Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13.  Pod kouzlem

Temnota kolem něj se začala pomalu ztrácet. I bolest se nějak zmenšila a později zmizela úplně. Něco měkkého a načechraného ho obklopovalo a hladilo jeho citlivou pokožku. I když oči neotevřel – nechtěl, aby ho pálily jasem místnosti, ve které se nacházel…

Mimochodem, kde to byl?

Poslední vzpomínka byla…

Co byla poslední vzpomínka?

Začal se tím prodírat. Včera odpoledne krátké procvičování soubojů s profesorkou Noir – pro sebe jí říkal Armenia – pak odpolední šlofík, pozdní večeře o půlnoci a… ano. Šel pak do knihovny provést výzkum do eseje, kterou mu zadala McGonagallová. A pak četl něco o jakési nudné zelenině. To byl ten problém. Téma bylo tak extrémně nezáživné, že usnul a spadl přímo do děsivé vize s Averym – a věděl, že to byl Voldemortův plán: zabít ho skrze jeho vize. Ten bastard! Po chvíli ztratil vědomí a byl si jistý, že zemře. Ale ne. Stále žil, i když trochu bolavý, ale rozhodně živý. Někdo ho tedy našel.

Ach, někdo… Jako ve snu si pamatoval na Severuse podávajícího mu lektvary… ale ne. To bylo nemožné. Severus, ten Severus, který by mu mohl dát lektvary, zemřel. Tento jiný Severus se nestaral dost na to, aby ho zachránil. Musel to být sen.

Vtom zaznamenal šustivý zvuk z pravé strany lůžka; to hábit šelestil a tichý ženský hlas na něj zavolal: „Pane Snape? Jste vzhůru?“

Ach, madame Pomfreyová.

„Eeerrrgggh,“ zasténal a přinutil se otevřít oči. Následky byly takové, jaké očekával – světlo ho téměř oslepilo. Rychle oči zase zavřel.

Ošetřovatelka něco zamumlala a Harry ucítil téměř váhavý dotek na víčkách.

„Teď už můžete otevřít oči,“ pobídla jej madame Pomfreyová. Harry poslechl a krátce se rozhlédl. Ošetřovna. Zase. Povzdechl si. „Navrhuji, abyste se sem přestěhoval,“ v ošetřovatelčině hlase slyšel úsměv. „Tak jako tak tu trávíte půlku času.“

Harry se zamračil a zasténal, teď varovně. „Raději ne,“ vyjádřil své pocity.

Sestra přikývla a rychlým pohybem z Harryho sundala přikrývku. „Svlečte si pyžamo. Chci se podívat na vaše jizvy.“

Harry si nestěžoval. Bylo to až příliš známé. Zhluboka se nadechl a sundal si vrch od pyžama. Následoval ošetřovatelčiny oči a zkoumal svoji hruď a paže, linie jizev. Kůže kolem nich byla nateklá a zarudlá. Jizvy byly zanícené a jasně rudé a na povrchu se už začala tvořit tenká vrstva kůže. Pokožka byla naprosto zdevastovaná. Bylo nemožné najít nějaký nezraněný a zdravý kousek. A Harry až moc dobře věděl, že nohy na tom nejsou lépe. Byl nechutný. Rysy tváře měl strašné, ale celé jeho tělo bylo přímo odporné. Zrůda. Teď byl skutečně zrůdou.

Zčervenal rozpaky a byl ošetřovatelce velice vděčný, že po něm nechtěla sundat i pyžamové kalhoty. Jeho vděčnost však významně poklesla, když ho požádala, aby na sebe už víc nesesílal maskovací kouzlo.

„Jedná se o magická zranění, pane Snape,“ vysvětlovala. „Každé maskovací kouzlo jen zpomalí hojení.“

„Ale já nechci, aby byly vidět,“ Harry si nemohl pomoci, aby nezafňukal. „Nechci, aby je ostatní viděli…“

„Pak si oblečte rolák,“ prostě odpověděla ošetřovatelka. „Vždy si oblékáte košile s dlouhým rukávem. Pokud na sobě budete mít rolák s dlouhým rukávem, nikdo vaše zranění neuvidí.“

Ale stejně uvidí můj obličej, sarkasticky pro sebe dodal Harry. Ale neměl žádný důvod sesílat na svoji tvář zkrášlovací kouzlo – všichni věděli, jak vypadá. Nejošklivější bradavický kluk. Jednou, před několika týdny, mu Hermiona řekla, že se za poslední roky hodně změnil. A že nezůstane samá ruka, samá noha, nemotorným puberťákem, kterým je teď. Nicméně při každodenním pohledu do zrcadla jí to nevěřil. A pohled na Severuse taky nepomáhal. I když… no, Hermiona mu jednou loni řekla, že je Severus pohledný. A viděl několik fotek s otcem a nu… nebyl krásný, ale nebyl ani příšerný.

„Budete tu muset zůstat ještě dnes večer. Zkuste si trochu pospat, pane Snape,“ řekla nakonec ošetřovatelka a nechala Harryho samotného. Ale ticho si dlouho neužil.

„Harry, jak se máš?“ ředitelův hlas byl znepokojený a plný tepla.

Harry jen pokrčil rameny. „Lépe, myslím. Kdo mě sem přinesl?“ zeptal se.

„Severus.“

„Ach,“ takže měl pravdu.

„Vypadal docela rozrušený.“

Harry se sarkasticky ušklíbl. „Rozrušený? Nikdy jsem si nemyslel, že Noblestonské kouzlo může vyvolat takové pocity, jako je rozrušení.“

„Noblestonské kouzlo?“ Brumbál vypadal opravdu ohromen.

Harry obrátil oči v sloup.

„Myslel jste si, že mě sem přivedl z dobroty svého srdce?“ nemohl si pomoct, ale jeho slova byla ostrá a hořká. „Pak vám musím s politováním oznámit, že váš profesor lektvarů Severus Snape jednal pod vlivem kouzla, které ho donutilo, aby mi zachránil život. I když si toho nebyl vědom.“

„Harry, nechápu.“

Harry smazal úšklebek z tváře.

„Četl jsem o tom v otcově deníku. Napsal, že je to kouzlo nad všemi členy rodiny Noblestonů. Ti, kteří jsou spřízněni krví, si nejsou schopni navzájem ublížit.“

„Neublížit si není to samé jako zachránit, Harry.“

„Jak znám Saevuse, jsem si docela jistý, že to kouzlo je spíš o ochraně rodiny než zamezení vzájemného ublížení si.“

Brumbálovi zajiskřilo v očích.

„Takže si myslíš, že to kouzlo se vztahuje k Saevusovi?“

„Ne,“ Harry zavrtěl hlavou. „Možná je on nevytvořil, ale zemřel při ochraně své rodiny. A ochrana je mnohem víc než prosté neublížení, pane řediteli.“

„Aha, vím, co myslíš, Harry. Ale co když Saevus chránil svoji rodinu prostě proto, že ji miloval?“

Harry byl na krátký okamžik překvapen.

„Myslíte tedy, že mě má rád?“

„Tebe?“ Brumbál svraštil obočí. „Harry, někdy mám pocit, že mluvíme různými jazyky.“

Harry se lehce zasmál.

„Saevus loni pomohl hodně lidem, aby mě zachránili. Pomohl i Remusovi a spoustě nebelvírských. Myslíte, že by byl Krvavý baron nadšený ze zachraňování mé kůže, kdyby nebylo Noblstonského kouzla?“

Brumbál se zasmál pod vousy.

„Zeptej se ho. Ale myslím, že tě má rád stejně, jako měl rád tvého otce a Severuse…“

„Ale Severus mě nemá rád,“ protestoval Harry. „Takže to muselo být nějaké kouzlo, které ho přimělo mě zachránit.“

„Možná, to nevím. Musíš se zeptat i jeho. Má dnes v plánu se tu zastavit.“

Harry se zděsil.

„Ne. Nechci ho vidět.“

„Musíš, Harry,“ starý muž se na něj soucitně podíval. „I když je to těžké…“

„Nesouhlasím, že musím, pane řediteli,“ pronesl Harry bezbarvým hlasem. „Já to nebyl, kdo zpřetrhal všechna pouta mezi námi…“

„A teď to nejsi ty, kdo se snaží napravit své chyby.“

Harry neodpověděl, jen odvrátil tvář a dal tak najevo, že už o tom nechce víc mluvit. Ředitel tu neverbální zprávu pochopil a opustil téma.

ooOOoo

„Harry?“ ve dveřích ošetřovny stála Padma. „Můžu dál?“

Harry nejistě přikývl, jasně si vědom svého odkrytého krku a paží: pyžamo nemělo ani rolák, ani dlouhé rukávy, tak se alespoň snažil co nejrychleji schovat pod deku. Dívka váhavě vstoupila dovnitř.

„Přinesla jsem ti úkoly a mé poznámky,“ pronesla.

„Děkuju,“ v rozpacích zaskřehotal Harry. „A… jaké bylo dnes vyučování?“

„Ne až tak špatné,“ odpověděla. „Jako vždy.“

Pak chvíli seděli v tichu.

„McGonagallová přidělila další témata esejí,“ vyhrkla najednou a vytáhla pergamen z tašky. „Tady, podívej.“

Naklonili se nad pergamen.

„A zopakovala, že nikdo, kdo není v náležité fyzické kondici, nemůže pokračovat v látce,“ smutně se na Harryho podívala. „Obávám se, že myslela tebe.“

Harry zavřel oči a přikývl.

„Ano, už mě varovala… ale stejně budu hodiny navštěvovat,“ řekl pevně.

„Pokud tě nechají,“ opravila ho Padma.

Harry však odsekl: „Nebudu se jich ptát. Proberu to rovnou s ředitelem.“

Intenzivně na sebe zírali, Harry s trochou zlosti, Padma s podstatnou dávkou rozmrzelosti, a napětí mezi nimi začalo stoupat. Když zaskřípaly dveře, oba prudce otočili hlavu ke vchodu.

„Harry!“ Hermiona běžela k jeho posteli a objala ho dřív, než se stihl pohnout. „Ach, Harry, je mi to tak líto,“ zašeptala mu do vlasů.

Harry zčervenal a zahlédl Padmin zmatený výraz nad Hermioniným něžným projevem.

„Je to v pořádku,“ pokoušel se neúspěšně osvobodit z objetí. „Nech mě, Hermiono. Ubližuješ mi.“

„Ach, promiň,“ vystrašila se dívka a rychle ho pustila. „Byla jsem tak vyděšená, když jsem slyšela, co se stalo…“

„Kdo ti to řekl?“ temně se zeptal Harry.

„Skoro bezhlavý Nick. Řekl mi, že tě Krvavý baron našel v knihovně a že jsi byl…“

„Přestaň,“ Harry položil ruku na Hermionino rameno. „Nechci o tom mluvit.“

Hermiona si právě všimla Harryho společnosti a děvčata teď na sebe hleděla poněkud v rozpacích.

„Jé, ahoj, Padmo,“ tiše ji pozdravila Hermiona.

„Ahoj,“ chladně odpověděla Havraspárka. Harry si nedokázal představit, co se v příští chvíli mezi těmi dvěma stane, ale příchod dalších lidí naštěstí problém vyřešil. Ares, Neville a Ron vstoupili na ošetřovnu.

V jednu chvíli začalo Harrymu nemocniční křídlo připomínat přeplněné vlakové nástupiště na King's Cross namísto zdravotnického místa, a jak čas plynul, účinek analgetik začal slábnout.

Harry si nepamatoval, že by byl někdy tak šťastný z pohledu na ošetřovatelku jako teď. Přísná žena dokázala všechny poslat pryč několika nevlídnými slovy, ale poté se ztratila ve své kanceláři a Harry ji nechtěl volat pro lék proti bolesti. Prostě by tu bolest mohl zvládnout. Zpomalil dech, zhluboka se nadechl, vypustil pomalu vzduch a silně se soustředil na dýchání a nic jiného. Ale bolest nechtěla ustoupit. Naopak, po chvíli už celé jeho tělo tepalo v rytmu srdce. Svaly se napjaly, záda se v křeči prohnula. Brzy už nedokázal věnovat pozornost svému okolí, tak byl pohlcen bolestí.

Pak se jeho čela dotkla utišující ruka a cítil mírný, chladný tlak na rtech – lahvička. Poslušně otevřel ústa a polkl tekutinu. Bolestná mlha se téměř okamžitě ztratila z mysli a oči se vyjasnily.

To Severus mu stále ještě držel hlavu. Hned, jakmile si muž všiml Harryho otevřených očí, položil jeho hlavu na polštář.

„Děkuji,“ zamumlal Harry. Muž neodpověděl, jen stočil zrak k podlaze.

„Přišel jsem se omluvit,“ pronesl náhle.

Překvapený Harry na to odpověděl bez přemýšlení: „Proč?“

Krátké ticho.

„Zranil jsem tě. Tvoji paži…“

„Děkuji, už je to v pořádku,“ okamžitě reagoval Harry.

„Měl jsem být víc ohleduplný.“

„Ale nebyl,“ Harryho odpověď byla rychlá a chladná.

„Nebyl jsem.“ Muž vypadal, že se cítí docela nepříjemně, ale Harry nijak nespěchal, aby mu pomohl.

„Proč jste přišel a omluvil se?“ zeptal se namísto toho.

„Já…“ Severus začal hlubokým nádechem, jako by se chystal na dlouhý proslov, ale nepokračoval. „Já nevím,“ zamumlal nakonec.

„Proč jste mě včera zachránil?“ pokračoval Harry ve výslechu.

Tahle otázka zřejmě přistihla Severuse ještě víc nepřipraveného než ta předchozí.

„Hodiny na zdi mi ukázaly, že jsi ve smrtelném nebezpečí…“

„A?“ Harry udržel svůj hlas chladný a bez emocí. Zde byl důkaz Severusova důvodu pro jeho chování. Zatracené kouzlo, nic jiného.

„Požádal jsem Saevuse, protože vím, že tě má rád,“ alespoň měl Brumbál s jednou věcí pravdu, pomyslel si Harry, „a viděl jsem tě umírat…“

„Neumíral jsem,“ hlas byl sotva víc než šepot. „Víc než jednou jsem už tento druh mučení přežil.“

„Ano, Poppy se zmínila,“ přikývl Severus a jejich pohledy se zaklesly.

„Aha,“ Harry nevěděl, co si myslet, tak se rozhodl mlčet. Jestli Severus něco chtěl, může otevřít pusu a zeptat se.

Byl to muž, kdo nakonec odvrátil pohled.

„Chci se také omluvit za myslánku.“

Harry sebou trhl při připomínce kamenné mísy. Pak pokrčil rameny.

„To není třeba. Stejně to byl dar mé společnosti,“ nezáleželo mu na tom, jestli jeho hlas zní jako od rozmazlené celebrity. Zmínka o tom večeru ho přiváděla k takovému varu, až cítil k tomuto muži nenávist.

„Nuže, chci se také zeptat, jestli…“ zastavil se.

„Jestli…?“ kousavě se zeptal Harry.

„Jestli mám stále šanci podívat se do tvých vzpomínek.“

Harry zbledl vzteky.

„Takže tohle je důvod, proč jste tady. Tohle je důvod, proč cítíte potřebu se omlouvat!“ zařval rozzuřeně.

„Ne, já…“

„Přestaňte!“ Harryho hlas ještě zesílil, ale urychleně se uklidnil. „Ne, pane profesore,“ odhodlaně zavrtěl hlavou. „Už nikdy nebudete mít možnost podívat se do mých vzpomínek,“ zvedl ruku, aby staršího muže umlčel. „Ale něco vám řeknu, protože nechci, abyste zůstal neinformovaný v této důležité záležitosti. Víte, proč jste mě zachránil? Jen kvůli pitomému kouzlu, které kdosi z Noblestonovy rodiny seslal na své příbuzné, aby se navzájem ochraňovali! Víte, včera jste to nebyl vy, kdo mě zachránil, ale kouzlo! Takže vám nemám za co děkovat a nechci už s vámi mít nic společného. Už před týdny jste vyložil své karty a já nejsem z těch věčně odpouštějících. Rozumíte mi?“

Slabý náznak nejistoty přeběhl přes tvář Mistra lektvarů, ale brzy byl nahrazen hněvem, který soupeřil s Harryho.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ zařval. „Nemáš žádné právo mluvit se mnou takovým tónem a nevíš nic o mých důvodech!“

„A ani o tom nechci nic vědět!“ řval Harry zpět. „Nechte mě být!“

„Jak si přeješ,“ zasyčel Severus a s vířícím hábitem odkráčel z místnosti.

Harry se za ním díval s čirou nenávistí.

„Hajzl…“ zašeptal a zhroutil se na polštář.

ooOOoo

Po třech dnech strávených na ošetřovně se Harry cítil naprosto zotavený a uvolněný. Děkoval za to především Bezesnému spánku a ošetřovatelce, která mu ho pod přísným dohledem podala. Tato myšlenka mu vrtala hlavou, takže ihned po zavření dveří na ošetřovnu zamířil do knihovny. Lékařské lektvary. Velmi silná a těžká kniha, ale bude obsahovat vše, co právě teď Harry potřebuje. Nemusel hledat dlouho.

Bezesný spánek, četl text.

Složení: pelyněk, pijavičí kůže, bla-bla…

Postup přípravy, tak dál, pomyslel si Harry.

Použití a varování, to bylo ono!

„… a zde je velmi důležité si uvědomit, že užívání lektvaru musí proběhnout pod dohledem kvalifikovaného léčitele nebo zdravotnického asistenta, aby se zabránilo vzniku závislosti…“ spousta blbostí a pak, „… závislost v první fázi se nezdá nebezpečná. Jediným negativním dopadem je neschopnost uživatele usnout bez lektvaru. Tato fáze obvykle trvá tři až čtyři měsíce. Během následujících měsíců se stává závislost zřejmá i pro cizí osoby: extrémní změny nálad na začátku, téměř nekontrolovatelné výlevy emocí později a pomalý pokles logického myšlení na konci. Tento poslední stupeň je neléčitelný. Zatímco první a druhý je teoreticky léčitelný, ačkoliv procento vyléčení je menší než pět procent.“

Harry se otřásl. Pod pět procent. Riskantní, velmi riskantní. Ale potřeboval nějaké konečné řešení a stejně nepřežije osmnácté narozeniny, takže se poklesu logického myšlení nedožije.

Harry si nemohl pomoct a zase se otřásl. Nějak se mu zdála rychlá smrt lepší než pomalé selhávání racionálního myšlení. Ale co jiného mohl udělat? Potřeboval spánek, pokud se chtěl účastnit hodin přeměňování, pokud chtěl zůstat součástí famfrpálového týmu, pokud chtěl žít co nejdéle, ne jen přežívat. Trhnutím knihu přitáhl blíž a zkopíroval návod na pergamen.

To bylo ono. A opravdu nebude užívat lektvar každý den. V žádném případě. Jen někdy, když se stane nespavost nesnesitelná.

ooOOoo

„Jsem ráda, že se tvoje známky zase zlepšují,“ usmála se Hermiona na Harryho o několik týdnů později po hodině věštění z čísel se šťastným pohledem upřeným do kamarádova nejnovějšího testu. Vynikající, stejně jako za starých, dobrých časů. „Jak jsi to udělal? Chci říct, tohle… vzkříšení.“

Harry pokrčil rameny a snažil se netvářit provinile.

„Profesorka Noir mi dala dobrou radu,“ odpověděl a rychle změnil téma. „Můžu si prohlédnout tvůj test?“

„Samozřejmě,“ dívka vytáhla ze své učebnice věštění z čísel pergamen. „Tady je.“

Harry se téměř zalkl překvapením, když nahoře uviděl známku N.

„Jen N?“ zavrtěl hlavou a zpříma se podíval na Hermionu. „Tvé známky se zhoršují, drahá.“

„Ale no tak, Harry,“ smála se Hermiona, ale Harry viděl koutky rtů nucené do úsměvu. Nebyla šťastná. Pamatoval si na pocit, když ho všichni obtěžovali s jeho známkami, a tak škádlení spolkl. Nemluvě o tom, že už dva týdny podváděl lektvarem Bezesného spánku.

„Jestli chceš, můžeme zase studovat v knihovně.“

Hermiona vypadala rozpačitě: „Nevím, jestli je to dobrý nápad, Quiete.“

„Proč?“ Harry byl opravdu zmatený.

„Nechci zranit Arese,“ odpověděla potichu. „Když jsem… ehm… tě objala v nemocničním křídle, byl velice rozrušený. Neřekl ani slovo, ale jsem si docela jistá, že si myslí, že s ním chodím jen proto, že ty nechceš chodit se mnou…“

„Co?“ Harry nedokázal zadržet výbuch smíchu. „Ale Hermiono, já do tebe nejsem zamilovaný! Můžeš mu to říct a…“

„Copak to nechápeš, Quiete?“ zeptala se téměř zoufale Hermiona. „Nemyslí si, že ty miluješ mě! Myslí si, že já miluju tebe!“

„Ale ty mě nemiluješ,“ vrtěl hlavou Harry a cítil se nesmírně hloupě.

„No tak, Quiete!“ Hermiona se nutila do dalšího úsměvu. „Kolikrát jsi prohlásil, že bys se mnou nechodil, i kdybych byla poslední holka na světě?“

„Koukněme se na to,“ usmál se Harry, ale stále ještě byl zmatený. „Aspoň desetkrát.“

„Vidíš. A já nejsem až tak zabedněná, abych si i po desíti odmítnutích s tebou chtěla vyjít!“

Harryho úsměv se rozšířil.

„Takže to znamená, že jsi se mnou chtěla chodit!“ prohlásil vítězoslavně.

„Pitomče,“ protočila oči Hermiona.

„Pošetilko,“ Harry se na ni láskyplně podíval. „Takže? Společné studium?“

„Ne.“

„Promluvím s Aresem.“

„Zabiju tě, jestli to uděláš.“

Harry se vzdal.

„Dobře tedy,“ ale nemohl si pomoci a cítil se opuštěný. Ve skutečnosti už pár dní plánoval, že Hermionu poprosí o společné studování. Její poslední test byla jen výmluva a i přesto odmítla… strávit s ním čas. Už existovali jen dva lidé, kteří dali najevo ochotu být s ním; jedním z nich byl Ron – mnohokrát odmítl svoji přítelkyni, aby byl s Harrym. A mnohokrát se ti dva objevili u Harryho stolu v knihovně, ke zjevnému a absolutnímu nepohodlí Hannah. Harry dobře věděl, že její rozmrzelost a mírná nechuť jsou přímým důsledkem zrady Leah a Cedrikovy smrti, dvou hrozných událostí, které se přihodily mrzimorské koleji, a ze kterých ho mnoho jejích členů vinilo. A Hannah se s Leah kamarádila, což věci nezlepšovalo. Harry se snažil argumenty Rona přesvědčit, aby se svou přítelkyní trávil čas sám, že jemu bude samotnému dobře, ale Ron neposlouchal.

A Harry nevěděl, jestli se mu ulevilo, nebo se zlobí, protože stále netušil, co si má myslet, jak se má se svým někdejším přítelem cítit.

Jeho další společnicí byla Padma, která byla příjemně odlišná od Eriky a byla vynikající studijní partner, ale její zjevný záměr s Harrym ho děsil a vyvolával odstup. Navíc v jejím případě Harry neviděl stejné sobecké motivy jejího konání, které řídily Eriku. Její otec byl ministr, že? Nepotřebovala další slávu a peníze, že?

Harry nenáviděl být puberťákem; mnohokrát zatoužil být dospělým, usadit se, oženit, mít děti a nebýt nucen si vybrat, rozhodnout… Ale na druhou stranu si byl jistý, že se nikdy dospělým nestane.

A byla tam i profesorka Noir… A její nový nápad, jak Harrymu pomoci. A on, k překvapení a úlevě McGonagallové a Brumbála, její pomoc přijal a dvakrát týdně spolu pracovali a procvičovali různé obranné techniky. Během těchto hodin žena vyučovala, jak se má Harry dostat skrz různé druhy štítů v praxi (vzhledem k nebezpečnosti těchto technik byla práce ve třídě většinou teoretická, jen s menšími praktickými částmi) a jak reagovat, pokud se někdo dostane skrz jeho osobní obrany.

Ve skutečnosti Harry pochyboval, že někdy tyto techniky použije. Věděl, že v souboji nemůže Voldemorta zničit použitím smrtící kletby, pokud se nechce stát něčím stejně temným, jako byl Tom Raddle. Ale nemohl nikdy vědět, kdy bude tyto techniky potřebovat, aby se dostal k Voldemortovi – a ze všeho nejvíc chtěl pracovat společně se starší ženou. Všechno na ní se mu líbilo: její vyučovací metody, její elegance v soubojích, rychlé reakce a ostrý důvtip a miloval rozhovory po hodinách, když probírali předchozí lekci nad šálkem čaje. Jejich rozhovory nebyly na žádné úrovni osobní a Harry byl za to vděčný. Už tak se příliš mnoho lidí tady snažilo řešit jeho problémy.

„Paní profesorko, rád bych vás požádal o laskavost,“ vyjádřil se konečně po společném tréninku, když pili obvyklý čaj.

„Ano, pane Snape? Jestli přemýšlíte o použití nepromíjitelné při…“

„Ne,“ spěšně ji přerušil Harry. „Jde o něco jiného. Já…“ zastavil. Nebyl si jistý, že mu profesorka dá povolení. „Potřebuji podepsaný lístek od některého profesora, abych mohl provést jistý výzkum v oddělení s omezeným přístupem.“

Ženina tvář se náhle změnila z uvolněné na koncentrovanou – a vystrašenou?

„Proč potřebujete ten podpis, pane Snape? Nemyslím, že byste o temném umění měl vědět víc, než již znáte.“

„Nejde o temné umění, paní profesorko,“ Harry zavrtěl hlavou. „V té sekci není vše jen o temném umění a já slibuji, že se nedotknu žádné knihy s tímto tématem.“

„Pak co tedy chcete prozkoumat?“

Harry polkl.

„Ehm… chci provést nějaký výzkum o lidské duši, madame,“ a připravil se na další proč, ale nevěděl, jak na ně odpovědět. To však nepřišlo.

„Je to pořád o Seve – myslím profesoru Snapeovi, že?“ potichu se zeptala tak hřejivě, až to Harrymu sevřelo srdce bolestí. Profesorka se o něj starala, a teď jí bude lhát, protože výzkum nebude provádět kvůli Severusovi.

„Ano,“ přikývl a nenáviděl se.

Chtěl se zbavit Voldemorta. Co nejdřív, dokud nebudou viditelné první příznaky závislosti na lektvaru. Ano, závislosti – v této době si byl Harry už zcela jistý, že závislost se chystá vstoupit do první fáze: ještě neužíval lektvar každou noc, jen příležitostně, dva až třikrát (čtyřikrát) týdně, ale teď po třech týdnech zjistil, že bez lektvaru spává docela obtížně. Nemluvě o tom, že nikdy nedával přednost odpolednímu zdřímnutí. A pokaždé, když lektvar neužil, musel zabraňovat spánku v nejnebezpečnějších hodinách noci. Bylo jen otázkou času, kdy Voldemort zjistí jeho změněné spací postupy a zaútočí v jiné části dne.

A proč výzkum lidské duše?

Protože Voldemort byl téměř nesmrtelný a Harry nechtěl, aby žil věčně, i kdyby se mu podařilo nějak se obětovat a ochránit tak svět před tím bastardem. Navždy se zdálo být dlouhou dobou dokonce i s bezmocným Voldemortem. Harry se rozhodl, že nezemře sám. Vezme Největšího bastarda s sebou.

ooOOoo

Severus netušil, co je s ním špatně, ale nemohl si pomoct. Cítil, že něco prošvihl, nebo na něco zapomněl. Na něco… důležitého. Nebo se chystá něco zmeškat? Bylo druhého prosince a byl tak neklidný… Odučil své hodiny a teď měl spoustu volného času na… na co?

Nenáviděl ten pocit, který teď byl docela povědomý. Mělo to zase co dělat s jeho sesláním Obliviate. Povzdechl si a vytáhl plášť ze skříně. Půjde se projít. Bylo jasno a slunečno, i když velmi chladno, perfektní den pro procházku kolem hradu.

Zdálo se, že hodně studentů přemýšlelo podobně, protože okolí bylo plné dětí. Hrály si, smály se, křičely… a Severusovi to znělo nevhodně. Smích – v tento den? Hněvivě se ušklíbl, hned nato se otočil a zamířil do Prasinek, i když to nebylo příliš bezpečné. Chtěl… nevěděl, co chce. Nohy ho nesly a on je v podivném transu nechal. Přemýšlel o tom klukovi, Quietusovi, o jeho chladu a odmítnutí. Bylo pravdou, že ho Severus neměl rád, odmítnutí nicméně bolelo. A jeho obvinění, že ho Severus zachránil jen kvůli pitomému rodinnému kouzlu, bylo naprosto směšné. Nebo to tak opravdu bylo? Tato otázka Severuse neopustila už týdny. Možná to byla zvláštní myšlenka od zmetka, jako je on sám, ale nelíbila se mu představa, že zachraňoval chlapcův krk jen proto, že ho k tomu přinutilo kouzlo.

A Averyho dílo na celém tom útlém těle… a ten známý pocit, když zvedl chlapce do náručí… jeho slova zněla tak povědomě… Po tom se na chlapce nemohl doopravdy zlobit. Ano, pohádali se v nemocničním křídle další den, ale někde hluboko uvnitř věděl, že chlapec měl pravdu.

Kroky se zpomalily a on si dovolil vzpomínat. První pohled na chlapce u svatého Munga – Quietus ho vykoupal a navštívil ho hned, jak mu to léčitelé dovolili. Chlapec nikdy proti jeho chování neprotestoval, dokonce nabídl, aby na něj seslal identifikační kouzlo. Až teď Severus pochopil, že chlapec chtěl, aby to věděl… a později jeho důvěra. Quietus mu vždycky věřil, ačkoliv věděl, že Severus byl Smrtijedem…

A od té neslavné hodiny lektvarů… muž cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Proč nepřemýšlel o předchozích týdnech práce, soužití? Proč jako první emoci cítil k tomu chlapci nenávist? Jen proto, že byl Potter? No dobře, ne první emoci, protože byl docela v šoku, ale měl týdny! Týdny, aby to promyslel, strávil – a připomněl si toho chlapce v nemocnici, v laboratoři, v komnatách…

Málem si nevšiml, že se mu nohy zastavily.

Zvedl oči a skutečně nevěděl, jak zabránil infarktu.

Stál před starým a omšelým náhrobkem.

Quietus Snape.

Padl na kolena a projela jím panika.

Chlapec?

Nemohl dýchat. Nemohl myslet.

Potřeboval přes deset minut, aby zase nabyl zdravého rozumu a přečetl další řádek.

1960-1979

Klečel u bratrova hrobu.

ooOOoo

Druhý den byl ještě pod vlivem šoku. Prostě si nepamatoval, co dělal během výuky, a byl tak omámený, že mu Minerva musela připomenout odpolední setkání učitelů. Stále cítil ten zvláštní, naprosto neznámý pocit. Jako by ho někdo držel, cítil vnitřní teplo, něco vzdáleného, dusivého a bolestivého. Byl si vědom toho, že ten pocit ho pojil k osobě, která zemřela už hodně dávno.

Nikdo mu doopravdy neřekl o bratrovi a jejich vztahu, ačkoliv Brumbál naznačil, že si byli velmi blízcí. Ale až do včerejšího odpoledne to vypadalo jako pouhé tvrzení, či rodinná historka pro děti. On někomu blízký? Ale hned po návratu ze hřbitova prohledal starou krabici, která obsahovala jeho fotky. A poprvé od doby, co nabyl vědomí u svatého Munga, ji otevřel.

A byl tam každý, koho si ve skutečnosti nepamatoval: jeho matka, otec a on. Nic o něm nevěděl, ale okamžitě ho poznal. Ruce se mu třásly, jak bral jednu fotografii za druhou… pak další, které si nepamatoval: Quietus a James Potter, Quietus a Potterova rodina, Quietus a Lily Evansová, nakonec Quietus a on, jak sedí u jezera celí rozesmátí.

A jejich rodiče ho předhodili Voldemortovi a všechny naděje, štěstí a bezstarostný smích utichly do nicoty a zůstala jediná věc – starý náhrobní kámen plný trhlin a matný nápis se dvěma čísly.

Bolest a hořkost se vyhýbala jeho myšlenkám a srdci, a ačkoliv si stále nepamatoval nic o svém bratrovi, věděl, že je ukrytý někde mezi zatemněnými vzpomínkami, že je známý, překvapivě a zcela důvěrně známý.

Quietus Snape. Nyní jen pár kostí v chladné půdě. A znovu ho už nikdy nepotká.

„… a nemohu s naší mladou kolegyní souhlasit. Tato část knihovny má omezený přístup z dobrého důvodu. Nevidím důvod, proč bychom měli umožnit studentovi volný vstup do této sekce. Je to velmi, velmi nebezpečné,“ madame Pinceová se nahlas nadechla.

„Harry nechce studovat temné umění,“ vysvětlovala Armenia s lehkou mrzutostí. „Říkala jsem vám to, a pokud chcete, můžeme zabezpečit knihy o temném umění proti jejich použití.“

„Ne všechno, co je nebezpečné, je bráno jako temné, profesorko,“ slova profesorky Prýtové překvapila téměř každého v místnosti. Severus si nevzpomínal, kdy naposledy slyšel ženu vyslovit svůj názor před sborem, ale musely to být roky. „A z toho důvodu jsme rozhodli dát všechny ty knihy do této sekce.“

„Budu na něj dohlížet.“

„Volný přístup dělá z dohledu problematickou věc, drahoušku,“ odsekla madame Pinceová rozzlobeně.

„Myslím, že panu Snapeovi můžeme věřit,“ další překvapení – profesor Binns se rozhodl připojit k debatě. „Je velmi slušný student, inteligentní a pilný.“

Krátké ticho. Všichni potřebovali čas, aby se zotavili z šoku, který způsobil starý duch. Zaprvé, že otevřel ústa, zadruhé, že znal osobu, o které mluvili. Brumbál se usmál a McGonagallová se hihňala do dlaní.

„To není otázka důvěry,“ opáčila najednou profesorka Sinistrová. „Nemůžeme mu dát volný přístup. Nebylo by to spravedlivé vůči jeho spolužákům…“

„Je naším nejlepším studentem, Silvie,“ McGonagallová se konečně přestala smát, jen aby kolegyni oponovala. „Je primusem a myslím, že potřebuje každičkou pomoc, kterou mu v budoucnu můžeme nabídnout.“

Hagrid a Vectorová na její slova přikývli, ale Kratiknot vyskočil rovnýma nohama na židli.

„Lituji, Minervo, ale musím nesouhlasit. Nuže, nemyslím, že je pan Snape nedůvěryhodný, nebo že dát mu přístup bude prohřešek proti jeho spolužákům, ale vidím, že je již teď přetížený v pokročilých předmětech a jeho známky…“

„Jeho známky se za poslední měsíc zlepšily, Filiusi,“ přerušila ho McGonagallová a profesorka Noir důrazně přikývla.

„A právě to náhlé zlepšení mi dělá starost,“ zkřížil ruce na prsou Kratiknot.

„Co tím myslíte?“ zeptala se mladá žena.

„Není to přirozené. Něco má za lubem, protože chce splnit vaše očekávání. On…“

„Směšné!“ profesorka obrany vyskočila na nohy a předklonila se. „Poradila jsem mu ohledně spacích návyků, to je vše!“

Brumbálova tvář potemněla a dokonce i McGonagallová sebou mírně trhla, ale pak se ozval Severus: „Souhlasím s Filiusem, Silvií a ostatními. Nemůžeme mu povolit volný přístup do sekce s omezeným přístupem. Když známe jeho minulost…“

„Jeho minulost, Severusi?“ zavrčela McGonagallová. „Jakou minulost?“

„Víte, o čem mluvím, Minervo. Chlapec je potížista. Vždycky se zaplete do podezřelých situací s podezřelými osobami…“ zastavil se, když ho umlčelo náhlé ticho ve sborovně. „Co…?“ váhavě se zeptal.

Brumbál si povzdechl.

„Ten chlapec již víc neexistuje, Severusi,“ podíval se na své kolegy, „a já předkládám otázku k hlasování. Můžeme dát Quietusi Snapeovi volný přístup do oddělení s omezeným přístupem, nebo ne? Kdo souhlasí?“

Brumbál, Noir, Vectorová, Hagrid, McGonagallová a Binns zvedli ruce.

„Šest hlasů. Kdo nesouhlasí?“

Severus, Sinistrová, Kratiknot, Prýtová. Pinceová.

„Pět hlasů. Nepřítomni?“

Trelawneyová a profesorka studia mudlů.

„Pak je tedy otázka vyřešena,“ vyhlásil Brumbál a opřel se. „Quietus Snape může používat oddělení s omezeným přístupem a…“

„Jako chlapcův nejbližší příbuzný chci vetovat rozhodnutí,“ vztyčil se Severus.

„Nemáte nad chlapcem žádné právo,“ učitelka obrany ho následovala a také vstala. Její hlas byl jen nervózní syčení. „Zřekl jste se ho. Právně není víc vaším příbuzným.“

„Armenie má pravdu, Severusi. Posaďte se.“ Ředitelova slova byla tvrdá a definitivní.

„Ale já…“

„Oficiálně jste se ho zřekl. Nemáte žádné právo vetovat naše rozhodnutí.“

„Pak upozorním Blacka,“ ušklíbl se Severus.

„Můžete. Ale teď si sedněte,“ přikazující tón byl nezaměnitelný. Severus klesl na židli a zabořil tvář do dlaní. Hned poté, co jeho kolegové začali opouštět místnost, je sklonil.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Nakonec ho z myšlenek vytrhl kouřící šálek čaje.

„Severusi,“ tiše pronesl Brumbál.

Zvedl hlavu.

„Proč všichni chcete, aby zemřel?“ zeptal se starého muže znenadání.

Brumbál tázavě zvedl obočí.

„Co tím myslíte, Severusi?“

„S tímto rozhodnutím ho posilujete v přesvědčení, že musí zachránit kouzelnický svět, že je jeho zodpovědností smazat Voldemorta z povrchu zemského.“

„Nesouhlasím, že ho toto rozhodnutí popostrčí tímto směrem.“

„Ne? A proč myslíte, že chce to povolení? Nevím, po čem přesně jde, ale vím, že má něco v plánu.“

„A proč jste z toho tak rozrušený, Severusi?“

„Nevím. Ale nechci, aby zemřel. Rodinné kouzlo, či ne, nevím, ale nechci, aby zemřel.“

Dlouhé, chápavé ticho se rozhostilo po místnosti. Usrkli si z šálků čaje, ale ani jeden nehodlal prolomit mlčení. Až když přišel domácí skřítek a nabídl nějaké sušenky, rozhovor se zase rozběhl.

„Kde jste včera byl, Severusi?“

Na tváři mladšího muže se objevil slabý úsměv.

„Byl jsem na hřbitově v Prasinkách. Neměl jsem v úmyslu tam jít, jen jsem se procházel a nakonec jsem se ocitl u hrobu svého bratra. Bylo to zvláštní… jako kdyby moje tělo vědělo, jak se tam dostat. A když jsem tam stál, cítil jsem, jako by tam byl se mnou…“

„Včera bylo výročí smrti vašeho bratra, Severusi. Každý rok v tento den jste navštívil jeho hrob.“

„Zdá se, že některé z mých vzpomínek nebyly zcela vymazány…“ hořce zamumlal Mistr lektvarů. „Říkal jste, že jsme si byli velice blízcí. Je to tedy pravda?“

„Ano,“ přikývl ředitel. „Miloval jste ho víc než kohokoliv ve svém životě. Později kromě Harryho.“

Severus se zavrtěl.

„Harry…“ potichu pronesl. „Nevím, proč jsem k němu cítil takovou nenávist…“

„Cítil?“ starý muž se zvědavě naklonil blíž. „Znamená to, že teď už k němu nenávist necítíte?“

„Nevím. Nedokážu ho nenávidět, Albusi, nicméně nevím proč.“

Šálek tiše cinkl, když ho Brumbál položil zpět na tác.

„Myslím, že na vaši otázku mohu odpovědět,“ pronesl najednou.

„Jakou otázku?“ Severus zněl lhostejně.

„O té nenávisti k Harrymu,“ podíval se na mladšího muže, který kývl s mírným zájmem. „Začalo to vaší bitkou s Jamesem Potterem a Siriusem Blackem ve vašem prvním a pak i druhém ročníku. Když Quietus nastoupil ve vašem třetím ročníku, naplánovali pomstu na něm místo na vás, protože byl mladší a zcela důvěřivý. Vymysleli na něj vtípek s mandragorou, který ho málem zabil. Od té doby jste je nenáviděl a myslím, že chování Jamese Pottera při vaší záchraně také moc nepomohlo…“

„Zachraňoval kůži svého kamaráda!“ vztekle vyštěkl Severus. „Můj život mu byl fuk, Albusi!“

„Já to vím, Severusi. A když sem Harry nastoupil, byl Jamesovi tak podobný…“ Brumbál nepokračoval. Nechal Severuse popřemýšlet o následcích.

„Nenáviděl jsem chlapce kvůli Jamesi Potterovi. Jamese Pottera jsem nenáviděl kvůli vtípku namířenému na mého bratra, kterého jsem miloval. A pak se kluk změnil v mého synovce, syna osoby, na které mi nejvíc záleželo…“ náhle se jeho oči zaostřily. „Byl jsem idiot, že jsem ho nenáviděl jen kvůli otci. A znovu jsem byl idiot, že jsem ho kvůli jeho otci miloval!“ vykřikl a pěstí se praštil do kolena.

„Severusi, nemiloval jste ho jen kvůli jeho otci. Nejdříve jste se naučil milovat ho jako Harryho Pottera. A přídavkem bylo, že je váš synovec. Přijal jste ho zpět do rodiny…“

„Ale víc ho už nemiluji! Ano, už k němu necítím nenávist, ale nemohu ho milovat! Ani ho neznám a podařilo se mi ho od sebe odehnat tak daleko, že není cesty zpět, Albusi.“

„Jste si jistý?“ k Severusovu překvapení Brumbálovy oči nejiskřily. Vypadal unavený a starý.

„Mluvil jsem s ním. Střetli jsme se, ale jednu věc jsem pochopil. Jediná cesta zpět k němu by byla má… náklonnost. Ale jediná má emoce vůči němu je vina – což není nejlepší základ pro vybudování vztahu!“

„Pokuste se ho poznat, Severusi.“

Mistr lektvarů se hořce zasmál.

„A jak myslíte, že to můžu udělat, Albusi?“

„Vezměte ho zpět do své třídy lektvarů a nabídněte mu doučování kvůli zmeškaným třem měsícům.“

Brumbálův plán vypadal zajímavě; Severus vstal a protáhl se.

„Zkusím to, Albusi,“ řekl a odkráčel ke dveřím. „Dobrou noc.“