Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Souboje

Harry nepřítomně zíral z okna. Seděl na parapetu s velkou bichlí místo podložky na kolenou, prsty si jen tak hrály s brkem. Byl bezradný. Znovu a znovu pročítal Aresův dopis, ale neměl ponětí, co by mu mohl doporučit. Občas pohlédl na prakticky prázdný pergamen. Bylo tam napsáno jen jedno slovo:

Aresi,

Prostě nemohl pokračovat. Byl příliš unavený, aby mu to správně myslelo. Události předchozího dne, včetně hrubých Severusových poznámek a jeho vize s Averym, ho oslabily. Cítil se vyčerpaný a uštvaný. Siriusovo a Hermionino chování po zpovědi ze včerejška ho také znepokojilo. Během pozdní snídaně se k němu chovali, jako by byl truchlící nebo vážně nemocný. Ztišili své hlasy a každou chvíli se na něj soucitně podívali. Nakonec toho měl dost a stáhl se do svého pokoje, aby odpověděl na Aresovy obavy.

Na moment zvažoval, že vyhledá pomoc u Severuse, ale po krátké úvaze to zamítl. Jejich vztah už nebyl takový, jakým býval, a to dokonce ani v minulosti. Severus chlapci nevěřil. Jistě by tento dopis považoval za past, ale pokud tady někdo nalíčil past, pak na Arese, ne na Harryho.

Harrymu se sevřelo hrdlo, když si představil Aresovu situaci. Pokaždé, když nad tím uvažoval, cítil vlnu úlevy nad svojí vlastní situací – nikdy nebyl nucený volit mezi připojením se k Voldemortovi a… A čím? Aresova rodina ho jistě nechtěla předat Pánovi zla tak, jako to Severusovi rodiče – jeho prarodiče! – udělali jeho otci! Jistě ne! Harry zabořil tvář do dlaní. Nebyl si jistý. Vůbec Aresovu rodinu neznal a Ares mnohokrát naznačoval, že matku podezřívá, že je Smrtijedka jako jeho otec. Severusovi rodiče byli natolik krutí, aby mučili své syny, a zasadili se o vražednou kletbu na mladšího z nich. A tón Aresova dopisu… Harryho vystrašil. Ares byl vyděšený. Opakované použití věty ‚nevím, co mám dělat‘, roztřesené písmo a přiznání strachu – to byly důkazy vnitřního zmatku a bezmoci jeho přítele.

Nemohl ho nechat na holičkách. Ares při něm vždy stál, i po objevení se Malfoye staršího v Bradavicích, dokonce i poté, co byl Harry zařazen do Nebelvíru. Ares tam vždy byl se svým vlastním tichým, ale podporujícím chováním. Harry měl podezření, že Malfoyova banda ho alespoň jednou zbila. Ale Ares to skvěle skryl…

Takže, co má teď napsat?

Povzdechl si a namočil hrot brku.

Aresi, napsal, obávám se, že Ti nemohu poskytnout žádnou dobrou radu. Ale pokud se situace stane nebezpečnější, myslím, že bys měl jít sem. Víš, kde jsem, a krb je téměř vždy otevřený. Buď opatrný. Nepodstupuj příliš velké riziko.

Q.

Složil pergamen a přistoupil k Aresově sově. Pták zahoukal, vyletěl otevřeným oknem a během pár minut zmizel v pochmurné obloze. Právě včas. Zatímco sledoval sovu, Harryho překvapilo tiché klepání.

„Dále!“ pronesl a otočil se. Do dveří strčil hlavu Sirius.

„Neruším?“ zeptal se a Harry zavrtěl hlavou v odpověď.

„Ne.“

Sirius vstoupil a zavřel za sebou dveře.

„Chci… si s tebou promluvit,“ začal opatrně. Harry protočil očima a ukázal na židli.

„Můžeš si sednout,“ pobídl jej Harry a posadil se naproti. „Takhle je to poněkud míň formální.“

Harry viděl, že se Black cítí nepříjemně. Muž se vrtěl a nezvedl oči od svých prstů.

„Tak co?“ zeptal se netrpělivě Harry.

„Jak vážná je Severusova… amnézie?“ zachraptěl Sirius s očima upřenýma do podlahy.

„Dost,“ odpověděl Harry. „Nepamatuje si poslední rok a svého bratra.“

„Včera večer po návratu z nemocnice jsi vypadal naštvaný…“

„No…“ Harry neměl v úmyslu dát Siriusovi důvod k hněvu na Severuse. „Bylo to poprvé po týdnech, co jsme se setkali. Nechtěl věřit ředitelově historce o mně jako jeho synovi.“

„Ale ty nejsi jeho syn!“ vykřikl Black a podíval se zpříma na teď již znervóznělého Harryho.

„Ano, vím, že nejsem jeho biologický syn, nepotřebuju, abys mi to připomínal!“ odsekl, ale hned potom se mu podařilo hlas uklidnit. „Nicméně jsem Brumbála požádal, abychom Severusovi řekli pravdu. Ale on nesouhlasil. Podle jeho názoru potřebujeme lhát, aby se udrželo moje krytí. Ředitel si myslí, že by mě Severus nepřijal, kdyby znal pravdu o mém původu. Nemyslím, že je to správné, ale přiznávám, že Severus nemůže vědět o mé skutečné totožnosti.“

„Proč?“ ptal se Black k Harryho velkému překvapení.

„Dobrý bože, Siriusi! Severus Snape nenávidí Harryho Pottera!“ zvolal netrpělivě.

„Ale snažil se tě zachránit z toho zatraceného vězení! A říkal jsi, že tě zachránil i v prváku…“

„Jo, protože ho k mé ochraně donutila moje máma,“ rozmrzele odvětil Harry. „Přiměla ho přísahat na bratrovo jméno, aby mě chránil. Ale pro něj už bratr víc neexistuje. Ani láska ke Quietusovi. Ta vynucená přísaha jenom způsobila, že mě ještě víc nenáviděl. To mi přiznal.“

„Ten zatracený umaštěnec…“

„Siriusi!“ varoval Harry. „Ať už se stalo cokoliv, pořád je to muž, kterého miluju jako svého otce!“

„Ale proč?“

„Copak jsi minulou noc nedával pozor? Dospěli jsme ke vzájemnému poznání a respektu. Byli jsme zavření v jedné cele dva týdny. Mučili nás a skoro nás tam zabili. My…“

„Ale teď je jiná situace,“ náhle pronesl Black. „A já… Poslouchej, Harry, skutečně si nemyslím, že tě přijme bez…“

„Jo, já vím,“ Harryho hněv se vypařil a nahradila ho nečekaná únava. „Já vím. A taky vím, že nakonec přijde na to, že jsem Harry Potter, protože není hloupý. Moje jediná naděje je, že se do té doby dostanu skrze jeho zdi… nějak…“ jeho hlas se vytratil.

„Jestli tě zraní, přísahám, že…“ začal Sirius, ale Harry ho přerušil.

„On je kouzelník a ty jsi teď moták, Siriusi. Nemůžeš mu nic udělat. Na druhou stranu, já ho můžu zvládnout. Znám ho, i když on mě ne. A… Siriusi, už nejsem děcko. Můžu se bránit sám.“

„Vždyť je ti sotva šestnáct!“ pousmál se Black. „Ačkoliv já ve tvém věku jsem se taky považoval za dospělého, ale později…“

„Siriusi, nemusel jsi čelit Voldemortovi, když jsi byl v mém věku. Nemusel jsi prožít dva týdny mučení, být svědkem úmrtí, hrát roli někoho jiného po řadu měsíců, opustit přátele… A pokud jde o Severuse, ten tam pro mě vždy byl…“

„Nebyla to moje chyba, že jsem nemohl!“ vyštěkl Sirius.

„Já vím. Nebyla to ani moje vina. Prostě se to stalo a nemůžeme nic změnit.“ Harryho hlas naplňovala rezignace. Padlo mezi ně ticho.

„Harry?“ zeptal se Sirius o několik minut později.

„Hm?“

„Promiň.“

„Ty mně taky promiň, Siriusi.“

ooOOoo

Snape ležel v posteli a četl poslední vydání Pokročilého lektvaristy. Harry časopis poznal okamžitě, když vstoupil do místnosti. Bylo to číslo, které zahrnovalo Severusovu publikaci o fúzi modifikovaného vlkodlačího lektvaru – vyšlo, když Severus ležel v nemocnici v bezvědomí. Nicméně Harry četl strýcův výtisk a byl upřímně překvapený, že téměř všemu rozumí. No, musel udělat nějaký výzkum v knihovně, aby pochopil některé matoucí pasáže, ale samo o sobě to nebylo příliš komplikované.

„Vidím, že už jsi do toho nakoukl,“ pronesl Snape a zavřel časopis.

„Ach,“ usmál se Harry, „četl jsi mé poznámky na okraji.“ Načmáral tam ty věci, u kterých potřeboval Severusovo vysvětlení.

„Zamlouvá se mi, jak pokládáš otázky,“ pokynul Mistr lektvarů Harrymu, aby si sedl. Znovu otevřel výtisk. „Například tato…“ začal vysvětlovat první otázku.

Každou poznámku následovala dlouhá diskuze, takže následující půlhodina uběhla tak rychle, že si ani jeden neuvědomil, kolik je hodin. Když je přišla sestra upozornit na večeři, byli obklopeni počmáranými pergameny, Harry klečel na židli a nakláněl se nad stůl, aby viděl Severusovy objasňující obrázky a popisky. Byli tak zabraní do rozhovoru, že si ženy nevšimli, a ta je s úsměvem na tváři nechala o samotě.

„Hej, Severusi, musíš se co nejrychleji vyléčit, protože nemyslím, že jsme já a Hermiona schopni správně připravit lektvar pro Re – jejda,“ polkl Harry a zastavil se v polovině věty, když si všiml Severusova téměř šokovaného výrazu. Harry na pár minut zcela zapomněl na Snapeův stav a podařilo se mu pronést něco nevhodného.

Mistr lektvarů, který během celého jejich rozhovoru gestikuloval, náhle spustil ruku a sevřel rty do tenké linky. Na dlouhou, velmi dlouhou minutu mezi ně padlo hluboké ticho. Ovzduší ztěžklo.

„Myslíš slečnu Grangerovou?“ zeptal se pomalu Snape, a když Harry přikývl, pokračoval. „Co jste vy dva spolu dělali během léta?“

„Brumbál se ti nezmínil, kde teď žiju?“ zeptal se Harry s nadějí.

„Ne,“ objevil se až příliš dobře známý úšklebek. „Jen mě ujistil, že jsi v bezpečí.“

„No dobrá,“ povzdechl si Harry a připravil se na nejhorší, „ale nebude se ti to líbit.“

„Ven s tím,“ vyštěkl Snape.

„Musíš vědět o konci minulého školního roku…“

„Vím, že Lucius byl ředitelem a zabil současnou učitelku obrany,“ Snapeovy rty se stočily do ošklivého úšklebku. „Ten post je skutečně prokletý… Tak, co se stalo?“

„Proběhl útok na několik mudlovských rodin, které měly děti kouzelníky. Rodiče Hermiony – slečny Grangerové, pokud se ti to tak líbí – byli zabiti a ona zůstala bez žijícího příbuzného. Ležel jsi tady v bezvědomí, a tak,“ Harry před další lží polkl, „nás Brumbál přestěhoval do hlavního štábu Řádu s… ehm… Siriusem Blackem a jeho nevlastní dcerou…“

„Cože?“ Severusova tvář se zkřivila čirou zuřivostí. „Žiješ s tím… masovým vrahem? Brumbál je duševně chorý? Já…“

„Mlč!“ vykřikl Harry, ale to Snapea jen víc rozzuřilo.

„Neopovažuj se používat tento tón, když se mnou mluvíš, chlapče!“

„Ale ty…“ začal Harry zuřit, ale zarazil se. „Dobře,“ začal opatrněji a zkřížil ruce na prsou. „Teď na mě můžeš křičet.“

„Ne, chlapče,“ syčel na něj Snape. „Buď se budeš řádně chovat, nebo odejdi; je mi to jedno. Ale tento tón nebudu tolerovat!“

Harry pokrčil rameny a přinutil se nevyplivnout něco jedovatého. Na chvíli se skoro usmál, když zkoušel počítat do deseti – léčitelka měla na mysli jiné příležitosti, když mu dávala tuto radu.

„Zdá se, že ty můžeš dávat jména každému: Brumbál duševně chorý, Black masový vrah, má matka kus špíny, ale já si musím dávat pozor na pusu, když chci tvou drahocennou pozornost, že?“ pronesl nakonec Harry a ačkoliv si hlídal tón, věděl přesně, že je za tím schována kousavost.

A zase ticho.

„Ta poznámka o tvé matce…“ začal Snape a zdál se trochu nesvůj. Ale Harry ho nenechal dokončit větu.

„Nevadí. Oba víme, že ředitel vždycky bude silnější a chytřejší než my, oba víme, že Black není vrah, ačkoliv mu Starostolec odejmul magii a odsoudil ho k doživotnímu vězení na Liberty – a neobdržel mozkomorův polibek jen kvůli tomu, že se mozkomorové loni v létě přidali k Voldemortovi, a teď není víc než moták. A pokud jde o mou matku…“

„Nebyla mudla, že?“ zeptal se Snape, aniž by věnoval pozornost dalším Harryho slovům. „Nemůže být – výsledek testu…“

Zněl tak nadějně, že by ho Harry málem ve vzteku udeřil.

„Hele, nezáleží mi na krevních testech, já…“ ale náhle si uvědomil, že Severus, ke kterému teď mluvil, není ten zmetek z hodin lektvarů. Byl to nemocný muž. Muž, který ztratil vzpomínky, pocity, a právě teď nebyl schopen přijmout a vyjádřit – a možná ani cítit – nějaké skutečné emoce. Tato myšlenka Harryho uklidnila a on pokračoval mírněji: „Nesmím o těch věcech mluvit, Severusi. Jsi do toho emocionálně angažovaný a já nevím, jak to říct bez těch zasahujících záležitostí, před kterými mě hlavní léčitelka varovala. Musíš se zeptat ředitele. Ale co se týká společného bydlení Blacka, Hermiony a mě: ředitel si myslel, že na panství Blacků budeme v bezpečí, protože je to sídlo Řádu. Na druhé straně Hermiona a já jsme vyrostli u mudlů a teď učíme Blacka, jak žít ve světě nekouzelníků. My a celý Řád jsme pod Fideliovým zaklínadlem…“

„Ale vy nejste v nebezpečí,“ mávl Snape rukou se sarkastickým úsměvem. „Nepotřebujete být v bezpečí.“

„Pokud vy z tvé poznámky znamená i mě, pak ti musím říct, že opravdu jsem v nebezpečí. Nevím, proč ti to Brumbál neřekl, ale Voldemort se dozvěděl o tvé pravé loajalitě a už víc nejsi špion. A ty moc dobře víš, jaký je trest pro rodinu zrádce.“

Snape najednou zbledl a ztratil svůj výsměšný výraz.

„Zmínil se, ale já…“ zašeptal. „Má ta smrtijedská záležitost, kvůli které jsem byl chycený ministerstvem, něco společného s tebou?“

„Jo. Voldemort mě unesl a chtěl mě zabít. Přišel jsi za mnou. Sotva jsme to setkání přežili.“ Harry doufal, že nemluvil o událostech, jen o pouhých faktech.

„Jak tě mohl chytit? Byl jsi v Bradavicích, ne?“ nový podezřívavý pohled.

„Přenášedlo,“ odvětil Harry a obrátil oči v sloup. Jistě, Severus podezříval dokonce vlastního syna z porušování školního řádu!

„Ach, starý trik. Jako v případě Pottera,“ mužovy oči hleděly nepřítomně do stropu. „Když mluvíme o Potterovi… co si o něm myslíš? Jsi s tím malým, rozmazleným idiotem ve stejném ročníku.“

„Nejsem,“ Harryho srdce začalo bít rychleji a zpotily se mu dlaně. Snapeovy oči opustily strop a zabodly se mu do tváře.

„Byl jsi v pátém ročníku… jako Potter! Musíš ho znát!“

„Zemřel, Severusi,“ jeho hlas byl slabý. Když se po jeho objasnění Snapeův výraz změnil na arogantní, nemohl Harry dýchat náhlou emocionální bolestí.

„Jak vidím, stále existují zázraky a splněná přání…“

Harry cítil závrať a nevolnost. Ačkoliv nic z toho nebylo neočekávané.

‚Opravdu jste mě nenáviděl?‘

‚Musím připustit, že… ano.‘

Všechno tohle Snape přiznal tam, ve Voldemortově pekle. Harry všechno chápal, ale to neznamenalo, že to nebolelo. Bolelo to jako čert, víc než cokoliv v celém jeho životě. Náhle chtěl být sám; vyskočil na nohy a rozeběhl se ke dveřím.

„Kam jdeš?“ volal za ním Snape.

„Pryč od tebe. Pro dnešek tě bylo dost,“ bez ohlédnutí otevřel dveře a vyšel ven. Ale před zavřením strčil hlavu dovnitř a přimhouřil oči na Severuse: „Voldemort ho dva týdny v Nightmare Manor mučil. A nakonec na něj Petr Pettigrew – ano, on, ne Sirius Black! – seslal smrtící kletbu.“ Podíval se na mírně šokovaný obličej: „Sbohem.“

PRÁSK!

Harry si ještě nikdy dřív neužil prásknutí dveřmi tolik jako dnes.

Jejich vztah se nejevil ideálním.

ooOOoo

„Quietusi, počkej!“ zastavil ho známý hlas, když v bezhlavém spěchu opustil místnost.

„Co… Neville!“ zvolal překvapeně. „Jak… Co tady děláš?“

Harry si okamžitě uvědomil, že jeho otázka byla netaktní, protože Neville zrudl rozpaky a ani se na něj nepodíval.

„To samé, co ty, myslím,“ zamumlal a Harry pocítil stejný druh nepohodlí jako jeho kulatolící přítel.

Po těchto uvítacích větách následovalo pár dlouhých chvil ticha.

„Promiň,“ přerušil ho Neville. „Jistě jsi nevěděl…“

„Věděl,“ přiznal Harry. Nechtěl před Nevillem skrývat víc věcí, než musel. „Severus mi to řekl už dávno, když jsem se ho ptal, proč se k tobě chová tak mizerně…“

Neville zvedl hlavu a Harry mohl na krátkou chvíli vidět, že se usmívá. Úsměv se mu rozšířil, když pohlédl na kohosi za Harrym.

„Profesore Snape, jste vzhůru!“ Neville zněl docela nadšeně.

Harrymu skočil žaludek až do krku, když viděl Nevillovu otevřenou radost nad zotavením kdysi nenáviděného profesora. Velmi pomalu otočil hlavu k Severusovi, končetiny cítil jako z kamene. Absolutní hrůza na Severusově tváři ho ještě víc zneklidnila.

„Neville, on…“ Harry nějak protlačil tato slova skrz stažené hrdlo.

„Pane Longbottome, co tady děláte?“ zeptal se Snape, když nabyl klidu.

Nevillovu tvář přeběhl nejistý výraz.

„Och, ehm…“ nebyl schopný poskládat normální odpověď.

„Společenská návštěva,“ pronesl rychle Harry.

Poté se vrátil do tváře Mistra lektvarů šok, který ale téměř okamžitě zmizel… Jen aby byl nahrazen zneklidňujícím, velmi samolibým úsměvem, jehož dvojníka měl Harry tu smůlu vidět před několika minutami.

„Aha,“ zvlnily se mu rty. Ne poprvé v ten den pocítil Harry náhlé nutkání ho praštit.

Neville vypadal, že teď už situaci pochopil. Obrátil tázavý pohled na Harryho. Ten jen přikývl.

„Raději půjdu,“ uchopil Neville Harryho ruku. „Uvidíme se později, kámo.“

Potřásli si rukou a Neville zmizel, nicméně Snape zůstal na místě se svraštělým obočím. Vypadal vytočený. A možná byl, pomyslel si Harry.

Popadl Harryho paži a zatáhl ho zpět do místnosti. Zabouchl za sebou dveře a otočil se tváří v tvář k Harrymu.

„To bylo co?“ zeptal se zamračeně.

„Neville Longbottom, jeden z tvých studentů, který dostal N z lektvarů u pololetních zkoušek,“ Harry věděl, že zmínka Nevillových výsledků situaci nezlepší, ale nemohl si pomoci. „A taky jeden z mých kamarádů.“

„Kamarádů,“ lehce pochybovačný tón podbarvil Severusův chladný hlas.

„Přesně tak. Spolu s Hermionou Grangerovou a Aresem Nottem,“ založil si Harry ruce a hrdě zvedl hlavu.

„Ale jsou to Nebelvíři! Jak se můžeš přátelit se zatracenými Nebelvíry?“

„Ares je Zmijozel. A k těm druhým dvěma: Brumbál a ty jste souhlasili, že nebudu zařazen a McGonagallová mě spojila s páťáky z Nebelvíru,“ polkl Harry. V tomto okamžiku se necítil připravený vyprávět Severusovi o svém zařazení.

Poprvé za poslední dvě setkání Harry zachytil něco v Severusově výrazu. Něco jako únavu a zmatenost – a to utlumilo jeho hněv a frustraci.

„Dovol mi, abych s tebou mluvil,“ řekl tiše a přistoupil blíž k velmi rezervovanému muži, „dovol mi, abych ti pomohl.“

Po Snapeově tváři opět přeběhla nejistota.

„Nemyslím, že by to bylo moudré. Zatím ne. Cassia, hlavní léčitelka, si myslí, že bych měl počkat. Stejně tak i Brumbál přede mnou skrývá informace. Rozumím jim, ale…“ najednou si uvědomil, že hovořil nahlas a zmlkl. Harry znovu pocítil hněv – ale tentokrát vůči těm dvěma dospělým.

„Neřekli mi, abych s tebou nemluvil. Naopak. Hlavní léčitelka mě jen požádala, abych nemluvil o souvislostech, jen o faktech,“ Harry se mohl téměř dotknout Severusova zaváhání.

„Mohl by to být zase další z Brumbálových nevyzpytatelných plánů,“ zamumlal najednou. „Chce, abychom spolu mluvili a navzájem se poznali.“

Tento Severus byl tak podobný muži, kterého Harry miloval, že bez přemýšlení zvolal: „Ale my se navzájem známe!“ Hned, jak to bylo venku, si Harry uvědomil svou vlastní hloupost: „Promiň,“ dodal okamžitě, „zapomněl jsem počítat.“

„Počítat?“

„Do desíti. Před mluvením.“

Severus jen přikývl a klesl na svoji postel.

„Dobře. Proberme si skutečnosti. Znal jsem tě před loňským létem?“

Harry na chvíli přestal dýchat a v duchu začal ječet na Brumbála za to, že ho dostal do této šlamastyky.

„Ne,“ vyštěkl nakonec. „Přišel jsi pro mě po tvém útěku od Voldemorta.“

„Útěku?“

„Byl jsi jeho vězněm.“

„Já… Jak se mu podařilo zjistit, že jsem špion?“

„Pokusil ses zachránit Pottera,“ pronesl co nejvíc neutrálně Harry.

„Já-zachránil-Pottera. U Merlina, to nemůže být pravda!“

Harrymu se chtělo nadávat.

„Myslím, že bys měl taky počítat. Myslíš to, co říkáš, skutečně vážně?“

Severusovu bezvýraznou tvář zkřivil zmatek. Uplynulo hodně času, než znovu otevřel pusu.

„Toto je jedna z těch trapných… jak říká Cassia, emocionálních mezer,“ prohodil zamyšleně. „Vím, že bych měl v takové situaci Pottera zachránit, ale nejsem si jistý, že bych to teď udělal.“

„Ale… proč?“ zeptal se Harry váhavě. Odpověď přišla téměř okamžitě.

„Vzhledem k tomu, že je jen hloupý, nezodpovědný, otravný, drzý, rozmazlený a namyšlený spratek, věrná kopie svého otce, který…“ slova se zastavila. Harry si povzdechl, ale mlčel. „A to je zase něco, co si nepamatuji. James Potter provedl něco spolu s tím vra… Blackem, na což si nemůžu vzpomenout.“ Harryho nálada se zlepšovala, jak se Severus ovládl před použitím nadávky místo Siriusova jména. „Pak mě skoro zabili.“

„Ano, ten vlkodlačí incident,“ přikývl Harry.

„Takže o tom víš.“

„Řekl jsi mi o tom.“

„Je něco, co jsem ti neřekl?“

Harry se rozhodl posadit se. Přitáhl si židli čelem k Severusovi a zhroutil se na ni.

„Sdělil jsi mi hodně věcí, Severusi.“

Ticho.

„Nejsi můj syn, že?“ najednou se zeptal Mistr lektvarů.

„Vzpomeň si na krevní test.“

„To ano, ale pořád tomu nemůžu uvěřit. Měl bych si tě pamatovat! Nepoužil jsem Obliviate na tvoji existenci! Proč bych měl…?“

„Abys mě chránil před ministerstvem,“ zašeptal poraženě Harry.

„Ale… proč bych měl? Co jsi udělal?“

„Je mi líto, Severusi,“ Harryho šepot byl nyní sotva slyšitelný, „to ti nemohu říct. Ne teď. Zatím ne.“

ooOOoo

Následující dny se atmosféra mezi Harrym a Severusem ztišila a zklidnila. Už spolu znovu nemluvili, protože Snape vycouval z každého rozhovoru. Jak ho Harry znal, věděl, že se cítí trapně, nebo se dokonce stydí za předchozí chvíle lehké otevřenosti. Nebylo to nic nového – perfektně si pamatoval rozhovor z posledních Vánoc o smrtijedské činnosti svého nevlastního otce a dny nepříjemného ticha, které následovaly. Ačkoliv to téma nebylo zdaleka tak citlivé jako samotný fakt, že Harry ví víc o Snapeovi nebo událostech loňského roku, což muže rozrušovalo stejně jako díry v jeho paměti. Takže se usadili nad šachy, anebo probírali články z lektvarů. Jejich vztah se nijak nevyvíjel. Snape ho ani nevolal Quietus, na nic se ho neptal a celkově nejevil nejmenší známky ochoty ho poznat.

Harry byl téměř nepřetržitě smutný, ale Siriusovu pomoc odmítl pokaždé, když ho kmotr přišel utěšit. Nechtěl, aby Sirius spouštěl své tirády nad Severusem, aby ho vinil, nebo byl na něj naštvaný. Ne. Harryho to zraňovalo a Sirius neukázal ani ždibec ochoty k pochopení dané situace, takže Harry utekl vždy, když se Black přiblížil k rozhovoru. Místo toho přijímal pomoc vždy ochotné a chápající Hermiony; dívka neřekla ani slovo proti Harryho či Severusovu chování a bez předsudků, pozorně Harrymu naslouchala.

Sirius se po několika dnech rozhodl zanechat Harryho v jeho tiché, odměřené samotě, do které se zahalil. Byl uražený. Hermiona se pokusila je usmířit, ale Sirius odmítl udělat první krůček a Harry prohlásil, že určitě svému kmotrovi nic neudělal, naopak on že je ten, kdo se choval jako malé děcko.

„Nechovám se jako děcko!“ zařval Sirius. „Ty jsi vždycky napjatý a podrážděný, když se vrátíš z nemocnice. Ty obhajuješ toho zmetka, který se o tebe nestará, o tebe…“

„Zmlkni!“ vyskočil Harry na nohy. „Ničemu nerozumíš!“

„Rozumím všemu perfektně!“ Sirius vstal a dal si ruce v bok. „On na sebe poslal Obliviate! To znamená, že už není tím mužem, kterým býval, Harry! Už tě u sebe nechce! Ani tě nemá rád! A pokud znovu nezíská vzpomínky, nikdy nebude stejný!“

„Ne! Mýlíš se! To nejsou vzpomínky, co tvoří člověka!“

„Jsou!“

Dva brunátní muži stáli s hrozivým výrazem uprostřed pokoje, když vstoupila Hermiona.

„Quietusi! Siriusi! Co si myslíte, že děláte?“ zeptala se nervózně. „Celým domem se nese vaše pitomá hádka! A Siriusi,“ obrátila se na vyššího muže, „neříkej Quietusovi jiným jménem. Nejsme na panství sami. Anne a další členové Řádu tady jsou také. Ohrožuješ ho svým neopatrným chováním; měl by ses chovat dospěle!“

Sirius zatnul ruce v pěst, beze slova přešel místnost a zabouchl za sebou dveře. Harry se otočil ke schodišti vedoucímu k jeho pokoji, ale Hermionina ruka na jeho rameni ho zastavila.

„Quietusi, počkej.“

Noha mu ustrnula uprostřed pohybu a rameno pokleslo.

„Co?“

Hermiona polka a přistoupila blíž.

„Sirius má částečně pravdu, víš,“ nadhodila váhavě.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. Po chvíli však dodal: „Nebo ne úplně. Alespoň ne v Severusově případě,“ na chvíli se zarazil. „Víš, hodně jsem o tom přemýšlel a můj názor je, že jeho charakter už byl zformovaný, když došlo k té události. Láska, které se mu v minulosti dostalo, na něj měla efekt, i když si to teď nepamatuje. Je jen zmatený a… myslím, že se cítí ponížený,“ teď stál před Hermionou. „Víš, někoho potřebuje. A ředitel a hlavní léčitelka si myslí, že jsem to já. Jeho předpokládaný syn, ne cizinec. I když nevěří, že jsem jeho syn – a má úplnou pravdu,“ trpká vráska se objevila v koutcích jeho úst.

„Mluvil jsi s Brumbálem?“

„Ne, s léčitelkou. Ta mi to řekla.“

Po tomto rozhovoru strávil Harry víc času sám ve svém pokoji. Byl Hermioně vděčný, že přerušila jeho hádku se Siriusem, protože jím nechtěl opovrhovat, a po mužově nezodpovědném postoji už k tomu měl blízko. Takže zvažoval, jestli nebude lepší držet se od něj dál.

Následující dny proběhly v chladném ovzduší; ani jeden z mužů neprojevil ochotu začít rozhovor, nebo dokonce jen prohodit pár neutrálních slov o nedůležitých věcech. Hermiona byla nucená stát se prostředníkem mezi nimi a nalézat témata k hovoru.

Měla štěstí, na pomoc jí totiž přišly dvě neočekávané události. Náměstek ministra oznámil volby a stanovil konkrétní datum na třicátého srpna. Hned po tomto oznámení kouzelnickou komunitu zachvátilo pozdvižení a to se ještě zvětšilo, když začal Malfoyův proces.

Obě tato témata byla pro Harryho zajímavá: jak identita příštího ministra, tak i konečný rozsudek v případě Malfoye budou hrát důležitou roli v jeho a Severusově životě – nemluvě o jejich zásadních rolích v současné válečné situaci.

Během léta proběhlo mnoho útoků. Velká část byla pro Brumbála nebo Patila překvapením – podle všeho Řád ani ministerstvo nemělo špiona ve Voldemortově vnitřním kruhu teď, když byl Severus odhalený. A Harry skrze své obrovské bolesti vnímal a hlásil jen pár informací, které ve svých vizích pochytil. Světlá strana proto mnohokrát utrpěla obrovské ztráty a počet obětí stoupl na dvě stě, včetně zabitých mudlů. Voldemort byl však opatrný, aby nezranil žádného z možných spojenců. Nenapadl žádnou z čistokrevných rodin, nebo – překvapivě – až doposud jen pár smíšených kouzelnických rodin. Po květnovém útoku na mudlovské rodiny kouzelnických dětí ministerstvo pomohlo těm, co přežili, a též možným budoucím obětem, přestěhovat se do zahraničí (hlavně do Ameriky) a snažilo se chránit ty, kteří zůstali. Takže poslední dva měsíce byly malou přestávkou, ale hned po Patilově oznámení útoky začaly znovu, s cílem oslabit jeho zřejmou vítěznou pozici. Bezpochyby – protože bylo docela jisté, že od září bude Patil nový ministr.

Malfoyův případ byl něco jiného. Hodně lidí z kouzelnického společenství si ho vážilo, nebo se ho bálo (záleželo na konkrétní osobě), a mnozí ho považovali za nevinného v těch hrozivých zločinech, které na něj ministerstvo hodilo. Harry byl téměř otřesený, když poprvé četl v Denním věštci tyto názory. Ukázal článek Severusovi, ale ten jen pokrčil rameny.

„Má příliš mnoho peněz a příliš mnoho kontaktů. Je čistokrevný a natolik štědrý dobrodinec, že se stal na čtyři měsíce ředitelem Bradavic… Příliš mocný na to, aby lidé tak rychle uvěřili v jeho vinu,“ vysvětloval znuděným hlasem, ale teď už byl Harry vycvičený a pod předstíranou nudou rozpoznal skutečný zájem.

Sirius, naopak, prohlásil všechno za skeptické hlouposti a nezdálo se, že by byl nakloněný o věcech hlouběji přemýšlet.

Harry se přistihl, že už se vroucně těší na srpen, kdy bude bez Siriuse a jeho frustrujícího postoje. Severus, i když mizera, byl mnohem snesitelnější než Sirius v nejlepší náladě. Harry se doopravdy zasmál, když ho něco napadlo.

Možná byl nakonec opravdu Snape.

ooOOoo

Hermiona měla starosti. Quietus (Harry – nemohla o něm prostě přemýšlet jako o Harrym, opravdu ne, protože chlapec, se kterým se loni seznámila, byl… no, byl jiný než Harry, kterého znala celé roky) zase v posledních týdnech zhubl (více než pár liber podle jejího odhadu) a jeho tvář už nebyla bledá, ale nažloutlá jako ta Snapeova. Měl temné stíny kolem očí a zřídka byl veselý – když nebyl v nemocnici, zatrpkle se klátil po domě.

Hermiona si dlouho myslela, že za pokles nálady může Snape, ale neodvážila se zmínit něco ze svých podezření. Moc dobře věděla, jak Quietus reagoval na Siriusovy poznámky, a jak se od sebe vzdálili; už mezi nimi nebylo dřívější přátelství. Hermiona byla vyděšená představou, že by Quietus v těchto těžkých časech zůstal sám. Proto ho neprovokovala, jen pokaždé naslouchala, když s ní chlapec sdílel některé ze svých pocitů, obav či bolestí. Ne že by to musela dělat často. Ostatně, jí se dostalo stejného chování od něj, když ji přepadl žal – tiché útěchy a pozorných uší.

Ale mýlila se, ačkoli možná jen částečně, protože stav profesora Snapea skutečně Harryho náladu ani trochu nezlepšil. Toto nebyl hlavní důvod.

Byly to ty neustálé, každodenní zkušenosti s Voldemortovým mučením. Harry mohl každou noc spát jen několik hodin. Zjistila to jen náhodou.

Jednou v noci ji Harry zapomněl (nebo prostě nechtěl) odlevitovat zpět do jejího pokoje, a tak se ve tři v noci vzbudila na poněkud nepohodlné pohovce. Když zamířila ke své posteli, uviděla pod Harryho dveřmi světlo. Opatrně, aby spícího kamaráda náhodou nevzbudila, se podívala dovnitř. Harry však nespal. Četl si a byl tak unavený, že si nevšiml Hermiony v otevřených dveřích.

Hnána zvědavostí ho Hermiona zkontrolovala i další noc.

A další.

A další.

A Harry si místo spaní četl. Každou noc, jak se zdálo.

Hermiona byla bezradná. Kontrolovala Harryho jen třikrát a už se kvůli nedostatku spánku cítila tak špatně, že sotva přežila dny. Neodvážila se sdílet toto zjištění se Siriusem – v aktuálním bodě jejich vztahu by to nebyl chytrý počin. Harry by se nahněval, Sirius by se naštval za Harryho tajnůstkářský přístup, a nakonec by se její kamarád uzavřel do sebe. Byla v silném pokušení zajít do nemocnice a požádat o pomoc Mistra lektvarů, ale nebyla si jistá, co by muž v dané situaci udělal.

Nevěděla, co má dělat, takže kvůli jejich přátelství chodila Harryho kontrolovat každou noc. Plánovala, že vstoupí do jeho pokoje, ale tolik se bála, že ho ztrapní, že jen v tichosti seděla, hodinu či dvě, před jeho dveřmi. Nicméně ona nebyla tak vytrvalá jako Harry a často usnula vyčerpáním přímo na podlaze.

Osmou noc její noční hlídky ji ze spánku vytrhl tlumený hlas. Hermiona bez přemýšlení vstoupila do zšeřelé, ne však zcela tmavé místnosti a okamžitě si všimla zkroucené Harryho siluety. Chlapcova tvář vyzařovala bolest, ale celý jeho výraz ukazoval kontrolu nad mučením – pěsti byly tak stisknuté, že mu zbělely klouby, silně se potil a skřípal zuby, ale jen ležel. Občas jeho napjatým tělem proběhlo malé škubnutí a z úst se linulo lehké sténání. Chování odhalilo tolik sebekontroly… a Hermiona nepotřebovala moc času, aby jí došel důvod.

Harry se nechal týrat, aby získal informace pro stranu světla.

Téměř v mrákotách si sedla k Harryho hlavě, položila mu ruku na čelo a pomalu, aby ho nevyplašila, laskala zpocené tváře. Najednou se Harryho tělo napjalo a zpod jeho víček vytryskly slzy.

„Severusi…“ vlezl Hermioně do klína evidentně neprobuzený. „Tolik to bolí…“ pachtil se nahoru, dokud jeho hlava neležela na Hermionině rameni.

Dívka si ho rozpačitě přitáhla blíž. Harry si povzdechl, vize zřejmě skončila, ale neprobudil se. Hermiona cítila, že má pyžamo na rameni pod Harryho hlavou mokré. Stále plakal. Přitáhla si přikrývku až ke krku a omotala ji kolem nich. Usnula s hlavou opřenou o čelo postele.

ooOOoo

Když se Harry probudil v teplém kokonu, první jeho myšlenka byla, že si ho Severus zase našel. Ale druhé tělo bylo menší a nějak… jiné. Dokonce i vonělo zcela zvláštně. Bylo to něco… ženského.

Vzhlédl a šokem téměř vykřikl. Hermiona ho držela, pravděpodobně hodiny.

Harry se pomalu, opatrně přesunul a viděl úlevu na dívčině tváři, když  jí z nohou zmizela tíha. Povzdechla si a otočila se na bok.

Co nejjemněji ji Harry stáhl ze sedu do lehu, zastrčil kolem dívky jejich společnou, teplou přikrývku, vklouzl na druhou půlku postele, přivolal si jinou deku a znovu usnul.

Až když později ze dveří uslyšel Blackův příšerný řev, uvědomil si, že nechat spát Hermionu ve své posteli nebyl nejlepší nápad.

Prakticky ještě spal, když ho Black vytáhl ven z postele, dovlékl ho do svého pokoje a připíchl ho ke zdi.

„Co si myslíš, že děláte v mém domě?“

Harry s obtížemi otevřel oči a zívl.

„Cože?“

„Ty a Hermiona v jedné posteli!“ Siriusova tvář byla stejně fialová vzteky, jako bývala ta strýce Vernona.

„O nic nejde,“ zamumlal a přikrčil se s dalším zazíváním.

„Nebuď směšný!“ zařval Sirius. „Není ti ani šestnáct!“

„Jo, to vím,“ pronesl Harry.

„A?“

„A co? Hele, Siriusi, nech mě spát. Chce se mi spát…“

Sirius měl ale v hlavě příliš mnoho věcí týkajících se Harryho. Přitáhl si chlapce a měl teď skvělou příležitost řvát na něj tváří v tvář.

„Jestli tě ještě někdy chytím, kluku, vytluču to z tebe!“

V tomto okamžiku přišel Harry konečně k vědomí.

„Ale my nic nedělali! Měl jsem noční můru a ona…“

„Máš noční můry příliš často!“ vyštěkl Sirius. Harry polkl.

„Ano, mám,“ tichý hlas rozzuřeného muže uklidnil.

„Co jste dělali?“ zeptal se klidněji.

„Spali. Jen spali. Vždyť spolu ani nechodíme, Siriusi! Je má kamarádka, ne má… má, ehm, přítelkyně!“ Harry zavrtěl hlavou. „Ve skutečnosti teď po další přítelkyni ani netoužím. Má… poslední se ukázala být trochu nevyzpytatelná. To mi na chvíli stačí, myslím,“ řekl a znovu zívl. „Můžu se vrátit trochu vyspat?“

Sirius na něj vrhl poslední, trochu podezřívavý, pohled a mávl směrem k jeho vlastní posteli.

„Použij moji. Tvoje je obsazená.“

„Díky, Siriusi,“ zamumlal Harry a vlezl pod deku.

„Zeptám se Hermiony hned, jak se vzbudí.“

„Pro mě za mě,“ pokusil se Harry pokrčit rameny, ale už zase napůl spal.

„A řeknu Snapeovi…“

Spánek ho okamžitě přešel.

„Ne! To nemůžeš!“ vyskočil Harry z postele. „I když vím, že se mýlíš a mezi mnou a Hermionou nic není, jenom to, že jsem s ní byl v jedné posteli, Severuse to strašně rozzuří. Nemůžeš být tak krutý! Klidně to řekni Brumbálovi, to je mi jedno. Ale ne Severusovi, prosím, Siriusi, ne Severusovi,“ poslední slova už jen žvatlal, když ho zasáhla ta myšlenka. Sirius jistě nemůže být tak nemilosrdný! Zvedl k muži strachem rozšířené oči.

„Promiň, Ha- Quietusi,“ teď byl rozrušený Sirius. „Neřeknu mu to, neboj se.“

Harry se zhroutil zpět do postele.

„Můžu už spát?“

„Ano, můžeš,“ odvětil muž a s tichým klapnutím dveří opustil místnost.