Preklady fanfiction Harryho Pottera

12. kapitola – část 1/2

V místnosti bylo navzdory ohni chladno a Harry, i když seděl u krbu, měl chuť zabalit se do pláště. Ve sklepení jsou opravdu potřeba nějaké stoly, pomyslel si. A špeh sem, špeh tam, fakt bych si přál, aby přišel domácí skřítek a vyčistil rošt.

Otevřel šedé desky a namočil brk do inkoustu.

Myšlenka psát si s knihou, až bude Severus spát, ho napadla během večeře, ale moc se nezamyslel nad tím, co vlastně napsat. Nečekaně ho pohltilo čtení Yeatse. Věděl ale jedno: že má v rukávu něco, co by potenciálně mohlo být vítězným esem.

‘Ahoj Christolphe,’ napsal.

Žádná odpověď. To není nic nečekaného, řekl si.

‘Prosím, odpovíš mi?’ napsal dál. Ruku měl pevnou a klidnou a při psaní otazníku přitlačil brkem na papír. ‘Rád bych věděl, proč ke mně chováš takovou nevraživost.’

Stránka zůstala prázdná.

Znovu namočil brk do inkoustu a začal psát:

‘Ó rudá, hrdá, smutná růže všech mých dní!
Buď u mne, když můj zpěv o dějích dávných zní:’

Počkal a doufal, že to bude fungovat. Když kniha nereagovala, pokračoval:

‘jak Cuchulain se vrhl v krutý zápas s mořem,
jak Fergus sny byl obestřen a těžkým hořem’¹⁾

Když se chystal sáhnout po Yeatsově sbírce položené na posteli (zbytek básně mu vypadl z hlavy), začala se před ním pevným, ale špičatým písmem formovat slova: ‘Takže jsi objevil Yeatse.’

‘Ano,’ odpověděl Harry. ‘Jeho básně se mi líbí. Jsou fascinující, opravdu. Což je docela překvapivé, protože většina básní mě míjí.’ Hledal správná slova, správné lži a návnady na vyprávění. ‘Byl to taky Snape? Ten motiv růže je hodně zajímavý.’

‘Ne. Byl to mudla, skrz naskrz.’

Harry se odmlčel a dumal, jak nahodit udičku. Ale možná je jemnost přeceňovaná. ‘Je snapeovská růže vyrobená z nějakého konkrétního’ - pauza - ‘materiálu?’

Další slova se objevila až po dlouhé chvíli. ‘Co myslíš tím - materiálem?’

Harry se vítězoslavně uculil. Donutil knihu položit otázku, a pokud byly jeho myšlenky správné, proud se brzy obrátí v jeho prospěch. ‘Vlastním divokou růži vyřezanou z kosti a pověšenou na stříbrném řetízku.’

Nastala dlouhá pauza, než se znovu objevila slova. Harry se pevněji zahalil do pláště a přisunul se k ohni. Pak se na stránce zobrazil text.

‘Kde jsi ji našel? Dal ti ji Severus?’

Harry si všiml, že tahy už nebyly tak pevné jako předtím.

‘Co jsi řekl Severusovi?’ odepsal Harry.

Nastala krátká pauza a pak se slova objevila plynule. ‘Takže teď jsme u quid pro quo?’

‘Ano.’

‘Tak mi odpověz první,’ napsal Christolph. ‘A nezapomeň, že poznám, jestli lžeš, nebo ne.’

Vážně? pomyslel si Harry skepticky. Měla kniha v sobě nějaké kouzlo pravdy jako brk v knihovně Bibliotheca Caeca? ‘Do toho,’ napsal.

‘Kde jsi tu růži našel?’

‘V Bradavicích,’ odepsal Harry.

‘Konkrétněji?’

‘Na jedné z polic v bradavické knihovně.’

‘Lžeš.’

Takže asi může psát lži, dumal Harry. Ale možná blafuje. ‘Je to pravda.’

‘Není,’ odpověděla kniha a její rukopis byl hladký a silný, jako by tím vyjadřovala své přesvědčení. ‘Očekáváš, že ti řeknu pravdu, když ty budeš lhát?’

Harry zaváhal. To byla dobrá poznámka a neexistoval způsob, jak by mohl poznat pravdivost slov v knize. ‘Pak je to nespravedlivé,’ napsal. ‘Nebudu schopný poznat, jestli říkáš pravdu, nebo ne.’

‘To je nemilé,’ odepsala kniha.

Harry si odfrkl. ‘Potom se ty možná nikdy nedozvíš, za jakých okolností jsem na tu kostěnou růži narazil.’

Nějakou dobu se netvořila žádná slova. ‘Máš ten náhrdelník u sebe?’

Harry sáhl do kapsy a odpověděl: ‘Ano.’

‘Vezmi ho do ruky.’

Harry vytáhl náhrdelník za řetízek ven. Věděl, že může jít o trik, past nebo nějaké zlovolné kouzlo přenesené z dávné minulosti. Ale z náhrdelníku žádnou špatnou magii necítil. Zdál se být bez kouzel, čistý. Sevřel kostěnou růži v ruce a vnímal hladké obrysy okvětních lístků. ‘Držím ho.’

Zformovala se slova: ‘Nejmenuji se Christolph a ty jsi z této doby.’

To je lež, pomyslel si Harry automaticky, jako by ta myšlenka celou dobu čekala, až ji objeví. O chvíli později mu šokem ztuhla krev v žilách. Jak věděl, že nejsem z této doby? pomyslel si a zíral na slova napsaná na stránce. Jak to věděl?

‘Zajímavé,’ napsal a doufal, že nemá rukopis roztřesenější než obvykle. Bude se na to musel zeptat později; nejdřív musel odpovědět. ‘Našel jsem ten náhrdelník na místě se zrcadlem a pěti stěnami.’

Slova se objevila okamžitě: ‘Kolébka Zakladatelů.’

‘Ano,’ potvrdil Harry. Takže ví, co je Kolébka Zakladatelů. A ví, že nejsem z této doby. Váhal, přemýšlel, na co by se měl zeptat, zvažoval, která otázka ho v mysli tíží nejvíc. Nakonec se rozhodl rychlými tahy načrtnout: ‘Co jsi o mně řekl Severusovi?’

‘Že jsi plný stínů,’ přišla pomalým tempem slova. ‘Že jsi půl pravdy, půl lži, půl duše.’

Půl duše, zopakoval v duchu Harry a hruď mu sevřel ledový strach, který se mu následně rozlil po celém těle. Jak to, že toho tolik ví? Jak může vědět -? A o chvíli později - Teď to Severus ví. Severus - co když ví, že nejsem z této doby? -

‘To je všechno, co jsi řekl?’ napsal a snažil se udržet svůj rukopis úpravný a neproniknutelný, ačkoliv cítil, jak se mu brk v pevně sevřených prstech málem zlomil.

‘Za jakých okolností jsi ten náhrdelník našel? Jinými slovy, jak se dostal do Kolébky?’

Harry tiše zaklel. Zamyšleně sbíral myšlenky a zvažoval, co odpovědět. ‘V Kolébce byl hrozný nepořádek, všude byly pergameny a svitky. Na všem ležela silná vrstva prachu.’

‘A dál?’

‘Jak víš, že nejsem z této doby? Co o mně víš?’

‘Pověz mi přesně, jak jsi ten náhrdelník našel.’

‘Říkal jsem, že v Kolébce -’

‘To není celá pravda.’

Harry zaváhal. ‘Na mrtvole.’

Nepřišla žádná odpověď. Harry netrpělivě napsal: ‘Co ještě jsi pověděl Severusovi? A co dalšího o mně víš?’ Chvíli počkal a pak dodal: ‘Haló?’

‘Na mrtvole muže? Popiš ji, prosím.’

Harry se před odpovědí na okamžik odmlčel, ale okamžitě věděl, že to mrtvé tělo bylo pro Christolpha nějakým způsobem důležité. Možná ta mrtvola je on, Christolph? napadlo ho a pocítil nutkání k neveselému uchechtnutí nad tou zvrácenou ironií.

‘Byla to prakticky jen kostra, takže si myslím, že tam byla velmi dlouho. Co se týká pohlaví, nemůžu to říct s jistotou,’ odpověděl a zaváhal. ‘Myslím, že to byl muž - oblečení bylo mužské. Ale pověz mi -’

‘Byla to mrtvola starého muže?’

Harry se zmateně zamračil. ‘Ano, vlasy měl úplně bílé -’

‘Víš, jaké svitky si ten muž prohlížel?’

‘Co ještě jsi pověděl Severusovi?’

Nastala dlouhá pauza. ‘Moc už ne. Jen to, že milenci jsou blázni.’

Harry se zamračil. Co to má znamenat? Svíral kostěnou růži ve tvaru pentagramu a v mysli se mu objevil ponurý nádech falše. Ale celé to bylo zmatené a nejasné. Ponořil brk do kalamáře. ‘Nejsi úplně upřímný.’

Čekal na vysvětlení nebo na otázku, ale žádná slova se neobjevila.

‘Co o mně ještě víš?’

Žádná odpověď.

Harry se zamračil, zachvěl se a promnul si předloktí prokřehlá plíživým chladem. Teplo krbu se šířilo nerovnoměrně: tvář měl nepříjemně teplou, ale na hřbetech rukou mu naskákala husí kůže.

‘Christolphe? Haló? Jsi tam?’

Stále žádná odpověď. Je pryč, pomyslel si Harry, když slova pomalu bledla do stále světlejší a světlejší šedi, až zmizela úplně.

Povzdechl si a zavřel knihu. Jak to, že toho o něm tolik věděla? Jak? Co ještě věděla? A proč tu byla taková zima? Je Severusovi zima? napadlo ho náhle. Vstal a namířil hůlku na krb. „Concalesco!” Oheň se rozhořel a vrhal teď na kamenné zdi ostřejší stíny.

Sebral kalamář a knihu a připlížil se z boku k Severusově posteli. Mladík stále spal. Harry s bodnutím lítosti zaznamenal, že leží schoulený do klubíčka a přikrývku má pevně omotanou kolem vyzáblých ramen. Nikdy není dost teplo, pomyslel si a jemně mu přejel po křivce zad. Pak se zachvěl a paži stáhl.

Proč musíš být tak podezřívavý? pomyslel si smutně. Ale máš na to plné právo. Ta zatracená kniha má pravdu. Pocítil v srdci závan hořkosti. Jsem půl pravdy, půl lži, půl duše. A Merlin ví, co už jsi prožil. Přemohl ho velký smutek, smutek, který přišel s nepopsatelnou touhou vyhladit vrásky bolesti, které lemovaly Severusovu tvář i ve spánku. Neodvracej se, zaprosil. Nedělej to.

Přešel tiše ke své posteli, odložil kalamář a knihu a zavrtal se pod přikrývku. Trvalo dlouho, než usnul.

***

Sám.

Sedí na svém trůnu, sám v místnosti. Ani Nagini tam není. Všechny je poslal pryč. Právě teď je nemůže vystát; nemůže vystát jejich bezduché chvalozpěvy, jejich beztvarý strach, jejich prázdné oči. Všechny jejich oči jsou stejné - stejný prázdný strach, stejné otrocké lichotky.

VEN! vykřikl a oni vyběhli. VEN! Nagini je následovala, zmatená a nespokojená, a on ji bude muset nakrmit měkkým masem, aby ji uklidnil, ale bylo mu to skoro jedno.

Sedí sám a dumá. Na druhém konci místnosti je zrcadlo a on se vidí zahalený do nádhery a rozložený na zlatém křesle, rudé oči v nápadné tváři -

Vymrští paži, roztáhne všech pět prstů a zrcadlo se rozbije.

Sám.

Vidí sám sebe v sirotčinci. Vidí sám sebe sedět u paty popraskané betonové zdi, jak se třese v drobném dešti. Je šedý. Svět je šedý. Plameny nenávisti, které zachvátily jeho srdce jako ohňová stěna, jako neúprosný jed, jsou pryč. A on je náhle sám a zoufalý, zoufalý a sám.

Proč? Droga moci, kterou okusil, která ho pozvedla nad svět, se zdá být jen o málo víc než popel. Účelová nenávist, která mu dává směr a vede každý jeho krok, každé kouzlo, každou vraždu, je pryč - a on je vyvedený z míry, ztracený, sám. Co je účelem? Jaký to má význam? Proč…

A pak to spatří: vidinu tak krásnou, že na všechno ostatní zapomene. Je to vidina tmavých vlasů, ostrých očí, bledé kůže. Je to vidina osamělosti, vidina toužení. Je to vidina tak krásná, až to bolí. Připraví ho o dech.

Je bez dechu.

A teď, teď když sedí na svém zlatém trůně, teď když sleduje skleněné střepy na zemi, to cítí znovu. Šedý, mlžný déšť. Vlhkost, chlad. Bezúčelnost, otázky, bezcílná mizérie. Proč…

A přitom spatří vidinu krásy. Vidí ji, protože je to jediná věc, která na světě zbyla, jediná věc, pro kterou stojí za to žít.

A nenávidí se za to.

Je to nepřirozené. Je to nechutné. Je to špinavé, nečisté; a plameny sebenenávisti hoří silněji než jakákoliv nenávist, kterou dokáže cítit.

Ale teď je to tajemství, tajemství, které skrývá hluboko v sobě; a v duchu vidí mladého výrobce lektvarů - vidinu mastných vlasů, hubených končetin, kousavého temperamentu - a ví, že on, Lord Voldemort, je ubohý chlapec v šedivé sirotčinci, ztracený a sám, ztracený a sám, a to tak moc bolí, bolí to jako jizva, která nikdy nezmizí, dokonce i když jeho hradba nenávisti plane jasněji než tisíc sluncí, dokonce i když sedí na svém trůně v obrovském trůnním sále -

Sám.

Topil se v moři rudé temnoty, v oceánu chladu a tepla, horka a ledu. Něčeho se chytil, zabořil obě ruce a vlhký obličej do látky. Svět se závratně točil a on dýchal příliš zhluboka, příliš rychle; dusil se a něco mu hladilo záda, uhlazovalo vlasy, konejšilo ho tichým bezeslovným broukáním.

Severus, uvědomil si a chytil se té myšlenky jako záchranného lana na temném moři. Severus. Severus. Cítil, jak napětí pomalu ustupuje. Tvář měl zabořenou do Severusova ramene a ten ho jednou paží objímal kolem zad a kreslil mu na ně uklidňující vzory. Cítil vibrace, které v Severusově hrudi ty tiché zvuky beze slov vyvolávaly…

Hrdlo se mu sevřelo novou záplavou emocí - děsivou svou ohromující silou. Miluju ho, uvědomil si náhle a přitiskl se k němu ještě pevněji, protože mu srdce zasáhl další příval citů. Já ho miluju já ho miluju já - jeho mysl se zalykala: slova selhávala, myšlenky selhávaly a láska - to jednoduché slovo na pět písmen, které se mu v hlavě opakovalo znovu a znovu - nestačilo. Nic by nestačilo. Nic - vůbec nic.

Severus přestal broukat. Harry se rozechvěle nadechl a zamrkal. Severusova noční košile se trochu rozevřela, padala mu z ramene a odhalovala bledou kůži - ve světle ohně zlatavou; ale Harry na ní viděl modřiny, modřiny, které způsobil svým železným sevřením. Přejel roztřeseným prstem po kůži a Severus sykl - a napjal se.

„Omlouvám se,” zašeptal Harry, hlas zeslabený do chraplavého skřehotání, a přiblížil k pohmožděné kůži obličej. Severus se nepohnul, nepromluvil. A Harry pevně zavřel oči před intenzitou pocitů, které ho pohltily, když přitiskl na to teplé rameno svoje rty -

Miluji tě, zašeptal Harry tiše, rty se pohybovaly těsně nad pohmožděnou kůží, jemně, jemně - celé tělo se mu chvělo jako plamen svíčky v temném vánku. Miluju tě, řekl znovu tiše, zašeptal to Severusově modřinami poseté kůži, zezlátlé od plamenů ohně.

Nakonec neochotně zvedl hlavu a ucítil, jak Severus dlouze a rozechvěle vzdychl. Tolik ho miluju, pomyslel si téměř jako v horečce. Celý se třásl. Pohledem přejel nahoru po hladkém krku, poprášeném tmavými odstíny chmýří, kolem rtů, ve světle krbu tmavě rudých, a k očím -

Severus měl tvář otočenou stranou a oči pevně zavřené. Čas se zpomalil, až se z něj stalo teplo v místnosti, kapka pryskyřice na dřevě v krbu, pauza mezi údery srdce.

Pak se pohnul a s dalším roztřeseným nádechem opustil postel. Proti světlu ohně jako by obrys jeho těla bíle zářil. Harry pozoroval upřeným pohledem, i když s očima napůl přivřenýma, jak došel ke své posteli, vklouzl pod přikrývku a otočil se obličejem ke zdi.

Cítil, jak mu padají víčka. Ale nechtěl je zavřít: světlo plamenů pulzovalo v tichu a jeho srdce bušilo, bušilo, bušilo… Co se to právě stalo? Při vzpomínce na hladkou, vlhkou kůži se mu zatočila hlava a v mysli mu tiše duněla jeho vlastní slova…

***

Harry otevřel oči a zamračeně zamrkal na baldachýn nad postelí.

„Dobré ráno,” ozval se Severus ze své postele, kde seděl s knihou na klíně.

Harry se otočil a zamumlal: „Bré ráno. Je… kolik je hodin?”

„Docela pozdě,” zněla odpověď. „Už je po snídani, ale něco jsem pro tebe sehnal.” Ukázal na talíř s toustem a sklenici pomerančového džusu stojící na podlaze.

Harry se pomalu posadil. Jeho mozek ještě nebyl úplně vzhůru a dumal - nebyl si jistý - stalo se v noci něco? Něco ve snech nebo ve vzpomínkách a pak… Střelil pohledem po Severusovi, který se na něj upřeně díval.

„Díky,” hlesl, sklopil zrak a opustil teplo přikrývky. Mohlo být klidně ráno, poledne, odpoledne nebo půlnoc: místnost byla zalitá stejným světlem, zaplněná stejným pižmovým pachem. „Opravdu potřebujeme sehnat domácí skřítky, aby nám tu vyvětrali,” poznamenal a natáhl na sebe oblečení. „A něco jako stůl.”

„Římani jedli vleže,” poznamenal Severus, když se Harry posadil do tureckého sedu u krbu a přitáhl si talíř blíž k sobě. „Můžeš to dělat taky, jenže na podlaze.”

Harry se zakousl do toustu. „Mm,” zamumlal. „Ale měli spoustu polštářů a otroků. Dneska je… neděle?”

„Ano.”

Rychle dojedl toust a zapil ho pomerančovým džusem. Celou dobu přemýšlel, co přesně se včera v noci stalo. Vypadalo to jako sen. Ale… nebyl to sen. Zamrkal a dotkl se tváře: byly na ní stopy slz, takže věděl, že v noci musel brečet. Ale ta druhá část, kdy políbil Severusovo rameno…

Cítil, jak se uvnitř zachvěl.

„Mám očekávat, že se domácí skřítci postarají o nepořádek?” nadhodil a vstal.

„Asi,” odpověděl Severus a podle tónu hlasu byl značně pohlcený svou knihou.

„Dobře,” kývl Harry a odešel si vyčistit zuby a umýt obličej. V koupelně si tvář postříkal studenou vodou a tvrdě si ji drhnul, aby zničil jakýkoliv náznak toho, že brečel. Zelené oči měl stále dost naběhlé, ale s tím se nedalo nic dělat. Znovu si opláchl obličej a utřel se ručníkem. Byl Hermioně vděčný za to, že vytvořila kouzlo, které používal: šlo téměř doslova o druhou tvář. Ale není zcela spolehlivé, pomyslel si, když si vzpomněl, že kouzlo Jamese Potter rozbilo část kryjící Znamení zla a jeho oči… Ještěže zbytek vydržel a Severus mě neviděl jakožto Potterova dvojníka. Při té představě se zachvěl děsem. Kriticky na sebe pohlédl. Ne, nevypadal jako Potter - ve skutečnosti měl většinu rysů opačných. Chlapecký potterovský vzhled vystřídaly hranaté tvary: rovný, mírně zvednutý nos byl výraznější (jako ten Severusův, napadlo ho), stále černé vlasy šly mnohem lépe upravit a kroutily se. Ale tentýž uzavřený a vzdálený pohled  - to se nedalo falešnou tváří změnit.

Vyšel z koupelny a zastavil se, protože z Malfoyova a Lestrangeova pokoje zaslechl vycházet vzteklé zvuky. Poté vešel zpátky do svého pokoje.

„Čistí si všichni mudlové zuby po snídani?” zeptal se Severus.

„Hm, asi ne,” vyhrkl Harry trochu překvapeně. „Je to zvyk. Musel jsem hned po opuštění postele připravovat snídani.”

Severus se ušklíbl.

„Proč?” zeptal se Harry. „Kouzelníci si vždycky čistí zuby před jídlem?”

„Většina ano,” odpověděl Severus a odložil knihu stranou. „Mluvil jsem s Christolphem, když jsi spal.”

Harry téměř ztuhl. „Ach,” hlesl a dosedl na postel. „No a?”

„Zeptal jsem se ho, jaké druhy magie mohou být ovlivněné sny a nedají se identifikovat jako okolní magie. Řekl, že magie duše -”

„Magie duše?” přerušil ho Harry. Magie duše. Vzpomínky zatroubily na poplach jako sirény andělů smrti - Voldemort připoutal moc ke své duši prostřednictvím magie duše. Kvůli ní zavraždil stovky, možná tisíce lidí.

„Ano, má docela reputaci,” potvrdil Severus. „Ale řekl něco o tom nevyhýbat se moci, když po ní ostatní chňapou podle libosti.”

Harry přikývl: „Ano. Co ještě řekl? Jak to souvisí se sny?”

„No, neví, jestli to souvisí se sny nebo ne, ale myslí si, že ano, a existuje způsob, jak to zjistit.” Severusovy oči zešedly. „Jenže mi to neřekl. Trvá na tom, že si promluví s tebou, a přidal něco o quid pro quo.”

„Aha,” řekl Harry. „To je všechno?”

„Ano,” pronesl Severus tónem, který nic neprozrazoval.

Tak tedy dobře, pomyslel si Harry. Doufám, že nic o rozpadlých duších a skrytých Kolébkách. Pokud ano, tak Christolph pravděpodobně chrlil jen vágní varování, jinak by Severus nepochybně pojal podezření. „Promluvím si ním teď. Kde je ta kniha?”

„Ve tvé školní tašce, jako vždycky,” odpověděl Severus tónem hlásajícím ‘proč jsi takový pitomec’.

„Aha,” hlesl Harry. Sáhl do tašky a vylovil knihu se šedými deskami. „Dobře.” Zalovil znovu, aby našel brk a kalamář. Quid pro quo, pomyslel si. Christolph se pravděpodobně chtěl zeptat na svitky, které mrtvý muž před smrtí četl, ale to Harry nevěděl. Jen řeknu, že to zjistím, pomyslel si a sáhl po brku.

Severus vstal z postele a přesunul se k Harrymu. Ten zpomalil pohyby. Severus o té mrtvole neví, uvědomil si. Neví, a pokud bude Christolph požadovat otevřenou odpověď…

„No?” pobídl ho Severus.

Harry odklopil desky, namočil brk do kalamáře a začal psát.

‘Ahoj, Christolphe. Severus, který mi dýchá za krk, říká, že jsi se mnou chtěl mluvit?’

„Cože?” vyštěkl Severus z bezpečné vzdálenosti. „Já ti nedýchám za krk!”

„Obrazně,” řekl Harry a divoce doufal, že Christolph tu nápovědu pochopí.

‘Co jsi udělal s tělem?’

Harry zaslechl ostrý nádech a koutkem oka zahlédl, jak na něj Severus vrhl pohled plný nedůvěry - oči pomalu, neúprosně začaly vyzařovat podezření. Harry přinutil své obličejové svaly vytvořit masku šoku a nevíry, načež zamumlal: „Co to doprdele je?”

Hraj svou roli, hraj svou roli, opakoval si. Položil ruku na papír a psal.

‘O čem to mluvíš?’

Chvíli se žádná slova neobjevovala. Harry pohlédl na Severuse se ztraceným výrazem a přinutil se do neveselého smíchu. „Tohle je - nemám ponětí o čem mluví…”

‘O těle v Kolébce, o kterém jsi mi řekl včera večer. Co jsi s ním udělal?’

Severus se naklonil blíž. „V jaké Kolébce?”

‘Nemám ani za mák ponětí, o čem mluvíš’, načmáral Harry vztekle.

Pauza. Pak se plynule zformovala slova: ‘Aha, takže nechceš, aby tvůj milenec věděl o -’

Harry prudce zaklapl knihu.

„Nemám doprdele ani ponětí, o čem mluví,” prohlásil a jedním hbitým pohybem zasunul knihu do tašky. Zašmátral po kalamáři a hodil ho spolu s brkem tamtéž.

Pak se přinutil čelit Severusovi, který stál celou dobu vedle něj.

Se smíchem vyštěkl: „Je docela sranda, jak… vytahuje ty nejpodivnější věci.”

Severusovy oči byly tmavé a tvrdé: nevyzpytatelné.

Vstal a zoufale do nich pohlédl. „Neříkej mi, že tomu věříš? Chci říct - tělo?” Znovu se zasmál, ale i jeho uším to znělo skřípavě, drsně a falešně. Nechal smích odeznít a rozhostilo se ticho. Řekni něco. Cokoliv. Prosím. Harry v krátkém okamžiku, kdy se na sebe dívali, v těch černých očích zběsile pátral, ale pak Severus uhnul pohledem.

„Samozřejmě,” pronesl Severus s polovičním úšklebkem. Odtáhl se a oči se mu stále leskly podezřením. „Je to dost přitažené za vlasy. Tělo, no tohle.”

Harry se pomalu posadil a Severus se stáhl na svou postel. Krb vrhal na stěny stejné oranžové světlo, stejné stíny, stejné záhadné záblesky jako minulou noc. Ale Harry cítil chlad.

„Včera jsem četl Yeatse,” vyhrkl. Cokoliv, pomyslel si - cokoliv, co by prolomilo ticho.

„Ano, všiml jsem si,” opáčil Severus kysele. „Vypadalo to, že jsi se do těch mudlovských básniček zamiloval.”

„No, některé z nich jsou… jsou hodně dobré,” namítl Harry. Natáhl se přes okraj postele a uchopil Yeatsovu sbírku veršů.

„Neříkej mi, že mi teď budeš předčítat poezii,” prohlásil Severus nevěřícně.

Harry začal pomaleji listovat. „No,” pípl. „Jo. Budu. Chci říct, na tom není nic špatného, ne? A vím, že je neděle a ty máš práci, ale ta nebude trvat dlouho. Včera jsi toho udělal docela hodně -”

„Plácáš, Froste,” zavrčel Severus, ale otočil se tak, že se ocitl čelem k Harrymu.

„Jasně,” potvrdil Harry. Plácám. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem to dělal naposled… Našel báseň, ale zaváhal. K čertu s tím, pomyslel si, vytáhl hůlku a přeměnil předložku u krbu na velké pohodlné křeslo.

„Možná bys ho měl vytvořit natrvalo,” zamumlal Severus.

„Vlastně bych měl radši oboje,” podotkl Harry, vstal z postele a posadil se do křesla. „Krb bez předložky je jako…” Brumbál bez citronových bonbonů. Lucius Malfoy bez vlasů. Ty bez své nevrlosti. „Dobře. Jako krb bez ohně.”

„Ó,” zvolala Severus sarkasticky. „Jak poetické.”

Harry protočil oči. „Jasně. Mimochodem tahle se jmenuje ‘Rozlité mléko’.”

Severus zůstal civět. „‘Rozlité mléko’?”

„Ehm - ano.” Stále nervózní Harry se ošil. Klid, řekl si. Věnuj se té básni. Odkašlal si a spustil: 

„Prožíti když máme,
co má být prožité,
cestu si hledáme
jak mléko rozlité.”²⁾

Severus zamrkal. „To bylo… krátké.”

„Ano. No. Líbilo se mi to. Chci říct, že básně, které jsem - se kterými jsem se setkal, byly vždycky rozvláčné a s mnoha květnatými frázemi, ze kterých by se někomu mohlo udělat špatně nebo ho to mohlo mást. Ne že by Yeats něco takového ve svých dřívějších dílech nepoužil.”

„Zdá se, že toho o něm víš docela dost na to, že včera jsi ani neznal jeho jméno,” poznamenal Severus chladně.

„Ne! Chci říct, neslyšel jsem to jméno, dokud jsi ho poprvé nezmínil, ale teď o něm něco vím jen díky tomu, že jsem četl krátkou biografii v téhle knize. Ale líbilo se ti to? Ta báseň, myslím.”

Severus mu věnoval opovržlivý pohled. „Byla o rozlitém mléce. Naprosto vzrušující téma.”

„Ta báseň není jen o rozlitém mléce,” bránil se Harry. „Myslím, že mluví i o tom, jak je všechno marné, jak je všechno, co děláme, jako… no, jako rozlité mléko.”

K Harryho mírnému překvapení nevyplivl Severus další jízlivý komentář. Místo toho pomalu přikývl. „Ano. To je… Asi byl už starý, kdy to napsal?” Koutek rtu se ironicky zachvěl. „Starý a zahořklý?”

„Starý určitě, ale… o zahořklosti nevím.” Harry krátce spočinul pohledem na Severusovi a pak sklopil zrak ke knize a začal znovu listovat. „Chtěl jsem přečíst ještě jednu; dej mi chvilku…”

„Věřím, že to není znovu o rozlitém pití?”

„Ne,” řekl Harry a zároveň našel správnou stránku. „Tady je.” Podíval se na Severuse a - a najednou si uvědomil, jak naprosto neskutečná je to situace, jak naprosto neskutečné je jejich předstírání: předstírání, že včerejší noc, plná snů, nočních můr a doteků, neexistovala; předstírání, že neexistuje žádný mrak podezření, tajemství, lží a polopravd, které je připravují o dech; předstírání, že jsou jen dva spolužáci v pokoji, jeden připravený číst, druhý naslouchat - a Harryho předstírání, že toho muže nemiluje, nemiluje ho tak moc, že ho to zevnitř spaluje jako oheň.

Zhluboka se nadechl a začal číst.

„Kdybych měl z nebe vyšívaný šat
vetkaných stříbrných i zlatých svitů,
blankytný, šerý nebo šedý šat…”

Harry cítil Severusův pohled, cítil, jak ho na něj neochvějně upírá, cítil ty tmavé oči připravující ho o dech i o srdce.

„Šat noci, šat dne i šat polosvitu,
pod nohama bych ti jej rozprostřel.
Ale já chudák mám jen svoje sny -”

V hrozivém okamžiku málem zakolísal. Ale já jsem Harry Potter, Voldemort a Jonathan Frost, pomyslel si. Odpusť mi, mám jen své sny a lži a to, co je všechno, jen ne lež -

„Pod nohama jsem ti je rozprostřel.
Našlapuj zlehka, šlapeš na mé sny.”³⁾

Když skončil, nastalo ticho. Harry zvedl u posledních řádků - řádků, které znal nazpaměť - hlavu a Severus odvrátil pohled.

„Jak… sentimentální,” ušklíbl se nuceně.

Harry sklopil zrak a bez emocí potvrdil: „Ano.”

Severus se ovládl, posbíral tolik opovržení, kolik jen dokázal, a demonstroval ho ve svém výrazu. „Ukázkový příklad sentimentálního blábolu,” odplivl si. „Umělecky provedený, to ano. Ale stejně blábol.”

Harry zaklapl knihu a hlasitě zaprotestoval: „Severusi!” Pak potlačil nával hněvu, ublížení - a všech těch sentimentálních blábolů. „No, jsem rád, že máš vlastní názor.” Hodil knihu do brašny a rychle znovu obnovil svou vyrovnanost. „Každopádně je dneska neděle a já ještě musím udělat úkol na přeměňování…”

***

Poznámky k překladu:

1) Úryvek z básně W. B. Yeatse: Růže na kříži času – překlad Jaroslav Skalický

2) Báseň W. B. Yeatse: Rozlité mléko – můj pokus o překlad

3) Báseň W. B. Yeatse: Touha po nebeském šatu - překlad Jiří Valja