Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4: Přijetí

„Vrať mi to, Jamesi!” zařval Albus Severus z plných plic a hnal se za starším chlapcem, který mu sebral dárek pro Rose a vběhl s onou pestře zabalenou krabičkou nad hlavou do kuchyně.

„Jamesi Siriusi Pottere,” napomenula ho Ginny přísně. Rychle podala Hermioně misku s polevou, kterou nabíraly do cukrářského sáčku, a otočila se, aby se vypořádala se svými syny. „Vrať to svému bratrovi a chovej se slušně. Jsi host, ne chuligán.”

Starší z chlapců vrátil dárek, omluvil se matce, a jakmile se k nim otočila zády, praštil bratra zezadu do hlavy. Naneštěstí pro něj si toho všiml jeho otec a přísným pohledem mu dal najevo, že po návratu domů ho čeká vážný rozhovor. Potom Harry odvedl oba chlapce do obývacího pokoje, aby si zahráli Řachavého Petra, protože doufal, že je to zabaví, dokud nebude dort hotový. A pokud ne, Hermiona si řekla, že v místnosti se nachází dostatek Weasleyových, kteří je zaměstnají. Ginny se také omluvila, když pro ni do pokoje stydlivě došla Lily se slovy, že ji potřebuje babička.

Hermiona se spokojeně usmála. Domek byl až po střechu zaplněný členy rodiny a přáteli, kteří se dělili o prostor se stovkami barevných balónků a fáborků. Po místnostech se rozléhal smích a halas hrajících si dětí a Hermiona z toho byla obrovsky nadšená, i když se snažila dozdobit dort. Oslavenkyně momentálně docela trpělivě čekala u jídelního stolu, usazená na kolenou svého otce, kterému ukazovala dopis, který jí ráno dorazil soví poštou z Bradavic.

Ron vypadal náležitě ohromený a pyšný na svou dceru a každému, kdo poslouchal, vykládal, že si je jistý, že jeho Rose bude jednou primuska… a navíc nebelvírka. Lenka dodala, že vzhledem k Roseině inteligenci na ni možná čeká Havraspár.

Rose souhlasila: „Nebelvír má docela bouřlivou pověst, tati. Havraspár je možná prospěšnější pro studium.”

„Jestli budeš dál používat slova jako ‘prospěšnější’, určitě z tebe bude havraspárka!” zasténal Ron.

Celým domem se rozlehl Xenofiliusův bouřlivý smích: „Na Havraspáru není nic špatného, pane Weasley. Vždyť já sám jsem vyšel z této pracovité koleje a podívejte, kým jsem se stal!”

Ron vrhl vyděšený pohled na svou ženu, ale Eleanor se jen zasmála a řekla Rose, že nezáleží na tom, do jaké koleje bude zařazena. Ron samozřejmě vehementně protestoval a prohlašoval, že jeho dcera bude v Nebelvíru a hotovo.

Hermiona zaslechla ten rozhovor až do kuchyně a obrátila oči v sloup, zatímco Severus, který seděl na stoličce proti ní a sledoval, jak jeho žena zápasí se zdobícím sáčkem růžové polevy, se jen ušklíbl.

„Proč to nefunguje?” zafuněla podrážděně Hermiona.

Severus vstal, stoupl si za ni a objal ji kolem pasu. Pak položil dlaně na její ruce, nasměroval je ke špičce sáčku a následně jemně stiskl. Několika pohyby zápěstí rychle vytvořil jemnou cukrovou růžičku. Poté jeho ruce zanechaly zdobení a spočinuly na Hermioniných bocích. „Vždycky můžeš použít magii, víš,” navrhl a jeho hluboký hlas jí zarezonoval v uchu.

Zachvěla se a mírně se k němu naklonila. Po noci, kdy za ním přišla pro útěchu, se zdálo, že u nich obou něco zapadlo na své místo. Severus více chápal dichotomii jejích myšlenek a trpělivě jí poskytoval čas, který tak zoufale potřebovala. Hermiona, vyzbrojená vědomím o jeho porozumění a osvobozená od očekávání - od jeho stejně jako od svých - se cítila pohodlněji a byla se svým „novým” životem spokojenější. Posledních pár týdnů trávili se Severusem docela hodně času pohromadě, povídali si a sdíleli společné zážitky, což vedlo k několika záchvatům dosti nestydatého flirtování, takže se cítila docela silná v kramflecích.

„Nehraješ fér. A já jsem chtěla udělat dort pro Rose po mudlovsku. Je to osobnější.”

„Jsi čarodějka, Hermiono,” prohlásil Severus, a než se vrátil na své místo, přejel jí dlaněmi po bocích. „Použití magie je stejně osobní jako cokoliv jiného, co děláš.”

Povzdechla si. „Asi máš pravdu.” Švihnutím a mávnutím dokončila na dortu jedenáct dokonale vytvarovaných růžiček. „A je to.” Zatleskala a šťastně se na Severuse usmála. „Jsme připraveni. Mohl bys prosím všechny svolat do jídelny? Já vezmu dort.”

Zasmál se, což byl zvuk, který rychle začínal patřit k jejím oblíbeným, a řekl: „Věřím, že jsi stejně vzrušená jako Rose.”

Hermiona ho plácla po rameni, když ji míjel. „Dcerám není jedenáct každý den. Je to významná událost.”

Severus se zastavil a sklonil se, aby ji políbil na tvář. „To je.”

Nakrátko si hleděli do očí a Hermiona pocítila závan nepopiratelné přitažlivosti. Usmála se, skoro stydlivě, a pak začala přidávat na dort svíčky. Severus mezitím odešel shromáždit hosty.

Brzy se všichni natěsnali do jídelny, kde v čele stolu seděla Rose a po tváři se jí rozléval široký úsměv. Severus mrkl do kuchyně a Hermiona mu pokynula.

„Věnujte mi, prosím, pozornost,” dožadoval se místo zdvořilostní otázky. „Dnes má tato mladá slečna Weasleyová jedenácté narozeniny.” Jeho oznámení nepřineslo žádnou reakci a tak si podrážděně povzdechl. „No? Zpívejte!”

Hermiona se jeho náhlému rozkazu zasmála, protože věděla, jak nenávidí být středem pozornosti; to u něj vždycky vedlo k mrzutosti. Hosté si to očividně také uvědomovali, protože se jen pousmáli a začali zpívat, zatímco Hermiona přinesla dort s jedenácti zapálenými svíčkami a položila ho před Rose.

„Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, milá Rosie, hodně štěstí, zdraví!”

Dívenka zavřela oči a během pomyšlení na přání jí tvářičku osvětlily drobné mihotavé plamínky. Hermiona se s úsměvem opřela o zeď a sledovala, jak Rose sfoukla svíčky. Čekala, že jí ta situace bude připadat obtížná, že jí připomene narozeniny ztracené kdesi v hlubinách její hlavy. Ale místo toho si při sledování toho, jak její rodiče pomáhají Rose krájet a rozdávat narozeninový dort a Hugo s ostatními dětmi to vzrušeně pozorují, uvědomila, jaké má štěstí, že je v tak výjimečný den obklopena svými milovanými.

Vyhledala pohledem Severuse, který si povídal s Xenofiliusem, a dokázala myslet jen na to, jak úžasný má život.

Severus otočil hlavu, setkal se s jejíma očima a rty se mu zvedly do slabého úsměvu.

Ano, byla opravdu šťastná čarodějka.

S touto myšlenkou přišlo poznání, že i když si možná nepamatuje všechno ze své minulosti, opravdu miluje tuhle přítomnost. Byla ve svém životě šťastná, doopravdy šťastná. Ona a všichni z její rodiny byli zdraví, měla práci, která pro ni byla výzvou, rodiče, kteří ji vždy podporovali, skutečné přátele, kteří ji měli rádi, dvě úžasné děti… a manžela, který ji zbožňoval.

Možná bylo na čase odsunout minulost tam, kam patřila, a žít tady, v přítomnosti.

Protože nade vši pochybnost věděla, že neexistuje jiný čas nebo místo, kde by byla raději.

***

Hosté odešli docela brzy a zbývalo jen uklidit. Protože Hermiona nesla na bedrech hlavní nápor příprav, Severus ji vystrnadil nahoru, aby se naložila do vany, než se on postará o nepořádek, který zůstal po oslavě.

Během relaxace ve vaně vzpomínala na prozření, které ten den zažila, a pochopila, co chce teď udělat. Poprvé po dlouhé době se její myšlenky a srdce nacházely v harmonii. Zaplavil ji hluboký mír, který rozpustil veškeré napětí a starosti posledních měsíců. Téměř hodinu si libovala ve voňavé lázni a občas ji přihřála kouzlem. Teprve když se jí prsty na rukou a nohou scvrkly jako sušené švestky, opustila vanu.

Oblékla si teplou noční košili a svůj oblíbený župan, vzala potřebné věci a vrátila se dolů. Když procházela jídelnou, zahlédla Severuse u sporáku a na pultě už čekala připravená konvice. S úsměvem pokračovala do obývacího pokoje, kde se uvelebila na pohovce a čekala.

Uplynulo jen pár minut, než vešel do pokoje se dvěma hrnky čaje v ruce. „Měl jsem dojem, že jsem tě slyšel přijít dolů,” řekl. „Mohla ses ke mně připojit v -” Náhle zmlkl, protože si všiml věcí na jejím klíně.

Hermiona k němu vzhlédla a usmála se. „Myslím, že je na čase dát minulost spát, ne?” Přejela rukou po obalu alba ležícího navrchu a dodala: „Prosím, posaď se, Severusi. Uděláme to spolu, dobře?”

Místo toho, aby se posadil, zavrtěl hlavou, otočil se na patě a vrátil se do kuchyně. Hermioně se sevřelo srdce zklamáním. Čekala příliš dlouho?

Právě když se chystala propadnout naprosté panice, vrátil se se dvěma skleničkami vína. „Věřím, že než skončíme, budeme to oba potřebovat,” nadhodil, podal jí sklenici s tmavě rudou tekutinou a posadil se vedle ní na pohovku.

Usmála se, ulevilo se jí. „Díky.”

Poté s hlubokým nádechem otevřela první fotoalbum.

***

„Byla jsi nádherná nevěsta,” poznamenal Severus, když si prohlíželi fotky ze své svatby.

„Ty šaty jsou krásné,” odpověděla Hermiona. Jednoduché slonovinově zbarvené hedvábné šaty, které měla na sobě, přesně odpovídaly stylu, jaký ráda nosila; základní střih, jen lehce projmutý v pase a pak splývající dolů, až zakrýval nohy. Linii rovně střiženého živůtku opticky prodlužovaly pruhy látky ovinující jí nadloktí, přičemž ramena zůstala odhalená. Vlasy měla ponechané rozpuštěné a zjevně polité Rychlopomádou, která jejich přirozený huňatý vzhled uhladila do hladkých vln.

„Šaty byly docela hezké, ale mluvil jsem o ženě, která je měla na sobě.” Severus usrkl vína a otočil na další stránku. „Nemůžu uvěřit, jak moc děti za poslední tři roky vyrostly,” podotkl se smíchem, když se díval na Huga a Rose, honící se po zahradě. Hostina se konala tady v domku.

Hermiona skrčila nohy pod sebe a opřela se mu o rameno. „To mají děti tendenci dělat. Přísahám, že mi připadá, že vyrostou pokaždé, když zavřeš oči.”

„To tedy ano. Jako by to bylo teprve včera, co mě Rose informovala, že nutně potřebuju malou holčičku a že si je jistá, že její otec bude ochotný se o ni se mnou podělit.”

Hermiona se zasmála a honem srovnala sklenici s vínem, která se nebezpečně naklonila. „Můžu si jen představovat, jak se Ron ohledně toho cítil.”

Severus se ušklíbl. „Rose se neptala - jen mu připomněla, že jí říkal, jak je důležité se dělit, a že protože on má malou holčičku a já ne, je to jen správné a spravedlivé.”

„No, možná má Ron nakonec pravdu - to zní spíš jako od nebelvíra, ne?”

Upil vína a mávl nad jejím komentářem rukou. Vrátila pozornost k fotkám.

Otočila stránku a usmála se na culícího se Xenofiliuse. Měl na sobě tmavě šedý společenský hábit a bílé vlasy mu stály na hlavě jako chomáče bavlny. „Tvůj svědek?” zeptala se.

Severus přikývl a pobaveně mu zacukaly rty, když Xenofilius zahlédl zahradního trpaslíka a začal na něj vzrušeně ukazovat. „Je můj nejstarší a nejdražší přítel.”

Hermiona znala Lenku a jejího otce velmi dobře, a přestože byla v posledních několika měsících svědkem blízkého přátelství mezi Severusem a Xenofiliusem, stále ji tento koncept přitahoval; vypadalo to tak nepravděpodobně. „A Englantine?”

Znovu se krátce napil vína, ale toho, jak pevně stiskl stopku sklenice, si všimla jen proto, že se na to zaměřila. „Byla to nejnesobečtější stvoření, jaké jsem kdy poznal, ztělesnění své koleje: loajální, pracovitá, nápaditá.”

„Chybí ti,” shrnula Hermiona, protože v tónu jeho hlasu slyšela přetrvávající nádech tesknosti. Nedokázala si představit, že by ztratila Harryho nebo Rona, bylo by to jako ztratit ruku nebo nohu. Přemožená touhou nabídnout mu trochu útěchy se natáhla a uchopila ho za ruku. Pomalu uvolnil sevření a ona propletla jejich prsty.

Povzdechl si a malá vráska mezi jeho obočím se ještě víc prohloubila. „Chybí.”

„Podle toho, co mi řekla Lenka, jste všichni byli velmi blízcí přátelé,” nadhodila v naději, že ho povzbudí, aby jí pověděl něco dalšího. Po měsících chození kolem horké kaše najednou zjistila, že toho o něm chce vědět co nejvíc.

„Byli.”

Zadívala se na fotografii na krbové římse, na tu s Láskorádovými a Severusem, kterou poprvé uviděla v Lenčině obývacím pokoji. „Byli tu pro tebe během velmi temných časů. Proto se nikdy nepřipojili k Řádu, i když podporovali stranu světla?”

Těžce polkl a pak přikývl, čelist zaťatou ve snaze potlačit emoce, které její jednoduchá otázka vyvolala. „Jsi vnímavá,” hlesl tiše. „Byli, jak Englantine často říkávala, moje ‘měkké místo k dopadu’.”

Hermiona mu přejela palcem po hřbetě ruky. „Jsem ráda, že jsi to místo měl.”

„Já taky.”

***

„A co Lily?” zeptala se pomalu. Nevěděla, jak na takovou otázku zareaguje. Severus o Harryho matce nikdy nemluvil, ale Hermiona na ni byla velmi zvědavá.

Po dlouhém doušku vína řekl: „Co s ní?”

„Harry nikdy neřekl, co se stalo, ale něco málo vím. Pohádali jste se. Pro vaše přátelství to bylo osudné - to je vše.”

„To bylo.”

Ať to stojí, co to stojí, pomyslela si Hermiona. „Harry řekl… řekl, že jsi do ní byl zamilovaný.”

„Ano, myslel jsem si, že jsem.”

Hermiona se kousala do rtu a přemýšlela, jestli položit další otázku. Její zvědavost ale byla příliš silná, takže ji nedokázala ignorovat. „Co se stalo?”

Sval na Severusově čelisti pulzoval a celé tělo mu ztuhlo. Pak se opatrně uvolnil. „Radši bych neprobíral podrobnosti. Nicméně to byla moje chyba, můj přehmat… a přestože jsem ze sebe udělal hlupáka, když jsem se snažil omluvit, nikdy mi neodpustila. Xenofilius a Englantine se pokusili tu trhlinu opravit, ale kvůli mým neopatrným činům se rodina, kterou jsme vytvořili, nenávratně rozbila.”

Hermiona se snažila představit si, že by svým klukům neodpustila některou z těch hloupostí, které během jejich studia v Bradavicích řekli nebo udělali, ale nedokázala to. „Tak proto…” začala uvažovat, ale odmlčela se, když si uvědomila, že mluví nahlas.

Přesto jí odpověděl: „Proto jsem strávil roky odstrkováním lidí? Jak už jsem řekl před chvílí, jsi velmi vnímavá.”

***

„Víš,” zabručela po čtvrthodině téměř jednoslabičných odpovědí na její otázky, „když jsem se tehdy poprvé vrátila domů, byl jsi mnohem sdílnější.”

Domů.

To ji přimělo se zarazit. Použila to slovo v souvislosti s domkem už dřív? Nemyslela si to, ale… ano. Pasovalo k němu. Tohle byl domov. Tělem se jí rozlil příjemný pocit tepla - a nemohlo za to víno.

Myšlenky jí přetrhla Severusova odpověď. „To proto, že mi lékouzelnice doporučila, abych jednal tak otevřeně a vstřícně, jak jen to půjde. Myslela si, že by ti to mohlo… probudit paměť.”

„Aha.” Něco na tom, co řekl, Hermionu zklamalo.

„Samozřejmě, že všechny otázky, na které tak zoufale chceš znát odpověď, jsme ty a já už v minulosti probírali. Ale i tak pro mě představují… obtížná témata k hovoru.”

Bylo možné žárlit sama na sebe?

Napadlo ji, jestli přece jen nevypila příliš mnoho vína.

***

O hodinu později seděla s překříženýma nohama na pohovce proti Severusovi a veškerou pozornost upírala na svého manžela, vyprávějícího o přátelích, které měl zjevně hodně rád. Tři skleničky vína, co vypil, mu rozvázaly jazyk a uvolnily jeho zábrany… nebo ho možná dostatečně povzbudil její zájem. U něj těžko říct.

„Byli jsme divná skupina, partička ztracených existencí: excentrik, kouzelnická vědátorka, mudlorozená… a já.” Zavrtěl hlavou a přes rty mu přeběhl malý, téměř omámený úsměv. „Dokonce i teď mi připadá neuvěřitelné, že se chtěli s tak utrápeným a zasmušilým klukem kamarádit. Nevím, co na mně viděli.”

Ale Hermiona si myslela, že to možná ví. „Myslím, že každý viděl svůj vlastní odraz - inteligenci, loajalitu, statečnost.”

Ušklíbl se: „Příště přijdeš s tím, že jsem ztělesněním všech čtyř kolejí nebo s nějakým podobným blábolem. Ujišťuju tě, že jsem skrz naskrz zmijozel.”

Protočila oči. „Ale ty tyhle další vlastnosti máš. Do Zmijozelu tě přivedla jen tvoje mazaná povaha.”

„Ne,” zamumlal a nepřítomně se zahleděl na dno své skleničky s vínem. „K mému zařazení vedla temnota, ke které jsem byl přitahován.” Odmlčel se a pak se uculil. „Říkal jsem ti, že Englantine očarovala svůj výtisk Lektvárů nejmocnějších, aby plácl po zadku toho vořecha Blacka pokaždé, když mi řekl Srabus? To bylo zatraceně skvělé!”

Hermiona se rozesmála - rozhodně vypil příliš mnoho vína.

***

„Co je tohle?” zeptala se, když otočila stránku. Severus začal být zase o hodně vstřícnější a přivolal své osobní album plné fotografií z doby před jejich svatbou. Právě se dívali na obrázek, který měl šanci vidět jen málokdo: zamračený Severus Snape oblečený do pumpek z jelenice, stojící vedle stejně oděného Xenofiliuse, který byl jednoznačně u vytržení, protože vzrušeně poskakoval a ukazoval někam mimo fotku.

„Co jste to proboha dělali?”

Severus si trpně povzdechl. „Byli jsme ve Švédsku pátrat po muchlorohých chropotalech. Zřejmě toho chlapa nedokážu přesvědčit, že neexistují.”

„Myslela jsem si, že ve Švédsku se pumpky nenosí,” přemítala Hermiona.

Ušklíbl se a poznamenal: „Nenosí.”

Hermiona se rozesmála, zatímco Severus se na ni mračil s předstíraným rozhořčením.

Jakmile ji přešel záchvat smíchu, podívala se trochu pečlivěji a všimla si stříbřitých jizev na Severusově krku, které byly na fotce viditelné díky rozepnuté košili. „To je focené po válce.”

O jeden úder srdce později odpověděl: „Ano.”

Zvedla oči od fotky k němu, v hlavě kolotoč myšlenek. „Věděli to,” hlesla ohromeně. „Oni celou dobu věděli, že jsi naživu?”

Odfrkl si. „Víc než to - zachránili mi život a pak mě dostali pryč z Británie. A zachovali moje tajemství víc než deset let.”

Věděli to. Roky ji ničily noční můry o tom, čeho byla v Chroptící chýši svědkem… a trápil ji pocit viny, že ho tam nechala a nepokusila se mu pomoct. A Lenka to celou dobu věděla, ale nemohla jí od té bolesti ulevit.

„Byla jsem tam, víš. Viděla jsem tě - když jsi… když jsem si myslela, že jsi…” Odvrátila pohled a při vzpomínce na to, jak tam Severus bezmocně leží v kaluži vlastní krve, se jí oči zalily slzami. „Je mi to tak líto.”

„Já vím, Hermiono,” řekl a posunul paži tak, aby si k němu mohla přisednout blíž. „Já vím.”

***

„Co tě přimělo vrátit se do Británie?” zeptala se a usrkla si z hrnku čaje, protože Severus trval na tom, aby se ho napila, protože po víně je „poněkud plačtivá”.

Pokrčil rameny. „Byl čas. Začal jsem být z Itálie unavený - navzdory krásnému okolí - a chtěl jsem být víc s Xenofiliusem a Lenkou. Strávili jsme roky předstíráním, skrývali jsme své přátelství, když jsem se přidal ke Smrtijedům, čemuž všichni věřili a zpřetrhali se mnou vazby. Naštěstí se nikdo nevyptával a nám se podařilo scházet se u nich doma každý týden na večeři, až dokud se Pán zla nevrátil. Pak jsem opravdu přerušil všechny vazby, abych je ochránil, navzdory Xenofiliusovým námitkám. Nikdy v životě jsem neměl větší strach než tu noc, kdy jsem se doslechl, že Lenka byla během posledních měsíců války zajata - pokud by vyšlo najevo její spojení se mnou…” Odmlčel se a odkašlal si.

„V každém případě se po otevření expozice o válce v Muzeu kouzelnictví zdálo, že budu vítán a už nebude potřeba se skrývat. Jak jsem řekl, byl čas.” Znovu se odmlčel a pak se zamračil. „Toto a ti pitomci, co měli na starosti výstavu, protože umístili sekci o mé roli do středu výstavní síně… jako bych byl nějaký zatracený hrdina. Někdo je musel usměrnit.”

Hermiona mu položil dlaň na předloktí a jemně se usmála: „Ty jsi hrdina, Severusi.”

Zavrtěl hlavou. „Ne. Byl jsem špeh a moje motivace nebyla vždycky tak ušlechtilá, jak se někteří rozhodli věřit,” uzavřel s významným pohledem na ni. „Moje část měla být na výstavě umístěna v nějakém tmavém koutě, ve stínu… stejně jako já.”

„Už nejsi ve stínu,” připomněla mu Hermiona a lehce mu stiskla paži.

Podíval se na ni a věnoval jí slabý úsměv. „Ne. Teď můžu stát ve světle.”

***

Změnili pozici tak, že teď seděl Severus zády opřený o područku pohovky, jednu nohu nataženou a druhou pevně opřenou o podlahu. Hermiona byla uhnízděná mezi jeho nohama, zády se mu opírala o hruď a společně pokračovali v prohlížení fotek.

„Co říká?” zeptala se Hermiona a smála se obrázku Severuse, který houpal Rose na houpačce zavěšené na stromě v zahradě. Kdykoliv dívenka letěla dopředu nebo zpátky, tvář jí rozzářil široký úsměv.

„Ukaž,” řekl a opřel si bradu o její rameno, aby viděl, na kterou fotku ukazuje. „Aha, ano. Ten den si docela pamatuju. Bylo to brzy poté, co jsme se začali vídat. Kvílela jako bánší a dožadovala se, abych ji rozhoupal ještě výš. Ještě teď mi zvoní v uších.”

Hermiona se zasmála a obrátila stránku. Srdce se jí rozbušilo nad fotkou Severuse na té samé pohovce, na které seděli teď, s Rose a Hugem choulícím se k němu každý z jedné strany. Jejich zrzavé hlavy spočívaly na jeho hrudi a on je objímal kolem ramen, přičemž nejistě držel v ochablých prstech výtisk komiksu Beano. Všichni tři spali.

„Zbožňují tě,” řekla a přejela prstem po fotografii.

Neforemně se pousmál: „Ten pocit je vzájemný.”

***

„Jak jsme… obnovili naši známost?” zeptala se, když si uvědomila, že nemá ponětí, jak se mohli dát dohromady.

„Dost formální,” poškádlil ji Severus. „Samozřejmě přes Lenku. Byl jsem si u ní doma vyzvednout věci, které jsem jí svěřil do péče, a náhodou jsi tam byla na čaj. Tou dobou už jsi věděla, že jsem naživu a zpátky v Británii, ale do té doby se naše cesty nezkřížily. Byla jsi zvědavá, jako vždycky, a než jsem si uvědomil, co dělám, dohodli jsme se, že se příští den sejdeme na večeři, abychom v naší diskuzi pokračovali. Zbytek je, jak se říká, obvyklý příběh.”

„Aha.”

Ušklíbl se a pozvedl obočí. „Čekala jsi něco skandálnějšího?”

„No, je to docela… obyčejné,” připustila. „Asi jsem očekávala něco trochu neobvyklejšího nebo vzrušujícího - třeba výzkumný projekt.”

Zasmál se: „Takové klišé.”

Hermiona na něj s předstíraným zamračením vyplázla jazyk, a pak se usmála.

***

Doprohlédli alba a pak si prostě jen užívali společnost toho druhého. Hermiona se stále opírala zády o Severusův hrudník s hlavou usazenou pod jeho bradou. Jedna z jeho rukou spočívala na jejím břiše, druhou měl přehozenou přes opěradlo pohovky.

„Tohle mi chybělo,” zamumlal jí do ucha.

Usmála se: „Mně taky.”

„Ty si to nepamatuješ.”

„Ne,” potvrdila s potutelným úsměvem. „Ale umím si to představit.”

Přiblížil ústa k jejímu uchu a Hermiona se zachvěla, když se jí tichým, hladkým tónem zeptal: „A představuješ si to často?”

„Někdy,” odpověděla pomalu, povděčná, že nevidí, jak jí při tom přiznání zrudly tváře.

Neodpověděl, ale prsty ruky, kterou měl položenou na jejím břiše, se začaly pohybovat v malých, rozvážných kroužcích.

Snažil se ji zabít.

Po několika minutách tohoto nádherného mučení spustil proud tichých slov, jako kdyby nedokázal zabránit, aby mu ty myšlenky neunikaly ze rtů. „Vždycky jsem věřil, že prožiju osamělý život, a přijal jsem to jako svůj úděl. Když jsem se přidal ke Smrtijedům, neotevřelo to dveře romantickým vztahům. Přivést si někoho do života nebylo bezpečné, a i kdyby ano, měl jsem pocit, že si to nezasloužím. Ale i přesto jsem si zoufale přál to, co měli Xenofilius a Englantine… takový druh hlubokého spojení duší. Dokonce jsem jim to jednoho večera v opilecké sebelítosti přiznal.”

Odmlčel se a ustal i pohyb jeho prstů. Hermiona zadržela dech a dumala, jestli bude pokračovat, nebo jestli si najednou uvědomil, že odhalil víc, než zamýšlel. Pak se prsty daly znovu do pohybu a on pokračoval v mluvení.

„Nikdy jsem ani na okamžik nevěřil, že takovou lásku, takové spojení s druhým člověkem zažiju. A pak jsi přišla ty a to bylo víc, než jsem si kdy dokázal představit.” Zlomil se mu hlas a Hermiona ucítila, jak jí na zadní stranu krku dopadla teplá kapka. „Když jsi ztratila paměť -”

Hermionino vidění se rozmazalo, protože se jí oči zalily slzami. Otočila se v jeho náruči, až se k němu ocitla čelem, opřená o jeho hruď. „Teď jsem tady, Severusi. Možná si nepamatuju všechno, ale jsem tady.” A natáhla se, aby setřela důkaz té jediné slzy, která mu stekla po tváři.

Uchopil ji za ruku dřív, než ji stačila stáhnout, zavřel oči a vtiskl jí uctivý polibek do dlaně. Když otevřel oči, Hermiona zalapala po dechu, protože odhalovaly plnou míru jeho lásky a touhy po ní.

„Chybí mi tvůj dotek,” zachraptěl a přidržel si její dlaň u tváře. Jeho planoucí výraz zažehl oheň hluboko v její duši. „Nikdo se mě nikdy takhle nedotýkal… až ty.”

Slzy, krátce zastavené na řasách, jí začaly stékat po tvářích. „Tak mě nech, ať se tě dotýkám,” zašeptala a roztřesenými prsty volné ruky si pohrávala s knoflíkem na jeho košili. „Chci… chci -”

Její slova přerušilo zmučené zasténání, při kterém ji zvedl tak, že se ocitli tváří v tvář. „Ne. Nedělej to z lítosti nebo -”

Umlčela ho nikoliv prstem, ale svými rty. Šlo o dominantní polibek, ústy a jazykem se dožadovala, aby jí umožnil přístup. Když zaváhal, jemně ho kousla do spodního rtu a pronikla dovnitř, jakmile překvapením otevřel ústa. A pak se ztratila v chuti a pocitu z něj, v hladkém tanci jejich jazyků, když konečně zareagoval a začal svádět boj o kontrolu. Hluboko v ní zahořel oheň a ona se ochotně vzdala jeho plamenům.

Severus odtrhl svoje ústa od jejích, zrychleně dýchal a propaloval ji pohledem. „Hermiono, jsi si jistá?”

Důrazně přikývla a s přerývavým dechem mu začala rozepínat knoflíky košile, aby mohla rukama vklouznout pod ni. „Chci být tvoje žena. Chci být tvoje přítelkyně, tvoje milenka… a chci, abys ty byl můj. Můj manžel. Chci tě. Chci tenhle život. Prosím,” téměř zaškemrala. Celá její bytost, tělo i duše, volala, aby přijal její slova jako pravdu.

Odpověděl jí polibkem.