Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Slzy, zbytečné slzy

Kapitola druhá: Trocha Přesvědčování

Slzy, zbytečné slzy
Vložené: Jimmi - 25.11. 2022 Téma: Slzy, zbytečné slzy
Méry nám napísal:

Slzy, zbytočné slzy
preklad:  Méry

 
Tears, Idle Tears


Pôvodná stránka prekladu: už neexistuje

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola druhá: Trocha Přesvědčování

Stála před dveřmi do komnaty prefektů a přemýšlela, jestli to opravdu chce udělat. Našla ho a sledovala ho až sem. To bylo před deseti minutami a teď byla tady – nervózně postávala před dveřmi a cítila se hloupě. Byl příšerný k ní i jejím přátelům. Dokonce řekl, že chce, aby zemřela! Opravdu si zasloužil její laskavost? Tu, kterou se mu chystala ukázat? Zasloužil si její odpuštění? Slyšela zvuky zpívajících lidí. Přibližovali se. Pokusila se zaměřit na jejich zpěv.

„Dej mi trochu

Dej mi trochu tvé lásky

Já dám trochu

Dám trochu mé lásky tobě

Je toho tolik, co potřebujeme sdílet

Tak pošli mi úsměv a dokaž, že ti na mně záleží.“

Koledníci ze sebe vydávali další a další zvuky. Opravdu se toto chystala udělat?

„Dám ti trochu

Dám ti trochu mé lásky

Tak dej trochu

Dej mi trochu tvého času

Pohleď na muže se smutným pohledem,

Oh vezmi jej za ruku a uvidíš – budeš překvapena.“

Rozhodla se. Řekla heslo a portrét se otevřel.

Společenská místnost byla příliš velká na to, aby mohlo být použito slovo skromné. Gauč a židle byly velké a pohodlné. Stěny byly lemované knihovnami, které obsahovaly knihy, které by člověk ve školní knihovně nezahlédl. Barvy byly tmavé, hřejivé a bohaté – díky nim byl pokoj velmi „živý“. Přála si strávit v této místnosti věčnost a přečíst každou knihu, ale musela se soustředit na to, proč sem přišla. Její cíl ihned jak přišel, zapálil oheň v krbu, našel si místo na velkém gauči a pozoroval nějaké drahé a nic neříkající dárky. Pomalu přešla až ke gauči a sedla si na druhou stranu, otočila se k němu, aby mu čelila.

„Ahoj, jaké jsou tvé Vánoce?“ zeptala se mile a jasně.

Přes tvář mu okamžitě přejel výraz šoku. Mluvila s ním? Jeho pohled se změnil na chladný a tázavý.

„Co chceš?“ Byla jeho odpověď. Byl chladný a pokoušel se být zastrašující. Naštěstí pro ni mu na to neskočila. Jen předstíral naštvaného.

Povzdychla si. Opravdu si myslela, že to bude jednoduché? Rozhodla se s ním jednat jasně a upřímně.

„Jen jsem si myslela, že řeknu „ahoj“ nakonec – jsou přeci Vánoce...“

„Oh, opravdu? Nevšiml jsem si.“ Odpověděl ji sarkasticky. Začala znovu, trochu pomaleji. „A doufala jsem, že bychom mohli hodit minulost za hlavu a více se poznat, promluvit si.“

Cítila se velmi zvláštně z toho, jak na něj šla přímo. Dokonce trochu hloupě. Ale už nebylo cesty zpět.

Byl, obrazně řečeno, uzemněn. Nemohl té holce uvěřit. Pokoušela se být přátelská! To nemohl připustit.

„Neměla bys cvičit své dva čokly?“ Odpověděl.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Co očekávala? Trochu otrávená jeho odpovědí, pokračovala.

„Jen se pokouším vylepšit tento den, když máme očividně oba špatnou náladu.“ Řekla tak odvážně, jak jen to šlo. „A pokud mí přátelé jsou psi, ti tvoji jsou lumíci*.“

Zlomyslně se na něj usmála, aby naznačila, že si z něj jen utahovala. Doufala, že to zabere. Navalila se na ni vlna naděje. Viděla, jak se v jeho kouřivých očích zatřpytilo a jak koutky jeho rtů sebou lehce zaškubaly. Ale stejně rychle jak to přišlo, tak to i odešlo. Povzdychla si.

„Co tě nutí si myslet, že zrovna ty můžeš zlepšit jakýkoliv den na lepší? Raději bych byl sám.“ Vyprskl. Pokoušel se nezasmát nad její velmi pravdivou poznámkou.

Ona byla trochu raněná, ale tím více odhodlaná. Pokračovala dál.

„Prosím tě. To si myslíš, že ty můžeš tento den zlepšit tím, že budeš všude trucovat? A to, jak si vypadal během oběda, naznačuje, že nechceš být sám.“ Velká chyba.

„Kdo říká, že jsem trucoval? A ty jsi mne pozorovala?“ Řekl s malým úsměvem, který náhle protáhl jeho tvář.

Věděl, že už nějakou chvíli vysílala pohledy jeho směrem. Zprvu jej to otravovalo a udělalo lehce rozčíleným. Ale eventuelně, jeho hněv přerostl ve zvědavost. Dívala se na něj jakoby se … starala nebo něco podobně zvláštního. Dokonce i on se na ni začínal dívat. Ale, rozhodně ji nemohl vinit. Dokázal by se zamilovat sám do sebe!“

„Ne, že bych tě obviňoval.“ Pokračoval. „Já jsem ďábelsky krásný a okouzlující.“ Ušklíbl se.

Arogantní: Ne. Ani trošičku. Zachichotal se sám pro sebe. Věděl to. Jen se jí rád dostával pod kůži. Věděl přesně, kde zmáčknout, kde tlačit tak, aby od ní dostal tu správnou reakci. Když byla naštvaná, stala se z ní tahle obrovská koule energie zabalená v téhle malé osůbce přebalená jen třemi vrstvami lidské kůže.

Musel uznat, že sledovat ji, jak se červenala, hloupě přichycena při činu, bylo svým způsobem zábavné. Byla celkem rozkošná, když byla ponížená, nebo naštvaná, nebo se usmívala nebo... kdykoliv kdy něco dělala. Její tmavé oči by se staly téměř medovými, když se nadšeně zabývala svými nápady. Když se smála s těmi, okolo ní, třpytily se s nádechem stříbra. Byla stejně chytrá a paličatá jako on. Nikdy si tyto pocity nepřipustil, na rozdíl od ní, ty pocity vzájemné přitažlivosti. Přes všechnu jeho inteligenci nedokázal akceptovat, že k ní necítí nenávist, jak si kdysi myslel že ano.

Přiložila své prsty na spánky a promnula si je.

Dělá to jen abys vybouchla, jen tě škádlí...“ Pomyslela si. Začínal jí docela lézt na nervy. Zvuk jejího hlasu ho vytáhl z jeho alternativního světa.

„Jak by se očekávalo, všimla jsem si. Je bolestně očividné komukoliv, kdo má oči, že se utápíš v sebelítosti. Jen ti chci pomoct.“ Trochu víc nevrle, než jak původně zamýšlela.

Jeho ďábelský úsměv se vytratil z jeho tváře. Ještě více naštvanější, než před chvílí si povzdychl. „Vypadni.“

„Ne.“ Rozhodla, jako by její názor bylo přesně to, co tento spor vyřeší. Podíval se na ni v nevíře. „Fajn.“ Bylo vše, co řekl.

Zvedl se a rozešel se ke dveřím do haly. Nedostal se daleko, když za sebou uslyšel jemné kroky. Zastavil se, pomalu potřásl hlavou. Očividně byla mnohem více tvrdohlavá, než si myslel. Rozzlobil se.

„Jdi pryč!“ zvedl hlas tak rychle, že trochu uskočila. Když se dala dohromady, odpověděla mu se stejnou silou.

„Ne!“ Zakřičela.

A bylo to. Už toho měl dost. Otočil se, aby uviděl, že jsou od sebe jen pár stop. Přešel k ní a narazil ji do zdi. Zanaříkala.

„Proč?“ Zasyčel naštvaně.

Její záda ji nyní trochu bolela. Její paže pulzovaly z jeho tvrdého stisku. Ale potřebovala pokračovat. Potřebovala to dokončit už jen pro to všechno, co bylo dnes řečeno. Pro dobrou jich obou.

„Odkdy dělám to, co mi řekneš Malfoyi? Neposlouchám tě, dokud se k tomu nerozhodnu. A navíc, jsou Vánoce sakra! Jsi osamělý. Nikdo, dokonce ani ty, by neměl být o Vánocích sám. Opravdu chceš odmítnout jedinou osobu, která je ochotna strávit s tvým ubohým zadkem trochu času?“ Řekla pomalu, aby si byla jista, že ji rozuměl každé slovo.

Ztratil řeč. Bylo v tom až moc přesvědčení a upřímnosti na to, aby ji nevěřil. Opravdu tohle dělala?

Pustil ji.

„Proč se staráš? Nenávidíme se.“

Bylo to řečeno tak slabě a jemně, ale ta otázka byla hlasitá, a tak chaotická, že jí to málem zranilo uši. Proč se ona starala? Myslela si o něm, že je to arogantní, nabubřelý idiot, který ji vždy dovedl jen do sporů. A tady byla, snažila se jej přesvědčit o tom, že dnes nemusel být sám, ani dnes ani jindy. Byla si jistá tím, jaká byla odpověď na tuto otázku, ale to ji děsilo. Rozhodla se to pro tuto chvíli odsunout.

„Není pravda, že tě nenávidím. Aby byla upřímná, nejspíš to tak nikdy nebylo. Jen jsem si uvědomila, že tě neznám dost dobře na to, abych řekla něco tak silného. Jsi lidská bytost. Zasloužíš si šanci i soucit. Navíc, nelíbilo se mi, jak jsi na obědě vypadal. Vypadal jsi, jako bys to vzdal.“

Věděl, že v tuto chvíli odsouvala jeho otázku. Nevěděl, co si o tom myslet. Myslel si, že tím nejlepším vysvětlením je, že ona sama nevěděla, co tu vlastně dělá. Rozhodl se to ignorovat v zájmu toho, že na ni teď něco má. Jeho obličej se rozzářil v elegantním úšklebku.

„Pozorovala jsi mě!“ Řekl vítězně.

„Dobře, přiznávám. Pozorovala jsem tě. Jsi teď šťastný?“ Vyprskla naštvaně a protočila oči. „Trochu.“ Odpověděl.

Po momentu divného ticha se Hermiona rozhodla opět pohnout se svým plánem. „Co říkáš na to, strávit zbytek dne se mnou? Na počest zapomenutí minulosti?“

„Jako rande? Ne, díky.“

Nemohl jí uvěřit. Ona ho... prosila, aby s ní souhlasil. Nemyslel si, že ji může odmítnout. „Ne! Ne jako rande! Jsi šílenej?“

„Oh, omlouvám se. Na moment jsem si myslel, že jsi řekla, 'strávil by ses mnou den?' To dost zní jako rande, Grangerová.“

„No, tak to jedno ale nebude.“ Řekla, zděšená nad myšlenkou, že by tomu říkal rande.

„A co je to potom?“ Zeptal se.

„Dva lidé, trávící čas jeden s druhým na Vánoce. Opravdu to potřebuje nějaké jméno Malfoyi?“ Nad jejími slovy jen pokrčil rameny.

„Podívej, nechám tě i vybrat, co budeme dnes dělat, ale rozhodně se mne nezbavíš.“ Věnoval ji velmi znervózňující pohled a řekl, „Cokoliv?“

Pochytila, co tím myslel.

„Bez pochyby jsi perverzní psychopat!“ Věnovala mu hravé plácnutí do paže a pokusila se udržet své koutky od smíchu. Byla šokovaná z toho, co právě udělala. I on se zdál trochu nejistý.

Ticho narůstalo. Dracova mysl jej ale nenechávala na pokoji. Pokud byla ochotná, to zkusit, měl by i on? Nebo by to na ni měl zkusit a co nejvíce ji to znepříjemnit? Nakonec se rozhodl, že to také zkusí, ale rozhodně ji to neulehčí. Věděl, že i ona si mohla proti němu vést tu svou a že dokázala snést cokoliv, co na ní uvalil. Chtěl vidět, jak daleko je ochotná v tomto zajít.

„Fajn.“ Řekl neochotně. „Půjdeme do Prasinek. Sejdeme se u východu z hradu za dvacet minut. Ale pokud přijdeš jen o vteřinu později, celá tato šaráda končí.“

Její obličej se okamžitě rozzářil.

„Budu tam.“ Odpověděla. Přikývl.

Odcházeli každý jiným směrem, ale mysleli na to samé, „Do čeho jsem se to dostal/a?“

* obecné označení pro několik rodů hlodavců

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 30.07. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre


Re: Kapitola druhá: Trocha Přesvědčování Od: ostruzinka - 28.11. 2022
Vida a ani to tak nebolelo.

Začínají se dobře hecovat, jsem zvědavá, kam až to zajde. Díky za překlad
Keďže to nie je môj preklad, môžem kritizovať... kam to zašlo/nezašlo ma prekvapilo. Až tak, že som siahla po originále a k poslednej kapitole napísala vlastný komentár - kým som to mala čerstvé. Ja len, že som na tom pri tejto kapitole bola rovnako. Kľudne si na toto pri závere spomeň a napíš čo ty na to. Díky moc
Teda Jimmi, ty umíš namotivovat :-D. To jsem tuplem zvědavá! Každopádně to zajímavě rozehrali a jdu se vrhnout na další, jestli je! Díky:-).
Až tak? tak jo, zkusím si to zapamatovat a napíšu