Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7: Znovu a jinak – část 3/3

Vytáhla z kapsy županu hůlku, sáhla na kliku a zeptala se: „Kdo je to?“

Jak se ticho mezi ní a nečekaným návštěvníkem za dveřmi protahovalo, zformoval se jí v žaludku uzel, který se dál utahoval. Když k ní přes dřevěnou bariéru pronikl hlas, zkroutil se ten uzel v nesnesitelnou bolest. Ten hlas byl chtěný i obávaný, doufala v něj, a přesto se ho děsila - byl to hlas, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuslyší.

„Severus Snape.“

***

Seděli nepohodlně na pohovce v obývacím pokoji, tak daleko jeden od druhého, jak jen to bylo při sdílení stejného kusu nábytku možné. Už nejméně pět minut setrvávali ve stejné pozici a nikdo z nich nepromluvil jediné slovo.

Hermiona na něj pohlédla koutkem oka. Jeho postoj byl tak neobvyklý - alespoň jí to tak připadalo. Seděl na samém okraji pohovky, záda měl ztuhlá a strnulá, oči pevně upřené na krb. Zaťaté pěsti spočívaly na stehnech. Neshodovalo se to s nejasným mentálním obrazem, který v ní jeho přítomnost vyvolávala - jak se rozvaluje na pohovce s nohama překříženýma v kotnících a blýská přitom pokřiveným úsměvem. Mlhavá vzpomínka, i když jen imaginární, na to, jak byl v její přítomnosti uvolněný, jí rvala srdce.

Už nemohla déle snášet ticho, a tak si odkašlala: „Dal byste si víno? Právě jsem otevřela láhev.“

„Ne,“ odpověděl Severus stručně a stejně stručně dodal, „děkuji.“

Chvíli si pohrávala s županem a litovala, že už se oblékla do postele. Kdyby na sobě ještě měla hábit, cítila by se nepoměrně klidnější.

Čekala ještě několik minut, než její počáteční omámená reakce začala ustupovat a vystřídalo ji podráždění, že k ní přišel v tak pozdní hodinu, jen aby seděl a zíral na krb. „Zastavil jste se tu z nějakého konkrétního důvodu, Severusi, nebo jste si jen chtěl vyzkoušet pohodlí mého nábytku?“

Otočil hlavu, aby se na ni podíval, a jeho výraz byl nevyzpytatelný. Pak elegantně povytáhl obočí a Hermiona ucítila, jak se jí v břiše rozlilo známé horko. Než se stačila nad svou poněkud extrémní reakcí pozastavit, s rozmachem vstal, až mu hábit zavířil kolem nohou, a vykročil ke krbu. Na krátký okamžik zaváhal, sáhl do kapsy a zašeptal zaklínadlo, ale příliš potichu, než aby ho slyšela. Ruka, kterou vytáhl z kapsy, svírala onen předmět, jako by to byl drahokam.

Hermiona se přinutila zůstat na pohovce a odolala nutkání vyskočit a běžet prozkoumat to, co Severus držel v ruce. Dlouho stál před krbovou římskou, až nakonec ten předmět položil mezi její zarámované fotografie a poodstoupil, aby měla volný výhled.

Okamžitě ten kus dřeva poznala, a to nejen z doby, kdy jeho dvojče viděla naposledy v Lenčině pokoji, ale jako by se jí v paměti zvedl závoj i z jejích vlastních mlhavých vzpomínek na vyčarovanou vizi. Bylo to dílo jeho vlastních rukou - řezba symbolů čtyř kolejí, kterou vytvořil už v dávné minulosti.

Hermiona na to hleděla beze slova, v ústech jí vyschlo. Řezba dokonale zapadala do prostoru, který neseděl žádnému jinému předmětu, jako by pro to místo byla odjakživa určena. Jako by to byl její domov.

Rozbušilo se jí srdce, když přemýšlela o tom, co by jeho jednání mohlo znamenat, ale jelikož šlo o Severuse Snapea, odmítala dělat ukvapené závěry. „Co chcete?“ zeptala se napjatě, přestože se snažila zachovat neutrální tón. „Proč jste tady?“

Neochotně se jí podíval do očí. „Nejsem si jistý. Neměl jsem v úmyslu vás vyhledat, až se vrátím do Británie.“ Zarazil se a Hermiona měla podivný pocit, že vysvětlení své přítomnosti v jejím obývacím pokoji, očekává od ní.

„Přesto jste tady.“

„Ano.“ Přešel k francouzským dveřím a vyhlédl do tmy. „Vytvořila jste téměř dokonalou kopii domku z vize.“

„To jsem si neuvědomila…“ Svraštilo čelo a zvažovala jeho prohlášení. „Bylo to neúmyslné. Moje vzpomínky jsou teď všechny velmi mlhavé.“

Přikývl, ale zůstal k ní otočený zády; z jeho tváře viděla jen to, co se odráželo ve skle. V čelisti mu zaškubal sval a on sepjal ruce za zády. „Chápu.“

Hermiona si povzdechla a přejela si dlaní přes obličej. Poté řekla: „Omlouvám se, že jsem aktivovala to kouzlo. Bylo to…“

„Neúmyslné,“ přerušil ji Severus netrpělivě. „Ano, toho jsem si vědom, slečno Grangerová. Podle mé kmotřenky vám dala potupný úkol katalogizovat mé věci - Merlin ví proč - a vy jste tu kouli našla v krabici s věcmi, které mi její matka po své smrti odkázala.“

„Ach!“ vykřikla Hermiona a odsunula stranou pocit ublížení, který v jeho úsečném tónu cítila. „Takže proto jste tu kouli dostal dřív, než bylo její kouzlo dokončeno. To mě zajímalo.“

Sevřel ruce v pěst a po chvíli je uvolnil. „Nevěděl jsem, že bylo nedokončené. Lenka mi nevysvětlila, jak přesně se koule měla aktivovat, ani se nepodělila o to, jak funguje.“

Hermiona byla v šoku: „Proč by vám to neřekla?“

Sledovala, jak zavřel oči a pak je zase otevřel. Poté téměř zavrčel: „Řekla, že jestli to chci vědět, mám se zeptat vás.“

Potlačila smích nad jeho rozčileným výrazem a pak se zamyslela, jestli úplně neztrácí smysl pro realitu; utápěla se v emocích. „Aha, no, když jsem tu kouli našla, nevěděla jsem, co to je. Myslela jsem si, že je to snad nějaká hádanka nebo tak něco. Zkoumala jsem ji hmatem…“ Náhle se zastavila, když zaregistrovala, jak netrpělivě našpulil rty; bylo jí to nějak povědomé stejně jako výrazy jejích dětí. „Aktivovalo se, když jsem seslala odhalovací kouzlo.“

Severus se k ní otočil čelem. „Četl jsem dopis od Englantiny, slečno Grangerová. Pochopil jsem, že jsem měl být aktivním účastníkem, a ne pouhým divákem.“

Hermiona přikývla. „Ano. S Lenkou jsme prostudovaly poznámky její matky o kouzle a domníváme se, že odhalující kouzlo změnilo jeho zaměření, a tím došlo k ovlivnění posloupnosti. Protože jsem kouzlo aktivovala já a ne vy, jak bylo zamýšleno, stala jsem se aktivním účastníkem já. Domníváme se, že tyto změny také vedly k tomu, že mé vzpomínky vybledly, zatímco vaše…“ Na chvíli se odmlčela a pak se zeptala: „Kolik si toho pamatujete?“

„Všechno.“

„A vy jste to prožil jako sen?“

„Ne tak docela.“

Hermiona protočila oči, podráždily ji jeho stručné odpovědi. „Upřímně řečeno, Severusi, je to jako tahat zuby, abych z vás dostala nějakou informaci!“

Jeho ústa sebou škubla. „Býval jsem špeh.“

Náhlý projev humoru Hermionu zaskočil a chvíli na něj zůstala zírat, než propukla v krátký záchvat smíchu. Viděla, že jeho výraz mírně změkl, ale než se ovládla, nasadil si tu zatracenou masku zase pevně na místo.

Nebo možná ne až tak pevně.

„Přirovnal bych to k zážitku z mudlovskému filmu,“ řekl a podíval se na ni, jako by tím chtěl tu narážku vypointovat.

„Jako byste se díval na film?“

„Ano.“

„Aha.“ Chvíli si kousala spodní ret a krátce přemýšlela, jestli má položit další otázku, ale pak přitlačila na pilu. „Vytvořil jste si nějakou… citovou vazbu?“

„Nebylo to skutečné!“ namítl důrazně a zamračil se na ni. „Byla to fantazie - velmi realistický sen. Ale nemělo to reálný základ. Ten muž, kterého jste znala…“

Tentokrát ho přerušila Hermiona: „Muž, kterého miluji.“

Ošil se, ale pak jeho výraz ztvrdl, stejně jako hlas. „Ten muž jsem nebyl já. Tohle,“ řekl a jednou rukou ukázal na sebe, „tohle jsem doopravdy já: ten zahořklý, vzteklý, umaštěný mizera, kterého všichni tak rádi nenávidí. Nemám dobré vztahy s lidmi - dávám přednost samotě. Nejsem hrdina, nejsem otcovská postava a už vůbec ne milující manžel!“

Při jeho řečnění zavrtěla hlavou, nečekané odhalení důvodů jeho zdrženlivosti ji připravilo o řeč… ale jen na chvíli.

„Ne, to není pravda. Ten zahořklý, rozzlobený muž, kterého jste právě popsal… to je maska. Kouzlo odhalilo vaše pravé já - tak to bylo navrženo.“

„Navrženo?“ Severus se zamračil a pak si vyčistil tvář od všech výrazů. „Jak to myslíte?“

„Můžu vámi někdy ukázat Englantininy poznámky, jestli vás to zajímá, ale magie, které kouzlo použilo jako základ, se shoduje s několika dalšími kouzly, včetně nitrozpytu a také s magií používanou k výrobě myslánek a kouzelnických portrétů. Copak to nechápete? Kouzlo využilo naše vlastní vzpomínky a osobnosti, naše vlastní podvědomé sny a touhy a začlenilo je do vize. Tak to bylo navrženo, Severusi. Englantine vám chtěla dát život, o kterém věřila, že jste ho schopen mít, ale nikdy byste si ho nedovolil žít - a měla pravdu.“

„To byla moje věc, ne její a už vůbec ne tvoje!“ vyplivl zlostně Severus, vyrazil k ní a zastavil se, až když se ocitl na dosah ruky. „Neměla jsi právo plést se do mých záležitostí. Ty a tvá bezohlednost jste mě stály klid duše - nikdy jsem neměl v úmyslu to kouzlo aktivovat a teď jsou mé sny plné života, který nebyl skutečný a který nikdy nemůžu mít!“ Ruce se mu zatínaly v pěsti a on sám se třásl, i když jeho postoj byl tak strnulý, že se obávala, aby nepřepadl na zem.

Chvíli ho studovala, a pak jí na okamžik poklesla čelist, než s klapnutím zavřela pusu. „Jsi vyděšený.“

„To si vyprošuju!“

„Ne, ne. Jsi,“ trvala na svém Hermiona a ústa se jí stočila do úsměvu, jak si byla svým odhadem jistější. „Vím to, protože… no, protože si myslím, že jsem v té vizi zažila něco podobného. Je to… je to nejasný dojem, ale… ano. Ano. Jsi vyděšený, protože si nejsi jistý, jestli můžeš být takovým mužem, do jakého jsem se zamilovala….“ Odmlčela se a oči se jí rozšířily pochopením. „Ach, drahý Merline. Ty mě miluješ.“

„Slečno Grangerová…“

Mávla nad tím rukou. „Teď ne, Severusi. Mám vidění.“ V hlavě jí vířily možnosti, divoce vzedmuté nově nabytou nadějí. „V dopise, který jsi poslal Lence, ses mě snažil odstrčit, ale byl jsi na mě zvědavý, že ano? Proto ses vrátil!“

„Těžko si myslím, že…“

„A pak jsi mě dnes večer viděl na výstavě, a tím se to utvrdilo, ne? Viděl jsi mě a neodolal jsi pokušení promluvit si se mnou, abys zjistil, jestli to pořád cítím stejně jako v té vizi. Mám pravdu, že ano? Miluješ mě a bojíš se, že mé city k tobě nejsou skutečné.“

„Přestaň to říkat,“ procedil mezi zaťatými zuby. „Takových citů už nejsem schopen.“

Hermiona vykulila oči. „Ale prosím tě. Miloval jsi své přátele. Miluješ Xenofiliuse a Lenku.“

„To je něco úplně jiného a ohledně tvých citů nebo jejich nedostatku nemám žádné obavy,“ zkroutil ústa do ošklivého úšklebku.

Na známé půdě se konečně léta kouzlem vytvořených zkušeností spojila s rázným odhodláním ženy stojící v domě, který si už nevybavovala, s mužem, o němž si byla jistá, že ho miluje. „Proč jsi tedy přišel? Lenka by ti nakonec odpověděla na všechny otázky - neměl jsi žádný skutečný důvod sem přijít. Tak proč jsi přišel? Proč jsi tady?“

Severus si sklonil bradu k hrudi a Hermiona s hrůzou sledovala, jak se jí před očima jakoby hroutí. „Lenka mi denně posílala sovy,“ začal, „a dávala si záležet, aby se o tobě a dětech v každém dopise několikrát zmínila. Vyprávěla mi, jak jsi požádala muzeum, aby přemístilo mou část expozice, protože jsi věděla, že se budu cítit lépe mimo záři reflektorů.“

Prohrábl si rukou vlasy a Hermioně se při tom matně známém gestu zatajil dech. Pokračoval: „Xenofilius si myslel, že by si taky mohl přisadit, a sdělil mi, že kdyby mohl mít další život s Englantinou, v mžiku by po něm chňapl. Řekl, že jsem blázen a… zbabělec, když jsem se rozhodl si s tebou alespoň nepromluvit.“

Hermiona se zhrozila; dokázala si představit, jak ten rozhovor se Severusem dopadl. Už se ho chystala pochválit za to, že si vybírá moudré přátele, když vtom maska znovu zapadla na své místo.

„Tohle byla chyba. Omlouvám se, slečno Grangerová, že jsem přišel v tak pozdní hodinu. Buďte si jistá, že už vás nebudu obtěžovat. Dobrou noc.“ Aniž by se zastavil na tak dlouho, aby se na ni podíval, vyšel z místnosti.

„Ale kdepak, Severusi Snape,“ zamumlala Hermiona a rozběhla se za ním.

Spěchala, aby mu zabránila v odchodu, přestože věděla, že se může přemístit, pokud je opravdu odhodlaný odejít. Dohonila ho ve vstupní hale. Popadla ho za hábit, postavila se na špičky a přiblížila svůj obličej k jeho tváři. „Ještě jsme neskončili.“

„Ano, skončili. A teď mě omluvte…“

„Neomluvím!“ vykřikla Hermiona a dupla nohou jako urážlivé dítě. Zhluboka se nadechla ve snaze zklidnit narůstající paniku. Do jejího sílícího zoufalství pronikl záblesk vzpomínky a ona se k němu upnula vším, co v ní zbylo. „Nemůžeš odejít. Nemůžeš. Ty… ty jsi to slíbil, zatraceně. Slíbila jsi mi, že mě neopustíš.“

Severus sebou trhl a tvář se mu zkřivila, jako by ho to zabolelo: „Ne, slečno Grangerová. Neslíbil.“

Zalapala po dechu a vzlyk jí uvízl v hrdle. Měl pravdu, uvědomila si. On jí nic neslíbil. Vůbec nic jí neslíbil.

Pomalu pustila jeho hábit a podívala se na něj, v tlumeném světle vstupní haly se jí v očích zaleskly slzy. „Severusi, prosím,“ zaškemrala tiše a bylo jí jedno, že se uchýlila k žadonění. „Vím, že to zní šíleně - je to šílené - ale chybíš mi,“ zašeptala. „Dokážu… dokážu pochopit, když nesneseš pomyšlení na lásku…“ Odmlčela se, přinutila se spolknout knedlík v krku a s rukama sepjatýma k prosbě pokračovala. „Nemůžeme tomu aspoň dát šanci? Možná… možná bychom si jen mohli občas popovídat nebo zajít na večeři… být přátelé. Možná se z toho vyklube něco víc, nebo možná ne, ale jsem ochotná vzít cokoliv…“ Zastavila se, aby tu myšlenku nevyslovila. „Severusi, nikdy se nedozvíme, co by mezi námi mohlo vzniknout, když to nezkusíme. Nemohli bychom to zkusit?“

Stáli spolu v temné vstupní hale a ticho pulzovalo strachem a možnostmi. Neodmítl její nabídku hned, pomyslela si. Mohl by ji zvážit…

„Nejsem zrovna příjemný člověk,“ řekl a přerušil tak její myšlenky.

Usmála se. Tohoto muže znala. Hladce vklouzla do malé škvíry v jeho ledovém krunýři a odhrnula mu pramen vlasů z očí.

„Ne, nejsi. Ale jsi dobrý člověk. Mizera, to je jisté, ale přesto dobrý člověk.“ Přisvojila si jeho slabý, ale přesto úsměv, a natáhla se, aby uchopila jeho ruku do své. „Prosím, Severusi. Nebudu ti nic slibovat - zatím ne. Říkáš, že tě neznám, tak mi pomoz. Ukaž mi, jaký jsi doopravdy.“

Podíval se na jejich spojené ruce a jeho výraz byl jako vždy nevyzpytatelný. Hermiona zatajila dech a nitka naděje nabývala na síle. Sledovala, jak se mu zvedá a klesá hrudník, a cítila, jak nevědomky kreslí palcem kruhy na jemné kůži jejího zápěstí.

Nakonec zpoza dlouhých zvlněných pramenů vlasů, pohupujících se mu podél obličeje a prozrazujících tak jeho nervozitu, promluvil.

„Nepředpokládám, že by sis dala šálek čaje…?“

Hermiona si byla jistá, že úsměv, kterým mu odpověděla, zářil stejně oslnivě jako slunce.

***

O pět let později

„Hermiono?“

„V kuchyni!“

Hermiona potřela kousek studeného toastu jahodovou marmeládou a pak položila nůž na pult. Už se chystala ukousnout si první blažené sousto, když ucítila, jak ji obklopily jeho paže. Opřela se mu o hruď a šťastně si povzdechla. „Nečekala jsem tě doma tak brzy,“ řekla. Minerva sice dovolila profesorovi lektvarů žít s manželkou a rodinou v Prasinkách, ale přesto trvala na tom, aby vykonal svůj díl obchůzek. Jelikož se toho večera konala slavnostní uvítací hostina a zařazování, musel zůstat ještě déle než obvykle.

Severus se zasmál a jeho dech ji hřál na krku, až se zachvěla rozkoší. „Už je skoro půlnoc, Hermiono. Mám docela zpoždění.“

„Opravdu?“ Zamračila se; zdálo se, že její vnitřní hodiny jsou poslední dobou úplně mimo. „Měla jsem hlad.“

„To vidím. Vezmeme si tvou půlnoční svačinku do obývacího pokoje, ano?“

Hermiona souhlasila a nechala se od něj vést do sousední místnosti. Když jí rytířsky pomohl uhnízdit se na pohovce a pak se posadil vedle ní, protočila oči. „Jak dopadlo zařazování?“ zeptala se. „Nebelvír?“

„Ne,“ odpověděl Severus s úsměvem.

Hermiona ho lehce plácla přes ruku; věděla, že si představuje Ronovu reakci na tuhle novinku. „Tak co? Která kolej?“

„Havraspár.“

Uculila se: „To je moje holka.“

Severus ji objal kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě. „Byla docela nadšená. Ráno ti určitě přijde sova. Jak to šlo na nádraží? Vidím, že jsi po tom malém dobrodružství stále naživu.“

Hermiona zasténala. „Nevím, co si mysleli, když dovolili Ronovi řídit automobil. Přísahám, Severusi, musel na instruktora použít matoucí kouzlo. Byl příšerný!“

Severus ztuhl. „Už nikdy nepojedeš v autě, které řídí Ron Weasley… nikdy.“

„Nebuď směšný, Severusi,“ zabručela Hermiona a snažila se najít pohodlnou polohu. „Možná jsem přišla o nohy… a o pas,“ odfrkla si, když se uculil pod nos, „ale můj intelekt zůstal nedotčený. Už nikdy, nikdy nenastoupím do auta s Ronem.“ Zachvěla se. „Taky jsem trvala na tom, že Huga k němu domů přemístím. Nechtěla jsem Rona nechat, aby ho odvezl.“

Severus se uvolnil a zasmál se manželčinu výbuchu. Položil jí ruku na vypouklé břicho a znovu se zasmál, když se jeho dlani dostalo vydatného kopnutí. „Aktivní malý rošťák.“

„Nerozčiluj ho. Ráda bych se dneska vyspala, jestli ti to nevadí,“ zabručela, i když mu ruku přesunula na místo, kde dítě kopalo teď.

„Ano, miláčku,“ odpověděl poslušně a jeho pobavení prozrazovaly jen vrásky okolo očí. „Byla Eleanor na nádraží?“

„Ne, což je zvláštní, nemyslíš? Miluje Rose.“

„Možná si myslela, že by to bylo příliš obtížné, když bylo kolem tolik dětí,“ zamumlal Severus a prsty ji pohladil po zvětšeném břiše.

Hermiona se k němu přisunula a vzdychla: „Ano, to je možné.“

Bylo jí Rona a Eleanor líto; předloni jim léčitelé oznámili, že Eleanor nemůže mít děti. Ron ji bezvýhradně miloval, ale Eleanor to zničilo. I když se od té doby se situací smířila, Hermiona věděla, že některé dny jsou pro čarodějku, která se díky dětem stala její kamarádkou, těžší než jiné.

Vzala si krajíc namazaný marmeládou a chystala se do něj kousnout, když si vzpomněla na Lenčin dopis. „Zapomněla jsem ti to říct! Sova dnes přinesla dopis od Lenky. Na dovolené ve Švédsku někoho potkala - jmenuje se Rolf. Pozvala nás v sobotu na večeři, abychom se s ním seznámili. A já tě mám informovat, abys, cituji, 'byl milý'. Opravdu se jí líbí.“

Severus si povzdechl a stiskl si kořen nosu. „Copak mi ta malá potyčka s Martinem nebude nikdy odpuštěna?“

„S Michaelem,“ opravila ho Hermiona upjatě, „a ta 'malá potyčka' bylo plnohodnotné prokletí.“

Mávl zamítavě rukou: „Byl to hlupák.“

Rty jí pobaveně zacukaly; Michael byl tak trochu hlupák. Usmála se nad jeho napjatou čelistí a zúženýma očima. Je tak tvrdohlavý, pomyslela si. „Možná, že byl. Každopádně by ale byla Lenka ráda, kdybys slíbil, že se k Rolfovi budeš chovat slušně. Tohle je docela vážné, Severusi - má ho ráda a bojí se, že ho svým zahlížením a kletbami zaženeš.“

Severus si odfrkl a pak se pokřiveně usmál, až jí srdce poskočilo. „Dobře. Budu si hrát na milého. Slibuju.“

„Děkuju,“ odpověděla spokojeně a přitiskla se k jeho boku, zatímco si do pusy strčila poslední kousek toastu s marmeládou.

Když Severus začal vyprávět o svém dnešním dni, o zařazování a o uvítací hostině, cítila, jak se uvolňuje. Jednou rukou si pohrával s pramenem jejích vlasů a druhou měl položenou na místě, kde se nacházelo jejich dítě. Hermiona se přitulila blíž a oči jí zavadily o malou dřevěnou kouli, která stála uprostřed římsy nad krbem a byla nejcennější připomínkou toho, že neprožitý život vůbec žádným životem není.

Spokojeně si povzdechla, obrovsky vděčná za to, že oni dva se rozhodli žít.

***

PP: A jsme na konci, milí čtenáři. Jsem ráda, že se mi podařilo dovést do finále další z příběhů, který mě při brouzdání světem fanfiction zaujal a který jsem si přála s vámi sdílet. Moc děkuju za všechny komentáře a ohlasy, které jste mi u něj zanechali, a doufám, že jste si ho užili a vychutnali stejně jako já.

Jeho čtení by však ani zdaleka nebylo tak příjemným zážitkem, kdyby mi při tvorbě české verze nepomáhaly pomocné tlapky mé milované betušky Ivet, které tímto posílám obrovský dík. Doufám, že bude mít elán a chuť do další spolupráce, protože merlindík pořád nacházím nové příběhy, o které bych se s vámi chtěla v budoucnu podělit.

Přeji vám spokojený Advent, krásné Vánoce a šťastné vykročení do nového roku.