Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5, část 1. Voldemortův tah

Ve velkém sále Malfoy Manoru stál dlouhý, zdobený mahagonový stůl. Kolem něj seděla skupina třiceti čarodějek a kouzelníků, všichni zahaleni v dlouhých černých hábitech. Byli to smrtijedi, ti, kteří přežili léta války, a podařilo se jim vyhnout se nedávné čistce, kterou provedlo ministerstvo. Existovali samozřejmě i další smrtijedi, ale tito byli ti nejlepší z těch, co zbyli, a někteří z nich byli ve službě nejdéle.

V čele stolu, v černém, trůnu podobném křesle s řezbami hadů, seděl jejich vůdce: Tom Raddle, Pán zla, jenž vystupoval pod pseudonymem lord Voldemort. Jeho zlé rudé oči si s krajním opovržením prohlížely jeho stoupence a nozdry připomínající štěrbiny se mu vztekle rozevíraly.

„Doufám, že někdo z vás přinesl i dobré zprávy.“

O tři místa níž u stolu po Voldemortově levé straně zvedl ruku muž s hákovitým nosem, nažloutlou pletí a mastnými vlasy: „Můj pane,“ promluvil, „přináším nesmírně důležité zprávy.“

Voldemortovy rudé oči se upřely na muže, který musel být jedním z nejvíc nenáviděných profesorů v celé historii Bradavic: „Skutečně? Nuže dobrá, Severusi, seznam nás se svými cennými informacemi.“

Několik lidí kolem stolu se ušklíblo a zlobně zíralo na Snapea, mnozí z nich stále nevěřili, že tento muž je důvěryhodný.

Snape nerušeně pokračoval: „Můj pane, mám informace týkající se dvou klíčových věcí, které si jistě budete přát slyšet. První se týká důvodu, proč se ministerstvo kouzel rozhodlo aktivněji odhalovat vaše špehy na ministerstvu, a druhá se týká místa pobytu jednoho z vašich největších nepřátel.“

To samozřejmě všechny zaujalo a mezi sedícími smrtijedy se začalo ozývat tiché mumlání, které však ustalo, když Voldemort zvedl ruku.

„Pokračuj, Severusi.“

„Dozvěděl jsem se, že mudlovská vláda si nedávno zvolila nového vůdce, který se v posledních letech začal maximálně zajímat o zmizení a záhadná úmrtí velkého počtu mudlů.“

Smrtijedi si při těch slovech vyměnili vědoucí úsměvy. Koneckonců byli na počet zavražděných mudlů nesmírně hrdí; dělali si z toho tak trochu sport, dokonce si vedli skóre.

„A proč ministerstvo tomu člověku prostě nevymaže paměť, jak se to dělá už po staletí?“ zeptal se Voldemort.

„Můj pane, obávám se, že to není tak jednoduché. Ten muž už náš svět dobře zná. Má víc než dost důkazů, které prokazují nejen existenci kouzelnického světa, ale také to, že stojíme za velkou částí úmrtí a zmizení, k nimž v posledních letech došlo. Také má v držení artefakt, na který jsme my, kouzelníci, možná k naší škodě, z větší části zapomněli.“

Snape věděl, že od této chvíle musí postupovat velmi opatrně. Už jen těch několik posledních slov způsobilo, že se počet vražedných pohledů mířících na něj zdvojnásobil a zároveň zintenzívněl.

„A jaký artefakt by to měl být?“ pátral dále Voldemort.

„Je to smlouva, můj pane,“ prohlásil Snape, „smlouva mezi kouzelnickým obyvatelstvem a tehdejší mudlovskou vládou z roku 1692. Podpisem této smlouvy jsme my, kouzelníci, získali právo na samosprávu a o dva měsíce předcházela podpisu Mezinárodního statutu utajení. Pokud se zjistí, že jsme tuto smlouvu porušili, pak jak ona, tak Statut utajení pozbudou platnosti a my budeme vystaveni mudlovskému světu.“

To vyvolalo pořádný rozruch, ale Voldemort opět zvedl ruku, aby je uklidnil.

„A byla smlouva porušena?“ zeptal se Snapea.

Přes veškerou snahu nedokázal Snape ovládnout rozpačitý výraz ve tváři, když přiznal: „Byla porušena, můj pane. Vlastně mnohokrát. A mezi nejhorší pachatele patří… no, jsme to my.“

Na to začali být ostatní smrtijedi opravdu nepříjemní, zejména Belatrix vyskočila od stolu a ječela na Snapea záplavu urážek.

Voldemort nechal své přisluhovače celou minutu ventilovat jejich nelibost, než konečně zvedl hůlku a z její špičky se ozvala hlasitá rána. Všichni smrtijedi se okamžitě posadili na svá místa.

Voldemort celou společnost přejel zamračeným pohledem, než obrátil pozornost zpět ke Snapeovi: „A jak jsme to udělali?“

Snape nervózně polkl. Poprvé za dlouhou dobu se stalo, že při hlášení Voldemortovi skutečně pocítil strach.

„Zdá se, že jedna z klauzulí ve smlouvě výslovně uvádí, že pokud by se válka mezi kouzelníky přenesla do mudlovského světa, pak by byli kouzelníci považováni za nezpůsobilé si vládnout. Byla to pojistka, kterou požadovali tehdejší mudlovští vůdci, aby ochránili svůj lid. Od té doby byla smlouva nesčetněkrát porušena, ostatně pokud si vzpomínáte, mudlové vedli velkou válku, která byla přímo ovlivněna válkou kouzelnického světa s Gellertem Grindelwaldem. Jak se nám povedlo to přestát, se mohu jen domnívat, ale můj nejlepší odhad je, že při dřívějších incidentech bylo na mudly použito kouzlo na vymazání paměti a časem na smlouvu zapomněli, podobně jako my.“

„A jak na to přišel ten nový mudla?“ zeptal se Voldemort.

„Nejsem si jistý, můj pane, ale prostým faktem je, že ji objevil. A drží ministerstvo v šachu. Šli, prozkoumali nespočet starých záznamů a zjistili, že smlouva je pravá. Dal ministerstvu tři měsíce na to, aby ho přesvědčilo o nápravě, jinak smlouvu prohlásí za neplatnou.“

„A ministerstvo ho přesvědčí tím, že vyřeší svůj „problém“ s námi?“ shrnul to Voldemort.

Snape přikývl.

„Tak ho zabijeme,“ zvolala Belatrix. „Jakmile bude jednou mrtvý, tak problém prostě zmizí.“

„Obávám se, že to nebude fungovat,“ namítl Snape. „Naneštěstí pro nás je nový vůdce mudlů také kouzelník, jehož z našeho světa vyhnala diskriminace, kterou v něm trpěl. Mnoho vyšších vládních funkcí obsadil lidmi, kteří jsou na tom stejně jako on. Nepochybuji o tom, že kdyby se mu něco stalo, ať už by zemřel nebo byl zasažen kletbou Imperius, jeho podřízení budou jednat. Navíc o věci informoval mnoho dalších vlád po celém světě, a ty všechny jsou také připraveny prohlásit své vlastní smlouvy za neplatné. V každém případě, pokud se premiérovi cokoli stane, bude všechno magické obyvatelstvo na světě odhaleno mudlům. A co víc, zřídil speciální zásahovou jednotku vycvičenou jak v kouzelnickém, tak v mudlovském boji. V okamžiku, kdy se smlouva rozplyne, její členové zaplaví Příčnou ulici, Prasinky, Godrikův důl a každý bod mezi nimi, zatknou každého kouzelníka nebo čarodějku, na které narazí, a zabijí ty, které budou považovat za nebezpečné.“

Zavládlo ticho. Ani ne tak z šoku, ale smrtijedi byli nyní tak rozzuření, že prostě nebyli schopni slova. Kouzelník se dostal v mudlovské vládě dost vysoko na to, aby mohl představovat reálnou hrozbu pro ně a jejich věc. Nikdo z nich si nedokázal představit, že by mudlorozený kouzelník (protože přesně tím musí být), mohl jednat tak prohnaně.

Do nastalého ticha položil Voldemort otázku, na kterou chtěli znát odpověď všichni: „A jak se jmenuje ten kouzelník?“

Snape se nadechl, potlačil emoce, dal si záležet, aby jeho tvář zůstala bez výrazu, a pak odpověděl.

„Harry Potter.“

Kdyby je v tu chvíli někdo poslouchal za dveřmi, vyskočil by z kůže při náhlém výbuchu hluku, který propukl po odhalení tohoto jména.

Rána z konce Voldemortovy hůlky je všechny znovu přiměla, aby přestali křičet.

„Takže Harry Potter si myslí, že nás zahnal do kouta, co?“

„Zdá se, že ano, můj pane, ovšem pokud bych směl něco navrhnout? Útok na něj je sice v současné době nemožný, aniž by došlo k odhalení našeho světa, ale útok jiného druhu by mohl stačit k tomu, aby ho přesvědčil, že by se měl stáhnout.“

Voldemort mírně naklonil hlavu: „Pobav mě, Severusi.“

Na druhé straně stolu, téměř na jeho konci, seděla smrtijedka, která se chovala naprosto stejně jako všichni ostatní. Ona však visela na každém slově Snapea a Pána zla z úplně jiného důvodu než fanatici čisté krve kolem ní.

xxx

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se Harry, který stál u okna a pozoroval, co se děje venku.

„Jsem,“ ubezpečila ho Daphne Greengrassová. „Myslí si, že tě to přiměje ustoupit od otázky smlouvy.“

Harry přikývl. Od domácí skřítky Winky už slyšel, co Brumbál se Snapem společně upekli. Daphneina zpráva jen potvrdila, že Voldemort tenhle jejich nápad vzal za svůj.

„Co ještě víš?“ pátral dál. „Kde chtějí zaútočit? A kdy?“

„Primárními cíli jsou Jubilejní zahrady a Londýnské oko,“ řekla Daphne, „i když plánují napáchat co největší škody v okolí. Chtějí udeřit v sobotu v poledne.“

Harry pokýval hlavou. V tuto denní dobu bude venku spousta lidí; více obětí pro jejich zvrácené potěšení.

„Vedla sis dobře,“ ocenil ji Harry. „Kdyby se k tobě dostaly nějaké další informace, udělej vše, co bude ve tvých silách, abys nám je doručila.“

Daphne přikývla, pochopila, že je propuštěna. Vstala a zamířila ke dveřím, avšak když k nim došla, zarazila se a otočila: „Měl bys vědět ještě jednu věc…“

Odvrátil se od okna a podíval se na ni.

„Vedením této mise pověřil Snapea, Luciuse a Draca.“

„On o tom věděl? To je zajímavé.“ Poslední věty si řekl spíš sám pro sebe.