Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Slzy, zbytečné slzy

Kapitola třetí: Den v Prasinkách

Slzy, zbytečné slzy
Vložené: Jimmi - 27.11. 2022 Téma: Slzy, zbytečné slzy
Méry nám napísal:

Slzy, zbytočné slzy
preklad:  Méry

 
Tears, Idle Tears


Pôvodná stránka prekladu: už neexistuje

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola třetí: Den v Prasinkách

Běžela do nebelvírské společenské místnosti. Potřebovala se trochu upravit. Opravdu se začínala cítit lépe. Dělala něco, aby pomohla. Byla v takovém spěchu, že vrazilo do zrzavého někoho.

„Ale ne!“ Pomyslela si. Pokud to byl Ron, musela by vysvětlit, proč nebyla ve společenské místnosti. Podívala se, do koho vrazila. Byla to Ginny.

„Oh Ginny! Moc se omlouvám! Nech mi ti pomoc.“

„Nic se nestalo Hermiono. Proč vůbec tolik spěcháš?“ Zeptala se, když se oprašovala a upravovala si oblečení.

„Oh Ginny, musím ti něco říct.“

Mladší dívka byla ve skutečnosti stejně nadšená jako Levandule nebo Parvati když šlo o šťavnaté novinky, které se někdo chystal vysypat. Jí se však dalo věřit.

„Co to je?“ Vypískla. „Nenechávej mně čekat ženská!“ Usmála se.

„Tady ne, ve společenské místnosti. Za pár minut mám s někým schůzku a opravdu chci vypadat dobře.“

Rychle prošly do místnosti a vydaly se směrem k dívčím ložnicím. Jakmile sem došly, začala Hermiona vysvětlovat, jak nejlépe v pár minutách mohla, její pocity a myšlenky, které jí vedly k potřebě pomoci Malfoyovi – mezitím se snažila dostat ze svého zmrzlého mokrého oblečení.

„Oh Hermiono, proč jsi mi to už dávno neřekla? Dostali bychom tě přes to, ty to víš.“

„Vím. Cítím se strašně, že to vše skrývám, ale nechtěla jsem, abyste si dělali starosti. Byl to můj problém, o který jsem se musela postarat, víš? Prosím neříkej to Harrymu nebo Ronovi. Vybuchli by! Což mi připomíná. Řekla jsem jim, že s nimi půjdu večer koledovat, a nemyslím si, že budu moc.“

„Hermiono, já kvůli tobě lhát nebudu.“

„Nebudeš muset. Řekni jim, že jsem se cítila líp a šla do Prasinek za trochou čerstvého vzduchu. Prosím Ginny?“

„Fajn, ale jen pod jednou podmínkou. Eventuelně jim řekneš, co se děje. Zaslouží si vědět, co se děje s jejich nejlepší kamarádkou.“ Ginny se tuto manipulaci naučila od její matky.

„Ginny, nemáš ani ponětí, jak moc to pro mne znamená. Eventuelně jim to řeknu ale nebudou tomu rozumět, protože je to Malfoy. Alespoň ne teď.“

„Myslím, že tomu rozumím... ale i přesto bys to někomu měla říci. Vážně? Pomáhat jemu?“ Řekla trochu udiveně.

Hermiona si přetáhla přes hlavu tričko s dlouhým rukávem a podívala se na Ginny.

„Myslíš si, že bych mu neměla pomáhat? Řekla smutně.

Ginny se na minutu zamyslela, než odpověděla. Věděla, že její kamarádka byla poslední dobou trochu mimo. Teď věděla proč. Měla ale pocit, že ji Hermiona neříkala všechny důvody, proč mu chtěla pomáhat. Myslela si, že je zná ale pokud si je Hermiona chtěla nechat pro sebe, byla to její věc. Mimoto, nemyslela si, že by dělala něco špatného. Ve skutečnosti Hermionu obdivovala za její statečnost být milá k někomu, kdo jí nenáviděl.

„Malfoyi jestli ji zlomíš srdce, rozhodně Harryho a Rona nezastavím od jakéhokoliv druhu vraždy.“ Pomyslela si. Konečně odpověděla.

„Hermiono, jsi ta nejstatečnější žena, jakou znám, pochopitelně až po mé mámě. Věřím tvému úsudku jako nikomu jinému. Pokud věříš, že si Malfoy zaslouží šanci, aby byl decentním člověkem, potom by bylo kruté s tím nic neudělat. Jistě, že bys mu měla pomoci. Jen se v tom neztrať, ano?“

Hermiona přeběhla ke své kamarádce a poděkovala jí medvědím objetím.

Mrazivým vzduchem se nesly sladké zvuky koledníků, když pár teenagerů kráčel ulicemi Prasinek, pevně zabalení v černých hábitech. On měl šálu z úzkých černých, zelených a stříbrných proužků. Ona měla šálu z úzkých zlatavých a červených proužků. Sníh kolem nich padal krásně, delikátně a přitom pálivě. Hermiona si pročistila hrdlo.

„Takže, kam bys chtěl jít?“ Zeptala se.

Zoufale se snažila najít nějaké konverzační téma, ale nic ji nenapadalo. Normálně měla vždy co říct, ale nyní ani ťuk. Když se sešli, Malfoy na ni téměř minimálně kývl a otevřel dveře … pro ni. Otevřel pro ni dveře jako … jako... gentleman. Není nutné říkat, že byla překvapená. Poté, neřekli ani slovo při jejich cestě do vesnice. Bylo to velmi trapné. Cítila se velmi hloupě.

Malfoy, na druhé straně, ve chvíli jejich neexistující konverzace, si užíval, jak nepříjemně se Hermiona cítila. Byla v tomto na mrtvém bodě, ale přeci jen pokračovala a byla tiše. Ve skutečnosti se i snažila přijít na něco, o čem by mohli diskutovat. Musel se sám pro sebe smát.

Rozhodl se pro chvíli její mizérii ukončit a odpovědět.

„Já nevím. Hospoda zní dobře. Docela bych si dal skleničku ohnivé whiskey, abych se zahřál.“ Uviděl její pohoršený pohled při zmínce onoho drinku. Ona ale nic neřekla. Oh, měl tolik zábavy.

„Nevěděla jsem, že tu věc piješ.“ Řekla po minutě. V duchu však souhlasila, že U Tří Košťat zní dobře a změnila tedy svůj směr. Následoval ji.

„Dělám spoustu věcí, o kterých nic nevíš Grangerová.“

„Oh vážně?“ Řekla ani trochu nezaujata. Snažil se ze sebe udělat „rebela“ ale na to mu neskočí. „Ano, chtěla bys slyšet pár historek?“

„Ne, děkuji.“

„Oh, ale jsou opravdu zajímavé, některé jsou o tom, jak už se na to v duchu vykašlu a nechám mou...“

„Ugh! Už nic neříkej! Jsi nechutný, víš to?“ Zachechtal se. Toto bylo tak zábavné.

„Opravdu si užíváš, když mně nutíš cítit se nepříjemně?“ Zeptala se.

„Jistě že ano. Jsi docela roztomilá, když se zlobíš.“ Pozlobil ji.

Odfrkla si. Teď se ji opravdu snažil dostat pod kůži. Potřebovala změnit téma a to brzy. Přebíral až moc kontroly.

Brzy vešli do Tří Košťat. Bylo to zde celkem tiché, protože většina lidí byla doma se svými rodinami. Rychle přešel k baru a objednal si ohnivou whiskey. Ona si objednala hrnek horké čokolády.

„Nejsi na alkohol Grangerová?“

„Ne, nejsem Malfoyi. Přes léto jsem měla pár lahví piva a bylo mi zle. Z mého úhlu pohledu o nic nepřicházím.“

Popíjeli v hrobovém tichu. Hermiona se snažila přijít na něco, o čem by mohli mluvit, zatímco Draco zíral ven z okna a poťukával prsty do rytmu. Přemýšlela, jaká písnička mu v duchu hrála. Potom jí něco napadlo.

„Pojďme se střídat a vzájemně se druhého ptát na různé otázky.“ Řekla.

Přestal s poťukáváním a podíval se na ni způsobem, který naznačoval, že je to špatný nápad. Každopádně, to bylo to nejlepší na co mohli přijít.

„Já se tě zeptám první.“ Rozhodl.

„Proč ty? Byl to můj nápad.“

„Ano, a celá tato maškara byl tvůj nápad. A řekla jsi, že můžu vybrat, co budeme dělat. A já si vybírám být první.“ Vyprskl.

„Dobře. Bože.“

„Který z tvých čoklů se ti líbí? Bublající láva nebo přihlouplý zázrak?“

Odfrkla si nad těmi přezdívkami. „Neříkej jim tak!“ Vyprskla tentokrát ona. „Nemám tento druh citů k žádnému z nich! Jsou to mí přátelé.“

„Ty jsi mé nazvala lumíci, takže jim můžu říkat, jak chci.“

„Když jsem to řekla já, tak jsem žertovala, ty ne.“

„Copak mi můžeš číst myšlenky? Jak můžeš vědět, jestli jsem byl vážný nebo jsem žertoval?“ Zeptal se.

„Prostě jim tak neříkej.“

„Neodpověděla jsi na mou otázku.“ Naléhal.

„Ani jednoho.“ Ukončila. „Jsem na řadě. Jaké autory máš rád?“

Na chvilku se pozastavil, aby se nad otázkou zamyslel. „Mám rád Edgara Allena Poa a Tennysona. A co se týče knih, líbí se mi Paradise Lost od Miltona.“

„To nejsou zrovna optimistické kousky.“ Řekla.

„A proč by mělo? Ne všechno má šťastný konec. Jsem na řadě.“

„Jen se ptej.“

„Jaké zvíře bys chtěla být?“

Tentokrát se zamyslela ona. „Chtěla bych být buď kočkou nebo ptákem.“ Řekla. „To je zajímavé.“ Odvětil.

„Co přesně?“ Zeptala se zvědavě.

„Nezdáš se jako kočičí osoba.“ Řekl.

„Co to má znamenat?“

„Znamená to, že kočky jsou samotáři, to moc na vás Nebelvíry nesedí. Navíc, kočky jedí ptáky.“

„Pravda, ale ne všechny kočky jsou samotářské. Jen se podívej na lvy.“

„Jasně, že jsi toto řekla, nebelvírko.“ Ušklíbl se a protočil oči.

„Dobře, co bys byl ty?“ Zeptala se.

Jeho úšklebek se rozšířil.

„Byl bych kocour.“

Zaplatili za své drinky a odešli z hospody. Když vyšli ven, pokračovali ve své malé hře. „Jakou hudbu posloucháš?“ Zeptal se.

„Já...“ Chtěla odpovědět, když uslyšela znít kostelní zvony. Lidé začali vycházet ven z budovy. Zastavil se a věnoval této scenérii pohled. „Měním svou otázku, co si o tom myslíš Grangerová?“

„O čem?“ Zeptala se.

„O tom, kostele, Bohu, celé této myšlence?“

„No, věřím, že existuje Bůh. Ale nebyla jsem v kostele …už ani nevím jak dlouho. Ty nevěříš v Boha?“

„Ne. Někteří říkají, že nevěří v Nebe. A já s nimi souhlasím.“ Řekl.

'Cynik. Asi je opravdu v depresích' Pomyslela si. Přitáhla si svůj hábit blíž k tělu.


„Běž a řekni to tomu, kdo žije v Pekle.“ Řekla tiše, on ji však slyšel.

Zamrkal pod náporem jejich slov. Věděl, že s ním nějakou dobu zůstanou. Vzhlédla k muži kráčícímu po jejím boku.

„Chceš vědět, proč jsem ti chtěla pomoci?“ Zeptala se.

„Ano.“ Řekl jednoduše.

„Dnes, jsem viděla, jak si profesoři ťukají skleničkami na konec jednoho a začátek následujícího roku. Uvědomila jsem si, že je to náš poslední rok v Bradavicích a zdálo se mi to tak konečné. Uvědomila jsem se, že lituji jen jediné věci; a to toho, že jsme se nikdy nepokusili rozumět jeden druhému.

Chtěla jsem ti dnes dělat společnost, abys nebyl na Vánoce sám. Žádné lítosti.“

Zněla jako by se ...starala, a potom se o něj... bála. To jej děsilo. Byl hezký pocit mít někoho, s kým si mohl povídat. Přemýšlel o všech těch letech, kdy trávil Vánoce sám.

„Přestaň.“ Řekla tiše. Slzy, které se jí tvořili v očích hrozily, že vyplavou na povrch.

„Přestat s čím? Nevím, o čem mluvíš.“ Řekl hrubě. Nemyslel si, že by mu kdokoliv řekl, že je bolí vidět jej smutného.

„Ten pohled. To je ten pohled, který jsi měl během oběda. Prosím, přestaň s tím.“

Zírali jeden na druhého. Znovu zastavili své kroky již před nějakou dobou. Oba měly zvláštní obavy o toho druhého.

„Taky tě takto nerad vidím,“ řekl jemně.

Cítil se strašně z toho, že přinutil někoho, kdo měl vše, co on si kdy přál, aby se obával o něj dost na to, aby mu řekl ať přestane být smutný. Nikdy ji takto neviděl. Ani si do této chvíle sám sobě nepřiznal, ale nenáviděl to stejně tak, jako ona nenáviděla vidět jej smutného.

„Neciť se kvůli mně špatně. Nepotřebuji tvoji lítost. Ani jeden z nás ji nepotřebuje.“ Řekl trochu více ostře.

Náhlost té změny udělala Hermionu trochu smutnou. Když ale uviděla jeho pohled, ten pohled, který říkal, že ve skutečnosti chtěl říct něco jiného. Uvědomila si, že na ni není naštvaný.

„Pozoroval jsi mě co?“ Řekla s úsměvem. On jí ho opětoval.

„Jak by se předpokládalo.“ Řekl.

„Ztrať se!“ Řekla s úsměvem a lehce ho odstrčila z cesty. Znovu byl otravný. „Pro boha, Malfoy, nemyslela jsem si, že jsi tak zvědavý! Ten obchod je dost velký, tak běž někam stranou.“

Dohodli se na knihkupectví jako na další alternativě, kde se zahřejí.

„Fajn. Nechám tě se dívat o samotě.“ Řekl poraženecky. Měl pocit, že měla něco za lubem, jako koupit mu dárek. Nad touto myšlenkou nebyl zrovna nadšený. To by znamenalo, že i on ji musel něco koupit. Vystála toho dnes hodně. Jeho problém byl, že nevěděl, co jí dát.

Nechal ji samotnou. Potřeboval to nějak promyslet. Měl pocit, že jí na něm záleželo. To jej přinutilo cítit pocity, u kterých si myslel, že je užít nedokáže. Nechtěl ji pustit dovnitř. Jeho nálada rychle klesala. Dováděla ho k šílenství. Byl dnes na pokraji slz, dvakrát! To není normální.

Vždy si myslel, že je inteligentní. Věděl, že byla jedinou osobou, kdo se mu ve známkách dokázal rovnat. A on to svým způsobem obdivoval. Nacházel jejích hádky vzrušujícími, stejně jako ona. I když o ní nikdy nepřemýšlel jako o fyzicky atraktivní dívce, její mysl a někdy uštěpačný jazyk, ji dělali mnohem přitažlivější.

Nevadilo mu být k ní přitahován, dokud šlo jen o to. Co mu opravdu vadilo bylo, když spolu začali mluvit a pouštět jeden druhého dál. To byla chvíle, kdy to začalo Draca strašit. Bylo jednoduší se jen nenávidět. A teď ji ke všemu musel najít dárek.

Když se procházel po obchodě, podíval se z okna a uviděl malý obchůdek. Napadl ho skvělý dárek. Jen se potřeboval vytratit tak, aby jej neviděla....

Na druhém konci obchodu, měla Hermiona těžký čas při vybírání dárku pro Draca. Probírala se knížkami, ale nic ji nepřipadalo dobré. Přemýšlela nad autory, které jí dnes řekl ale usoudila, že je již měl. Povzdychla si a pokusila se soustředit trochu víc.

'Co by mohl kluk, který má všechno chtít?' Zamyslela se.

Zamyslela se nad jejich předešlou konverzací o víře v boha. Vzpomněla si, jak byl cynický. Rozzářila se, když si vzpomněla na knihu, která ji pomohla dostat se skrz bolestné období v její rodině, a dokonce i mezi jejími přáteli.

„Aha!“ Vypískla, když ji našla.

Pomyslela si, že by bylo hezké do ní přidat vzkaz, šla tedy najít kartu. Za obojí zaplatila a posadila se, aby napsala zprávu...

Když skončila, vložila kartu na titulní stranu knihy. Uslyšela malý zvoneček, který signalizoval že někdo buď vešel do obchodu, nebo odešel. Tiché pobrukování dolehlo k jejím uším. Vstala a šla směrem ke dveřím. Uviděla malou skupinku koledníků, kteří se připravovali na zpívání. Vykročila ven aby mohla poslouchat. Sladké, ostré hlasy zaplnily pozdní chladné odpoledne.

"Slyšte! Jak ty zvony, sladké stříbrné zvony

všechny se snaží říci 'Odhoďte starosti'

Vánoce jsou zde, přinášejí nám veselosti,

ding-dong, ding-dong to je jejich song

S radostným prstencem, všechny koledující

jeden zdá se slyší slova veselící

ze všech stran naplňující ovzduší.“

Na této písni bylo něco dojemného. Nevěděla, jestli je to způsob, jakým byla zpívána nebo slova, která se jí dotkla. Stála jako přimrznutá na svém místě.

"Oh, jak jsou hrdé, zhlasují zvuky,

Do všech vrchů a údolí, plní celé ovzduší,

Vesele s dobrým pocitem, zatímco lidé pějí

Písně na dobré veselí, Vánoce jsou tady,

Veselé, veselé, veselé Vánoce

Veselé, veselé, veselé Vánoce."

Byla zhypnotizovaná slovy písně. Nemohla popsat pocity, které z ní měla ale myslela si, že je to osamění.

„Proč jsem osamělá?“ Pomyslela si.

Věděla, že chce, aby někdo byl s ní, ale byla opravdu tak osamělá, aby si to přála? Povzdychla si. Když ze sebe smetla krátký pocit smutku, vrátila se zpět do obchodu.

„ Dál a dál zpívali, dál bez přestání

Jejích radostné tóny létaly ke každé domácnosti“

Viděl ji stát ve sněhu, poslouchat, jak lidé zpívají. Byla nádherná. Ten způsob, jakým vítr posílal padající sníh kolem ní … jak smutně a nádherně vypadala. Její hlava byla sice lehce skloněná ale on mohl stále vidět jemnou červeň z chladu na jejích tvářích. Proč byla smutná? Myslela si, že její „plán“ nefungoval? Nebyl si jistý. Byl moc rozrušený z toho, že ji nazval nádhernou a že ji kupoval dárek. Bylo mu špatně z toho, jak pozorný vůči ní byl. Viděl, jak si zhluboka povzdychla a zatřepala s sebou, aby se dostala ze snění. Vešla zpět do knihkupectví. Její dlouhé kudrnaté vlasy byly pokryté sněhovými vločkami. Zatřepal hlavou, když na něj prodavačka zavolala.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 30.07. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre


Re: Kapitola třetí: Den v Prasinkách Od: MichelleF - 02.12. 2022
Smutná kapitola.. jsou k sobě poměrně upřímní, to by mohlo fungovat, oba obdivuji

Re: Kapitola třetí: Den v Prasinkách Od: Octavie - 29.11. 2022
Tak to bylo... Roztomilé? Nemůžu přijít na to správné slovo. Šlo to jako po másle, oba se rozehrivaji, koupili si dárek, teď jsem fakt zvědavá, co si navzájem vybrali. Nevím, jestli je to tím, že je ráno, ale tahle kapitola by potřebovala ucesat (u tech predchozich mi to tak nebilo do očí). Mezi svátky se nabízím. Co mi ale hlava nebere, to jsem jediná, kdo má k téhle kapitole co říct? Divné. Tak snad aspoň všichni čtenáři místo komentáře klikli na reklamu :-D. Tahle povídka mě dostává do vánoční nálady a říkám si, jestli taky u nás bude před Vánoci sněžit:-). Posněhávat. Vánici nepotřebuji:-D. Moc děkuji za zveřejnění!