Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7: Znovu a jinak – část 1/3

Hermiona zvedla ruku v rukavici a otřela si předloktím kapku potu z čela. Byl neobvykle slunečný den, obloha zářivě modrá a na obzoru ani mráček. Rozhodla se, že je to ideální čas kdy pomoct Lence s poněkud zanedbanou zahradou, a také si říkala, že by to mohl být dokonalý způsob, jak zaměstnat děti - a svoje myšlenky.

„Tyhle ne, Rose,” řekla, když se její dcera chystala vytrhnout ze země sazeničku. „Z těch vyrostou květiny. Chceme vytahat jen ty, které vypadají takhle. Vidíš?”

Rose se naklonila, aby si malou zelenou rostlinku prohlédla zblízka. „Proč, mami? Nevyrostou z nich taky pěkné kytičky?”

„Ne, to je plevel, srdíčko. Dusí květiny a nedovolí jim růst. Proto ho chceme vytrhat, aby byly naše květiny krásné a zdravé.”

„Aha,” odpověděla Rose s očima plnýma pochopení a pustila se do trhání plevele.

Hermiona se usmála, a pak se přes rameno podívala na Huga a rozesmála se naplno. Umístila batole do magického ekvivalentu ohrádky - druhu štítového kouzla používaného kouzelnickými rodiči, které se naučila od Molly. Mohl jít jen tak daleko, jak mu kouzlo dovolilo. Snesla mu spoustu hraček, se kterými si mohl hrát, ale Hugo byl příliš zaujatý průzkumem. Sledovala, jak se rozběhl tak rychle, co mu jeho krátké nožičky dovolily, vrazil do magické bariéry, odrazil se od ní a spadl na zadek. Šťastně se zachichotal a udělal to znovu. A znovu. A znovu.

Hermiona se smíchem zavrtěla hlavou a vrátila se k plení. Věděla, že by tu práci mohla dokončit mnohem rychleji, kdyby použila magii, ale dotýkat se země rukama bylo něco, co ji uklidňovalo - a doufala, že fyzická práce by mohla zaměstnat její pozornost.

Povzdechla si. Ať to bylo jakkoliv, neznamenalo to žádný rozdíl; myšlenky se jí stále nevyhnutelně obracely k Severusovi, ať chtěla nebo ne.

„Přinesla jsem další květiny!” zavolala Lenka, která vešla do zahrady. V ruce držela bednu se sazenicemi, takže branku za sebou zavřela nohou. „Ach, doufám, že jste dávali pozor na rotulice. V tomhle ročním období je jich docela dost a nechceme, aby tu někdo poletoval.”

Rose se zachichotala: „My plejeme!”

„Ano, to vidím,” odpověděla Lenka, přidřepla vedle holčičky a otřela jí z nosu kus hlíny. „A děláš to moc krásně.” Pak si klekla na zem vedle Rose a pustila se do práce.

Když byl plevel odstraněný, začaly se sázením. Hugo se unavil a podřimoval na přikrývce, kterou mu tam Hermiona nachystala. Rose se prací na zahradě dobře bavila, ale nakonec také podlehla potřebě spánku a schoulila se na deku vedle svého bratra.

Poté, co zasadily polovinu sazeniček, donesla Lenka kousek chleba a sýr a obě čarodějky se posadily na malou svačinku, povídaly si a užívaly si teplého sluníčka.

„Zdá se, že jsi na tom mnohem lépe - no, lépe, než jsi byla,” řekla Lenka. Měla zavřené oči a obličej obrácený k nebi.

„Hm,” zamumlala Hermiona na souhlas, utrhla stéblo trávy a točila jím mezi prsty. „Teď je to jiné.”

„Jak to?”

Hermiona pokrčila rameny. „Je naživu. Ať už se mnou chce mít něco společného nebo ne, dostal svou druhou šanci. S tím se můžu spokojit.”

„Ale ne být šťastná,” dodala Lenka chápavě.

Hermiona se smutně usmála. „Můžu být šťastná za něj… to bude muset stačit.”

Lenka otevřela oči, natáhla ruku a položila ji na Hermioninu. „Je to teprve týden. Jsem si jistá, že na mou sovu brzy odpoví.”

„Ty i já víme, že pravděpodobnost, že se mnou bude chtít mít něco společného, je mizivá.”

„Ale možná -”

Hermiona zavrtěla hlavou a přerušila ji: „Ne. Možná si nevybavuji všechno s plnou jasností, ale moje instinkty mi říkají, že bude kvůli aktivaci té koule naštvaný, nepříjemný… možná dokonce zahořklý. Nebude mě chtít vidět.”

Lenka si povzdechla a připustila, že Hermiona se ve svém předpokladu pravděpodobně nemýlí. „Požádala jsem ho, aby se vrátil do Británie. Taťka se ho snaží přesvědčit. Bylo by hezké vídat ho častěji a už bychom nemuseli jeho spojení s naší rodinou tajit. Nelíbí se mi, že se musí skrývat - za celý život už se naschovával dost.” Lenka soustředěně svraštila obočí. „Nevím, jak se rozhodne.”

„Zbožňuje tě, víš. Vrátí se, už jen kvůli tomu, že jste ho o to požádali.”

„Myslíš?”

„Nikdy jsem si nebyla ničím jistější. Vrátí se.“

Lenka se usmála. „To bude krásné. Strašně mi chybí.“

Hermiona polkla a pak se na Lenku rozverně usmála. „Mně taky.“

Světlovlasá čarodějka se na ni zadívala a její šedé oči jako by hledaly nějaké nevyřčené tajemství. „Ty ho opravdu miluješ, že ano?“

Hermiona sklopila oči ke stéblu trávy, které držela v ruce. „Vzpomínky možná blednou, ale city ne. Pořád ho miluju. Vždycky budu.“

Lenka otevřela ústa, aby odpověděla, ale její odpověď přerušil přílet velké hnědé sovy pálené, která vplula do zahrady s kusem srolovaného pergamenu přivázaného k noze. Do Hermionina žaludku jako kdyby s přibližujícím se opeřencem spadl kámen; musel být od Severuse.

Sova přistála vedle Lenky a tiše zahoukala. Mladá žena odvázala provázek upevňující pergamen.

„Přinesu jí něco do zobáku,“ řekla Hermiona a s třesoucíma se rukama se odlepila od země a vběhla do domu. Rychle popadla soví pamlsek, ale pak se zastavila a zapřela se dlaněmi o pult. Několik hlubokých nádechů jí pomohlo zklidnit nervy, takže se mohla narovnat a vrátit se do zahrady.

„Tumáš,“ řekla sově a podala jí pamlsek. Sova vzala kousek masa do zobáku, roztáhla křídla a odletěla směrem, odkud se objevila.

Hermiona se otočila k Lence, která už otevřela dopis a začala číst, přešlápla z nohy na nohu a vyčkávala. „Tak co? Co se tam píše?“ zeptala se po chvíli.

„Hm? Aha. Píše, že táta se za pár týdnů vrátí. Není to skvělé?“ Lenčiny oči dál putovaly po pergamenu. „Měl docela štěstí, že našel ty přísady do lektvarů, které hledal, a myslí si, že bude mít pěknou zásobu vlkodlačího lektvaru, který prodá… no, ministerstvu země, ve které žije.“ Lenka omluvně vzhlédla.

Hermiona věděla, že by si Lenka přála, aby jí mohla prozradit, kde Severus žije - ta čarodějka z nepochopitelných důvodů věřila, že kdyby ji Severus uviděl, věci by zapadly na své místo - ale jeho poloha byla pod Fideliem a strážcem tajemství byl sám Severus. Pokud ji nechtěl vidět, neměla žádné jiné východisko.

„To je milé,“ pípla Hermiona. Znepokojeně se kousla do spodního rtu a pak vyhrkla: „Zmínil se o mně?“ Načež zrudla a zavřela oči, ponížená svým nedostatkem sebekontroly.

Lenka pokračovala ve čtení a po chvíli přikývla.

„Můžu se podívat?“

„Ach, Hermiono,“ začala a pak zavrtěla hlavou. „Myslím, že nechceš…“

„Ne, chci. Myslím, že to potřebuju. Prosím?“

Lence byl ten nápad viditelně nepříjemný, ale po krátké odmlce jí se smutnýma očima list pergamenu podala.

Hermiona ucítila, jak jí z tváře vyprchává krev. Věděla, že to není pravděpodobné, ale doufala, že třeba bude souhlasit s tím, že se s ní alespoň jednou setká. Možná. Pomalu natáhla ruku a uchopila pergamen, i když podle Lenčiny reakce už znala odpověď.

Pokud jde o vaše dotazy týkající se slečny Grangerové, ano, byl jsem ovlivněn kouzlem. Ano, mám na tu událost vzpomínky. Bohužel se zdá, že na rozdíl od vzpomínek slečny Grangerové se jejich jasnost nezmenšuje. A ne, nemám zájem se s tou nesnesitelnou vševědkou, která si dovolila narušit tak vtíravým způsobem mé soukromí, setkat ani s ní mluvit. Pokud ji už nikdy neuvidím, bude to příliš brzy.

Hermiona sebou trhla, jako by dostala fyzickou ránu; po muži, který ji znal a miloval, nebylo ani stopy, zůstal jen sardonický profesor, který k ní necítil nic víc než nechuť a pohrdání. Přejela konečky prstů po pergamenu a známé písmo se jí rozostřilo, jak se snažila zadržet slzy - už jí ze všeho toho pláče bylo špatně. Rozvážně se nadechla a pak pomalu vydechla.

Pamatoval si všechno - jak se milovali, smáli se a žili… a rozhodl se. Ona bude muset žít s následky. Nic jiného nemohla dělat.

Tiše podala pergamen Lence a pak se vrátila k záhonu a sazenicím.

V létě vykvete nový život.

***

Hermiona nedokázala říct, kdy z ní definitivně vyprchaly poslední vzpomínky na život, který sdílela se Severusem. Jednoho rána se prostě probudila s pocitem, že to všechno byl jen sen - a kdyby ho stále tolik nemilovala, možná by si dovolila uvěřit, že tomu tak bylo.

***

Hermiona rychle zapadla ke Třem košťatům, a jakmile se ocitla uvnitř, stáhla si kapuci pláště z hlavy. Přišla o čtvrt hodiny dřív, ale to nevadilo, teď se mohla pár minut zahřát, než dorazí Minerva.

Poté, co si u Rosmerty objednala teplý máslový ležák, usadila se ke stolu poblíž okna. Výhled jí zkreslovaly kapky deště, ale krátila si čas pozorováním kolemjdoucích. Usrkávala ze svého nápoje a nechala sladké teplo, aby rozpustilo chlad. Minerva jí vyprávěla o malém domku v Prasinkách, který byl na prodej - vlastně, jak se ukázalo, byl to přímo Minervin domek. Žena tam léta trávila letní prázdniny místo pobytu na hradě, protože potřebovala soukromí. Jakmile se však stala ředitelkou, domek pronajala, protože potřebovala být na hradě celoročně. Předchozím nájemníkům se však nedávno narodilo další dítě a přestěhovali se do většího domu. Minerva se rozhodla nemovitost raději prodat, než ji znovu pronajímat. Když se z doslechu dozvěděla, že Hermiona hledá dům, okamžitě jí poslala sovu, že její domek by mohl být pro Hermionu a děti ideálním domovem.

Hermiona v to rozhodně doufala; hledala už týdny, ale nic z toho, co viděla, jí nevyhovovalo. Cítila se strašně provinile, že zůstává tak dlouho u Láskorádových, i když Lenka stále trvala na tom, že je ráda, že je tam má. Hermiona však věděla, že je čas začít znovu budovat svůj život, a nový domov byl skvělým začátkem… jen kdyby nějaký našla.

Dveře do lokálu U tří košťat se otevřely a dovnitř vstoupila Minerva zavírající velký deštník. Hermiona jí zamávala a žena se k ní okamžitě prodrala davem. „Vidím, že jsi měla možnost uschnout,“ poznamenala starší čarodějka svým obvyklým úsečným tónem, ačkoli její oči zůstaly vřelé. „Tak ráda tě vidím, drahoušku. Jsi připravena prohlédnout si domek, nebo bys ráda nejprve dopila?“

Hermiona se usmála a postavila se. „Jsem připravená. Docela se těším, až si ten dům prohlédnu.“

„Dobře, tak se nebudeme zdržovat. Pojďme.“ Minerva se otočila na patě a vrátila se ke dveřím, Hermiona ji následovala. Když vyšly ven, chystala se ředitelka otevřít svůj velký deštník, když tu náhle přestalo pršet a zpoza mraků vykouklo slunce. „Ach, to je dobře. Aspoň trocha štěstí. Pojďme.“

Obě čarodějky si při cestě ulicemi Prasinek přátelsky povídaly. Hermioně se líbila představa, že bude žít v kouzelnické komunitě, a navíc se dostatečně blízko nacházelo několik mudlovských vesnic, kde by děti mohly navštěvovat základní školu, kdyby se pro ni rozhodla. Byla k sobě také natolik upřímná, aby si přiznala, že se jí také docela líbí představa, že až děti odejdou, bude blízko Bradavic. Sice by jim do života ve škole nezasahovala, ale cítila by se lépe, kdyby věděla, že je v případě potřeby snadno zastihne.

Konečně se zastavily před omšelým kamenným stavením. „To je ono,“ prohlásila Minerva stroze, ale ne nevlídně. „Potřebuje trochu opravit, ale to není nic, co by nespravila trocha magie.“

Hermiona přikývla a otočila se, aby si prohlédla exteriér chalupy. Břidlicová střecha se zdála být ve výborném stavu, ale až budou uvnitř, zkontroluje, zda do ní nezatéká. Stavba zoufale potřebovala natřít, ale to se jistě dalo zvládnout. Kamenná zeď, která obklopovala pozemek, byla na několika místech pobořená, ale ani to nebylo těžké opravit. Následně si všimla rysů, které se jí líbily: spousta oken znamenala přirozené světlo; zahrada by byla šikovná pro děti na hraní; a dokonce na pozemku rostl i velký strom - s perfektní větví, na kterou by se dala zavěsit houpačka.

Hermiona se s úsměvem obrátila k Minervě a řekla: „Je to krásné. Můžeme jít dovnitř?“

„Samozřejmě.“

Hermionu potěšilo, že domek je větší, než se zdál zvenčí, a že je tu spousta místa, takže by se dal v případě potřeby rozšířit. Nahoře byly tři ložnice a dvě koupelny a v jednom z pokojů se nacházel natolik velký krb, aby se dal napojit na letaxovou síť. V přízemí byla malá místnost s toaletou, pracovna, jídelna, velká kuchyně a obývací pokoj. Kuchyň vyžadovala předělávku, ale zbytek domku byl téměř dokonalý. Několik nátěrů stěn i dřevěného obložení by dokázalo zázraky, stejně jako nové nalakování dubových podlah.

Hermiona vstoupila do obývacího pokoje. Šlo o krásný prostor s dalším velkým krbem. Zamračila se a zeptala: „Kde jsou dveře do zahrady?“

„Obávám se, že tu žádné nejsou,“ odpověděla Minerva. „Ale bude docela jednoduché udělat dveře přímo z kuchyně.“

„Ne,“ zavrtěla Hermiona hlavou a zadívala se na zadní stěnu obývacího pokoje. „Myslím, že…“ Naklonila hlavu na stranu a studovala stěnu. „Myslím, že francouzské dveře vedoucí do zahrady by právě tady vypadaly krásně.“ Přikývla; v duchu to viděla zcela jasně. „Ano, myslím, že to by bylo skvělé.“

Minerva trpělivě čekala, zatímco Hermiona znovu prozkoumávala celý dům. Dokázala si představit, jak v domku vyrůstají děti, jak se v jídelně konají oslavy narozenin a rodinná setkání, jak v kuchyni voní sušenky, jak Severus vaří v konvici na kamnech čaj…

Hermionin tok myšlenek se zastavil a ona záměrně odsunula stranou krátký záchvěv melancholie, který si teď se Severusem spojovala; to, o čem uvažovala, je její budoucnost, on se rozhodl, že se na ní nebude podílet.

Přinutila se soustředit na úkol, který měla před sebou - zastavila se uprostřed vstupní haly a představila si, jak by to tu vypadalo s trochou barvy a úsilí. Dům byl teplý a přívětivý; cítila se tu dobře… jako kdyby to měl být její domov. Vychutnávala si ten pocit pohodlí a důvěrné známosti; připadalo jí to jako znamení, že se jí a dětem v něm bude dobře žít. Rozhodla se a vrátila se do obývacího pokoje, kde na ni čekala Minerva.

„Tak co myslíš, Hermiono?“

Široce se usmála a prohlásila: „Je to perfektní.“

***