Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Coming off the Ropes

Kapitola 8.

Coming off the Ropes
Vložené: Lupina - 21.10. 2022 Téma: Coming off the Ropes
Lupina nám napísal:

Shodit okovy

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: http://www.fanfiction.net/s/1334485/1/Coming-off-the-Ropes

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 8. Smíření

 

Severus ztuhl, když uslyšel z ložnice nelidský výkřik. Seděl před krbem, studoval lektvary z bichle, kterou našla Hermiona, a chvilkami přemýšlel o jejich rozhovoru ze včerejšího večera.

Nevěděl, jak má reagovat – Harryho slova ho velmi bolela.

Možná měl Harry pravdu a on neměl právo zasahovat mu do života.

Ale chtěl ho jen chránit…

Bylo by tak jednoduché ho po těch slovech nenávidět. Ale on nemohl. Harry byl Quietův. A byl Quietus. Jen trochu víc vznětlivý.

S tím trestem byl nespravedlivý. Harry utíkal za ním. Ne za ním, opravil se – hledal školního Mistra lektvarů. Ne Severuse. Velký rozdíl!

Albus se mýlil. Harry ho nemiloval. Už ho přestal nenávidět, ale určitě ho nemiloval. Srdce mu pokleslo a cítil se směšně. Nebylo to to samé? Proč se zatěžovat s hloupými chlapcovými pocity?

Nebyl to hloupý chlapec. Byl to Harry. A stále ho nemohl považovat za nikoho jiného než za svého syna.

No, měli běžnou rodinnou hádku…

Ale synové obvykle milují své otce. A Harry ho nemiloval. I když někdy mohl věřit, že měl Albus pravdu, pak… proč tedy říkal tu věc o jeho chybách?

Ztratil se v myšlenkách.

Ale příliš dobře známý výkřik ho z nich okamžitě vyrušil.

Znal ten křik. Nightmare Manor, odloučení. Harry s Averym, sám…

Vyskočil na nohy a málem rozbil dveře, jak spěchal k Harryho posteli.

„Harry, Harry, vzbuď se!“ volal a třepal jeho rameny. „VZBUĎ SE!“

Křik ustal, jen co Harry otevřel oči.

„Severusi!“ zvolal a skočil mu do náručí. „Severusi,“ chytil se za mužovo oblečení, schoulil se a třásl.

Severusovy oči se rozšířily hrůzou, když se dotkl krve na Harryho pyžamu. Vzal ho do náručí a opatrně ho hladil po vlasech. Harry se na něm uhnízdil ještě víc.

„Severusi,“ vydechl znovu. Byl zachráněn.

„Krvácíš…“ hlas jeho nevlastního otce zněl vystrašeně.

„To byl Avery,“ Harryho slabý hlas se třásl. „A Voldemort. Mučili nějakého muže a já jsem cítil všechno, co mu dělali…“

„Očistím to…“ začal Severus, ale Harry zavrtěl hlavou.

„Prosím, nepouštěj mě,“ zamumlal nešťastně. „Ještě ne.“

Severus přikývl a zvedl Harryho na klín.

Když chvění ustávalo, Harry otevřel oči a podíval se do Severusových.

„Promiň, Severusi. Nechtěl jsem tě zranit. Byl jsem zlý a nefér. Vím, že se mě pokoušíš chránit, ale já jsem jen stupidní teenager …“

„Ššš, Harry. Buď klidný. Teď není vhodná doba, abychom o tom mluvili.“

„Ale je,“ protestoval Harry slabým hlasem. „Musím ti říct, že jsem ti opravdu vděčný, že jsi tu pro mě. A omlouvám se, že jsem tě ranil.“

„Mlč už,“ laskavě se usmál Severus.

„Ale…“

„Mlč už,“ opakoval, „nebo tě rovnou přenesu k madame Pomfreyové.“

Harry se na něj slabě usmál na oplátku, a zavřel oči.

„Nejsi na mě naštvaný, že ne?“ zamumlal.

„Ne, nejsem. Ale musím tě umýt a převléct. Jsi od krve.“

Harry přikývl a Severus ho vzal do koupelny. Svlékl chlapcovo noční prádlo a hrůzou zalapal po dechu. Harry byl stále příliš štíhlý a kostnatý, takže mu mohl spočítat dobře viditelná žebra pokrytá bledou pokožkou. Bledou a plnou ran – nyní napůl otevřených a stále krvácejících.

„Pořád jíš málo,“ pronesl smutně.

„Zkouším to,“ zašeptal Harry. „Ale nemůžu.“

„Musíš.“

„Já vím.“

Harry se chtěl umýt vlastními silami. Cítil se extrémně nepohodlně, když mu Severus pomáhal, ale nemohl to udělat sám. Vše bolelo, řezy palčivě pálily. Měl závrať a taky ho příšerně bolela hlava. Když se to sečetlo, jediné, co mohl udělat, bylo sednout si do vany a spustit slabé ruce podél boků. Prostě nedokázal otočit kohoutek nebo vzít mýdlo, které mu vždycky vyklouzlo z rukou. Poté co Severus potřetí vrátil odskočené mýdlo z dalšího rohu koupelny, unavily ho Harryho ubohé pokusy o očistu a umyl ho sám, opatrně a s láskou.

Harry se chvěl, když mu Severus čistil řezy a myl krev. Nakonec už Harry nemohl zastavit slzy a tělo se mu otřásalo slabými vzlyky.

Severus ztuhl v pohybu.

„Ublížil jsem ti?“

Harry zamítavě zavrtěl hlavou a skrz potlačované vzlyky vykoktal: „To já ublížil tobě. Byl jsem krutý a zlý,“ obrovské slzy padaly na vodní hladinu.

„Uklidni se. Nebylo to zlé,“ tišil ho Severus.

„Vím, že jsem ti ublížil a ty jsi přesto na mě takový milý. Nezasloužím si to…“

„Ty jsi ale opravdu stupidní teenager, jak jsi sám řekl. Nevzal jsem tvá slova vážně,“ což byla bohapustá lež, nicméně teď bylo důležitější Harryho uklidnit než mu říct pravdu.

Ale Harryho to nepřesvědčilo.

„Vypadal jsi zničený. Když už i já můžu vidět tvoje zoufalství, tak musíš být extrémně smutný.“

Severus si povzdechl. Zjevně začínal být v klamání chlapce míň a míň úspěšný. Jak se sblížili a lépe se poznali, možnosti vzájemných podfuků rapidně klesaly. Obrátil pozornost zpět k Harryho zádům.

„No, nebyl to příjemný pocit…“ souhlasil potichu. „Možná bych tě neměl mít rád tak moc…“

Harry nereagoval, jen vinou sklonil ještě víc hlavu.

Severus vstal, zanechal Harryho v koupelně a šel do laboratoře, aby vzal nějaké lektvary na chlapcova zranění. Po návratu mu rány opatrně vyčistil a ošetřil. Pak chlapce zvedl do náruče a odnesl ho zpět do ložnice.

„Můžu jít sám, Severusi,“ slabě zaprotestoval Harry.

„Nepustím tě,“ odpověděl a položil ho do své postele, protože Harryho byla příliš zakrvavená. „Musíš zase spát se mnou, promiň. Tvá postel teď není pro spaní vhodná.“

„To je v pořádku,“ zamumlal Harry a stočil se do klubíčka. Severus si povzdechl a zastrčil deku těsně kolem něj. Pak šel do koupelny, uklidil nepořádek a převlékl se do nočního prádla. Když se vrátil do ložnice, Harry už napůl spal, ačkoli se stále trochu třásl bolestí. Severus vklouzl vedle něj a zlehka pohladil jeho hlavu. Harry se přiblížil a schoulil se podél jeho boku.

„Díky…“ zamumlal a pak dodal, „taky tě mám moc rád,“ zkamenělému muži.

Severus na něj nevěřícně hleděl. Harry jistě neměl v úmyslu mu to říct. Už spal, ne?

Ale pak Harry otevřel oči a napůl se usmál.

„Brou noc.“

Severus poslouchal Harryho klidný dech a myslel znovu na poslední dva dny.

Měl Albus pravdu?

Uvnitř cítil takové teplo a… něco dalšího, co se nedalo uchopit. Ne, ne lásku: jeho láska k chlapci mu byla docela jasná. Něco podobného štěstí? Ne. To bylo ještě víc než štěstí. Byl bez sebe radostí. Ten malý, drahý, drzý spratek se nějakým způsobem dostal do jeho srdce až příliš hluboko. Chtěl Harryho chytit, ale bál se, že by ho rozrušením rozmačkal. Místo toho ho několikrát pohladil po vlasech a laskavě ho poklepal po čele. Harry mohl mít i horečku kvůli fyzickému zranění.

Tak, byl teď šťastný. A bál se budoucnosti.

Štěstí v jeho životě nevydrželo nikdy dlouho. Opravdu. Uvnitř něj začal narůstat strach ze ztráty Harryho. Nebyla to zanedbatelná šance. Pro Voldemorta byl synem zrádce – excelentní nástroj možného vydírání. Pro Harryho kamarády byl synem nejvíc nenáviděného profesora a synem Smrtijeda. A především byl stále Harry Potter, zachránce kouzelnického světa. Skoro viděl ruce, které od něj Harryho odtrhávají, požadují jeho život…

Jeho štěstí bylo vždy takové. Protkané smutkem, žalem a pocity viny.

„Quietusi, jestli mě slyšíš, ať jsi kdekoliv, prosím, pomoz mi ho udržet naživu, abych mu mohl dát vše, co si zaslouží. Pomoz mi!“

A v odpověď přišel nápad: mohl by vzít Harryho na hřbitov a ukázat mu všechny milované hroby. Včetně Quietusova.

ooOOoo

„Ne, Quiete. Dneska zůstaneš v posteli. Nemůžu tě nechat jít na vyučování. Už jsem mluvil s Albusem a ten tě z hodin omluvil.“

Severus stál nad Harryho postelí v hrozivém postoji, ruce v bok, s obvyklým úšklebkem na tváři.

„Severusi, prosím,“ Harry se posadil. „Mám dvojitou hodinu obrany a stále ještě neumím vytvořit ani jednoduchý štít.“

„Naučím tě to dnes odpoledne. Ale nemůžeš jít z postele, s výjimkou použití záchodu, rozumíš?“

„A… co mám dělat celý den?“

„Můžeš si číst, nebo poslouchat hudbu, jestli chceš,“ Severus si promnul čelo. „Vrátím se, abychom spolu poobědvali. Prosím, nepřevrať během té doby byt vzhůru nohama.“

„Dobře, otče!“ pozdravil Harry hravě.

„Idiote…“ Severus se vyřítil z místnosti dostatečně rychle na to, aby zakryl široký úsměv nad drzým klukem. Ale nemohl si pomoct: Harry mu právě svojí poznámkou vylepšil den. Když došel do Velké síně, stále se usmíval.

Sedl si na svoji obvyklou židli vedle paní Figgové a nepřítomně si začal nandávat džem na toast. Stále meditoval nad Harryho slovy – včetně těch z předešlé noci, když si náhle uvědomil neobvyklé ticho v místnosti. Zvědavě zvedl hlavu. Přímo na něj hledělo s vytřeštěnýma očima téměř tři sta studentů.

Překvapeně zamrkal. Co se stalo?

„Jsem rád, že vidím váš úsměv, Severusi, ale myslím, že ho můžete ukončit,“ Brumbálovy oči zářily více než kdy jindy. „Šokoval jste školní populaci téměř k smrti.“ 

Ředitelova škádlivá poznámka jen zvýšila jeho pobavení, ale přesto zkusil nasadit obvyklý neurčitý školní výraz. Bylo to těžké.

„Proč, Albusi? Myslím, že mu sluší víc než ten jízlivý,“ dodala McGonagallová a Snape v rozpacích zrudl do jasně červené. Ale aspoň se mohl přestat usmívat jako blázen.

„Minervo, prosím,“ vydechl rozzlobeně. „Moje pověst…“

„Ach, vaše kousavé já protestuje proti lidským pocitům,“ McGonagallová se na něj ušklíbla a naklonila se. „Ale nemyslím si, Severusi, že by to byla taková katastrofa, kdyby se vaše reputace umaštěného, špatně naladěného mizery jednou pro vždy zhroutila.“

„Minervo!“

„Dobře, dobře,“ profesorka přeměňování se vrátila do svého křesla. „Jen se posmívejte a mračte, pokud vám to udělá radost,“ pokrčila rameny, čímž ukončila spor.

Celý rozhovor byl příliš tichý na to, aby studenti slyšeli aspoň slovo, ale viděli krátkou debatu a začali hádat.

„Co mohla McGonagallová říct tomu mizerovi, že zčervenal?“

„Proč se Snape usmíval?“

„Hádali se s McGonagallovou?“

„Určitě má v plánu něco do hodin lektvarů…“

Ale dva z nich se na sebe s obavami podívali.

„Kde je Quietus?“ zeptala se Hermiona Nevilla, který vypadal stejně nervózní.

„Nevím,“ zašeptal v odpověď poté, co pětkrát zkontroloval zmijozelský stůl. „Není tu.“

Jejich obavy vzrostly.

Mezitím se Harry nudil. Severus měl stupidní nápad nechat ho celý den v posteli, věděl však, že znovu už protestovat nemůže. Ne nyní, ne po tom, co mu řekl.

Strachoval se, jestli mu Severus dokáže odpustit ta nemístná a krutá slova. Vždy se tak rychle rozzlobil a tak pomalu zapomínal. Povzdechl si a doufal, že se Severus na něj nebude zlobit moc dlouho.

ooOOoo

Harry se mohl vrátit do vyučování za dva dny.

Nevillovi a Hermioně se viditelně ulevilo, když vstoupil do učebny přeměňování, na rozdíl od ostatních Nebelvírů, kteří na něj zahlíželi s odporem. Harry si jich však nevšímal a vklouzl na židli vedle Nevilla.

„Doučování lektvarů dnes v šest odpoledne,“ zašeptal Nebelvírovi.

„Spolu?“

„Jasně,“ Harry se na něj vážně podíval. „A chci se ti omluvit, Neville. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Neublížil jsi mi. Myslím, že máš své vlastní problémy k řešení,“ chlapcova kulatá tvář se na něj zašklebila.

Harry odvrátil oči zpět a McGonagallová začala hodinu. Harry vždy profesorku podezíral, že ho má ráda, ale tentokrát byla k Harrymu mimořádně přátelská. Rona to nekonečně rozčilovalo, takže po hodině nezapomněl zastavit Harryho na chodbě a opět mu vyhrožovat. Nicméně Harry neměl náladu na hádky, tak jen založil ruce a čekal, až Ron skončí svůj výklad. Pak přikývl.

„Dobře, Weasley. Dám pozor, abych se nedotkl tebe nebo tvojí přítelkyně, nezkřížím vám cestu, a víc na tebe nebudu mluvit. Potom ale, prosím, chci po tobě to samé, s výjimkou přítelkyně. Dobře? A teď mě, prosím, nech na pokoji.“

„Jsi zbabělec,“ vyplivl Ron a nechal ho na místě.

Harryho ta slova zastihla nepřipraveného, ale nedal nic najevo. Když Ron zmizel, pokrčil rameny a šel dál svojí cestou.

Později v knihovně Hermioně ten krátký rozhovor převyprávěl.

„Jsi si jistá, že nehrozí, že bych zničil vaše… přátelství?“ zeptal se dívky vážně.

„Už jsem ti odpověď dala. Co lektvary?“

„Vlkodlačí kniha?“

„Ano.“

„Otec ji ještě studuje a pořídil nějaké chybějící ingredience v Prasinkách,“ informoval ji Harry a dodal, „jo, a za půl hodiny tě opustím. Jdu s Nevillem na doučování lektvarů.“

„Aha, takže jste se s otcem konečně usmířili!“

„Jo, usmířili,“ přikývl rozpačitě Harry.

„Před dvěma dny, že?“ zeptala se Hermiona náhle.

„Jak to víš?“ oči se mu rozšířily překvapením.

Hermiona se typicky žensky zasmála.

„Tvůj otec je docela pohledný muž, když se usmívá.“

Harryho čelist poklesla, když se díval na Hermionu. Jen na ni zíral a Hermionino hihňání se změnilo nejdřív v pochechtávání, ale když se Harry nemohl dostat z ohromení, vybuchla pronikavým smíchem.

„Kdy… se… usmál?“ podařilo se po chvíli Harrymu vykoktat.

„Bylo to na snídani a každý ho viděl. Ve Velké síni se rozhostilo takové ticho, jaké jsem nikdy za celou dobu, co jsem v Bradavicích, neslyšela. Pak mu něco McGonagallová řekla a on zčervenal.“

V ten moment si Harry nemohl pomoct a připojil se k Hermioně: taky vybuchl smíchem. Severus – smějící se, pak červenající…

„Myslím, že McGonagallová mu řekla to samé co ty,“ bláznivě se usmál. „Severusi, vy jste tak pohledný muž, když se usmíváte, proč to neděláte častěji?“ napodobil tón profesorky přeměňování tak dobře, že se znovu zasmál. „Já mu to řeknu.“

„Ne,“ vyděsila se tím nápadem Hermiona. „Zabil by mě.“

„No, dobře…“

Ještě se pochechtával, když později odpoledne ve třídě přidával ingredience do svého lektvaru. Neville pracoval na opačném konci třídy, protože lektvar, který vyráběli, byl jeden z výbušných a Severus nechtěl riskovat Harryho život. Doučování však proběhlo bez komplikací a na konci oba dva uvařili své lektvary správně.

„Vyčistěte své kotlíky a můžete jít,“ řekl Severus poté, co zazátkoval směs.

Harry a Neville přinesli své nádobí ke dřezu. Harry vytáhl rukávy a začal drhnout, aniž by si uvědomil, že Neville neumývá. Opravdu. Vůbec se nehýbal. Jak k němu Harry zvedl oči, viděl Nevilla s pohledem upřeným na jeho předloktí. Harry jeho pohled sledoval a zbledl.

Řezy. Nyní čerstvě vypadající, hrozivě červené řezy. A Neville se na ně díval.

Srdce se mu zastavilo. Odroloval rukávy zpět, zvedl kotlík ze dřezu a předstíral, že se nic nestalo.

„Quietusi,“ začal Neville, ale Harry ho přerušil.

„Promiň, Neville, ale skutečně o tom teď s tebou nemůžu mluvit,“ podíval se na svého přítele s prosbou. „Prosím, neptej se mě na to.“

„Ale…“

„Prosím,“ Harryho hlas byl slabý a chraplavý. „Nemůžu o tom s tebou mluvit. Ne nyní.“

„Ví o tom tvůj otec?“

„Neville, prosím…“

Dívali se na sebe. Po nějaké chvíli Neville pomalu přikývl a opustil místnost i Harryho.

Zhroutil se na podlahu.

Neville je viděl. Zapomněl je zakrýt kouzlem. Severus na něj bude znovu naštvaný, až se to dozví. Jak mohl být tak neopatrný? Co si teď Neville o něm myslí?

Dal se dohromady a dokončil čištění. Před odchodem všechno uložil a srovnal. Nevěděl, jak to Severusovi říct., tak zkusil přijít domů, jak nejpozději to bylo možné.

A neřekl nic. Nebylo to tak důležité.

ooOOoo

Následující den se k němu v knihovně připojil Ares, beze slova se posadil u stolu a vytáhl si knihy. Hermiona vrhla tázavý pohled nejprve na něj, pak na Harryho, a když Harry přikývl, pokrčila rameny a pohřbila se zpět do knihy.

Od toho dne studovali ve třech.

Příští týden uvařil správně svůj první lektvar, který ještě před tím nikdy nevařil. A Neville také. Ten večer se zeptal Severuse, jestli by mu mohl pomoci s vlkodlačím výzkumem a on trochu překvapeně souhlasil.

Exceloval ve věštění z čísel a formulích a dokonce i obvykle přísná McGonagallová mu poblahopřála po úspěšné proměně brambor na chipsy. Tento rok se učili základní přeměňování v domácnosti.

Taky přibral nějakou tu libru.

Neměl tolik vizí a noční můru jen jednou.

Ale stále ještě nemohl vykouzlit ani jednoduchý štít, zatímco druhá část třídy již pracovala na jejich silnějších a složitějších variantách. Hrozně se styděl, ale nemohl nic dělat. Jakmile na něj paní Figgová namířila hůlkou, stal se naprosto bezmocným. Po chvíli ho profesorka vždy poslala pracovat na tématu do knihovny – zřejmě nechtěla obracet pozornost třídy na Harryho neschopnost.

Samozřejmě to vypadalo trochu podezřele a Hermiona na to samozřejmě přišla. Ale znovu už s tímto tématem Harryho nekonfrontovala.

Na den před Halloweenem byl naplánovaný první famfrpálový zápas Zmijozel – Nebelvír. Harry se na něj netěšil. Znamenalo to konec jeho a Hermiona společného studia v ​​knihovně, protože Ron pak bude mít více času a ona plánovala trávit odpoledne se svým přítelem a ne s Harrym a Aresem. Harry jejímu přání rozuměl, ale cítil zklamání. S Hermionou měl pocit, jako by všechno v jeho životě bylo na svém místě, cítil se sám sebou.

Jasně, Ares byl taky dobrý přítel, ale byl tišší a uzavřenější než Hermiona – a Harry ho neznal tak dobře jako ji.

Byla nádherná neděle, slunečnější a teplejší než obvykle. Po snídani se studenti začali vytrácet ven a Harry cítil takové zklamání a smutek, že se mohl stěží pohnout.

Miloval famfrpál. Milovat to napětí. Poslední minuty před hrou s Oliverovými radami – vlastně Oliver už vyšel školu, ale Angelina, nová kapitánka nebelvírského týmu, určitě měla co moudrého říct před začátkem… A létání – jeho oblíbená zábava, věc, kterou uměl nejlíp.

Nechtěl se účastnit jako pouhý divák, nemluvě o tom, že nevěděl, kde si sednout: mezi Zmijozel se Severusem nebo k Nebelvíru s Hermionou a Nevillem… Otřásl se při té představě. Rozhodl se zůstat mimo. Když vstal Ares od snídaně, zůstal sedět.

„Nechceš jít?“ zeptal se.

„Raději ne,“ odpověděl rozhodně.

„Chceš, abych s tebou zůstal?“ Ares se na něj podíval zvědavě.

„Ne, Aresi. Ty můžeš jít. Vím, že máš famfrpál rád. Prostě nechci jít.“

Ares si povzdechl a s toužebným pohledem se dlouze zadíval ven. Zdálo se, že má vnitřní dilema, co dělat. Ale příchod ředitele ho ukončil.

„Quietusi, můžeš na slovíčko, prosím? Soukromě,“ dodal a usmál se na Arese, který přikývl a odešel na famfrpálové hřiště.

Brumbál si sedl vedle něj u zmijozelského stolu a Harry se rychle rozhlédl. V síni byli sami dva.

„Je to tak špatné?“ zeptal se ředitel vlídně a Harry přikývl. „Víš, Quietusi, obvykle nemůžeme získat to, po čem toužíme. Naopak.“

„Vím, pane,“ Harry obrátil pohled do prázdného talíře. „To je jen… Je to nefér. Proč já? Vždycky já?“

„Jen nejsilnější mohou nést břemena slabších.“

Harry zvedl oči ke starému muži a náhle si uvědomil, že ho nikdy nesledoval z takové blízkosti. Teď viděl vrásky únavy a smutku na starší tváři a nějak cítil tíhu břemena na jeho věkovitých ramenou.

„Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že… vše opustíte, ukončíte boj a ustoupíte?“ zeptal se a cítil se trochu impertinentní. Byla to jeho věc?

Možná byla, protože Brumbál neodmítl odpovědět.

„Jednou jsem tak přemýšlel, když jsem poznal tvého otce. Byl silnější než já, a já jsem byl ochoten předat mu veškerou starost a zodpovědnost, která ležela na mně, ale on zemřel.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Když byl tak silný, proč nechal Voldemorta, aby ho zabil?“

„Chtěl zachránit Severuse. Přišlo mu důležitější vrátit Severuse do života než se stát vůdcem světlé strany. A,“ očima nezaostřeně zíral na zakouzlený strop, „vždy odmítal považovat se za silného. Nikdy se za silného nepovažoval. Jako já, když jsem byl v jeho věku,“ obrátil svůj pohled na Harryho, „a stejně jako ty. Víš, že mi ho připomínáš?“

„Nejenom vám,“ zamumlal Harry nešťastně. „I profesor Binns si nás plete. Nemluvě o dalších učitelích, s výjimkou profesorky Figgové a profesorky Vectorové, které tu před patnácti lety neučily…“

Brumbál se zasmál.

„Slyšel jsem tu historku o tobě a profesoru Binnsovi,“ řekl. „Přiznal jsi, že jsi příbuzný s nějakým skřetem, Godric se jmenoval…“

„Ach ne,“ Harry zrudl. „Zatracený.“

„Slovník, Quietusi,“ Brumbál učitelským způsobem pozvedl ukazováček.

„To bylo Godricovo příjmení,“ Harry se dusil krátkým smíchem.

Ředitel se přidal.

„A co náš společný přítel?“ zeptal se Brumbál.

„Kdo?“

„Severus. V poslední době vypadá šťastnější.“

„Skutečně?“ Harryho tvář se rozjasnila. „Myslel jsem, že si to jen představuju.“

„Není na něj tolik stížností. Studenti říkají, že na ně není tak tvrdý.“

„Tak to necítím,“ vážně řekl Harry. „V mé třídě vždy sráží Nebelvíry, mimo Nevilla a Hermiony…“

„Protože tě neakceptují.“

„Vím. Ale nevidím v tom rozdíl.“

„Jedná s tebou stejně jako s ostatními?“

Harry zavřel oči a přemýšlel.

„Nemůžu to posoudit. Změna je příliš velká a neočekávaná.“

„Jaká změna?“

Harry se zazubil.

„Mezi mým čtvrtým a pátým rokem. V poslední době mě nechce vyhodit a v hodině mě nenutí vypít jed.“

„Tak to už na tebe není tak tvrdý.“

„Jen normální, ne měkčí,“ opravil ho Harry a začali mluvit o jeho a Severusově společném výzkumu zaměřeném na vyléčení vlkodlaka. Tak se ztratili v rozhovoru, že si ani nevšimli, že se u nich někdo zastavil.

„Zdá se, že v letošním roce máme tak slabý tým, že i bez přítomnosti slavného Pottera nás Nebelvíři s chutí porazili,“ soptil Severus a sedl si vedle nich. „O čem to mluvíte?“

„O tvém výzkumu,“ podíval se na něj Harry.

Našem výzkumu,“ opravil ho Severus a velice pyšně se na ředitele podíval. „Quietus je vynikající kolega.“

„Asistent,“ protestoval Harry.

„Nevěřte mu, Albusi. Je to jen drzý spratek,“ pyšně se usmál muž a objal kolem ramen zdráhajícího se Harryho. „Ale nesmírný talent na lektvary.“

Harry silně zrudl a v rozpacích se pokoušel shodit Severusovu paži z ramen.

„Nejsem talent, Se… otče,“ opravil se, když viděl studenty vracející se z hřiště. Znovu se pokusil setřást ruku, ale když postřehl jeho hrdý pohled a ředitelovy radostně jiskřící oči, dostal nápad. Při opouštění Severusovy paže ležící na jeho ramenou se naklonil k Brumbálovi.

„Víte, pane řediteli, co říkají děvčata? Že je otec docela pohledný muž, když se usmívá,“ prohodil věcně.

Příští okamžik byl k nezaplacení. Brumbál vyprskl smíchy tak hlasitě, že se na ně každý zvědavě otočil. Úsměv na Severusově tváři ztuhl a jeho zčervenání překročilo všechny Harryho nejdivočejší představy. Ale netrvalo dlouho a získal svůj klid – alespoň zčásti, protože se stále usmíval, i když tentokrát byl jeho úsměv trochu zlověstný.

„Říkají?“ Severus se zvědavě otočil k Harrymu. „A co říkají o tobě? Co tvůj fan klubu?“

„Nemám žádný fan klub,“ zamumlal Harry rozpačitě, znovu zčervenal a vrhl nesouhlasný pohled na smějícího se ředitele.

„To je jen otázka času, kdy já nebudu moci odehnat toužící dívky z našich komnat.“

Harry vyskočil na nohy.

„Počkej, až tě chytím!“ mávl na něj hrozivě rukou.

„Bojím se vás, mladý muži,“ ušklíbl se teď už zase dobře známý Mistr lektvarů a v očekávání zkřížil ruce na prsou.

„Já se tě nebojím! Ať už si myslíš cokoliv.“

„Uvidíme.“

ooOOoo

Po večeři šel Harry do knihovny, aby si vzal učebnici přeměňování, kterou tam nechal v pátek. Když mířil do podzemí s knihou v ruce, uvažoval nad výraznou změnou Severusova chování – vzhledem k němu. Ne vzhledem k němu jako Harry Potterovi, ale vzhledem k němu jako k domnělému synovi. Už to byly dva měsíce, co začala škola, a toto byl první veřejný projev Severusových emocí k němu. V hodinách se vždy choval k Harrymu neutrálně, snažil se vyhnout hovoru s ním, a když potřeboval něco řešit, nikdy ho neoslovil, jen řekl, co chce, a to bylo vše.

Ale dnes… Severus seděl vedle něj, objal ho skoro před celou školou a dokonce se jím chlubil řediteli školy. Harry si přiznal, že ačkoli byl velmi rozpačitý, lichotilo mu to – a to nezmínil, že se Severus choval jako hrdý otec.

Usmál se.

Najednou mu život nepřipadal tak těžký.

Žuch.

Něco dopadlo na zem a kdosi zasténal bolestí.

„Nech mě být, prosím,“ uslyšel hlas plný bolesti.

Harry náhle zapomněl na svou dobrou náladu. Vytáhl hůlku a po špičkách přistoupil blíž.

Byl to Seamus, ležel na zemi a krvácel.

Seamus? Co tady dělal? Měl by být v nebelvírské společenské místnosti a slavit jako ostatní vítězství nad Zmijozelem.

Silencio,“ zašeptal neznámý hlas a Harry už nic neslyšel. Ale nyní zahlédl postavu. Kdosi stál ve stínu, v plášti s kapucí přes hlavu. Mohl to být kdokoliv. Nyní postava zvedla hůlku a zamířila na sinalého Seamuse.

Harry ztuhl. Co když ho někdo chce zabít?

Myšlenky mu pádily hlavou. Co mohl udělat? Byl příliš daleko, aby ho včas chytil.

Najednou mu to secvaklo. Štítové kouzlo!

Ale on nedokázal udělat ani to nejjednodušší z nich! A teď potřeboval něco silnějšího, než je hloupé Clipeus.

Zkoumal štítová kouzla už nejmíň měsíc. Znal jich hodně. Znal jejich použití i teorii kouzlení. Prostě jeden musí vykouzlit – možná ten nejsilnější z nich. Na víc už nečekal.

Thorax!“ vykřikl pevně s hůlkou zamířenou na ležícího Seamuse.

Ze špičky jeho hůlky vybuchlo modré světlo a v jediném okamžiku Seamuse obklopilo. Harry se rozběhl kupředu.

Postava v kápi se otočila na podpatku a zmizela ve tmě chodby, ale Harry se nestaral. Poklekl vedle plačícího Seamuse.

„Hej, co to bylo?“ zeptal se ustaraně.

„Nevím,“ zasténal Seamus a utíral si slzy rukávem. „Napadl mě v té tmě a porazil mě nějakou neznámou kletbou…“

Harry prohlédl jeho zranění.

„Musíš jít na ošetřovnu,“ pravil rozhodně a pomohl mu vklouznutím paže pod ruce. „Kde jsi byl?“ zeptal se, když se začali potácet směrem k lékařskému křídlu.

„V Prasinkách,“ Seamus zasténal bolestí.

„Pro máslové ležáky na večírek?“ zavrtěl Harry hlavou. „Jsem si jistý, že Weasleyovic dvojčata jich už získala dost. Bylo naprosto zbytečné riskovat dopadení.“

„Jak to víš?“ zeptal se podezíravě.

Harry se v duchu praštil. Málem prozradil své tajemství. Dobrá práce!

„Mám s nimi dobré vztahy,“ nadhodil s nuceným klidem. „Takže jsi nešel na máslové ležáky?“

„Ne,“ Seamus zavrtěl hlavou. „Já jen… chtěl jít k Harryho hrobu.“

Harry potřeboval všechny své síly, aby zůstal stát. Jeho hrob… Nebyl mrtvý, a přesto měl hrob v Prasinkách. Krásné. Trhl sebou.

Nemluvě o tom, že se z toho blízkého tělesného kontaktu cítil stále víc a víc hrozně. Ale ošetřovna byla už blízko, a tam mohl Seamuse pustit. Jedna minuta. Jen jedna minuta.

„Co to bylo… to modré světlo na chodbě?“ zeptal se náhle Seamus.

„Štítové kouzlo. Thorax. Je jedno z nejsilnějších.“

„Ale ty… neumíš v hodinách ani to nejjednodušší!“ překvapeně vykřikl Seamus.

„Vím, ale teď nemířila hůlka na mě, ale na tebe a já se mohl soustředit dost na to, abych ho vyčaroval,“ vysvětlil Harry mdle.

Dosáhli dveří ošetřovny.

Harry položil Seamuse na postel a zamířil do kanceláře madame Pomfreyové, ale Seamusův hlas ho zastavil.

„Hej, Quietusi!“

Rozčileně se k němu otočil.

„Co je…?“

„Je mi líto, že jsem byl na tebe takový mizera,“ pronesl hoch tiše.

Harry mávl odmítavě rukou, ale Seamus pokračoval.

„Nemyslím si, že bych tě zachraňoval v mé situaci, a jsem si jistý, že bych se nesnažil tě dovést do lékařského křídla – a ty tolik nesnášíš dotek…“

Harry sebou trhl znovu, pak pokrčil rameny. Takže to nebyla jen Hermiona, která si toho všimla.

„No, já jo, promiň,“ zamumlal konečně a obrátil se zase ke kanceláři.

„Ne,“ Seamusův hlas ho znovu zastavil. „To já se musím omluvit. Byl jsem k tobě nespravedlivý kvůli tvému otci… ehm, jeho pověsti a Ronovu nepřátelství. Je mi to moc líto.“

„Omluva přijata,“ usmál se na něj. „Ale teď mě konečně nech zavolat madame Pomfreyovou. Jsem unavený a chci jít domů.“

„Dobře,“ usmál se zpět Seamus. „A díky.“

ooOOoo

Další den byl bohatý na události.

Seamus byl ještě na ošetřovně, ale v noci vyprávěl svůj příběh řediteli školy, který se rozhodl jednat co nejrychleji.

V prvních hodinách vzali učitelé hůlky studentům a zkontrolovali je Priori incantatem, ale nenašli tu, kterou byl Seamus napaden, ačkoli hůlka Terryho Boota chyběla. Řekl, že ji ztratil během famfrpálového zápasu a důrazně trval na tom, že on Seamuse nenapadl, jeho vlastní kamarádi se však za něj nezaručili: vrátil se na kolej těsně po půlnoci.

Ve sborovně došlo k velké hádce o tom, co s chlapcem dělat, ale Brumbál se ho zastal – nevinný, dokud vina nebude prokázána – jak později řekl Severus Harrymu. Harry se ušklíbl, když si vzpomněl na stejná slova před několika lety, když byla otevřena Tajemná komnata a Snape – ne, ne Severus, který tehdy byl slizký mizera Snape, je zcela určitě podezříval. Severus si na to zřejmě nepamatoval.

Severus byl neústupný, co se týkalo Terryho odpovědnosti za noční kouzlení, a nyní s ním Harry souhlasil, ačkoliv nechápal, proč je Terryho sebeobrana tak slabá a hloupá. Jistě znal důsledky takového počínání. Harry tomu nerozuměl.

„Možná, že někdo jiný použil jeho hůlku,“ shrnul svůj vnitřní rozhovor Severusovi.

Zamyšleně se na něj podíval.

„V té době nebyl ve své ložnici!“

Harry se nepohodlně zavrtěl.

„Možná to byla pouhá náhoda.“

„Je to příliš podezřelé, nemyslíš?“

Harry přikývl.

„To je můj problém. On není tak hloupý. Je to Havraspár!“

Severus se usmál.

„Je to jiný druh inteligence. Zmijozelský.“

„Tak to byl jeden z tvých Zmijozelů!“

„Hej, Quiete, děláš ukvapené závěry!“

Harry pokrčil rameny a nechal to být.

Další den byl Seamus propuštěn z ošetřovny a mohl jít na snídani do Velké síně s ostatními kamarády.

Ale nešel si sednout na své obvyklé místo u nebelvírského stolu. Místo toho zamířil k řediteli a něco mu zašeptal do ucha. Brumbál se usmál a konejšivě přikývl. Seamus se zakřenil.

„Prosím o pozornost!“ zvýšil Brumbál hlas.

Velká síň ztichla a každý se díval na ředitele. Seamus se postavil vedle něj.

„Možná našli pachatele,“ zamumlal Ares k Harrymu. Ten zavrtěl hlavou.

„Já si to nemyslím. Mám jiné podezření…“

Ředitel pokračoval.

„Zde pan Finnigan chce něco říct,“ pronesl a posadil se.

Seamus si nervózně odkašlal.

„Chci jen…“ odkašlal si a zkusil to ještě jednou. „Chci jen poděkovat Quietusi Snapeovi za to, že mi pomohl,“ řekl a nervózně se poškrábal na zátylku. Úplně zapomněl, co chtěl říct. „Ehm… Tak… díky,“ zrudl a spěchal pryč.

„Jaká škoda!“ Ares se ostře podíval na Malfoye a pokračoval v imitování stížnosti. „Zmijozel chránil Nebelvír!“

„On není Zmijozel,“ protestoval Malfoy.

„Skutečně lituju tvoje kolejní kamarády, Malfoyi. Být v jedné koleji s tebou… opravdu smůla…“ ozval se Harry.

„Já lituju sebe, bratranče. Být v jedné rodině s tebou… je víc než nepříjemné.“

Na zmijozelský stůl padlo ticho. Každý začal na ty dva zírat. Harry mohl slyšet tiché cink, jak někdo upustil nůž na talíř.

Harry se zvědavě podíval na Malfoye. Nu, někdy nenáviděl celou tuto kouzelnickou záležitost s hrou na vysoké postavení a s její hloupou endogamií.  

„Pouze druhý bratranec, Malfoyi. Díky bohu.“  

„Tak víš…“

Harry pokrčil rameny.

„Vím, že ti někdo řekl, aby ses ke mně choval vlídněji.“

Malfoy se na něj zamračil, ale neřekl ani slovo.

„Tak, musím jít, pokud mě omluvíte,“ obrátil se ke Zmijozelu. „Představení je u konce, což je mi opravdu líto. Pokračování příště, myslím,“ a pak se naklonil k Aresovi. „Sejdeme se na věštění z čísel.“

Ares přikývl a Harry odkráčel na formule.

Když vešel do třídy, všichni se na něj podívali s uznáním.

„Ahoj, Quietusi,“ pozdravil Neville.

Harry mu přikývl a sedl si na své místo.

„Hele, kámo, dík,“ to byl Dean. Parvati a Levandule se na něj vřele usmívaly.

Všichni vypadali, že ho konečně přijali.

Všichni, krom jednoho.

Ron seděl na židli, ruce zkřížené a díval se na Harryho s takovou nenávistí, s jakou se nedíval ani na Malfoye.

Harry měl pocit, jako by celé jeho vítězství bylo zcela zbytečné.

Nikdy nezíská zpět Ronovo přátelství.

Přátelství… Bylo to, jako by stál v přístavu a díval se na velkou loď pojmenovanou Přítel s Ronem na palubě, jak odplouvá bez možnosti návratu.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: jerry - 24.07. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.01. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 8. Od: Yuki - 22.10. 2022
Ať si loďka s domnělým kámošem Ronem odpluje, kam chce. Quietus se zachoval správně, pomohl spolužákovi bez ohledu na kolejní příslušnost a získal vděčnost. Dokonce zvládl vykouzlit i štít. Dobrá práce! Má Hermionu, Arese, Nevilla a pyšného strýčka/tátu Severuse. Myslím, že jim to začíná jít. Jen se ještě zbavit těch pochyb, že se nemají rádi.... Děkuju!

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )13.11. 2022Kapitola 20.
enahma: ( Lupina )10.11. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )08.11. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )06.11. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )04.11. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )03.11. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )31.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )30.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )29.10. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )28.10. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.10. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )25.10. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )21.10. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )20.10. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )18.10. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )17.10. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )14.10. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )13.10. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )11.10. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )10.10. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )09.10. 2022Úvod