Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6: Zpátky na začátek – část 2/2

Hermiona si hned nevšimla, že se vzpomínky začaly vytrácet.

Byla zaneprázdněná prací, dětmi, hledáním domu… zkrátka životem. S myslí tak ponořenou do přítomnosti si mlžného oparu, který jako by její druhý život postupně pohlcoval, všimla teprve tehdy, když se záměrně pokusila vybavit si nějakou konkrétní vzpomínku.

Zpanikařila a udělala první věc, která ji napadla: kontaktovala Harryho.

Teď seděla u Lenčina kuchyňského stolu a netrpělivě čekala na Harryho odpověď. Život, který žila se Severusem, byl pomalu, neúprosně, systematicky vymazáván. Kousek po kousku, vzpomínka za vzpomínkou se měnily jen v mlhavé dojmy. Nebyla si jistá, jestli její plán vyjde, ale neměla na vybranou, musela to zkusit.

Měla pocit, že se pod tíhou svého strachu dusí. Vzpomínky byly to jediné, co jí ze Severuse zůstalo. Musela něco udělat, aby jejich mizení zastavila - slíbila, že na něj nezapomene.

Uplynula sotva hodina, než dorazila sova s balíčkem od Harryho. Hermiona rychle otevřela okno do kuchyně, aby pták mohl dovnitř. Když se snažila rozvázat uzel, kterým měla sova balíček připevněný k noze, třásly se jí prsty. Nakonec povolil. Odložila zásilku stranou, dala sově kousek toustu, poděkovala jí a poslala ji zpět.

Zvedla poměrně těžký balíček a vyběhla po schodech do pokoje pro hosty. Byla vděčná, že děti jsou na víkend na návštěvě u jejích rodičů.

Klekla si na zem a položila před sebe mělkou kamennou mísu. Poté zavřela oči a vybavila si tu nejjasnější vzpomínku na svůj život se Severusem, která jí přišla na mysl - na noc, kdy ji v kuchyni jejich malého domku poprvé políbil. Přiložila si hůlku ke spánku a brzy se objevil stříbřitý pramen. Pomalu ho odtahovala, ale pramen náhle praskl a rozpadl se na oblak jiskřivého stříbrného prachu.

Místností se rozlehl její frustrovaný výkřik a hůlka jí vypadla z prstů a hlasitě dopadla na podlahu. Myslánka byla její jediná naděje… a selhala. Její největší strach se naplnil: vzpomínky se týkaly událostí, které se ve skutečnosti nikdy nestaly, a proto je nebylo možné uschovat. Bojovala s nutkáním zvednout hůlku a zkoušet to znovu a znovu, až se to nakonec povede, ale věděla, že i další pokusy budou neúspěšné a jen povedou k předčasné ztrátě vzpomínek.

Složila hlavu do dlaní. O co ještě přijde? Proč měla pocit, jako by jí všechno bylo násilím odebráno? Nejdřív Ron, pak pět let, pak Severus… a teď celý život. Všechno pryč. Otřela si oči, vstala a poté se schoulila na postel a objala se rukama, jako kdyby tím dokázala potlačit bolest.

Bylo dost hrozné, že ztrácela poslední pouto se Severusem, ale neuvědomila si, jak moc jí vzpomínky na ten druhý život pomáhaly se stabilizací v tom skutečném. Umožňovaly jí doufat, že bez ohledu na to, jak ponurá se může zdát současnost, jednoho dne bude opět šťastná, zdravá a celistvá. Poskytlo jí to jakýsi základní kámen, vědomí, že může pro sebe a své děti vybudovat nový život.

S každým úderem srdce se část kouzlem vyvolané vize vytrácela a pomalu odlamovala kousky naděje, které se tak držela.

Ležela takhle docela dlouho, když se v ní zvedla vlna náhlého odhodlání. Posadila se a otřela si vlhké tváře rukávem. Možná nedokáže zabránit tomu, aby ty vzpomínky zmizely v šedavé mlze, která pomalu její život se Severusem nahrazovala, ale nehodlala dopustit, že se bude utápět v sebelítosti. Tím ničeho nedosáhne. Mohla by ale zjistit co nejvíc o Englantinině kouzelné kouli… a když bude mít štěstí, možná najde způsob, jak si zbývající vzpomínky uchovat.

***

Po krátkém zastavení v obývacím pokoji zaklepala Hermiona na dveře Lenčiny ložnice. Už bylo hodně pozdě, ale nemohla čekat do rána. Teď, když se rozhodla, hodlala jednat co nejrychleji.

Dveře se se zaskřípěním otevřely a pohlédly na ni zamžené, šedé oči. „Hermiono?”

„Omlouvám se, že jsem tě vzbudila, ale… moc ráda bych ti teď pověděla, co se stalo, jestli to nevadí.”

Pokud Lenku Hermionina náhlá ochota mluvit po týdnech ticha překvapila, nedala to najevo. „Samozřejmě,” souhlasila a otevřela dveře, aby mohla Hermiona vejít.

Lenka se posadila na postel, zasunula nohy pod přikrývku a pak pobídla Hermionu, aby udělala totéž. „Docela toužím si ten příběh poslechnout,” podotkla zvědavým tónem a Hermiona mohla v jejích očích vidět opravdový zájem a starost.

Cestou k posteli zavadila pohledem o předmět na Lenčině toaletce. Ukázala na něj a zeptala se: „Můžu?”

„Proč by ne,” poznamenala Lenka s náznakem pokrčení ramen a sledovala, jak Hermiona pomalu míří ke stolku.

Ta třesoucíma rukama zvedla řezbu, zobrazující symboly čtyř kolejí. Přejela ukazováčkem po stočeném hadovi, jehož hlava spočívala na lví tlapě. Jezevec se tiskl k boku lva a jeho ocas se proplétal s hadem. V pozadí stál s roztaženými křídly havran. Řezba jí byla povědomá, jen nevěřila, že ji někdy dřív viděla…

Jenže ji viděla. Zapátrala v hlavě, aby tu vzpomínku našla. „Dárek z Bradavic?” zamumlala, spíš pro sebe než směrem k Lence. Objevila se jen matná vzpomínka na dávno zapomenutý rozhovor, ale to stačilo. „Ne. Vyrobil to on. Vyřezal je a dal každému ze svých přátel jeden. Čtyři přátelé, čtyři koleje.” Přitiskla si řezbu k hrudi. Srdce ji bolelo při pomyšlení, že to jeho ruce vytvořily předmět, který teď svírala. Otočila se tváří k šokované Lence. „Tohle vyrobil Severus - profesor Snape.”

„Jak to víš?” zeptala se Lenka zvědavě.

Hermiona roztřeseně vydechla. „Řekl mi to. Byl to tvůj kmotr.”

„To jsem ti nikdy neřekla,” namítla Lenka, která naklonila hlavu na stranu a hleděla na Hermionu zkoumavým pohledem. „Myslím, že bychom si teď měly promluvit.”

„Ano,” souhlasila Hermiona a usedla na okraj postele, řezbu stále sevřenou v rukách. Hlavou jí vířily možnosti; něco z toho, co viděla, muselo být skutečné - řezba toho byla důkazem, stejně jako fakt, že Severus byl Lenčin kmotr. Jak by mohla snít o věcech, které nikdy nevěděla?

Zhluboka se nadechla a pak řekla: „Asi bych měla začít od začátku.”

A začala vyprávět všechno, na co si dokázala vzpomenout.

***

„… a pak jsem se probudila v obývacím pokoji. To je všechno, co si teď jasně vybavuju - vzpomínky blednou, kousek po kousku, neustále. Některé věci se stále zdají, jako by se opravdu staly, ale zbytek začínám vnímat jen jako pouhý sen - ale Lenko, bylo to víc než jen sen. Všechno to bylo reálné. Prožila jsem s ním celý život.”

Lenka podala Hermioně další kapesník z krabice, kterou si přivolala, a ta si setřela mokré stopy na tváři. Bylo fajn to Lence říct, jako kdyby ta kouzlem vytvořená vize měla díky vyprávění větší význam, důležitější obsah… i když s každou uplynulou minutou se každá další vzpomínka měnila na bizarní.

„A říkáš, že s tím měla něco společného moje matka?”

Hermiona přikývla a sáhla do kapsy, odkud vytáhla dopis od Englantiny a podalo ho Lence. „Přečti si to.”

„Co to je?” zeptala se mladá žena tiše a prsty přejela po matčině rukopisu.

„Částečné vysvětlení,” odpověděla Hermiona, načež se usadila a čekala, než si Lenka dopis přečte.

***

„Úžasné,” prohlásila Lenka, jakmile dočetla.

Hermiona si přitáhla kolena k bradě a objala je rukama. „To ano. Nedovedu si představit promyšlenější, láskyplnější dárek pro přítele.”

„Ach, ne. To jsem nemyslela,” namítla Lenka. „No to je taky úžasné, ale chci říct, že je úžasné, že dokázala vytvořit tak složité kouzlo. Táta vždycky říká, že byla na práci s formulemi neuvěřitelně talentovaná, ale netušila jsem, že dokázala vytvořit něco tohoto druhu. Je to docela výkon.”

Hermiona s Lenčinou zjevnou hrdostí na matčiny schopnosti s úsměvem souhlasila: „To fakt je.”

„No, podívej se,” pokračovala Lenka s prohlížením druhého pergamenu, kde byly Englantininy instrukce pro očarovanou kouli. „Vypadá to, že jediné, co musel Severus udělat, bylo aktivovat kouzlo tím, že uchopil kouli a vyslovil zaklínadlo. Měl by mít pocit, jako by během přibližně deseti minut prožil celý život, což je opravdu ohromující. Celá ta doba natěsnaná do deseti krátkých minut. To rozhodně odpovídá tomu, co se ti stalo, Hermiono. Pokud jde o onu čarodějku, měla by mít pocit, že prostě má docela příjemný sen. A on to kouzlo očividně nikdy neseslal, protože máma tu píše, že kouli lze použít pouze jednou.” Poté se odmlčela a naklonila hlavu na stranu. „Hm, to je zvláštní.”

„Copak?”

„Tam, kde mělo být jméno čarodějky, nechala máma prázdné místo.”

Hermiona se zamračila: „To je zvláštní. Zajímalo by mě proč.”

„To nevím,” odpověděla Lenka. „Víš, je divné, že tě kouzlo postavilo do role, kterou měl mít Severus. Musí to být tím, že jsi ho aktivovala omylem.”

Lenka chvíli přemýšlela a pak dodala: „Ano, myslím, že když jsi seslala odhalující kouzlo, zasáhla jsi do toho, jak bylo kouzlo navrženo - možná se popletlo pořadí. To může být také důvod, proč se tvoje vzpomínky zhoršují - nebo by to, předpokládám, mohlo být tím, že kouzlo nebylo určené pro tebe.”

Hermiona o té myšlence chvíli uvažovala. „To rozhodně zní věrohodně. Samozřejmě, že jediný způsob, jak se to dozvědět jistě, je prostudovat samotné kouzlo… ale nemáme dostatek informací, abychom mohly jeho vlastnosti začít zkoumat.”

„Ale ano, máme,” prohlásila Lenka a vyskočila z postele. „Pojď. Ukážu ti to.”

Hermiona následovala kamarádku na chodbu a nahoru po schodech ke dveřím do malé místnosti, kterých si nikdy dřív nevšimla. „Co to je?”

„Pracovna mojí matky,” odpověděla Lenka. „Táta nechal všechno tak, jak to bylo v den, kdy zemřela. Nikdy sem nechodí, ale já občas ano - když jí chci být nablízku.”

Vstoupily do malé kruhové místnosti a Hermionu ten prostor okamžitě uchvátil. „To je báječné místo pro práci,” zamumlala, když uviděla vestavěné police na knihy a velký pracovní stůl.

Lenka už stála na druhé straně pokoje, prohlížela část polic, občas uchopila knihu, aby si přečetla název, než ji zase odložila a přešla k další. „Ano, máma dělala všechnu práci tady, takže tu chtěla mít všechno na dosah ruky. Aha, tady to je!”

„Co to je?” zeptala se Hermiona a popošla k Lence.

Ta jí se zářivým úsměvem podala velkou, světle modrou knihu. „Matčin deník o výzkumech. Máma byla ohledně vedení podrobného přehledu o svých projektech pečlivá. Jsem si jistá, že jsou tu i její poznámky k Životu neprožitému. Měly bychom být schopné najít tu odpovědi na všechny naše otázky.”

Hermiona si deník vzala a sevřela ho tak pevně, jako by šlo o záchranné lano. „Ráda bych si ty poznámky prošla, jestli ti to nevadí. Potřebuju pochopit, co se mi stalo, a potřebuju vědět, jestli existuje způsob, jak zastavit zhoršování mých vzpomínek.”

„Samozřejmě,” odpověděla Lenka vážně. „Vlastně, pokud by ti to nevadilo, ráda ti pomůžu.”

Hermiona ochotně a s úsměvem souhlasila. Navzdory pozdní hodině si přivolaly několik brků, inkoust a ruličky pergamenu a vše položily na velký stůl uprostřed místnosti.

Když se usadily, Hermiona se krátce zastavila a zeptala se: „Proč si myslíš, že to nikdy nepoužil? Proč to celé ty roky nechal ležet v krabici?”

Lenka k ní vzhlédla s laskavým a moudrým výrazem v očích. „Ale Hermiono. Myslím, že na to už znáš odpověď.”

A kupodivu, ta odpověď byla jasná. Hermionu zalil pocit intenzivního smutku, spolkla knedlík, který se jí utvořil v krku, a zamumlala: „Myslel si, že si to nezaslouží.”

***

Hermiona si položila dlaně na unavené oči a široce zívla. Trvalo několik dní, než vůbec začala chápat složitou magii, která kouzlo tvořila. Teď byla blízko k objevení… něčeho. Ještě si nebyla jistá, co to je, ale její instinkty jí říkaly, že má nalezení klíčové složky kouzla na dosah.

Opřela se v křesle a protáhla se. Seděla ve stejné poloze celé hodiny a bolela ji záda. Lenka šla spát už před několika hodinami, ale Hermiona pokračovala v práci a honila se za nepolapitelným kouskem informace, který jí hlodal v mozku.

Pohlédla na hodiny a zasténala. Věděla, že by měla jít spát - ráno musí do práce na ministerstvu. Když si poprvé uvědomila, že zkoumání - nemluvě o pochopení - Englantininých poznámek bude trvat déle, než předpokládala, uvažovala o další krátké dovolené. Nakonec tu myšlenku zamítla; právě se z jedné prodloužené dovolené vrátila a nemyslela si, že by její nadřízení nahlíželi na další volno s pochopením.

Lenka a Hermiona se pouštěly do studování Englantininých poznámek poté, co děti usnuly. Byla to pracná činnost, protože ani jedna z nich neměla příliš znalostí o teorii a vývoji kouzel nad rámec školní výuky v Bradavicích. Většina poznámek byla tak složitá, že neměly naději, že je někdy plně pochopí. Bylo to však fascinující a díky tomu se zdálo, že práce jde rychleji.

Jak Hermioniny vzpomínky stále rychleji mizely, cítila narůstající naléhavost a často zůstávala vzhůru dlouho do noci a hloubala nad zápisky ještě dlouho poté, co šla Lenka spát. Už se smířila s tím, že nenajdou způsob, jak zhoršování jejích vzpomínek na vyčarovanou iluzi zastavit - Englantina ve svých poznámkách uváděla, že kouzlo navrhla tak, že jakmile bude aktivováno, proběhne bez jakýchkoliv zásahů. Vypadalo to na všechno nebo nic. Hermionu ten objev rozrušil, ale pokračovala v práci energickým tempem, protože byla nucená v ní pokračovat. Jestli šlo jen o touhu porozumět nebo i o něco dalšího, nevěděla.

Znovu zívla a pak se zahleděla do svých poznámek o tom, co zjistily z Englantinina deníku. Za prvé, kouzlo bylo technicky nedokončené. Na poslední stránce týkající se Života neprožitého, Englantina napsala, že kouzlo je těsně před dokončením - spojila kouli se Severusem a čekala, až projeví i jen sebemenší zájem o nějakou čarodějku, aby ji mohla provázat i s ní. Psala o své frustraci, protože se izoloval do té míry, že existovalo jen málo čarodějek, které měly příležitost i jen zachytit jeho pohled. V závěrečných poznámkách bylo uvedeno, že koule je připravená k odeslání, stejně jako průvodní dopis, jakmile se „situace s čarodějkou” vyřeší.

Lenka věřila, že to vysvětluje, proč Hermiona dokázala aktivovat kouzlo pomocí odhalovacího kouzla - kouzlo přijalo jako řešení „situace s čarodějkou” ji a provázalo se s ní. Použitím odhalujícího kouzla však bylo narušeno zaměření a sekvence kouzla, což Hermioně dalo vizi a nikoliv jen příjemný sen.

Hermiona si povzdechla. Takový chaos.

Dozvěděly se také, že kouzlo je zčásti jakousi kombinací, která v sobě zahrnuje kousky dalších kouzel. Lenka sepsala seznam těch, pro které zatím našly důkazy. Hermiona pohlédla na slova napsaná teď povědomým Lenčiným krouceným písmem: myslánka, omračující kletba, nitrozpyt, portrétní magie, štítové kouzlo, svazující kletba, Fidelius.

Zvedla brk a začala si na okraj Lenčina seznamu dělat poznámky o možném použití jednotlivých kousků magie. Svazující a omračující kletby mohly způsobit, že ztratila vědomí a zůstala bez pohybu, dokud magie nevykonala svou práci. Usoudila, že štítové kouzlo a Fidelius mohly nabídnout ochranu, když byla v bezvědomí.

Poklepala brkem na další slova: myslánka, nitrozpyt, portrétní magie.

Podle poznámek se naprostá většina kouzla skládala z magie podobné té, jakou obsahovala tato tři kouzla. Hermiona svraštila obočí a zvažovala možnosti. Použití komponentů z těchto tří kouzel mohlo vysvětlovat, jak věděla o tom, že Severus je Lenčin kmotr a že vytvořil onu řezbu čtyř kolejí. Kouzlo bylo ukotveno k Severusovi, takže jeho vzpomínky, emoce a osobnost zůstaly nedotčené navzdory jeho smrti, možná pomocí magie podobné té, která se používala k oživování portrétů.

Zavrtěla hlavou. Něco nebylo v pořádku. Pokud by měl být Severus tím, kdo skutečně projde Životem neprožitým, nebylo by nutné ho - pro nedostatek jiného slova - „kopírovat”, protože by byl aktivním účastníkem. Portrétní magie nebyla pro neznámou čarodějku nezbytná, protože měla být pouhou divačkou. Jak to, že o něm kouzlo tolik vědělo?

Hermiona si promnula spánky. Celé to bylo tak zatraceně matoucí.

Vrátila se k původnímu toku svých myšlenek a vzpomněla si, že ve vizi byl Severus vždy cítit přísadami do lektvarů a bylinkami. To si pamatovala jasně. Ale matně si vybavovala, že s lektvary nepracoval - ve skutečnosti… ano. Byl učitelem OPČM, nikoliv lektvarů. Magie použitá k vytvoření myslánky a také nitrozpytu by mohla vysvětlovat, proč neustále voněl přísadami, i když s nimi nepracoval. Spojovala si tu zvláštní vůni se Severusem, takže kouzlo zahrnulo tuto vlastnost do vyčarované vize.

Předpokládala, že nitrozpyt by také mohl vysvětlit, proč kouzlo začlenilo obnovení přátelství s Ronem; možná musela podvědomě vždy věřit, že v určitém okamžiku budou schopni tuto část svého vztahu zachránit.

Dávalo to smysl. Englantinino kouzlo vytvořilo vizi přístupem do mysli a vzpomínek Hermiony i Severuse a pak použilo její vlastní domněnky, ať už vědomé či nikoliv, k vyplnění neznámých míst.

„Stejně jako ty Severusovy…” přemítala Hermiona se svraštěním obočí. Ne, to nemohla být pravda. Severus byl mrtvý, takže muselo jít o magii spojenou s kouzelnickými portréty, což by vysvětlovalo, že kouzlo zahrnovalo věci, které by znal jen on. Ale znovu ji napadlo, jak mohlo kouzlo získat tyto informace, pokud nebylo nikdy aktivováno. A znovu si připomněla, že aspekt kouzla, který byl založený na portrétní magii, nebyl určený pro Severuse, ale pro onu čarodějku.

Zamračila se. Portrétní magie byla klíčem k tomu, co jí na celém tom uspořádání vadilo. Vstala, přešla k oknu a zadívala se na temnou noční oblohu. Nechápala něco důležitého, ale nedokázala přijít na to, o co jde.

S povzdechem strčila ruce do kapes a prsty levé ruky narazily na malý předmět. Smutně se usmála a uchopila cínový kotlík ze hry Příčná ulice. Začala ho nosit v kapse, protože jí z nějakého důvodu připomínal Severuse…

Šedavá mlha se na okamžik rozestoupila, jako by mlžným závojem obklopujícím její vzpomínky na kouzlem vytvořenou vizi pronikl paprsek slunce.

Oči se jí rozšířily a prsty se sevřely kolem kotlíku. Jestli má pravdu…

Rychle a tiše se vydala do obývacího pokoje, aby našla krabici se hrou Příčná ulice. Zašeptaný Lumos jí poskytl dostatek světla, aby její podezření potvrdil.

Přestala dýchat a zaplavil ji pocit, jako kdyby jí někdo do břicha vypustil stovky víl s třepotajícími křídly. Přitiskla hru k sobě, téměř vyběhla ven na chodbu a zabušila na Lenčiny dveře. Už jí bylo jedno, jestli probudí celý dům.

„Lenko! Lenko, probuď se!”

Trvalo jen krátce, než se dveře otevřely, a Hermiona vrazila Lence do rukou krabici. „V té vizi mě a děti učil Severus hrát tuhle hru, ale ta vyšla teprve před pár měsíci.”

Vypadalo to, že Lenka je naprosto vzhůru, protože oči měla pozorné a pátravé. „Opravdu?”

„Ano. Chápeš? Kouzlo o něm vědělo věci, které vědět nemělo. Muselo mít aktuální přístup k jeho mysli, vzpomínkám, osobnosti, nadějím, snům. Jinak by nefungovalo.”

Hermiona se roztřeseně nadechla v marné snaze uklidnit své bušící srdce. „Je naživu, že ano?”

***

AP: Nezlobte se na Lenku, že to Hermioně neřekla. Jak zjistíme, nemohla jí to říct, i kdyby chtěla.

A než se zeptáte, proč se jí Hermiona nezeptala dřív, přečtěte si její úvahy na Englantininým dopisem. Myslela si, že to všechno je jen fantazie v její hlavě, a tak ji nikdy nenapadlo, že tu možnost Severusova přežití vůbec je.

(...)