Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. Nová várka lží

 

„Blacku.“

„Snape.“

Dva muži na sebe zírali se směsí emocí: zlosti, mrzutosti, zmatenosti a tichého přijetí zřejmé přítomnosti.

Harry rozuměl Siriusovu chování, ale to Severusovo pro něj bylo záhadou. Jistě, Severus Siriuse nenáviděl a byl zděšený, když se dozvěděl, že s ním Harry žije… A teď dokonce říká Siriusovi jménem a nabízí mu ruku, aby si potřásli, zdráhavě, ale klidně, nebo lépe řečeno, zdvořile.

Zdálo se, že Harry není v pokoji jediným pořádně překvapeným. Sirius na Snapea idiotsky zíral a tak se zapomněl, že skoro nepřijal nabízenou ruku. Snape, samozřejmě, Siriusovu neobvyklou nemluvnost zaznamenal.

„V čem je problém, Bl-Siriusi?“ zeptal se a pokusil se usmát, ačkoli se jednalo spíš o zavrčení než skutečný úsměv. Blacka jeho pokus být přátelským ještě víc šokoval. Bývalý zvěromág na Harryho vrhl zděšený pohled a ten jen lehce pokrčil rameny, čímž dal najevo, že je, stejně jako Sirius, situací zmatený.

Severus následoval Blackův pohled na Harryho. Chlapec se na strýce rychle usmál, což na oplátku zmátlo Severuse, i když si Harry byl jistý, že v místnosti jediný on může rozpoznat mužovy pocity. Bez ohledu na fakt, že na sebe Severus seslal Obliviate, byl v mnoha ohledech stejný jako dřív.

Harry si odkašlal; Black se nepříjemně zavrtěl a odstoupil a Severus smazal dravčí úsměv z tváře. Najednou si Black uvědomil, že mu byla položena otázka.

„Ni-nic, Sna… Severusi,“ koktal. „Jen ty… ty…“

Harry svého kmotra litoval. Severus ho bude kvůli jeho výmluvnosti zcela jistě urážet. Ale k jejich obrovskému překvapení se Severus choval i nadále slušně. Byla to nucená zdvořilost, což bylo zcela zřejmé, nicméně zdvořilost to byla.

„Ano, Blacku?“ výrazem tváře se Mistr lektvarů snažil vyjádřit nějaký zájem.

Teď už byli oba, Harry i Black, vyděšení. Harry nevěděl, co si myslí o Severusově chování Sirius, ale on sám si byl jistý, že léčitelé Severuse předávkovali uklidňujícími nebo náladu pozvedajícími lektvary. Nebo možná poslední léčba způsobila mírný mentální problém… Severus se k Blackovi nikdy nesnažil být víc než nezbytně zdvořilý, i před sesláním Obliviate.

Severus zachytil, jak si ti dva vyměnili starostlivé pohledy.

„Co je?“ zmateně vyštěkl na Harryho.

Chlapec energicky zavrtěl hlavou.

„Jen… tvé chování. Ty a Sirius nemáte… přátelské vztahy. Nikdy jste neměli.“

Harryho zcela otevřené prohlášení Severuse na pár dlouhých chvil ztišilo. Sirius se neodvážil ani ceknout, jelikož nechtěl popudit pravděpodobně duševně vyšinutého bývalého temného kouzelníka, jehož hůlka byla bezpečně zastrčena za opaskem – a ve své současné situaci nebyl Sirius víc než moták.

„Skutečně,“ konečně pronesl Snape, ale ani Harry, ani Sirius nevěděli, kam tím míří.

„Je to trochu… děsivé, víš,“ napůl zašeptal Harry. „Než jsi na sebe seslal Obliviate… řeknu to takto: neměl jsi ho rád.“

Severus se ušklíbl.

„Pořád ho nemám rád.“

„Och,“ Harry se cítil jako naprostý blázen. „Tak proč jsi tak… tak…“

„Pokouším se respektovat tvé příbuzenstvo,“ odpověděl prostě Severus a oba, Harry i Black, nemohli popadnout dech. Black silně zbledl a evidentně se cítil mnohem zranitelnější než kdy dřív, protože zašátral rukou po chybějící hůlce. Harry, na druhou stranu, téměř omdlel.

Severus to věděl? Ale jak? Jak, pro všechno na světě?

„Nemusíš být tak vyděšený, Blacku. Nezaútočím na tebe, slibuji. Chlapec,“ kývl směrem k Harrymu, „mi řekl, že tě ministerstvo připravilo o tvoji magii. Je mi to líto.“

Black se zachvěl, ale nějak se mu podařilo otevřít pusu.

„Proč neříkáš Quietusovi jeho jménem?“

Otázka Severuse trochu zaskočila, ale odpověděl stroze.

„Seslal jsem na sebe kouzlo takovou silou, že stále nemohu na to jméno ani myslet, natož jej říkat nahlas. Nicméně se pokusím tomu přivyknout a nazývat ho řádně jeho jménem. Budu na to mít celý měsíc. Tak tedy, můžeme jít?“ najednou se otočil k Harrymu. „Nechci zde strávit víc času, než je nezbytně nutné a myslím, že tvůj,“ pohlédl nejistě na Blacka, „ehm… Bl-Sirius to cítí stejně.“

Black napjatě přikývl a starostlivě se podíval na Harryho.

„Takže… seš si jistý, že chceš jít se svým… Sn-Severusem?“ zeptal se a polkl.

Harry věděl, že to byl Mistr lektvarů, kdo způsobil Siriusovu nejistotu. Ale na rozdíl od Siriuse měl pocit, že začal rozumět Severusově nevysvětlitelnému postoji. Musela to být Anne, Siriusova sestra… Z nějakého neznámého důvodu si Severus myslel, že byl Annin syn – a že je Black Harryho strýc a tedy Severusův švagr. Naštěstí byl Sirius příliš pomalý, aby mu to docvaklo, protože… Harry si prostě neuměl představit, co by se stalo, kdyby Sirius nějak přišel na Severusovu podivnou myšlenku.

Severusova domněnka nicméně posílila Harryho rozhodnutí říct mu část pravdy. Alespoň tu část, která se zabývala identitou jeho biologického otce. Harry k němu dospěl po hádce s Brumbálem a záměrně příkazy starého muže ignoroval. Jeho předsevzetí zesílilo teď, když viděl, jak Severus zápasí s akceptováním lidí jen kvůli špatným předpokladům a poněvadž Harrymu věřil, že je synem jeho dlouho mrtvé přítelkyně. V této citlivé situaci nemohl Severuse opustit. K čertu – bylo by vážně dobré, kdyby se nakonec jeho strýc a kmotr akceptovali, ale Harry nechtěl usmíření založené na lžích.

Jak mohl Brumbál věřit, že účel světí prostředky? Byli na straně světla, tak proč mají používat temné prostředky k dosažení svého cíle?

Harrymu v jeho životě až příliš často lhali. A on sám musel klamat už příliš dlouho.

Byl si absolutně jistý, že do začátku školního roku v září ho Severus pochopí, že to přivítá a že si dokáží vybudovat dobrý a funkční vztah.

„Ano,“ odpověděl na Blackovu otázku. „Doufám, že ty, Anne, Ares a Hermiona budete beze mě v pořádku,“ povzdechl si tiše.

„Později se budeme zabývat panem Nottem,“ pronesl Severus pevně. „Už jsem jeho případ probíral s ředitelem. Myslím, že se za námi za pár dní může přestěhovat.“

„Zmijozelové…“ mumlal si Black pod vousy.

„Promiň?“ zeptal se Snape chladně.

Black odmítavě mávl rukou a poté, co krátce objal Harryho, opustil pokoj.

„Co to s ním je?“ povzdechl si Snape.

„Pojďme domů,“ Harry pokynul směrem ke krbu. „Už tu nechci být.“

Severus se na něj tázavě podíval.

„Párkrát jsme se pohádali,“ vydechl Harry. „Myslí si, že mé chování nebylo příliš vhodné… Neukázal jsem patřičný respekt k řediteli a on… no, ale to není nic důležitého. Nechci ani pokračovat. Alespoň ne tady.“

O několik minut později stáli v obýváku Severusova domu a setřepávali ze sebe popel.

„Nesnáším letax,“ úpěl Harry, zatímco se mu ještě stále točila hlava.

„Nemohli jsme se přemístit. Ředitel říkal, že ses to ještě nenaučil.“

„Ne. Měl jsem jiné věci na starosti.“

Severus přikývl a rychlým švihnutím hůlky přemístil kufry ke schodišti.

„Zmínil jsi, že jsi tu žil minulé léto. Kde byl tvůj pokoj?“

Oj. Nečekaná situace. Co by měl odpovědět? Pokud řekne pravdu o společném sdílení jednoho pokoje, Severus se bude ptát na důvod. A on nemohl lhát – všechny jeho věci byly v jejich pokoji, i postel a skříň. Co by měl Harry odpovědět… Počkat. Má nápad.

„Byl jsem s tebou v jednom pokoji. Tvé sídlo bylo hlavním štábem Řádu, dokud se Black nenechal chytit v Brumbálově kanceláři a…“ ale nemohl to dokončit. Severus se k němu otočil, hábit vlál obvyklým způsobem.

„Byl jsi se mnou? V jednom pokoji?“

K Harryho překvapení nebyla v Severusově hlase žádná zloba, jen překvapení. Když v odpověď přikývl, Severus ho prostě opustil v takovém spěchu, že Harry jako by vrostl do země. Když se za moment vrátil, Harry stále ještě stál na stejném místě.

„Teď už vidím, že jsi skutečně můj syn,“ pronesl Snape vážně a posadil se na schod tváří k Harrymu.

„Proč,“ zamumlal Harry. Najednou neměl sílu položit otázku, jen zahuhlat jednu slabiku.

„Nikdy jsem nenechal nikoho žít – a, což je důležitější, spát – se mnou v pokoji od studentských dob, kdy jsem opustil Bradavice. Během služby Voldemortovi jsem se stal příliš paranoidním, abych sdílel pokoje s někým jiným, takže předpokládám…“ ale Harry ho, po sebrání veškeré vůle, přerušil.

„Ne, Severusi,“ řekl unaveně a dopotácel se ke zdi. „Nejsi můj otec.“ Všechna barva ze Severusovy tváře zmizela. „Ačkoliv jsi celý loňský rok předstíral, že jím jsi.“

Pomalu se svezl do sedu, pevně se objal a obrnil se proti Severusovu očekávanému hněvu, který nepřišel. Jen ticho a zmatená otázka.

„Proč?“ To samé, co Harry zamumlal před pár minutami.

„Jsem synem tvého bratra, Severusi. Quietusův syn. Tvůj synovec.“ Zvedl zrak a bez mrknutí se díval do Severusových očí, které teď byly plné zmatku.

„Lhal jsi mi.“

„Brumbál mě donutil lhát.“

Ticho bylo tak ostré, že krev tepající v Harryho žilách mu v uších téměř explodovala.

„Aha.“

„Mockrát jsem ho prosil, abych s tím mohl přestat.“

„A?“

„Přímo mi zakázal říct ti pravdu.“

Byl to zvláštní obrázek: oni dva sedící v pološeru na ne příliš čistém schodišti, vyměňující si krátké věty.

„Proč?“

„Bál se tvého odmítnutí. Kdybys mě zavrhl, zůstal bych v kouzelnickém světě sám bez pomoci.“

„Proč si myslel, že bych tě zavrhl?“

„Protože si na Qui-svého bratra nepamatuješ. Nepamatuješ si na svou lásku k bratrovi. Bál se, že jsi příliš paranoidní, abys mě u sebe nechal.“

„Aha.“

Ticho.

„Proč mi to tedy říkáš? Mohl jsi ve svých lžích pokračovat. Téměř jsem se přesvědčil, že jsi můj syn.“

Harry zatřepal hlavou a cítil slzy na řasách.

„Nechci, abys mě miloval jen kvůli lži. Chci tvoji… předchozí náklonnost. Miloval jsi mě pro mě samého…“ zavřel oči a dodal, „a nechci, abys žil ve lži. Dříve či později bys na to přišel. A kvůli tomu bys mi už nikdy neodpustil…“

„Vskutku,“ řekl Severus tónem, který nebyl tak studený, jaký si Harry po svém přiznání představoval.

„A nechtěl jsem, abys… věřil, že jsem Annin syn.“

Severus škubl hlavou.

„Jak o ní víš?“ zeptal se nepřátelsky.

„Vyprávěl jsi mi o ní.“

„Vyprávěl jsem ti. Nebuď směšný, chlapče.“

Harry zoufale vrtěl hlavou.

„Ne, říkal jsi mi, že jsi ji miloval. Že byla Siriusovo dvojče a Voldemort ji zabil spolu s celou Siriusovou rodinou. Ale v té době tě opustila, protože zjistila, že jsi Smrtijed.“

Severus měl rozostřené oči.

„Jo,“ mumlal roztržitě.

„Máma byla mudlorozená čarodějka. Nikdy jsem ji nepoznal. Zemřela, když jsem byl mimino. Vyrostl jsem v mudlovské rodině. Loni, když bylo tvoje krytí odhaleno a už jsi víc nebyl špionem, ti o mně Brumbál řekl a požádal tě, abys mě vzal pod svoji ochranu a uvedl mě do kouzelnického světa. Souhlasil jsi, že se staneš mým otcem a získal jsi opatrovnictví. Oficiálně jsem teď tvůj syn a, jak jsi viděl, i nejpřesnější krevní test to potvrdil. Myslím, že je to tím, že vy dva jste byli skoro jako dvojčata. Nebo,“ zlehka pokrčil rameny, „nevím.“

Snape se opřel lokty o další schod.

„Takže jsme příbuzní.“

„Ano,“ přitakal Harry s náporem strachu.

Muž ho zřejmě v hlase zachytil, protože rychle dodal: „Nemusíš mít strach. Jen proto, že si nepamatuji na detaily našeho vztahu, tě nezavrhnu.“

„Díky,“ zamumlal Harry.

„Aspoň vím, že nejsem úplný idiot,“ Severus nabídl váhavý úsměv.

„Proč?“

„Vždycky jsem se cítil tak hloupě, když jsem dával dohromady kousky minulosti. A prostě jsem tě nikde nemohl najít. Nic. Nikde. Nakonec jsem předpokládal, že mám víc mezer, než jsem si myslel.“

„Omlouvám se, že jsem tě podváděl tak dlouho.“

Tentokrát byl Harryho hlas pevný a jasný. Severus se na něj klidně podíval.

„Omluva přijata. Mimochodem, kdo byla tvá matka?“

Harry pevně zavřel oči a vší silou se nutil k upřímnému tónu: „Neznám ji. Moji příbuzní o ní vždy odmítali mluvit. Ona a tvůj bratr nebyli svoji. Takže prakticky jsem byl – a stále jsem – bastard. Nechtěné děcko. Jako k takovému se ke mně i chovali. Život s nimi jsem nenáviděl. Ty jsi byl první, kdo mě přijal jako mne, kvůli tomu, kdo jsem…“ hlas se vytratil. Severus si v rozpacích odkašlal.

„Nuže,“ vstal, „myslím, že si můžeme připravit lehký oběd, pokud máš zájem.“

„To mám,“ přitakal Harry nedočkavě a následoval ho. „Ale nejdřív chci zorganizovat naše… jejda, nevím, kde teď bydlet. Teď jsme tady jen dva a máme spoustu volných pokojů.“

Severus na něj povzbudivě kývl a vedl ho do druhého patra.

„Pak ti tedy pojďme vybrat vhodný pokoj.“

„Děkuji.“

ooOOoo

Následující dny uběhly v příjemném tichu, kdy se oba začali znovu učit spolu žít. Harry brzy nabídl svoji pomoc v laboratoři a Severus, který už věděl o chlapcových vědomostech, ho nechal pomáhat. Večery ubíhaly při čtení, nebo hře v šachy v obývacím pokoji, ale noci trávili v různých ložnicích. Harry na svůj pokoj seslal silné tišící kouzlo, aby předešel neštěstí v podobě prozrazení svých nočních můr a vizí, a modlil se ke všem svatým, aby nepřišly další vize o Averym a jeho břitvě.

Severusovo chování vůči Harrymu bylo překvapivě vřelejší, než předtím očekával, ačkoliv se pořád zdál být zraněný tím, jak mu Harry a Brumbál v nemocnici lhali. Harry se zastyděl pokaždé, když mu na mysl přišly věci, které před ním stále skrýval.

Harryho upřímnost zřejmě na Severuse zapůsobila, ale stejně byl opatrný. Harry muže přistihl, jak si ho se zamyšleným výrazem prohlíží, a cítil zkoumavý pohled při každém pohybu. Báječné. Byl nucený žít společně se špionem a při tom předstírat, že není on, ale někdo jiný. Občas si pohrával s myšlenkou, že Severusovi řekne celou pravdu, ale některé poznámky o Harry Potterovi během jejich rozhovorů ho přesvědčily, že Severus mrtvého Pottera nenávidí s neuvěřitelnou vášní. Když se ho Harry po sebrání vší své odvahy nakonec zeptal na příčinu jeho silné nenávisti, Severusova otevřená odpověď zastavila všechna přání odhalit se jako Harry.

„Podívej, chlapče, Potter byl hloupý, drzý, protivný spratek. Možná bych ho měl méně nenávidět, protože je už mrtvý, ale nemůžu si pomoci. Vše to vychází ze zkušeností s ním a z těch paměťových děr, které možná nějak souvisí s jeho otcem, tím perfektním, nechutným Jamesem Potterem a jeho společníky, tím zmetkem Blackem – který není tvůj příbuzný, díky Merlinovi… A Potter nikdy neudělal nic, čím by mě přesvědčil, že je hoden uznání. Vždy mu dovolili vše, co chtěl, i ředitel mu dal souhlas k těm jeho stupidním hrám a byla to jeho chyba, že má role špiona vybouchla… A podívej, teď je pro nic za nic mrtvý a všichni, kdo v něj věřili, jsou bezmocní a vyděšení. Idiot vždy zůstane idiotem, rozmazleným idiotem.“

Harry strávil několik těžkých chvilek snahou zabránit si Severuse uhodit nebo na něj zakřičet, když tak poslouchal tyto připitomělé žvásty, ale nakonec se mu podařilo trpět v tichosti, zatímco obrovskou silou drtil sušenou kůži z hřímala.

Od té doby se snažil chovat tak, aby mu nic podezřelého nevyklouzlo – usilovně se pokoušel příliš nehovořit a vyhýbat se problematickým tématům. Ale byla tu jedna věc, se kterou nemohl nic dělat – jeho vize přicházely téměř každou noc a v závěsu za nimi téměř smrtící únava.

V prvních několika dnech užíval Bezesný spánek, ale musel s tím přestat, pokud se nechtěl otrávit; jeho pobyt se Severusem se tak brzy změnil v tichou noční můru – noci beze spánku a dny pod neustálým zkoumavým pohledem.

Harry nevěděl, co dělat.

Stál na hraně. Chtěl vypadnout, zastavit se a prostě spát, nebo si dát šlofíka někde, kde by nebyl sledován.

Ale přihodilo se něco, co jeho problém vyřešilo, ačkoliv to bylo na hony vzdálené tomu, co by si přál.

Bylo tiché páteční odpoledne, když Brumbál svolal Řád, aby představil nové členy. Ředitel chtěl, aby se Mistr lektvarů účastnil a Harry byl šťastný, protože to znamenalo, že Severus nebude doma alespoň pět hodin. Takže hned, jak muž odešel, si šel lehnout a okamžitě usnul.

Za tři hodiny ho vzbudil křik.

Voldemort zaútočil na Black Manor.

ooOOoo

V čase, kdy Harry doběhl do obývacího pokoje, Anne, Sirius, Hermiona, Ares a Fletcher už dorazili. Anne plakala, Ares se třásl, Hermiona stála u okna s bledou tváří a Sirius se tiše hádal s Fletcherem. Žádný z dospělých si Harryho nevšiml, ale Hermiona, která zachytila Harryho obraz v okně, k němu přispěchala a pevně ho objala.

„Ty-víš-kdo zaútočil na Black Manor,“ zašeptala Harrymu do ucha.

„Vím. Fred umřel,“ řekl Harry prázdným hlasem.

„Vize,“ odhadovala Hermiona a Harry jen přikývl. „Sirius měl nouzové přenášedlo. Jeho a Fletcherova rychlost nás zachránily.“

„Kromě Arese jste byli pod Fideliem, takže jste tam měli být v bezpečí,“ Harry trochu ustoupil, aby se vymanil z Hermionina dosahu.

„Promiň,“ zamumlala dívka a nechala ho být. „Byla jsem tak vyděšená…“

„Byla to má chyba,“ zamumlal Harry a zapotácel se dozadu. „Má zatracená chyba…“

„Ne,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „Měli jsme víc než týden na přestěhování. Řád se měl přesunout pryč rychleji.“

„Já…“ nedokončil Harry. Sirius, který mezitím dohovořil s Fletcherem, zachytil koutkem oka Harryho stojícího ve dveřích.

„Ty!“ zařval. Každý se na Harryho podíval a na místnost padlo ticho. Po pěti krocích stál Sirius vedle něj. „Ty!“ opakoval a zvedl ruku.

„Ne!“ zakřičela Hermiona.

„Zastav, Siriusi!“ zařval Fletcher v tu samou chvíli.

Ale už bylo příliš pozdě. Dvě rychlé a silné facky dopadly na Harryho tvář, jedna přímo a druhá z protější strany, a síla ran odhodila Harryho ke zdi. V příštím okamžiku už držel hůlku a: „Expelliarmus!“ přivolalo tři hůlky najednou: Aresovu, Hermioninu a Fletcherovu. „Sirius má pravdu. Je to má chyba. Fred zemřel a…“

„Ale Ares žije, ty idiote!“ netrpělivě vykřikla Hermiona a stoupla se mezi Harryho a Blacka. Na muže zírala s odporem. „Už nikdy se ho znovu nedotkneš! Nebyla to jeho chyba! Řád měl víc než týden, aby se přestěhoval!“

„Věděli o tom jen kvůli jeho blbosti,“ syčel Sirius.

„Možná udělal chybu, ale chránil svého přítele!“ ani se nepohnula Hermiona.

Harry se, po získání svého klidu, lehce dotkl Hermionina ramene.

„Prosím, Hermiono…“ nemohl pokračovat. Vchod se náhle prudce otevřel a čarodějky a kouzelníci zaplavili místnost, levitovali bezvědomá těla, nebo drželi své zraněné končetiny.

„Co se stalo?“ zeptal se Fletcher prvního příchozího kouzelníka.

„Brumbál zrušil Fidelius nad Řádem, aby ochránil nové členy, kteří ještě pod zaklínadlem nebyli. Bojovali jsme a nakonec jsme uprchli. Ztratili jsme tři lidi. Brumbál a Snape tam čekají na ministerstvo,“ muž unaveně zakašlal. „Snape nám řekl, že má ve své laboratoři různé léky. Řekl, že nám jeho syn bude k dispozici…“

Fletcher přikývl a snažil se Harryho v nastalém zmatku najít. Nikde ho neviděl. Black se taky ztratil. Fletcher prudce zanadával a slíbil si, že si bývalého zvěromága chytne a naučí ho něco o řešení osobních konfliktů v nebezpečných situa… Ale chlapcův příchod přerušil jeho vzteklé myšlenky. Nesl několik lahví a se zamračenou tváří ho následoval velmi rozzuřený Black s flakony v ruce.

Black položil lektvary na stůl a odešel sehnat nějaká prostěradla. Harry vrátil Fletcherovi jeho hůlku a přeměnil pár polen v křesla a lůžka. Chaos opadal.

Harry se děsil momentu, kdy dorazí Brumbál se Severusem. To pomyšlení v něm vyvolávalo vlny nevolnosti. Věděl, že to byla jeho chyba. Choval se nezodpovědně a dětinsky. Fred kvůli jeho pitomosti zemřel. Fred… obraz toho, jak jeho kamarád ve vizi umírá, se mu v mysli stále opakoval. Přikrčil se u zdi a tiše plakal.

Ostrý křik ho z jeho žalu vytrhl. Byl to Sirius a Hermiona a… Brumbál. Harrymu ztuhla krev v žilách. Neměl se před starcovým oprávněným hněvem kam ukrýt. Ani nemohl dýchat, když pomyslel na svůj nespravedlivý křik a fňukání z minulého týdne. Hermiona měla pravdu. Brumbál měl pravdu. Prakticky zabil Freda i ty dva další lidi, které zmínil ten kouzelník…

„… nemůžeme ho vinit, Siriusi,“ uslyšel najednou ředitelův hlas. „Měli jsme se z panství odstěhovat hned, ale já jsem byl ukolébán vědomím, že jsme silně chránění Fideliovým zaklínadlem. Měl jsem myslet na nové členy Řádu a Arese. Měl jsem zavolat strážce tajemství a upravit kouzlo. Ale měl jsem jiné věci na starosti a zapomněl jsem. Je to má vina spíš než Ha-jeho.“

Harry se na ředitele podíval s široce rozevřenýma očima – Brumbál ho skoro prozradil! K jeho úlevě si toho uklouznutí ostatní nevšimli, ale Harryho srdce divoce bušilo a cítil, jak se okamžitě celý zpotil.

„Říkala jsem Siriusovi to samé,“ podotkla Hermiona, „ale on… on Ha-ho uhodil.“

Tentokrát už Snape zvedl zrak dosud upřený do země a tázavě se na ostatní tři podíval. Sirius zbledl, ale nepřehledná situace jim, naštěstí, nahrávala.

„Jen… jen jsem byl rozzlobený. Řekl jsem mu…“ mumlal a předstíral, že je z facek vyděšený.

„Quietusi, pojď sem,“ požádal ředitel vážným tónem.

Harry se donutil vzpřímit a dopotácel se k malé skupině. Cítil, jak ho stopy po políčcích pálí ve tváři a slaná chuť slz setrvávala v ústech. Ředitel se dotkl jeho ramene a zavedl malou skupinu do studovny. Když se za nimi zavřely dveře, Harry před Brumbálem sklonil hlavu.

„Je to má vina, pane řediteli.“

„Ne,“ uslyšel známý starší hlas. „Ne, Quietusi. Není.“

Vrásčitá, stará ruka se dotkla jeho ramene a Harry už nedokázal být silný. Padl dopředu a blábolil přes vzlyky, které otřásaly jeho tělem.

„Měl jsem to vědět. Říkal jste mi to. Hermiona mi to říkala. Fred mě loni zachránil a já ho teď zabil. Zabíjím každého kolem. Už nemám sílu. Viděl jsem, jak přikazuje svým služebníkům, měl jsem vědět, co to znamená…“ plakal do záhybů Brumbálových šatů.

„Severusi,“ ředitel pohlédl na Mistra lektvarů, „prosím, běžte a doneste uklidňující lektvar. Hned.“

Severus znepokojeně prošel kolem Hermiony, naposledy se zkoumavě podíval na svého plačícího synovce a zamířil k laboratoři.

„Musíš se sebrat, Quietusi,“ naléhal stařec tiše. „Nejsi zodpovědný za to, co se stalo. Severus se brzy vrátí a ty nesmíš takhle mluvit, jinak zjistí…“

„Pane řediteli, myslím, že jeho problém je hlavně v tom, že v noci nemůže spát. Už několik týdnů má každou noc vize,“ pronesla najednou Hermiona. „Je vyčerpaný. Profesor Snape na to dříve či později přijde. Quietus má pravdu. Měl by mu vše říct.“

„Ne,“ pevně oponoval Brumbál.

„Už jsem mu řekl, že jsem jeho synovec,“ zašeptal Harry slabě. „Ale, Hermiono, neodvážím se sdělit mu pravdu o mé pravé totožnosti. Nechci ho ztratit.“

„O kom mluvíte?“ přerušil je podezřívavý hlas. Na moment ztuhli; Brumbál první nabyl klidu.

„O vás, samozřejmě,“ odpověděl věcně. „Váš mladý synovec,“ položil důraz na poslední slovo, „se bojí, že vás ztratí.“

„Proč.“ Severusův hlas zněl najednou neutrálně.

„Viní se za dnešní události. Bojí se, že ho odvrhnete.“

Brumbálova slova byla tak podmanivá a vysvětlení znělo tak přirozeně, že i Black a Hermiona se přistihli, jak jsou přesvědčení.

„Můj mladý synovec,“ Severus napodobil ředitelův tón, „je upřímnější než vy. A co se týká tebe, Blacku,“ otočil se k bývalému soupeři, „nikdy se ho znovu nedotkneš.“

Položil ruku na Harryho ramena.

„Pojď, chlapče. Je čas jít spát,“ pobídl Harryho. „V mžiku jsem zpět,“ ohlédl se ze dveří, „a najdu místo pro každého.“

ooOOoo

Severus nebyl hloupý. Něco se dělo, to cítil celkem přesně, ale ani jeho ostré smysly mu neřekly co konkrétně. Něco s jeho synovcem. S tím… brilantním, vážným, milým a záhadně známým chlapcem.

Byla tato povědomost zbytkem posledního roku, něčím, co nemohlo být vymazáno ani paměťovým kouzlem? Nebo to bylo něco jiného? Minulý týden si tyto otázky pokládal zas a znovu.

Stejně tak cítil chlapcovo napětí. A den ode dne vzrůstající únavu. Jakoby jeho synovec nespal. Někdy měl pocit, že na chlapcově těle vidí doznívající následky různých kleteb, svalové reakce byly tak jednoznačné… hlavně Cruciatus.

Ale.

Ale.

Vždy ta ale. Kdo, pro všechno na světě, by na něj mohl uprostřed noci na Snape Manor, bez vstupu do domu a pokoje, sesílat kletby? Zkontroloval letaxové spojení, ochrany, dokonce na chlapcův pokoj položil i strážní kouzlo, které mělo signalizovat, kdyby jím někdo prošel.

Ale nic a nikdo do jeho pokoje nevstoupil. Nicméně chlapec vypadal více a více vyčerpaný. No, Severus na jeho tváři nic neviděl – ale jeho pohyby byly jednoznačné.

Maskovací kouzla. To zatracené děcko používá nejspíš i nějaké zkrášlovací. Něco skrývá.

Severus nikdy nebyl důvěřivý muž. Byl si samozřejmě vědom toho, že se z něj během posledních dvaceti let stal příliš velký paranoik, ale ten chlapec před ním opravdu něco skrýval. Proč? Na to nedovedl odpovědět.

Čas od času se chystal na to pitomé děcko seslat Revelo, ale vždy se zastavil. Nějak chtěl, aby mu ten kluk povyprávěl svůj příběh sám. Tak jako když Severusovi vyjevil pravdu o jejich vztahu. Bez nějakého donucení, nátlaku, křiku nebo výhružek. A proti vůli Brumbála. A to bylo něco!

Zvláštní vztah mezi chlapcem a Brumbálem byl trochu matoucí, mírně řečeno. Nikdy neviděl nikoho – kromě Voldemorta a jeho následovníků – kdo by se starci tak otevřeně postavil. A ten kluk to udělal a více než jen jednou. V nemocnici zachytil jeden z jejich sporů. A i později existovalo pár dalších náznaků o podobných hádkách. Dokonce i Brumbál přiznal, že měli své neshody.

Divné. Chlapci bylo sedmnáct, ne? Ale pak… kým byl, aby vzdoroval Brumbálovi? Kdo byl jeho bratr, že zplodil tak tvrdohlavé dítě?

Po posledně zmíněné otázce, která se vynořila, začal Severus procházet rodinné dokumenty a osobní věci, aby se dozvěděl něco o svých vlastních kořenech. Moc toho nenašel: jen rodný a úmrtní list, přičemž to druhé potvrdilo chlapcův příběh o okolnostech bratrova úmrtí. Zmiňoval mučení Quietuse Snapea různými kletbami, ale byl to Cruciatus, který ukončil jeho život.

Žádné obrázky, žádné další dokumenty, vůbec nic. Pokud chce vědět něco víc, bude se muset zeptat Brumbála nebo toho divného kluka.

Nicméně na krbové římse našel nějaké fotky sebe a toho hocha. Byli na nich zachycení, jak sedí proti sobě na pohovce v salónku, svoji ruku měl položenou na chlapcově rameni, zatímco ten se o něj pohodlně opíral… Ale na té fotce bylo i něco divného – hoch byl mladší, ale extrémně, téměř nemocně štíhlý, jeho lícní kosti viditelně trčely a oči obkreslovaly tmavé kruhy. Vypadal tak bídně, že jeho současný mizerný stav mohl být považovaný za normální.

Trpěl chlapec nějakou nevyléčitelnou chorobou? Rozhodl se Brumbál jmenovat ho jako opatrovníka proto, aby našel lék? V tom případě, proč mu o tom problému nic neřekli?

Jak dny jeden po druhém ubíhaly, dospěly k oné neslavné události, která nakonec vyústila ve smrt Fredericka Weasleyho. Řád se přestěhoval na Snape Manor, k Severusovu obrovskému znechucení. V tu noc útoku se chlapec smrtí mladého Weasleyho zlomil a byl to Severus, kdo ho doprovodil do jeho pokoje. Od té doby, co se tam chlapec nastěhoval, to byla první příležitost, kdy Severus do pokoje vstoupil. A cítil přítomnost jakýchsi kouzel… Tišících kouzel seslaných na pokoj. Pocítil silné nutkání chlapce popadnout a vyptat se ho na ně, ale ten ležel jak podťatý, takže ho Severus nechal spát a místo toho zaútočil na ředitele.

„Albusi, musím s vámi mluvit,“ pronesl hned, jakmile byli sami. V tu dobu už každý získal prostor, kde stráví noc. „Kvůli tomu klukovi.“

„Ne teď, Severusi,“ zavrtěl hlavou Albus. „Musím se obrátit na Poppy a Cassiu, a také musím mluvit s Weasleyovými. Zítra se setká správní rada a pozítří odpoledne bude soud s Luciusem Malfoyem. Musím kvůli úmrtím a novému školnímu řádu kontaktovat Arcuse. Nepamatujete si to, ale Lucius jako ředitel v několika bodech změnil školní řád a my musíme obnovit starý… Promiňte mi to, můj drahý chlapče, ale pokud chcete odpovědi, musíte se zeptat chlapce.“

„Ne, Albusi. Nechci ho konfrontovat. Jsem si jistý, že vy znáte odpovědi na mé otázky a…“

„Ne,“ řekl Brumbál pevně. „A věřte mi, pokud vám něco neřeknu, nepotřebujete to vědět.“

„Hodil jste odpovědnost na toho chlapce, Albusi. To k němu není fér.“ Severus se zhluboka nadechl. „Dobře. Dohodněme se. Upřímně mi odpovíte na jednu otázku a já neopustím Řád.“

„Severusi, nevydírejte mě,“ pronesl Brumbál unaveně. „Na takovéto hry nemám čas.“

„Ani já ne,“ odvětil chladně Severus.

V tichu na sebe hleděli. Nakonec si Brumbál povzdechl.

„Jedna otázka, Severusi.“

„Je ten kluk nemocný, Albusi?“

K Severusovu překvapení ředitel zavřel oči, dlaně přiložil ke spánkům a unaveně si je začal masírovat.

„Na to není snadné odpovědět, Severusi. Technicky není nemocný. Žádnými takovými neduhy netrpí.“

„Ale?“

„Ale má hluboké vnitřní šrámy. Během dětství se k němu špatně chovali a to má dopad na jeho fyzické zdraví.“

„Chcete říct, že byl týraný, Albusi?“ zpříma se zeptal Severus.

„To je druhá otázka, Severusi. Nemůžu…“

„Byl týraný? Řekněte mi to, Albusi, pro Merlina!“ zařval Severus na ředitele a popadl starce za paže. „Odpovězte, odpovězte mi, prosím!“ Poslední slova byla spíš úpěnlivá prosba než jeho obvyklé nic neříkající dotazování.

„Ano, byl, Severusi,“ zašeptal ředitel poraženě. „Ale, prosím, neptejte se ho na to. Až bude cítit, že vám zase může věřit, se vším se svěří.“

Zatraceně. Zatraceně, zatraceně, opakoval pro sebe Severus, i když už ležel v posteli. Měl synovce plného záhad, který byl týraný – a jemuž měl předstírat, že je otcem. Ideální základ pro dobrý vztah, pomyslel si. Musel se pokusit získat důvěru týraného děcka – týraného a pravděpodobně ještě víc paranoidního, než byl on sám, Severus Snape. Neměl ponětí, jak začít.

ooOOoo

Dveře tiše zaskřípaly, jak někdo vstoupil do laboratoře.

„Můžu ti pomoct?“

Severus zvedl oči. Chlapec vypadal zdravější než předchozí den – dobrý spánek měl na něj zázračný vliv. Zkoumal črty známé tváře – stále na ní bylo znát vyčerpání a bolest, roky utrpení nemohly být vyléčeny jednou klidnou nocí. Jeho oči byly potemnělé a zasmušilé. Chudák kluk.

„Jestli chceš…“ pokrčil rameny.

Chlapec opatrně přistoupil a nahlédl do kotlíku.

„Modifikovaný vlkodlačí lektvar, že?“ podíval se na Severuse přes kotlík.

„Nemohl jsem odolat pokušení zkusit si to sám,“ Mistr lektvarů nechal zahrát kolem rtů malý úsměv.

„To ty jsi ho vytvořil,“ chlapec se usmál zpět a natáhl se přes stůl, aby prošel ingredience.

„V článku je napsáno, že jsi mi hodně pomohl.“

Chlapec k němu stočil zrak. V okamžiku, kdy světlo dopadlo na pohublou tvář, všiml si Severus namodralé pohmožděniny. Téměř v mrákotách natáhl ruku a dotkl se nateklé kůže.

„Co je tohle?“

Chlapec váhavě zvedl prsty k tváři.

„Och,“ přestal se usmívat. „Sirius mi včera pár vrazil, protože…“

„Vím,“ zavrčel Severus a pocítil náhlou zlost. Když chlapec uslyšel ostrý tón, přikrčil se. Severus se lehce dotkl jeho ramene. „Nezlobím se na tebe, ale na Blacka. Neměl žádné právo tě uhodit.“

„Ale já…“

„Přestaň. Celý příběh jsem si vyposlechl od slečny Grangerové a ředitele. Dnes ráno jsem mluvil i s panem Nottem. Udělal jsi to, co jsi považoval za nejlepší. Bylo to hloupé, ale útok nebyla tvá chyba.“

„Fred byl můj přítel,“ pronesl náhle chlapec a Severus byl opravdu zaskočený. Nebyl zvyklý na takovéto situace, na truchlící chlapce… „On s Georgem byli skoro první lidé, kteří mě ve škole přijali, i když jim bylo řečeno, že jsi můj otec. A teď, je mrtvý… A já mu nikdy nepoděkoval za to, že se pokusil zachránit naše životy,“ chlapec se nahrbil a přitiskl čelo na stůl. Severus se rozhodně cítil jako idiot.

Co by se vzlykajícím chlapcem měl dělat? Co dělají rodiče v takovéto situaci? Kdyby byl ten kluku trochu mladší… ale bylo mu sedmnáct! Nemohl si vzpomenout na žádnou situaci, kdy by jako dospělý plakal…

Ne. Jednou ano. Když se dozvěděl o Annině smrti. Severus si najednou na to odpoledne jasně vzpomenul. Byl ve svém bytě v Londýně. Pár minut předtím se vrátil domů a vzal si výtisk Denního věštce, aby si ho prošel během svého relaxačního šálku čaje. Když poprvé zachytil nadpis, pomyslel si, že je to chyba.

‚Znamení zla nad Black Manor‘ zněl nadpis článku na první straně. A na obrázku se hýbali ministerští bystrozorové; oběti byly nehybné. Anne.

A jiná vzpomínka – jeho první zabití. Děti, dospělí… Pocit, že udělal něco nenapravitelného, něco tak strašného, co mu nemůže být nikdy odpuštěno…

Tento kluk se nyní obviňoval ze smrti přítele.

Pomalu, nejistě obešel stůl, přibližoval se tak opatrně, jako by chlapec byl plaché zvíře, a přidřepl si vedle něj.

„Nebyla to tvoje vina, Quietusi,“ poprvé, co si pamatoval, nazval chlapce jeho jménem. „Byla to jen nešťastná chyba. Pokusil ses zachránit pana Notta. Nic špatného jsi neudělal.“

Teď chlapec skoro zaskučel. Severus cítil srdce tepat až v krku. Co udělal špatně? Viděl, jak chlapcovy nehty škrábaly po pevném povrchu stolu. Poté hoch zatnul pěsti tak silně, že mu zbělely, a nečekanou silou praštil do nábytku.

„Měl jsem být opatrnější. Nejsem nic víc než nezodpovědný idiot…“ Harryho hlas se zlomil, protože nebyl schopen slova.

„Ne,“ Severus se cítil ztracený. V utěšování nebyl moc dobrý. „Nejsi nezodpovědný. Nejsi idiot. Nebyla to tvá chyba,“ dobrý bože, kolikrát bude muset opakovat tyto věty, aby to truchlící děcko přesvědčil?

„Nechci už žít,“ chlapec se téměř dusil vzlyky.

Severusovi se zastavilo srdce. To byl jeho vlastní pocit. Kolikrát si přál to samé, když si připomněl své vlastní chyby, viny, hříchy?

Ale…

Ale…

Zase ta zatracená ale. Chlapec určitě neměl hříchy podobné těm jeho! Proč byl tedy tak zoufalý?

Se stisknutými rty Severus popadl obě chlapcovy ruce za zápěstí, téměř ho od stolu odtrhl, aby donutil mladíka otočit se k němu.

„Podívej se na mě,“ povzdechl si, jak potlačoval své vlastní pochyby. „Podívej se mi do očí.“

Pomalu, pomaličku chlapec otočil slzami zmáčenou tvář k Severusovi a téměř nemohl dýchat.

„To-není-tvoje-chyba,“ Severus se zastavil po každém slově. „Podívej. Tohle je válka a každá válka má své vlastní oběti. Někdy se nemůžeš vyhnout ztrátě lidí, kteří jsou ti blízcí.“

Rychlé mrknutí a zrazený pohled a Severus si najednou uvědomil, že ho ten kluk považuje za jednoho z těch ztracených. Ruce v jeho sevření ochably a ramena poklesla.

„Vím,“ přišla slabá, ochraptělá odpověď. „Ale nemusí se mi to líbit.“

„Ne, nemusí,“ souhlasil Severus.

„Od teď už nic nebude stejné,“ zašeptal chlapec.

„Život je vždy takový,“ mumlal Severus.

„Vím,“ chlapec sklonil hlavu, ramena se mu zase třásla a zhroutil se dopředu na Severusovu hruď. Mistr lektvarů ztuhl překvapením, ale odolal nutkání uskočit dozadu. Toto bylo něco, co nikdy předtím nezažil. Nebyl utěšující typ, takže nikdo nikdy nestál o jeho útěchu. Ale… nebylo to zcela nechutné. Naopak, byl to příjemný pocit, a tak chlapce poplácal po zádech, dle jeho názoru konejšivě, a nechal ho plakat. Když chlapec ucítil jeho přijetí, objal Severuse a na okamžik se uvolnil.

„Děkuji ti, Severusi,“ řekl a utíral si oči do rukávu. „Ale myslím, že bychom měli zkontrolovat tvůj lektvar. Smrdí.“

Severus, ke svému vlastnímu překvapení, náhle pocítil neochotu chlapce pustit, ale lektvar skutečně páchl. Vyskočil na nohy.

„To je v pořádku,“ usmál se na hocha, popadl ho za ruce a pomohl mu vstát. „Ale musíme si pospíšit. Za pár minut bude nejvyšší čas na další fázi.“

„Jistě.“

V příjemném tichu pracovali rychle a až poté, co lektvar klidně bublal nad ohněm a vše bylo připraveno na třetí fázi, si na chvilku sedli. Po zahlédnutí modřiny na chlapcově tváři se Severus najednou zvedl, přešel ke skříni a donesl léčivý roztok.

Přistoupil k oknu.

„Pojď sem,“ mávl na hocha. Ten poslechl.

Se svraštěným obočím Severus opatrně roztíral roztok na modřinu. Chlapec trochu ztuhl, ale pod jemným dotekem se uvolnil.

„To je hezké,“ usmál se se zavřenýma očima. „Děkuji.“

„Není zač.“