Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6, část 1. Prohra kouzelníků

PA: Některým z vás se možná nebude líbit, jak se Harry na začátku této kapitoly rozčílí, ale myslím, že jeho zuřivost je naprosto oprávněná, stejně jako na konci Fénixova řádu. Brumbál je tu odpovědný za tolik špatností jak v Harryho životě, tak v celém kouzelnickém světě, že je ideálním cílem, na který může Harry nasměrovat svůj hněv. Odešel, protože ho kouzelníci štvali, a teď je nucený se s nimi vypořádat a zjišťuje, že se za patnáct let vůbec nezměnili. Harrymu se z nich dělá nanic, a to jak z celku, tak obzvlášť z několika jedinců. Také spojení mezi Harrym a Voldemortem je stále silné a jak uvidíme, část Harryho zlosti od něj pochází…

Z minulé kapitoly:

Jen málokdo viděl Harryho Pottera takhle rozzlobeného, ale na druhou stranu Harry nikdy předtím neměl dost důvodů k tomu, aby byl tak rozzuřený.

Vztek, který cítil, se mu jasně vryl do tváře, jak všichni mohli vidět.

Když promluvil, jediné, co by je mohlo vyděsit ještě víc, bylo, kdyby mluvil hadím jazykem.

„Pro tohle bys měl mít zatraceně dobré vysvětlení, Albusi Brumbále!“

„No?“ vybídl ho Harry poté, co v místnosti zavládlo příliš dlouhé ticho.

Brumbál neodpověděl. Jen zíral na scénu před sebou. Třicet smrtijedů, třicet čarodějek a kouzelníků leželo v atriu ministerstva kouzel, buď mrtvých nebo těžce zraněných, zmasakrovaných skupinou mudlorozených s použitím mudlovských zbraní.

V koutku duše se Brumbál vždy obával, že válka s Voldemortem upozorní mudly na existenci čarodějů.

Zřejmě se nebál dost.

Měl také strach, že válka vyvolá povstání mudlorozených, i když proti tomu přijal opatření. Stejně jako se špatně vyučovaly dějiny kouzel, aby mudlorozené udrželi v nevědomosti o kouzelnické společnosti, tak se špatně vyučovala i obrana proti černé magii, aby se omezila zdatnost mudlorozených v potenciálních soubojích. Brumbálovi v tomto ohledu skutečně pomohla kletba na místě profesora pro tento předmět. Zajistila, že probíhající výuka obrany proti černé magii byla nesouvislá a omezená, s mnoha mezerami. Díky tomu se mudlorození cítili bezmocní a nedokázali se příliš bránit společnosti, která na ně pohlížela svrchu.

Brumbál nikdy nepočítal s tím, že by skupina mudlorozených opustila kouzelnický svět a spojila se, aby se vycvičila a pak zahájila protiútok. Podle jeho názoru měl už samotný fakt, že kouzelnická společnost disponovala magií, bránit lidem v návratu k jejich mudlovským kořenům. Bradavice navíc nevyučovaly takové předměty, jako je matematika, přírodní vědy nebo dokonce jen prostá angličtina. To mělo zajistit, že všichni mudlorození, kteří by se pokusili vrátit do mudlovského světa, by jen těžko hledali slušné zaměstnání, a tak by byli nuceni zůstat ve světě kouzel.

Zjevně to nestačilo. Brumbál poznával všechny tváře vojáků před ním, a až na jednoho nebo dva to byli mudlorození, kteří prošli posvátnými síněmi Bradavic, než byli vhozeni do kouzelnické společnosti, aby se o sebe postarali sami; nevědomí, špatně vybavení a ubití šikanováním profesora Snapea a studentů pod jeho „ochranou“.

Značná část těchto studentů teď byla i se svým bývalým ředitelem koleje pohozená na podlaze, zakrvácená a zbitá, vydaná na milost a nemilost těm samým lidem, které kdysi s takovým potěšením trápili.

Brumbál si uvědomil, že Harry stále očekává odpověď, a tak se přinutil pročistit hlas a prohlásit svým nejkonejšivějším dědečkovským hlasem: „Harry, bylo to pro větší dobro.“

„Špatná odpověď,“ řekl Harry a kývl na Deana a Wayna: „Zatkněte ho. Použijte veškerou nezbytnou sílu.“

Brumbál v panice zvedl ruce a vykřikl: „Fawkesi!“

V záblesku plamene se nad Brumbálem objevil fénix. Než však stačil zmizet se svým pánem, Harry na něj vypálil kouzlo „Duro“.

Fawkes s žuchnutím dopadl na zem, vypadal nyní jako svá vlastní socha.

Brumbál zíral, nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Pak se kolem něj začalo ovíjet několik dlouhých a silných provazů, zároveň mu hůlka vyklouzla z hábitu a s klepnutím dopadla na podlahu vedle Fawkese.

„Budeme muset zjistit, jaká temná kouzla jsi použil, abys k sobě toho ptáka tak důkladně připoutal, Brumbále,“ řekl Harry. „Není možné, aby tak světlé stvoření dobrovolně zachraňovalo tak temnou duši, jako je ta tvoje.“

Harryho slova začala obracet názory lidí proti Brumbálovi.

Když se ho vojáci chopili, uvědomil si, v jak zoufalé situaci je. Teď už mohl zkusit jen jedinou věc.

 „Harry, tohle nemůžeš udělat. Musíš se mnou spolupracovat, abys naplnil svůj osud; abys naplnil proroctví.“

Vojáci se zastavili a Brumbálovi se podařilo pohlédnout na Harryho, který mu pohled oplácel přimhouřenýma očima plnýma hněvu, nenávisti a podezření.

„Jaké proroctví?“ zeptal se.

Brumbál si uvědomil, že by se mu z toho mohlo podařit vymluvit, a tak to ještě trochu přikrášlil: „Proroctví, které říká, že to musíš být ty, kdo porazí lorda Voldemorta.“

„O takovém proroctví jsem nikdy neslyšel,“ prohlásil Harry. „Předpokládám, že je to jen další z tvých lží.“

„Ne,“ odporoval Brumbál, „je skutečné. Mohu to dokázat. Nachází se v oddělení záhad, přímo tady na ministerstvu.“

Harry na Brumbála ještě chvíli zíral, než se otočil a podíval se na shromážděný dav kouzelníků z ministerstva.

„Kdo z vás je z Odboru záhad?“

Jeden z kouzelníků zvedl ruku.

„Jděte a přineste Brumbálovo vymyšlené proroctví.“

„Hm, vlastně,“ řekl muž, „budete muset jít se mnou, pane Pottere. Proroctví se mohou dotknout jen ti, o kterých mluví.“

„Dobrá,“ přikývl Harry. „Vy tři se mnou,“ pokynul třem vojákům. „Všichni ostatní zůstanou tady. Rozumíte?“

Všichni přikývli, jen Brumbál protestoval.

„Harry, je nutné, abychom se sešli a probrali-“ dál se nedostal, ucítil, jak ho Deanova hůlka tlačí do zátylku, a to ho donutilo zmlknout.

Harry a tři vojáci následovali muže z Odboru záhad z atria, které se ponořilo do ticha.

Trvalo dvacet minut, než se skupina vrátila, a když se tak stalo, ti, kteří zůstali v atriu, zažili menší šok.

„Ty povýšený, zvrácený, šílený starý dědku!“

Harry si zřejmě předtím jen myslel, že je naštvaný.

„Ty svatouškovský pancharte!“

Harry byl tak rozzuřený, že jeho vlastní magie byla viditelná jako hněvivě rudá aura, dokonce i někteří vojáci z něj teď byli nervózní.

Dean se vzdálil od Brumbála, a dobře udělal. Harry držel v ruce hůlku a namířil na starce, kterého zvedl z podlahy a zády napřed s ním práskl o zeď dostatečnou silou, aby mu zlomil několik kostí.

Zdálo se, že Brumbál na stěně uvízl.

Harry si byl dobře vědom, že část zlosti, kterou pociťoval, nebyla tak úplně jeho, ale na tom nezáleželo. Jen ji nasměroval na vhodný cíl. Hádal, že Voldemort kdesi dává najevo nespokojenost s neúspěchem svých následovníků.

„Jak dlouho jsi to věděl?“ rozzuřil se na Brumbála. „Jak dlouho jsi to přede mnou tajil?“

Brumbál se několikrát nejistě nadechl, než zamumlal: „Vzniklo to ještě před tvým narozením.“

Na několik vteřin si byli shromáždění jistí, že Brumbálův život bude brutálně ukončen právě teď a tady. Harry se však od něj odvrátil. Zdálo se, že jeho magie se uklidnila a Brumbál sklouzl na podlahu, kde se zhroutil do zmuchlané hromádky.

„Deane, odveď mi toho mizerného pancharta z očí, než ho opravdu zabiju,“ řekl.

Dean přikývl a spolu s pěti dalšími vojáky přistoupil k nyní již zlomenému starému muži, aby ho sebrali.

Harry namířil svůj pohled na shromážděné čaroděje z ministerstva: „No, zdá se, že váš svět právě ztratil nezávislost. Doufám, že jste si to užili, dokud to trvalo.“

Otočil se a pohlédl na Snapea, který ležel před ním a očividně doufal, že k sobě nepřivolá Harryho hněv.

To se mu nepovedlo.

Harry ho silně kopl do boku, aby ho přiměl se převalit. Ve vteřině ho převrátil na záda.

„Tak jo, ty zbabělý, ufňukaný mrňavý červe, mluv jasně a rychle.“

xxx

Severus Snape dost hlasitě protestoval, když ho dva dozorci vedli s rukama spoutanýma za zády k jeho novému domovu: cele v Harryho čerstvě postaveném vězení. Na zápěstí a kotníky mu připevnili tlumiče magie (kovové pásky s vyrytými runami, které měly svému nositeli blokovat schopnost používat magii). Byl na tom stejně jako mudla.

Všechny jeho protesty byly ignorovány a Snape byl nepříliš jemně strčen do cely. Dveře se za ním zabouchly a uvěznily ho uvnitř. S opovržením se rozhlédl po svém novém ubytování. Byla tu malá postel a malé umyvadlo, které možná muselo sloužit i jako záchod.

Najednou uslyšel zvenčí křik. Zdálo se, že Draco a Lucius tu mají strávit několik příštích desetiletí, stejně jako všichni ostatní smrtijedi, kteří byli chyceni živí.

Pak se k jejich protestům přidal ještě jeden hlas.

Brumbálův.

Dveře vedlejší cely se otevřely, starý muž byl strčen dovnitř a strážní odešli.

Brumbál vzhlédl a uviděl tam stát Harryho.

„No, tak ti gratuluju, ty starý blázne. Chtěl ses zapsat do dějin, navždy zůstat v paměti kouzelníků, a to se ti povedlo. Na tebe a tobě podobné se bude provždy vzpomínat jako na ty, kdo způsobili, že kouzelníci ztratili svou nezávislost.“

S tím se dveře cely zabouchly a zamkly.

Brumbál to nenáviděl. Jeho protesty byly zcela a naprosto ignorovány a na to on nebyl zvyklý.

Tlumiče dělaly svou práci a bez přístupu ke své magii začínal opravdu pociťovat svých zhruba sto třicet let.

Venku se pracovalo s hůlkami a byla sem umístěna poslední série bezpečnostních opatření.

Bez povolení se přes tato strážní opatření nic nedostane.

xxx

Malfoy Manor…

„CRUCIO!“ zařval Voldemort a prudce mávl hůlkou směrem ke své oběti.

Neozvaly se však žádné uspokojující výkřiky mučeného, které by utišily vztek, jenž vřel ve Voldemortových žilách. Během posledních několika hodin byl Petr Pettigrew zasažen mučící kletbou tolikrát, že její účinky teď už jen zesílily jeho přidušené chrčení.

V  místnosti s nimi klečeli se skloněnými hlavami poslední zbývající smrtijedi a sotva se odvážili mrknout, natož se pohnout, aby si na nich Voldemort nevylil svůj hněv.

Belatrix, Rodolphus a Rabastan Lestrangeovi, Narcisa Malfoyová, Antonin Dolohov, Amycus a Alecto Carrowovi a Thorfinn Rowle spolu s hrstkou dalších byli to jediné, co zbylo z kdysi mocné Voldemortovy armády, a tady byli na kolenou, snažili se neslyšet zvuky Červíčkova mučení a každý z nich se tiše modlil, aby nebyl další na řadě.

Dokonce i Belatrix, která byla docela šílená a obvykle si celkem užívala mučící kletbu, když ji na ni její pán seslal, byla vyděšená. A když byla vyděšená Belatrix, věděli jste, že je zle.

Voldemort byl zjevně nespokojený se zvuky, které nyní Červíček vydával, sekl hůlkou a ukončil život toho špinavého přeběhlíka.

„Nagini, večeře,“ řekl.

Obrovský had vyklouzl ze svého kouta a stočil se k tělu.

Na několik okamžiků zavládlo ticho a pak si Voldemort vybral další oběť.

„Crucio!“

Narcisa vykřikla a zhroutila se na podlahu, kde se svíjela a křičela v agónii. Jakkoli to bylo strašné, dalo se to čekat. Narcisin manžel i její syn byli pověřeni vedením mise a oba velkolepě selhali. V jejich nepřítomnosti byla za jejich selhání potrestána ona.

Kletba skončila a Voldemort zavrčel: „Tvůj manžel a syn to pocítí desetinásobně, pokud se vrátí živí.“

Odvrátil se a rudýma očima přelétl schoulené postavy svých zbývajících stoupenců.

Ve vzduchu viselo ticho, které přerušovaly jen groteskní zvuky, jak Nagini polykala Pettigrewa.

Konečně se opět rozlehl Voldemortův hlas, v němž zazněl sotva zadržovaný hněv.

„Kde je Greengrassová?“

Při jeho slovech smrtijedi zvedli hlavy a začali se rozhlížet kolem sebe.

Nebyla tam.

„Neúčastnila se mise, tak kde je?“ zeptal se Voldemort nebezpečným hlasem.

Na to byly jen dvě možné odpovědi: buď se jí nelíbil jejich poslední plán a utekla, nebo…

„Zrádkyně,“ zasyčela Belatrix.

Narcisou proběhla vlna radosti. Pokud by byla špiónka, pak by Lucius a Draco nebyli potrestáni tak přísně.

Aspoň v to doufala.

Voldemortova zuřivost byla teď ještě děsivější.

„Najděte ji!“ křičel „Najděte ji a přiveďte mi ji živou! Chci mít to potěšení zlomit jí mysl osobně!“

Smrtijedi se zběsile vyškrábali na nohy, všichni šťastní, že je tu teď někdo, komu se dá připsat vina, a každý dychtivý být tím, kdo ji přivede.

Jejich radost však netrvala dlouho. Jen několik vteřin poté, co Voldemort vydal svůj příkaz, jejich svět explodoval v přívalu ohně a bolesti.