls
Vložené: Lupina - 18.12. 2022 Téma: Through the Walls
Lupina nám napísal:

Skrze zdi

Autor: Enahma

Překlad: Lupina, Beta: marci 

Banner: Jimmi

Rating: 13+

Originál:  https://www.fanfiction.net/s/1485544/

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 15. Temný tunel

 

Harry se cítil slabý. A nemocný. A velice otupělý. Jako by mu z těla vyčerpali všechnu sílu. Celý jeho život vypadal tak neskutečný, odlišný… Snažil se předstírat, že je vše v pořádku, ale nikdo mu, samozřejmě, nevěřil. Kamkoliv šel, každý jeho krok následovaly znepokojené pohledy a to bylo tak skličující…

Do vyučování začal docházet o několik dní později než jeho spolužáci. Ale nemohl nalézt své místo, nemohl se soustředit. Nikde tu nebyl Brumbál a jeho nepřítomnost byla pro Harryho nesnesitelná. Ve svém nitru cítil obrovskou díru, jako by najednou vše ztratilo smysl – a možná tomu tak opravdu bylo. Všechno ztratilo svůj význam. Jakou naději teď můžou mít? Jakou pomoc mohou nalézt?

Jak jen mohl ten starý muž zemřít takovým způsobem? Měl být největším kouzelníkem své doby! Měl být schopný se ubránit celé armádě Smrtijedů! A co víc, měl být schopen je porazit!

Ale… on prostě zemřel. V bolesti. Bez skutečného boje, skutečného odporu. A dokonce nechal spolu se sebou zemřít i Remuse. Jak mohl…?

I po všech těch úmrtích, která musel sledovat díky svému spojení s Voldemortem, si prostě na smrt nemohl zvyknout. A zabití Remuse Lupina a Albuse Brumbála ho tížilo ze všech nejvíc na ramenou, na duši.

Chtěl, aby žili. Aby tu byli pro všechny ty, kteří je milovali, kteří je potřebovali.

Harry si všiml, že není víc schopný se podívat k hlavnímu stolu ve Velké síni, ačkoliv Brumbálova židle nezůstala prázdná. Jeho místo záhy přijala jako zastupující ředitelka profesorka McGonagallová, podle Harryho příliš záhy, ale Hermiona s profesorkou souhlasila; život musel pokračovat.

„Je to víc než dva týdny, co je profesor Brumbál pohřbený,“ jednou tiše pronesla k Harrymu, když spolu seděli v knihovně. „Studenti i škola potřebují někoho, kdo je povede.“

A měla pravdu, to Harry moc dobře věděl, i když to jeho špatné pocity k profesorce přeměňování nezmenšilo. Ačkoliv ona nezůstane na tomto postu dlouho; školní rada se chystala jmenovat ji už brzy definitivní ředitelkou Bradavické školy čar a kouzel.

Harry byl zcela ztracený v myšlenkách. Pokud rada jmenuje McGonagallovou, pak budou potřebovat jiného učitele přeměňování, a Harry se necítil připravený čelit nové osobě, která ho neznala a přistoupí k němu se svými předsudky nebo očekáváními… Neměl rád změny. Chtěl, aby vše zůstalo stejné jako dřív, ale někde uvnitř věděl, že nic už stejné nebude, nikdy…

Vzrušené otázky spolužáků ho z jeho myšlenek vytrhly.

„Co se mohlo stát?“ Parvati se ptala Nevilla a ani se nepokoušela šeptat. „Hodina měla začít před více než deseti minutami a profesorka Noir tu stále není!“

To bylo skutečně divné. Obvykle bývala jejich nejmladší profesorka přesná jako profesorka přeměňování, možná i víc. Nikdy se nezpozdila ani o minutu, nemluvě o deseti!

Předtucha mu sevřela hrdlo. Harry se domníval, že to muselo mít co dočinění s Brumbálovou smrtí.

A pak se s hlasitým prásknutím otevřely dveře a do učebny napochodoval Severus v mizerné náladě.

„Otevřete si učebnice na straně sto dvacet dva. Vypište si poznámky,“ vyštěkl s hněvem vepsaným do tváře.

Po prvním okamžiku naprostého šoku a strnulosti všichni vyskočili, aby nejméně oblíbeného profesora poslechli, poněvadž ho nechtěli ještě víc naštvat. Jen Harry stále bez pohnutí seděl.

„Co se stalo s profesorkou Noir?“ zeptal se klidně, ale zřetelně.

Hned, jak mu jeho otázka vyletěla z pusy, uvědomil si neuvěřitelnou podivnost této situace. Připomenulo mu to jinou hodinu obrany, tu, kdy chyběl Lupin (při pomyšlení na Remuse Lupina se mu srdce sevřelo ještě víc a cosi se mu začalo tlačit do koutků očí). Tehdy se Snapeovi – Severusi Snapeovi, opravil se – postavil a položil otázku na místo pobytu svého oblíbeného učitele. Tím si vysloužil velkou ztrátu bodů a nevybíravá slova. Teď byla situace trochu odlišná.

Mistr lektvarů se k němu otočil a viditelně sebou trhl.

„Jsi zde!“ zeptal se oznamovací větou, ale hned nato se mu na tváři usadilo pochopení. „Ach,“ dodal, „vždyť vlastně navštěvuješ hodiny pokročilé obrany…“

Třída ztichla a každý je se zájmem sledoval. Co Snape Harrymu udělá?

Snape, v rozporu s možnými očekáváními, neudělal nic hnusného, jen si povzdechl.

„Nemohla přijít,“ oznámil a překvapivě ani neodebral body.

„Proč?“ suše se zeptal Harry. Klidné vystupování Mistra lektvarů na něj neudělalo dojem.

„Úřední záležitost,“ odpověděl stále vyrovnaně Severus. „Ale teď si už dělej poznámky.“

„Bylo to ministerstvo?“ trval na svém Harry.

„Pane Snape,“ ze rtů jejich učitele lektvarů to oslovení znělo víc než divně, „teď máme hodinu. Otevřete si knihu a dělejte si poznámky.“

Chvíli na sebe v tichém souboji zírali, a pak Severus sklonil oči a pronesl velmi, velmi tichým hlasem: „Prosím.“

Tomu naléhavému podtónu se Harry nemohl víc bránit. Otevřel učebnici a nechal oči běhat po slovech, aniž by je vnímal. Myšlenky bloudily jinde.

Něco se přihodilo. Něco hrozného a nezvratného, cítil to v kostech. A Severus byl tak divný… tak klidný a opatrný. Ta prvotní hrubost, s níž vstoupil do třídy, se po zaznamenání Harryho přítomnosti velice rychle ztratila. Harry nevěděl, co si má myslet. Opatrně na svého strýce pohlédl, hledal nějaká vodítka k pochopení jeho chování, ale muž se posadil za učitelský stůl a v absolutním tichu si procházel poznámky své kolegyně. To Harryho ještě víc znervóznělo. Ze Severusova chování se dalo vyvodit mnohé. Muž studoval poznámky kolegyně, protože ta se nevrátí. Harry cítil, jak se mu třesou ruce.

Po skončení hodiny zůstal v učebně. Počkal, dokud všichni neopustili místnost, a opatrně přistoupil ke katedře.

„Pane?“ zdvořile se zeptal.

Zdálo se, že muže ta slušná slova překvapila.

„Ano?“ odvětil unaveně.

„Co se stalo profesorce Noir?“

„Ministerstvo ji zatklo. Za zradu Lupina a ředitele.“

Harry se málem zhroutil.

„Ale… to nebyla ona! Kdyby jí Remus nedal své přenášedlo, zemřela by spolu s ředitelem!“

Stáli na opačných stranách stolu, tváří v tvář bez svého obvyklého nepřátelství. Ani Harry, ani Severus nekypěli hněvem proti tomu druhému. Jen tam tak chvíli v tichém souznění setrvali, až nakonec Severus otevřel ústa: „Já vím, ale nemáme žádný důkaz. A politický tlak byl příliš velký. Patil musel něco udělat.“

„Aha…“ Harryho hlas se vytratil.

Severus obešel stůl a přistoupil k Harrymu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se trochu ustaraně. Harry ustoupil.

„Samozřejmě,“ do hlasu se mu vrátil chlad. „Nikdy mi nebylo líp,“ dodal a po pár rychlých krocích opustil třídu.

ooOOoo

Byl tak ztracený… Ministerstvo zatklo profesorku Noir a jeho motivy Harry opravdu dokázal pochopit. Patil musel něco udělat, aby uklidnil kouzelnickou společnost. Brumbálova smrt byla tak neuvěřitelně obrovským šokem, že se mnoho nečistokrevných rodin rozhodlo opustit zemi. Chaos byl příliš velký a jen se stále víc a víc zvětšoval a Patil, samozřejmě, nechtěl, aby ministerstvo vypadalo neschopně. Něco musel udělat, tak zatkl profesorku Noir – stejně byla nejvíc podezřelou osobou. Ale ona nemohla být tím zrádcem – loni ve škole ani v Řádu, nebyla. A Severus i ředitel věděli, že v té době tam špeha měli – a ačkoliv Noir mohla být druhý špion, Harry tomu prostě nemohl uvěřit. V Řádu byla jen pár měsíců, takže bylo nemožné, že by ji Brumbál jmenoval jako strážce tajemství Řádu.

Jistě, strážce tajemství. Harry také někdy nenáviděl tohle tajnůstkářství, ale chápal důvody. Brumbál měl v organizaci špeha a nevěděl, komu přestat věřit. To byl hlavní důvod, proč tajil totožnost strážce tajemství. Musel to být někdo, na koho ředitel bez váhání spoléhal, ale podle Harryho bylo v Řádu příliš mnoho nedůvěryhodných kandidátů. A nemohl se jen tak rozhodnout, koho podezřívat. Profesorku McGonagallovou? Byla ředitelovou přítelkyní příliš dlouho a stejně tak i profesoři Kratiknot a Prýtová. Trelawneyová byla pro tuto roli příliš hloupá – a popravdě, Harry stejně nevěděl přesně, kdo ze zaměstnanců Bradavic je členem Řádu. A možná ani nebylo nutné, aby se strážcem tajemství stal jeho člen.

Harry byl tak naprosto ponořený do myšlenek, že skoro vynechal stravu. To Ron ho dotáhl k jídlu a Hermiona mu pomohla najít učebnu příští hodiny. Ale na konci dne měl připravený plán: pokusí se promluvit s vyšetřovateli a nabídne jim svědectví pod veritasérem, takže budou nuceni nechat Noir na pokoji, nebo alespoň nebudou mít dost důkazů, aby ji drželi ve vězení. Když už se jednou rozhodl co dělat, jednal bez nějakého zaváhání. Před ulehnutím se posadil a sestavil dopis pro samotného ministra, ve kterém nabídl svoji pomoc při očištění profesorky Noir od všech nepodložených tvrzení. Když byl hotov, vyrazil do sovince a dal dopis Arturovi (po prozrazení své totožnosti si Harry Hedviku zpět od Hermiony nevyzvedl. Zdálo se, že sněžná sova k dívce přilnula a Harry si myslel, že bude lepší nechat to tak). Velká hnědá sova na něj zahoukala a v očekávání si protáhla křídlo.

„Arture, doruč tento dopis přímo ministrovi, osobně. Nemusíš čekat na odpověď.“

Sova zase zahoukala a vyletěla oknem. Jak se za ní Harry díval, nemohl si pomoct a vzpomínal na loňské Vánoce na Snape Manor, své nejlepší Vánoce se Siriusem, Remusem a Severusem a vzpomněl si na Severusovo svolení nazývat jej tátou. Ale od té doby se vše změnilo… Hermiona přišla o rodiče, Weasleyovi ztratili Freda, Sirius už nebyl kouzelníkem, Remus zemřel a Severus si smazal vzpomínky… Válka byla krutá ke každému, ale Harry často zažíval pocit, že k němu je ještě krutější. A teď byla pryč i žena, kterou měl rád, a on mohl jen doufat, že po tom všem dopis nějak zapůsobí.

V tomto okamžiku se Harry rozhodl ukončit válku co nejdříve. Ano, nechtěl zemřít, ale jeho váhání mělo za následek nové oběti každý další den, a pokud musel zemřít, nemělo smysl to déle odkládat. Pořád má povolení profesorky Noir pro vstup do oddělení s omezeným přístupem a musí si pohnout. Ale ne dnes večer. Byl na studium a výzkum příliš unavený. Pomalu se vrátil do svého pokoje a své postele. Bezesný spánek stál na nočním stolku, jako by na něj čekal. Harry se posadil na postel a zíral na lahvičku.

Byl to boj, který sváděl každou noc.

Byl to boj, který prohrával každou noc od doby, co se probral z kómatu po ředitelově a Lupinově smrti. Byla druhá polovina ledna. Užíval lektvar na spaní už víc než měsíc. Ale nebyl si jistý, zda je v první fázi závislosti. Jeho prsty beze spěchu laskaly flakonek. Nechtěl si vzít ten lektvar.

A… byl si jistý, že by ho neměl užít.

A ze všeho nejvíc si nebyl jistý, jestli je připravený na další kolo Voldemorta ve svých snech.

ooOOoo

„Quiete! Quiete! Četl jsi to?“ Hermionin hlas byl tak hlasitý, že Harry nadskočil leknutím.

Hermiona nebyla z těch, co křičívali, a teď byli v knihovně. Muselo se přihodit něco opravdu hnusného nebo důležitého, pokud záměrně vykřikla. Zvedl oči od eseje, kterou psal pro profesorku McGonagallovou, či lépe řečeno pro jejího nástupce, protože ona jako ředitelka už víc učit nebude, a podíval se na Hermionu.

„Co se stalo?“ zeptal se a zívl. Hermiona neodpověděla, jen natáhla ruku a podala mu zvláštní vydání Denního věštce. „Ach, ne,“ zaúpěl Harry, ještě než jej otevřel. „Řekni, prosím, že to není Rita Holoubková.“

„Je,“ krátce odsekla Hermiona.

Harry odtlačil stranou knihy a pořádně si prohlédl první stránku. KDO JE ZODPOVĚDNÝ? stálo tam velkými písmeny a těsně pod nimi byla fotografie z pohřbu.

„Voldemort,“ naštvaně procedil Harry skrz zuby.

„Promiň?“

Harry se k ní otočil.

„Říkám Voldemort. Protože to on je zodpovědný, pokud chce tahle pomatená ženská přesnou odpověď na svoji otázku.“

„No, ona předpokládá něco jiného,“ polkla Hermiona a hodila sebou na židli vedle Harryho. „Čti. Jen čti a uvidíš.“ Ruce se jí silně třásly.

Harry se přiměl znovu podívat do novin a netrvalo moc dlouho a pochopil Hermionin vztek. Prázdná obvinění, přehnaná prohlášení, jednostranné názory jako vždy. Ale autorčin cíl byl jasný: pro blaho společnosti se zbavit ministra kouzel. Na konci článku už taky soptil.

„Nevím, co si mám myslet,“ přiznal po dočtení článku, „ale mám pocit, že z vlastní vůle ten článek nenapsala. Někdo ji donutil, nebo vydíral, nevím, ale… je jí to víc než jen trochu nepodobné. Útočit na ministra kouzel…“

„Myslím si to samé,“ temně přikývla Hermiona. „A Věštci je nepodobné vydat zvláštní vydání a vzít si v něm na mušku ministra kouzel…“

Oba seděli v tichosti.

„Mám zlé tušení,“ vyhrkla náhle Hermiona. „Nevím, jaká bude Patilova reakce, ale bojím se, že rezignuje…“

„Ale no tak, Hermiono, je to jen článek,“ zkoušel jí Harry neúspěšně zlepšit náladu.

„Jeho pravděpodobným nástupcem je Amos Diggory,“ pronesla klidně, příliš klidně.

Při zmínce toho jména se Harry zachvěl.

„Cedrikův otec,“ zamumlal.

„A také vůdce velmi velké strany, která chce rozhodnější kroky proti Voldemortovi a jeho následovníkům. Obviňují Patila z přílišné slabosti, váhavosti a přílišné defenzivnosti. Prohlašují, že by ministerstvo mělo být výbojnější. Chtějí někoho silnějšího, kdo bude jednat bez váhání…“

„Takže chtějí diktátora…“ zamumlal Harry.

„… a chtějí, aby jím byl Amos Diggory,“ dokončila větu.

„Nádhera. Diktatura, stejně jako ve dnech předchozí války.“

„Přesně. Říkají, že kouzelnický svět v takovýchto dnech potřebuje tvrdého a rozhodného vůdce.“

Harry si povzdechl.

„Mimochodem, kdo byl tehdy ministrem?“

„Mercury McGonagall,“ odpověděla obratem Hermiona.

Harryho oči se rozšířily údivem.

„Byl to profesorčin otec?“ zeptal se překvapeně.

„Ach ne,“ pousmála se Hermiona. „Byl to její manžel.“

„Ach, můj bože…“ Harry nemohl ohromením ani polknout. „A… co se s ním stalo?“

„Odstoupil nedlouho po porážce Voldemorta. Prohlásil, že válka konečně skončila a že už ho víc nepotřebují. Ale nebyl příliš populární politik. Zahájil ty procesy, které poslaly stovky kouzelníků do vězení bez řádných soudů, ačkoli mnoho z nich bylo později prohlášeno za nevinné jako Sirius nebo otec Terryho Boota… Časem se pokusil za své činy omluvit, že byla válka a jeho jediným cílem byla ochrana kouzelnického světa a takové podobné kecy…“

Harry mlčky přikývl. O pár chvil později ho napadlo něco jiného.

„Ještě je naživu?“

Hermiona pokrčila rameny.

„O jeho smrti jsem nečetla, takže…“

„Podporuje Diggoryho Údernou stranu,“ zničehonic se objevil Ron. Harry i Hermiona překvapením prudce zvedli hlavy. „Taťka si myslí, že je skutečným vůdcem strany a Amos Diggory je jen jeho loutkou. Ale kvůli své pověsti se nechce ukazovat na veřejnosti.“

„A co profesorka McGonagallová?“ zeptala se Hermiona. „Mně se nezdá… být z těch agresivních.“

Ron se zeširoka ušklíbl.

„Přesně na to samé jsem se zeptal taťky. Řekl mi, že se rozvedli, když profesorka začala učit v Bradavicích. V té době byl Brumbál jeho největším politickým oponentem…“

Harry už dál Ronovi nevěnoval pozornost. Myšlenky mu bloudily po faktech, která zjistil před pár minutami. Jeho profesorka se stala členem bradavického učitelského sboru, když byl její manžel ministrem kouzel. Teď se profesorka chystala stát ředitelkou školy, druhého nejprestižnějšího místa v kouzelnickém světě hned po ministerstvu, a její manžel, či spíš bývalý manžel se zase na ministerstvo vrací… Byla to pouhá náhoda, nebo něco víc?

Ta otázka ho nenechala v klidu po celý zbytek dne a dokonce další, neméně důležité události, ho tohoto zadumání nezbavily, ačkoliv se stalo poměrně dost nečekaných věcí. Jednou z nich bylo jmenování nového učitele přeměňování – Harry málem nadskočil radostí, když uviděl na starém místě profesora Kratiknota u učitelského stolu sedět Fletchera. Malý profesor formulí se přesunul vedle ředitelky jako její nový zástupce. Totožnost dalšího nového učitele – ne učitele, jen přednášejícího, opravila ho zprudka Hermiona – byla ještě nečekanější.

„A chci přivítat George Weasleyho, který bude v budoucnu pomáhat profesoru Snapeovi. Ten převezme po dobu nepřítomnosti profesorky Noir její hodiny…“ Potlesk, který v tomto okamžiku vybuchl, přinutil novou ředitelku zavřít ústa. Později toho dne se Harry dozvěděl, že George je novým strážcem tajemství Siriuse a Anne.

„Opravdu?“ zeptal se vážně se tvářícího chlapce, nebo spíše muže. „Ale proč? Myslím, proč ty?“

George pokrčil rameny.

„Protože tady v Bradavicích jsem docela v bezpečí a Sirius s děvčetem potřebují ochranu. Když mě Snape doporučil radě – víš, Fred a já jsme byli vždycky docela dobří v lektvarech – a oni mě vzali jako jeho asistenta, ředitelka si myslela, že nejlepší bude, když se stanu novým strážcem tajemství. Přijal jsem to. To je ten důvod.“

Najednou Harryho přepadly dva různé pocity. První byl strach: McGonagallová věděla o Georgeovi jako strážci tajemství, či spíše byla to ona, kdo jej navrhl. Druhý nebyl tak nesobecký: byla to žárlivost. Harry na George žárlil, protože ho Severus doporučil. Veřejně ho akceptoval, zatímco jeho, Harryho, se zřekl úředně a veřejně…

Nemohl si pomoci; chvěl se zklamáním a co nejrychleji se omluvil. Chtěl být sám.

ooOOoo

Severus panikařil a byl skrz naskrz vyděšený.

„Ale Minervo! Musíme něco dělat!“

„Severusi, zkuste se uklidnit, prosím. Myslím, že Harryho propustí dnes, možná zítra, a stejně teď nemůžeme nic dělat.“

„Minervo, to nemůžete myslet vážně! Znáte Amose, znáte Mercuryho! Amos obviňuje Harryho ze synovy smrti a Mercury nenávidí všechno, co má spojitost s vámi nebo mnou!“ hulákal Severus a vlasy mu létaly kolem hlavy, když přecházel před krbem. „Vidíte, co všechno se v posledních dvou týdnech, co převzal ministerstvo, stalo! Uznali Armenu vinnou, teď je z ní moták jako z Blacka a ještě ji zašili na Liberty! A její soud – to byla jen fraška! A když ji Harry chtěl bránit, označili ho za komplice a okamžitě ho zatkli…“

McGonagallová úzkostí zavřela oči.

„Byla to jeho chyba zveřejnit svůj názor v novinách…“

„Patil mi sdělil, že kluk napsal nejdřív jemu. Až po jeho odstoupení poslal Harry ten zatracený dopis do Denního věštce!“

„Nevím, co můžeme udělat, Severusi. Nevím, jestli chtějí soud, a pokud odpověď zní ano, kdy…“

„Ale přijali zpátky hromadu bystrozorů! Těch bystrozorů, kteří byli vyhozeni, když se Arcus stal ministrem! Těch bastardů, Minervo!“

„Severusi! Uklidněte se, prosím. Nemyslím si, že Harryho zraní. A hulákání na mou maličkost nepomůže. Teď nemůžeme nic dělat. Víte to.“

Severus se skoro zhroutil na pohovku.

„Nechci to vědět, Minervo.“

Nechtěl souhlasit. Chtěl udělat něco: jít, křičet, mlátit, pokud to bude zapotřebí. Nechtěl kluka na tom místě nechat. Sám tam strávil víc než čtyři měsíce. Čtyři měsíce fyzického i psychického mučení, strachu, bolesti… A teď těm bastardům byl vystavený i chlapec, tak jako kdysi on, ale z mnohem bezvýznamnějších důvodů. On, Severus, měl nepopiratelně na svědomí ty nejhorší činy, ze kterých byl obviněn. Ale Harry byl nevinný. Zabořil obličej do dlaní.

„Chcete ho venku,“ potichu řekla žena.

„Měla jste pravdu, Minervo, víte,“ mumlal do dlaní, „když jste mě nazvala bláznem. Byl jsem hlupák, že jsem chlapce vyhodil. Už dávno toho lituji. Ale on mi nechce odpustit a já to chápu. A teď mu nemůžu pomoct.“ Ucítil lehký dotek na rameni.

„Milujete ho jako syna, Severusi?“

Mistr lektvarů jen polkl.

„Nevím, Minervo. Mám obavy. Jsem vyděšený. Chci, aby byl tady, drzý a nepříjemný, ale tady, kde na něj můžu dohlédnout, kde vím, že je v bezpečí…“

Ticho.

„Sirius mi řekl, že jste ho navštívil na ošetřovně. Že jste se nabídl, že se o něj postaráte během příprav pohřbu.“

Severus zvedl tvář.

„Nemohl zůstat na ošetřovně, Minervo. Márnice…“

„Vím,“ přikývla ředitelka. „Ale Harrymu by bylo se Siriusem dobře.“

„Jo…“ zase zabořil tvář do dlaní. Nechtěl, aby žena viděla jeho slabost. „Byl jsem vyděšený, že už nikdy nebude příčetný… Tolik Cruciatů…“

„Záleží vám na něm, Severusi.“

Ale pak už Severus nepotřeboval ředitelčina slova. Když si v duchu představil chlapcovo bezvědomé tělo opět ležící na ošetřovně a později v jeho posteli v podzemí, vybavil si, jak se jeho srdce sevřelo strachem a starostí, Severus pochopil. Docela dost mu na chlapci záleželo.

Ten pocit byl zcela nový a zároveň velice známý.

Chtěl Harryho zpět. Zpět v každém smyslu toho slova: zpět ve škole, zpět ve svém životě, v komnatách, v rodině… Zpátky. Aby ho mohl chránit a dohlížet na něj. Aby mu pomohl vyrůst, být u toho, až se usadí, pomoci mu, kdykoliv bude pomocnou ruku potřebovat… Byl náhlý tento pocit, nebo jen jeho uvědomění si všech těchto skutečností?

Zamyšleně vstoupil do svého kabinetu. Byl tak omámený, že nezaznamenal George, který tam už byl. Všiml si ho, až když málem zakopl o natažené nohy mladého muže.

„Ach, omlouvám se, pane,“ omluvně se usmál rezavý mladík a nohy stáhl.

„Severusi,“ tiše odvětil Severus. „A byla to má chyba. Nevšiml jsem si vás.“

„Procházím eseje prvňáků,“ George mávl směrem k hromadě pergamenů na pohovce vedle sebe.

„To je v pořádku. Nemusíte se omlouvat za to, že jste zde. Je to i váš kabinet,“ Severus se posadil do svého křesla a k sobě přitáhl hromadu podobnou té Georgeově. Práce ho vždy uklidňovala.

„Co se teď stane s Harrym?“ tiše se zeptal George.

„Minerva je bezradná. Já taky. Nevím, co bychom mohli dělat.“

George se opřel o pohovku a pohlédl na kolegu.

„Možná potřebujete dobrého právníka.“

„Souhlasím,“ povzdechl si Severus. „Myslím, že bych se měl obrátit na Andruse.“

George tázavě pozvedl obočí.

„Bratrance z druhého kolena,“ vysvětlil Severus. „Je právníkem v Austrálii. Ale věřím, že když ho požádám, tak přijede.“

ooOOoo

První den a noc ve vězení byly pro Harryho docela nudné. Nic mu nedělali, jen ho strčili do cely a nechali samotného. No, cela byla malá, studená a mokrá, ale v rohu tam bylo něco jako postel. Docela rychle však zjistil, že na ní nesmí sedět, dokud nedostane povolení. Sezení na posteli byl přestupek a vězeňský dozorce mu osvětlil, že přestupek by mohl mít jisté bolestivé následky. Takže se Harry postavil a opřel o zeď.

V devět večer mu nakonec dovolili ulehnout, ale nedokázal usnout. „… závislost v první fázi se nezdá nebezpečná. Jediným negativním dopadem je neschopnost uživatele usnout bez lektvaru…“ vzpomněl si na knihu lektvarů a poznámky o Bezesném spánku. Ale strach doopravdy neměl. Nespat znamená nesnít a nemít vize, což mu vyhovovalo, takže po celou noc jen ležel a snažil se přijít na to, co se stalo.

Druhý den byl ještě nudnější a stání bylo vyčerpávající víc než trénink famfrpálu. Samozřejmě že nevyspání mělo negativní dopad na Harryho vitalitu, ale domníval se, že tohle způsobila spíš nuda než noční bdění.

Když nastala druhá noc, byl už Harry k smrti unavený, ale nezvládl usnout ani na kratinkou chvíli. Omámeně ležel na lůžku a proklínal se za dlouhé užívání Bezesného spánku. Do rána byl tak vyčerpaný, že sotva mohl vstát a hořel v něm neznámý hněv.

Od sedmi do desíti se mu nějak podařilo zůstat vzpřímeným, ale jak čas běžel, nemohl si pomoci a posadil se. Ne na postel, to bylo zakázáno, ale na podlahu, a opřel se o zeď. Svaly ho bolely a hlava se točila a uvnitř něj vřel nesmyslný hněv.

Nedostal oběd, protože sezení bylo také zakázáno, ale bylo mu to jedno. Sezení bylo lepší než stání.

A v sedm večer ho přišli vyslechnout.

Neuhodili ho, ani kletbami, ani pěstmi. Jen ho přivázali k židli a nalili veritasérum do krku.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho známý hlas. Harry se zachvěl. Byl to ten loňský starý bystrozor. Bamberg, jmenoval se Bamberg, vzpomněl si najednou.

„Neřeknu to,“ pronesl a záda se mu prohnula bolestí. „Neřeknu to,“ zopakoval a zároveň sevřel rty se zuby k sobě, jak jeho hněv našel výpusť v podobě odolávání muži, kterého nenáviděl.

Kdosi popadl jeho hlavu a brutálně mu otevřel ústa. Do krku mu sklouzla další dávka veritaséra.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se znovu Bamberg.

Harry neodpověděl. Boj s veritasérem byl jako boj s Imperiem, ačkoliv Imperius v zasažené osobě vyvolával trochu euforie, zatímco veritasérum nějak oslepovalo mysl, chtělo jeho vědomé já utopit pod povrchem prázdnoty a apatie a neobtěžovat se víc slovy a pravdou… A odpor byl mnohem bolestivější.

„Ne!“ podařilo se mu vzpírat i přes nesnesitelnou bolest, která ho ubíjela.

Když nabyl vědomí, cítil, že jeho odpor zůstal neochvějný i během bezvědomí. Okolostojící bystrozorové byli vzteky bez sebe. Vklouzla mu do krku další dávka veritaséra a on ji polkl.

Po další půlhodině neustálého zápasu zase omdlel. A zase. A zase.

Když ho hodili do cely a on se napůl v bezvědomí zhroutil na podlahu, pomyslel si, že o něčem takovém nikdy dřív neslyšel. Odolat veritaséru bylo neslýchané. Očividně to zvládl, jen aby měli co nového přidat k jeho abnormálnostem.

Ačkoliv s následky séra nemohl bojovat. Bylo mu tak špatně, že zvracel po celý následující den.

Další večer byl podobný, ale mnohem kratší. Vypadalo to, že bystrozorové pojali podezření, že je sérum pravdy nekvalitní, a tak si objednali další várku od jiného Mistra lektvarů. Když poznali, že ani tento lektvar nefunguje, odvedli ho zpět do cely.

Další den bez jídla, vody (v žaludku už nic nezbylo) a spánku.

Následující den se ve dveřích jeho cely zjevil povědomý muž.

„Severusi?“ zeptal se omámeně.

„Ne,“ odpověděl muž. „Jmenuji se Andrus. Jsem Severusův vzdálený bratranec.“

ooOOoo

„Neviděl jsem žádné známky fyzického týrání, Severusi, i když mi Harry řekl, že mu bylo podáno veritasérum a že odolávání bylo velice bolestivé,“ dokončil svoji řeč vysoký hnědovlasý a hnědooký muž a zkřížil ruce na prsou. „Ale to není fyzické týrání.“

Černovlasý muž udeřil pěstí do stolu.

„Musíme ho dostat ven za každou cenu! Nemůže tam zůstat, zabijí ho!“

Právník se naklonil blíž k bratranci a tiše se ho zeptal: „Jak dlouho Harry užíval Bezesný spánek?“

Severusova sevřená pěst povolila a Mistr lektvarů najednou vypadal slabý a unavený.

„Cože?“ zasípěl.

„Viděl jsem na něm známky deprivace, Severusi. Je ve vězení po dobu pěti dnů, ale vykazuje všechny ty zatracené příznaky…“ nepokračoval.

Chvíli seděli v tichosti.

„Příznaky?“ slabým hlasem se zeptal Severus. Když bratranec přikývl, povzdechl si. „Pak to muselo trvat alespoň dva měsíce.“

„Nespí. Má prudké změny nálad. Vyzvrací vše, co sní, nebo vypije. A víš moc dobře, že nejsilnějším projevem je odolávání veritaséru.“

„Ale to ukazuje na třetí fázi té zatracené závislosti!“ podrážděně vykřikl Severus.

„To není jisté, Severusi. Harry mi prozradil, že odolává i Imperiu…“

„Jo,“ zamumlal Severus a jeho tvář se trochu vyjasnila. „Znamená to, že…?“

„Ano,“ poškrábal se Andrus na krku. „Usuzuji, že je na začátku druhé fáze závislosti. Ale, Severusi, naší prioritou je Harryho odtamtud zachránit. Jakmile bude venku, můžeš si vzít na starost jeho závislost, ale pro teď musím říct, že nevidím šanci, jak ho za současné situace legálně odvést. Váš nový ministr pokroutil celý právní systém svými nejnovějšími dekrety.“

„Co můžeme dělat?“

„Hrát tu samou hru jako oni. Kontaktuj noviny nebo kouzelnický rozhlas. A povyprávěj jim o vašem společném zajetí ve vězení Ty-víš-koho. Buď dojímavý a dojemný. Ne racionální. Lidé nepotřebují rozumná slova. Potřebují tklivé příběhy. Dej jim to.“

„Nejsem ten typ, Andrusi. A nepamatuji se na naše zajetí. Vůbec. Ani trochu.“

„Miluješ ho jako syna, Severusi?“ Andrus vstal a díval se na bratrance. Když ten lehce přikývl, pokračoval. „Tak to pro něj udělej.“

ooOOoo

Posedávání v cele mělo jednu velkou výhodu: Harry měl dost času, aby se zamyslel nad hromadou věcí. Jak se konečně dozvěděl od Andruse, byl obviněn z vraždy Cedrika a ze spoluúčasti na zavraždění Freda, Remuse a Brumbála. A hluboko uvnitř, bez ohledu na to, co Andrus chtěl, aby si myslel, se těmi zločiny cítil vinný.

To jeho nedbalost zabila Cedrika, ale teď, téměř dva roky od Mrzimorovy smrti, cítil mnohem míň zodpovědnosti než ve Fredově případě.

I když… měl své omluvy, samozřejmě. A dokonce i Brumbál mu řekl, aby se neobviňoval. Jen chtěl ochránit Arese. Ale udělal to špatně. Nepomyslel na možné následky povolení Aresova příchodu. Byl hloupý a neopatrný. Dvě věci, které mu vždy vyčítal Severus ve svých Potterovských proslovech.

Nebyl svůj otec. Nebyl tak čistý a výjimečný, jako byl Quietus. Měl v sobě mnohem víc nenávisti a averzí, a dokonce se stal závislým na zatraceném lektvaru, který, jak mu Andrus vysvětlil, mu pomohl blokovat veritasérum. Ale cena, kterou musel za tuto ochranu zaplatit, byla příliš vysoká. Jeho nálady byly víc a víc divočejší, takže nakonec dostal těžký trest – více než dvacet minut ho drželi pod Tormentou.

A síla ho začala opouštět, i když se mu podařilo vypít a pozřít malé množství vody a jídla bez zvracení. To však zřejmě nestačilo. Ale nemůže tu umřít. Jeho život je příliš důležitý, aby zde byl promarněn. Musí čelit svému osudu a zastavit všechno to zabíjení, zachránit své přátele a dokonce i ty lidi, které nikdy v životě neviděl, a kteří byli Voldemortovým cílem.

Nemůže tu zemřít.

Byl zničený, když uslyšel o případu profesorky Noir (opět od Andruse), a nemohl si pomoci, ale zase se tím cítil vinný. Měl být rychlejší ve svém boji proti Největšímu bastardovi. To on měl přeci za povinnost ho zabít. Ta pitomá věštba určila jeho pro tento úkol, tak proč váhal tak dlouho? Jeho život stejně neměl smysl. Severus, jeho starý Severus zmizel v nicotě. Tenhle staro-nový se o něj staral jen kvůli tomu pitomému starému rodinnému kouzlu a kvůli ochraně rodinného jména. A v tomto bodě s ním musel Harry souhlasit. Snape bylo i jméno jeho otce a on si zasloužil nést jméno bez kazu. No, Andrus mu mnohokrát naznačil pár věcí o Severusově péči, ale Harry mu už nemohl uvěřit. Stejně jako nepotřeboval hrubost Mistra lektvarů, nepotřeboval ani jeho soucit. I tak musel vydržet hodně věcí, i bez té lítosti.

Jak dny ubíhaly, občas se mu poštěstilo trochu se vyspat. Ne moc, jednalo se o pouhé minuty a jen krátké úseky, ale nicméně spánek to byl. Mnohokrát snil o Severusovi a jejich šťastných dnech v pekle. Bylo to atmosférou v cele? Týráním? Temnotou? Každodenní Andrusovou víc a víc důvěrně známou přítomností? To nevěděl, ale vítal ty sny, projevy náklonnosti, lásky a přijetí ve svém krátkém a temném životě. Tehdy prožíval své nádherné časy. Poznal lásku a přijetí. Na světě bylo hodně lidí, kteří to nikdy nezakusí. Mohl se považovat za šťastlivce.

„Pane Snape!“ vytrhl ho z myšlenek vězeňský dozorce. „Vstaňte a krok do středu!“

Další výslech uprostřed noci? Bylo to docela zvláštní, ale Harry poslechl. Za daných okolností byl odpor naprosto zbytečný. Dva obvyklí bystrozorové vstoupili do cely a popadli ho ze stran. Vypadali mimořádně vzteklí, více než jindy, takže se Harry připravil na další dlouhé a bolestivé setkání. Ale jeho společníci ho nevedli ke známé chodbě. Mířili k východu. Bylo to prostě příliš náhlé.

„Budu propuštěný?“ zeptal se jednoho bystrozora.

Hrubě jej postrčil.

„Neptej se!“ vyštěkl a hodil jej do místnosti, která Harrymu byla známá. Byla to ona místnost, ve které byl zbaven svých osobních předmětů, stejně jako peněz (další den měl v plánu zajít s Hermionou do Prasinek) a hůlky jeho otce (jeho pravá hůlka byla pod upraveným časovým kouzlem, když byl zatčen, a teď pravděpodobně ležela v Harryho pokoji na nočním stolku).

„Tady to podepiš!“ někdo mu hodil kus pergamenu a Harry poslušně podepsal. Udělá cokoliv, jen aby byl opět volný. Úředník položil jeho věci na stůl a Harry na sebe rychle hodil hábit. Byl čistý a on páchl po více než deseti dnech ve špinavé cele, ale bylo mu to jedno. Seslal na tvář a krk několik zkrášlujících kouzel, takže jeho známá jizva i Averyho práce upadly do domnělé nicoty, a bez ohlédnutí se hnal ke vstupním dveřím, aby vyšel ven. Další bystrozor se k němu připojil a vyvedl ho ven z budovy. Zdálo se to jako celý život, než konečně dosáhl vnější brány.

V příštím okamžiku stál Harry v naprosto neznámé londýnské ulici, byla tma, šaty měl příliš tenké a nebyl tam nikdo, kdo by na něj čekal. Ale to nevadilo, byl zase volný! Hned nato měl hůlku v ruce a nadšeně jí mávl. Zakrátko bude v Prasinkách, a pak… ach ano, Harry neměl v úmyslu běžet zpátky do Bradavic. Nechtěl otázky přátel, Severusovu lítost, starosti učitelů nebo cokoliv… Chtěl místo na přemýšlení, ne osamělé, ale trošku zaplněné lidmi a teplem… ale ne U tří košťat. To místo mu příliš připomínalo Ronovu proradnost.

Na autobus nemusel čekat dlouho a největším štěstím bylo, že Stan Silnička nepoznal Harryho Snapea či Pottera v tom lehce zapáchajícím cizinci s mastnými vlasy, který zaplatil cestu do Prasinek a šel okamžitě spát.

Byly asi dvě hodiny v noci, když dorazili, a jakmile Harry vystoupil z autobusu, téměř se v hlubokém tichu ztratil. Neváhal ale dlouho a odhodlaně zamířil k Prasečí hlavě.

Malý, špinavý hostinec byl stále otevřený a nikoho nepřekvapilo, když Harry vstoupil (s kapucí na hlavě) a poručil si ohnivou whisky. Aby pravdu řekl, chtěl si objednat máslový ležák, ale po letmém pohledu kolem viděl, že ho zde nikdo nepije, a on na sebe nechtěl příliš poutat pozornost, a tak se místo toho rozhodl pro whisky.

Drink byl silný a téměř ho zadusil, ale po prvním loku cítil, jak se mu do jeho zmučeného těla vrací síla. A velká část jeho viny a zármutku byla z jeho ramen odejmuta, takže požádal o další.

Nevěděl, kdy už toho bylo příliš, necítil přechod od střízlivosti k opilosti, ale v určitém momentu mohl nepochybně říct, že je opilejší než kdykoliv ve svém životě.

Ale whisky tak hladila a hřála jeho zmrzlé srdce a duši…

Byl tak opilý, že vůbec nebyl překvapený Hermioniným zjevením se z nicoty a tím, že jej táhla pryč. Čerstvý vzduch na ulici ho trochu probral, ale nemohl natolik pořádně jít, aby dorazili do hradu před svítáním. Po chvíli si uvědomil, že pod ním leží nosítka a Hermiona jej levituje tichou, chladnou únorovou nocí.

Harry si nepamatoval, jak se dostal do hradu, a jak ho Hermiona položila do postele. Všechno bylo jako ve snu, tak lehké a neurčité… A on popadl dívku za ruku a žebral, aby ho neopouštěla, aby s ním zůstala. Vtáhl ji do postele, aniž by bral v potaz její protesty a později její třesoucí se hlas prosící, aby ji nechal jít. Ani si nevšímal tichých vzlyků, které otřásaly jejím tělem, zavřených očí a zatnutých zubů a zrazeného pohledu ve známé tváři; omámení bylo příliš silné a příjemné a Harry se nikdy nechtěl probudit.

Ráno bylo příšerné, stejně odporné, jak dobrá byla předchozí noc. To byla Harryho první myšlenka, když se snažil vstát z postele. Hlava mu třeštila a v žaludku měl pocit jako v popelnici, svaly ho bolely. Harry ještě nikdy neměl kocovinu, ale její příznaky okamžitě poznal.

Co nejrychleji došel do koupelny a stoupl si pod sprchu. Teplá voda ho očišťovala a hřála a studená ho později vzbudila a odnesla bolest a zbytky mlhy z jeho mysli. Po půl hodině se cítil zase normálně, tak normálně, jak jen se může cítit někdo po více než deseti dnech v ministerském vězení.

Ale když vstoupil do svého pokoje a podíval se na postel, obrazy předchozí noci ho přepadly takovou silou, že se zapotácel ke zdi.

Hermiona…

Hermiona a on…

Hermiony prosby…

Hermioniny slzy…

Hermioniny zavřené oči…

Zklamání…

Co to udělal?

Krev mu v žilách ztuhla. Co to udělal? A proč? Bylo to tou whisky? Ale proč šel do té hospody? Proč se nevrátil hned do Bradavic? Co se stalo s jeho pevným přesvědčením nemarnit životem? Tohle bylo další hloupé a nezodpovědné chování. A pak to, co udělal Hermioně… To bylo neodpustitelné.

Ještě se třásl šokem, když vyšel z pokoje. Společenská místnost byla skoro plná, byla sobota ráno a téměř všichni se už vrátili ze snídaně.

„Harry!“ vykřikl Ron, když si ho všiml. „Jsi tady!“

Všichni vyskočili na nohy a v mžiku byl Harry obklopený radostnými a úlevnými tvářemi.

Ale Hermiona nebyla nikde vidět.

„Kde je Hermiona?“ zeptal se Rona, zatímco ignoroval všechny ostatní. „Je tady?“

„Ne,“ pokoušel se překřičet dav Ron. „Šla za ředitelkou, aby jí předala zprávy o tobě…“

„Musím jít!“ zahulákal na to netrpělivě Harry a prodíral se k portrétu. „Musím ji najít!“ a s tím vyskočil z místnosti.

Ale nemusel jít daleko. Jak zabočil za roh, narazil do ní.

Vypadala strašně.

„Hermiono…“ začal, ale dívčin pohled a znechucení na tváři ho umlčelo.

„Nic jsem ředitelce neřekla,“ hlas měla chladný a odmítavý. „Řekla jsem jí, že jsem tě našla v Prasinkách. Odečetla sto bodů z Nebelvíru za opuštění Bradavic během noci. Nech to být tak.“

„Koukni, Hermiono, co jsem udělal…“

V dalším okamžiku už byl přitisknutý ke zdi a dívka mu syčela do ucha, že to stěží slyšel: „Kašlu na tebe. Nezajímají mě tvé ubohé výmluvy, žes byl opilý, nebo připravený o Bezesný spánek. Tak či onak, to, cos udělal, mi tě znechutilo dost na to, abych už nikdy nechtěla trávit čas ve tvé společnosti, takže mě nech na pokoji. A pokud se někdy opovážíš zmínit to, co se stalo, přísahám, že tě zakleju. Mizero. Nenávidím tě,“ a byla pryč.

Harry nevěděl, jak dlouho tam stál a zíral do prázdna. Hermiona měla pravdu. Byla to jeho chyba, že začal s tím pošetilým vytvořením závislosti na lektvaru, což zničilo všechno. Severus ho mnohokrát varoval. Pokud by ho nebral… ale to už nebylo důležité. Škoda se stala. Nevratně.

Najednou na něj zavolal známý hlas.

„Harry?“

Byl to Severus.

„Měl jsi pravdu,“ vyhrkl Harry. „Měl jsi pravdu. Nejsem nic jiného než hloupý a nezodpovědný idiot…“

„Pokud máš na mysli závislost na lektvaru, tak ještě není pozdě.“

Harry zvedl oči a podíval se do těch mužových.

„Je opravdu pozdě. Posral jsem všechno.“

„Chci ti pomoct, pokud chceš…“ Severus zněl váhavě.

Harry hanbou sklonil hlavu. V Severusových očích, v jeho výrazu, neviděl lítost. Nebo chlad. V těch černých očích zářilo něco jiného, co Harrymu připomínalo jeho Severuse. A v ten moment se mu srdce bolestivě sevřelo a on se cítil nehodný této péče a přijetí. Nezaslouží si to. Víc už ne.

„Mně není pomoci,“ pronesl a zase zvedl hlavu. „Je mi to líto.“

Smutek přešel přes mužovu tvář, ale přikývl.

„Pak se uvidíme na hodině obrany,“ zachraptěl Severus a v příštím okamžiku ho nebylo.

ooOOoo

PA: Krátký přehled událostí:

Leden

1. Brumbálova smrt

13. Uvěznění profesorky Noir

14. Harryho návrat do školy

15. Článek Holoubkové, nový učitel

17. Patilova rezignace

23. Harryho článek bránící Noir

27. Harryho uvěznění

29. První výslech

31. Andrusova první návštěva ve vězení

 

Únor

10. Harryho propuštění z ministerstva

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 15. Od: ostruzinka - 19.12. 2022
Zajímavý sled událostí. Jsem zvědavá na pokračování.

Re: Kapitola 15. Od: Yuki - 19.12. 2022
Že jde všechno do háje víme... Ale že by došlo mezi Quietusem a Hermionou k něčemu takovému? To se mi fakt nezdá... Ale jestli jo... panebože... Kluku pitomá! Proč si Severusovo pomoc nepřijal?! (Severus měl taky být víc důraznější a ne jen přikývnout a odejít).

Re: Kapitola 15. Od: kakostka - 18.12. 2022
Jo, pořád vím, že je to dobrá povídka a opakovaně si připomínám, že je to koncentrace mizerie a sraček, co se sypou na Harryho hlavu... a už tuším, kdo je ta krysa proradná, si to vybavuju určitě dobře, ale počkám a nechám se překvapit. A Minerva, ta to musí mít hodně těžké, Severus lehce vyšilující... ach jo a k tomu drahoušci na ministerstvu včetně Amose a dalších dobráků a žasnu jak snadno se tu vyrábí motáci, to je jak uklouznutí na sněhu, upss a je z tebe plankton.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )28.12. 2022Kapitola 20. - závěr
enahma: ( Lupina )25.12. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )23.12. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )22.12. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )20.12. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )18.12. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )16.12. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )14.12. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )12.12. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )10.12. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )08.12. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )06.12. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )01.12. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )29.11. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )28.11. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )26.11. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )22.11. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )21.11. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )18.11. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )14.11. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )14.11. 2022Úvod