Preklady fanfiction Harryho Pottera

11. kapitola – část 1/2

Harry vešel do místnosti, a když uviděl Severuse stočeného na posteli a zabořeného nosem v tlustém svazku, usmál se.

„Ahoj,” houkl a popošel blíž, aby mohl nakouknout Severusovi přes rameno. „Našel jsi něco zajímavého?” Spis vypadal staře a Harry zamrkal na latinská slova - byla tam zmínka o fachenově peří¹⁾ , slzách víl Sídhe²⁾  a vodě z kotlíku -

Severus zavřel knihu se založením stránky prstem. „Přestaň mi funět na krk, Froste,” odsekl. „Nemůžu se soustředit.”

„Promiň,” omluvil se Harry, couvl a nehybně hleděl na bledý krk. Poté se otočil a přešel přes místnost ke své posteli. Škoda, že zmijozelské koleje neměly žádné stoly, byly tu jen dvě postele, předložka před krbem a ohniště. Žijeme jako mniši, pomyslel si. „Budu muset v nejbližší době vyrazit do mudlovského Londýna,” poznamenal.

Severus ohrnul nos. „Kvůli té mudlov- mudlorozené, Evansové?”

„Ne,” odpověděl Harry. Potěšilo ho, že Severus nedořekl to, co původně vyslovit chtěl. „Potřebuju najít informace o fyziologii spánku a snů.”

Severus si znechuceně odfrkl a věnoval mu pohrdlivý pohled: „Taková mudlovská špína?”

„Není to žádná špína,” odpověděl Harry vyrovnaně, i když v duchu zaúpěl. Jsem si jistý, že jsme se kvůli tomu už dohadovali dřív, táhlo mu hlavou. „V oblasti anatomie a fyziologie jsou mudlové docela před námi. Navíc objevili spojení mezi pohybem očí, sny a mozkovými vlnami, což si myslím, že může být důležité - to víš, že mozek vyrábí elektřinu, ne?”

Severus chvíli mlčel, pohled upřený do knihy, ale oči se mu nepohybovaly. Možná neslyšel ani o elektřině, napadlo Harry a přál si, aby si to promyslel dopředu. Tohle nedopadne dobře…

„Přemýšlíš,” spustil Severus, „jako mudla.” Vzhlédl a ušklíbl se. „Jde naprosto mimo mě, proč hledáš řešení v mudlovských bludech, když odpověď lze najít pouze v říši magie. Mudlové,” pokračoval pomalu, jako kdyby vysvětloval základní principy pětiletému dítěti, „jsou méněcenní. Jsou hloupí, pomalí, omezení.”

„Někteří ano,” opravil ho Harry. „Ale pověz mi, Severusi, věděl jsi, že spánek má různé fáze, lišící se podle mozkové aktivity? Věděl jsi, že se lidské oko během snů rychle pohybuje?”

„To je irelevantní -”

„Může to být irelevantní, ale taky nemusí.”

Severus si odfrkl a obrátil pozornost zpátky ke knize. „Mudlové jsou ze své podstaty podřadnější než kouzelníci,” řekl chladně. „Měl bys být vděčný, že ses nenarodil jako mudla.”

Harry chvíli jen seděl a mlčel. Poté vytáhl z tašky kus pergamenu a začal ho trhat na kusy. Pergamen byl jiný než papír: mohl cítit každé jeho vlákno a magii, která do něj byla vetkaná. Natrhané kousky rozházel po kamenné podlaze.

„Co to děláš?” vyštěkl Severus a znovu zavřel knihu s prstem založeným mezi stránkami. „To je jeden z vašich podivných mudlovských rituálů?”

„Pojď sem,” vyzval ho Harry. Vytáhl brk, ale vrátil ho zpátky, protože byl pěkný, a vylovil jiný, který měl ulomený hrot. Přeměnil ho na skleněnou tyčku. „Vezmi si to,” řekl a podal ji Severusovi.

Mladík na něj podezřívavě hleděl.

„No tak, neproklel jsem to,” ujistil ho Harry. „Opravdu.”

Severus odložil knihu, natáhl - velmi váhavě - ruku a dotkl se tyčky špičkou prstu. Nic se nestalo. Tak si ji tedy opatrně vzal, jako by očekával, že každou chvíli ožije a kousne ho.

„Tři ji o svůj hábit,” požádal ho Harry.

„To je směšné,” bránil se Severus a držel tyčku tak, jako by to byla hůlka.

„Tři ji,” zopakoval Harry. Severus ohrnul ret, jako by chtěl dát najevo, že je to pod jeho úroveň, ale začal si přejíždět skleněnou tyčkou po rukávu.

„Trochu důrazněji,” nutil ho Harry a Severus mu vyhověl, i když si pod nos zamumlal něco podrážděného. „Ještě důrazněji! Dobře. Fajn. No a teď ji vezmi a jemně s ní zamávej nad kousky pergamenu.”

Severus slezl z postele a klekl si na zem proti Harrymu. „Do toho,” vyzval ho Harry, když na něj Severus vrhl podezřívavý pohled.

Zmijozel pomalu zamával tyčkou nad pergamenem. Útržky se zvedly do vzduchu a ovíjely se kolem tyčky jako podzimní listí ve větru.

„To je statická elektřina,” vysvětlil Harry tiše. Severus přestal s máváním. „Přišli na to mudlové. Je to proud… částic. Mozek produkuje něco podobného.”

Severus opovržlivě upustil tyčku a posadil se. „Levný mudlovský trik, to je celé,” ušklíbl se. Tvářil se trochu naštvaně. „Když to srovnáš s magií -”

„Trik?” Proč je tak zatvrzelý? pomyslel si Harry naštvaně. „Mudlové ji používají k výrobě světla jasnějšího než lumos -”

„- je to naprosto zbytečné, něco tak -”

„- a dokonce díky ní mohou létat, mnohem rychleji než košťata -”

„- hrát si jako blázni; je to naprosto -”

„SEVERUSI!” zařval Harry. Jeho hlas zaburácel místností a Severus se napjal a zatnul pěsti. „Jsi zaslepený předsudky. Opakuješ to, co tě naučili tvůj otec nebo matka.” Harry se odmlčel, protože si uvědomil, že možná podcenil sílu hluboce zakořeněných myšlenek a předsudků. „Neumíš myslet a dívat se sám? Vkročil jsi vůbec někdy do mudlovského Londýna?”

„Ne,” odmítl Severus chladným tónem. „Jsem si jistý, že tvoje matka a otec tě vychovali, aby sis mudlů považoval.”

„Moje matka a otec umřeli, když mi byl rok,” prohlásil Harry stručně.

Severus prudce vzhlédl. „Já - omlouvám se,” hlesl zlomeně. Harry ho nechal se v tom chvíli plácat. „Ne… nechtěl jsem být tak -”

„To je v pořádku,” přerušil ho Harry tiše. Sklopil zrak k útržkům pergamenu. Připomínaly mu kousky spadaného listí, rozdrcené a žalostné. „Stejně si je nepamatuju.” Kromě okamžiků, kdy jsou poblíž mozkomoři. Ale teď vidím a slyším i jiné věci… Ne, nemysli na to. Nemysli, nevzpomínej - vzhlédl se snahou vyčistit si hlavů od obrazů a vzpomínek a setkal se se Severusovýma tmavýma očima.

Mladík otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale zůstal zticha, v očích zadumaný výraz.

Harry odvrátil zrak, příliš si vědom syrových a děsivých věcí, které mezi nimi zůstávaly nevyřčené. Smetl do ruky útržky pergamenu a cítil, jak se mu zmačkaly v dlani. Zadíval se na Severusovy prsty - jemné, štíhlé, spočívající na na koleni zakrytém hábitem - a zatoužil je sevřít místo pergamenu.

Ostře zakroutil hlavou a vzhlédl: „Proč si jsi tak jistý, že mudlové jsou méněcenní?”

„Prostě jsou,” odpověděl Severus automaticky, ale v jeho hlase a tváři nebyl žádný posměšek.

Harry na okamžik znehybněl. „To není moc dobrý důvod,” řekl pak. „Magicky jsou méněcenní. To je jasné v každém případě. Ale intelektuálně a emocionálně a… v jiných věcech ne. Jsou to také lidé. Tolik se neliší. Proto i dítě dvou nebelvírů může skončit v Mrzimoru. Nebo ve Zmijozelu.”

„To je vysoce nepravděpodobné,” namítl Severus. Posadil se a nasupeně si založil ruce na hrudi. „Dělej si to po svém, Froste. Běž zkoumat mudlovské věci.” Nakrčil nos. „Nebudu ti bránit.”

„Dobře,” kývl Harry, skrytě se usmál a část temnoty polevila. „Budu se muset jít zeptat profesora Camentuma, jestli můžu znovu do Londýna.”

„Věřím, že se vyhneš všem zmínkách o svých mudlovských záměrech?” nadhodil Severus rozvláčně, posadil se znovu na postel a otevřel knihu.

„Jsem ze Zmijozelu, víš,” ohradil se Harry.

Severus si odfrkl: „Někdy o tom pochybuju.”

Harry pokrčil rameny, i když ho trochu překvapilo, jak moc ho ta poznámka zasáhla. „Máš nějakou knihu, kterou bych si mohl přečíst?”

Severus mu věnoval podezřívavý pohled. „Nemáš na čtení nic vlastního?”

„Dokončil jsem všechny domácí úkoly a všechny knihy o starověkých rituálech má Lily,” řekl Harry, i když si vzpomněl na knihu, kterou našel v Bibliotheca Caeca, tu s růží ve tvaru pentagramu na hřbetu, zasunutou mezi učebnice přeměňování a lektvarů. Podívám se na ni později, řekl si. Až bude pryč nebo spát.

„Udělal jsi přeměňování?” zeptal se Severus ostře.

Harry si vybavil příslušný úkol: další přehrabování ve zvěromagii. Předstíral selhání kouzla spiritus animans a tak mu bylo spolu se Severusem umožněno, aby vynechali tu část osnov týkajících se zvěromágů a přešli k méně komplikovaným přeměnám živých organismů. „Ano, udělal,” potvrdil Harry. „Šlo jen o nacvičení přeměny jednoho z těch pískomilů na strom, ne?”

Severus se ušklíbl, ale neodpověděl. Zřejmě ho ještě neudělal, pomyslel si Harry; ale Severus už sáhl pro jakýsi opotřebovaný svazek.

Harry se po něm natáhl z místa, kde seděl. „‘Záhada bezesného spánku’?” přečetl. „Dobře. To zní zajímavě.”

Stále usazený na zemi vytáhl hůlku a poklepal na předložku u krbu. Trochu sebou škubla a pak vyrostla do podoby velkého pohodlného křesla. „Výtečně,” poznamenal s plácnutím do jedné bohatě polstrované područky.

Severus zamumlal něco, co podezřele znělo jako „vejtaha”. Harry to ignoroval a rozvalil se po svém výtvoru, napůl vsedě, napůl vleže, s nohou visící mu přes jednu z područek a s hlavou opřenou o tu protější.

Otevřel knihu a vzhlédl. Severus okamžitě sklopil zrak ke svému čtení.

Harry pevně stiskl rty, aby zamaskoval úsměv, a cítil, jak mu srdce poskočilo jako placatý kámen odrážející se od hladiny jezera. Mírně naklonil hlavu, takže mu světlo z krbu mohlo dopadat na krk, a posunul se, jako by si chtěl udělat větší pohodlí, nohy ještě trochu víc rozhozené do stran. Pak se přestal vrtět a jeho oči se konečně zaměřily na první slova úvodu. Vlastně to potřebuju znát, řekl si.

Kniha nebyla nezajímavá. Text byl svěže stručný a úvod zahrnoval rozsáhlé experimenty týkající se hledání bezesného spánku. Je tu Kyrus Krutý, Mengele a nějaký Alucinor, poznamenal si pro sebe. Myslím, že o těch prvních dvou se Severus zmiňoval.

Myšlenky se mu na okamžik odpoutaly od textu a oči zabloudily k okraji stránky. Zdálo se, že Severus je hluboce ponořený do čtení.

Každopádně to vypadá, pokračoval v myšlenkách Harry s potlačením mírné podrážděnosti, že tu byli tři základní experimentátoři. Žádný z pokusů ale ve skutečnosti nebyl proveden správně. Zamračil se. Z teorie týkající se lektvaru pro bezesný spánek si pamatoval jen velmi málo, i když základní přísady dokázal odříkat ze spaní. Matně si vzpomínal, že mu to Snape vysvětloval, když po něm začal žádat nebezpečně vysoké dávky. No, moje techniky ignorování toho starého mizery se obrátily proti mně, pomyslel si Harry. Kdybych tomu věnoval víc pozornosti…

Myšlenky se mu zastavily. Severus na něj zíral - cítil to. Poté, co zadržel dech, zaznamenal, že se ten pohled odsunul stranou.

Znovu se vrátil k psanému textu, ale prošel půlku odstavce o Alucinorovi, aniž by z něj zaznamenal jediné slovo, které přečetl. Ale pamatuju si něco o snech a magii, řekl si a zastavil se uprostřed věty. A pamatuju si, že mě Snape nazval hlupákem. Zamračil se.

„Takže, Severusi,” nadhodil a vzhlédl. „Jak myslíš, že bychom měli vytvořit lektvar pro bezesný spánek?”

Severus se pohnul a zavřel knihu, i když opět nechal prst mezi stránkami, aby věděl, kde skončil. „Přemýšlel jsem o tom,” začal. Oči se odpoutaly od místa na stropě, na které se mračil, k Harryho tváři. „Kouzelníci a čarodějky potřebují sny, aby si udrželi magii, to vzešlo z Kyrusových pokusů. Ale Alucinerovy pokusy zase ukázaly, že sny nemají s magií žádnou spojitost. Myslel jsem, že možná sny ovlivňují magii nějakým jemnějším způsobem.”

Harry poklepal prsty na obálku své knihy a zatoužil, aby Severus pokračoval v mluvení. Jeho hlas se nesl místností a způsoboval mu mravenčení na páteři.

„Myslím, že v Alucinorových experimentech je chyba,” řekl, vzhlédl a setkal se se Severusovýma očima. Mladík neuhnul. „Ukázal, že když kouzelníci a čarodějky sní, nevyskytuje se kolem nich žádný konkrétní druh obecné magie.” Odmlčel se a na okamžik téměř ztratil myšlenku, jak se díval Severusovi do očí. „Existuje ale mnoho druhů magie, například elementární nebo věštecká, ty obecná magie neměří.”

Severus se zamračil. „Ano,” přikývl. „To dává smysl. Jestliže bezesnost způsobí, že kouzelníci ztratí svou magii, pak musí mezi sny a magií existovat spojení.” Jeho pohled zabloudil k baldachýnu nad postelí a pak se vrátil zpět a jejich oči se znovu setkaly.

Na tváři se mu mihl ruměnec a rychle odvrátil zrak. Na to vyskočil z postele. „Jdu do knihovny,” řekl. „Možná tam bude něco o neobecné magii.”

„Teď?” namítl Harry zdráhavě.

„Ano, teď,” potvrdil Severus a do jeho hlasu se vrátil náznak pohrdání. „Knihovna zavírá ani ne za hodinu.”

Harry vyskočil z křesla: „Můžu jít s tebou?”

Severus, který se přehraboval ve školní tašce, na zlomek vteřiny ztuhl. „Proč ne,” odvětil chladně a vytáhl jakýsi pergamen. „Tak pojď.”

***

Když Harry vstoupil do místnosti, Severus potichu nadával a šťouchal hůlkou do begonie v květináči.

„Problémy?” zeptal se Harry a přidřepl si vedle něj.

„Jsem naprosto v pohodě, Froste,” odsekl Severus. Harry se ani nehnul. Světlo ohně vrhalo na Severusovu pokožku jemnou záři a teplo jeho ostré zamračení zjemňovalo.

„Přestaneš na mě civět?” zeptal se chladně s očima stále upřenýma na předložku u krbu. Hůlku svíral dost pevně v ruce. „Shledávám to mimořádně rušivé.”

Harry pokrčil rameny a zadíval se do ohně. „Jen mě napadlo, jestli bys nechtěl pomoct.” Odmlčel se. „Mně se podařilo přeměnit begonii na teriéra na první pokus.”

Sevesu cosi zamumlal.

„Držíš tu hůlku úplně špatně,” pokračoval Harry. Než mohl jeho spolubydlící něco namítnout, vzal ho za ruku. Severus ztuhl, a když se Harry přisunul blíž, ucítil teplo, které z něj vyzařovalo, na paži krku i hrudi. „Musíš ji držet…” zvedl k Severusově ruce s hůlkou i druhou paži a přeskupil jeho neprotestující prsty, „… takhle.”

Pak svoji ruku stáhl. „Pokračuj, zkus to.” Musel si odkašlat, protože jeho hlas zněl poněkud chraplavě.

Severus se posunul, ale nebylo to ani směrem pryč od Harryho, ani blíž k němu. Namířil hůlku na rostlinu, která se otřásla a nabyla na velikosti, načež jí na spodní straně listů vyrašilo několik chlupů.

„Pořád to děláš špatně,” řekl Harry. Severus se zamračil a znovu zabodl hůlku do zmutované květiny. Trochu se stáhla. „Neděs ji,” napomenul ho Harry vesele. „Kde máš učebnici? Je tam napsáno, co si myslet, když tvoříš přeměnu odlišných částí.”

„Moje učebnice,” začal Severus stále s pohledem upřeným na rostlinu, a pak se odmlčel. „Není celá. Chybí jí stránky.”

„Ach,” hlesl Harry. Otázka - proč jsi mě nepožádal o půjčení té mojí? - zajiskřila a pak se vytratila. Harry věděl proč. Při pohledu na divoký profil orámovaný světlem ohně věděl proč. „Počkej, podívám se do té mé,” navrhl. „Nepamatuju si, co přesně se tam píše.”

Vstal, aby se vyhnul lezení po nepohodlné kamenné podlaze, a sáhl do tašky s učebnicemi. Vylovil svou učebnici přeměňování a chvíli se zdržel, aby v tašce zakryl šedě zbarvenou knihu.

„Tady,” řekl a otevřel učebnici. „Mělo by to být -”

Zmlkl.

„To je divné,” zamumlal poté při pohledu na stránku. „Vypadá to, že moje knížka… vybledla.” Normálně ostře černý inkoust byl teď jen šedý. Otočil první list a vytřeštil oči. Pamatoval si, že tu byl titul (Pokročilé přeměňování, Dr. Chang Jing) vytištěný tučným písmem, ale teď stěží viděl jeho obrysy.

Severus mu nakoukl přes rameno a Harry zalitý horkem polkl. „Co se stalo?” zeptal se Severus.

„Jako kdyby z ní vyprchal všechen inkoust,” odpověděl Harry s očima upřenýma na nyní téměř prázdnou první stránku.

Severus si přitáhl knihu blíž k sobě. „Může být několik vysvětlení,” spustil bryskně a listoval stránkami. Harry sledoval, že jak se blížil ke konci, inkoust postupně tmavnul a tmavnul. „Kde ta knížka byla?”

„V mojí tašce s ostatními knihami,” řekl Harry. S knihami. Ztuhl.

„Celou dobu?”

Harry přikývl a váhavě se na tašku zadíval. „Ano…”

„Nech mě, ať se podívám,” požádal ho Severus, a než stihl Harry cokoliv udělat, postavil se a cílevědomě vykročil k místu, kde taška ležela. Harry sledoval, jak sáhl dovnitř - a zamrzl. Našel to, pomyslel si a už se jen díval, jak Severus opatrně vytáhl břidlicově zbarvenou knihu. Klid, říkal si, zatímco Severus zkoumal přebal a prstem přejížděl po látkové vazbě. Není to tak, že by ta kniha v sobě něco měla…

Severus knihu otočil, aby se podíval na její hřbet a ztuhl.

„Kde jsi to vzal?” zeptal se pomalu. Harry se pokusil ten tón rozluštit, nedávné hřejivé teplo a svěží zájem byly úplně pryč. Hlas zněl zároveň opatrně a měkce i chladně a bezvýrazně.

„V knihovně Bibliotheca Caeca,” odpověděl Harry opatrně. Po krátké pauze dodal: „Proč?”

Severus zběžně prohlédl zadní stranu obálky a prázdné stránky a poté se znovu vrátil k růži ve tvaru pentagramu. „Proč sis ji půjčil?”

„Cítil jsem, že mě volá,” odpověděl Harry. „Víš, jak to kouzlo funguje.” Mlčky sledoval, jak se Severus dotkl růže na hřbetu a znovu se zeptal: „Proč?”

Severus nespustil z knihy oči a tichým, chladným odpověděl: „Divoká růže je znakem rodové linie Snapeů.”

***