Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8. Rozpadající se svět

Trvalo hodně dlouhých chvil, než Severus nabyl alespoň část ze své vyrovnanosti.

„Hodina skončila. Sbalte si své věci a vypadněte,“ zavrčel na studenty, kteří si začali ve spěchu balit své tašky. „A dvacet bodů ze Zmijozelu, pane Malfoyi,“ dodal chladně.

Malfoy nahlas vyjekl.

„Dvacet? Proč? Neseslal jsem žádné zakázané kouzlo!“

Severus zavířil kolem a přistoupil k mírně zděšenému chlapci.

„Podle školního řádu není seslání svlékacího kouzla dovoleno,“ zasyčel a Malfoy trochu couvl.

„Neseslal jsem svlékací kouzlo, pane,“ řekl. „Bylo to Re…“

„Dost! Deset bodů ze Zmijozelu za vaši drzost, pane Malfoyi, a trest s panem Filchem dnes večer,“ překvapené pohledy ode všech ve třídě. „A objasňuji vám, pane Malfoyi, že zákaz používat svlékací kouzla zde slouží k ochraně soukromí před šikanou druhých lidí. A vámi seslané kouzlo nebylo nic jiného než šikana.“ Severus si náhle uvědomil, že na něj všichni zírají. „Ach, a to platí pro všechny na této škole.“

Poslední věta na studenty zaúčinkovala – v minutě byla učebna prázdná, kromě… kromě Potterových věcí, které opuštěné ležely na jeho stole.

Potterovy věci. Svět se kolem Severuse najednou začal točit a on se dopotácel ke stolu.

Potter.

Myšlenky zaplavily jeho mysl a pocity mu stiskly hruď. Mnoho, mnoho myšlenek a pocitů, navzájem protikladných. Prvním pocitem byl šok, druhým bolest – bolest ze zrady. Ten kluk ho zradil, jeho důvěru, jeho přijetí… A špetka viny. Neměl právo odhalit chlapcovu totožnost přede všemi – ale neudělal to záměrně, prostě si nemohl pomoct… A později znechucení a vztek. Dotýkal se toho zatraceného Pottera, utěšoval ho, držel ho a pomohl mu… Potter… syn jeho nepřítele, nechutného a vždy perfektního Jamese Pottera a jeho malé mudlorozené ženy – jak typické pro ně!

A Albus! Albus ho podvedl; jeho hřích byl větší než ten Potterův, protože to Albus tím pitomým klukem pořád manipuloval!

Zatracený chlap! A taky zatracený kluk! Severus v návalu vzteku bouchl pěstí do stolu a odkopl židli k protější stěně, kde narazila do regálu, a roztříštěné kousky lahviček se rozprskly po celé místnosti. Severus se tím nezatěžoval. Zuřil a vztekal se a po pěti minutách učebna vypadala, jako by se jí prohnalo stádo hipogryfů.

Jediný stůl, který Severus nechal být, byl ten Potterův. Nechtěl se na něj ani podívat. Hned, jakmile se jeho vztek poněkud zmenšil, zavolal domácího skřítka a nařídil mu přenést věci toho spratka z lavice zpět do jeho pokoje. Dodatečně dodal: „A, prosím, odstěhuj jeho věci z mého bytu.“ Skřítek přikývl a s tichým pop zmizel.

Tak, konečně byla místnost zbavená věcí toho hnusného spratka. A tak to i zůstane! Severuse nezajímalo čím, nebo kým Potter je; do této učebny znovu nevstoupí. Nikdy!

Nová vlna vzteku zamlžila Severusovu mysl natolik, že na krátkou chvíli nemohl ani myslet.

Ten zpropadený, zatracený mizera! A Albus! Využili ho jen jako pěšáka v jejich šachové partii, nebo jako kousek skládačky, něco, namísto někoho, lidské bytosti s pocity a smysly!

Chystal se seslat další ošklivou kletbu na nábytek, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Albus.

„JAK SE OPOVAŽUJETE?“ zařval Severus na staršího muže, aniž by ho pozdravil. „JAK JSTE SE OPOVÁŽIL?“

„Severusi, prosím,“ pronesl Albus uklidňujícím tónem, který však Mistra lektvarů jen ještě víc rozčílil.

„NEZAJÍMAJÍ MNE VAŠE OMLUVY! VYPADNĚTE! HNED!“ hulákal a výhružně si to zamířil k bývalému příteli.

„Severusi!“ tentokrát byl ředitelův hlas silnější a pevnější, ale Severus ho prostě ignoroval.

„Ne, Albusi! Nechci už víc poslouchat vaše pohádky!“ zařval a udeřil pěstí do dalšího stolu. „A už nikdy víc nechci toho spratka vidět!“

„Severusi, uklidněte se!“

„NE!“ na tvář se mu najednou vrátila jeho obvyklá nic neříkající maska. „Ne, Albusi. Odmítám vzít pana Pottera do svého kurzu pokročilých lektvarů a odmítám se o něj starat. Už jsem požádal domácí skřítky, aby z mých pokojů odstranili všechny jeho věci. Jakmile se odsud dostanu, změním zámky na svých soukromých komnatách a kanceláři.“

„To nemůžete udělat,“ povzdechl si starý muž.

„Samozřejmě, že můžu, řediteli!“ Severus se narovnal a pohlédl do tváře druhého muže. „A taky to udělám! Hned!“ otočil se k odchodu.

„Severusi, stůjte!“ byl to příkaz, Severus to slyšel jasně, ale nechtěl poslechnout.

Zastavil se na chvíli u dveří a dodal: „Pokud mě chcete, Albusi, vyhodit, prostě to udělejte,“ obrátil tvář ke staršímu muži. „A od teď už víc nejsem členem Řádu. Moje sídlo můžete používat tak dlouho, dokud budu tady.“ Ale když se chtěl pohnout, rozzlobeně si všiml, že nemůže. Jeho nohy zakořenily do podlahy a druhé ředitelovo kouzlo ho umlčelo.

„To stačí, Severusi. Zaprvé, nemůžete odmítnout Quietusovu účast na vašich hodinách. Na to, aby se jich mohl účastnit, má dostačující hodnocení. Zadruhé, nemůžete ho vyloučit ze svého života. Pořád je vaším synovcem a potřebuje vás. Zatřetí, nemůžete opustit Řád. Potřebujeme vás, vaše schopnosti a váš ostrovtip. Vaši pomoc,“ mávnutím Severuse osvobodil ze zakletí. Mladší muž se na něj opovržlivě podíval.

„Vím, kde je mé místo, řediteli. Jsem jenom vrah, který musí udělat vše, co je mu přikázáno. Je to to, co jste myslel?“

„Ne, Severusi,“ ředitelova tvář se zkřivila bolestí. „Ne.“

„Ne? Dobře, pak v žádném případě nebudu akceptovat Pottera. A nebudu se podílet na akcích Řádu, ačkoliv pomůžu madame Pomfreyové s lektvary jako učitel na této škole a zavážu se mlčenlivostí vůči Řádu. A víte vy co, Albusi? Už vám víc nevěřím. Sbohem.“

Jakmile Severus dorazil se vstupu do svých komnat a postavil se před dveře, s rychlým pohybem hůlky přitiskl ukazováček na bílou tečku a zamumlal zamykací kouzla. Po vstupu do komnat zkontroloval, zda skřítci odstranili věci toho spratka Pottera. K jeho naprosté úlevě žádnou z nich neviděl, i fotky byly pryč. Jen druhá postel v ložnici ukazovala na to, že tady žil někdo další, ale Severus ji odstranil neochvějným Evanesco.

Po dokončení svých úkolů se vrátil do zdemolované třídy, uvedl ji do původního stavu několika rychlými opravnými kouzly a byl připraven na další hodinu.

Druhý ročník, Havraspár – Mrzimor. Zřejmě ještě neslyšeli o událostech minulé hodiny a Severus byl tomu vděčný. Pravděpodobně to bude poslední normální vyučování tohoto týdne; jediným rušivým prvkem této hodiny bylo, že své studenty, které rok učil, neznal.

Ale sedmý ročník pokročilých lektvarů byl komplikovanější. Severus na jejich tvářích viděl, že už o ranním odhalení slyšeli, ani jeden ovšem neměl dost odvahy, aby se ho zeptal. Severus se ušklíbl, když zaznamenal rozzlobený výraz na jediné nebelvírské tváři: slečna Bellová hněvem téměř kypěla – ach, a velice překvapivě nebyla jediná. Pan Moon, jeden z jeho Zmijozelů, vypadal velmi rozrušený.

Bylo zajímavé vidět, jak ten zatracený spratek Potter využil vztahu se Severusem. To muže ještě víc rozlítilo.

Takže na konci hodiny zase zuřil.

Vztek neustoupil, zatímco stoupal směrem k Velké síni na oběd. Cítil, že se na něj obrací pozornost celé školy, takže přešel ke stolu, posadil se a bez dalšího pohledu si přisunul židli.

Nikdo mu neřekl ani slovo.

Když ucítil, že se pozornost rozptýlila, vrhl kolem rychlý pohled.

Chlapec chyběl.

Na rtech se mu objevil ošklivý úsměšek.

ooOOoo

Sebeovládání Harryho opustilo hned, jak zavřel dveře od učebny lektvarů. Žluč mu stoupala krkem, panika běžela žilami, nohy mu podklesávaly a on se bezhlavě rozběhl směrem k ředitelově kanceláři, ačkoli nějak věděl, že ředitel není dobré řešení jeho problému.

Severus ho zavrhne, to mu bylo nad slunce jasnější. Už nebudou zavření pohromadě, aby nějak vyřešili své odlišné názory a averze, ačkoli Harry už stejně neměl k Mistru lektvarů žádnou nechuť.

Neznal současné heslo k Brumbálově kanceláři, tak se před chrličem zastavil a unaveně se o něj opřel. Přemítal o možných budoucích dopadech ranního odhalení na jeho život a vztah se Severusem. Neměl však čas se nad tím hlouběji zamyslet, protože socha najednou uskočila stranou a vyšel Brumbál.

„Cítil jsem tvoji přítomnost, Quietusi,“ usmál se na chlapce, ale jeho výraz potemněl, když spatřil Harryho bolestiplnou tvář.

„Můžete mi říkat Harry, pane řediteli,“ Harry se hořce usmál. „Myslím, že do půl hodiny bude celý kouzelnický svět vědět, že chlapec, který zůstal naživu, zase zůstal naživu.“

„Co se stalo?“

„Severus to nějak poznal – a Malfoy na mě seslal Revelo…“ hlas se mu vytratil a dotkl se známé jizvy. „Myslím, že se na nás bude strašně zlobit, ale hlavně na mě.“

„Neměj strach. Půjdu a promluvím s ním. Všechno bude v pořádku,“ ředitel ho chtěl utěšit, ale Harry zavrtěl hlavou.

„Měli jsme mu to říct. Teď už je příliš pozdě.“

„To si nemyslím…“

„Znám ho, pane řediteli, možná lépe než vy. Příliš ho řídí emoce a ztratili jsme jeho důvěru. A nevím, jestli ji ještě nějak můžeme získat zpět.“

Brumbál mu věnoval uklidňující úsměv.

„Všechno bude v pořádku,“ zopakoval.

„A co moje krytí?“ zeptal se Harry. „Teď bude mít Voldemort milion důvodů mě zabít!“

„O to se postaráme později. Nejdříve si chci promluvit se Severusem. Přijď za mnou po obědě.“

Harry přikývl a rozešli se.

Harry nevěděl, jak se dostal do nebelvírské věže. Cestu od chrliče do postele si nevybavoval, a teď seděl na své posteli s nebesy, boty vedle, kolena u hrudi, tvář zabořenou v kolenou a něco uvnitř bylo tak prázdné…

Vedle Harryho postele se s tichým pop nečekaně objevil domácí skřítek a s úsměvem položil na postel tašku a učebnice lektvarů.

„Profesor Snape nařídil donést tašku Quietuse Snapea do jeho pokoje,“ zapištělo stvoření šťastně a zmizelo.

Na moment Harry nevěděl, co si o tomto gestu má myslet. Byla to známka Severusovy péče? Nebo naopak? Nevěděl, ale na knihách si všiml několika zcela nových fleků od různých lektvarů. Harry v zamyšlení svraštil obočí. Co se ve sklepení mohlo stát po jeho odchodu? Natáhl ruku pro knihu, ale ozvalo se další pop a pět skřítků se objevilo vedle jeho postele a začalo dávat věci do jeho kufru a skříně.

„Přestaňte!“ křičel na ně Harry. „Co to děláte?“

Otočila se k němu skřítka a on ji poznal. Winky.

„Profesor Snape nařídil zbavit své místnosti vašich věcí, pane,“ řekla. „Byl velmi rozzlobený.“

Krev z Harryho tváře zmizela.

„Ale… zastavte! To je špatně! Nemáte právo přestěhovat mé oblečení…“

„Majitel komnat je profesor Snape, ne Quietus Snape,“ povzdechla si Winky. „A je starší kouzelník. Musíme poslouchat jeho.“

„Ale…“ Harry najednou cítil, jak se dusí a nemůže pronést ani slovo. ‚To je špatně!‘ vřískalo cosi uvnitř něj, když sledoval uklízení a přemisťování hábitů a ložního prádla spolu s hromadou knih a – fotek. Severusových, toho starého Severuse, na kterých byl Harry. Harrymu se sevřelo srdce a musel se soustředit na dýchání, pokud se doopravdy nechtěl udusit.

Narovnal nohy a posadil se na okraj postele. Musel jít na záchod. Nechtěl žít. Myslet. Dýchat. Milovat. Cítit. Nechtěl svůj život, ne, ne, už víc ne.

Než ale mohl udělat krok, klečel a zvracel, stejně jako včera. Ale teď cítil horké slzy na tváři a viděl, jak dopadají do bince, který vydávil. Musel se opřít rukama o podlahu, pokud ty slzy nechtěl následovat.

„Quietus Snape, pane, potřebuje pomoct, pane?“ Winky vedle něj zněla znepokojeně.

Harry se několikrát se zhluboka nadechl a podařilo se mu ze sebe dostat:

„Winky, prosím, zavolej Dobbyho. Řekni mu, že ho potřebuje Harry Potter.“

„Ano, pane. Rozumím, pane,“ pronesla skřítka a zmizela.

Stále se třesoucí Harry se pokusil vstát, ale kolena nechtěla spolupracovat a žaludek se mu zase zkroutil. Klečel na všech čtyřech nad svými zvratky a třásl se jako šílenec. Prostě báječné, pomyslel si a cítil, jak slzy zase zaútočily.

Opět zalapal po dechu, ale tentokrát už opravdu nemohl dýchat. Vzlyk spolu s dávením uzavřel dýchací cesty, a po několika dlouhých minutách boje svět kolem zčernal.

ooOOoo

Když otevřel oči, první, co uviděl, byl pár obrovských koulí, které se dívaly přímo na něj.

„Harry Potter je vzhůru!“ křičel Dobby radostně a široce se usmíval. „Harry Potter je zpět v Bradavicích, je zpět u svých přátel, je zpět u Dobbyho!“

Harry oči zase zavřel a smutně zaznamenal, že má příšernou bolest hlavy, kterou právě přiživil Dobbyho hlasitý křik.

„Dobby, prosím, neřvi,“ zašeptal a skřítek se zastavil uprostřed pohybu.

„Dobby ubližuje Harrymu Potterovi, pane!“ skoro vykřiklo stvoření zármutkem, „Špatný Dobby!“

Harry neměl dost energie na to, aby něco vřískajícímu skřítkovi nařídil; místo toho si přitiskl polštář na hlavu a stočil se do klubíčka.

Dobby si nějak Harryho bolesti všiml. Ztichl, velmi ztichl a Harry slyšel, jak začal uklízet věci a poté vyčistil i podlahu.

Později si skřítek sedl na postel a potichu se zeptal: „Je pravda, že profesor Snape je otec Harryho Pottera?“

Harry si povzdechl a strčil polštář pod hlavu.

„Ne, Dobby. Není můj otec. Je starším bratrem mého otce,“ vysvětloval klidně.

„A kde je otec Harryho Pottera, pane? Dobby půjde a přivede otce Harryho Pottera Harry Potterovi!“

Tentokrát byla bolest mnohem silnější. Přivést jeho otce? Kterého otce? Jamese Pottera nebo Quietuse Snapea? Bolest byla ostrá jako dýka v hrudi.

„Nemůžeš ho přivést, Dobby. Je mrtvý.“ Harry zabořil tvář do polštáře a slyšel svůj vlastní hlas skrz lůžkovinu jako vytí. „Je mrtvý.“

Tma… Všechno bylo temné a on plakal a vzlykal do polštáře. On, Harry Potter, brečel jako mimino, šestnáctiletý kluk, naděje kouzelnického světa, syn největšího světlého kouzelníka století, nepřítel číslo jedna Pána zla – byl slabý, tělo k ničemu a zraněné, všechno tolik bolelo.

Dobby se přiblížil, přetáhl deku přes chvějící se tělo a seslal na něj zahřívací kouzlo. Za pár chvil zmizel jen proto, aby se objevil s hrnkem horké čokolády a kouskem koláče. Když Harry zvedl hlavu, skřítek mu očistil obličej měkkým hadříkem a pomohl mu do sedu. Málem se usmál, když uviděl Harryho natahovat se k nočnímu stolku, ale ten místo hrnku popadl fotografii, která tam stála – on a Severus při šachové partii. Ucítil, jak mu zase roste tlak v krku.

Pak se s hlasitým prásknutím otevřely dveře, přiběhla k němu Hermiona a bez zaváhání ho objala.

„Chvilku to trvalo, než jsem zlomila dívky-zadržující kouzla na tvé ložnici,“ vysvětlovala, když Harryho pevně tiskla ke své hrudi. „Ale nějak jsem to zvládla.“

„Severus mě nenávidí. Vykopnul mě ze svého života,“ řekl Harry dutým hlasem, fotografii stále v ruce.

„Zase přijde k rozumu,“ Hermiona zesílila objetí a Harry cítil, že na něj opět útočí slzy.

„Nevím,“ šeptal. „Nemyslím si to…“

„Nebojuj s tím, Harry. Jsme tu sami. Nikdo tě neuvidí…“ mumlala mu Hermiona do ucha a začala jím pomalu kolébat. Harry cítil, že se smutek ležící mu na bedrech, zmenšil. A díval se na fotku a nemohl přestat… Bylo odporné, slabé a nechutné plakat tu a chovat se jako uřvané mimino, ale Harry se cítil tak ztracený…

„Proč já?“ dostal ze sebe. „Proč vždycky já?“

„Protože jsi silnější než my,“ zašeptala zpět Hermiona.

„Jsem slabší než vy,“ protestoval Harry.

„Truchlíš, Quiete, nejsi slabý. Vypusť to ze sebe a všechno se zlepší.“

Tichá slova prolomila Harryho hradby, ale už mu nezůstaly žádné slzy k pláči, tak jen nechal Hermionu, aby ho kolébala, až se jeho chvění uklidní.

Harryho najednou napadlo něco dalšího.

„Kde jsou ostatní? A co jim mám říct?“ zeptal se vystrašeně.

„Teď je oběd. Jsou ve Velké síni a Brumbál se chystá mít proslov. A konečně můžeš všem říct pravdu.“

„Se Severusovým odmítnutím na konci, ne?“ odpověděl Harry naštvaně.

„Tohle není konec tvého příběhu, Quiete. Pojď, vypij si čokoládu. Seslala jsem na ni ohřívací kouzlo.“

Harry vypil horký nápoj a vstal. Zvláštní. Po vypití opravdu horké čokolády se cítil ještě studenější než předtím. Něco v jeho hrudi bylo jako… jako kus ledu. Byl to žaludek?

„Musím za ředitelem. Chceš mě doprovo…?“ zeptal se, ale otázku nestihl dokončit. Ucítil znovu náhlou bolest v žaludku a musel bojovat, aby se nepozvracel. Přitiskl dlaň k ústům a sklonil se.

„Ach, ne,“ zašeptala Hermiona a opatrně táhla Harryho ke koupelně. Cíle však nedosáhli. Když Hermiona otevřela dveře a chtěla Harryho vtáhnout dovnitř, chlapec už to vydržel. Padl na kolena a vyzvracel se. Přímo na Hermionu.

Netrvalo to dlouho – v žaludku měl jen čokoládu.

„Promiň,“ omlouval se a podíval se na Hermionu.

K jeho velkému překvapení dívka seděla na podlaze a ramena se jí třásla smíchem. Když ji tak viděl, Harryho špatná nálada se zlepšila. Hermiona náhle propukla v hlasitý smích, dokonce jí vyhrkly i slzy a po pár minutách si Harry nemohl pomoct a přidal se k ní. Nebyl to šťastný smích, vůbec ne, jen jiný způsob, jak se zbavit tíže té tragédie, která je sužovala. Nakonec se Hermiona vzpamatovala a vstala.

„Jdu se převléct. Počkej na mě ve společenské místnosti. Půjdu s tebou k řediteli.“

„Dobře,“ povzdechl si Harry a doufal, že snad bude mít sílu na chůzi od nebelvírské věže k chrliči.

ooOOoo

Úsměšek se ze Severusovy tváře ztratil, když ředitel vstal. Mistr lektvarů najednou věděl, co se stane, ale teď bylo příliš riskantní utéct – vypadal by jako zbabělec. Zůstal tedy na svém místě, zvedl hlavu a zíral na své studenty zpříma, beze strachu nebo lítosti.

„Jak jste jistě již slyšeli, dnes ráno došlo k malé nehodě v hodině pokročilých lektvarů. Jsem si jistý, že mezi vámi koluje mnoho dohadů a klevet. Není na mně, abych vám povyprávěl celý příběh, museli byste se zeptat svého spolužáka. Chci se s vámi podělit pouze o nejdůležitější informace: ano, je pravdou, že jeden z vašich přátel, Quietus Snape, je ve skutečnosti chlapec známý jako Harry Potter. Není však pravda, že váš profesor, Severus Snape, je jeho otec. Otcem Quietuse Snapea byl profesorův bratr, který zemřel před šestnácti lety, dříve než se Harry narodil. Později ho adoptoval James Potter a Harry vyrostl jako jeho syn. Minulé léto, po útěku z Voldemortova vězení, jej profesor Snape přijal zpět do rodiny Snapeů. To je vše, co o něm musíte znát. A ještě jedna věc – neobtěžujte ho otázkami. V posledních měsících toho prožil příliš mnoho. Děkuji vám.“

Ředitel se opřel a Severus se přinutil do krátkého zdvořilého výrazu tváře. Vstal, vyšel z Velké síně a ignoroval přitom překvapené hlasy studentů.

Ano, Brumbálovo stručné vysvětlení potvrdilo mnohá podezření, která měl Severus o tom Potterovi už dříve, nicméně to nesmaže jeho hlavní podezření ohledně ředitele a toho hloupého kluka. Co když ho už druhým rokem podváděli? Potter nemohl být jeho příbuzný. Prostě nemohl. Ano, byl tady krevní test, který potvrdil prohlášení těch dvou. Ale co když se jim nějak podařilo změnit chlapcovu krev? Nebo testovací nástroje. Nebo něco jiného? Kolikrát byl pod Obliviatem? Byla pravda, že na sebe seslal Obliviate sám, nebo to byla taky lež? V hněvu zavrtěl hlavou.

Už nikdy nebude Brumbálovi znovu věřit. Nechtěl mu znovu věřit. Cítil se podvedený, zrazený, zesměšněný, odmítnutý a využitý.

Zatraceně! Zatraceně! Zatraceně! Stačilo! Už nikdy nebude něčí pěšák! Zřejmě zachránil Potterův krk z Voldemortových spárů, to musí stačit! Tedy, jestli ten příběh byl pravdivý. Ale to mohl potvrdit pouze Největší bastard, že.

Ne, Severus se rozhodl, že několik dní nebude přemýšlet ani o tom klukovi, ani o Albusovi. Chtěl trochu vzduchu a trochu svobody, aby si mohl utřídit myšlenky.

A zcela určitě nechtěl toho kluka zpět.

Zatracený, mizerný idiot! Jak si mohl myslet, že Severuse ošálí? Jak si mohl myslet, že mu po všech těch nepravdách odpustí? Ne, rozhodně ne.

Žádné odpuštění.

Každý ať jde k čertu. Včetně jeho.

ooOOoo

„Takže mě nechce na pokročilých lektvarech,“ podařilo se Harrymu ze sebe vyrazit.

„Nechce,“ Brumbál si povzdechl. „Zkusil jsem ho donutit…“

Harry zavrtěl hlavou.

Těžké ticho padlo na místnost a Harry vycítil, že má pro něj Brumbál další špatné zprávy. Obrnil se a zvedl hlavu.

„Ano, pane?“ Hermiona se na něj podívala zvědavě. Harryho otázce nerozuměla. Brumbál, naopak, pochopil dokonale.

„Před dvěma dny, když jsem přerovnával své papíry a dokumenty, nechal jsem svou kancelář uklidit domácími skřítky. A,“ jeho oči se zachmuřily, „ti našli Severusovu hůlku.“

„Ale, pane řediteli, on má svoji hůlku!“ vykřikl Harry v nevíře.

„Ano, protože jsem mu jednu připravil, když byl ještě v nemocnici. Po jeho propuštění z vězení byly všechny jeho osobní věci zadrženy ministerstvem jako důkaz proti Luciusi Malfoyovi, i hůlka, protože ta byla Malfoyova, ne jeho.“

Ostrý nádech. Harryho žaludek se opět nepříjemně stáhl.

„Ach, ne, ne, ne, nenenene,“ začal se znovu chvět. Hermiona starostlivě zamrkala.

„A…?“ zeptala se.

„Myslím, že tu profesor nechal svoji pravou hůlku těsně před tím, než odešel Harryho zachránit.“

Hermiona byla velmi chytrá a rychlá, ale teď prostě nerozuměla, o čem ředitel mluví.

„To znamená, Hermiono, že paměťové kouzlo seslal Malfoyovou hůlkou. Cizí hůlkou,“ řekl prudce, zvedl hlavu a otřásl se. „To znamená, Hermiono, že už nikdy nezíská své vzpomínky zpět.“

„Ale jistě…“

„Slečno Grangerová, Quie – myslím, Harry má pravdu. Odstranit paměťové kouzlo je extrémně náročný úkol, ale odstranit…“

„To bylo tvoje téma v loňském roce, že?“ otočila se Hermiona najednou k Harrymu. „Psal jsi esej o odstranění paměťového kouzla?“

Harry přikývl. „Ano,“ povzdechl si a přikrčil se. „No, zřejmě se věci vždycky můžou ještě zhoršit,“ zamumlal, ale neměl sílu k pláči. „Pak to znamená, že mám zpět svého dobrého, starého profesora lektvarů, který mě nenávidí a který mě odmítá přijmout do své třídy.“

„Ano,“ Brumbál sklonil hlavu.

„Dobře,“ Harry vstal. „Pak tyto hodiny nebudu navštěvovat.“

„Quiete, myslím, že je budeš později potřebovat. Lektvary jsou ti vrozené, nemůžeš je opustit tak lehce.“

„Nebudu s ním bojovat,“ pronesl Harry pevně. „Můžu studovat lektvary v knihovně, pokud budu chtít. Nevadí mi to. Navštěvuju šest dalších pokročilých předmětů. To stačí. Hodně šesťáků má jen tři nebo čtyři,“ dodal. Hermiona pouze poraženě přikývla.

„Jak myslíš, Quiete,“ řekla.

„Harry, myslím, že zítra budeme muset na ministerstvo kvůli papírování o tobě, o tvém původu, skutečném věku, tvém budoucím jménu a myslím, že ti taky musíme najít opatrovníka.“

Harryho ramena ještě více poklesla.

„Jo,“ zamumlal slabě. „Nemyslím, že po tom všem můžeme Severuse přesvědčit, aby byl mým opatrovníkem.“

„Můžeme jmenovat jen dočasného opatrovníka, pokud Severus…“

Harry pokrčil rameny.

„To je asi zbytečné. Nebude si mě nárokovat. A Sirius bude můj opatrovník dobrovolně, to je jisté,“ smutně se usmál. „Měli jsme názorové rozdíly, ale určitě to neodmítne.“

„Dobře Harry. Myslím, že bys měl navštívit ošetřovnu a požádat madame Pomfreyovou o nějaké uklidňující lektvary.“

„Ano, pane,“ Harry se otočil ke dveřím.

„A Harry…“ zavolal Brumbál. Harry se otočil a podíval na něj. „Je to moje chyba. Je mi to tak líto, drahý chlapče.“

Harry na chvíli zavřel oči, ale pak je znovu otevřel.

„Je zbytečné o tom diskutovat, pane řediteli. Taková je současná situace bez ohledu na to, kdo ji způsobil. Vina není jen vaše – i Severus a já jsme udělali své chyby a omyly. Neviním vás, pane.“

A byla to pravda. Harry ředitele nevinil. Ačkoliv s ním nesouhlasil, Harry později zjistil, že starý muž má hodně věcí na starosti a že prostě podcenil situaci.

„Možná, že kdybych měl víc času, začal by mě mít znovu rád,“ zamyšleně dodal Harry. „Ale neměl jsem. A on – mě nesnáší. Včera jsme se dokonce pohádali o mých jizvách. Kdybych věděl…“ zamítavě mávl rukou. „Nevěděl jsem.“

„Harry, dej mu čas,“ zašeptal Brumbál slabě.

„Pokusím se, pane řediteli.“

ooOOoo

Nebelvírská společenská místnost byla přeplněná, jako by v ní seděli skoro všichni Nebelvíři. No, možná tam všichni byli, usnesl se Harry, když s Hermionou lezli skrz portrét Buclaté dámy.

O chvilku později zjistil, že nikde nevidí Rona.

Po dlouhém tichu promluvil Neville.

„Takže jsi Harry,“ řekl váhavě.

Harry zvedl své hedvábné vlasy z čela. Známá jizva byla na jeho bledé kůži jasně viditelná. Pohled na jizvu působil na jeho spolubydlící jako lehké elektrošoky.

„Takže je to pravda…“

„Neuvěřitelné…“

„Harry žije…“

„Harry zase přestál Vy-víte-koho…“

Harry si založil ruce na hrudi a podíval se kolem.

„Takže?“ podíval se na ně.

„A jsi… skutečně jsi příbuzný Sn… myslím, profesora Snapea?“ vyhrkl Dean, ale Harry viděl, že tu samou otázku mělo mnoho z nich. Brumbál Harryho o svém projevu po obědě ve Velké síni už informoval.

„Ano, jsem jeho synovec,“ odpověděl klidně.

„Takže… skutečně vypadáš takto?“ Dean ukázal na Harryho, který se nazpět usmál.

„Dovoluji ti seslat na mě odhalující kouzlo, jaké se ti líbí, pokud chceš důkaz. Toto je můj skutečný vzhled.“

„Ale vypadáš jako on!“ vykřikla Levandule. Kdosi se zasmál a i Harryho úsměv se rozšířil.

„Samozřejmě. Oba jsme zdědili babiččiny rysy a stavbu těla. A jeho bratr vypadal taky jako on.“

„Setkal ses někdy se svým skutečným otcem?“ zeptal se Colin. Vrstevníci ho však umlčeli: „Brumbál říkal, že jeho otec zemřel, než se narodil, blbče!“

„Jo,“ zamumlal Colin. „Ale pak… bylo skutečně nutné říkat mu o jeho mrtvém otci? Myslím tím, už jednoho mrtvého otce měl …“

Colin byl idiot, ale měl pravdu, uvědomil si Harry před tím, než na něj ostatní začali křičet.

„Nikdo mi o tom neřekl. Byl jsem ve Voldemortově vězení se Se… profesorem Snapem a nějak jsme na to přišli.“

„On to nevěděl?“ Colinovi málem vypadly oči překvapením.

„Ne, nevěděl. Bylo to tajemství mé matky.“ A Brumbálovo, dodal pro sebe.

„Proč?“

Harry lehce zčervenal.

„Byla těhotná, když byl můj otec zabit. Nechtěla vyvolat skandál. Jeden z jejích přátel, James Potter, jí nabídl sňatek.“

„Tvůj otec byl zabit?“ zeptal se smutně Seamus. „Kdo ho zabil?“

„Voldemort,“ řekl prostě Harry.

„Ó, můj bože,“ zašeptal někdo.

„A proč jsi vypadal jako James Potter, když nebyl tvůj pravý otec?“ Neville po předchozím šoku nabyl části své vyrovnanosti.

„Kvůli adopčnímu kouzlu,“ vysvětlovala Hermiona.

„A kdo jsi teď?“ zeptala se Levandule.

„Prosím?“ Harry se na ni podíval zmateně.

„Jak se jmenuješ?“

„Ach tak,“ Harry se znovu usmál. „Quietus Harold Snape. Těší mě.“

Někdo se zasmál.

„Ale jak chceš, abychom ti říkali?“ pokračovala Levandule.

Harry pokrčil rameny.

„Quietusi nebo Harry… je to jedno. Slyším na obě jména.“

Napětí v místnosti začalo opadat. Místnost zase naplnil obvyklý šum konverzace. Harry odpověděl na pár otázek, omluvil se a vyšel do šesťáckých ložnic. Aby čelil Ronovi.

V ložnici byla tma a Harry na chvíli zapochyboval, že tam Ron vůbec je. A pak Ronova postel s nebesy tiše zavrzala a Harry věděl, že se tam Ron opravdu schovává.

„Rone?“ zeptal se tiše. „Jsi tam?“

„Proč jsi to řekl Hermioně? Proč jsi to neřekl mně?“ uslyšel tichý, obviňující hlas z Ronova místa. Harry se trochu naštval.

„Neřekl jsem jí to. Přišla na to sama.“

„Opravdu?“ Ronův hlas byl hořký a cynický.

„Ano,“ odpověděl ostře Harry. „Hned po tom, co jsi mě skoro zabil,“ Harry se otočil k odchodu, ale Ronova prosba ho zastavila.

„Ehm… Harry, počkej!“ Ron odhrnul závěs na posteli. „Já… já…“

„Rone, jsem pořád Severusův příbuzný. To se nezměnilo, i když byla má skutečná totožnost prozrazena. Jsem pořád potomkem temné rodiny, pořád jsem příbuzný bývalého Smrtijeda a jsem pořád kluk, kterého si pamatuješ z loňska,“ mluvil a vážně na Rona pohlédl. „Nepřišel jsem ti říct, že se nic nezměnilo. Změnilo se všechno, Rone.“

„Proč jsi mi to neřekl? Nezranil bych tě…“

„Ty jsi mě neměl zranit, Rone, ani když jsi nevěděl, kdo jsem.“

„Choval ses tak podezřele. Nevěděl jsem, že jsi to ty. Byl jsi údajným synem Zmijozela, ale chtěl ses s námi spřátelit…“

„Ale nikdy jsem se nepokusil tě zranit.“

„To je pravda,“ povzdechl si Ron. „Choval jsem se k tobě jako naprostý blbec.“

„To choval,“ přikývl Harry.

„Promiň, Harry.“ Ron se zase ztratil za závěsy.

Harry se na ně podíval a otočil se na podpatku.

Byl čas večeře.

ooOOoo

Velká síň byla nechutně jasná a šťastná v kontrastu s Harryho špatnou náladou. Vyrovnanost, kterou se snažil udržovat po svém zhroucení, začala slábnout, ale Hermiona stála vedle něj a svou přítomností ho mlčky podporovala. Harry nejdřív zamýšlel sednout si ke svému obvyklému místu a ignorovat zlobné pohledy a zírání mířené na něj, ale zachytil Aresův tázavý pohled a rozmyslel si to. Šel k němu, místo aby zamířil k nebelvírským, a postavil se ke svému starému místu u stolu.

Velká část zmijozelského stolu se na něj dívala šokovaně jako na vetřelce, ale Janus a Ares ho rychle vzali mezi sebe.

„Takže jsem měl pravdu,“ culil se Ares.

Harry zvedl oči v sloup v předstíraném podráždění.

„Ano, měl. Jsi teď šťastný?“

„Úplně,“ Aresovo culení se změnilo ve skutečný úsměv. „Nemysli si, že budu litovat svého rozhodnutí přátelit se s tebou jen proto, že jsi zatracený-Harry-Potter!“

„Nejsem Harry Potter, Aresi. Stále jsem Harry, nebo Quietus, jak chceš, ale zcela rozhodně nejsem Potter.“

Ares se na něj podíval.

„Ach, pravda. Nejsi. Zcela jistě,“ a oba vybuchli smíchem.

Malfoy a jeho gang znechuceně odvraceli od Harryho a Arese tváře, ale mnozí zmijozelští se pokusili proklouznout blíž. Nechtěli si nechat ujít případná Harryho odhalení.

Rozhovor se Zmijozely byl zcela odlišný od toho nebelvírského. Víc je zajímalo jeho zajetí a chování než stupeň jeho příbuzenského vztahu, a Harry zjistil, že s nimi je jednodušší mluvit. Ačkoliv i tento rozhovor měl své těžké části.

„Je pravda, že máš nevyléčitelné jizvy?“ zeptal se jeden páťák.

„Jak o tom víš?“ podíval se na něj překvapeně Harry.

„Každý má podezření,“ chlapec pokrčil rameny. „Od útoku Weasleyho,“ dodal.

„Ach, aha,“ Harry se zhluboka nadechl. O jizvách nechtěl mluvit. Nenáviděl je a chtěl, aby zmizely.

„Mučili tě?“

„Ano,“ přiznal neochotně.

„A jak jste utekli?“ Janusova otázka.

„Ach, tohle je zajímavější,“ usmál se Harry a nálada se mu zvedla. „Bylo to následkem našeho příbuzenského vztahu…“ začal si vybavovat události loňského léta a občas ho napadlo, že si určitě nikdy nepředstavoval, že si jednoho dne připomene ty události zrovna u zmijozelského stolu! Viděl tváře a pohledy, dokonce kohosi z Malfoyovy skupiny, a cítil, že většina s ním a Severusem sympatizuje mnohem víc než s Voldemortem. Cítil jejich znechucení nad mučením, odmítnutí Pána zla a tichou podporu naděje a života.

Jeho příběh byl dlouhý, a protože byl mockrát přerušený, trval déle než samotná večeře. Víc a víc studentů od jiných stolů přišlo blíž a naslouchalo jeho příběhu. Vyprávění musel začít nejméně pětkrát.

V jistou chvíli zaznamenal, že je tu i ředitelka jeho koleje spolu s ředitelem školy a několika dalšími učiteli.

Dokonce i Malfoy tu nějak zůstal.

Jediná osoba, která ke stolu nezamířila, byl Severus. Odešel hned po večeři.

Harryho srdce si nemohlo pomoci a sevřelo se. Zase.

Severus si neuměl představit, co bylo na klukově příběhu tak zajímavého, že ho celý zmijozelský stůl – jeho stůl, proboha! – poslouchal tak soustředěně, jak je ještě poslouchat neviděl. Měl o příběhu nějaké dohady, ale už ho nechtěl znát. Nechtěl další snůšku lží a polopravd. Chlapec mohl každého v Bradavicích ukolébat svojí falešnou pravdou, ale on se tím nenechá strhnout. Vůbec ne!

Ani nepředstíral, že Albuse poslouchá, vstal a chystal se k odchodu. Na okamžik zachytil chlapcovy oči – na co myslel, Severus nedokázal odpovědět – a hnal se pryč.

Později ten večer ho navštívila Minerva.

Severus ani nechtěl, aby šla dovnitř.

Založila si ruce a řekla mu, že neodejde, dokud mu neřekne svoje.

Severus to vzdal, i když se skřípěním zubů.

„Nemůžete mu bránit v účasti na svých hodinách, Severusi,“ pustila se do toho. „Je jedním z nejlepších studentů, jaké tato škola kdy měla. Je lepší, než jste byl vy i Albus. Na lektvary je velmi talentovaný. Svým úzkoprsým sobectvím mu zničíte budoucnost.“

„Podváděli mě, Minervo.“

„A? Stejně tak podváděli mě a déle než vás. A vy sám jste byl jedním z těch podvodníků,“ McGonagallová byla smrtelně vážná. „Severusi, nechovejte se jako dítě! Albus jen chtěl Quietuse chránit…“

„Neříkejte mu tak!“

„Je to jeho jméno, Severusi!“

„To není!“ protestoval Severus a tvář mu zrudla zlostí do ošklivě cihlově červené. „Quietus bylo jméno mého bratra, ne jeho!“

„Váš bratr je jeho otec! Má právo jmenovat se po něm.“

„Takže vy pořád věříte té Albusově povídačce,“ vyplivl hořce Severus. „Já už mu víc nevěřím. Nezajímám se o něho, o toho chlapce a ani o ty jejich pohádky. Už jsem Albusovi řekl, že opouštím Řád a po tomhle roku i Bradavice.“

„Severusi! Zkuste se chovat jako dospělý!“

„Chovám se jako dospělý, Minervo!“ odfrkl si Severus rozhořčeně.

„Ale, ne, Severusi. Jste jako sedmileté děcko. Ten chlapec je stále váš synovec, váš závazek, nemůžete tvrdit, že…“

„Co? Říkáte mi, co je má zodpovědnost? Nemůžu věřit vlastním uším! Podívejte, Minervo, kluk má pana Blacka za opatrovníka, má Albuse jako dědu, pokud bude chtít, má vás jako… jako… něco, na tom nezáleží. Ale já už mu víc k dispozici nebudu!“

„Jste blázen, Severusi,“ pravila McGonagallová, oči ostré jako břitva. „Možná to paměťové kouzlo smazalo víc než jen některé vzpomínky. Možná z vás vymazalo i vaši lidskou část. Dobrou noc.“

Severus se vztekle díval na zavřené dveře.

Zatracený Albus! Zatracená Minerva! A zatracený kluk, který způsobil, že teď své jediné přátele nenávidí!