Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola První: Oběd ve Velké Síni a Plán

Studený vítr ovíjel a zvonil kolem mladé ženy, když pár čerstvě napadlých stop sněhu praskalo pod jejími uspěchanými kroky. Nebyla si jistá, proč se potřebovala projít. Jen se cítila vystresovaná a trochu v žaludku nejistá. Hermiona se probudila v tento bílý Vánoční den, ne tak šťastná, jakou by měla být, a to obzvlášť v tak krásný den. Cítila, jako by jí něco chybělo, ale nevěděla co. Necítila se prázdná, to ne, prostě jen nebyla… kompletní. Nebyl zde žádný jiný způsob, jak to popsat. Prošla až k velkým dřevěným dveřím Bradavic a se vší svou silou je otevřela.

Když vešla dovnitř, co nejvíce se snažila nabrat do celého těla znovunabytý pocit tepla. Rychle přešla chodbou k Velké Síni na oběd. Uviděla spousty studentů, jak již odcházeli a doufala, že o něj nepřišla. Celá tato procházka ji udělala hladovou. Když vešla do síně, uviděla své dva nejlepší kamarády. Seděli k ní perfektně. Divoký zrzek k ní seděl svou loajalitou a srdcem. Kluk s havraními vlasy zase odvahou a sílou charakteru. Společně, si prošli vícerem než kdejací dospělí a měli spojení, které mělo jen pár na světě. Musela se nad těmito myšlenkami usmát, když si sedala mezi ně, na své obvyklé místo.

„Veselé Vánoce!“ Pozdravila je hřejivě a každému z nich věnovala objetí. Rádi ji ho oplatili. Byli šťastní, že se směje. Nevěděla to, ale byla to právě ona, kdo je držel pohromadě. Její rychlá duchaplnost a mysl je zachránila z mnoha nebezpečí. Ani jeden z nich by nedokázal naleznout hlas a říci jí, jak moc pro ně znamenala, ale snažili se jí to naznačovat, jak nejlépe svedli.

„Nezmeškala jsem oběd, že ne?“ Zeptala se.

„Ne, jen jsi se trochu opozdila, to je vše.“ Řekl jí s úsměvem Harry.

„Jídlo je na stole jen něco kolem 20 minut, takže jsi v pohodě. Kde jsi vůbec byla?“ Zeptal se Ron

„Byla jsem se venku projít. Potřebovala jsem spálit nějakou energii.“ Zdálo se, že ji uvěřili. Chtěla jim zoufale sdělit své pocity, ale věděla, že by si o ní dělali starosti.

Propadli do příjemného ticha, zatímco si vychutnávali svůj oběd. Tento čas využila k pozorování dalších přísedících ve Velké Síni. Studenti si místy povídali, drželi se za ruce a vyměňovali si opožděné dárky. Odhrnula si několik pramenů pryč ze svého obličeje a povzdychla si. Často vídávala páry, jak se drží za ruce a cítila se trochu smutná z toho, že byla sama. Nechala své oči překlouznout k učitelskému stolu. Profesoři zdvihali své sklenice, nepochybně naplněné vínem, a ťukali si na konec stávajícího roku a příchod toho dalšího. Tato myšlenka přinutila, že se její oči lehce zaplnili slzami. Byl to její poslední rok na místě, které nazývala druhým domovem. Viděla a naučila se toho přes ty roky tolik a fakt, že se neměla vrátit se zdál až moc finální. Doufala, že zde jednou bude profesorkou ale nyní ji to dokázalo uklidnit jen minimálně. Další uklidňující myšlenkou bylo, že neměla žádné výčitky, tedy kromě jedné výjimky.

Její tmavé hnědé oči se zastavily u páru krystalově modrých, které se zdály být ...smutné. Draco.

Chlapcovi normálně hlídané a nevěřící oči byly nyní jako vodní bazény člověka, topícího se v sebedestrukci. Nikdy předtím neviděla takové oči. Ukazovali to, co jeho obličej skrýval. Jeho oči byly jako moře po bouřce, když byl naštvaný. Bývaly nádherně šedé, když byl zlomyslný a mazaný. A místy, když se skutečně usmíval, bývaly jasné a hřejivé a třpytily se jimi zlatavé tečky. Ve zkratce, jeho oči byli ty nejkrásnější, jaké kdy viděla. Za všechny ty roky, kdy jej Hermiona znala, nikdy neviděla na jeho obličeji smutek. Polekalo ji to, a dokonce se kvůli tomu cítila ještě hůř než ráno.

Věděla, že Draco nenáviděl ji a její „druh“. Dokonce si myslela, že tento pocit byl vzájemný.

Každopádně, poslední dobou o něm smýšlela jinak. Nebyla jeho vina, že jej vychovali do fanatika. Když si toto uvědomila tak jí jeho slova nezanechaly ani ve strachu ani pochybách. Její zájem o něj pomalu ale jistě narůstal. Její myšlenky kolem něj se přesunuly z lhostejných na zvědavé; poté na zájem a poté brala ohled na jeho myšlenky a city. Její pohled k němu sklouzával během hodin, obědů a vlastně kdykoliv to bylo možné. Pořád byl sarkastický, důvtipný a místy dokonce dokázal být

okouzlující.

Draco byl pro ni partnerem v intelektu. Jejích verbální rozpory a zápasení o známky to jen dokazovalo. Když byla mladší tyto zápasy pro ni byly stresující a obtěžovaly ji. Když byla starší a uvědomila si, jak inteligentní byl, jejích hádky ji trochu vzrušovaly. Byla k němu přitahována. Nikdo z ní nedokázal dostat tolik emocí nebo vyžadovat takovou mentální schopnost. Byl tak sebevědomý. Ten způsob, jakým se pohyboval, lhala by kdyby tvrdila, že není atraktivní. Překvapoval ji, když se na něj teď dívala jen to víc podporovalo její zvědavost. Nejedl. Ani se nebavil se svými „přáteli.“

„Co je s ním asi špatně?“ pomyslela si. Podívala se dolů na svůj téměř prázdný talíř a začala si pohrávat se zbytky mrkve. Obličej se ji zkřivil nad zamyšlením. Vzhlédla k němu a všimla si, že se díval na velký Vánoční stromek stojící v koutu místnosti. Poté ji to došlo. On byl sám o Vánocích! Ten bezohledný bastard byl osamělý! Žádná rodina, žádní skuteční přátelé, jistě. Každý by byl v takovém případě osamělý.

Náhle, ucítila bodnutí viny. Měla dva úžasné kamarády a milující rodinu. Měla štěstí, a nesdílela jej s nikým kdo očividně potřeboval trochu společnosti. Povzdychla si a rozmyslela se. Odsune jejich minulost stranou, bude držet jazyk za zuby, jak nejvíc to půjde a bude mu dělat společnost.

Jeho obličej zbystřil tak rychle, že kdyby mrkla přišla by o tu změnu. Řekl rychlé „sbohem“ jeho přátelům, zvedl se a odešel. Pro ni, to byl teď nebo nikdy.

„Myslím, že toho víc nesním. Asi se půjdu na chvilku prospat. Uvidíme se později.“ řekla s hranou unaveností.

„Dobře. Hej, co takhle jít později do Prasinek.“ řekl Ron.

To ji zastavilo. Nerozuměli by tomu, kdyby se to pokusila vysvětlit. Jakkoliv ji bolelo lhát svým přátelům, musela toto udělat.

„Nevím. Myslím, že mne ta procházka opravdu vyčerpala. Chci se jen potloukat taky okolo.“

„Oh. Dobře, později večer půjdeme zpívat koledy. Měla by ses přidat.“ Řekl trochu zklamaně Ron.

„Jo, pár z nás půjde kolem školy.“ Přidal se Harry. „Musíš se dostat do vánoční nálady!“ Zažertoval s velkým úsměvem na tváři.

„To zní jako legrace. Uvidíme se tedy večer.“ Odpověděla šťastně. Tyto kluky milovala, ale právě teď vysoký mladík s bouřkovými oči bylo to, čemu patřila její mysl a musela si pospíšit, pokud jej chtěla najít.