Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Slzy, zbytečné slzy

Kapitola čtvrtá: Tváří v tvář

Slzy, zbytečné slzy
Vložené: Jimmi - 01.12. 2022 Téma: Slzy, zbytečné slzy
Méry nám napísal:

Slzy, zbytočné slzy
preklad:  Méry

 
Tears, Idle Tears


Pôvodná stránka prekladu: už neexistuje

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola čtvrtá: Tváří v tvář

Světlo pomalu mizelo při jejich cestě zpět na hrad. Dvě osamělé postavy kráčely sněhem, obě nesoucí tašku v jejich ruce. 

„Byl to celkem zábavný den, nemyslíš?“ Zeptala se Hermiona.

„Přít se nebudu. Bezpochyby to jistě bylo... jiné.“ Odpověděl.

Hrála si s myšlenkou zeptat se jej, jestli již vzdal nenávist vůči ní. Byla však velmi nejistá tím, jak toto téma vytáhnout na povrch. Vždy to mezi nimi začalo být divné, když na to přišla řeč.

„Ty jsi ale pořád stejná.“ Pokračoval. „Pořád se snažíš zachránit svět.“ Zavtipkoval.

„A ty se jej snažíš řídit.“ Byla její odpověď.

Trochu nafoukaně se usmál. Musel neochotně přiznat, že byla lepší společností než jeho přátelé. Snažil se přijít na něco, na cokoliv, aby sám sebe přesvědčil, že ji stále nenávidí. Zjistil, že nemohl. Nemohl ji dál nenávidět. Bylo zvláštní si to přiznat, ale když už k sobě měl být upřímný, docela ji měl rád.

Uslyšel za sebou malé zabručení.

„Hladová Grangerová?“ Ušklíbl se. Ona na něj vrhla zlostný pohled.

„Ano, když to musíš vědět. Už je stejně skoro čas večeře.“

Pospíšili si na své cestě do Bradavic, jak nejrychleji mohli. Teplota venku rychle klesala. Když vešli, Draco se vydal směrem k Velké Síni, ale Hermiona jej zastavila.

„Nemyslíš si, že bychom se měli najíst jinde než všem na očích?“ Řekla tónem hlasu, který naznačoval, jestli se náhodou nezbláznil.

„Kdo říká, že budeme večeřet společně? Jsi si jistá, že toto není rande?“

„Ugh! Ty jsi nemožný!“ Zvedla trochu hlas.

„Uklidni se, jen jsem žertoval. Vážně jsi zábavná, když se zlobíš.“ Řekl a trochu se smál.

„No, jsem ráda, že se bavíš na můj účet.“ Zanaříkala. „Tak, já teď dojdu pro to jídlo. Kde by ses chtěl najíst?“ Zeptala se s autoritativním tónem hlasu.“

Protočil oči.

„Hlasuji pro společenskou místnost prefektů.“ Řekl.

„Dobře, přijdu tam za tebou.“ Přikývl a odešel.

Když šel dolů chodbou, snažil se popřemýšlet o celé této situaci. Bylo toho hodně, co ji chtěl říct. Choval se jako by neoceňoval, co pro něj dělá, ve skutečnosti to pro něj znamenalo hodně. Oby byla jediná kdo se vůbec pokusil přimět jej cítit se jako člověk. Cítil se... dobře. Tak dobře se necítil od… to už bylo hodně dávno. Nemyslel si, že ji miloval, ale cítil jako by mohl...

Uslyšel někoho zpívat. Zastavil se a koukl za roh, kde uviděl několik lidí procvičovat na jejích noční koledování.

„Mysli na svého kamaráda,

podej mu pomocnou ruku

Vpusť trochu lásky do svého srdce

Uvidíš, že se připožďuje

Oh, prosím neváhej

A svět bude lepším místem

A svět bude lepším místem

Pro tebe a pro mne

Jen počkej a uvidíš“

Zatřepal hlavou. Byla to jen písnička. Proč jej to ovlivňovalo? Podíval se dolů na balíček ve své ruce. Doufal, že se jí to bude líbit. „Co to ta ženská se mnou dělá?“ Pomyslel si. Pokračoval dál chodbou.

Hermiona byla zaneprázdněná, když se snažila vyhnout Harrymu a Ronovi. Nevěděla, jestli jim Ginny řekla, že šla ven nebo ne. Přešla ke dveřím do velké síně a nakoukla dovnitř.

U nebelvírského stolu je neviděl, a tak tiše vešla. Naplnila na velký talíř několik různých pokrmů a snažila se vše udržet. Nebylo to jednoduché, ale zvládla to.

Ten moment kdy byla sama jí dal možnost o dnešku popřemýšlet. Co doufala, že z tohoto vytěží? Všechno to bylo tak zmatené a mátlo to i ji samotnou. Věděla, že jí na něm záleží, to bylo jasné. Chtěla ale víc? Bylo to dokonce tak mystifikující, že nechtěla nic jiné než sebou hodit do jeho objetí a slyšet ho říct, že je všechno v pořádku.

Miluji ho. Řekla si sama pro sebe. Přišlo to jednoduše, dokonce přirozeně.

Miluji ho. Zkusila so znovu.

Říci to se zdálo tak správné. Když ji to najednou došlo. Milovala ho. Milovala ho i když to byl egoistický, sarkastický a příšerný parchant. Byla zamilovaná! Usmála se sama pro sebe a poté se zastavila, její oči se rozšířily.

Oh do háje! Já ho miluji!“ Téměř upustila jídlo. Opravdu byla tímto novým prohlášením vyděšená. Nebyl pro ni správný. Byl to egoistický, sarkastický a příšerný parchant! Bylo ale zbytečné si namlouvat, že do toho pitomce zamilovaná nebyla.

„Kde je?“ Pomyslel si. Začínal být hladový. Za dveřmi uslyšel slabý hlas a hned na to viděl, jak se otevřely.

„Bylo sakra na čase, že jsi se ukázala.“ Řekl trochu otrávený.

„No promiň ale mám toho hodně na přinesení. Mám jídlo, pití a tvůj zatracenej dárek, všechno v mých rukách, takže sklapni Malfoyi.“

„Dárek?“

„Ano! Teď mi laskavě pomoz!“

Běžel k ní a ulehčil ji o talíře a pití ale i tak se podíval na tašku.

„Co je to?“ Zeptal se, když se posadili. Usmála se.

„Na, otevři to.“

Vytáhl knihu z tašky.

„Strasti Bolesti od C.S.Lewise?“ Nevěděl, co říct. Proč by mu dávala knihu, jakou je tato?

Pousmála se nad faktem, že neměl slov a bylo to jen díky ní.

„Napsala jsem ti i vzkaz, je na přední straně.“

Otevřel knihu a vytáhl z ní kartu, aby si ji mohl přečíst.

Nemohl dýchat. To bylo příliš. On, on potřeboval...

„Musím jít.“ Řekl. Vstal z gauče, položil kartu na stůl a prostě odešel, bez jediného ohlédnutí se.

Zírala na jeho mizící figuru jako zkamenělá. Nemyslela si, že by odešel kvůli jednomu malému hloupému vzkazu. Ze stádia šoku se dostala do smutku poté ke hněvu, a to vše jen v pár vteřinách. Vstala z gauče a rozběhla se za ním.

Milý Draco,“

Zrychleně dýchala, jak běžela dolů chodbami. Nestarala se o to, jestli ji někdo uvidí.

slova nemohou vyjádřit, jak moc pro mne znamená, že mi dáváš šanci vše mezi námi urovnat. Vím, že žít s rodinou, kterou máš ty, musí být složité a často osamělé, nebudu ale předstírat, že rozumím tomu, jak se cítíš.“

Dívala se do chodeb i tříd, nemohla ho nikde najít. Přece nemohl jen tak zmizet. Musela mu říct co cítila...

Tato kniha mi pomohla přenést se přes některé těžké časy v mé rodině i přes ty osamělé, kdy se mnou Ron a Harry nemluvili. Když ti teď tu knihu dávám, mám jen jedno přání, a to abys pochopil, že nejsi sám a že ta bolest, kterou cítíš, nemusí ležet jen na tvých bedrech.“

Utíkal od toho všeho pryč. Utíkal... jako zatracený zbabělec...

Zoufale jej hledala. Měla slzy v očích. Nemohla ho ztratit. Ne, když si byla jistá, že jej miluje.

Draco, mé dnešní motivy jsem ti řekla a všechny jsou pravdivé. Neřekla jsem ti, ale co mne přesvědčilo do tohoto jít. Chtěla jsem abys byl šťastný, aby ses cítil milován. Já...“

Došel k jezeru a díval se na zamračenou oblohu pokrytou sněhem. Byl pod náporem emocí, cítil se jako by se topil. Topil v jezeře, na jehož okraji nyní stál...

„Draco, kde jsi ty zk....“

„Nemusíš řvát ženská!“ Objevil se za ní.

Otočila se a uviděla jej, jak se opírá o strom. Byl nádherný.

„Proč jsi mi neodpověděl?“ Řekla naštvaně.

„Rád slyším, jak žena křičí mé jméno, pořád a pořád dokola.“ Ušklíbl se nad svým perverzním komentářem. Rychle přešla k němu a ze všech sil se pokoušela vyrovnat jeho výšce.

„Ty nechutný pitomče!“ Píchla mu prstem do hrudníku, když na něj zakřičela. Nebyla pobavená.

„Zapomněla jsi na okouzlující, vtipný a krásný. Ale dobře.“ Řekl a zlostně se na ni podíval.

„Ugh! Říkala jsem ti, že se mě dnes nezbavíš!“

„Ne, ty teď poslouchej! Nechci...“

Draco, záleží mi na tobě. Jsi milován.“

„Záleží mi na tobě ty strašný pitomče!“

Jediné, co mohli slyšet byl zvuk foukajícího větru.

Bylo tak zvláštní slyšet jí říkat tato slova. I když je četl, slyšet je bylo jako zpečetění.

„Proč si myslíš, že jsem toto dělala? Celý den jsem poslouchala, jak urážíš mé přátele, snažila jsem se udělat laskavost, kterou by nikdo jiný neuděl a vše co uděláš ty je, že utečeš. Nejsi nic jiného než srab! Já...“

Praštil s ní o strom. Hněv, který uviděla v jeho očích jí téměř vystrašil. Překročila limit, o kterém ani nevěděla, že existuje.

„Nejsem zatracený srab!“ Zakřičel na ni.

„Tak to dokaž. Řekni, že ke mně necítíš nenávist. Přenes se přes tenhle svůj směšný nadhled na to, co jsem, co jsme my a prostě mi to řekni!“ Potřebovala ho slyšet to říct.

Podíval se do jejích nazlobených a vyzývajících očí. Problém nebyl v tom, že k ní necítil nenávist. Problém byl v tom, že ji skutečně miloval. To bylo to, co jej děsilo.

„Není pravda, že tě nenávidím. Já...“

Hodila mu paže kolem krku a věnovala mu objetí. Omotal své ruce kolem jejího pasu. Věděla, že by řekl, že mu na ní záleželo, možná ji i miloval, už to ale nepotřebovala slyšet. Věděla to.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 30.07. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre


Re: Kapitola čtvrtá: Tváří v tvář Od: MichelleF - 02.12. 2022
Jsem překvapená, jak rychlý má povídka spád.. ale proč ne, nemusí být všechno vždy složité. Děkuji

Re: Kapitola čtvrtá: Tváří v tvář Od: ostruzinka - 01.12. 2022
Bomba. Tohle se mi líbí.

Re: Kapitola čtvrtá: Tváří v tvář Od: Octavie - 01.12. 2022
Ti to ale berou kvaltem. Ale proč ne, jen tak dál, mládí vpřed:-D. A kdy jindy, než o Vánocích. Děkuji za další kapitolu a těším se na další, poslední.