Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Zničená země

„Znovu, pane Weasley.“

„Tempify momentum!“ nervózně vykřikl Ron a zamával hůlkou nad knihou. Ta mizerná bichle se nechtěla ztratit, což by se stalo, kdyby vyřkl kouzlo správně. Podrážděně zavrtěl hlavou, když viděl Hermionino lehce a opravdu ladným mávnutím provedené kouzlo.

Profesor Kratiknot si nespokojeně zahmkal.

„Pane Weasley, zkuste to znovu. Soustřeďte se na úmysl a pokuste se kouzlo vyslovit správně.“

„Pokouším se,“ zamumlal Ron skrz zuby. „Ale nejde to.“

Harry soucítil s Ronem, když sledoval jeho zápolení. Právě probíhal druhý týden procvičování časového kouzla a dokonce i on měl trochu problém se správným sesláním inkantace, a přestože se mu to tentokrát podařilo, moc dobře věděl, že měl jen štěstí. A Ron byl prostě jen menší šťastlivec než on.

Časové kouzlo bylo jedním z nejzvláštnějších. Fungovalo tak, že věci zmizely a později se znovu objevily na stejném místě. Bylo jedním z kouzel, která mnohokrát napálila nejen mudly, ale také i kouzelníky. Ale hlavně to byl běžný žert kouzelnických vtipálků hrajících si s mudly – seslali kouzlo na předmět, který majiteli k jeho naprosté frustraci zmizel z dohledu, a když tomu nikdo nevěnoval pozornost, objevil se na stejném místě o něco později. To přivádělo mudly k šílenství, protože obviňovali sami sebe z toho, že jsou slepí a nevidí to, co mají před nosem…

Teď na učebnicích procvičovali seslání krátkého časového kouzla, které trvalo jen okamžik.

„Tempify momentum!“ vztekle zařval Ron a uhodil knihu hůlkou. S hlasitým bum se kniha ztratila – tentokrát úplně. Celá třída s očekáváním hleděla na Ronův stůl, ale kniha se neobjevila. Nakonec Justin vybuchl smíchem.

„K čertu, kde máš tu knížku, kámo?“ vydal ze sebe mezi dvěma záchvaty.

Ron nervózně pokrčil rameny a nejistě se podíval na profesora.

„Pravděpodobně přesně tam, pane Finch-Fletchley,“ řekl po chvíli maličký profesor, a pak pohlédl na Rona. „Myslel jste na nějaké zvláštní místo, když jste sesílal kouzlo?“

Ron opět pokrčil rameny a napjatě se ušklíbl.

„Ne, ne doopravdy…“ zamumlal a lehce zrudl.

„Jste si jistý, pane Weasley? Nebo možná mají vaši spolužáci pravdu a vy jste si přál poslat knihu k čertu…“ mrkl profesor Kratiknot. Ronovo zčervenání potemnělo.

„Ehm… možná… nejsem si jistý.“

Harrymu se sotva podařilo zadržet smích.

„Je… jeho kniha v pekle, pane?“ Justin se teď široce culil a děvčata se chichotala.

Profesor se v zamyšlení poškrábal na bradě.

„Vzhledem k tomu, že si nemyslím, že peklo existuje, nebo dokonce pokud existuje, že má někde svůj prostor… Takže přesné umístění učebnice pana Weasleyho je nevysledovatelné… ale…“

„Ale?“ Neville se se zájmem naklonil blíž. „Není zde, takže někde musí být!“

Mnozí souhlasně přikývli a kouzelník si povzdechl.

„Máte pravdu, pane Longbottome, ale není jednoduché tuto otázku zodpovědět. Osobně si myslím, že kniha se nachází na místě, které pan Weasley definuje jako u čerta. Ale také je možné, že se mu podařilo poslat knihu do velmi vzdálené budoucnosti, která je pro něj jako peklo, místo čertova pobytu. Takže přesné načasování nebylo chvilka.“

„Aha,“ Neville se zasmál a Ron se na něj potutelně podíval.

„Každopádně vás musím požádat, abyste si zakoupil novou učebnici formulí,“ pronesl Kratiknot. „Nemyslím, že tu původní do další hodiny najdeme. Ach, a chci, abyste napsali esej o délce dvou svitků o možnostech změny místa a času objektu… ehm… ale nemyslím tím způsob, který nám pan Weasley předvedl.“

Harry se ještě usmíval, když opustil místnost a zamířil do Velké síně na oběd. Jediné, co mu kazilo dobrou náladu, byly ty dva svitky eseje… ale měli celé prázdniny, aby ji sepsali správně, takže si úkolem nenechal zkazit bezstarostnou náladu. Napíše pojednání dobře, bude na to mít dost času.

Ron ho odchytil u vstupu do síně a spolu si sedli k nebelvírskému stolu.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem svoji učebnici formulí poslal k čertu,“ zamumlal, ale hlas nenesl známky hněvu, nýbrž jen náznak veselí.

„Představ si to čertovo překvapení, když se před ním objeví učebnice,“ uchechtl se Harry. „Možná to pekelníkům dá podnět k novému způsobu mučení zatracených duší.“

„Ach, ano,“ vybuchl Ron bezuzdným smíchem, „Harry, koukni, co myslíš, že čert řekne osobě, na kterou je naštvaný?“

Harryho oči se překvapením rozšířily. To bylo poprvé, co ho Ron oslovil jeho předchozím jménem – a poprvé se v jeho společnosti choval tak bezstarostně. Zavrtěl hlavou.

„Nevím,“ podíval se na kamaráda pobaveně.

„Jdi do nebe.“

„Co?“

„Určitě řekne: nech mě být, jdi do nebe!“ Ron se zasmál. „A představ si čerta s mými magickými schopnostmi… když posílá ubohou, zatracenou duši do nebe jen náhodou a díky pouhé zlosti…“

„Nesprávné kouzlo,“ ušklíbl se Harry. „Možná se staneš zachráncem podsvětí…“

Byli téměř v půlce oběda, když si Harry všiml, že chybí Hermiona. Rychle prohlédl zmijozelský stůl, ale neviděl ji sedět vedle Arese, a co víc, neviděl ani jeho. Na okamžik Harry zvažoval, že je půjde najít, ale brzy si to rozmyslel a zůstal sedět. Určitě se to týkalo jejich vztahu a do toho se nechtěl plést. Místo toho se podíval na Padmu a havraspárský stůl a zamyšleně si povzdechl. Měl svůj vlastní problém se vztahem, ačkoliv neměl ponětí, jaký vlastně on a ta havraspárská dívka měli a o co v něm šlo. Byl si jist jediným, a to tím, že ji nemiluje. Ačkoliv ji má rád. Byla pěkná a inteligentní, ale jediné, co spolu dělali, bylo studium (občas s Ronem a jeho zdráhavou přítelkyní). Harry si nebyl jistý, zda jeho chování dívku nezraňuje, ale nemohl si pomoci. Jediná osoba ženského pohlaví, do které byl zakoukaný, byla profesorka Noir a nikdo jiný. Ale to pobláznění bylo naprosto bezpečné. Žena se o něm nikdy nedozví a on si nemůže začít vztah z toho prostého důvodu, že by za sebou nechal truchlící přítelkyni. Protože teď si byl jistější víc než kdy jindy, že se stane něco špatného a strašlivého.

Voldemortovy útoky byly teď o hodně intenzivnější než kdy dřív. Jeho vize během odpoledních zdřímnutí přicházely mnohem častěji, takže úprava jeho spacích metod už nebyla nic platná. Podařilo se mu nějak uniknout vizím s Averym (pravděpodobně proto, že ten si udržoval svoje zaměstnání ve státní správě a rodinu, a neměl čas trávit každé odpoledne ve službách Pána), ale vize během odpolední se staly téměř nepřetržitými a Harry to vzdal. Vrátil se k běžnému způsobu života a spal v noci za pomoci Bezesného spánku. Neřekl Brumbálovi o nešťastném vývoji událostí – nemělo to smysl, protože ředitel s tím nemohl nic dělat. Jedinou dobrou věcí se zdálo, že bylo dokázáno starcovo prohlášení – mezi pracovníky byl špeh, který o Harryho nových pokusech o zastavení vizí věděl. Musel to být člen sboru, protože profesorka Noir mu přiznala, že to na poradě bezděčně prozradila.

„Jak?“ Harry byl vyděšený.

„Probírali jsme mé svolení vstupu do oddělení s omezeným přístupem,“ odpověděla a viditelně se cítila nepříjemně.

„Vaše svolení nestačilo?“ Harry byl překvapený. „Myslel jsem, že učitelé mohou kdykoliv dát povolení svým studentům.“

„Ano,“ poposedla si v křesle. „Ale ne takové neomezené povolení, jako je to vaše.“

„Aha,“ Harry přikývl. „Hádám, že profesor Snape byl proti?“

Rozpaky byly jasně viditelné na její přísné tváři.

„Ehm…“ Harry nepotřeboval žádný další důkaz. Bylo to jasné.

A i teď to bylo jasné. Ten hajzl!

Vzpomínka ho tak rozzuřila, že nemohl ani dokončit oběd. Prudce vyskočil na nohy a vyrazil z Velké síně. Ron se za ním naprosto zmateně díval – nedokázal si představit, jakou hloupost zase Harrymu řekl. Zoufale zavrtěl hlavou a zakryl si tvář dlaněmi. Když se něčí ruka dotkla jeho paže, vzhlédl.

„Nemyslím, že jsi to byl ty,“ řekl Neville a posadil se vedle něj. „Myslím, že ho najednou něco napadlo a chtěl být sám.“

Ronova nesnáz se trochu zmírnila.

„Já nevím,“ zašeptal. „Nemyslím, že ho ještě znám. Není tím člověkem, kterým býval…“

„Prožil toho hodně, Rone.“

Zrzek se hořce pousmál.

„Vím,“ řekl sarkasticky. „Prožil i mé mučení.“

Neville Ronovu paži pěvně stiskl.

„Rone, ne vše, co prožil, bylo způsobené tebou. Jeho zajetí, jizvy, vztah s profesorem Snapem a pak ty ztráty: Fredova a Snapeova… Víš, že s profesorem Snapem si byli velice blízcí,“ Ron přikývl. Věděl, samozřejmě, že věděl! Stále ještě viděl profesorovu uslzenou, strhanou tvář, když na tom hrozném místě držel bezvědomého Harryho. „Jako otec a syn. Viděl jsem je spolu mockrát. A, víš, záviděl jsem jim jejich vztah. A teď…“ odmítavě mávl rukou. „Teď to vidíš.“

Ron zabořil tvář do rukou.

„Je zase sám.“

Neville stisk neuvolnil.

„Snaží se nás držet daleko od sebe.“

„Musíme mu nějak pomoct,“ slabě zaskřehotal Ron. „Nechci mu znova ublížit.“

ooOOoo

Když Severus zaznamenal, že ten kluk – ne, ne kluk, ale Quietus, opravil se – spěšně opouští oběd, ihned se rozhodl. Teď, nebo nikdy! S krátkou omluvou opustil stůl a vystřelil za kl – za Quietusem.

Když chlapec opustil Velkou síň, rozeběhl se, ale Severusův hlas ho zastavil.

„STŮJ!“ zařval za ním Mistr lektvarů. Chlapec se zastavil a neochotně otočil.

„Ano, pane?“ sarkasticky se ušklíbl. „Chcete mi odečíst body za běh po chodbě? Bude deset bodů stačit?“

Z toho tónu pěnila Severusovi krev, ale záměrně se ovládl.

„Ne,“ odpověděl stroze a dodal, „a nemluv se mnou tímto tónem.“

Harry se na něj podíval a drze pokrčil rameny.

„Ano, pane,“ přitakal s posměšnou poslušností. „Jak si přejete…“

Severus hněvem sevřel a uvolnil pěsti, ale nereagoval okamžitě. Místo toho se zhluboka nadechl a na okamžik zavřel oči.

„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ vyhrkl nakonec.

„Není nic, o čem bychom spolu mohli mluvit,“ pronesl chlapec a otočil se.

„Nejsi propuštěn,“ vyštěkl hned nato Severus. „Ještě ne,“ dodal mnohem klidněji.

Chlapec se neotočil zpátky, jen se zastavil v pohybu.

„Já jen,“ slyšitelně polkl, „chtěl jsem ti říct, že můžeš navštěvovat pokročilé lektvary, pokud bys to chtěl…“

Chlapcova reakce byla tak překvapivě rychlá, že Severus musel couvnout.

„Cože!?“ chlapec se otočil a přistoupil k němu. Mladá tvář byla zkřivená vztekem. „Nechte mě být, profesore. Pokud chcete někoho v hodinách napadat, máte tam Nevilla, Hermionu nebo dokonce Parvati. Stejně se vám líbí je šikanovat. To vám nestačí? Chcete i mne zesměšňovat, zase ponižovat tak, jako jste to dělal v minulých letech? ‚Pottere, jste neschopný idiot! Ignorant! Namyšlená celebrita!‘,“ sarkasticky napodoboval Severusův tón. „A řekl jste mi, že nikdy nedostanu šanci. A já ji nechci, ne s vámi!“ poslední část vykřikl.

Když se Severus rozhodl s chlapcem promluvit, věděl, že to nebude snadný rozhovor. Ale kluk dřív vypadal tak klidně a mile… Opřel se o zeď.

„Ne,“ dokázal vyslovit jediné slovo. Alespoň zastavil chlapcovo hřímání. „Ne,“ pokračoval rozpačitěji. „Myslel jsem to vážně. A nabízím ti doučování po dobu prázdnin…“

Hřímání zase pokračovalo se stejnou silou jako předtím.

„NEPOTŘEBUJU VÁS!“ obě slova zakřičel. „Nepotřebuju vaše pitomé doučování, nepotřebuju vaši pitomou třídu lektvarů a v neposlední ředě už víc nepotřebuju vás ve svém životě! Rozumíte? Nepotřebuju vás, nic pro mne neznamenáte.“

„Chci jen pomoci!“

Chlapec se vzteky udeřil pěstí do stehna.

„Pomoc?“ jeho oči plály. „Ano, slyšel jsem o vašem vstřícném chování na poradě!“

„Jen jsem nechtěl, aby ses zase zapojil do další pitomé hrdinné záležitosti!“ rozzlobeně odpověděl Severus.

„Vím! To je ona řeč ‚Nejste taková celebrita, jak si myslíte, Pottere‘, že?“ téměř ta slova vyplivl.

„Ne!“ Severus začínal ztrácet nervy. „Tohle je řeč ‚Nechci, abys byl zraněn‘.“

Severus skutečně netušil, která část jejich rozhovoru chlapce tak rozzuřila, ale teď kdysi tak klidná a laskavá tvář zbledla čirou zuřivostí.

„Ty mizero, zřekl ses mě! Viděl jsem to, četl jsem ten dokument, ve kterém jsi prohlásil, že už víc nejsi můj příbuzný, alespoň ne právně. Že jsem tvůj jen domnělý synovec, a tak oficiálně prohlašuješ, že se mě zříkáš. Nejsem víc tvůj příbuzný, ani synovec, ani žádná tvá zodpovědnost. Takže pokud chceš jednat tak, abys vyhověl tomu zatracenému rodinnému kouzlu, pak jdi a chraň svého drahého, malého hnusného kmotřence Smrtijeda. Mě nech na pokoji!“ otočil se, aby znovu odešel, ale tentokrát se zastavil ze své vlastní vůle a zasyčel přes rameno. „A prázdniny nestrávím tady. Půjdu ke své rodině,“ zdůraznil poslední slovo a šel.

Severus zůstal sám v temné a studené chodbě. Něco se strašně zvrtlo, a on skutečně nevěděl co. Podařilo se mu neztratit nervy, na kluka neřval, a víc: nepoužil proti němu svůj sarkasmus. Všechno, oč se pokusil, byla upřímnost, a Quietus, který bývával tak klidný, vyrovnaný a laskavý kluk, na něj hulákal tak zuřivě, že se to podobalo Severusovým obvyklým záchvatům vzteku.

Nevěděl proč, ale něco v hrudi se mu svíralo bolestí. Bylo to jeho srdce?

Chlapec odmítl účast na pokročilých lektvarech. Odmítl doučování. Stráví prázdniny s Blackem (Severus si byl jistý, že moták pro chlapce znamenal rodinu víc než nějaký Snape) a on nebude mít čas chlapce poznat, naučit se ho milovat, znovu ho přijmout. Teď se zdála situace bezvýchodná a definitivní, a on ho najednou nechtěl ztratit, nepřál si být vyloučen z jeho života.

Severus nevěděl, jak se dál cítit. Všechno bylo tak zmatené… Kdykoliv pomyslel na svého bratra, cítil jasné a nezaměnitelné teplo. A něco dalšího, jakoby se zasažené vzpomínky chtěly ze svého vězení osvobodit, nic určitého nebo stálého, jen emoce a pocity, hlavně v noci, ve spánku… V posledních týdnech se mu mnohokrát zdálo, že sedí na vlhkém a chladném místě, v bolestech, a vtom se někdo k němu připlazil a oblékl mu teplý svetr a cosi dalšího, připomínajícího deku, ho zahalilo, a tajemná postava si vedle něj sedla a pevně ho objala. Uslyšel tichý vzlyk a někdo cosi mumlal – a v tom momentu se vzbudil. Nebo další sen, který byl jasnější – stál vedle hrobu a pozoroval rakev pomalu klesající do jámy. Ale na druhé straně díry viděl stát Blacka. Sám měl tvář smáčenou slzami a chvěl se a na hrudi ho pálilo doběla rozpálenou bolestí… Pocity a probleskující obrazy jako tyto, ale hlavně teplé oblečení a objetí, měly největší vliv. Severus cítil ty objímající paže i po probuzení…

A mnohokrát si všiml chlapce někde v hradu a cítil takovou radost a lásku jako nikdy dřív. Byly i jiné chvíle, ve Velké síni, kdy chtěl k chlapci jít a nařídit mu, aby víc jedl, protože zase pouze uždiboval. A cítil hrdost, když některý kolega zmínil, že Quietus Snape dostal opět V z věštění z čísel, přeměňování, čí formulí, a tyto pocity byly tak děsivé… protože tyto pocity byly a zároveň nebyly jeho vlastní, byly známé a podivné a občas zvýšily jeho frustraci na nesnesitelnou úroveň.

Ale když teď stál v prázdné chodbě, věděl, že existuje jen jedna věc, kterou může udělat, aby ukázal chlapci svoje… co? Uznání? Přijetí? Rezignaci? Nevěděl, ale chtěl Quietusovi ukázat, že mu na něm záleží.

Na ministerstvu stáhne zpátky své zřeknutí se – a požádá úřad, aby nechal Quietuse vybrat, kde chce zůstat. Nezíská jeho poručnictví – nabídne ho. A i když se chlapec rozhodne ho odmítnout, uvidí, že byl Severus upřímný.

ooOOoo

Kdyby Severus věděl, že Harry sedí na zemi zády opřený o studenou kamennou zeď jen o dva rohy dál, šel by za ním a pokusil se ho utěšit. Ale nevěděl to. A Harry se cítil osamělý tak jako kdysi v dětství, když byl zavřený v přístěnku, bez přátel, bez osoby, se kterou by si promluvil, zanedbaný, nenáviděný. Objímal si kolena přitisknutá k hrudi a kolébal se pomalu tam a sem a silně se chvěl.

Mizera, hajzl, zmetek, opakoval si pro sebe jako ukolébavku. Nenáviděl toho muže. A teď, jeho nejnovější pokus Harryho ukolébat či mučit ještě víc – nemohl se rozhodnout. Možná oboje.

Potřeboval nějaký čas, aby zase nabyl svého klidu. Nakonec se mu podařilo vstát a hodit tašku na záda. Zamířil do knihovny. Znal se dost dobře a věděl, že četba a psaní poznámek je dobrý způsob, jak odpoutat pozornost od předchozího rozhovoru. Cestou ke svému oblíbenému stolu si vytáhl z regálu nějaké knihy o kouzelných formulích a doufal, že mu budou užitečné pro esej, kterou bude muset napsat. Zdvořile pozdravil madame Pinceovou a pokračoval k poslední řadě polic.

Ale jeho stůl nebyl prázdný. K jeho překvapení tam seděla Hermiona, hluboce zabraná do studia, před sebou nejmíň deset fasciklů.

„A já si říkal, kde můžou být ty nejlepší knihy kouzelných formulí,“ pronesl Harry a položil své svazky na stůl, „ale teď vidím, žes je všechny vzala ty.“

Hermiona vzhlédla a usmála se.

„Samozřejmě. Nechci je studovat během prázdnin. Rozhodla jsem se napsat tuto esej, dokud jsem tady,“ najednou si všimla Harryho zarudlých očí. „Co se stalo?“ zeptala se ustaraně.

„Ani se neptej,“ mrzutě odpověděl Harry. „Severus mě odchytil na chodbě a pohádali jsme se…“

„Co chtěl?“

„Chtěl, abych navštěvoval pokročilé lektvary…“

„Páni, Quiete! To je skvělé!“ vykřikla Hermiona, ale Harryho výraz zůstal hořký.

„Odmítl jsem to.“

Ticho.

„Ale… proč?“

A vtom, jako by se mezi nimi nic nepřihodilo, Harry si sedl vedle dívky, díval se jí do očí a začal vyprávět věci, které byly v posledních měsících pohřbené hluboko v jeho nitru: hádky, návštěva léčitelky, Severusova agrese, myslánka, Avery, nemocnice a Hermiona kolem něj obtočila paži a Harry cítil, jak ho to těžké břemeno opouští, najednou se mu snáze dýchalo a budoucnost byla jasnější než kdykoliv během posledních měsíců.

„… a myslím, že jsem odpustil Ronovi,“ zněla poslední věta. Hermiona přikývla.

Po dalším krátkém tichu Harry dodal: „Ale vidím, že i ty máš červené oči.“

Dívka ztuhla a pustila Harryho z objetí.

„Ares a já jsme se rozhodli být přáteli. Jen přáteli.“

Harry se na ni tázavě podíval.

„Rozešli jste se?“

Hermiona přikývla.

„Kvůli mně?“ Harry riskl další otázku.

„Ne. Jen jsme zjistili, že nejsme… kompatibilní,“ nakonec pronesla Hermiona. „A myslím, že se Ares chce vrátit k Lise, víš, té Havraspárce, kterou loni doučoval…“

„Podváděl tě?“ Harry vyskočil na nohy. „Ten zatracený…“

„Přestaň. Quiete!“ Hermiona ho popadla za ruku a stáhla ho zpět na židli. „Bylo to společné rozhodnutí. Zkusili jsme to. Nefungovalo to, tak jsme se rozhodli jít potichu dál každý svou cestou, bez scén a hádek. Nechci, abys byl na Arese naštvaný, je to skvělý kluk, ačkoliv při tobě se cítí docela špatně…“

„Proč?“

„Letní události. Všiml si, že tě Sirius a profesor Snape vinili z Fredovy smrti…“

„Severus mě nevinil,“ pravdivě se do toho vložil Harry. Hermiona lehce pokrčila rameny.

„Ares si to tak myslel a cítil se vinný a řekl mi, že všechno to byla jeho chyba, ne tvoje.“

Harry zavřel oči.

„Tak to byl ten důvod, proč se mnou nechtěl mluvit. Byl toto pololetí tak uzavřený a já si toho nevšiml…“

„Oba jste byli příliš pohlceni svými problémy. Myslím, že bys měl jít a promluvit si s ním. Ne o mně nebo našem randění, to není tvá věc, ale o vás dvou, vaší vině a o událostech léta.“

„Jo,“ zamumlal Harry, zatímco přemýšlel o zmijozelském kamarádovi. „Myslím, že jsem se stranil všech, nejen Aresovi.“

„Ještě není pozdě, Quiete. Vím, že si s tebou moc chce promluvit Neville a možná i Ron bude šťastnější, když nejenom mně, ale i jemu řekneš, žes mu odpustil…“

Zastavilo ji krátké zakašlání. Vzhlédli, jen aby zjistili, že sedí tváří v tvář Ronovi a Nevillovi.

„My o vlku,“ zamumlal si Harry pod vousy, ale usmíval se. Neville mu úsměv vrátil, ale Ron si jen nervózně hryzal rty. „Pojďte, sedněte si. Hermiona sebrala všechny knížky, které potřebujme k našemu úkolu.“

„Ehm…“ Ron se ušklíbl. „Hermiono, můžeš mi půjčit své poznámky?“

„Co?“ dívka podrážděně zavrtěla hlavou. „Ronalde Weasley, pokud chceš napsat svoji esej, budeš muset použít své vlastní poznámky!“

„Hermiono, prosím,“ Harry se připojil k Ronově prosbě.

„Jako za starých, dobrých časů,“ řekl Neville, ale ta slova Harryho silně zasáhla.

„Nic už nebude takové jako tehdy, Neville,“ pronesl a otočil se k Ronovi, který najednou zbledl. „Ale to neznamená, že jsem ti neodpustil, Rone.“

„Myslíš tím… že můžeme být zase přátelé?“ váhavě se zeptal Ron. Harry přikývl.

„Myslím, že jsme zase přátelé, Rone. Ale… tohle není tamto přátelství. Oba jsme se hodně změnili a chci si myslet, že jsme dospěli.“

Aby snížil napětí, Neville se nadechl: „Harry, viděl jsem profesora Snapea, jak šel za tebou z Velké síně. Znamená to… že už je to zase mezi vámi v pořádku?“

Harryho ta nevinná otázka udeřila tak silně, že nemohl odpovědět a jen zavrtěl hlavou.

„Ne. Právě naopak.“

„Ach,“ Neville se nervózně zasmál. „Jak to tak vypadá, dnes se mi daří pronášet ty největší pitomosti mého života.“

„No tak, Neville. Quiet je dnes trochu citlivý, ale není tady nic, zač by ses měl omlouvat,“ Hermiona šťouchla do Harryho loktem. „Že mám pravdu?“

Harry protočil očima v hraném podráždění.

„Jako vždy, Hermiono.“

„Proč mu říkáš Quiete?“ zeptal se najednou Ron. Harry si povzdechl.

„Neville, máš pitomce do páru.“

„Quiete!“ rozhořčeně na něj vykřikla Hermiona. „Podívej, každá otázka tě může zranit! Ale nepokládáme je, abychom to udělali. Chceme tě jen líp poznat, a pokud ses rozhodl si s námi povídat, nemůžeš se pokaždé naštvat!“ otočila se k Nevillovi. „Říkám mu Quiet, protože loni jsem slyšela profesora Snapea ho tak oslovovat. A zjistila jsem, že se to k němu hodí. Možná si ho pamatuješ…“

„Ano,“ provinile zamumlal Ron a sklonil hlavu.

„A když jsem zjistila jeho pravou totožnost,“ k Harryho úlevě neřekla kdy, nechtěl Ronovi připomínat útok v Prasinkách, „musela jsem předstírat opak. A zvykla jsem si na to.“

„Pro mě jsou Quietus a Harry jako dva různí lidé,“ najednou pronesl Neville. „Skutečně ses změnil, Qui – Harry. A mnozí z nás už neví, jak ti říkat, nebo jak s tebou mluvit. Bylo to v pořádku, když jsi byl Harry. Pak bylo v pořádku, když jsi byl Quietus. Ale ta odhalení… Myslím, že častokrát ani nevíme, co říkat, a po té události ve Velké síni náš strach…“ Neville se na něj zamyšleně podíval, „myslím, že jsme si uvědomili, že jsi dospěl, zatímco my jsme ještě děti.“

Harry po večeři zastihl Arese a za to dlouhé ticho mezi nimi se omluvil.

„Promiň, Aresi. Byl jsem takový vůl.“

„Ty jsi pako. Byla to má chyba,“ Aresovy hnědé oči se na něj smutně usmívaly. „Chceš se mnou mluvit o Hermioně, že?“

„Ne,“ pevně zavrtěl hlavou Harry. „To je mezi vámi dvěma. Ale Hermiona mi říkala, že se viníš z letních událostí. Já dělám totéž.“

Jejich rozhovor byl dlouhý a mnohokrát zapálený.

A v noci, když už šel Harry konečně do postele, cítil se smířený sám se sebou a se světem – pochopitelně s výjimkou třeba Snapea.

ooOOoo

Vánoční svátky byly překvapivě šťastné – na tom nejpřekvapivějším místě. Po útoku na sídlo Blacků rozhodl Brumbál přestěhovat Blacka i Anne do starého domu paní Figgové v Kvikálkově, blízko Zobí ulice č. 4. Harry nevěděl proč, ale tato skutečnost ho rozradostnila. Bylo to jako hra, potulovat se po známých ulicích, průchodech a alejích. Působilo to trochu, jako by se vrátil domů. Vše bylo tak důvěrně známé a zároveň jiné. Největším rozdílem bylo to, že se na něj obyvatelé Zobí ulice nedívali se strachem smíchaným s dobře skrývanou zvědavostí (asi jako když se díváte na zvířata v zoo), ale chovali se k němu jako ke kmotřenci jejich nejnovějšího souseda, pana Blacka, který byl dokonalým gentlemanem, třebaže někdy trochu podivným, a jehož dcera, k úžasu paní Dursleyové, navštěvovala stejnou školu jako kdysi její syn.

Sirius Harrymu povyprávěl o tom, jak poprvé viděl Anne mluvit s paní Dursleyovou (která, přirozeně, chtěla zjistit nějaké detaily o jejich novém sousedovi), a jak se stěží ovládl, aby se nechoval ne-gentlemanským způsobem.

„Kdybych měl svoji hůlku a magii, tak ji zakleju do zapomnění,“ rozhořčil se. „Pamatuju si, jak se k tobě chovali, a pamatuju si, jak stáli vedle tvého hrobu na hřbitově – bez slz a citů… A později se tě zřekli…“

„Neber si to tak, Siriusi,“ pokrčil rameny Harry. „Jsem rád, že mě nechtěli. A teď mě nemůžou poznat a já se tím bavím.“

Harry byl docela překvapený, když poprvé uviděl Dudleyho s jeho partou. Bratranec nebyl tak tlustý, jak pamatoval, ačkoliv stále neměl krk a byl objemný, ale zdálo se, že začal vyrůstat.

Jedna věc byla ale Harrymu divná. Dům byl, samozřejmě, mudlovský a když vstoupil do ložnice (zase té menší, větší připadla děvčatům – Hermiona bydlela opět s nimi – a druhá Siriusovi), musel otevřít okno, aby se nezadusil. Tato skutečnost ho udivila. Po deseti letech v přístěnku by to mělo být jednodušší, ale viditelně mu zůstaly nějaké duševní jizvy po dvoutýdenním Voldemortově věznění. Cítil v krku ten samý odporný pocit, jaký ho už párkrát po jejich útěku přepadl. Možná ty okovy nikdy neshodí. Právě tak, jako nikdy neprojde skrze Severusovy zdi – to hlavně, protože ty už nikdy zdolávat nechtěl. Ve svém životě musel přetrpět tolik změn… Ztráta Severuse byla jen jednou z nich, i když tou nejbolestivější.

Byly to veskrze šťastné Vánoce se spoustou dárků pro každého, se sušenkami, pomeranči a mudlovským cukrovím. Prostě typické mudlovské Vánoce a Sirius vypadal mnohem šťastnější než loni, hlavně když dorazil Lupin se spoustou krabic.

Harry viděl, že hodovat o Vánocích po mudlovsku nebylo Lupinovou sklenicí máslového ležáku, nicméně na pár dnů se připojil.

Když ho ale Sirius zval na oslavu Silvestra, zdvořile odmítl.

„V hlavním štábu bude schůzka a celý Řád bude v pohotovosti – víš, jak Smrtijedi s oblibou slaví Nový rok.“

„Jo,“ zamumlal Sirius. „Mučením a zabíjením.“

„Musíš být hrozně opatrný. Neopouštěj Kvikálkov. Tady jsi pod Fideliem v bezpečí…“

„Remusi, buď hodně obezřetný. Jako náš strážce tajemství…“

„To je důvod, proč musím zůstat na Snape Manor s Brumbálem. My k nájezdům nepůjdeme. Odtamtud budeme řídit ostatní…“

„Kdo je váš strážce tajemství?“

„Nevím. Brumbál to ví – a samozřejmě ten strážce. A možná Minerva…“

Sirius zavrtěl hlavou.

„Tyhle tajnosti nesnáším. Nepřináší to nic dobrého.“

„Jsi paranoidní.“

ooOOoo

Program v televizi byl docela nuda, takže Harry napůl spal na pohovce před obrazovkou, zatímco Sirius se o něčem dohadoval s Hermionou – muselo to zase být kvůli Anne. Harry se usmál. Kdykoliv přišlo na Anne, Sirius se začal s Hermionou přít, a přestože se Harry nikdy nezapojil do jejich hádky, souhlasil s Hermionou – Sirius děvče kazil. Byli do sebe s dívenkou zbláznění a to způsobovalo, že jí neuměl říct ne. Naštěstí opustili obývací pokoj, takže jejich rozhovor nebyl příliš hlasitý a Harry mohl dřímat.

Doopravdy nespal, byl někde na hranici snu a bdění, ale když mu prudká bolest téměř rozervala jizvu na čele, věděl, že zdřímnout si nebyl dobrý nápad.

Cítil, jak klouže z pohovky, rukama horečně svíral své čelo, ale netrvalo to dlouho. Brzy se obývací pokoj spolu s pohovkou, televizí a tichým rozhovorem z kuchyně ztratil, a Harry najednou stál ve středu hlavního salónu na Snape Manor. Než však mohl pomyslet na cokoliv jiného, uvědomil si, že Sirius měl pravdu. Měli opět problém se strážci tajemství.

Voldemort spolu s nejméně dvaceti nejlepšími Smrtijedy stál v obývacím pokoji panství, kde obklíčili tři bledé, křehké postavy: jednu s dlouhými, bílými vlasy a vousy – Brumbála, další s pískovými vlasy a oříškovýma očima – Remuse Lupina a čarodějku s dlouhými, hnědými vlasy i očima – profesorku Noir. Tři lidé z Harryho života, na kterých mu záleželo nejvíc, tři lidé, které miloval… A i když Harry věděl, že je Brumbál skutečně mocný kouzelník, také věděl, že nemají šanci. Žádnou šanci se bránit, žádnou šanci přežít.

„Ne!“ vykřikl zoufale. „Ne!“ vzlykal. „Remusi! Řediteli! Profesorko! Ne!“

A v další chvíli pokoj vybuchl kletbami a prokletími, svištícími směrem ke stojícím postavám. Voldemort byl natolik chytrý, aby nezačínal rozhovor se svým nejsilnějším nepřítelem. Rovnou zaútočil spolu se svými přisluhovači z vnitřního kruhu, které Harry znal z předchozích vizí. Remus byl první zasažený. Padl na kolena, ale hůlku nesklonil.

„Remusi, běžte!“ křičel na něj Brumbál. „Běžte! Nemůžete tady zůstat!“ Nemohl říct nic dalšího, jen vyvolal rychlý štít kolem dávícího se muže. „Použijte přenášedlo, hned!“

„Crucio!“ zařval kdosi a profesorka Noir se s bolestivým křikem zhroutila na podlahu.

„Finite incantatem!“ mávl hůlkou Lupin a vstal. Tvář měl téměř zelenou – kletba mu zasáhla žaludek. „Armeno!“

Žena se podívala jeho směrem jen proto, aby si uvědomila, že k ní letí malý objekt.

„Vyřiď jim, že je mi to líto,“ vydechl Lupin, když žena zachytila přenášedlo. V dalším okamžiku zmizela.

„Lupine, pozor!“ zase vykřikl Brumbál. „Thorax!“

Ale jeho pokus chránit Lupina selhal: nepromíjitelná ho zasáhla do hrudi. Křik.

„Crucio!“

„Crucio!“

„Crucio!“

„Crucio!“ nespočet stejných výkřiků znělo jako píseň šílence v pokrouceném rytmu.

Lupin už nebyl schopen vstát. Jen se na zemi svíjel a hlasitě vřískal.

„Crucio!“ řval Avery.

„Crucio!“ řval Draco Malfoy.

„Crucio!“ řval Macnair.

Harry vzlykal spolu s křičícím a plačícím vlkodlakem, svým přítelem.

„Remusi, Remusi, vrať se domů,“ nemohl říct nic jiného, ale pak pod náporem síly kouzel, padl na kolena Brumbál.

„NEEEEEEEEEE!“ Harry tomu nemohl uvěřit. Brumbál nemohl umřít! Byl největším kouzelníkem století. Byl jeho mentorem, jeho kotvou v této válce, jeho velitelem…

„Crucio!“ vykřikl Voldemort a bolest starého muže se zdvojnásobila.

„Crucio!“ vykřikl Malfoy a Remus už ani nemohl křičet tím strašlivým mučením.

„Crucio!“

„Crucio!“

„Crucio!“

„Crucio!“ nic jiného, jen to jediné slovo desetkrát, stokrát, tisíckrát – a první zaječení následované sténáním a svíjením se po zemi. Pak ticho.

„A teď se, starče, podívej, jak před tebou odejde tvůj poslední společník,“ pronesl Voldemort a vykročil směrem k Lupinovi. „Ennervate.“

Lupin otevřel oči, ale nemohl se pohnout.

„Podívej se, starochu, na to, jaký bude osud tvého ubohého spolku.“ Popadl Lupina za vlasy a zvedl jej, takže Brumbál svého bývalého kolegu uviděl.

„Je to v pohodě, Albusi. Byl to dobrý boj,“ zasípal Lupin a Harry viděl slzy ve staré, zmučené tváři. Ale pak Voldemort zvedl Lupinovu tvář a pod mužovu bradu přitiskl hůlku.

„Nashle, malý vlkodlaku. Avada kedavra.“

„REMUSI!“ Harry vykřikl obrovskou fyzickou a emocionální bolestí, když se mužovo mrtvé tělo neelegantně zhroutilo na zem. „Remusi, Remusi…“

„Toto je konec, starče.“

„Nemůžeš vyhrát, Tome,“ tiše zachraptěl Brumbál a ani se nezachvěl, když mu jeho nepřítel přitiskl hůlku na čelo.

„Avada kedavra.“

Harry se cítil, jako by po střemhlavém skoku z astronomické věže dopadl na zem. Hrudník i hlava mu explodovaly nesnesitelnou bolestí a propadl se do tmy…

ooOOoo

„Harry?“

„Siriusi?“ Harryho zamlžená mysl rozpoznala kmotrův hlas. „Vodu…“

Chladná sklenice se dotkla jeho rtů a on lačně otevřel ústa. Jeden doušek, další… dost.

„Díky.“

„Není zač.“

Prostá slova.

„Remus je mrtvý,“ řekl Harry.

„Já vím.“

„Ředitel taky,“ dodal slabě.

„Našli jsme je krátce po útoku.“

„Byli v přesile.“

„Armena mi to řekla.“

„Lupin řekl řediteli, že to byl dobrý boj.“

Ticho.

„A ředitel řekl Voldemortovi, že nemůže vyhrát.“

Lehké chvění z boku lůžka.

„Nevěřím mu, Siriusi.“

Návrat mlhy.

Dveře zaskřípaly. Pospíchající kroky.

„Je v pořádku, Blacku?“

„Ne.“

„Co se stalo?“

„Všechno to viděl. Měl vizi.“

Někdo se dopotácel k posteli. Matrace se zahoupala, jak se na ni kdosi posadil.

Pláč. Harry skrz mlhu jako hustý závoj slyšel dvojí tiché vzlykání. Pak ho někdo zvedl do silného objetí a on pocítil slzy ve vlasech, chvění na hrudi.

O několik hodin, či dní později se mlha pomalu zvedla. Cítil vedle sebe teplé ležící tělo.

„Severusi?“ zeptal se.

„To jsem já, Anne,“ odpověděl slabý hlas a malé paže ho objaly. „Jsme tady s tebou.“

Příště to byla Hermiona a později znovu Sirius.

A převezli ho na jiné místo, když se to první stalo příliš hlučným, ale i tak slyšel lomoz procházející skrze zdi, jak hodně lidí přicházelo a odcházelo.

„Velice, velice traumatizující fyzický a emocionální šok,“ zaslechl jednou unavený hlas hlavní léčitelky. „Nevím, jestli bude stejný. Po létě a těch pozdějších událostech… A teď, tyto…“

Další objetí a Hermionina tichá prosba: „Quiete, Quiete, prosím, vzbuď se…“ ale on nemohl, prostě nemohl. Věděl, že mu čas od času dávali Bezesný spánek, rozpoznával tu chuť.

„Otrávíte ho!“ dohadoval se Severus s madame Pomfreyovou; ošetřovatelčin klid Mistra lektvarů vytáčel.

„Musím mu to dát, Severusi. Nemůžeme mu dovolit sledovat další vizi. To by ho mohlo zabít.“

„Ten lektvar ho zabije stejně tak. Už mu ho nedávejte.“

„Potřebujeme čas, Severusi. Pochopte mě, prosím.“

Později ho zase přemístili. Ten den cítil, že může otevřít oči.

Byl na ošetřovně. Možná by se do ní měl přestěhovat, jak mu to madame Pomfreyová před několika týdny nabídla.

„Harry?“

Hermiona seděla vedle jeho postele.

„Můžeš mi podat trochu vody?“

Lokl si. Obyčejná voda byla lepší než cokoli, co kdy pil.

„Jak dlouho?“ zeptal se. Nic jiného nemusel dodávat, Hermiona otázce rozuměla.

„Osm dní.“

Harry přikývl.

„Zrádce je člen Řádu,“ pronesl najednou. „Zrádce zabil ředitele a Remuse. Ne Voldemort. Víš, kdo to byl?“

„Ne,“ odpověděla Hermiona. „Nikdo neví.“

Ticho.

„Kde je Sirius?“

„V komnatách profesorky Noir s Anne.“

„Kdo mě sem přinesl?“

„Fletcher,“ ale teď se Hermiona rozhodla svoji odpověď rozvést. „Remus jí dal přenášedlo, to ji dopravilo do našeho domu. Bylo to Lupinovo speciální přenášedlo pro strážce tajemství. Do obýváku jsme dorazili ve stejnou chvíli jako ona. Válel ses tam a křičel jako šílený. Třásli jsme tebou a snažili se tě tím z vize vytrhnout, ale nešlo to. Léčitelka říkala, že to bylo proto, že jsi je tam nechtěl nechat samotné.“

Harry přikývl.

„Chtěl jsem jim pomoct,“ chraptivě osvětlil.

„O pár minut později dorazil Fletcher. Snažil se zkontaktovat ředitele krbem, ale ten byl uzavřený, tak se rozhodl vyhledat nás. Tady byl naprostý zmatek. Ty jsi křičel a krvácel v Siriusově náručí, a ten se tě snažil držet, aby ses víc nezranil. Já držela Anne, která byla ochromená. Profesorka Noir se jen v šoku třásla a nebyla schopná slova… Smrtijedi je mučili nejméně čtyřicet minut – alespoň takovou dobu trvalo, než jsi odpadl. Jsem šťastná, že jsi nabyl vědomí. Obávali jsme se, že ses po tak dlouhém Cruciatu zbláznil.“

„Co to bylo za velký hluk před pár dny?“

„Ředitelův a Remusův pohřeb.“

Poté Harry zavřel oči a toužil po návratu mlhy.

Ale tak se nestalo. Život musí pokračovat.