Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Through the Walls

Kapitola 1.

Through the Walls
Vložené: Lupina - 14.11. 2022 Téma: Through the Walls
Lupina nám napísal:

Skrze zdi

Autor: Enahma

Překlad: Lupina, Beta: marci 

Banner: Jimmi

Rating: 13+

Originál:  https://www.fanfiction.net/s/1485544/

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

 

Čáry máry!

Abraka dabra!

Hokus pokus!

Nechť kouzlo začne!


 

Kapitola 1. Jak být mudlou?

 

„Děláš si srandu, Quietusi. Jsem si jistý, že nemůžeme platit kartou! To je jako magie a ne mudlovský vynález!“ zoufale zašeptal Black Harrymu do ucha. Hermiona se po vyslechnutí této poznámky zahihňala.

Harry s předstíraným podrážděním rozhodil ruce a mrkl na obě dívky. Anne si toho nevšímala, byla zcela zaujatá svojí zmrzlinou, ale Hermiona mu mrknutí vrátila. Harryho úsměv se rozšířil, když zachytil dívčinu nepatrnou bezstarostnost. Bylo to poprvé od smrti jejích rodičů, kdy jí z tváře zmizel bolestný a nepřítomný výraz.

„Nemůžu uvěřit, žes to doteď nepochopil, Siriusi,“ povzdechl si Harry. „Už jsem ti říkal, že přístroje mají stálé telefonické spojení…“

„Stačí!“ protočil očima Black. „Nechci znovu poslouchat nudné vysvětlování ohledně mudl-ehm… techniky,“ vrhl kosý pohled na ženu, která stála ve frontě u vedlejší pokladny a zvědavě po nich pokukovala.

„Můžu ještě zmrzlinu, Siriusi?“ zeptala se Anne. Black se na ni podíval a jeho výraz se změnil na šokovaný. Harry sledoval směr jeho pohledu a zachechtal se. Celý Annin obličej byl pokrytý čokoládou, stejně jako její oblečení.

„Bože můj,“ zamumlal Black a začal po kapsách hledat kapesník, ale Hermiona byla rychlejší. Svým vlastním kapesníkem setřela z Anniny tváře nahnědlé zbytky a zavrtěla hlavou, když viděla, že Black chce dívence koupit další sladkosti.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ pronesla a Black rychle souhlasil.

„Jo, Hermiona má pravdu, Anne,“

„Proč?“ Anne se na dospělého dívala prosebnýma, velkýma, hnědýma očima. „Já…“

„Protože pojedeme domů autobusem, Anne. A já si nemyslím, že ti v něm dovolí jíst tající a kapající zmrzlinu,“ odpověděla Hermiona na otázku a Sirius souhlasně přikývl.

Harry se usmál. Tato scéna mu byla dobře známá – od té doby, co se s Hermionou vrátili z Bradavic, se opakovala při každém nákupu.

Studia mudlů, jak to nazvala Hermiona. Harrymu to však připomínalo praktický kurz na téma: jak se stát dobrým manželem, nebo: jak se má chovat otec. Hermiona od svého nastěhování Siriuse neustále peskovala za jeho shovívavost vůči Anne a snažila se neodkladně napravovat jeho chyby.

Když žena, která stála za nimi ve frontě, viděla Blackův poněkud ztrápený výraz, chápavě se na něj usmála.

„S dětmi to není lehké, že?“

Hermiona se narovnala a sjela ji pobouřeným pohledem, Black však byl jejími slovy zcela ohromený. Harry se naopak nastalou situací bavil.

„Já nejsem dítě,“ ohradila se Hermiona.

„Samozřejmě, že nejsi,“ potvrdil Black. Harry se znovu zasmál a žena protočila očima.

„Puberťáci,“ pronesla chápavě. „Sama mám dva.“

Nyní byl Black zřetelně vylekaný.

„Ehm…“

Harry se snažil zadržet smích, až se dusil. Hermiona k němu otočila hlavu a v tváři jí svitlo porozumění.

„Ach…“ vydechla nervózně.

„Ti nejsou moji,“ zamumlal Black. Žena vyvalila oči, ale Harry se nemohl rozhodnout, jestli je překvapená, nebo podezíravá.

„Je to náš opatrovník,“ dodal rychle. Proč se Black vždycky choval tak hloupě! Proč jí musel říkat pravdu?

„Ano, jsou to sirotci,“ potvrdil Sirius rychle Harryho slova.

Ženin výraz změkl a naposledy se podívala na Blacka.

„To je ušlechtilý úkol,“ pravila vážně, „starat se o ty chudinky…“

Black jen nejistě kývl a Hermiona zrudla.

„Pojďme, Siriusi. Jsme na řadě,“ zašeptal Harry a kývl k pokladně. „A nezapomeň: zelené tlačítko, tvůj PIN a znovu zelené tlačítko.“

Když opustili pokladnu, byl na sebe Black pyšný.

„To je skoro jako znovu čarovat,“ vysvětlil Harrymu a všichni zamířili k autobusové zastávce.

„Uvidíš, v mudlovském světě je mnoho kouzelných věcí,“ ujišťovala ho Hermiona. „Příští týden ti do domu nainstalují elektřinu a telefon…“

„… bude to typický mudlovský dům,“ zamumlal smutně Black.

„To nebude tak špatné, Siriusi,“ utěšovala jej Anne. „Nebudeme potřebovat pomoc Quieta, Hermiony, nebo někoho jiného, abychom rozsvítili nebo zhasli, a budeme moci zavolat dědečkovi, kdykoliv budeme chtít!“

Brumbál zjistil, že dívčin dědeček je ještě naživu, ale je příliš nemocný, než aby se o ni mohl starat. Anne se Siriusem už jej v nemocnici navštívili a slíbili, že mu budou pravidelně volat a budou ho navštěvovat. Stařík byl ohromený, když se dozvěděl, že jeho vnučka žije. Věřil, že je poslední žijící člen rodiny. Smrt jeho dcery (Anniny matky) zabila jeho ženu a značně zhoršila jeho zdraví.

Přemítání o dívčině dědečkovi v nemocnici Harryho přivedlo k Severusovi. Pouhá myšlenka na tátu (nyní pro něj bylo hrozně divné myslet na Severuse jako na tátu) ho sklíčila. Jeho stav opravdu nebyl dobrý. Harrymu už dva týdny nedovolili ho navštívit. Kdykoliv dorazil ke svatému Mungovi, léčitelé ho posílali zpátky na panství Blacků. Nesměl za ním jít.

„Kdy?“ ptal se vždy.

„Až přijde čas,“ zněla odpověď.

„Proč?“

„Potřebuje čas, aby si zvykl,“ říkali, doprovodili ho k nejbližšímu krbu a dali mu letax do ruky.

Pokaždé, když tato slova slyšel, cítil, jako by jeho srdce sevřela chladná ruka a…

„Quiete? Jsi v pořádku?“ teplý dotek na paži ho vytrhl z ochromení.

„Jo. V pořádku,“ zamumlal.

Seděli už v autobuse směřujícím k Blackovu domu. Harry zvedl pohled k Hermionině tváři a uviděl její obavy. Její čokoládové oči se na něj upíraly se zjevným znepokojením.

„Severus, že?“ zeptala se tiše.

Harry odvrátil pohled na Siriuse a Anne zabraných do rozhovoru o nějakém Mikovi, který, jak se Harry dozvěděl od Anne před několika dny, byl jejím spolužákem. Harry se otočil zpět k Hermioně.

„Nemyslím, že se mu vzpomínky obnoví,“ pronesl stejně tiše jako ona.

Hermiona přikývla.

„Ano, to už jsi říkal. Jsi si jistý?“

„Naprosto.“

Hermiona vklouzla rukou do té Harryho a konejšivě ji stiskla.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Nevím,“ přiznal, ale Hermionina starost nějak zmírnila jeho trápení.

Od příjezdu na panství Blacků jejich přátelství nesmírně zesílilo. Začalo to hned první noc, kdy Harryho probudila zvlášť odporná noční můra. Ani znovu nezkoušel usnout, na to se znal příliš dobře. Místo toho vstal a, stále pod vlivem následků noční můry, šel do kuchyně na šálek horké čokolády nebo hrnek čaje, než si začne číst. V posledních měsících, od té doby, co opustil Severusovy komnaty a musel čelit monstrům svých nočních můr sám, se pro něj čtení stalo zvykem.

Cestou do kuchyně zaslechl z obývacího pokoje tlumené zvuky. Hermiona byla schoulená v rohu pohovky a plakala. Plakala bez slz, což bylo Harrymu dobře známé – připomínalo mu to Severusovo tiché utrpení. Bez přemýšlení si sedl vedle ní a cítil se trochu trapně, protože nevěděl, co má dělat. Nechtěl nic říkat, alespoň ne hned, a znal jenom jeden způsob, jak ji uklidnit, jak nabídnout pomoc – fyzický kontakt. Nesměle jí položil paži na ramena; nejprve sebou trhla, ale potom přijala jeho útěchu a pevně jej objala. Harryho první pocit byl téměř ohromující nevolnost z příliš blízkého tělesného kontaktu, ale donutil se držet ji, obejmout těsněji, a nepohodlný pocit zmizel.

„Už nechci žít,“ přiznala chvějící se Hermiona, přitisknutá k Harrymu. „Život nestojí za nic.“

Harry mumlal nějaké hlouposti na uklidnění a Hermiona nakonec začala vzlykat a plakala a plakala dlouhé minuty, možná hodiny, až slzy promočily Harryho pyžamo. Seděli tam, dokud neusnula vyčerpaná pláčem; příští den se přiznala, že to bylo poprvé, co si dovolila truchlit.

Od té doby strávili v obýváku mnoho podobných nocí; seděli, povídali si, pili horkou čokoládu, četli – cokoliv, jenom aby nebyli sami ve svých ložnicích. Hermiona obvykle usnula na pohovce a Harry ji odlevitoval do jejího pokoje (na panství Blacků mohl používat magii; od té doby, co bylo ústředím Řádu, bylo pod silnými ochrannými kouzly a mohli používat magii, aniž by to zjistilo ministerstvo) a šel spát.

Jejich rozhovory se týkaly většinou Hermiony, protože Harry se necítil připravený mluvit o Severusovi.

Až do teď.

„Chybí mi,“ zašeptal Harry a Hermiona se k němu naklonila, aby pevněji stiskla jeho ruku.

„On se vrátí,“ v očích jí planulo. „Znovu se naučí mít tě rád.“

„Musím mu lhát. Brumbál mě donutil. Myslím, že až se jednou dozví pravdu, odvrhne mě jednou provždy.

„Proč?“

„Bude věřit, že mu lžu neustále.“

„Jsi si jistý?“

„Znám ho,“ Harry odpověď byla jednoznačná a nedala příliš prostoru k další diskuzi.

O něco později se vrátili na panství a poobědvali s některými členy Řádu. Poté se s nimi rozloučil a šel do nemocnice jako každý předešlý den.

Dnes ho ale odchytila hlavní léčitelka dříve než ostatní léčitelé.

„Pane Snape, prosím, na slovíčko,“ oslovila jej potichu, ale pevně, takže se Harry nemohl ani pokusit o protest. Poslušně ženu následoval. „Do mé kanceláře,“ zavedla ho dovnitř. „Posaďte se, prosím.“

Harry se posadil, ale neodvážil se zvednout oči, dokud neucítil upřený pohled ženy, která si mezitím sedla za svůj stůl.

„Děje se něco?“ zeptal se tichým, bázlivým hlasem a modlil se za uklidňující odpověď.

„Ehm… ne tak úplně. Váš otec je zdánlivě v pořádku, ale… Víte, Quietusi,“ ženin hlas zněl náhle tepleji a měkčeji a z chování se vytratila oficiálnost, „Albus mi řekl, že s ním budete od prvního srpna bydlet…“

„Cože?“ vykřikl Harry, jako by něco přeslechl. „Můžu… Budeme… on…“

Čarodějka se na něj usmála.

„Ano, propustíme ho…“ začala, ale Harry ji přerušil.

„To znamená, že se uzdraví a vzpomene si?“

Úsměv zmizel z laskavé tváře a nahradila ho únava a smutek.

„Ne, nemyslím si to. A… a to je důvod, proč s vámi chci mluvit. Ale,“ zvedla ruku dříve, než mohl Harry znovu promluvit, „nejprve mě vyslechněte, a potom, pokud nebudete něčemu rozumět, tak to vysvětlím. Ano?“

Harry přikývl a opřel se zpět o opěradlo židle. Léčitelka se zhluboka nadechla, potom vytáhla svoji hůlku a seslala na místnost několik zamykacích, tišících a protiodposlouchávacích kouzel. Když skončila, obešla svůj stůl a zhasila oheň v krbu, opřela se o krbovou římsu a otočila hlavu k Harrymu.

„Abychom mohli Severuse vyléčit, Albus mi řekl všechno, co si myslel, že o něm musím vědět – a samozřejmě také o vás. Také mi odhalil vaši pravou identitu a požádal mě o diskrétnost v dané věci…“

„Proč vám věří?“ nevydržel Harry. V ženiných očích se zablesklo podráždění, ale záhy zmizelo.

„Dobře… je pochopitelné, že vy sám téměř nikomu nevěříte, ale podívejte, chlapče, známe se s Albusem více než padesát let a léčím nemocné od té doby, co jsem ukončila Bradavice před osmdesáti lety…“

„Ale nevypadáte na víc než na čtyřicet!“ vykřikl Harry překvapením a napřímil se. Žena se opět usmála.

„Je mi devadesát šest, mladíku, a děkuji za kompliment.“

Harry v rozpacích žuchl zpět do židle. „Promiňte,“ zamumlal.

„Nic se nestalo,“ úsměv se z její milé tváře znovu vytrácel. „Takže, kde začít?“ chvíli přemítala, než se opět rozpovídala. „Není to poprvé, co léčím Severuse. Byl mým pacientem už před šestnácti lety, poté, co ho Albus dostal z Azkabanu, takže toho o něm vím spoustu. Vím o jeho rodině, jeho bratrovi, jeho smrtijedské minulosti i špehování pro Albuse. Vím dokonce o jeho problémech se spolužáky, protože to všechno byly – a stále jsou – nejhorší vzpomínky, které musel prožívat znovu a znovu ve vězení. Albus toho neměl moc, co by mi o něm mohl sdělit, kromě informací o minulém roce, který byl pro mě zcela neznámý, protože předtím vedl klidný život v Bradavicích a zasvětil ho své profesi… ale to pro vás není důležité,“ sedla si na židli naproti Harrymu. „Jak víte, použil na sebe velmi složité paměťové kouzlo, které se týkalo dvou věcí: posledního roku a – aby neprozradil nic svým věznitelům – jeho vzpomínek na bratra. To první není až takový problém; konkrétní časový úsek je za určitých okolností obecně obnovitelnější, a dokonce, i pokud jej nelze obnovit, nezpůsobuje to vážné problémy. Je to jako obyčejná amnézie. Víte, co to je?“ když Harry přikývl, pokračovala. „To druhé je ale mnohem vážnější. Je tu příliš mnoho věcí ze Severusova života, které jsou spojeny s jeho bratrem. Quietus, váš biologický otec, hrál vždy v jeho životě velkou roli. Těžko měl nějaké vzpomínky, které s ním nesouvisely, což znamená, že byla poškozena celá emocionální paměť. Celé jeho dětství je teď změť. Má vzpomínky na své rodiče, ale jsou to jen obrázky, protože Quietus byl vždy s ním. Neví, co teď ke svým rodičům cítit – když byl dítětem, vážil si jich, později se úcta změnila na nenávist, ale oboje jsou jenom jednotlivé části pavučiny jeho života, která zahrnovala i Quietuse, a Severusovy pocity měly silný vliv na jeho emoce… Téměř úplně zapomněl motivy svého chování. Sotva chápe sám sebe. Hodně o sobě ví, ale nevidí důvod, proč se choval tak, a ne jinak…“

„Ale… neznamená to, že zešílí, že ne?“ dusil se Harry kvůli staženému hrdlu a rukama pevně tiskl područky.

„Ne, myslím, že ne. Je velmi silná osobnost, a ačkoli teď potřebuje čas, aby se vzpamatoval, je téměř v pořádku.“

„Byl… šílený? To je důvod, proč jsem ho nemohl navštěvovat?“

„Ne,“ pravila léčitelka rázně. „Nebyl šílený v žádném smyslu toho slova. Byl sklíčený a týden nikoho nechtěl vidět. Potom byl příliš podrážděný, takže jsem vám nedovolila navštívit ho, protože by vám mohl ublížit – emocionálně, samozřejmě. Několikrát se pohádal s Albusem a se mnou a dalo nám hodně práce přesvědčit ho, aby pokračoval v léčení. Nakonec souhlasil, ale nechtěl vás vůbec vidět. Nakonec Albus navrhl, abychom vás zapojili, a já myslím, že je to dobrý nápad…“

„On mě nechtěl vidět…“ Harry zavřel oči a cítil na řasách slzy. Severus se znovu stal… nepřítelem místo… koho? Otce? Přítele?

„On vás nezná, Quietusi, on…“

„Ale to není moje zatracená vina!“ vykřikl Harry bolestně.

Léčitelka s porozuměním přikývla. „Já vím. A chápu, že je to vůči vám nespravedlivé, ale nemůžeme nic udělat. Musíte znovu získat jeho důvěru. V létě budete mít šanci: budete se účastnit jeho léčení a strávíte s ním celý srpen.“

„Jak přijal moji účast?“

„Překvapivě dobře. Nejprve něco vrčel o mladících bez mozku, ale když mu Albus řekl, že jste nejlepší student ve svém ročníku, zamyslel se. Nakonec neprotestoval, když jsem mu oznámila vaši dnešní návštěvu – předpokládala jsem, že přijdete, stejně jako v minulých týdnech.“

„Takže… můžu ho navštívit,“ pronesl Harry, ale byla to spíš otázka než konstatování.

„Ano, můžete. A ještě jedna věc, Quietusi,“ řekla mu žena, když se zvedala. „Nesmíte mu říct nic o jeho minulosti.“

„Nic?“ zeptal se Harry naprosto nevěřícně. „Ale… proč?“

„Vaše příběhy by mohly mít vliv na pomalu se obnovující Severusovy vzpomínky a tento vliv by mohl mít vážný dopad na jejich obnovu. A každá vzpomínka je těsně svázána s ostatními, takže zásah by mohl vyvolat dominový efekt.“

Stane se to, nebo se to může stát?“ upřesnil ostře Harry.

„Všechno je možné, mladý muži, a nikdy nevíte, co se může stát a jaký to bude mít efekt,“ náhle vypadala na svůj věk: Harry si všiml léčitelčiny únavy, která byla znát v jejích očích a ve vráskách kolem úst.

„Takže s ním nesmím mluvit,“ vrčel Harry podrážděně. „Můžu s ním sedět a potichu si užívat jeho výbuchy vzteku, nebo co?“

„Není nutné ztrácet nervy, pane Snape,“ teplý tón trochu zchladl. „Můžete mluvit o mnohých věcech, které nejsou spojeny s jeho vzpomínkami. Můžete mluvit o faktech, například, ale nemůžete mluvit o souvislostech.“

Harry byl zmatený.

„Nerozumím, madame,“ tentokrát zvolil zdvořilejší tón.

„Můžete mu říci jenom fakta bez vysvětlení, pokud se to bude týkat jeho vzpomínek. Ale můžete mu říci celý příběh s plným vysvětlením, pokud se ho neúčastnil.“

„Chápu. Nesmím mu dávat myšlenkové obrazy, abych nepřerušil obnovení jeho vlastních.“

„Přesně. Nemůžete mu připomínat jeho pocity v minulosti. Bude lepší, když vůbec nebudete mluvit o jeho minulých pocitech.“

Harry zvedl ruce k hlavě, masíroval si spánky a protřel si pálící oči.

„To bude zatraceně těžké. Je to nemožné.“

„Albus si myslí, že jste dostatečně chytrý, abyste to zvládl.“

„Dobře… ještě nějaké jiné nápady, jak na to?“

„Počítejte do deseti, než něco řeknete.“

ooOOoo

„Ale, syn si nakonec vzpomněl, že má otce!“ Snape zvedl hlavu a ušklíbl se na Harryho. Slovo syn z jeho úst znělo jako urážka. Harry se zastavil ve dveřích a ztěžka polkl.

„Byl jsem tady každý den. Léčitelé mi nedovolili tě navštívit,“ jeho hlas byl sotva slyšet.

„Naštěstí,“ Snape prohloubil úšklebek. „Takže, co tu děláš?“

Harry se najednou cítil hloupě. Opravdu, co tu dělá?

„Chtěl jsem tě vidět…“ zaskřehotal a přešlápl z levé nohy na pravou.

„Tak mě vidíš. Můžeš odejít,“ z mužových slov čišel čistý sarkasmus.

„Ne,“ Harry nakonec vešel a zavřel za sebou dveře s tichým klapnutím. „Budeme spolu v srpnu bydlet a já chci, aby sis na mě zvykl.“

„Proč bych s tebou měl bydlet ve svém volném čase?“ Snape pokrčil rameny. „Teď taky někde bydlíš, ne? Můžeš tam být stejně dobře i v srpnu.“

„Ano, ale ty jsi můj oficiální opatrovník, Severusi,“ Harry doufal, že neřekl nic problematického vzhledem k léčebnému procesu.

„Severus? Kdo ti dovolil říkat mi jménem?“

Snape vypadal pobouřeně. Harry se ztěžka nadechl.

„Jsi můj otec. Jak ti mám říkat?“ tato odpověď vypadala dostatečně neutrálně.

„Aha, znovu ty otcovské záležitosti. Kdo ti řekl, že jsem tvůj otec?“

Jak odpovědět? Harry byl zmatený.

„Podívej se na mě,“ řekl nakonec s nacvičeným zamračeným výrazem, který odkoukal od Severuse.

Náhle mužovo napětí pozbylo své prudkosti. Severusovo obočí vylétlo nahoru, když na něj upřel dlouhý, zkoumavý pohled.

„Dobře, soudě podle tvého vzhledu, jsi opravdu můj syn. Ačkoliv si nejsem jistý, že jsem někdy nějakého zplodil.“

„Ale já jsem tady a jsem nepochybně Snape,“ opáčil Harry.

„Vnější podoba může mást, chlapče,“ oponoval Snape bezvýrazným hlasem. Harry se otřásl, když slyšel chlad ve známém hlase. Najednou se cítil k smrti unavený.

„Můžeš požádat o krevní test,“ navrhl nakonec. „Můžeš dokonce připravit lektvar, aby ses přesvědčil, nebo na mě můžeš seslat příbuzenské kouzlo.“ Nakonec zjistíš, že jsem syn tvého bratra a nebudu muset lhát, pomyslel si.

„Identifikační zaklínadla mohou používat jenom ministerští úředníci,“ ušklíbal se Snape. „A krevní test nebo lektvar může určit pravděpodobné otcovství, ale ne jisté.“

Harry pokrčil rameny.

„Nikomu neřeknu, pokud je použiješ. Můžeš se také podívat na dokumenty na Ministerstvu kouzel, pokud mi nevěříš.“

„Nejsi zas tak chytrý, jak mi říkal Albus,“ muž zkřížil ruce na hrudi.

„Proč?“ zeptal se Harry neutrálním tónem. „Protože jsem ti řekl, abys na mě použil identifikační kouzlo? Já vím, že je jeho použití zakázané a dokonce úředníci ministerstva ho můžou použít jenom na mrtvé, protože…“

„Stačí,“ Snape mávl rukou na zdůraznění příkazu. Harry zmlkl a znovu pokrčil rameny.

„Žádám o krevní test teď a sám ho udělám. Bez debat.“

Harry protočil očima.

„Ukáže ti, že jsem tvůj syn,“ upozornil ho, ale neprotestoval. A budeš věřit lži, dodal smutně pro sebe.

Severus vstal a mávl na Harryho.

„Jdeme.“

Harry Severuse poslušně následoval a byl trochu překvapený, jak muž dobře zná nemocnici.

Vedl je po schodištích bez zaváhání.

„Jak víš, kde jsou v nemocnici laboratoře?“ zeptal se Harry zvědavě, když došli do suterénu.

„Nechceš se stát Mistrem lektvarů, že ne?“ zeptal se arogantně muž.

„Ještě nevím,“ přiznal Harry. „Proč?“

„Laboratoře jsou vždycky v suterénu,“ ušklíbl se znovu Severus.

Harry se na něj zpět rošťácky zazubil.

„Jasně. Pokud v podzemí vybuchne nějaký lektvar, můžeš v mžiku na jeden zátah zbourat celý objekt, takže není tolik zbytečného povyku nad opravami.“

„Především, v profesionálních laboratořích nejsou Longbottomové,“ pronesl Snape studeně.

„Nejsou teď, ale nevíš nic o budoucnosti,“ Harry sotva zadržel smích. Snape se zastavil a otočil se na něj.

„Co máš na mysli?“

„Pokud se nepletu, Neville Longbottom bude ve tvé pokročilé třídě lektvarů, která začne v září,“ odvětil Harry co nejdrzeji. Pokračovali v cestě do laboratoře.

„To je nemožné,“ odpověděl pevně Snape po pár krocích. „Nemyslím, že udělá NKÚ z lektvarů, ale i kdyby se mu to povedlo, do mé pokročilé třídy lektvarů přijímám pouze se známkou vynikající,“ ušklíbl se. „V pokročilé třídě je příliš mnoho nestabilních lektvarů a já opravdu Bradavice nechci zbořit …“

„Uvidíme,“ usmál se Harry tajemně.

„A co ty?“ Snape náhle změnil téma a zaklepal na dveře laboratoře.

„Máš na mysli já a lektvary?“ zeptal se Harry. Když Snape kývl, usmál se. „Nevím. Ještě jsem nedostal sovu s oficiálními výsledky mých NKÚ.“

„Jak to vidíš?“ Muž vypadal zvědavě.

„Tak jednoduše se mě nezbavíš,“ odvětil Harry. Dveře se náhle otevřely a on ve vchodu uviděl hrozivou postavu velké čarodějky.

„Co chcete? Neumíte číst?“ zeptala se zlostně a ukázala palcem na kousek papíru na dveřích, na kterém bylo napsáno NEKLEPAT.

„Ustupte, Lamarreová,“ odsekl Snape. „Potřebuji na hodinu laboratoř.“

„Profesor Snape?“ zakazující postava nějak zvadla a vypadala spíše rozpačitě. „Samozřejmě, ale musím informovat…“

„Tak to udělejte.“ Snape vešel do laboratoře s Harrym v patách.

„Ale sem se nesmí přivádět…“

„Je to můj syn,“ opáčil kousavě.

„Och, nevěděla jsem…“

„Já také ne.“

Harry sotva potlačil smích. Opravdu nenáviděl tuhle Severusovu stránku, nezdvořilou, typicky kreténskou stránku, ale chování paní (nebo slečny) Lamarreové bylo dostatečně rozčilující, aby si zasloužilo Severusovo opovržení. Když žena odešla, Harry se k Severusovi otočil.

„Máš povolení sem chodit?“

„Jako Mistr lektvarů této instituce, samozřejmě, mám.“

„Ale ty…“ Harry zavrtěl hlavou. Viditelně, dokonce i po roce stráveném společně, stále ještě o Severusovi neví mnoho věcí.

„Já tu nepracuji,“ Mistr lektvarů dokončil větu. „Ale pracuji pro ně. A oni používají mnoho lektvarů, které jsem vynalezl,“ vysvětloval, přičemž mezitím vešel do skladiště a vzal zapečetěnou lahvičku s průzračným oranžovým lektvarem. Na nálepce bylo napsáno Vyjevující lektvar. Odzátkoval lahvičku a vylil obsah do malého kotlíku. Zapálil oheň a kotlík na něj postavil. „To jsi nevěděl?“

Harry se na něj podíval a přemýšlel nad vhodnou odpovědí.

„Myslím, že o tobě nevím mnoho věcí,“ připustil nakonec. „Ten rok, co jsme spolu strávili, podle všeho nestačil, abychom se o sobě dozvěděli všechno. A ty nejsi moc ukecaný typ…“

Snape zkroutil rty.

„Samozřejmě nejsem!“ odsekl rozhořčeně. „Tak se podíváme,“ řekl a nalil lektvar do dvou malých skleněných lahviček. „Dej mi svůj ukazováček.“

Harry natáhl ruku a Snape ho píchl pečlivě vydezinfikovanou jehlou. Kapku krve zachytil do jedné z lahviček. Pak udělal to samé u sebe.

„Co dál?“ zeptal se Harry a trochu pocítil rostoucí nervozitu. Severus a on vždy akceptovali skutečnost, že Harry je opravdu Quietusův syn, ale nyní byl lehce znepokojený. V minulém roce se naučil dost, aby věděl, že adopční kouzlo, které Severus použil ten večer po falešném pohřbu, bude fungovat, i kdyby nebyl jeho synovcem – stejně jako Jamesovo adopční kouzlo fungovalo spolehlivě patnáct let – ale nyní ho přepadly pochybnosti.

„Počkáme několik minut. Myslím, že pět bude stačit,“ odpověděl Severus se špatně skrývanou zvědavostí v hlase.

Harry kývl a pomyslel na hůlku, kterou spolu vytvořili, nebo na Quietusovu hůlku, jeho deník, Brumbálův příběh, ale vše, co se stalo, se najednou zdálo pochybné a nejisté. Co když nebyl Severusův synovec? Ten Severus, kterého Harry poznal v Nightmare Manor by ho přijal za syna i pokud by výsledek nebyl pozitivní, ale tento člověk nebyl tím Severusem; mnohem víc to byl Snape, kterého znal po čtyři roky z hodin lektvarů: zamračený, hrozivý a nepříjemný. Mizera. Harry pevně zavřel oči.

„Jsi nervózní?“ Harry sebou trhl odporem, když zaslechl výsměšný hlas.

Návrat mizery, pomyslel si pro sebe. Znovu bude muset začít vše od začátku. Jak se zdá, neměl pevné místo, kde by mohl stát: nahoru a dolů jako na horské dráze.

„Ne, nejsem,“ odvětil po chvíli. „Jenom prostě nevím, jak mám reagovat na tvoje nové já.“ Harry vzhlédl. Viděl, jak ze Severusovy tváře mizí ošklivý úšklebek a je vystřídán zneklidněným výrazem. Ano, Severus si nepochybně pomyslel, že jeho syn tuto jeho stránku nikdy neviděl. Nakonec to byl Snape, kdo ukončil oční kontakt a začal něco hledat v zásuvkách. Když to našel, znovu se ušklíbl a položil onu věc na stůl.

Poté zvedl obě lahvičky, kroužil s nimi proti světlu a porovnával jejich barvu. Harry se trochu uvolnil. Neviděl ve světle modrém odstínu obou lektvarů žádný rozdíl.

„Teď je zkontroluješ kontrolním papírkem, že ano?“ znal kontrolní papír z jejich dřívějšího studia. Běžně se používal na lektvarech. Když někdo chtěl porovnat dva zdánlivě stejné lektvary, vzal si právě tyto tenké proužky. Někdy je dokonce Severus používal při porovnávání nějakého studentova lektvaru, který vypadal stejně dokonale jako jeho vlastní. Nejprve bylo potřeba vložit papírek do správně připraveného lektvaru na jednu minutu – proužek ukázal sto procent – poté do druhého lektvaru. Pokud byl výsledek devadesát pět procent nebo více, lektvary se považovaly za identické, nad devadesát procent byly téměř identické (v mnoha případech hodnota téměř identické byla přijatelná), nad osmdesát procent byly podobné, mezi sedmdesáti a osmdesáti procenty byly příbuzné. „Musí to být nad sedmdesát, že ano?“

Severus zavrtěl hlavou.

„Sedmdesát procent ukáže příbuznost krve. Musí to být víc než osmdesát tři procent,“ pečlivě ponořil proužek do skleničky, „aby bylo otcovství prokázáno. Nejlepší výsledek je téměř identické, protože v lektvaru je málo krve.“ Zkontroloval nasáklý kousek papíru. Ukazoval sto procent. Kývl a opatrně ho ponořil do Harryho lahvičky. „Tak, podívejme se, čemu s Brumbálem chcete, abych uvěřil,“ na jeho tváři se objevil spokojený úšklebek. „Jakou historku dnes pro mě máš?“

Harrymu se náhle zachtělo strčit Snapeovu hlavu do vařícího kotlíku a nechat ho tak. Na druhou stranu chápal jeho nedůvěru. On, Harry, nebo Quietus Harold Snape, nebyl jeho synem. V dalším okamžiku chtěl, aby papírek ukázal méně než osmdesát tři procent a on mohl skončit s tímto lhaním, ale potom…

„Ach,“ slyšel Snapeův překvapený výkřik. Harry se na mokrý proužek nepodíval. Podle Snapeovy reakce usuzoval, že výsledek musel být větší než devadesát procent.

„Devadesát čtyři procenta!“ vykřikl Snape překvapeně. „Ale… Albus říkal, že tvoje matka byla šme… mudlorozená.“

Harry se otřásl znechucením. Šmejdka! Nádhera!

„Hůř,“ procedil sarkasticky. „Nebyla mudlorozená, otče. Byla to mudla, opravdová špína.“ Vykřikl poslední slova, otočil se, vyrazil z laboratoře a práskl za sebou dveřmi.

ooOOoo

Když se Harry vrátil domů, myslel si, že tento den už nemůže být horší. Mýlil se.

V noci měl bolestivou a dlouhou vizi se spokojeným a šíleně se chechtajícím Pánem zla a s velkým množstvím fyzického mučení. Harry akceptoval bolest bez stížností a usiloval o to, aby si zapamatoval co možná nejvíce informací, ale musel překonat dvě nesnesitelné věci. První byla vražda, kterou poprvé spáchala Leah, druhou byl Avery, znovu… Harry chtěl vydržet mučení, ale po prvním říznutí mužovy břitvy celá jeho kůže začala hořet, a když ho Sirius a Hermiona probudili, jeho pyžamo a prostěradlo byly promočené jeho vlastní krví.

„Harry?“ jako v mlze slyšel dva ustarané, téměř panické hlasy, a cítil dvě paže, které ho pevně objaly. „On krvácí, Siriusi,“ byl to Hermionin hlas, nemálo hysterický. „On krvácí!“

„Nekřič,“ zaskřehotal Harry ochraptělým hlasem, „nejsme hluší.“ Ale přitiskl se k ní právě tak, jako se choulil k Severusovi po podobných nočních můrách.

„Co se stalo?“ zeptal se nad nimi Sirius.

„Avery a jeho břitva,“ odpověděl Harry, i když měl podezření, že mu ostatní neporozumí.

Ticho.

„Už se to stalo dřív?“ zašeptala Hermiona nejistě. Když Harry se sténáním přitakal, zeptala se: „Co v těchto případech dělal profesor Snape?“

„Protikrvácivý lektvar, teplá koupel a nějaké jiné lektvary na uvolnění svalů a vyléčení řezných ran; nic z toho u sebe nemám. Ale,“ otevřel oči, „Siriusi, velká láhev protikrvácivého lektvaru stojí ve skříni, ten purpurový lektvar, prosím,“ sedl si a vzal si láhev ze Siriusovy ruky.

„Používáš ho často?“ zeptal se Sirius a díval se na chlapce polykajícího několik doušků.

„Ne,“ odpověděl Harry a utřel si rty do rukávu pyžama. „Jenom když se mi otevřou jizvy. Teď to bylo potřetí.“

„A kdy se to stalo předtím?“ zeptal se Sirius znovu, ale to už Hermiona na jeho otázku odpověděla.

„Poprvé to bylo v září nebo v říjnu, čtyři týdny před první návštěvou bystrozorů. Podruhé po útoku Rona v lednu…“

Harry vzdychl.

„Byl jsem pořezaný na Nightmare Manor. Udělal to Avery. Téměř jsem zemřel kvůli ztrátě krve,“ znovu zavřel oči a náhle si přál, aby se Severus vrátil. „Myslím, že to byl zlomový bod pro mě a Severuse. Byl vyděšený, protože jsem mohl zemřít. On… on…“ Harry nemohl pokračovat. Cítil uvnitř ledový chlad a bodnutí pocitu viny, že dnes nechal Severuse v laboratoři jen proto, že…

Och. Teplá koupel. Pomůže mu, aby se vzpamatoval. Severus… Ale když otevřel oči, viděl Siriuse nakloněného nad ním, byl zvednut a odnesen zpět do postele – jeho čisté postele, kterou určitě převlékla Hermiona. Někdo mu dal do ruky šálek horkého čaje. Hermiona si sedla vedle něj a upravila mu pokrývku, Sirius si sedl do křesla vedle postele a oba ho s očekáváním pozorovali. Harry se slyšel, jak jim vypráví o všem, co nevěděli o jeho – jejich – šťastných dnech v pekle, o Severusovi, jejich rozhovorech, pocitech a nakonec jejich odhalení, o hůlce, kterou spolu udělali, o útěku, Pettigrewovi, o noci, kdy ho Severus přijal zpět do rodiny Snapeů, jeho novém vzhledu následujícího dne, o Weasleyových, o rodině Noblestonů, o Krvavém baronovi a jeho krátkém, ale nešťastném vztahu s Leah, a mluvil a mluvil, jak se zdálo bez konce. A když došel do okamžiku, kdy Severus zvedl svoji hůlku a seslal na sebe paměťové kouzlo, uslyšel Hermionino vzlykání a Siriusovo přerývavé dýchání a cítil hroznou, nenapravitelnou ztrátu a jeho srdce se zastavilo, když pochopil, že Severus už nikdy nebude stejný.

Nikdy.

Byl si jistý. Byl si jistý, protože když vyprávěl o událostech posledních měsíců, cítil, že jeho život by byl úplně jiný bez těchto věcí; to jeho pocity po těchto událostech ho udělaly takovou osobou, jakou je – a Severus si to nepamatuje, on tyto pocity nemá.

Harry si byl jistý, že to bude velmi dlouhý a bolestivý rok.

A vůbec se na něj netěšil.

ooOOoo

Příští den na okno zaťukala velká hnědá sova. Harry ji neznal a nejprve nepoznal ani rukopis na obálce. Rozbalil pergamen a podíval se na podpis.

Ares.

 

Quiete,

nevím, co mám dělat. Matka mě poslala ke strýci, protože ministerstvo sleduje náš dům a je tu mnoho SJ (ty víš, o kom mluvím). Matka nechce, abych se vracel do školy, protože za dva týdny dostanu výsledky svých NKÚ a budu se moci připojit ‚tam, kam patřím‘ (to jsou její slova).

Bojím se. Nechci to. Pamatuji se na tvá slova a nevím, jak odtud utéct. Nemám čas. Nevím, co mám dělat.

Napiš mi, kdyby tě něco napadlo.

Ale udělej to rychle.

Ares.

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Další turbuletní rok pro Quietuse... Severus je tady opravdu zase jeho staré, mrzuté, sarkastické a parchantovské já.
Nedivím se Quietovi, že z laborky u Munga tak vypadl. Následující noc plná nočních vizí byla téměř za trest. Ale myslím, že je dobře, že se o svůj příběh podělil. Aspoň bude trochu víc lidí vědět, jak mu aspoň trochu pomoci.
Děkuju.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Jsem ráda, že jsou lidé kteří znají pravdu. Tento školní rok nebude lehký, ale určitě to zvládnou a vše dopadne dobře. Snad se z toho Ares nějak vyseká.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )29.11. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )28.11. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )26.11. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )22.11. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )21.11. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )18.11. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )14.11. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )14.11. 2022Úvod