Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18. Trest

Když přišly velikonoční prázdniny, Harry mohl trávit s mimořádně vyčerpaným Severusem trochu víc času. Malfoy, který se chtěl očividně vyhnout odvolání, neriskoval otevřený útok, ale udělal jim ze života peklo. Severus trávil téměř veškerý svůj volný čas tresty a hodinami výuky, přípravou lektvarů pro ošetřovnu a vysvětlováním svojí minulosti a své činnosti coby Smrtijeda přísným ministerským úředníkům.

Ke konci jara bylo jasné, že se ho na konci školního roku Malfoy zbaví. Byla to strašlivá možnost, ale snažili se na to nemyslet hlavně proto, že Harry stále lépe vycházel se spolužáky své koleje, dokonce i ve společné ložnici a koupelně. Přišel si pro útěchu jenom dvakrát, po dvou extrémně brutálních vizích, a v tyto noci oba ani minutu nespali, povídali si a seděli v útulném tichu, které mezi nimi nastalo.

Propouštěli nejen Severuse. S výjimkou profesorů Sinistrové, Vectorové, Prýtové a Binnse měli na konci školního roku odejít i všichni ostatní.

Harry přemýšlel o přestoupení na jinou školu, a protentokrát Severus nic nenamítal. Škola se ještě příliš nezměnila, ale Harry si byl jistý, že bez propuštěných profesorů nikdy nebude taková jako dřív. Přestala pro něj být domovem víc, než kdyby byla zbořena. Byla znesvěcena, zneuctěna.

Ale něco se změnilo. Poprvé za mnoho let nebyla obvyklá návštěva bystrozorů zaměřena jenom na Zmijozely. Přesto když Harry Harry vešel do učebny používané pro výslechy, viděl v očích Percyho zjevnou nenávist a opovržení.

Percy věděl, že Malfoy je Smrtijedem, tím si byl Harry jistý, což pro něj zničilo zábavným průběh celého procesu – svou brutalitu nemohl maskovat tím, že podporuje stranu světla. Na druhé straně se dozvěděl jisté věci i o Severusovi a Galvanyových, jejich neuvěřitelně podobných osudech (Smrtijed-obrácený-na-špeha) i o chování Rona a Quietusově reakci, takže seslal na Harryho Revelo, utrousil několik hrubých poznámek o jeho mizejících jizvách, a pak dovolil chlapci odejít.

Zkrátil se i čas na jídlo, protože do jejich rozvrhů přibyly doplňkové a povinné hodiny výuky. Nebyla to opravdová výuka, protože se neučili nic nového – tyto hodiny byly určeny na psaní domácích úkolů a k přípravě na následující hodiny v učebnách pod dozorem učitele (který se popravdě nudil stejně jako oni). Jednou nebo dvakrát za týden musel Harry prosit o povolení jít do knihovny, aby provedl potřebné výzkumy, ale dokonce i v knihovně na studenty dohlížel znuděným pohledem některý z učitelů.

Famfrpálová družstva měla tréninky dvakrát do týdne, a i víkendy byly tak naplánovány, že Harry měl sotva čas na kamarády. Jediným místem, kde si mohli promluvit, byla ložnice, protože na společenské místnosti byla seslána ochranná zaklínadla, která učitelům oznámila, pokud tam po večerce studenti pobývali.

Dokonce i ložnice se občas kontrolovaly, ale profesoři řediteli neoznamovali žádná porušování, alespoň to tak řekl Harrymu Severus. Život studentů byl dostatečně deprimující i bez ztráty mírné volnosti v nočních rozhovorech.

„Musíme něco udělat,“ prohlásil Neville jednu sobotu večer. „Je to… strašné! A Malfoy dokonce zrušil o víkendech výlety do Prasinek!“

„Nezrušil je úplně,“ poznamenal náhle Ron. Harry otočil hlavu a podíval se na něj. Ron se vůbec nezúčastňoval jejich obvyklých půlnočních rozhovorů – v přítomnosti Harryho ho příliš trápilo svědomí, takže se snažil v jakékoliv situaci držet od něj dál. „Viděl jsem mladšího zmetka a jeho kumpány, jak tam šli s jeho otcem,“ podíval se na Harryho. „A s tvým,“ dodal potichu.

Harry byl otřesen.

„Cože?“ zeptal se vylekaně. „Ale…“

„Viditelně se ke Zmijozelům chovají lépe než k nám…“ Ronova tvář potemněla odporem.

„Jsi si jistý, že s nimi byl Severus?“ přerušil ho Harry.

„Ano. Proč by nemohl jít? Vždy jsem si myslel, že Zmijozelové…“

„ZMLKNI!“ vykřikl Harry a Ronova tvář zbledla pochopením.

„Quietusi, chtěl jsem říct, že…“

„Mlč,“ zašeptal Harry potichu, ale ne klidněji.

„Ne. Nechtěl jsem ho urazit. Jenom… nemyslel jsem, že ty… on…“

„Pořád jsi proti němu zaujatý,“ procedil Harry skrz zatnuté zuby. „Ale kdybys alespoň někdy přemýšlel, chápal bys to,“ seskočil z postele, přistoupil k Ronovi a výhružně se nad něj naklonil. „Tímto bych ti chtěl připomenout, že v létě zradil šéfa pana Malfoye, a mnoho dní ho mučili dříve zmiňovaní pánové,“ teď se jeho hlas stal sarkastickým.

„Ale já…“ mohl jenom zašeptat Ron.

„Nech ho, Quietusi,“ slyšel Harry Nevillův hlas. „Není nutné ho víc děsit.“

Harry se narovnal a otočil se k Nevillovi.

„Myslíš? Dobře, nebudu. Po všem, co udělal mně a Severusovi, nemá žádné právo tak o něm mluvit!“

„Nic jsem tvému drahocennému otci neudělal!“ odsekl Ron, ale v hlase byly známky bolesti.

„Ne?“ zúžil oči Harry. „A co tvoje hádka s Hermionou, když jsi před celou nebelvírskou kolejí vyřvával, že je jenom špinavý Smrtijed? Nemyslíš si, že je to trochu urážející? Bolestivé? Po létě…“

„Nebyl tam sám! Harry tam byl taky a Harry nebyl vůbec jako on, ale zemřel!“ zakřičel Ron.

„To nebyla Severusova vina,“ zazněl chladně Harryho hlas.

Ron sklonil hlavu.

„Ano, já vím. Ale je to stále ještě… příliš těžké přijmout. Kéž by to byl on…“ Ron se náhle zastavil. Harry cítil, že se mu bolestivě stáhlo srdce.

„On to také chce,“ řekl pouze a ignoroval vylekaný Ronův pohled. „Pokud tě to uklidní, chce to samé.“

„Proč by se měl takhle cítit?“

Teď je pozorovali všichni chlapci v ložnici. Náhle Harry pochopil, že svým bývalým a současným přátelům něco dluží. Nevěděli o tom, co se stalo s jejich přítelem, s výjimkou toho, že ho zabili.

„Dobře, nebudu vám vyprávět všechno, protože Severusovi se nelíbí, když o jeho životě a tajemstvích vědí jiní, ale něco říct můžu.“ Ron si přitáhl kolena k hrudi a uvolnil Harrymu místo, aby si mohl sednout. Za několik okamžiků se k nim připojili i ostatní tři chlapci, kteří se na Harryho dívali s nadějí. Ronova postel byla najednou příliš malá.

Harry si vše pečlivě promyslel, chápal, že musí být hodně opatrný, pokud se nechce prozradit.

„Stalo se to, když Voldemort chytil Pottera a chtěl ho zabít. Severus se ho pokusil zachránit. Voldemort,“ Harry si najednou všiml, že sebou jeho přátelé trhli, když slyšeli to nenáviděné jméno, které zaznělo podruhé během pár minut, „se rozhodl s nimi oběma skončit, ale chtěl, aby jejich mučení bylo bolestivější, proto je zavřel do společné cely.“

Ostatní si vyměnili otřesené pohledy a nakonec Seamus zasténal: „Ano, Harry a tvůj otec se neměli příliš rádi.“

„Vy-víte-kdo byl mnohem krutější, než si sám myslel,“ dodal Dean. Ron se slabě usmál a dokonce i Harrymu zacukaly koutky, když si vzpomněl na své pocity poté, co zjistil identitu svého společníka…

„Ano, já vím. Severus mi o tom už řekl,“ slavnostně kývl Harry na Seamuse. „Ale Vy-víte-kdo sledoval jiné, hlubší cíle, když je zamkl společně. A oni tam strávili mnoho dní, kromě doby, kdy je mučili.“

Šokované zalapání po dechu.

„Myslíš fyzicky?“ zeptal se Dean.

„Ano. Hlavně pomocí kleteb, ale také hodně fyzicky.“

„Harryho… bili?“ Ronův hlas byl jenom o něco hlasitější než zašeptání.

„Nejen bili, a nejen jeho. S ubíhajícím časem se sbližovali a začali si vážit jeden druhého.“

„Snape respektoval Harryho?“ tato myšlenka byla směšná dokonce i pro Nevilla.

„Myslím, že nemůžeme pochopit jejich situaci, protože jsme nikdy nic takového nezažili. Ale Severus mi vysvětlil, že je to nějaká psychologická záležitost. V podobných podmínkách se často objeví úcta a péče. Takže tam se sblížili. Vol… Vy-víte-kdo tím dosáhl svého cíle.“

„Počkej. Nechápu to,“ zarazil ho Neville a ostatní přikývli.

Harry si povzdechl.

„Voldemort od začátku věděl, že za takových okolností si budou bližší. Právě proto je zavřel do jedné cely. Když se jeho plán vydařil, použil to proti nim. Pokoušel se vydírat je vzájemným mučením.“

„Bastard…“ zasténal Ron a Harry se trochu usmál.

„Severus říká Voldemortovi Největší bastard…“

„Ale proč se tedy k němu připojil?“ zeptal se Seamus.

Harry odsekl: „Myslím, že to není vaše věc.“

Seamus ucukl.

„Dobře. Já jenom… pokud ho nenávidí, proč… tak…“ blábolil rozrušeně.

„Vy-víte-kdo zabil jeho milovanou a později i bratra.“

Ticho.

„Předpokládám, že jeho bratr byl ten chlápek, který nás v tomto století všechny překonal,“ řekl Ron.

„Odkud to víš?“ podíval se na něj Harry. Ron pokrčil rameny.

„Binnsova hodina. A Percy viděl jeho složku na ministerstvu. Měl maximální výsledky NKÚ i OVCÍ.“

„Maximální?“ vykřikl Neville. „To není možné. Na těchto zkouškách nikdo nemívá maximální výsledky!“

„Kromě něj,“ opáčil Harry a vzpomněl si na deník Quietuse. Jeho otec byl ohromený, když se dozvěděl o svých výsledcích. Neville měl pravdu: za posledních sto let neměl podobné výsledky nikdo. Ano, Brumbál ano, ale ten je měl před sto padesáti lety… Ušklíbl se a dodal: „A kromě Brumbála.“

„Byl ve Zmijozelu?“ zeptal se Dean.

„Brumbál?“ zeptal se na oplátku Harry a Dean skrz zuby zamumlal něco jako ‚idiote‘.

Seamus se uchechtl a Harry pobaveně zavrtěl hlavou. „Ne. Quietus byl v Havraspáru.“

„Přemýšlel jsem, proč tě Moudrý klobouk nezařadil do Havraspáru,“ pronesl Neville. „Víc se do té koleje hodíš. Ale Klobouk ani nezaváhal.“

Harry pokrčil rameny.

„Brumbál řekl, že profesor Snape přinesl Harryho… odtamtud,“ vrátil se Ron k přerušenému rozhovoru.

„Ano,“ odpověděl Harry. „Severus se ho pokusil zachránit v absolutně bezvýchodné situaci z neobyčejně hlídaného vězení. Téměř se mu to povedlo, ale nepřátel bylo mnohem víc a zabili Pottera, když bojovali s mozkomory. Severus ho v náručí přinesl zpět do Bradavic. Byl zcela zničený. Pokud bych nebyl já, nejsem si jistý, že by to přežil,“ zakončil Harry.

„A co… mu udělal Malfoy?“ zeptal se opatrně Seamus.

„Fyzicky ho mučil,“ odpověděl Harry, ale nezabíhal do podrobností. „Přestože víc než dvacet let byli přáteli a on je kmotrem Draca Malfoye a bratrancem jeho matky.“

„To znamená, že jsi příbuzný s Draco Malfoyem?“ Dean byl ohromený.

„Ano, a dokonce i já jsem příbuzný Malfoyů,“ pospíchal Neville Harrymu na pomoc. „Víte, čistokrevná mánie…“

„Mě to tedy moc netěší,“ přiznal Harry. „Nesnáším toho namyšleného kreténa. Nemluvě o jeho chování k Severusovi…“

Neville rozrušeně chytil Harryho za ruku.

„A jak se… vyrovnává s tím, že jeho mučitel je současným ředitelem? Jak s ním může někam jít?“

„Většinu času nemůžeme dělat to, co chceme, pane Longbottome, ale to, co musíme.“ Severusův hlas zněl vyčerpaně, ale když ho Harry uslyšel, okamžitě se uklidnil. Vyskočil a oči mu blýskly radostí a úlevou.

„Vrátil ses!“

„Samozřejmě,“ protočil očima Severus. „A teď je rozhovor u konce. Do postelí! Všichni! Quiete, prosím, pojď se mnou na chvilku.“

Harry strčil nohy do pantoflů a následoval vysokého muže do společenské místnosti, zatímco ostatní se poslušně vrátili do svých postelí.

„Prosím, neodebírej body,“ zašeptal Harry Snapeovi, když šli po točitém schodišti.

„Ani jsem to neměl v úmyslu,“ odtušil Severus. Když došli do společenské místnosti, otočil se k Harrymu s vážným výrazem ve tváři. „Cos jim řekl?“

„O čem?“ zeptal se Harry.

„O mně. A Malfoyovi.“

Severus byl naštvaný.

„Žádné podrobnosti. Zeptali se na… Harryho,“ zamumlal. „Musel jsem jim něco říci. A co ti chtěl Malfoy?“ změnil téma.

Snape se ušklíbl.

„Jenom malá demonstrace, aby mi ukázal moje místo, trochu výhružek…“ jeho hlas ztichl.

Harry mu položil ruku na rameno. Jejich pohledy se střetly a Harry byl udivený, když si všiml, že není o moc nižší než Severus.

„Přežijeme to.“

„Chtějí nás zabít před shromážděním všech Smrtijedů, aby demonstrovali osud zrádců, Quiete.“

„Ale Malfoy tě přece Voldemortovi nepředal!“ zašeptal Harry.

„Řekl, že Voldemort má čas. Po červnu budu muset opustit školu. Budou se snažit mě chytit až potom, aby nezpochybňovali Malfoyovu pozici.“

„Takže dokud jsme ve škole, jsme v bezpečí,“ vyvodil si Harry.

„Nevím,“ Severus se tvářil nejistě. „V Malfoyově chování bylo něco… Lže. Buď velmi opatrný.“

Harry mlčky přikývl.

„A teď běž do postele,“ Severus stiskl Harryho v krátkém objetí. „Dobře se vyspi.“

Harry se nechtěl vracet do ložnice. Šel do koupelny a sedl si na lavičku, na kterou si obvykle odkládali oblečení.

Takže Voldemort je mu znovu na stopě. Možná… bylo by možné se s ním setkat, obětovat se a zachránit kouzelnickou společnost před tím monstrem?

Ale on nechtěl zemřít. Nechtěl obětovat svůj život. Bylo mu jenom patnáct!

Harry se opřel o zeď a nechal se prostoupit vlnami čirého zoufalství.

Nikdy nechtěl takový osud. Toužil po normálním, absolutně normálním životě, normálním, s obvyklými bolestmi a zklamáními, nic víc…

Pevně objal kolena a dovolil slzám téct.

Chtěl žít. Zoufale chtěl žít. Ano, ne za každou cenu, ale přece…

Zeď koupelny ho studila do zad přes tenké pyžamo a on cítil, jak jeho kůže hoří. Roztřásl se, ale bylo mu to jedno.

Vše se zdálo být tak vzdálené a cizí. Tak daleko za veškerou nadějí.

Copak dostatečně netrpěl minulé léto? Posledních patnáct let?

Lavička se trochu prohnula. Harry zvedl hlavu z kolen a otočil se k chlapci sedícímu vedle něj.

„Co chceš, Weasley?“ zeptal se, ale jeho hlas byl příliš ochraptělý, aby zněl přísně.

„Nevrátil ses. Bál jsem se, že…“

„Bál ses!“ odfrkl sarkasticky Harry.

„Ano,“ Ron se pohnul a zadíval se na mokrou podlahu, „svým způsobem. Jenom… já…“ dál nepokračoval.

„Ven s tím,“ netrpělivě prskl Harry.

„Co chtěl Malfoy od profesora Snapea? Vyhrožoval mu?“

Harry neodpověděl, jenom na něj chladně zíral.

„Poslyš… plakal jsi,“ povedlo se říci Ronovi.

„To není tvoje věc,“ Harryho hlas ještě víc ochladl.

„Ano… ne,“ Ron byl zjevně v rozpacích. Harry se rozzlobil a chtěl vstát. „Ne! Počkej, prosím, na chvíli.“

Podrážděnost jeho hlasu Harryho zastavila v půlce pohybu. Plácl sebou zpět na lavici.

„Dobře. Chvíli. Mluv.“

„Ano. Podívej… Tvůj otec byl špionem. Copak to neznamená, že Ty-víš-kdo se mu stále chce pomstít? Máma mi řekla o našich… příbuzných. Galvanyových. Řekla, že Ty-víš… Vol-Voldemort,“ Ron udělal na chvíli pauzu, „zabil jejich děti, aby ostatní varoval před špehováním. To…“ znovu se zastavil, „to podle mě znamená, že teď chce chytit tebe, vás oba.“

„Přesně,“ potvrdil Harry a vstal. Nechtěl pokračovat v tomto rozhovoru.

„Už se tě snažil chytit, že ano?“ pokračoval Ron, který se také zvedl. „Už se tě snažil zabít, pravda? Od toho máš ty jizvy?“

Harry se otočil, popadl Rona za límec pyžama a zasyčel mu do tváře: „To-není-tvoje-zatracená-věc, Weasley!“

„Jenom jsem se chtěl omluvit, protože pokud Ty-víš-kdo…“ zamumlal.

„Ať mi udělal ty jizvy kdokoliv, Weasley, neměl jsi právo mě mučit. Proč si myslíš, že pokud by mě zranilo čelní sklo auta, tvoje odpovědnost by byla menší?“ Harry se najednou cítil příliš slabý, aby se hádal. „Nikdy jsi mi nedal příležitost osvědčit se. Od první chvíle jsi mě nenáviděl, nás nenáviděl, a pokud přiznám, že mi ty rány udělal Voldemort, budeš mě nenávidět ještě víc, protože my jsme přežili a Potter ne!“

„Není pravda, že tě nenávidím!“ vykřikl Ron.

„Přišel jsi sem jenom proto, abys uklidnil svoje svědomí,“ pronesl Harry náhle klidným hlasem. „Pokoušíš se udělat všechno možné, abys uklidnil své nervy, Weasley. Nelituješ toho, co jsi udělal kvůli mně. Lituješ kvůli sobě, protože ses málem stal vrahem. Nemáš mě rád nijak víc, nikdy ses nepokusil pochopit mě nebo Severuse. Naopak, vždycky jsi hledal důvody, abys nás mohl nenávidět ještě silněji. Dokonce i teď jenom hledáš omluvy pro to, co jsi udělal. Ale nenajdeš. Severus byl hodně, hodně roků na světlé straně. Dokonce byl v době poslední války špionem Brumbála. Vždycky se snažil zachránit Pottera, přestože… to není důležité. A co se týče mě, nikdy jsem nebyl temným kouzelníkem. Nikdy jsem ti nic neudělal. Nikdy jsem se nesnažil odloudit ti dívku. Jenom jsem chtěl mít pokoj,“ zakončil a rozhodně vyrazil ke dveřím.

„Můžeš mi odpustit to, co jsem udělal?“ zeptal se potichu Ron.

„Odpustím ti, až budou tvé omluvy něčím víc než jen slabými pokusy ospravedlnit se sám před sebou,“ řekl bez ohlédnutí Harry a odešel.

ooOOoo

Harry se znovu zdržel po lektvarech, aby prohodil se Severusem pár slov. V těchto případech nemluvili o ničem důležitém, ale hlavně o Harryho studiu.

„Stále nemůžu vyvolat Patrona,“ vzdechl a mrkl na Mistra lektvarů. „Ale s pomocí Hermiony jsem se alespoň naučil vyčarovat stříbřitou mlhu a profesorka Figgová mi dokonce řekla, že je to pro páťáka odpovídající výsledek.“

Byla to pravda. Hermiona si na hodině přeměňování nějak vysloužila společný trest s Harrym a McGonagallová jim po večeři přikázala uklidit učebnu, zatímco ve svém kabinetě opravovala testy. Harrymu to připadalo podezřelé, protože dříve McGonagallová takové tresty nedávala. Později mu Severus vysvětlil, že učitelé se snaží snížit napětí studentů právě udělováním podobných trestů.

Harry tehdy začal učitele sledovat a uvědomil si, že Severus měl pravdu. Bylo méně odebraných bodů a více udělených trestů, takže Filch byl nadmíru spokojený: škola byla čistší než kdykoliv předtím.

Tři tresty s Hermionou stačily, aby se naučil nevyčarovat plnohodnotného Patrona, ale jenom obyčejnou mlhu nebo kouř, který vytvářeli jeho spolužáci.

„A ostatní předměty?“ zvedl obočí Severus.

„U Binnse jako obvykle…“

„Profesora Binnse, Quiete.“

„Jo,“ povzdechl si Harry. „Přeměňování docela ujde, věštění z čísel…“

„Profesorka Vectorová řekla, že jsi nejlepší spolu s panem Bootem a slečnou Grangerovou,“ usmál se hrdě Snape.

Harry zrudl.

„Možná,“ pokrčil rameny. „Profesor Kratiknot nám vrátil naše eseje o paměťových kouzlech,“ změnil téma. „Napsal jsem o léčení změn paměti a procesu jejího obnovování. Profesor Kratiknot mi dal vynikající, ale doporučil mi také provést nějaký výzkum ohledně částečných změn paměti. Neville o tom psal, víš,“ pronesl Harry zamyšleně.

„A co jsi zjistil? Lze obnovit ztracenou paměť?“ zeptal se zvědavě Severus a naklonil se dopředu.

„No, ne vždy,“ vzdechl Harry. „Jsou nějaké podmínky… Nejjednodušší případ je, když kouzelník zruší paměťovou kletbu, kterou sám seslal. Kouzelník může téměř vždy zrušit svoji vlastní kletbu, pokud nebyla seslána špatně, například poškozenou nebo cizí hůlkou, nebo se dostatečně nesoustředil… V obyčejných případech mohou změny paměti vyléčit dokonce léčitelé. Ale špatně seslané kletby jsou obvykle nevratné…“

Zazvonilo.

„Dobře Quietusi. Jdi. Uvidíme se u oběda,“ Severus vstal a doprovodil Harryho.

Harry nedošel příliš daleko. Když zahnul za druhý roh, někdo zašeptal:

„Impedimenta!“ Harry spadl na zem, ale v ruce měl stále hůlku.  Odvalil se na stranu před možnou další kletbou, namířil hůlku ve směru, odkud přišla ta předchozí a poslal zpět jinou.

„Expelliarmus!“

Cizí hůlka k němu přiletěla vzduchem a její majitel se ji s bolestivým výkřikem snažil chytit.

„Petrificus totalus!“ seslal Harry další prokletí a vzápětí namířil chycenou hůlkou sobě na hruď. „Finite incantatem!“

Jakmile Impedimentu zrušil, vyskočil na nohy a v příští chvíli poklekl vedle zahalené postavy. Sundal jí z tváře kapuci… byl to Zabini.

Najednou bylo všechno jasné.

„To ty jsi napadl v listopadu Seamuse, že?“ zeptal se.

„Draco řekl… Přikázal mi to udělat,“ zasténal Zabini. „Nebyl to můj nápad…“

„Mohls mu říct ne,“ zasyčel Harry. „Měl jsi mu říct ne!“

„On… hrozil, že mě zbije…“

„Měl jsi jiné možnosti, Zabini. Vždycky. Bránil jsem tě…“ nemohl pokračovat.

K jeho krku se přitiskla hůlka a studený hlas vyštěkl: „Polož svou hůlku, Snape.“

Harry poslechl.

„Vstaň.“

Vstal.

„Otoč se. Pomalu.“

Harry věděl, že bude těžké stanout tváří v tvář Luciusi Malfoyovi, ale udělal to.

„Co si myslíte, že děláte? Napadání lidí v prázdných chodbách?“

„Ne, to…“ začal Harry, ale nemohl pokračovat.

„To není první případ, že ano?“ zeptal se posměšně Malfoy. Harry zrudl hněvem.

„Ne. Já…“

„Takže se k tomu přiznáváte!“

„Ne, jenom…“

„Dobře, ve skutečnosti se nemusíte přiznávat. Byl jste chycen na místě přestupku. Accio!“ Malfoy mávl hůlkou a Harryho hůlka skočila do mužovy ruky. Malfoy zvedl vlastní hůlku a dotkl se jejím koncem vršku Harryho hůlky. „Prior incancato!“

Z místa, kde se setkaly obě hůlky, vyskočilo cosi podobného kamenné soše jako vymodelované z šedého kouře. Harry se nedivil – viděl už kouzlo Priori incantatem před dvěma lety na mistrovství světa ve famfrpálu.

„Dětský trik, Snape,“ zamračil se Malfoy. „Očekával jsem od Snapea víc! Chtěl jste ho zbít holýma rukama, zatímco by byl přeměněný na sochu?“

„Ne!“ zakřičel Harry. „Jenom chci…“

„Silencio!“ oči Malfoye se zúžily hněvem, ale on nemohl říct ani slovo. „A třicet bodů z Nebelvíru za drzost. A třicet bodů za napadení studenta, dvacet bodů za absenci na hodině a týden trestu s těmi… zvířaty našeho hajného. A na příštím setkání školní rady vás doporučím k vyloučení a budete moct odjet s tím… vaším otcem,“ zlověstně se usmál Malfoy. „Ačkoli nevím, jak daleko se vám povede utéct… Teď jděte. Jsem si jistý, že vaši kolejní spolužáci budou s vašimi výsledky spokojeni…“

Dal hůlku zpět Harrymu do ruky a popadl Zabiniho za rameno.

„Vstaň, chlapče. Navštívíme ošetřovnu.“

Harry se za nimi netečně díval a cítil, že se od něj jeho život vzdaluje. Vyloučí ho. Ano, teď když odjel Brumbál, Bradavice víc nejsou jeho domovem, ale jeho přátelé… jeho učitelé… a začínat vše znovu… Třesoucíma rukama zasunul hůlku za pás a udělal krok. Levá noha ho bolela, jak ji pravděpodobně zranila Zabiniho Impedimenta, nebo následné napadení. Nevěděl to, ale bylo mu to jedno. Povzdechl si a kulhal k učebně obrany.

ooOOoo

K jeho velkému údivu mu nikdo ztrátu bodů nevyčítal. Za jedno ráno přišel o osmdesát bodů, ale za několik minulých týdnů dostal více než sto dvacet a na druhou stranu, všichni dostatečně nenáviděli ředitele, aby se postavili na Harryho stranu. Ale Severus nebyl tak ochotný mu stranit, aniž se důkladně vyptal, co se stalo.

Sotva Harry dosnídal, popadla ho za rameno silná ruka, až vykřikl bolestí. Severusův stisk trochu zeslábl, ale nenechal Harryho odejít.

„Myslím, že si musíme trochu promluvit,“ zasyčel na Harryho, zpražil vražedným pohledem jeho spolužáky a táhl ho z Velké síně. „Co jsi provedl?“ zeptal se rozhněvaně, jakmile vyšli.

Harry pokrčil rameny a začal líčit ranní události poté, co odešel z učebny lektvarů. Severus nevypadal klidněji. Jeho pohled byl pronikavý a úšklebek poznamenal jeho tvář. Když Harry došel do okamžiku, kdy seslal na Zabiniho Petrificus totalus, Severus ho přerušil.

„Ale nebyl žádný důvod Zabiniho domlátit na kaši!“ zalomcoval rozzlobeně Harrym. „Proč jsi to udělal?“

„To jsem neudělal!“ zakřičel v odpověď Harry.

„Nelži! Navštívil jsem Zabiniho na ošetřovně! Nemůže ani chodit! Má modřiny pod očima a zlomená žebra! A řekl…“

Harry zbledl vzteky.

„Ty… cože?…“

„Viděl jsem ho. Řekl, že si z tebe vystřelil a tys ho na oplátku zbil.“

„Ale…“

„Jak jsi to mohl udělat?“

„Já ne…“

„To je neodpustitelné, Quiete. Já…!“

Harry cítil, že se mu před očima spustila rudá mlha. Situace mu příliš připomněla jiné ráno. Sevřel pěsti u boků a jeho tvář se stáhla bezmocnou zuřivostí. Stoupl si na špičky, aby byl stejně vysoký jako jeho strýc.

„Nejsi o nic lepší než Malfoy!“ zasyčel na Snapea. „To jsem nebyl já! Proč to nechceš pochopit? Dokonce jsem se ho ani nedotkl! Poté, co jsem ho zastavil, přišel Malfoy, napadl mě zezadu, sebral mi moji hůlku, seřval mě, vzal mi osmdesát bodů, udělil týden trestů a nakonec mi vyhrožoval, že mě vyloučí z Bradavic. A já jsem nemohl nic říct na svoji obranu, protože mě neposlouchal! Ale co je mi do něj, je mi to jedno! Ale ty!“ Harryho oči zablýskaly. „Ty si myslíš, že jsem napadl jiného studenta! Přerušuješ mě a děláš závěry, aniž bys mě poslouchal! Čekal jsem od tebe víc!“ Harry se otočil a zmizel ve zšeřelé chodbě dřív, než mohl Severus zareagovat.

„Quiete!“ slyšel Harry křik, ale ignoroval ho. Cítil se raněný, strašně raněný a zrazený. Jak mohl Severus uvěřit něčemu takovému? Proč se ho nezeptal dřív, než ho obvinil?

A hlavně, jak tomu mohl uvěřit?

Jak?

Vnitřní muka byla příčinou velké fyzické bolesti. Znovu žaludek. Skrčil se, aby zmenšil bolest a vydýchal se.

Teď se cítil zcela osamocený. Úplně, absolutně sám a ztuhlý a vystrašený a …

Zazvonilo. Musel jít na vyučování a poté na trest. Hodina astronomie se zdála být dlouhá, téměř nekonečná. Vždycky nenáviděl teoretickou astronomii – byla příliš nudná ve srovnání s praktickými cvičeními.

Po posledních slovech profesorky vyběhl ze třídy; viděl, že mu chce učitelka něco říct, ale Harryho to vůbec nezajímalo. Nechtěl mluvit se Severusem, ještě ne. Byl příliš zklamaný a rozčilený, aby riskoval ještě jeden rozhovor.

Zítra. Navštíví ho zítra, ale ne dnes. Má čas.

Během studijní hodiny udělal úkoly na druhý den a uvolnil se na trest. McGonagallová, která s nimi seděla, ho pustila bez dalších otázek a Harry si dovolil ušklíbnout se. Dokonce ani profesorka přeměňování, ředitelka jeho koleje, nevěřila Malfoyově historce, jenom Severus Snape s jeho bystrým úsudkem a vysokou moudrostí dychtivě spolkl ředitelova slova. Samozřejmě, staré zvyky…

Vrátil se do nebelvírské věže, aby se převlékl. Oblékl si nepromokavé boty a plášť – už několik dní pršelo – a namířil si to k Hagridovu domku. Když tam dorazil, dostal nářadí, které potřeboval na úklid (samozřejmě bez magie) a začal s prací.

Nevěděl přesně, co má dělat. Stání bylo opravdu špinavé a smrdělo, ale výběh… Vypadal jako bažina, ne jako tvrdá země, a Harrymu to podkluzovalo, téměř padal.

Za deset minut byl mokrý a špinavý.

Za dalších deset minut cítil, že práci nemůže splnit. S každou cestou, kterou podnikl, přinášel do stání více špíny, než mohl vynést. Dokonce ho ani nelákalo použít magii, ostatně jeho hůlku dočasně zkonfiskoval Hagrid. A pokud by se někdo dozvěděl o jeho druhé hůlce, hůlce Harryho Pottera… Ne. Takže neměl na výběr. Následky by byly příliš vážné.

Zasténal a pokračoval v nekonečném boji. Právě nabíral exkrementy do kolečka, když se otevřely dveře.

„Nepotřebuješ pomoc?“ přerušil jeho neveselé myšlenky Hagridův hlas.

Harry sklonil lopatu a otočil se k hajnému.

„Ty…“ začal Harry, ale zastavil se. Hagrida doprovázela Leah. „Co ty tu děláš?“ štěkl na dívku.

„To samé, co ty,“ odpověděla rozzlobeně.

Harry podezřívavě zvedl obočí.

„Kdo ti udělil trest?“

Leah zkřížila ruce před hrudí.

„Tvůj drahocenný otec,“ prskla.

Několik minut stáli tváří v tvář a nepřátelství ve vzduchu se zdálo hmatatelné. Nakonec Harry polkl.

„Tak dobře. Kterou část práce chceš dělat? Nakládat nebo vynášet ven?“

„Vynášet,“ řekla Leah a s odporem pokrčila nos. „Nemůžu vystát ten smrad.“

Harry pokrčil rameny. Dívka si vybrala těžší práci, ale on se alespoň zeptal. S její pomocí nicméně práce ubývala o hodně rychleji.

On nakládal a odnášel kbelíky ke dveřím, kde je Leah odebírala a vysypávala jejich obsah. Za půl hodiny Leah otevřela ústa: „Jsem unavená. Můžeme si udělat přestávku?“

Harry hned souhlasil, protože byl také unavený.

„Předpokládám, že můžeme,“ pronesl a znovu položil lopatu. Neměli si kam sednout, takže se opřeli o zeď, aby si trochu odpočinuli.

„Víš, já se na tebe nezlobím,“ pronesla náhle Leah a sklonila zrak. „Já jenom…“

„Já vím,“ povzdechl si Harry. „Otec si myslí, že mě chce Ty-víš-kdo unést…“

„Aby se mu pomstil?“ zeptala se Leah, podívala se na něj a zasunula si vlasy za uši.

Cítil v hrudi náhlý příval tepla.

„Jo,“ řekl a pokusil se usmát, přestože nebyl přesvědčený, že je vše v pořádku.

„Ale… proč jsi podezříval mě?“

Harry si rozpaky třel krk.

„Já… my jsme podezřívali všechny.“

„Vždycky jsi byl s Grangerovou. Proč jsi nepodezříval ji?“

Otázka byla nasnadě. Odpověď také. Ale Harry nevěděl, co říci. Jeho tajemství bylo příliš důležité, aby ho prozradil jenom proto…

„Podezříval jsem i ji. Ale spolu jsme byli jenom v knihovně. Není příliš pravděpodobné, že by mě mohla unést uvnitř školy,“ našel nakonec vhodnou výmluvu.

Leah kývla.

„Chápu,“ povzdechla si a vyndala z kapsy čokoládovou žabku. „Chceš kousek?“

Když se Harry podíval na čokoládu, v žaludku mu nahlas zakručelo. Leah se zasmála.

„Můžu to brát jako ano?“

„Můžeš,“ zakoktal nějak Harry, cítil závrať a zmatení.

Dívka pomalu rozbalila krabičku a vyjmula zevnitř kartičku.

„Och!“ vykřikla udiveně. „Nikdy dřív jsem tuhle kartičku neviděla! Ale tvář je mi známá,“ zamyslela se.

Harry se na ni se zájmem podíval, ale kartičky se nedotkl.

„Kdo je na ní?“

„Saevus Malignus Noblestone,“ přečetla nahlas. „Nikdy dřív jsem to jméno neslyšela!“

Harry zvedl hlavu.

„Saevus Malignus? Ale… to je Krvavý baron! Prosím, můžu se na tu kartičku podívat?“

Leah vložila do úst kousek čokolády.

„Tady, prosím.“

Harry vzal kartičku a podíval se na obrázek.

Ale neměl čas si ho prohlédnout. Cítil, jako by ho za žaludek zachytil hák a táhl ho pryč. Jeho nohy opustily zem; řítil se dopředu, kolem hvízdal vítr a kroužily barvy.

Přenášedlo, uvědomil si se strachem.

Nohy udeřily o zem, upadl, uhodil se hlavou o něco tvrdého a ostrého. Ještě pocítil, jak mu ze zátylku teče krev a pak vše zčernalo.

ooOOoo

Severus se na sebe zlobil. Mnohokrát za ten den se snažil odchytit Harryho, ale chlapec se mu viditelně snažil vyhnout a on ho prostě nemohl dostihnout.

A měl pravdu. Jeho chování k Harrymu bylo nepřijatelné, možná dokonce neodpustitelné. Bez přemýšlení chlapce obvinil a nedal mu dokonce ani možnost se obhájit. Choval se jako šílený idiot a ne jako vyrovnaný dospělý, za jakého se považoval.

A co když kvůli tomu Harryho ztratil? Co když ztratil jeho lásku a důvěru?

Byl vyděšený, ale musel vydržet ještě hodinu trestů a hodinu příprav. Když přišel na večeři, Harry tam nebyl. Srdce se mu téměř zastavilo. Harry vynechal večeři, protože se na něj zlobil, to bylo jasné, ale chlapec byl příliš slabý, aby vynechával jídlo. Příliš slabý, příliš hubený, příliš nemocný, pořád, přestože to chlapec vždy popíral…

Bylo příliš těžké sedět vedle toho usmívajícího se a spokojeného idiota – idiota, který se stal příčinou sporu s jedinou osobou, kterou miloval, a jíst, jako by bylo vše v pořádku. Čas od času pohlédl na nebelvírský stůl, aby viděl, jestli Harry nepřišel. Ale chlapec nikde nebyl a Severus se rozhodl konat. Vyhledal pohledem Hermionu a upokojil se, když viděl, že je klidná. Dívka určitě věděla, kde je Harry.

„Trest,“ řekla, když se jí nakonec po večeři zeptal. „Ředitel mu udělil týden trestu s Hagridem.“

„Ach, jistě,“ s úlevou se usmál Severus.

Stále ještě cítil úlevu, když se vrátil do kabinetu, aby dokončil několik lektvarů pro ošetřovnu a sestavil seznam nutných přísad na přibližující se NKÚ z lektvarů.

Když dodělal práci, bylo už dost pozdě. Musel zajít do zmijozelské společenské místnosti zkontrolovat studenty, kteří ještě nebyli v ložnicích. Když však odešel z kabinetu a ocitl se před zmijozelskou společenskou místností, pocítil nepochopitelnou touhu jít domů. Jenom na minutku, říkaly mu jeho instinkty.

Poslechl je. Rychle, protože nechtěl mít konflikt s Malfoyem, pospíchal ke svému bytu a přiložil ukazováček na bílý bod vedle dveří.

Dveře se otevřely. V obýváku byla tma a ticho; vždy zhášel pochodně, když odcházel. Rychlým pohybem hůlky je zapálil a podíval se kolem. Vše bylo normální. Nic neobvyklého, pomyslel si, pokrčil rameny a otočil se, aby místnost opustil.

Ale něco přitáhlo jeho pozornost.

Něco bylo jinak. Něco velmi neobvyklého.

Pomalu, s pocitem narůstající ledové hroudy v krku, se podíval okolo. Znovu vše zkontroloval pohledem. Oheň je uhašený. Krbová římsa – obvyklé fotografie. Křesla, pohovka – jsou prázdné. Dveře jsou otevřené. Místnost za nimi je prázdná.

‚Stává se ze mě paranoik,‘ pomyslel si. Ale musel jít. Je pozdě.

Pozdě.

Pozdě.

Hodiny. Vánoční dárek od Harryho nad krbovou římsou.

Roztřásl se a musel se chytit židle, aby šokem neupadl.

Obvykle v tuto dobu ručičky hodin ukazovaly na doma (pro Severuse) a přátelé (pro Harryho).

Nyní byly ručičky v neobvyklé poloze.

Doma pro Severuse.

NB – Největší bastard – pro Harryho.