Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Coming off the Ropes

Kapitola 12.

Coming off the Ropes
Vložené: Lupina - 29.10. 2022 Téma: Coming off the Ropes
Lupina nám napísal:

Shodit okovy

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: http://www.fanfiction.net/s/1334485/1/Coming-off-the-Ropes

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 12. Vánoční dárek

 

Následující ráno Harry zaspal a neobjevil se na snídani. Vyšel z ložnice kolem jedenácté v pyžamu, příliš líný na to, aby se převlékl. Názor i oblečení nakonec změnil po krátké hádce se Severusem, načež se posadil, aby si udělal prázdninové úkoly. Chtěl je mít hotové co nejdřív, protože v knihovně sídla viděl pár zajímavě vypadajících knih a nemohl se dočkat, až je přečte.

Nikdo jeho studium nepřerušil, nicméně Lupin jemu a Anne u oběda řekl, že následující den oni tři půjdou do Příčné a mudlovského Londýna nakupovat. Oba, Anne i Harry, potřebovali nové oblečení a Severus je odmítl doprovázet. Zamumlal něco o Lupinově lektvaru, o nějakých dalších povinnostech pro madame Pomfreyovou a zmizel v laboratoři, kde strávil celé odpoledne. Harry se k němu po večeři připojil. Nemluvili, jen v tichu pracovali.

Severus stále ještě trpěl důsledky svého přiznání. Harry to poznal podle toho, jak se na něj díval, nebo jak mu dával krátké instrukce. A vůbec ho nemohl vinit. Ty přiznané věci bylo těžké poslouchat, natož na ně vzpomínat a mluvit o nich. Harry si byl naprosto jistý, že až jemu se Severus do detailu svěřil s tou osudovou a bolestnou zkušeností. A teď měl naprosto stejný problém, jako měl Ares po jejich rozhovoru v prázdné chodbě: byl překvapený vlastní otevřeností, vyděšený ze své bezbrannosti a nakonec se před Harrym prostě styděl.

Ale Harry dělal, co mohl, aby k Severusovi neprojevil žádné city. Ani žádné přijetí, které by mohlo muže ještě víc ztrapnit. Místo toho se snažil tvářit, jako by se nic důležitého nestalo a nic se nezměnilo – nuže, skutečně se nic nezměnilo.

A tak pracovali v tichu celý večer.

Když ho konečně Severus propustil a začal uklízet, šel se Harry vykoupat a popadl učebnici pokročilého přeměňování, aby si před spaním přečetl pár stránek. Zapálil dvě pochodně v čele postele a pohodlně se posadil. Severus dlouho nešel a Harry nakonec usnul s knihou v ruce a hlavou opřenou o zeď za postelí.

Ocitl se na velmi temném místě. Rozlehlou místnost osvětlovala jen jedna pochodeň. Voldemort seděl na svém obvyklém trůně, který vypadal jako křeslo, před ním klečela štíhlá postava v kápi. Díky jejímu slabému a nakřáplému hlasu se Harry nemohl rozhodnout, zda je to muž, či žena.

„Chci zrádcova syna. Brzy,“ Voldemortův hlas byl nízko položený a zněl hrozivě. V ten moment Harry přišel na to, o kom je řeč, i když neslyšel první polovinu. O něm. Zase, zase byl cílem Pána zla. „A pak každý dostane, co si zaslouží. Dávám ti právo ho zabít, a pak můžeš ode mne přijmout znamení.“

„Ano, pane,“ zaskřehotala postava.

„Nyní můžeš jít,“ mávl rukou Voldemort.

„Ano, mistře,“ stejná odpověď zazněla znovu, když postava v kápi vstala a zamířila ke dveřím. Než osoba vyšla ven, hluboce se poklonila a tiše zavřela dveře.

Něco ve stylu chůze bylo znepokojivě povědomého, ale Harry nemohl přijít na to, co. Tu osobu znal, byl si naprosto jistý, ale nemohl jeho či ji rozpoznat. Žaludek mu ztěžknul a začal bolet. Z nervozity se mu zvedal, ale ze stínů vystoupila další postava. Byl to muž. Protože však měl obvyklý smrtijedský převlek, vůbec ho nepoznal. Měl hnědé vlasy a střední výšku a něco v jeho pohybech bylo neobvyklého.

„Náš špeh v Bradavicích hlásil, že zrádcův syn byl týrán několika bystrozory z ministerstva. Jeho otce velmi rozrušil jeho stav, takže jsem si jistý, že náš plán bude fungovat perfektně. Tím, že chytíme syna, můžeme získat i otce.“

„A říkáš, že chlapec věří našemu mladému agentovi,“ jízlivý úšklebek se objevil na Voldemortově tváři.

„Věří, můj pane,“ Harry cítil mužův úsměv, i když mu do tváře neviděl. „Náš špeh také hlásil, že mladý Snape stojí o přátelství s naším agentem, což nám situaci rovněž ulehčuje.“

„Skvělé,“ usmál se spokojeně Voldemort. „A co naše… interkontinentální mise?“

„Neznám detaily, můj pane, ale Crabbe je tady, aby vám podal hlášení…“

„Jen podal hlášení?“

Voldemortův úsměv se v mžiku změnil na zuřivý škleb.

„Pošli ho sem.“

Harry zavřel oči. Měl podezření, co by se v následujícím momentu mohlo stát, a měl pravdu. Po výkřiku ‚Crucio!‘ se všechno změnilo na doběla rozžhavenou bolest. A když slyšel Crabbeho zoufalé výkřiky a vzlyky, nebyl si jistý, jestli také nekřičí a nevzlyká…

Silná ruka ho chytla za rameno.

„Quietusi?“

Harry byl najednou zmatený. Hlas nebyl Severusův. Byl známý, ale ne jeho. V příštím okamžiku se vytrhl ze sevření, se slabým výkřikem vyskočil z postele a objal se rukama.

„Quietusi?“ zopakoval opatrně hlas. „Co se děje?“

„Kde je Severus?“ Harry slyšel svůj hlas, slabý a vzdálený. „Kde je?“

„Viděl jsem ho v knihovně. Chceš, abych ho zavolal?“

„Ano, pane, děkuji,“ povzdechl si Harry a po otevření očí pohlédl do Lupinovy tváře.

„Měl jsi noční můru?“ zeptal se vlkodlak, když viděl, že se Harry znovu ovládá.

„Prosím, zavolejte ho,“ zopakoval Harry a stočil pohled do země.

Lupin si povzdechl a opustil pokoj. Vrátil se za několik minut s velice nervózním Severusem. Ten se nestaral o to, že je s ním Lupin, nebo že je může vidět; spěchal k roztřesenému a chvějícímu se Harrymu a objal jej. Harry se v objetí uvolnil a dokonce i následné účinky té příšerné kletby po pár minutách pomalu odezněly. Cítil, jak ho silné paže pomalu položily zpět do jeho postele a zasunuly přikrývku těsně kolem něj, a jak si Severus sedl k němu na postel.

„Co s ním je?“ opět se zeptal Lupin. „Noční můry?“

„To není tvá věc, Lupine,“ rozzlobeně odsekl Severus.

„Svíjel se, jako by byl zasažen Cruciatem,“ vydechl Lupin. „Byl to Voldemort?“

„Běž pryč,“ vyrazil ze sebe Snape ještě rozzlobeněji. „Řekl jsem, že to není tvoje věc, Lupine.“

„Možná bych mohl přinést nějaké bezbolestné a relaxační lektvary,“ nabídl Lupin.

„Nemám v úmyslu ho předávkovat, Lupine. Nepotřebuje žádné lektvary.“

„Často mívá tyhle noční můry?“ zeptal se vlkodlak.

„Ne.“

„Tak proč se bojíš, že ho předávkuješ?“

„VYPADNI!“ zařval Snape a oči se mu nebezpečně blýskaly.

„Severusi, prosím,“ Harry si sedl a podíval se na oba dospělé. „Jsem v pořádku, pane. Jen jsem měl v létě dopravní nehodu a občas o tom mívám noční můry,“ vysvětloval svému bývalému profesorovi co nejvážněji, mezitím se ale modlil za den, kdy už víc nebude třeba lhát.

Lupin neurčitě přikývl, ale Harry na něm viděl, že nabídnuté vysvětlení ho nepřesvědčilo. Nicméně z místnosti odešel a zavřel za sebou dveře. Harry si lehl zpátky do postele a unaveně zavřel oči.

„Náš plán neuspěl. Voldemort po mně už zase jde a tentokrát mě chce zabít, protože jsem tvůj syn. Syn zrádce, jak řekl. Má ve škole agenty a mám podezření, že jeden z nich je ve sboru,“ zamumlal nešťastně. „Podle všeho nikdy nebudu žít normální život,“ obrátil se zády k Severusovi a stočil se do klubíčka. „Nechceš to nahlásit řediteli?“

„Později, Quiete,“ odpověděl Severus a položil dlaň na Harryho rameno. „Nemyslím, že to spěchá. A nechci tě tu teď nechat samotného.“

„Díky,“ zamumlal Harry.

Ale obvyklý rozhovor, který vždy následoval po Harryho vizích nebo nočních můrách, tentokrát neproběhl. Tak jako noc předtím v tichu seděli a poslouchali klidný dech toho druhého, dokud Harry neusnul.

ooOOoo

Severus sledoval kotlík a odpočítával kapky šťávy z mandragory, kterou přidával do lektvaru. V duchu zanadával, když se třetí pokus tohoto rána nepovedl. Nedokázal říct, co to způsobovalo. Šťáva z mandragory? Pelyněk pravý? Hafoňův dráp? Tento lektvar dělal už dvakrát předtím a neměl s ním žádné problémy. Chtěl změnit barvu lektvaru na zářivě zelenou, jakou měly Harryho oči, pomyslel si. Místo toho se mu napotřetí povedla zapáchající ošklivě hnědá. Hlasitě zanadával a vylil obsah do výlevky.

Pak přistoupil k oknu, aby vyvětral zápach, ze kterého se mu zvedal žaludek. Opřel se o parapet a nepřítomně zíral ven na zasněženou zahradu. Velký dub tam teď stál sám na rozdíl od léta, kdy pod ním Harry strávil skoro všechen svůj volný čas. Četl si nebo jen seděl s otevřenou knihou v klíně, jeho oči prozrazovaly strach a nejistotu. Ty oči, které se během prvních dní školy zase naplnily životem a vírou – ty oči, které teď zase prozrazovaly strach z odmítnutí. Zatracený kluk! Proč to nemůže pochopit?

Myšlenky mu vířily hlavou a on přesně rozuměl tomu, proč se mu tohoto rána nic nedařilo. Nemohl se patřičně soustředit na práci. Tu a tam na něj zaútočily Harryho oči a jeho vyspělá a moudrá slova, a on si je musel opakovat a přemýšlet nad nimi znova a znova.

Nedokázal pochopit, jak mohl být ten chlapec tak rozvážný a inteligentní. Jak mohl věcem rozumět lépe než on. V těch větách cítil pravdu a věděl, že něco takového slyšel už mnohokrát dříve. Albus míval ve zvyku ho nabádat, aby neživil starou vinu a bolest. Ale on si nemohl pomoci a nedokázal to tak přestat cítit. Byl vinen. Milosrdný čas to nezmění. Zabíjel a nikdy mu nemůže být odpuštěno. Brumbál i Harry se mýlili. Nikdy nespáchali nic tak hrozného, aby tomu mohli rozumět. Byli nezkažení a dokonalí, ne jako on, provinilý, poznamenaný, nechutný, umaštěný Mistr lektvarů v Bradavicích.

Nikdy tomu nemůžou rozumět.

Nemohl být chlapcův otec. Byl příliš namyšlený, když o Harrym přemýšlel jako o svém synovi. Ne. Ten chlapec byl Quietusův syn. Ničím se nepodobal Severusi Snapeovi.

Zavrtěl hlavou – možná, aby si ji pročistil? – a věnoval pozornost zase lektvaru. Lupin ho potřeboval, pokud tedy chtěl, aby vlkodlak zůstal člověkem namísto toho, aby se trvale přeměnil v bestii. Co ho Voldemortův vlkodlak zranil, směřoval k tomu, aby se stal trvalým vlkodlakem, ne jen o úplňcích. To také byl jeho, Severusův, objev, smutně si pomyslel. On objevil Vlkodlačí fúzi, jak to nazval, která zapříčiňovala ty nepřirozené změny v orgánech vlkodlaků, které Lupina přeměnily na několik měsíců ve vlkodlaka, takže ho nikdo nemohl navštěvovat. Na konci září našel první lék na jed, který vlkodlakovi koloval v žilách, ale bez pomoci Harryho a Hermiony Grangerové.

Jeho myšlenky přerušilo zaklepání.

„Dále,“ pronesl nervózně. Zrovna teď nechtěl s nikým mluvit.

„Ahoj, Severusi.“

„Black, ach ne,“ zavrtěl hlavou. Neměl náladu mluvit o čemkoliv s tím zatraceným čoklem. Podíval se na ten pohledný obličej a ucítil naléhavé přání zapomenout na jejich smír a vyhodit ho z laboratoře. Ale pro Harryho dobro nasadil nic neříkající masku a doprovodil bývalého nepřítele k jediné židli v místnosti.

„Nemám čas, Blacku. Vybal to a běž.“

Bohužel Black nevypadal, že by spěchal.

„Siriusi. Ne Blacku,“ připomenul Snapeovi s úsměvem. „Jistě si pamatuješ náš…“

„Ano,“ netrpělivě mávl Snape. „Co chceš Siriusi? Ale mluv rychle, pokud chceš, aby tvůj vlkodlačí přítel dostal včas svůj lektvar.“

„Zdvořilý jako vždy, Severusi,“ Blackovy oči nebezpečně zablýskaly. „Jsem tady, abych si s tebou promluvil o tvém synovi.“

Snapeova ruka ztuhla ve vzduchu. Pomalu k Blackovi otočil pohled a okamžitě pojal neblahé tušení ohledně příštích vět.

„Nebo o synovi tvého perfektního bratra?“ pokračoval Black popichujícím tónem.

„Neopovažuj se!“ cedil skrz zatnuté zuby ke zvěromágovi. „Nech ho být!“

„Mladý Quietus je jeho syn, ne tvůj, že?“ nebral Black na vědomí Snapeův hněv.

„Jak?“

„Před dvěma dny jsi to na něj řval z plných plic, pokud si dobře vzpomínám,“ na Blackově tváři se objevil ošklivý úšklebek.

Severus spustil ruce, opřel se o stůl a otočil se tváří k Blackovi.

„Není to tvoje věc. Nech to být, nebo…“ Snape větu nedokončil – nenapadla ho žádná odpovídající hrozba.

„Nebo co, Snape? Nelíbí se ti, že někdo další objevil to malé tajemství tvého dokonalého bratra? Že nebyl lepší než ty?“

V další chvíli Snape popadl Blackovu paži a mířil mu hůlkou na krk.

„Poslouchej, ty zatracený čokle. Usmířil jsem se s tebou jen kvůli Harrymu. Ale jestli se ještě jednou opovážíš urážet mého bratra, mého mrtvého bratra, Blacku, přísahám, že v tu samou chvíli tě zabiju, což si zasloužíš.“

„Pusť moji ruku, Snape,“ syčel Black výhružně. „A já nejsem ten, kdo urazil tvého drahocenného bratra, Snape. To tys to řekl chlapci. Ne, neřekl. Tys to na něj přímo řval, že ty nejsi jeho otec, ale Quietus. A já si pořád říkal, proč se Lily provdala za Jamese, když tolik let chodila s Quietusem?“

Snape najednou pochopil, že Black neslyšel celý jejich rozhovor, jenom část, ve skutečnosti jenom malou část, a přestože jeho závěr Severuse znepokojil, bylo to lepší než pravda.

Takže Black uvěřil, že jeho bratr podváděl Lily.

Pustil Blackovu ruku, otočil se na podpatku a znovu odešel k otevřenému oknu.

„Takže jsi přišel, Blacku, abys urážel mého bratra? Aby ses potěšil vědomím, že nebyl lepší než ty, který ses ho snažil zabít?“ otočil se a mířil prstem na muže. „Ať už udělal cokoliv, přísahám, že tě nenechám brát do huby jeho jméno a pomlouvat ho.“

„Och? Takže teď se chystáš mi říct, že já jsem vrah? To je divné, moc divné, Snape,“ oči Blacka se zúžily hněvem. „Ty jsi křičel na toho… toho chlapce, že ty jsi vrah, že ty si nezasloužíš být jeho otcem!“

Snape vykročil k Blackovi, naklonil se k němu a rozhněvaně zasyčel: „Proč? Věděl jsi, jaký jsem, ne?“

„Ne do tohoto jara, Snape.“

„Věděl jsi, že jsem byl v Azkabanu.“

„Věděl. Také jsem tam byl, nevinný.“

„Nevinný,“ zachrčel Snape a ošklivě se usmál. „Po dvou pokusech o vraždu.“

„Nikoho jsem nezabil, Snape!“

„Ale snažil ses. Nebyla to tvoje zásluha, že oběti přežily,“ zastavil se a podíval se na Blacka.

„Já jsem takové štěstí neměl, Blacku. Moje oběti zemřely. Všechny,“ s těmito slovy se opět otočil k oknu.

Něco ve Snapeově hlase zastavilo Blacka od okamžité reakce. Co to bylo? Vina? Stud? Nenávist?

Black si zakryl obličej dlaněmi. Najednou se cítil provinile. Nepřišel proto, aby křičel a hádal se se Snapem, ale aby mu ukázal, že chlapec ho potřebuje. Po tom osudném střetu s bystrozory si mladý Quietus zasloužil být nazývaný synem toho mizery, jestliže si to tak moc přál.

A upřímnost v hlase druhého muže ho přivedla na jiné myšlenky. Snape se mu přiznal se svými vraždami. Se svými hříchy.

Neměl jsem takové štěstí, Blacku. Moje oběti zemřely.‘

Poznání bylo příliš nečekané a zastihlo Blacka zcela nepřipraveného.

‚Neměl jsem takové štěstí.‘

Co kdyby Quietus zemřel?

‚Štěstí.‘

Co by se pak stalo? Vyloučili by je? Odsoudili by je k doživotnímu vězení v Azkabanu bez možnosti propuštění? Zemřeli by tam, nebo zešíleli vinou?

Mohl by snést to děsivé vězení, kdyby věděl, že zabil? Se vzpomínkami na to? S Brumbálovým zklamáním, s Anninou nenávisti, se zavržením otce, jenom by tam seděl a věděl, že mu nebude odpuštěno?

Štěstí.‘

Co kdyby byl Snape zabit Lupinem?

Nebyl by to on, kdo by byl obviněn. Byl by to Lupin, kdo by byl odsouzen k doživotnímu žaláři nebo dokonce k smrti.

‚Neměl jsem takové štěstí.‘

Black vstal.

„Severusi, omlouvám se za svá slova. Byla nemístná… A omlouvám se i za tvého bratra. Já… já jsem nemohl… nevěděl jsem, jenom…“ jeho hlas selhal.

Snape na něj zíral v naprosté nevíře.

„Co to plácáš, Blacku?“ zeptal se rozčileně.

„Máš pravdu. Nejsem jiný nebo lepší než ty, Sn… Severusi. A… možná jsem neměl pravdu ohledně tebe a Quietuse. Nicméně, měl jsem to vědět. Anne tě vždy milovala, důvěřovala ti, a dokonce, i když jsi ji opustil, si byla jistá, že se jednou vrátíš.“

„Nemohl jsem se vrátit, Blacku. Byl jsem temný od svého raného dětství. Změnil jsem strany, když byl Quietus zabit Voldemortovou rukou. To moji rodiče ho odsoudili k smrti. Oni ho tam přivedli,“ zatnul pěsti, když mluvil. „A teď, pokud je to možné, chtěl bych ukončit tohle téma. Rychle řekni, proč jsi přišel a odejdi.“

Black si povzdechl.

„Přišel jsem si promluvit o Quietusovi. Ne, ne o tvém bratrovi,“ dodal rychle, když viděl, jak klouby na rukou Snapea zbělely, „ale o chlapci. O jeho synovi. Nebo… o tvém synovi.“

„Já nemám syna, Blacku. Přestože musím předstírat, že jsem jeho otcem, na příkaz Brumbála. A proto chci, abys to nikomu neříkal. Dokonce ani svému příteli vlkodlakovi.“

Black přistoupil ke Snapeovi a stejně jako on se podíval na bílou zahradu.

„Chce být tvým synem, víš to. A zasloužil si právo jím být, pokud chce. A… ty sis to také zasloužil. Navzájem se milujete, staráte se jeden o druhého, potřebujete jeden druhého.“

„Je příliš dobrý, aby byl mým synem, Blacku,“ vážně odpověděl Snape, ale v jeho tónu nebyl chlad ani zášť, obvyklé při hovoru se zvěromágem. Spíše zněl jenom unaveně.

Black si zamyšleně třel bradu.

„Víš, ten chlapec mi připomíná Harryho. Možná proto, že oba vyrostli u mudlů? Já nevím, Severusi. Ale vidím, že zoufale touží po rodině, po otci, kterého by respektoval a následoval…“ nejistě dal ruku dolů. „Dělá všechno, aby získal tvoji lásku, tvoji úctu…“

„Siriusi, jak jsi řekl, miluji ho jako syna a ctím ho, jenom…“ Severus se zarazil, ale Black mu nedovolil dokončit větu.

„Ano, děláš to svým vlastním hloupým způsobem, Snape, a jsem si jistý, že se snažíš, jak nejlíp to umíš. Ale musíš ho milovat jeho způsobem, tak jak on má rád. Přijmi jeho, jeho pocity, jeho uznání. Chápu, že se toho necítíš hoden, a možná to tak i je, ale o tom to není, není to o tom, co si ty zasloužíš. On si to zaslouží. A to stačí.“

Dlouhé minuty oba stáli a zírali jeden na druhého. Nakonec Black vykročil ke dveřím a otevřel je, ale než je za sebou zavřel, otočil se ke Snapeovi: „Udělej to pro Harryho, pokud jsi ho opravdu miloval,“ zhluboka si povzdechl, aby nabral vzduch pro příští větu. „A ještě jednou odpusť. Nikdy víc nepošpiním památku tvého bratra. Byl lepší než já. Byl jsem k němu nespravedlivý, i k tobě. Promiň. A… nikomu o tom neřeknu.“

Nečekal na odpověď a tiše zavřel dveře.

Severus se nemohl pohnout, jenom bez výrazu a tupě zíral na zavřené dveře a možná poprvé v životě nemohl najít správná slova, aby vyjádřil své pocity, ani k Blackovi, ani k Harrymu.

ooOOoo

Harry vzrušeně vtrhl do obýváku s novou sovou v rukou.

„Hele, Severusi, podívej, co mi koupili profesor Lupin a Sirius!“ široce se zazubil.

Předpokládalo se, že nedostane žádné dárky před večeří, ale přesvědčil Lupina, že potřebuje novou sovu, aby mohl poslat dárky přátelům. Nakonec to muž vzdal a Harry mohl hrdě pozvednout svoji sovu, jenom s malou lítostivou vzpomínkou na Hedviku, která patřila Hermioně od té doby, co jí ji ředitel daroval, stejně jako po pohřbu dal Ronovi Harryho koště. Jiné, méně poznatelné věci Harrymu zůstaly: kufr vyrobený A. H. Potterovou, Harryho babičkou – Brumbál mu ukázal její podpis na dně, neviditelný plášť k naprosté Snapeově zlosti, plánek (ale zatím neodhalil Severusovi jeho tajemství – Harry nechtěl, aby ho použil proti studentům, kteří bloumají po nocích po chodbách) a taky jeho stará hůlka.

Po tom nešťastném setkání s bystrozory Severus Harrymu nařídil schovávat svoji skutečnou hůlku v hábitu. Začaroval hůlku, aby byla neviditelná a neodhalilo ji ani zaklínadlo Revelo, a od té doby u sebe měl Harry vždycky dvě hůlky, které mu dodávaly dobrý pocit bezpečí.

„Hezká sova, Quietusi, ale myslím, žes ji měl dostat večer.“

„Já vím, já vím, jenom chci poslat dárky Hermioně, Nevillovi, Aresovi a…“ Harry najednou zrudl a rychle dodal: „a ostatním.“

Severus zvedl obočí.

„Kdo jsou ti ostatní, Quiete?“

Harry se rozhodně díval na svoje nohy a neodpověděl.

„Quiete! Na něco jsem se ptal!“ Severus se naklonil dopředu a hrozivě si opřel ruce v bok.

Harry se cítil nepohodlně. Lupin a Anne se na ně zvědavě dívali a on skutečně nechtěl, aby kdokoliv věděl o Leah a jeho citech k ní. Otočil se na podpatku, utekl z obýváku do ložnice a zamkl za sebou dveře. Slyšel Severusův hlas, jak za ním křičí na schodišti, ale bylo mu to jedno. Proč by to měl vědět? Nebyla to jeho věc, zcela jistě ne po chladném chování v posledních dnech.

Bál se, že ho Severus bude následovat do ložnice, aby mu vynadal, ale dlouho nešel. Po deseti minutách se Harry dostatečně uklidnil, aby zabalil své dárky a dal je Arturovi (tak se jmenovala jeho nová sova). Ten rychle zmizel ve večerní tmě.

Stále ještě se cítil nepohodlně, když přišel Lupin, aby ho zavolal k večeři. O Vánocích se nechtěl s nikým hádat a určitě ne se Severusem. Miloval toho muže a dobře věděl, že ty city jsou vzájemné, a také dokázal pochopit jeho rozpaky po tom rozhovoru před několika dny. Takže se rozhodl předstírat dobrou náladu, dokonce i když se na něj někdo bude kabonit nebo se ušklíbat.

Ale zdálo se, že nikdo nechce narušovat slavností náladu hádkami nebo spory, takže večeře proběhla bez problémů, s obvyklým Anniným žvatláním, Blackovými vtípky, napůl zlými poznámkami Severuse, mlčenlivými úsměvy Lupina a vážnými přednáškami Fletchera. Potom přešli do obýváku, kde stál čekající vánoční stromeček, a v příští chvíli byli zaujatí malinkými krabičkami a balíčky, na kterých byla napsána jména. Anne byla nejšťastnější a často radostně vykřikovala, když viděla novou hračku nebo sladkost.

Snape vypadal dárky trochu šokovaný – Harry si byl jistý, že mu mnoho let nikdo nic nedal, a za nějakou dobu se jeho oči začaly lesknout. Harry si dokonce všiml jediné slzy stékající mu po tváři, když otevřel dárek od Harryho – hodiny.

Hodiny se dvěma ručičkami, na kterých bylo napsáno Quietus a Severus, a s několika poznámkami: vyučování, doma, přátelé, nebezpečí, zemřel a NB – Největší bastard. Teď jejich ručičky ukazovaly na doma.

Severus se nepohnul, jenom se upřeně díval na hodiny a vypadal trochu mimo, když opatrně hladil jejich povrch, podle všeho hluboce zamyšlený.

Harry začal rozbalovat vlastní dárky, hlavně knihy a sladkosti. K jeho údivu od Hermiony dostal stejnou encyklopedii věštění z čísel, kterou jí sám koupil, a najednou se styděl za myšlenku, že si ji chtěl nechat pro sebe. Alespoň budou oba s tou knihou šťastní. Dárkem od Nevilla byla také kniha Temní kouzelníci ve skřetích a trollích válkách ve středověku a Neville založil několik míst, kde mohl Harry najít poznámku o jménu Snape, Noblestone a dokonce Longbottom. Byla tu popisovaná válka, kde Noblestonové válčili po boku Longbottomů proti několika světlým kouzelníkům, a dokonce se dva z nich vzali, rodina Longbottomů však nebyla šlechtická, jenom prostě čistokrevná. Harry ale s radostí zaznamenal, že jsou příbuzní, přestože vzdáleně, nejen s Malfoyem, ale i s Nevillem. Bohužel, Draco Malfoy byl jeho bližším příbuzným než Neville, ale našel útěchu v tom, že Neville je přece jenom příbuzný.

OU! Neville byl také příbuzným Malfoye!

Dobře, Ron už dávno říkal, že všechny kouzelnické rody jsou spřízněné od té doby, kdy ve světě ubylo kouzelníků, a to ještě víc platí o čistokrevných rodinách. Nemluvě o tom, že ve středověku byly tradice důležitější než teď.

Potom prolistoval jinou knihu od Arese (Metody sebeobrany a jejich studium), snědl dvě čokoládové žabky (kartičky dal Anne, která je sbírala), zahrál si partičku kouzelnických šachů s Blackem (to byl další dárek, kromě sovy, od nich obou), kterou samozřejmě prohrál, a nakonec začal rozbalovat poslední krabici, o níž si byl jistý, že je od Severuse. Byly v ní dvě věci: tlustá bichle Všechno o léčebných lektvarech a na pohled obyčejná šedá knížka bez nadpisu. Harry zvedl oči k Severusovi, ale ten zrovna hrál s Anne šachy a snažil se přešťastné dívence vysvětlit různé tahy a taktiku.

Harry znovu věnoval pozornost krabici a všiml si obyčejné obálky, která z ní vypadla. Opatrně ji otevřel a spatřil úhledně složený pergamen popsaný Severusovým rukopisem.

Stálo na něm:

 

Drahý Quietusi,

Veselé Vánoce.

Doufám, že se ti líbila kniha o lektvarech. Možná to vypadá jako sobecký dárek, ale nemůžu zapřít sám sebe. Pochopíš to a jsem si jistý, že v příštím roce bude pro tebe užitečná na hodinách lektvarů.

Druhá knížka bývala deníkem Quietuse. Nikdy jsem se nesnažil ji otevřít – vždy jsem to považoval za vniknutí do jeho soukromí, a tento pocit byl po jeho smrti ještě silnější. Ale myslím, že ti pomůže ho lépe poznat, možná lépe, než jsem ho kdy znal já, a také to může zmenšit tu vzdálenost mezi vámi, která tě tak znepokojuje.

Severus

(táta)

 

Na minutu byl Harry tak ohromen, že nemohl dýchat. Ne, nebylo to kvůli deníku jeho biologického otce.

Byl to poslední řádek, to jediné slovo v závorkách, které bylo zcela jistě připojeno k dopisu později: odstín inkoustu byl jiný než v první části, ale napsal to Severus.

Táta.

Harry se neodvažoval zvednout hlavu. Jenom se upřeně díval na to slovo a nepřál si dát Severusovi ani jednu šanci, aby odvolal to jediné slovo, které bylo pro Harryho drahocennější než jakýkoliv jiný dárek, který dostal. Bylo to jasné svědectví Severusova konečného přijetí, jeho péče, které téměř uzavřelo letní události a všechno, co se stalo v první polovině školního roku. Byl příliš dlouho sirotkem, neměl nikoho, koho by mohl nazývat rodičem. A teď nakonec získal to svolení od člověka, kterého už po několik měsíců za otce považoval.

„Jsi příliš zamlklý, Quietusi. Máš nějaký problém?“ slyšel vedle sebe znepokojený Lupinův hlas.

„Ne,“ zvedl hlavu a podíval se na vlkodlaka. „To nic. Jenom jsem se zamyslel nad tím, co se stalo v posledních týdnech.“

„Je nějaký problém ve vztahu mezi tebou a Severusem?“

Harryho oči se překvapeně rozšířily.

„C… Cože?“ zakoktal.

„Zdá se, že mezi vámi dvěma bylo po několik dní určité napětí,“ vysvětlil Lupin.

„Ach, ano,“ odpověděl Harry. „Ne, ne úplně. Trochu jsme se pohádali… ohledně nějakých věcí a…“

„Chápu,“ kývl Lupin. „A teď vás jeho dárek smířil?“

„E… ano. Ano, víceméně,“ zeširoka se usmál Harry. „A děkuji za šachy. Škoda, že jsem tak špatný hráč. Každý mě snadno porazí. Hlavně Seve… táta,“ pohlédl na Severuse, který právě prohrál souboj s Anne. „Rád hraje, a protože s ním bydlím, hrajeme spolu často. Myslím, že do nich nejsem až takový blázen.“

„Promiň. To jsem netušil.“

„V pořádku, já vím. Nic se nestalo. Líbí se mi. Možná že teď mě to přinutí naučit se tu hru hrát líp.“

„Hráli jste někdy i mudlovské šachy?“

Harry pokrčil rameny.

„Jsou stejné jako kouzelnické. Jediný rozdíl je v tom, že mudlovské figurky se nehýbou a nechtějí nám vnutit svoji vůli.“

Oba se zasmáli.

„Máš často noční můry?“ zeptal se náhle Lupin.

Harry se na něj podíval vyčítavým pohledem.

„Nebudu o tom mluvit,“ řekl s náznakem chladu v hlase.

Lupin neodpověděl, jenom se klidně usmál.

„Slyšel jsem, že jsi řekl Severusovi táta. Bylo to poprvé.“

Harry se nepohodlně zavrtěl pod vševědoucím Lupinovým pohledem.

„Nebydleli jsme spolu do tohoto léta,“ zopakoval už dobře známou lež. „Nikdy dříve jsem ho

nenazýval otcem nebo tátou. Musel jsem si na to zvyknout.“

Lupin kývl.

„Dobře, myslím, že je čas jít spát. Jsem unavený,“ pronesl nakonec Harry, vzal knihy a zamířil ke schodům.

Když došel do ložnice, položil všechny věci na stůl a po rychlé návštěvě koupelny se převlékl do pyžama a šel spát. Nebyl úplně vzhůru, když přišel Severus, ale cítil, když si muž sedl na kraj jeho postele.

„Harry, musíš vědět, že jsem to myslel vážně,“ pravil klidně. „Ačkoliv jsem si celkem jistý, že nevíš, čemu máš věřit a čemu ne. Jenom…“ nemohl pokračovat.

V příští chvíli Harry vyskočil, vrhl se na Severuse a křičel mu do ucha: „Nejsi nic jiného než sobecký, podlý mizera! Kupuješ na Vánoce knihy z lektvarů jenom proto, abys měl kvalifikovaného asistenta?“

Smáli se, až spadli na podlahu.

„Netajil jsem to,“ zasténal Severus zpod Harryho, který si mu klečel na hrudi.

„Jsi zmijozelský otrokář, nic víc,“ zachraptěl Harry.

„A kdo jsi ty?“

„Já jsem popletený malý Nebelvír, jehož slabosti zneužil ďábelský ředitel Zmijozelu ke svému vlastnímu prospěchu.“

Slabý Nebelvír? Tak co děláš na mně?“

„Klečím.“

„Špendlíš mě k podlaze.“

„Správně.“

„Pusť mě. Chci si s tebou vážně promluvit.“

„Nenávidím tvé vážné rozhovory. Po nich se mnou celé dny nemluvíš.“

„Harry, prosím. Na to, s čím jsem se ti před několika dny svěřil, nebylo lehké vzpomínat, a chci, aby ses k tomu stavěl vážněji.“

Stopy bolesti v Severusově hlase Harryho zastavily. Vstal a pomohl muži zvednout se z podlahy.

„Myslím, že jsem jen nadšený, Severusi. Byl jsem šťastný, když jsem si přečetl tvůj dopis.“

Snape se usmál.

„Opravdu?“

„Samozřejmě. Pamatuješ na moje narozeniny?“

Severus přikývl.

„Byly to mé nejlepší narozeniny. A teď jsou to moje nejlepší Vánoce.“

„Kvůli Quietusovi?“

„Ne,“ přerušil ho Harry. „Kvůli tobě. Pane bože, nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel, ale teď

se přiznám: jsem hrdý, že můžu být tvým synem.“

„Nejsi normální.“

„Možná to máme v rodině.“

„Drzý spratku.“

Harry vyplázl na Severuse jazyk a lehl si do postele.

„Dobrou, tati,“ řekl podruhé v životě na zkoušku.

„Dobrou noc, Harry.“

Harry rozzlobeně zasténal. Severus si povzdechl a vzdal to.

„Dobře, dobře. Dobrou noc, synu.“

Ani jeden nemohl dlouhou dobu usnout.

Jenom dvě slova.

Ale pro oba znamenala celý svět.

ooOOoo

Několik minut po Harryho odchodu osvobodil Black Snapea od malé dívenky a vzal ji do postele. Snape odešel a za pár minut se několika slovy omluvil i Fletcher. Lupin zůstal v knihovně sám. Mávl hůlkou a zhasl většinu loučí. V pološeru se opřel a zamyslel se nad událostmi posledních týdnů.

Quietus. Severusův syn byl divný chlapec. Mnohem divnější než jeho otec a dávno zemřelý strýc. Byl velmi chytrý, ale stejně opatrný jako Lupin, jenže nemohl pochopit proč. On sám měl vlastní důvody k tomu, aby byl s každým opatrný, hlavně kvůli jeho lykantropii; ale proč by měl být tak obezřetný a opatrný ten chlapec?

Očima zamyšleně bloumal po místnosti.

„Něco se děje?“ zeptal se najednou Black.

„Nic,“ pokrčil rameny. „Jenom jsem přemýšlel.“

„To vidím,“ utrousil Black a otočil se k pohovce, aby si sedl vedle Lupina. Než usedl, uviděl kousek pergamenu, který ležel vedle přítele. Zvedl ho a podal mu jej.

„Co je to?“

„Není to tvoje?“ zeptal se Black.

Lupin pokrčil rameny a rozevřel pergamen. Rychle ho proběhl očima.

„Ne, je Quietuse,“ odpověděl a položil list na konferenční stolek.

„První sympatický Snape, kterého jsem kdy potkal,“ pravil příkře Black.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Lupin. „Jeho strýc byl docela dobrý chlap.“

„Jsi normální?“ s krajní nedůvěrou se na něj podíval Black. „Snape nikdy nebyl dobrý chlap!“

„Kterého Snapea máš teď na mysli? Známe tři.“

„Samozřejmě Severuse,“ zachraptěl Black.

„Severuse? Myslel jsem na Quietuse, bratra Severuse.“

Black najednou zrozpačitěl a otočil se od Lupina. Vlkodlak se na něj podezřívavě podíval.

„Hej! Něco přede mnou tajíš, že ano?“

Black sebou trhl.

„Ehm… v jistém smyslu, ano. Ale…“ nepokračoval. Vyskočil a rychle odešel z místnosti.

Ale to nebylo nutné. Najednou vše v Lupinově mysli zapadlo na správné místo.

‚Jeho strýc byl docela dobrý chlap.‘

‚Snape nikdy nebyl dobrý chlap!‘

Quietusův deník – ‚může zmenšit tu vzdálenost mezi vámi, která tě tak znepokojuje.‘

‚Severus!(táta)‘

Mladý Quietus nebyl synem Severuse. Byl synem Quietuse.

Ale Quietus chodil s Lily v té době, kdy se chlapec narodil. Kolik je mu let?

Lupin se nad tím zamyslel. Byl ve stejném ročníku jako Neville, Hermiona a Ares – pátý ročník – ročník Harryho. Byl stejného věku jako Harry.

Harry. Chlapec byl strašně podobný Harrymu. Stejné pohyby, gesta, výraz v obličeji. Stejná odvaha, chování, možná více nesmělý, protože zažil něco strašného. Také měl noční můry a měl vážné fobie, jako by ho dříve mučili.

K čertu!

Mučený – noční můry s Cruciatem (což znamenalo Voldemorta) – stejný věk, stejná gesta, Quietus, Lily, letní události s Harrym a Voldemortem, Harryho smrt.

K čertu.

Mladík nebyl synem Severuse.

Byl synem Quietuse, a to znamenalo, že byl synem Lily. Byl stejného věku jako Harry, což znamenalo, že to byl Harry. Nebyl synem Jamese, James jenom pomohl Lily sňatkem dva měsíce po pohřbu Quietuse.

K čertu! Brumbál vypracoval vynikající plán, aby ochránil Harryho a zároveň zachránil dlouholetého samotáře Severuse. Přiměl je ke spojení a donutil je chovat se jako otec a syn, což nebylo po letních událostech asi tak těžké.

Jaký zajímavý obrat událostí! pomyslel si Lupin a zeširoka se usmál. Brumbál měl opravdu prohnaný plán, jak se jednou provždy zbavit toho odporného bastarda a donutil Voldemorta uvěřit, že je Harry mrtev. Připravoval Harryho proti němu, zatímco si Voldemort myslel, že je v bezpečí.

Ano, Brumbál byl vychytralý.

A on musí držet pusu na zámek, aby ho nezradil.

Lupin pokračoval ve svém rozmýšlení v tmavé místnosti a ticho občas narušoval jeho drsný smích.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.01. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 12. Od: ostruzinka - 31.10. 2022
Kluci si to skvěle vyřešili a Remus je chytrý jako rádio.

Re: Kapitola 12. Od: Yuki - 30.10. 2022
Takže jsme na čísle pět :D Páni, Remusi, opravdu doufám, že si to necháš pro sebe a nepoběžíš s tím za ředitelem ani Severusem. Chraň tě ruka páně, abys to zkusil na Quietuse... Ale Vánoce proběhly dobře :) jsem za ty dva ráda, trochu klidu a dalšího sbližování jako řádný otec a syn si zaslouží :) Děkuju!

Re: Kapitola 12. Od: kakostka - 29.10. 2022
Takze uz i Lupin vi:⁠-⁠) ze by trochu profackoval a usmernil Ronalda? Siri sveden na falesnou stopu... A Severus se smiruje s tim, ze ma syna. Holky, dekuju.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )13.11. 2022Kapitola 20.
enahma: ( Lupina )10.11. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )08.11. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )06.11. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )04.11. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )03.11. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )31.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )30.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )29.10. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )28.10. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.10. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )25.10. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )21.10. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )20.10. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )18.10. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )17.10. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )14.10. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )13.10. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )11.10. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )10.10. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )09.10. 2022Úvod