Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19. Zrada

Severus byl tak otřesený, že dlouhou dobu nemohl pohnout ani prstem. Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo a on počítal, jak je to dlouho, co Harryho unesli.

Co teď mohl udělat?

Kdo by mu pomohl?

Odpověď byla jednoduchá a jasná, takže hodil do ohně hrst letaxu.

„Panství Blacků,“ zašeptal. Za sekundu uvidí Brumbála, pokoušel sám sebe uklidnit. Brumbál najde způsob, jak zachránit jeho syna…

S tichým pop se v plameni objevila Lupinova hlava.

„Ahoj, Severusi. Co se stalo?“ zeptal se s únavou ve tváři.

„Zavolej Brumbála. Harryho unesli.“

Vyčerpání z tváře muže zmizelo a bylo nahrazeno silnými obavami.

„Albus tu není. A navíc ani nevím, kdy se objeví.“

Severus s bezmocnou zuřivostí stiskl ruce v pěst a uhodil do křesla vedle sebe.

„Kurva!“ Lupin viděl, jak se pokouší ovládnout a donutit se přemýšlet. „A někdo jiný?“

„Jenom já a Anne, Severusi. Před třemi hodinami došlo k více napadením. Smrtijedi zaútočili na několik mudlovských rodin, které měly děti – kouzelníky. Mnozí zemřeli a ministerstvo je zcela bezmocné, takže Řád šel na pomoc…“ výraz ve tváři vlkodlaka hovořil o jeho podráždění. „Mě tu nechali, abych dával pozor na Anne a odpovídal na volání…“

Severus poslední slova neslyšel. Padl na kolena a schoval tvář v dlaních. Jeho myšlenky vířily, když se pokoušel vymyslet alespoň jeden použitelný plán, jak osvobodit Harryho, nebo být s ním… Neviděl zamyšlenou tvář Lupina, který se díval na citové vypětí vysokého tmavovlasého muže.

Náhle Snape vyskočil na nohy a vyletěl z místnosti. Udivený vlkodlak mohl už jen zahlédnout vlající cípy jeho hábitu. Chtěl ho následovat, když na něj zavolala Anne.

„Remmy, co to bylo?“

Lupin si povzdechl a otočil se. Na chvíli na dívku zapomněl.

„Quietus se ztratil a strýc Severus má strach,“ vysvětlil, ale myšlenkami byl daleko. Podíval se na Anne. „Obleč se Anne. Musím mu pomoci, ale nemůžu tě tu nechat. Pospěš si!“ doprovodil dívku do jejího pokoje. Když si oblékala teplé oblečení, zkontroloval hůlku a dal si do kapsy několik lahviček ze své osobní skříně… Modifikovaný vlkodlačí lektvar od Severuse. Modifikovaný takovým způsobem, že by ho možná neměli nazývat vlkodlačím, pomyslel si. Severus strávil nespočet dní a nocí jeho vylepšováním, jak Lupin věděl, a Harry byl jeho zdatným asistentem. Snape byl vždy ohromen chlapcem – jeho synem, jak Mistr lektvarů nikdy nezapomněl podtrhnout. Lupin zavrtěl hlavou. Ne teď. Nemá čas o nich přemýšlet. Dopraví Anne do Bradavic, předá dívku Minervě, a pak najde Severuse a… Tady se jeho myšlenky zastavily. Neměl nápady.

„Jsem hotová, Remmy. Můžeme jít,“ dívka ospale zívla a přitiskla si k hrudi plyšového medvídka. Byl to Siriusův vánoční dárek, smutně si uvědomil Lupin. Viditelně se věci jenom zhoršovaly… Přitiskl si dívku blíž, vzal z květináče špetku letaxu, přikročil ke krbu a hodil prášek do ohně. Plamen hlučně zezelenal a zmohutněl, dvě postavy vkročily přímo do něj a s výkřikem: „Bradavice, komnaty Severuse Snapea!“ zmizely.

ooOOoo

Zatímco Lupin čekal s Anne na panství Blacků a Harry ležel v bezvědomí na neznámém místě, Severus Snape se zastavil naproti šklebícímu se chrliči a zamračil se na něj zpět.

Možná před několika minutami nevěděl, co má dělat, ale teď to věděl naprosto přesně.

Harryho unesl Voldemort.

Jedním z nejvěrnějších posluhovačů Voldemorta byl Lucius Malfoy, Smrtijed, se svým odporným Znamením na levém předloktí.

I Snape měl dosud Znamení.

Znal dostatečně Luciuse i postupy ve vnitřním kruhu. A byl uznávaným expertem ve svém oboru.

Cestou do kanceláře ředitele udělal Snape zastávku a vzal ze svého kabinetu malou lahvičku s bahnitým, odporným obsahem. Pro dokončení lektvaru potřeboval jenom jednu přísadu.

„Světlonoš,“ rychle se naklonil k soše a zašeptal nouzové heslo se zachvěním nad jeho významem. Bylo štěstí, že Brumbál nechtěl, aby bylo heslo latinsky: Lucifer by znělo příliš podobně jako jméno současného majitele kanceláře, nemluvě o jiných náznacích…

Chrlič mu dovolil vejít na schodiště a Snape zašeptal heslo přímo pro kabinet: „Quietus.“

Bylo to vnitřní nouzové heslo po dobu patnácti let, které dovolovalo tomu, kdo ho použil, vejít do kanceláře, aniž by upozornil kohokoliv vevnitř. Nikdo, kromě Brumbála, McGonagallové a Snapea, toto heslo neznal.

Obvykle vstup na schodiště Snapea donutil vzpomenout si na ztraceného bratra, přestože nikdy dříve toto heslo nepoužil. Ale ne teď. Teď mu heslo přidalo síly. Šel do války za Harryho, jenom za Harryho. Za Quietuse Harolda Pottera. Chlapce-který-ho-miluje. Chlapce-kterého-miluje-on.

Jeho kroky byly zcela neslyšné, stejně jako jeho pohyby. Hábit za ním vlál bez jakéhokoliv zvuku a on vešel do prázdného předpokoje kanceláře. Cítil neochvějné odhodlání. Nikdo mu nevezme jeho syna, nikdy!

Vytáhl svoji hůlku, na sekundu se zastavil a potom…

S hlasitým třeskem otevřel dveře, ve stejné chvíli už byl uvnitř a jeho hůlka mířila na Malfoye.

„Severusi? Co?…“ zazněla Malfoyova slova.

Rázné: „MDLOBY NA TEBE!“ ho přerušilo.

Malfoy ztratil vědomí a síla útoku ho srazila na stůl. Snape ho nesvázal; vytáhl lahvičku a podíval se na světlovlasého muže s náhlým rozhodnutím. Zvedl ze stolu bezvládnou ruku a řízl do ní malým nožem, který míval vždy u sebe.

Pět kapek krve do upravené verze mnoholičného lektvaru – bude působit jenom hodinu jako kterýkoliv jiný takový lektvar, ale tento je založený na krvi a dá tak Snapeovi dost z podstaty Malfoye, aby cítil volání a mohl na něj odpovědět. Ale nejdřív…

„Accio plášť Smrtijeda!“ vykřikl a moc se nedivil, když se s hlasitým bum otevřely dveře nejbližší skříně a z ní vyletěl plášť.

Ihned si ho oblékl, popadl Malfoyovu hůlku, aby dosáhl maximální podoby, a bez rozmýšlení vyběhl z kanceláře.

Nikdo ho nechytil. U školní brány otevřel lahvičku a nalil si odporný lektvar do krku. Počkal několik sekund, aby se projevil jeho efekt, a hned zjistil, že nemýlil. Jeho předloktí, které bylo od minulého léta klidné, teď hořelo a bolelo. Jako ve starých dobrých časech, pomyslel si sarkasticky. Oblékl si masku, přidržel plášť a pokračoval v šíleném běhu k přemisťovacímu bodu.

Mohl jenom doufat, že ještě není pozdě.

ooOOoo

Lupin stál přede dveřmi McGonagallové, ale na klepání nikdo neodpovídal. Jeho tvář se zkroutila starostmi a náhle se cítil hrozně hloupě. Proč přišel do Bradavic? Co má teď dělat? Měl dopravit Anne do bezpečí dřív, než něco začne dělat, ale teď, když je Malfoy ředitelem, nemohl považovat Bradavice za bezpečné místo.

Ale…

„Pojďme, Anne,“ zatáhl polospící děvčátko za ruku. Nereagovala. S povzdechem ji Lupin zvedl na levou ruku a pravou pevně sevřel hůlku.

Nebelvírská věž!

V prázdných chodbách se ozývala ozvěna jeho rychlých kroků; budova se zdála být netečná, mrtvá a nepříjemně neznámá. Lupin byl vylekaný. Před dvěma lety, když tady učil, nebyly chodby v tuto večerní dobu nikdy tak bez života a ztichlé. Hladoví studenti se kradli do kuchyně, páry hledaly prázdné učebny, vtipálci vytáčeli Filche a učitelé, samozřejmě hlavně Severus, číhali, aby je chytili.

A teď – ticho.

Buclatá dáma na něj hleděla s očekáváním, když ji prosil, aby ho pustila dovnitř.

„Potřebuji heslo, drahoušku. Už tu nejste profesorem, takže vás nemůžu pustit bez hesla, je mi líto.“

„Musím vidět…“ rychle přemýšlel. „Musím vidět slečnu Grangerovou. Rychle. Prosím.“

„Ne. Je mi to líto. Nová pravidla…“ Lupin viděl na její tváři lítost, ale stejně ho nepustila.

Lupin se cítil bezmocný a čas běžel. Kam má jít?

„Och, profesor Lupin,“ ozval se za ním nečekaně hlas plný sarkasmu a vzteku. „Vy – tady?“

Lupin se otočil na podpatku a spatřil posměšně se tvářícího Krvavého barona. Téměř jako Severusův úšklebek, pomyslel si nervózně.

„To není vaše věc,“ zamumlal zamračeně.

„Nemyslím. Viděl jsem vás vycházet ze Severusova bytu. Co jste tam dělal?“

Zatraceně. Zrovna tohle potřebuje. Posmívající se, nenávistný starý nepřítel. Od toho Blackova vtípku je Krvavý baron nenáviděl, všechny Poberty, a dělal to, co nedělal žádný jiný duch (kromě Protivy, samozřejmě): sledoval je a donášel o jejich pohybech po škole samotnému Brumbálovi.

A s jeho štěstím byl prvním, koho nyní potkal, právě on.

„Voldemort unesl Quietuse. Přišel jsem pomoct Severusovi,“ vysoukal ze sebe, „ale musím se postarat o tuhle dívenku; chtěl jsem ji nechat na bezpečném místě, než za ním půjdu.“

Duchova reakce Lupina udivila. Na tváři Krvavého barona se objevila starost a v jeho očích se zvláštně zablesklo.

„Zrádný chlapec…“

„Ale Quietus…“ začal Lupin, ale Krvavý baron ho přerušil.

„Ne Quietus. Tom,“ řekl a Lupin se na okamžik zamyslel, kdo že byl tento záhadný Tom. „Už jednou zabil Noblestona, a teď…“ Baron se díval na Lupina přemýšlivým pohledem. Lupinovi spadla čelist. Tom! Baron nazýval Voldemorta jednoduše Tom? Jen tak? „Co potřebujete?“

Otázka Lupina zarazila.

„Ehm…“

„Nuže? Mluvte!“ popoháněl ho Krvavý baron.

„Heslo do nebelvírské věže,“ nějak dokázal vykoktat Lupin.

„Brevi tempore,“ zazněla okamžitá odpověď. „A teď pospíchejte!“

Lupin automaticky poslechl přikazující tón a otočil se k Buclaté dámě.

„Brevi tempore!“ pronesl a portrét se odklonil bez dalších otázek.

Lupin téměř upadl úlevou, když viděl zcela zaplněnou společenskou místnost. Do večerky už moc času nezbývalo a Severus mu vyprávěl o nových pravidlech ve škole, takže přítomnost studentů byla překvapující, nicméně žádaná. Lupinovi se nelíbila myšlenka na to, že by křičel a volal Hermionu, protože nikdo z chlapců nemohl vejít do dívčích ložnic, a Lupin také ne.

„Profesore Lupine!“ zvolal někdo. „Víte něco o Quietusovi?“

Lupin v odpověď pouze zavrtěl hlavou.

„Chtěl bych mluvit se slečnou Grangerovou,“ promluvil a k jeho údivu se dav před ním rozestoupil a nasměroval ho rovnou k Hermioně, jejíž oči byly červené.

Hluk studentů vzbudil Anne.

„Kde jsme?“ zeptala se spánkem ochraptělým hlasem.

„Na bezpečném místě,“ odpověděl a vážně se podíval na vzlykající dívku. „Slečno Grangerová, potřebuji vaši pomoc.“

Pokusila se potlačit vzlyk a přikývla.

„Nemusíte mít o Quietuse strach. Chtěl bych s vámi nechat Anne, protože profesor Snape a já…“

„Voldemort zabil moje rodiče,“ dívčin hlas byl prázdný a chraplavý od slz.

Lupin pustil Anne a ztuhl šokem. Anne neprotestovala; přiběhla k dívce se zarudlýma očima a pevně ji objala svýma malýma rukama. Otočila se k Lupinovi.

„Můžeš jít, Remmy. Osvoboď Quietuse. Já s ní zůstanu,“ řekla vážně a hluk v místnosti ztichl. Anne se podívala kolem. „Voldemort zabil i moje rodiče.“

Hermiona prudce objala malé křehké tělo a schovala svůj obličej do kaštanových vlasů Anne. Její tělo se otřásalo silnými vzlyky.

Dívčina slova přivedla Lupina na jiný nápad. Anne! Panství, na kterém ji se Siriusem našli!

„Anne, Hermiono, prosím, jděte a najděte paní McGonagallovou, víš, tu přísnou dámu, a řekněte jí, že jsme odešli na totéž místo, kde tě věznili. Budeme potřebovat pomoc. Dobře?“

„Není třeba hledat. Bude tu za několik minut. Odešla informovat ostatní ředitele kolejí o útocích Vy-víte-koho. Zabil…“ ozvala se Levandule, ale Lupin ji přerušil.

„Já vím. A teď…“ Lupin se otočil, aby odešel, když…

„Profesore! Dovolte nám jít s vámi!“ Tři Weasleyové, Seamus Finnigan a Neville Longbottom stáli proti němu a bránili mu v odchodu.

„Ne,“ odpověděl pevně Lupin. „Budeme muset bojovat s Vy-víte-kým a jeho Smrtijedy. Není to bezpečné pro…“

„My to víme,“ přerušil ho George Weasley vážně, což byl pro něj neobvyklý tón. „Není to bezpečné ani pro vás dva samotné.“

„Ale my jsme dospělí a jsme dostatečně vycvičení, abychom se ubránili.“

„My také nejsme až tak špatní,“ naléhal odhodlaně Neville, ale polkl, když na něj bývalý profesor upřel tázavý pohled.

Lupin se na chvilku zastavil a přemýšlel o jejich nabídce.

„Umíte vyvolat štít?“ zeptal se a chlapci přikývli.

„Profesorka Figgová nás to naučila,“ potvrdil Fred s úsměvem. „Můžeme také vytvořit jakousi mlhu, abychom oslepili naše protivníky.“

„Mlhu?“ zeptal se polekaně Lupin.

„Patrona,“ pospíchal Fredovi na pomoc Seamus. „A některé základní obranné a útočné kletby.“

Lupin nevěděl, co má dělat. Chtěl otevřít ústa a odmítnout pomoc, když se portrét Buclaté dámy znovu otevřel a ve vchodu se ukázala postava Krvavého barona.

„Rychle Lupine! Nemáte čas. Severus se už přemístil!“

Lupin se znovu, bez přemýšlení, pohnul dopředu a vyšel z místnosti. Chlapci ho následovali.

„Vy…“ otočil se k nim, ale přísný hlas ducha ho zastavil uprostřed věty.

„Teď ne! Nemáte čas! K přemisťovacímu bodu!“ přikázal, otočil se a ukazoval cestu. Chlapci se na bývalého profesora usmáli.

„Musíme jít, vidíte,“ řekl Fred naprosto drze, ale Lupin to pominul. Spřádal plány na příštích několik hodin, zatímco pospíchali za duchem.

„Umíte se přemisťovat?“ promluvil zadýchaně, když běželi halou k venkovním dveřím.

„Fred a já umíme,“ zachraptěl v odpověď George. „Ale ostatní ne.“

„Existuje kouzlo, které můžeme použít,“ Lupin byl také zadýchaný. Baron samozřejmě neměl s dýcháním problémy. „Až se dostaneme k přemisťovacímu bodu, budete na mě muset mířit hůlkami a říci Alligo. Je to jedna z verzí vázacího kouzla. Potom se přemístím a vy se mnou. Rozumíte?“

„Alligo?“ ujistil se Seamus.

„Ano.“

Lupin je donutil několikrát kouzlo opakovat, potom si stoupl doprostřed malého kruhu a všichni zmizeli v nastávající tmě.

ooOOoo

Když se Harry probral, byl si jistý, že se mu rozskočí hlava. Bolela a pulsovala a miliony malých hvězdiček mu tancovaly před očima. Kapuce pláště byla lepkavá od téměř zaschlé krve a cítil, že se mu mokrá košile přilepila ke kůži. Nevěděl, jak dlouho ležel v bezvědomí, ale nemohlo to být příliš dlouho – ležel na stejném místě, kam upadl, a ostrý kámen, o který se uhodil, byl stále vedle něho.

„Náš pán tu ještě není,“ pronesl někdo tichým hlasem, který byl Harrymu povědomý. Význam věty v něm vyvolal vlnu úlevy. Sláva bohu. „Nemohli jsme se k němu dostat.“

„Bude tu včas, neboj se,“ odpověděl nakřáplý hlas. „Bude to nádherné představení, nenechá si ho ujít, věř mi.“

Po tomto tvrzení úleva zmizela. Jeho myšlenky se rozletěly. Musí zdržovat, než se objeví Severus, aby mu pomohl. Protože on se objeví; Harry si ničím v životě nebyl tak jistý.

Nejdůležitější bylo udržet si image Severusova syna. Svojí levou rukou (která ležela vedle obličeje) si sáhl na zátylek na stále ještě krvácející ránu a rozmazal si po čele a tváři pořádné množství krve pro případ, že na něj sešlou Revelo. Pravidelně otevíral oči a kontroloval své strážné, ale ti ho nehlídali příliš pozorně. Byli si jisti (a Harry s nimi souhlasil), že po takovém pádu chlapec sám nemůže vstát.

Harry vydal bolestivý sten a stočil se do klubíčka. Vyšší muž se na něj podíval.

„Myslím, že se necítí příliš dobře,“ velmi nepříjemně se rozesmál.

„A to je teprve začátek!“ smích přecházel do záchvatu. Jeden z nich kopl Harryho do žeber a jeho oči se otevřely od ostré bolesti.

„Vítej do země bolesti, chlapče,“ řekl vysoký muž a oba se znovu rozesmáli.

Harry zavřel oči a sklouzl rukou mezi holeně.  Stěží potlačil úlevný povzdech. Jeho hůlka byla na místě! Samozřejmě, stále byla neviditelná. Pomalu ji vytáhl, schoval do levého rukávu a upevnil pomocí řemínku od hodinek.

Hodinky byly prvním dárkem, který dostal od Severuse, pomyslel si s vděčností. Každá šance, kterou v dané situaci měl, byla svým způsobem dárkem od Severuse. Jeho hůlka, jeho hodinky i naděje, že nezůstane sám.

V jednotvárném tichu se ozvalo několik prásknutí. Harry si v panice všiml, že prvním, kdo se objevil, byl Pán zla osobně. Krátkým mávnutím přikázal dvěma mužům odnést Harryho za ním do velké, černé budovy.

Harry cítil silné pokušení vytáhnout svoji hůlku a seslat na toho odporného tvora smrtící kletbu, ale zastavila ho Severusova slova. ‚Nemůžeš porazit tmu tmou… Musíš porazit tmu světlem.‘ Po čtyřech měsících výuky Harry pochopil, že ta slova jsou pravdivá. Ale nebyl připraven zemřít. Ještě ne.

Nemělo smysl je omráčit. Nemohl se samostatně hýbat, a kdyby je omráčil, mohl by jen čekat, až přijdou další, aby ho zabili. Na druhé straně si velmi dobře pamatoval první kola letního mučení, kdy se Severus snažil zabít Pána zla a jeho kletbu odrazil Voldemortův štít.

Jeho nohy se sotva dotýkaly země, když ho dva muži vtáhli do sálu, který okamžitě Harrymu připomněl hlavní sál v Nightmare Manor, a hodili ho před trůn. Voldemort odešel poté, co zašeptal kouzlo Lego, ale dlouho nezůstali sami; místnost začali zaplňovat přicházející Smrtijedi. Za deset minut Harry s hořkostí pochopil, že tentokrát bude jeho popravě přítomen nejen vnitřní kruh, ale všichni Smrtijedi. No, odpovídalo to Severusově vyprávění o Galvanyových – poprava zrádce a jeho rodiny byla příkladem a varováním pro ostatní. Vzduch se naplnil vzrušeným šepotem a rozhovory.

Harry ztratil víru. Tentokrát neměl naději. Voldemort se nechystal strčit ho do vězení. Chtěl ho popravit. ‚Exemplární trest,‘ říkal Severus takovým situacím.

Když se Harry rozhlédl, viděl, že vzdálená část sálu je téměř zaplněna. Jeho stráže se napřímily a jejich výraz se z otráveného změnil na vážný. Členové vnitřního kruhu stáli vedle trůnu čelem k davu.

Najednou se Harrymu nad hlavou ozval známý, nenáviděný hlas.

„Prohledali jste ho? Jeho kapsy? Jeho hábit?“

„Ne, pane,“ odpověděl malý muž chvějícím se hlasem. „Dívka řekla, že nemá hůlku…“

„Idioti!“ znovu slyšel Harry Malfoyův hlas. „Jeho otec byl jedním z nás! Učil chlapce! Ustupte!“ jeho tón byl přísný a autoritativní.

Harry ztuhl. Byl si jistý, že Malfoy jeho hůlku najde a všechny naděje zmizí…

Ruce, které ho zkoumaly, byly překvapivě jemné a Harry se napjal, když zachytil sotva slyšitelný šepot.

„Já jsem táta, poslyš, když si tě nebudou všímat, prolom štít Pána zla, já ho zabiju a přemístíme se. Použij Alligo,“ Severus mohl jenom doufat, že Harry to kouzlo zná.

Chlapec trochu kývl.

„A co ochranná kouzla?“ zašeptal v odpověď. Falešný Malfoy zastrčil ruce do Harryho rukávů a naklonil se blíž.

„S jeho smrtí zmizí.“

A co bude se ‚světlo porazí tmu‘? chtěl se zeptat Harry, ale Severus ukončil prohlídku a napřímil se. K Harryho údivu byl v jeho ruce nůž.

Strážci zbledli, když uviděli ostrou zbraň.

„Promiňte, pane,“ zakoktal vysoký. „Nemysleli jsme…“

„Idioti,“ vyprskl Severus-Malfoy.

„Hej, Luciusi, to bylo rychlé!“ Avery přistoupil k Severusovi, který se krátce napjal.

„Dobrý večer,“ odpověděl obvyklým chladným tónem Malfoye. Malfoy se nikdy nebratříčkoval s nikým z kruhu, jedinou výjimkou byl Severus. „Ti idioti chlapce neprohledali. Podívej,“ ukázal nůž druhému muži. Avery trhaně zahvízdal.

„Ach… Starý dobrý Severus chlapce připravil…“

„Nedostatečně,“ falešný Malfoy pokrčil rameny a nasadil si kapuci. Pak přejel pohledem řadu svých bývalých spolubojovníků – nevěděl, kde je jeho místo. Naštěstí vyřešil jeho problém Avery, když ho popadl za loket a doprovodil k trůnu. Severusovo srdce málem přestalo tlouct – Malfoy stál zprava od Voldemorta! Ale… to bývalo místo McKinna! Ve Voldemortově kruhu se evidentně nezastavil čas.

Harry jej viděl, jak stojí vedle trůnu, a nemohl si pomoci, aby se s ním v duchu nehádal. Severusův plán nebyl dobrý. Harry nijak nechtěl, aby se Severus stal příštím Pánem zla. Ale teď chlapec chápal jeho pocity, myšlenky, neustálý pocit viny, chápal to možná lépe než Brumbál, dokonce lépe než sám Severus.

Snape používal temnou magii, aby zabíjel, mučil, vládl druhým. Tyto kletby otrávily jeho mysl, jeho duši. Severus už víc nebyl světlý. Naopak, byl velmi blízko tomu, aby se stal zcela temným.

Harry věděl, že jediným Severusovým cílem je jeho záchrana, ale Harry nesouhlasil s cenou, kterou muž chtěl zaplatit. Ne. Nebude rušit štít Voldemorta, dokonce i kdyby to bylo jediné, co by mohl udělat. Ale ne. Harry nechtěl od Severuse takovou oběť.

Tady a teď náhle pochopil smysl oběti-proti-smrtelné-kletbě.

Nebude muset dokonce ani zvednout hůlku. Prozradí se (jinak ho Voldemort nechá svým Smrtijedům, aby ho zabili), vyvolá všechny šťastné pocity svého srdce a použije táž slova, která použila jeho matka, aby ho ochránila: ‚zabij mě místo něj‘. Nebyl si jistý, že to bude stačit, ale naučil se, že v případě magie lásky byl hlavní záměr a ne forma.

Zavřel oči a začal shromažďovat vzpomínky na kouzelnický svět. Všechny vzpomínky: dobré i špatné, nové i staré. Harry Pottera i Quietuse Snapea… Voldemort nezemře, ale svět bude nedostupný jeho krutosti. Nebude víc schopen přinášet zlo. Stejně jako oběť jeho matky…

Něco hluboko uvnitř něj stále protestovalo proti takovému rozhodnutí, ale snažil se neposlouchat.

Náhle se chtěl omluvit Severusovi za to, že po večeři utekl. Ale teď bylo příliš pozdě.

Voldemort dorazil.

Harryho srdce se zastavilo.

Severusovy oči se zúžily, když spatřil na tváři Harryho nové světlo rozhodnosti. Chlapec přesně znal myšlenky svého otce v tuto chvíli. ‚Idiot.‘ Trochu se ušklíbl. Ano, byl idiotem, ale alespoň bude mít kouzelnický svět šanci porazit Pána zla a jeho následovníky.

„Sešli jsme se zde dnes, abychom viděli, co se stane s rodinou zrádců,“ začal Voldemort svou řeč. Šum v místnosti ztichl. „Musíte si tuto chvíli dobře zapamatovat. Žádné slitování se zrádci. Žádné slitování s přeběhlíky. Žádné slitování se zbabělci. Žádné slitování se slabochy! Žádné slitování s nikým, kdo se mi postaví!“

V sále se ozval souhlasný řev. Harry sebou trhl. Voldemort pokračoval.

„Všichni znáte Severuse Snapea. Viděli jste ho stát vedle mě po dlouhá léta. Dal jsem mu sílu! Dal jsem mu šanci! My jsme mu dali rodinu!“

Harry nemohl ovládnout chvění a modlil se za Severusovu trpělivost.

„Ale on nás zradil! Opovrhnul nabídnutou silou, šancí, rodinou! Opovrhl mnou!“ Znovu šum. „A po patnácti letech se ke mně vrátil, žebral o druhou šanci! Dal jsem mu ji. Byl jsem velkorysý. Odpustil jsem mu nevěrnost. Ale on mě zradil. Přešel k Brumbálovi, milovníkovi slabochů a šmejdů, a pokusil se hrát dvojitého agenta. Hrál svoji roli dlouhé roky. Je to jeho vina, že mnozí naši následovníci zemřeli nebo byli zatčeni a zavřeni do Azkabanu. Ale nejhorším jeho činem bylo to, že se pokoušel vyrvat z mých rukou Harryho Pottera. Potter nakonec zemřel a Snape si zachránil kůži. Ani dnes tu není. Zbaběle se schovává v Bradavicích, bojí se o svůj vlastní život. Ale nemůže se skrývat věčně!“

Hlasité výrazy souhlasu. Někteří křičeli ‚Nemůže, nemůže!‘ Harry se po davu podíval opovržlivým pohledem. Voldemort zvedl ruku. To šum okamžitě zastavilo.

„Ale teď je v našich rukách jeho syn.“ Výkřiky radosti. „Nebudeme k němu milosrdní. Náš drahý Severus dostane svého drahocenného syna zítra ráno. To, myslím, bude pro něj jasným poselstvím.“

Voldemort si náhle sedl a dav vybuchl nadšením. Křičeli, radovali se, mávali pěstmi směrem k Harrymu, tváře zkřivené temným očekáváním.

„Ennervate,“ pronesl Voldemort a mířil na Harryho. Ten vstal a otočil se k trůnu.

Šum znovu ztichl.

„Já…“ začal Harry, ale strašný křik náhle otřásl místností a všechny pochodně zhasly.

Harry ztuhl ve tmě.

„Jsou tu bystrozorové!“ zakřičel někdo a v místnosti nastal chaos.

„Lumos!“ vykřikl Pán zla a Harrymu se na okamžik chtělo zasmát: temný pán vyvolávající světlo! Ale nic se nestalo. Místnost zaplnil hustý kouř a téměř ve všech rozích začaly vybuchovat bomby.

Chaos byl všude.

„Libero,“ slyšel Harry hlas Malfoye-Severuse a cítil, jak mu spadla kouzelnická pouta. Severus ho ve tmě chytil za ruku. Harry se uculil. Nikdo ho nikdy nebral za ruku. Byl to… hloupý pocit, došlo mu a dřív, než mohl ještě o něčem přemýšlet, je pohltil dav.

S každou sekundou se zvyšovala panika. Lidé po sobě navzájem šlapali, Harry slyšel výkřiky těch, kteří upadli na zem a dostali se pod nohy strachy oslepeného davu.

„PURGO!“ zakřičel Voldemort a část kouře zmizela. Ale jenom na minutu, protože se v sále ozvalo ještě několik výbuchů a vzduch se opět zaplnil neproniknutelným kouřem.

„Musíme pryč,“ trhl Severus Harryho za ruku.

„Dav…“ odpověděl Harry a snažil se překřičet hluk. „Jsme tu uvězněni!“

Někdo chytil Harryho za rameno, ale Severus, který ucítil nečekané Harryho napětí, praštil pěstí do předpokládané tváře nepřítele. Něco křuplo a ozval se křik plný bolesti:

„Utíká!“ ale nikdo si ho nevšímal.

„PŘESTAŇTE, IDIOTI!“ hlas Voldemorta byl hlasitější než hluk. „JE TO JENOM DĚTSKÝ ŽERTÍK! PURGO!“

Několik Smrtijedů se začalo vzpamatovávat.

„Purgo!“ pár hlasů se připojilo k hlasu Voldemorta.

Harry cítil, jak mu Severus navlékl masku a plášť Smrtijeda. Jeho srdce zběsile tlouklo, zatímco se kouř pomalu rozplýval, ale bylo to zbytečné – celý sál byl v chaosu. Harry se podíval na Severuse a zbledl pod svojí maskou. Efekty mnoholičného lektvaru mizely.

„Tvé vlasy jsou černé,“ zašeptal Severusovi do ucha a ten přikývl.

Byli v pasti.

Dav se postupně uklidňoval.

„Crabbe, Avery, Simpson, Grace, Rigger, Fare, Emmans, Sirens, Lestrange! Jděte a zkontrolujte chodby. Naši mladí útočníci tam možná ještě jsou. Všichni sundat masky!“

Harry věděl, že je konec. Pohyb, kterým se dotkl masky, byl pomalý, a mohl vidět stejně pomalou reakci na Voldemortův příkaz i u Severuse. To byl konec. Ale pak náhle osvítilo vzduch množství zelených, červených a oranžových kouzel a mnozí Smrtijedi spadli na zem.

„TADY SPECIÁLNÍ MINISTERSKÝ ODDÍL BYSTROZORŮ! BUDOVA JE OBKLÍČENA! NA PANSTVÍ JSOU POLOŽENA PROTIPŘEMISŤOVACÍ KOUZLA! VZDEJTE SE, NEBO BUDEME ÚTOČIT!“

Začala krutá bitva, ale Smrtijedi byli v horší situaci – ve velkém sále bez jakéhokoliv úkrytu. Za méně než deset minut byl odpor zlomen. Když Voldemort viděl převahu bystrozorů, rozhodl se víc neobětovávat své lidi a s hlasitým třeskem zlomil ministerská kouzla.

„PŘEMÍSTĚTE SE! IHNED!“ zakřičel a zmizel s mnohými svými následovníky. Ale stejně přinejmenším padesát Smrtijedů zůstalo ležet na zemi v příliš špatném stavu, než aby mohli zmizet.

Vše proběhlo tak rychle, pomyslel si Harry. Uběhlo méně než půl hodiny od té doby, co Voldemort vešel do sálu.

Harry si sedl, volný a nezraněný. Na začátku bitvy ho Severus srazil na zem a lehl si na něj, ochraňoval ho od vybuchujících a křižujících kleteb a prokletí, a oba dokázali přežít útok bez ran. Harry se na Severuse usmál, ten ho pevně přitiskl k hrudi.

„Byly okamžiky, kdy jsem myslel, že jsem tě ztratil,“ zašeptal muž do Harryho vlasů.

„Nemůžeš se mě tak snadno zbavit,“ zašeptal škádlivě Harry v odpověď a položil si hlavu na Severusovo rameno.

„Ty bys nezlomil Voldemortův štít, že ne?“ Snape se na něj nedíval a neoslabil objetí.

„Ne, nezlomil,“ přiznal se Harry. „Nechtěl jsem, aby ses stal příštím Pánem zla.“

„To by se nestalo,“ odpověděl unaveně Severus. „Není to tak jednoduché. Já…“

Přišel k nim bystrozor.

„Vstát! Sundat masky!“

Sundali si své masky a pokusili se povstat. Když Severus vzhlédl na bystrozora, aby požádal o pomoc, jeho tvář silně zbledla. Harry se podíval stejným směrem a cítil, jak mu krev odtekla z tváře.

„Bamberg…“ zachrčel ponuře Severus.

„Á, starý přítel,“ bystrozorova ústa se zkřivila v protivném úsměvu. „A tvůj drzý syn.“

Harry chtěl křičet. Byl to bystrozor ze školy, který ho vyslýchal a mučil téměř hodinu. Teď se díval na Severuse a jeho oči zběsile kmitaly.

„Nemusíš mi ukazovat svou ruku, Snape. Já vím, co tam je vyobrazeno. Ohavné, odporné tetování, že ano?“

Mávl rukou a  okamžitě k nim přispěchali dva bystrozoři.

„Tady je chlapec, kterého hledáme,“ řekl a ukázal na Harryho. „Pusťte ho. Druhého dopravte k ostatním.“

„Ale to je můj otec!“ zakřičel Harry. „Přišel mě zachránit!“

Dva bystrozorové se zastavili a tázavě se podívali na Bamberga.

„Ne, tentokrát neutečeš, Snape. Ukaž nám svoje tetování!“

„NE!“ zakřičel Harry. „Je nevinný!“

Snape mu položil ruku na rameno.

„Jdi, Quietusi. Brzy se uvidíme. Slibuji,“ řekl, téměř nepostřehnutelným pohybem vytáhl hůlku a namířil na sebe. „Obliviate.“

„Zasraný zkurvysyn!“ zakřičel Bamberg a vytrhl hůlku ze Severusovy ruky. „Seslal na sebe Obliviate! Och…“ Harry neslyšel hlasité proklínání bystrozora. Znovu se kolem něho všechno zpomalilo, stalo se tak pomalým, pomalým…

Severus to udělal.

Severus řekl, že by to pro něj udělal.

A udělal to.

Ale Harry nechtěl takovou oběť. Bylo to příliš riskantní. Říkal to Severusovi mnohokrát.

Nestálo to za to.

Nestálo!

Přistoupil k Severusovi, ale dva bystrozorové ho už popadli, zkontrolovali Znamení, zkroutili mu ruku za záda a vyvedli ho z místnosti.

Harry nevěděl, jak dlouho jenom stál a díval se do prázdna, když se jeho ramene dotkla ruka. Otočil se a v příští chvíli ho obklopilo pět zcela vzrušených chlapců.

„Kámo, jsi v pořádku?“ Fred na něj skoro skočil.

„Hej, Quiete, co si myslíš o nejnovějších výrobcích Kratochvilných kouzelnických kejklí? Dýmající bomby jsou perfektní, že ano?“ zakřičel ze všech sil George.

„Neville byl geniální! Byl to jeho nápad vzít si pláště ochranky a připojit se k představení jako Smrtijedi!“ Seamus se idiotsky usmíval (stále ještě trochu ohromený) a poplácával bledého Nevilla po rameni. Všichni měli pláště Smrtijedů; Fred a George stále ještě drželi jejich masky.

Ron neřekl ani slovo, jenom stál a díval se přímo na Harryho.

„Co se stalo?“ zeptal se potichu. Jeho otázka přerušila šťastné štěbetání.

„Odvedli otce,“ bojoval Harry se slzami. „Ten bystrozor ze školy…“

„Pan Bamberg?“ zeptal se polekaně Neville.

„Ty ho znáš?“ zeptal se Harry v odpověď. Neville kývl.

„Byl nejlepším přítelem mého otce. Bábi mu říká jeho partner-ve-zločinu. Ale nemusíš mít strach,“ Neville se otočil a běžel na vycházejícími bystrozory. „Pane Bambergu!“ Neville zmizel z místnosti.

Harry se zhroutil na podlahu. Hlava mu třeštila jako sedm pekel, cítil závrať a bezmoc. Severus v jistém smyslu zmizel. Seslání Obliviate na sebe samého bylo těžké vyléčit. Ron ho chytil, když upadl, pomohl Harrymu sednout si na zem a opatrně ho objal okolo ramen.

Harry se zhroutil. Napětí celého dne, strašné a nečekané události se na něj navalily. Slzy nepřetržitě tekly po tváři, ramena se otřásala tichými vzlyky.

„Quietusi, všechno bude v pořádku,“ utěšoval jej Ron. „Neville ho vrátí. Uklidni se, kámo,“ ale Harry jenom zavrtěl hlavou.

Nic nebude v pořádku. Nic nebude stejné.

Náhle litoval, že je naživu. Bylo by lepší obětovat svůj život za kouzelnický svět. Chtěl, aby Pán zla byl bez síly, jeho přátelé v bezpečí a Severus v pořádku.

„Proč jste informovali ministerstvo? Proč šli za vámi?“ zeptal se obviňujícím hlasem. „Měli jste zůstat ve škole. Nepotřeboval jsem vás tu!“ vykřikl poslední slova.

Dvojčata se přestala usmívat a Seamus si klekl vedle něho.

„V čem je problém, Quietusi? Přežil jsi a tvůj otec také!“

Harry se uvolnil z Ronova objetí a vyskočil na nohy.

„Nemáš pravdu!“ zakřičel bez rozmýšlení. „On nepřežil.“

Ostatní se na něj dívali s doširoka rozevřenýma očima.

„Ale Quietusi, viděli jsme, že se mu nic nestalo!“ zamumlal nejistě Fred.

„Nestalo?“ teď Harry křičel jak na lesy. „Použil na sebe Obliviate, aby mě zachránil!“

Odpovědí bylo šokované ticho, které Harryho okamžitě vzpamatovalo. Ale bylo příliš pozdě.

„Proč bylo nutné, aby na sebe seslal Obliviate?“ zeptal se potichu George. „Je něco, co o tobě nesmí ministerstvo vědět?“

Harry kývl.

„A hodně věcí o mně nesmíte vědět ani vy,“ zamumlal.

„Věcí? Jakých věcí?“ zeptal se hloupě Seamus.

„Tajných, idiote,“ zasténal Ron. „Neslyšel jsi?“

„Ehm…“ Seamus risknul omluvný úsměv. „Samozřejmě.“

Neville vešel do místnosti.

„Odvedli ho spolu s ostatními. Chtěl jsem najít profesora Lupina, aby nám pomohl, ale ten zmizel. Jsem si jistý, že by mohl…“

„Nemohl, a ty to víš, Neville,“ řekl měkce Harry, protože jeho předchozí hněv začal utichat. „Dokonce i kdyby ho Brumbál nebo někdo jiný mohl osvobodit, budu rád, když ho uvidím živého…“

Neville si povzdechl.

„Jak dlouho byl na ministerstvu minule?“

„Tři nebo čtyři měsíce,“ odpověděl Harry. „A ještě šest v Azkabanu.“

„Je zázrak, že je naživu,“ zašeptal Neville skrz stažené hrdlo.

Harry kývl.

Vysoký bystrozor vešel do prázdného sálu.

„Hej, chlapci, musíte se vrátit do školy. Zítra bude oficiální výslech, co jste tu dělali.“

„Ale já už jsem vám řekl…“ rozhořčeně začal Ron, ale netrpělivé mužovo gesto ho donutilo zmlknout.

„Mlč, chlapče. Pojďte sem.“ Když se hned nepohnuli, přísně zakřičel. „Všichni!“

Natáhl ruku. Měl v ní smrtijedskou masku.

„Přenášedlo?“ zeptal se Neville. Bystrozor vymáčkl něco jako ano.

Harry zbledl. Do dnešního dne přenášedla neměl moc rád, ale případ s Leah…

Ron ho popadl za ruku a položil ji na masku.

„Pojďme domů,“ zašeptal do ucha Harrymu.

Za několik sekund přistáli ve Velké síni, k ohromnému údivu ministra a několika bystrozorů. Lucius Malfoy stál opodál a jeho oči se leskly strachem, když uviděl vstávajícího Harryho (pro něj Quietuse). Harry se první zvedl na nohy. Opřel si ruce v bok a zle se na Malfoye usmál.

„Zmeškal jsi kouzelné představení, Luciusi. A Voldemortovi se po tobě stýskalo,“ pronesl co nejsarkastičtěji.

Malfoy se zamračil, ale Harry nevěděl proč: jestli to bylo kvůli jménu Voldemorta nebo kvůli poznámce o tom, že tam nebyl?

„Myslím, že tvůj otec mě výborně zastoupil,“ odpověděl rychle Malfoy.

Příliš rychle.

Všichni okamžitě pochopili jeho odpověď. Popletal zbledl, dva bystrozorové otevřeli ústa jako zlaté rybičky.

V příští chvíli se Malfoy na ministra vrhl, postavil malého muže před sebe a zamířil mu na krk hůlkou.

„Teď odejdu,“ řekl.

„Neodejdeš!“ ozval se zezadu hlas. „Mdl…“ začala paní Figgová, ale Malfoy byl rychlejší.

„Avada kedavra!“ zvolal.

Čas se znovu zpomalil. Když Harry viděl padající ženu a tělo ministra, zasažené omračující kletbou mrtvé profesorky, které změklo v rukách Malfoye, vytáhl svoji hůlku.

„MDLOBY NA TEBE!“ zakřičel.

Kletba udeřila Malfoye do hlavy. Když padal, stáhl za sebou stejně omráčeného ministra a oba spadli na podlahu. Harry spustil ruku, přistoupil k nenáviděnému muži a ze všech sil do něj kopl.

„BASTRADE!“ vykřikl, vzlykal a nemohl popadnout dech. Naklonil se a udeřil ho do obličeje. „ZKURVENÝ BASTARDE!“ a udeřil ho znovu.

„Quietusi, přestaň!“ Ron k němu přiskočil a objal ho, takže Harry nemohl hýbat rukama.

„PUSŤ MĚ, RONE! CHCI HO ZABÍT!

„Nebuď stejný jako on,“ Ron zesílil svůj stisk – objetí. „Jsi lepší než on, lepší než mnozí z nás. Tohle nejsi ty.“

„UDĚLAL TO! DAL MĚ DOHROMADY S TOU ČUBKOU! VŠECHNO UDĚLAL ON, všechno,“ znovu vzlykal. „Tati, tati,“ nepřetržitě opakoval a sklouzl do sedu.

Ron ho následoval a měkce, opatrně ho začal kolébat.

„Už to skončilo. Všechno skončilo. Bude potrestaný. Tvůj táta se brzy vrátí,“ klidné Ronovo mumlání stékalo po Harrym, uklidňovalo ho, dávalo naději…

Harry neviděl, jak bystrozorové přistoupili ke světlovlasému muži, jak zkontrolovali Znamení na jeho předloktí, neviděl, jak kterýsi z nich přikryl pláštěm nehybné tělo paní Figgové. Neviděl, jak přišli noví bystrozorové a vzali s sebou bezvědomé Malfoyovo tělo, jak se McGonagallová sklonila vedle nich, neviděl, jak mu ministr po Ennervate děkoval. Ze šoku byl hluchý a slepý. Držel se Rona, jako by na tom závisel jeho život. Snažil se nepřemýšlet o totožnosti uklidňujícího člověka, představoval si, že ho drží Severus, šeptá mu milující slova do ucha, kolébá ho, ochraňuje…

Později ho silné ruce zvedly a on cítil, jak ho něco lechtá na tváři, něco se nad ním blýská. Plnovous, půlměsícové brýle, jasné modré oči. Byl to Brumbál, pochopil ve svém polovědomí.

„Táta na sebe seslal Obliviate,“ zašeptal starci. „Je pryč. Paní Figgová je pryč… Kdo bude hlídat její kočky?“ zeptal se a cítil, jak mu znovu tečou slzy. „Leah mi dala kartičku. Byl to Krvavý baron, věděl jste to? Bylo to přenášedlo, stejně jako maska později…“ dokonce i Harry cítil, že jeho věty jsou zmatené, ale nic s tím nemohl udělat. „Táta mě zachránil. Oni by mě zadupali… Voldemort mě chtěl zabít… Měl jsem zemřít, pane řediteli, teď chápu oběť, měl jsem se obětovat…“ jeho šepot se změnil na nepochopitelné mumlání.

„Ššš, Quietusi, všechno je v pořádku, já chápu,“ uklidňoval ho pevný hlas ředitele.

Harry cítil, jak ho někdo přikryl pokrývkou a jak mu chladný lektvar stéká do hrdla. A pak všechno zčernalo, potemnělo a oteplilo se…