Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16. Tragické následky

Profesor Snape se mýlil v hodně věcech.

Například vždy podceňoval Hermionu Grangerovou.

Avšak své mínění o ní nečekaně změnil, když mu po Harryho usnutí položila první otázku.

Ne, Hermiona nebyla jenom otravnou malou šprtkou. Mýlil se, když to během zajetí Harrymu tvrdil.

První, co ho donutilo změnit mínění, bylo dívčino dospělé chování během včerejšího večera. Nemluvě o chování v první polovině školního roku. Ale nebyly to jen tyto prosté důvody. Byla tu i další věc, která ho přiměla opravit svůj názor. Jednoduchá otázka, která ho vykolejila na několik dlouhých, velmi dlouhých minut.

Ta otázka zněla: „Pane profesore, proč předstíráte, že jste Harryho otec?“

Je nutné poznamenat, že nejdřív zabezpečila místnost proti odposlouchávání, aby je nikdo nemohl slyšet.

První reakcí bylo vše zapřít, ale proti tomu stála rozhodnost a neústupnost jejího hlasu. Namísto toho si povzdechl a uvolnil se. Ať to bylo jakkoliv, nějak se zdálo správné, že zná jejich tajemství.

„Já nepředstírám,“ řekl jednoduše.

Hermioniny oči se rozšířily.

„Vy… říkáte, že jste jeho otec?“ zeptala se nedůvěřivě. „Ale… jak?“

Profesor potřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit.

„Jak jste odhalila, že je to Harry?“ zeptal se místo toho.

Pokrčila rameny.

„Nebylo to tak těžké,“ začala, „ačkoliv fakt, že jsem jeho pohřeb viděla na vlastní oči, mi v tom bránil. Ale bylo tu mnoho znamení. První, jeho chování. Je plachý, nesnese doteky. A mnoho jiných věcí, které jasně dokazují jeho prožité týrání, přestože jsem nejprve chybně předpokládala, že se k němu špatně chovala rodina. Později jsem pochopila, že ho mučili magicky, a proto nemohl vyčarovat štít. Tak jsem pomyslela na Vy-víte-koho a byla jsem si jistá, že to on mučil Quietuse, ale byly tu problémy s chronologií. Kdy ho mučili? Muselo to být poté, co jste s Harrym od něj utekli, ale Weasleyovi vás viděli na Příčné ulici o několik dní později… “ svraštila obočí. Snape pobaveně přikývl. Závěry byly vynikající. Hermiona pokračovala. „Téměř zoufale vyžadoval přátelství se mnou a Ronem. Proč my? To nebylo něco obvyklého pro Snapea. A Ronova reakce byla přirozenou odpovědí na jeho dojem, že Quietus nás sleduje a špehuje. Byl příliš dobře obeznámen s Nebelvíry. Od prvního okamžiku mu byli všichni známí. A i jiná znamení. Poznal ho Tesák. Kouzlo Wingardium leviosa. Nemůžu si ani na všechno vzpomenout.“

„Ale kdy jste to pochopila?“ zeptal se zvědavě Snape. „Tohle všechno bylo známé už před mnoha týdny.“

„Včera v noci,“ Hermiona se mu nedívala do očí, „když jsem vás viděla plakat. Nevím, proč to bylo klíčem k pochopení, ale… bylo to tak. Nicméně celý včerejší večer jsem měla divný pocit,“ zamyšleně přivřela oči. „Náš rozhovor. Bylo v tom něco divného. Zeptala jsem se ho, proč mi důvěřuje. Řekl, že potřebuje někoho, komu může věřit. Tak by to v podobné situaci řekl Harry. A,“ poškrábala se na krku, „pak ještě jedno. Viděla jsem Hagrida, jak mluví s nějakým cizincem, a připomněla jsem Norberta…“

„Kdo je Norbert?“ Snape podezřívavě svraštil obočí.

„Norský ostrohřbetý,“ pousmála se Hermiona. „Byl to Hagridův dračí mazlíček.“

„Dračí mazlíček? Ale zákon…“

„Říkali jsme to Hagridovi, ale,“ zoufale mávla rukou Hermiona, „neposlouchal nás. Teď na tom nezáleží. Bylo to v našem prvním ročníku a Quietus Snape o tom nemohl vědět. Ale Harry Potter tam byl. A když jsem připomněla Norberta, usmál se, jako by celý příběh znal. Tehdy jsem pojala podezření.“

„Ale jak jste si domyslela, že je to Harry na základě toho, že jste mě viděla plakat?“

Hermiona se opřela o židli.

„Viděla jsem vás na pohřbu a noc předtím. Viděla jsem, jak moc… vám záleželo na Harrym. Možná to bylo výsledkem vašeho společného zajetí, nevím. A když jsem viděla, jak pláčete, pomyslela jsem si, že milujete Quietuse stejně, jako jste miloval Harryho. A nějak mě napadlo, že Quietus je tak podobný Harrymu, jako by to byla jedna osoba. Potom jsem si vzpomněla na rodinná kouzla, přesněji proceduru adopce, která dává adoptovanému možnost přijmout fyzickou podobu jeho otčíma nebo macechy, a všechno do sebe zapadlo. Adoptoval jste Harryho, že ano? A to je i důvod, proč předstíráte, že jste jeho otec?“

Snape otevřel oči a podíval se na postavu spící v posteli. Natáhl ruku a lehce pohladil chlapcovu tvář. Harry se ve spánku usmál a přitiskl se k jeho ruce. Severus se také usmál a upravil pokrývku na Harryho ramenou, přestože nebyla skrčená.

Hermiona nenaléhala, jen klidně čekala na odpověď.

„Adoptoval ho James Potter, ne já,“ řekl nakonec Snape.

V očích Hermiony problesklo poznání.

„Byl to Quietus Snape, že? Váš bratr.“

Snape otevřel naprázdno ústa jako ryba.

„Jak…?“

„Knihovna. Madame Pinceová si mě jednou spletla s Harryho matkou, slečnou Evansovou. Byla jeho matkou,“ to bylo tvrzení, ne otázka.

„Ano,“ nějak vyslovil Snape.

„Je mi tak líto Quietuse. Teď má místo dvou mrtvých rodičů tři. Pravděpodobně se cítí ještě více sirotkem než dřív.“

Poprvé v životě se Severus Snape doopravdy podíval na dívku, která seděla vedle něho na židli, a pozorně si ji prohlížel.

On ji vážně podcenil. Pravděpodobně bude muset opravdu podat výpověď. Znal hlouběji jenom dva studenty z jiné koleje, Harryho a slečnu Grangerovou, a vyšlo najevo, že ani jednoho nedocenil. Mohlo to znamenat, že podcenil mnohem více studentů jenom kvůli svým předsudkům. Vždycky vinil ředitele, který upřednostňoval Nebelvíry, ale mýlil se. Možná měl pravdu v samém začátku svého učení, ale Brumbál se od té doby hodně změnil v posuzování lidí – vždyť ředitel přijal dokonce i jeho, po tom všem, co udělal.

To smrtelně nebezpečný Blackův žertík ho donutil špatně odhadnout i Albuse jen proto, že stařec toho prokletého čokla nevyloučil.

„Doufám, že se již víc necítí být sirotkem,“ pravil nakonec a otočil hlavu k Harrymu. „Doufám…“

„Ne, máte pravdu,“ ujistila ho Hermiona. „Považuje vás za svého otce a velmi mu na vás záleží.“

Poté už v rozhovoru nepokračovali. Severus na to byl příliš unavený a Hermiona se zjevně ztratila v myšlenkách. Nakonec se omluvila a šla se připravit na hodiny příštího dne (byla mezi nimi i dvouhodinovka lektvarů!) a Severus zůstal se spícím Harrym sám.

Několikrát je navštívila madame Pomfreyová a jednou přinesla kolegovi šálek kávy.

„Musíte se trochu prospat, Severusi.“

„Nemůžu,“ protestoval a ona jeho odpověď přijala.

„Ředitel chce mluvit s vámi oběma, jakmile se Quietus probudí.“

„Spojím se s ním krbem.“

Madame Pomfreyová přikývla a odešla.

Severus pil pomalu teplou tekutinu a vychutnával si každý její doušek.

Občas pohladil Harryho po ruce.

Cítil mír. Harry bude brzy v pořádku.

ooOOoo

Svět je příliš jasný, pomyslel si Harry, když se pokusil otevřít oči. Světlo ho oslepovalo, působilo na rozjitřené nervy a Harry cítil bolest. Jizvy ho příliš brněly a on se zamračil, když si náhle vzpomněl na vizi, kterou právě měl. Detaily byly příliš rozmazané a nejasné, ale bylo tam něco o dívce, kterou hledal Voldemort. Goyle mu oznámil, že našli město, kde bydlí, ale dívku neměl. Voldemort na něj seslal Cruciatus, který opět poslal Harryho tělo do plamenů. A když zvedl pokrývku, viděl na svém pyžamu stopy krve. Jeho nedoléčené rány se znovu otevřely, naštěstí ne moc.

Bolelo to. Stále ještě měl závrať, bylo mu špatně a hrozná zima. A stýskalo se mu po Severusovi, který zrovna na ošetřovně nebyl.

Harry si promnul bolavé čelo a odkašlal si. Zajímavé, madame Pomfreyová se na něj nepřišla podívat, přesto mu stav jeho krku napověděl, že musel během vize hodně křičet.

Ale nikdo nepřišel. Harry se přikryl až po bradu a zachumlal se co nejvíc do pokrývky, ale nepomohlo to. Byla mu zima a začal se třást. Rány na zádech silně pálily. Do očí mu vstoupily slzy.

„Severusi,“ zasténal potichu. Nechtěl, aby ho někdo slyšel, toužil jenom po uklidňující a milující společnosti Severuse.

Za několik minut se Harry otočil na levý bok, protože na něm měl míň řezných ran, a stočil se do klubíčka, přičemž syčel bolestí skrz zatnuté zuby. Neobratnými pohyby si popotáhl pokrývku, schoval hlavu do měkkého polštáře a zavřel oči. Za nějakou dobu si přetáhl deku přes hlavu, aby zahřál vzduch svým dechem. Trochu to pomohlo, ale záda se zdála jako kus ledu a on cítil, jak mu krev prosakuje skrz oblečení.

Kde je teď Severus, když ho tak zoufale potřebuje?

Jeho třas se zvyšoval. Znovu ztráta krve. Jeho roztržka s Ronem se stala asi před třiceti hodinami a jen co přežil toto setkání, tak se Voldemortovi povedlo ho ještě víc mučit. Objal se rukama kolem kolen, a to mu pomohlo přestát sílící fyzickou bolest, protože následky Cruciatu z jeho končetin zcela nezmizely.

Skoro už omdlel, když se dveře ošetřovny otevřely.

„Severusi?“ zašeptal s nadějí, ale když se podíval na příchozí, lekl se. První, koho viděl, byl ředitel doprovázený Ronem a madame Pomfreyovou. Následovali je Severus s Hermionou, která se profesora snažila udržet v klidu. Nemluvě už o obou rodičích Weasleyových, Lupinovi, Anne a velkém černém psovi za skupinou.

Návštěvníci! Mysleli si, že je mu dobře, nebo alespoň lépe. Ano, spletli se. Harry zavřel oči a potlačil vzlyk. Skupina se zastavila vedle postele a Brumbál se smutně usmál.

„Quietusi?“

„Severusi,“ povedlo se zašeptat Harrymu. Podíval se na vysokého muže a jejich pohledy se spojily.

Snape zpanikařil – Harryho pohled neznamenal nic dobrého. V příští chvíli už klečel vedle postele a jeho hlava se ocitla na úrovni té Harryho.

„Co se stalo?“

„Řezné rány…“ Harry nemohl pokračovat, ale nebylo to potřeba. Severus zvedl okraj pokrývky a podíval se pod ní. To, co viděl, ho donutilo zblednout. „Je mi taková zima,“ dodal Harry a nevšímal si ostatních.

Mistr lektvarů vstal a podíval se na ně.

„Albusi, musíte odejít. Quietusovi není dobře.“

Ředitel kývl a okamžitě odváděl skupinu ke dveřím.

„Co se stalo Quietusovi?“ zeptala se bojácně Anne a podívala se na Lupina.

„Je nemocný. Měl nehodu,“ odpověděl a hodil vražedným pohledem po Ronovi, který zbledl a polkl s obličejem zkřiveným bolestí a lítostí.

„Budeme venku. Zavolejte nás, až budete hotovi,“ pronesl Brumbál a tiše zavřel dveře.

Hermiona zůstala, ale zdálo se, že to Severusovi nevadí. Podsunul ruce pod Harryho a zvedl jeho křehké tělo do náruče.

„Poppy, obvyklé lektvary,“ pohlédl na léčitelku a kráčel s Harrym do koupelny.

„Vize,“ zamumlal mu do ramene Harry tak, aby to mohl slyšet jenom Severus. „Znova Cruciatus.“

Ruce ho pevněji sevřely a Harry cítil, jak Severus kopnutím otevřel dveře koupelny. Muž se rozhlédl, když hledal místo, kam by před puštěním vody Harryho posadil, ale nebylo třeba – k vaně doběhla Hermiona a Harry už slyšel bublání vody a cítil, jak vzduch zaplnila horká pára.

Zatím co se napouštěla vana, Severus ho držel a pomalu houpal.

„Brzy bude vše v pořádku,“ utěšoval Harryho a schoval obličej v jeho vlasech.

Hermiona stála před nimi a dívala se doširoka rozevřenýma očima, ale madame Pomfreyová ji po svém příchodu hned vyhnala. Dva dospělí Harryho svlékli, madame Pomfreyová mu rychlým kouzlem uzavřela krvácení a Severus ho opatrně položil do horké vody.

Harry se v teple uvolnil. Skoro usnul, když ho vrátili do postele, kterou zatím Hermiona převlékla.

„Quiete, ještě nemůžeš spát,“ zamumlal mu do ucha Severus. „Musíme ještě něco probrat.“

„Ne teď,“ Harry cítil, jak mu cvakají zuby vyčerpáním a rozpaky. „Jsem tak hrozně slabý…“

„Nejsi, synu.“

Tato slova, jak se zdálo, přidala Harrymu dost sil, aby si sedl, ale přitiskl se k Severusovi, jehož ruka mu ochranitelsky kroužila po rameni.

„Tak, ať to máme za sebou,“ řekl za několik minut Harry rozhodným, i když tichým hlasem.

Severus kývl, pustil Harryho a odešel, aby zavolal čekající skupinu. Když vešli na ošetřovnu, Severus si sedl vedle Harryho. Ron vystoupil dopředu a otevřel ústa, ale Harry, jakmile ho uviděl, zavrtěl hlavou.

„Nechci, abys tu byl. Odejdi,“ pronesl a pevně se přitiskl k Severusovi. „Nezajímá mě, co mi chceš říct.“

Na tvářích dospělých se odrazilo plné pochopení, dokonce i paní Weasleyová přikývla na Harryho slova.

„Chci se omluvit…“ rychle řekl Ron, ale Harry ho přerušil.

„Nezajímají mě tvoje omluvy. Nepotřebuji je a neulehčí můj stav. Vypadni.“

„Quietusi, prosím,“ prosil Ron. „Dovol mi vysvětlit…“

„Ne!“ vykřikl Harry, ale znělo to potichu. „To co jsi udělal, nemůže nic omluvit! Okamžitě vypadni!“

Paní Weasleyová popadla svého syna za rameno a oba odešli. Harry slyšel z chodby ženin křik. Otočil se k Brumbálovi.

„Co s ním chcete udělat, řediteli?“ zeptal se zdvořile a zívl.

„Měl bych ho vyloučit,“ ohlédl se Brumbál a v jeho očích něco zajiskřilo.

Lupin a pan Weasley na souhlas kývli, černý pes zaštěkal, Severus něco souhlasně zamumlal, jenom Anne ještě čekala. Harry se na ni usmál a zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl klidně.

Místnost zaplnily rozčilené povzdechy a vzrušené protesty. Harry pokrčil rameny.

„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Možná tato nehoda Weasleyho přivede k rozumu…“

„Ale ty s ním nechceš ani mluvit!“ zněl ohromeně pan Weasley.

„To opravdu nechci, ale to je něco jiného. Nesouhlasím s jeho vyloučením – potřebuje ještě jednu šanci.“

Pes nesouhlasně zaštěkal a Harry se po něm ostře podíval.

„Nemůžeš nic říct, Siriusi. Při několika podobných případech ti taky prominuli.“ Harry cítil, že se svět kolem něj znovu rozmazává. Přitáhl si kolena k hrudi a zavřel oči. „Nebudu proti němu svědčit.“

„Myslím, že debata je uzavřena,“ pronesl Snape, položil Harryho na postel a otočil se k Brumbálovi. „Je příliš vyčerpaný, aby mohl pokračovat, nicméně alespoň to nejdůležitější je vyřešeno.“ Brumbál kývl. Snape vstal, ale Harry vystrčil ruku zpod pokrývky a chytil ho za hábit.

„Jsem rád, že jsi Rona neproklel,“ zamumlal ospale.

„Black to málem udělal,“ nemohl se neušklíbnout Snape. Pes se zamračil.

Anne přišla blíž a naklonila se k Harrymu.

„Uzdravíš se?“ zeptala se ustaraně.

Harry otevřel oči a natáhl ruku k její tváři, aby ji neobratně pohladil.

„Samozřejmě, Anne.“

ooOOoo

V příštích dvou dnech přišlo na Harryho vkus příliš mnoho návštěvníků. Madame Pomfreyové se povedlo ujistit Severuse, že Harry musí zůstat na ošetřovně, a všichni jeho přátelé dostali možnost si s ním promluvit teď, když nemohl prchnout. Jeho prvním návštěvníkem byl Ares, dalším Neville. Harry jim neřekl, co se stalo v Prasinkách, ale oba to věděli a ujišťovali ho, že by se to nestalo, kdyby šel s nimi. Harry kývl a souhlasil, protože se nechtěl dohadovat.

Naštěstí rozmluva s Aresem nebyla jenom o tom nešťastném incidentu. Harry navázal na rozhovor, který začal před několika dny, a zeptal se ho na zimní prázdniny. Ares se mu otevřel. Vyprávěl o reakci rodiny na zradu otce, o chování matky a nadějích, které do něho příbuzní vkládají.

„Všichni tátu obviňují ne z toho, že se připojil k Ty-víš-komu, ale z toho, že dovolil, aby ho chytili. Víš, oni nejsou Smrtijedi, ale téměř všichni podporují Pána zla. A čekají, že udělám to samé,“ zavrtěl hlavou. „Nevím, co budu dělat v létě. Nechci jet domů. Nikdy víc.“

Tím Ares donutil Harryho, aby si vzpomněl na vlastní letní prázdniny a příbuzné, a vyvstala myšlenka, že možná Dursleyovi nebyli tak špatní, jak si myslel. Na konci jejich dlouhého setkání mu Harry navrhl možnost rozhovoru s ředitelem nebo ředitelem koleje o jeho problému; teď, když začala válka, nemohli riskovat ztrátu studenta. Aresovi se myšlenka na rozhovor s ředitelem nelíbila, ale slíbil, že zajde za Snapem, jakmile bude moci. Harrymu se ulevilo a byl si jistý, že Severus najde způsob, jak Aresovy problémy vyřešit.

Rozhovor s Nevillem byl mnohem znepokojivější. Jeho přítel věděl jistě, že Ron Harryho napadl a vážně ho zranil – slyšel vzrušená slova Hermiony a viděl její chování u snídaně. Dokonce řekl Harrymu, že se Hermiona s Ronem rozešla a chodí se učit do knihovny, protože se vyhýbá nebelvírským komnatám.

„Ron jenom sedí na posteli a dokonce i vynechal tři jídla. Myslím, že konečně analyzuje svoje chování. Možná je to pro tebe příliš pozdě, ale doufejme, že to není příliš pozdě pro něj,“ vykládal Neville. „Zajímalo by mě, proč ho ředitel nebo tvůj otec nevyloučili.“

Harry jenom pokrčil rameny. Nechtěl na Rona ani myslet. Změnil téma a zeptal se Nevilla, co plánuje zpracovat v eseji z kouzelných formulí o paměťových kouzlech. Neville si vybral téma o potížích při částečných změnách paměti – když se pozměňuje jenom malá část paměti nebo některé myšlenky. Dlouho to téma probírali, později se k nim připojila Hermiona a přidala svůj díl do debaty. Dokonce přinesla z knihovny několik knih – madame Pinceová je Quietusovi poslala osobně.

„Tak ty ses rozešla s Ronem,“ byla jeho první slova, jakmile zůstali sami.

„Nakonec jsem z něj byla unavená,“ pronesla pevně, ale tón byl smutný.

Harry se na ni podíval.

„Je mi to líto.“

„Pitomče, to nebyla tvoje vina!“ zvolala Hermiona.

„Já vím, ale stejně je mi to líto. Je mi líto tebe.“

„Myslím, že můžeš litovat i sebe samotného,“ pronesla záhadně Hermiona.

Harry k ní prudce otočil hlavu.

„Jak to myslíš?“ zeptal se podezřívavě.

„Ztratil jsi jeho přátelství,“ vysvětlila prostě.

„Nemůžu ztratit to, co jsem nikdy neměl!“

Hermiona se naklonila dopředu.

„Harry, já…“ nemohla dokončit. Harry vyskočil, jeho tvář zbledla.

„Ach můj bože,“ zašeptal. „To nemůže být pravda…“

„Lehni si zpátky, pitomče,“ usmála se klidně Hermiona. „Tvůj otec se bude zlobit, jestli zjistí, že jsi dnes vstal z postele.“

„Ale… ale ty…“ Harry se třásl.

„Profesor Snape ví, že to vím. Řekla jsem to jemu i Brumbálovi,“ pronesla.

Harry se nemohl pohnout, jenom stále v hrůze vrtěl hlavou. Hermiona k němu přistoupila a strčila ho k lůžku. Po krátkém odporu Harry ustoupil a lehl si zpátky do postele; stále ještě se třásl v šoku.

„Jsem hloupá. Měla jsem počkat déle,“ vyčítala si Hermiona. „Máš svých problémů dost bez mého…“

„Ne, Hermiono. To je v pořádku. Jenom to bylo trochu… nečekané, přinejmenším,“ najednou ho napadlo ještě něco a silně zbledl: „Ron to ví?“

Hermiona zavrtěla hlavou.

„Ne. Ředitel mi zakázal někomu to prozradit. Ne že bych chtěla,“ připustila smutně. „Ronovi už nemůžu důvěřovat. Co udělal…“

„Myslel, že jsi ho se mnou podvedla. Musíš mu říct, že já nikdy…“ zoufale začal Harry, ale Hermiona odmítavě mávla rukou.

„Ne, Quiete. Nikdy se k němu nevrátím. Něco… se ve mně zlomilo. Důvěra, úcta. Já… nemyslím, že se s ním ještě můžu přátelit. A… jak se cítíš?“ nesměle se na Harryho podívala.

Harryho oči se zalily slzami a sklonil hlavu.

„Bojím se, že cítím to samé, co ty…“

Nemohl pokračovat. Dveře se hlasitě rozlétly a v nich stál Severus, tvář nažloutlou, oči bezedné.

„Blacka chytili v ředitelně Brumbála. Bystrozorové ho vzali na Liberty a ředitel je dočasně odvolán,“ polkl. „Bojím se, že jakmile se to dozví školní rada, vyhodí ho.“

ooOOoo

Harry naházel hlínu kolem durmanu obecného a riskl pohled na druhou stranu stolu. Profesorka Prýtová je spolu s Nevillem dala do skupiny s Hannah a Leah, přičemž Leah pracovala právě proti němu. Stáhla si svoje hedvábné vlasy do culíku, aby jí při práci ve skleníku nepřekážely, ale dlouhé pramínky jí z ohonu vyklouzly, padaly jí do obličeje a šimraly ji po tváři. Harry bojoval s touhou natáhnout ruku a zastrčit ty pramínky v barvě mahagonu za uši.

Do boku ho dloubl loket.

„Quietusi!“ varoval ho šeptem Neville.

Harry se rychle podíval na rostlinu a cítil, jak mu tváře zrudly. Naklonil se nad stolem, aby uklidil prázdný květináč a vysypal na stůl druhý pytlík hlíny. Natáhl se pro další květináč, aby zasadil nový výrůstek durmanu a koutkem oka viděl, že Leah udělala to samé. Dříve, než tomu mohl zabránit, se jejich ruce dotkly. Leah zvedla hlavu a podívala se na Harryho vražedným pohledem; Harry zrudl ještě více, pokud to bylo možné.

„Pro-promiň,“ polkl a pokusil se usmát. Reakce byla horší než dřív. Oči Leah zlostně zasvítily a Harryho srdce pokleslo, ale na pár chvil na ní spočinul zrakem. Nakonec si povzdychl a vzal si další hrst hlíny.

Byl si jistý, že ho někdo proklel. Celý jeho život byl bídný a jeho pokračování nebylo o nic lepší.

Jeho kmotra zavřeli na Liberty, nového kouzelnického vězení, znovu bez soudu. Věštec mu věnoval téměř celou první stranu. Napsal, že ho zbavili magie hned první den, kdy ho chytili, stejně jako otce Arese, a on s tím nic nemohl udělat. Teď byl Sirius prostým mudlou a Brumbál byl kvůli němu odvolán, o jeho osudu bude rozhodnuto příští týden… V Harryho životě byla období, kdy cítil, že se s ním děje příliš mnoho. Toto byl jeden z těch časů.

Severus se mu svěřil s podezřením o možné totožnosti příštího ředitele, a Harrymu se zvedal žaludek pokaždé, když přemýšlel o Luciusi Malfoyovi jako novém řediteli školy. Draco Malfoy se choval, jako by jeho otce už vybrali, ale druhým kandidátem byla profesorka McGonagallová, a ta měla dobrou šanci porazit Malfoye staršího, alespoň teoreticky. Ale Harry viděl ve tvářích učitelů, že sdílejí Severusovo zlé tušení, a nikdo se na změnu netěšil. Napětí na hodinách dosáhlo nejvyšší úrovně, dokonce i Harry mohl sotva přežít dvouhodinovky lektvarů se Severusem, který odebral padesát bodů oběma kolejím (čtyřicet Nebelvíru, samozřejmě, a deset Zmijozelu).

Na hodině obrany Harry dostal pět dní trestu za zjevnou neschopnost odpovědět na jednoduchou otázku (úplně se pohroužil do svých myšlenek), a dokonce i Hagrid byl na své hodině péče o kouzelné tvory tak přísný, že odebral Zmijozelu deset bodů za chování Zabiniho. Harry se při té vzpomínce usmál – od té doby, co Zabini zjistil, že možným nástupcem Brumbála bude Malfoy, toužil znovu získat důvěru jeho syna. Hlupák. Ty měsíce neloajálnosti, které následovaly po Harryho rvačce, nikdy nebudou zapomenuty. Ares i Harry si vyměnili stejné opovržlivé pohledy, když viděli Zabiniho snahu. Ten se dokonce ani nepokusil přidat k synovi ředitele své koleje, nebo se držet stranou jako jiní. Jeho podlézání bylo odporné. Ares, naproti tomu, zcela otevřeně ukázal svoji loajalitu ke Quietusovi (a přes Quietuse ke Snapeovi a Brumbálovi), přestože mu Severus řekl, že se na letní prázdniny bude muset vrátit domů.

Na školu padl příkrov očekávání.

A Leah neukázala žádné známky toho, že by Harrymu odpustila. Byl si jistý, že je prokletý. Ano, občas si připomínal Severusovu péči, Hermionino přátelství, nebo dokonce tiché chování Rona, a byl za to opravdu vděčný, ale myšlence na prokletí se nemohl ubránit.

Když zvonek oznámil konec hodiny, Harry téměř vyběhl ze skleníku a málem vrazil do Rona, který nerozhodně stál osamocený u vchodu, protože ho Nebelvíři ignorovali za to, co udělal. Harry Rona opatrně obešel; cítil odpor a smutek v hrudi, když ho uviděl. Ponížení toho dne bylo silnější než jakákoli fyzická bolest, kterou kdy musel vystát. Harry téměř cítil, jak se mu zrzavý chlapec vysmívá…

„Quietusi,“ slyšel za sebou nejistý hlas. Harry se otřásl a pokračoval v chůzi, aniž by se ohlédl.

„Teď jsem Quietus,“ zamumlal si pro sebe. „Co se stalo se špinavým malým hadem?“ cítil jenom zklamání, ne vztek.

Najednou ho chytila něčí ruka. Harry vykřikl strachy, vyskočil, uklouzl a upadl na zem. Když jeho tělo dopadlo na zasněženou cestičku, otočil se na záda s otcovou hůlkou v ruce. Mířil s ní na útočníka. Zbytečně. Nevillova hůlka už byla pevně přitisknutá ke krku zcela ohromeného Rona.

„Nikdy víc se ho nedotýkej, Rone, ne bez jeho dovolení,“ zasyčel Neville. Oči Rona se rozšířily pochopením.

„Já jenom… jenom jsem chtěl…“

„Pokud s tebou nechce mluvit, nemůžeš ho nutit. Nemůžeš nic chtít…“

Harry nikdy neviděl Nevilla tak odhodlaného. Byl téměř… hrozivý.

„Pane Longbottome! Co si myslíte, že děláte?“ začala rozzlobeně profesorka Prýtová.

„Odložte tu hůlku, než zraníte pana Weasleyho! Deset bodů z Nebelvíru za rvačku.“

„Profesorko Prýtová,“ vyskočil Harry. „Bylo to jenom nedoroz…“

„Pane Snape?“ podívala se na něj studeným pohledem. „Nepotřebuji vaše vysvětlení. Můžete jít, přestávka brzy skončí.“

Harry otevřel ústa, ale potom je beze slova zavřel. Kývl, otočil se a zamířil ke školní bráně.

„Děkuji, Neville,“ řekl, když došli do Velké síně.

„Rádo se stalo,“ usmál se Neville.

Harry si pomyslel, že musí přemoci ten pocit prokletí. Ale to stejně nevrátí magii Siriusovi. Sirius… po dvanácti letech v Azkabanu a dvou krátkých letech na relativní svobodě, kdy se skrýval před zákonem, nyní dokonce ztratil magii jednou provždy. Standardní obrázek činnosti ministerstva… Mučení a odsuzování lidí bez náležitého soudu, způsobení nevratných škod kvůli slepým předsudkům…

Siriuse jistě znovu mučili.

Brumbál bude muset brzy odejít.

Voldemort se vzpamatoval a znovu hledá způsob, jak ho chytit.

Příštím šéfem Severuse bude člověk, který ho tak nemilosrdně mučil minulé léto.

V tu dobu Harry došel ke dveřím jejich bytu. Přitiskl ukazováček k bílému bodu a rychle vešel. Snažil se získat alespoň trochu klidu.

Povzdechl si a vytáhl z knihovny učebnici temné magie. Bude se učit místo toho, aby se rozrušoval novinkami.

Písmenka se mu míhala v slabém světě několika pochodní, ale Harry nechtěl zvyšovat jejich množství. Cítil, že potemnělá místnost je pohodlná a útulná – ne, nebyla tmavá, nenáviděl tmu v jakékoliv podobě, jenom zšeřelá. Byla tak útulná a známá, že ho vždy donutila vzpomenout si na jejich společné dny, které z nich udělaly rodinu.

S povzdechem se Harry donutil soustředit na kapitolu, která byla o nepromíjitelných kletbách, jejich historii, použití a možné obraně proti nim. Harry věděl, že před těmito kletbami není žádná obrana, takže byl ohromen, když našel v knize záznam, který říkal:

‚Existují způsoby, jak se bránit dokonce všem třem nepromíjitelným kletbám. Jsou to:
1. Silná vůle a odhodlání proti Imperiu.
2. Přijetí bolesti a situace proti Cruciatu.
3. Láska a oběť proti Avada kedavra.

Výše uvedené charakteristiky, které pomáhají uniknout prokletí, jsou nejsilnějšími znaky světlých kouzelníků.‘

Existovala možnost s nimi bojovat.

První Harry znal a usmál se, když pomyslel na svoje staré já a své odhodlání. Bál se, a právě to ho donutilo projít Turnajem tří kouzelnických škol, ne jeho odhodlání… A jeho cíl se soustředil na přežití. Jak ubohá motivace!

Druhý bod znal z Nightmare Manor, když mu Severus vysvětlil význam utrpení a bolesti. Ale to neznamenalo, že by nikdy necítil žádnou bolest. Vůbec ne! Bolest byla stále přítomná, jediným rozdílem bylo to, že celý svět nebyl soustředěný na pouhé pocity.

Bolest od Cruciatu byla silnější, když se na ni soustředil. Pokud ji ignoroval, bylo to trochu lepší.

Ale třetí část o smrtící kletbě byla zcela nová. Nebo… ne zcela, protože to byla oběť jeho matky, která ho kdysi zachránila. Ale jak se mohl znovu zachránit v jiné situaci? Byla oběť jeho matky dostačující, aby ho zachránila znovu?

Pitomost. Voldemort se ho nikdy víc nepokusí zničit smrtící kletbou.

Měl své způsoby, jak mučit a zabíjet, nepotřeboval ta dvě slova…

Stále o tom přemýšlel, když se Severus po večeři vrátil domů.

„Nevečeřel jsi,“ byla jeho první slova a objednal mu jídlo krátkým pohybem hůlky. „Proč?“

Harry zavřel knihu, položil ji na stolek a vzal si místo ní talířek s klobáskami.

„Nechtěl jsem. Ráno mi dala Hermiona svého Věštce, protože si přečetla o Siriusovi,“ jeho hlas zeslábl a cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. „Oni… to, co s ním udělali, je pro něj pravděpodobně horší než všechno ostatní. Je teď jako mudla, znovu sedí ve vězení a stále je nevinný,“ hlas se mu zatřásl a schoval tvář do dlaní. Ruce se ale nezastavily na tváři. Zvedly se k vlasům a Harry je sevřel plný vnitřní bolesti. „A dokonce ani neví, že jsem naživu! Určitě si myslí, že neuspěl, syn jeho přítele je mrtvý… vzali mu všechno, všechno. A já, Severusi, jsem mu vzal sebe,“ nemohl pokračovat. Tělo se otřásalo pláčem. „Měl jsem mu to říct,“ zamumlal přes vzlyky.

Objaly ho silné ruce.

„Přál bych si, aby se poslední dny neudály,“ pronesl smutným hlasem Severus. „Nemohli jsme udělat nic, abychom Blacka od tohoto osudu zachránili. Sebrali ho, a protože ho chtěli chytit už mnoho let, bylo to první, co udělali.“

„Je teď sám…“

Oba se otřásli soucitem.

„Kde je teď ředitel?“ zeptal se nakonec Harry.

„Na mém panství. Nevyslýchali Bl… Siriuse, takže nevědí, že moje panství je hlavní štáb Řádu. A hlavně nevědí o tobě.“ Po svých posledních slovech Snape ještě silněji stiskl Harryho ruce. „Díky bohu.“

„Ale… ještě ho mohou vyslýchat,“ řekl Harry. „Kdykoliv se o tom můžou dozvědět.“

„Ano, mohou,“ kývl Snape. „Proto se Řád teď stěhuje. Dokonce Lupin s Anne se přestěhují. Budou s Řádem.“

„Takže panství Snapeů bude opět prázdné?“ Z této myšlenky se Harrymu na chvíli zastavilo srdce. „To zní tak… hrozně.“

„Pro mě také,“ udiveně pronesl Severus. „Nikdy bych nevěřil, že jednou budu smutný z toho, že Lupin, Black a Fletcher opustí můj dům…“ výraz obličeje se mu najednou změnil. Velmi zvážněl. „Quiete, naše situace bude mnohem horší.“

Harry se na něj podíval, oči se setkaly.

„Brumbál tu nebude. Má svou vlastní úlohu v této válce. Novým ředitelem pravděpodobně nebude Minerva, ale Lucius Malfoy,“ Snape zbledl, když zmínil toto jméno, „a bude to mít následky. Pro nás dva bude těžší ochránit se před nebezpečím. Budeš muset být opatrnější. Nikdy neodcházej z pozemků školy.“

„Nebudu,“ slavnostně slíbil Harry.

„Nikdy se nedotýkej ničeho, u čeho neznáš původ.“

„Jistě.“

„S nikým se nesmíš přátelit. Mezi tvými přáteli je agent.“

„Já to dobře vím,“ odpověděl zamračeně Harry.

„Vím. Další pravidla: nikdy neprovokuj Draca Malfoye. Bude se snažit ti nějak oplatit tvé chování k němu a možná se dokonce pokusí pomoci otci dostat tě k Voldemortovi, pokud se mu naskytne možnost.“

Harry kývl, jeho ruce se třásly. Vše, co řekl Severus, bylo až příliš reálné, aby se cítil pohodlně.

„A co ty?“ zeptal se muže.

„Tato pravidla, samozřejmě, platí i pro mě.“

„Snaž se ovládat, Severusi. Malfoy se pokusí tě vyprovokovat, pokud bude mít možnost.“

„Já vím, Quiete.“

Harry kývl.

„Víš, Hermiona se mě zeptala, jak se budu jmenovat po válce.“

Snape byl vděčný za změnu tématu. Usmál se na Harryho s mírným zájmem.

„A co jsi odpověděl?“

„No, já myslím, že se nedožiju toho, abych to zjistil…“ Harry zvedl oči ke stropu, „ale pokud přežiju, tak si nechám jméno Quietus. Jenom, pokud to bude možné, přidám Harold jako druhé jméno.“

Severus se na něj zvláštně podíval.

„To znamená, že nechceš být Harry Potterem?“

Harry mu pohled vrátil.

„Tvůj bratr je můj otec. Ty jsi moje rodina, a nejen proto, že jsi mě přijal zpět do rodiny Snapeů, ale… ale doopravdy. Jsi můj táta, že? Takže Quietus Harold Snape bude pro mě ideální. Bude to obsahovat všechno, co je důležité pro Quietuse, pro Jamese, pro tebe i pro mě. Všechno,“ usmál se Harry na Severuse. „Ale ať je to jakkoliv, nevěřím, že přijde doba, kdy nebudu reagovat na Harryho. Vyhovuje ti to?“

„Samozřejmě, Harry. Ať je to jakkoliv, vždycky o tobě přemýšlím jako o Harrym.“

„Opravdu? Ne jako o Quietusovi?“ zamrkal nevěřícně Harry.

„Hloupá otázka. Miluji tebe, Harryho Pottera, jak jsi už dávno musel pochopit. Není to tak, že v tobě miluji svého bratra, nebo sebe, nebo posledního potomka mé rodiny, hloupé děcko. Pokud by ses rozhodl nechat si příjmení Potter, nic bych proti tomu neměl. Navíc, pokud bys nebyl mým synovcem, stejně bych byl hrdý, že jsem tvůj adoptivní otec.“

„Opravdu… opravdu si to myslíš?“ usmál se šťastně Harry. Všechny jeho depresivní myšlenky uletěly. „Hej, Severusi, víš, že bych tě přijal za otce, i kdybych nebyl tvůj příbuzný?“

„Ty bys přijal protivného umaštěného lektvaristu?“ Severusovy oči zajiskřily, jako u Brumbála.

„Samozřejmě!“ rozhořčeně vykřikl Harry.

„A co bys dělal, kdybych se najednou vrátil ke své dřívější podobě?“

„Našel bych způsob, jak projít skrze ty zdi,“ pravil rozhodně Harry, ale najednou jeho srdce sevřela zlá předtucha.