Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Coming off the Ropes

Kapitola 2.

Coming off the Ropes
Vložené: Lupina - 11.10. 2022 Téma: Coming off the Ropes
Lupina nám napísal:

Shodit okovy

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: http://www.fanfiction.net/s/1334485/1/Coming-off-the-Ropes

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 2. Předsudky a očekávání

 

Výlet k moři byl úžasný. Šlo jich šest – Harry, Anne, Sirius, Severus, Fletcher a – překvapivě – McGonagallová, která jim přinesla zprávy o Lupinovi a přišla Snapea informovat o nadcházející schůzi učitelů. Fletcher se stal samozřejmým společníkem. Část panství nyní využívali lidé, kteří patřili do jistého Řádu, a Fletcher byl jedním z nich. Byl i jakýmsi ochráncem. Vykouzlil obrany kolem domu a nastražil i další jiné ochranné systémy, o kterých nikomu nikdy neřekl. Harry se ho na ně mnohokrát vyptával, ale Fletcher mu vždy jen s úsměvem odpověděl: „To je tajemství.“ Jako by mluvil s malým dítětem, pomyslel si Harry a cítil se trapně.

Zpočátku se Fletcher snažil držet se z dohledu, aby nenarušil život na panství, ale Harry se u něj mnohokrát zastavil s otázkami, na které Fletcher s radostí odpovídal. Byl skvělým učitelem, jeho vysvětlení byla srozumitelná a snadno pochopitelná. Nejprve měl vůči Harrymu jisté předsudky – byl pro něho Snapeovým synem! – ale chlapcovo milé vystupování a zvědavost zmenšily jeho zábrany a asi po týdnu se s ním nakonec pustil do řeči.

Předsudky… po prvních pár dnech si Harry uvědomil, že největší boj, který bude muset svést, bude právě proti zmíněným předsudkům. Všichni k němu byli zpočátku zdrženliví, po jisté době je zarazilo Harryho chování, ale pak ho začali podezřívat… pořadí bylo vždy stejné…

„Nejsem můj otec, sakra!“ vykřikl na Fletchera při jejich druhém společném rozhovoru. „A i on se změnil, copak to nevidíte?“

A šlo také o Weasleyovy a Siriuse… Nakonec se mu sice podařilo vyvrátit některé z jejich starých dobrých předsudků, ale nebylo to lehké a občas měl pocit, že je to příliš vyčerpávající a bezvýznamné. Měl i jiné starosti, své vlastní démony, noční můry, vzpomínky a nenáviděl fakt, že si opět musel získávat jejich důvěru.

Ale po dvou týdnech strávených na panství napětí ve vzduchu trochu polevilo. Fletcher s nimi začal jíst a rozpoutalo se mezi nimi i více debat, a to nejen mezi Harrym a Blackem či Fletcherem, ale zapojoval se do nich i Snape. Panstvím se neslo i více smíchu a Anne přijala i další dospělé, zejména Blacka.

A teď šli na společný výlet. Kráčeli a povídali se ve dvojicích. Black se proměnil do své obvyklé zvířecí podoby a hrál si a honil s Anne u moře. Snape a Fletcher byly pohrouženi v zanícené debatě o obranném systému panství, který budou muset posílit během školního roku, a McGonagallová se přidala k nervóznímu Harrymu a začala se ho ptát na jeho předešlé vzdělání.

Takže opět přišly na řadu lži.

„Chodil jsem na mudlovskou školu, madame,“ odvětil na první otázku zdvořile.

„Znamená to, že jste se nenaučil nic o kouzelnické společnosti?“ zeptala se překvapeně.

„Ne, samozřejmě, že tak to není. Můj otec vždy doufal, že budu svěřen do jeho péče, takže mě učil, a celé roky mi nosil kouzelnické učebnice. Zdá se však, že nebudu moci nastoupit do šestého ročníku, protože jsem nedělal zkoušky NKÚ.“

„Och, až teď jsem si to uvědomila! Je vám šestnáct let, že?“

„Ano.“

O věku musel také lhát. Nelíbilo se mu to, ale aspoň na těch šestnáct skutečně vypadal. Bylo to příjemné pomyšlení. Nebyl žádný krasavec, ale alespoň už nevypadal jako dítě.

„Asi vás zařadíme do pátého ročníku, a pokud budete potřebovat doučování, to se dá také zařídit…“

„Ne, díky,“ usmál se Harry. „Nemyslím, že doučování bude nutné…“

„Váš otec dělá vše pro to, aby vás doučil, že?“ v očích se jí pobaveně zablesklo. „Kdysi byl jedním z nejlepších studentů…“

„Vím,“ zamumlal Harry podrážděně a doufal, že se jejich rozhovor nestočí ke Quietusovi a k tomu, jak byl nejlepším studentem.

Doufal však marně.

„A musím říct, že jeho bratr byl nejlepším studentem za posledních sto let,“ usmála se McGonagallová na naštvaného Harryho. „Takže nemyslím, že byste měl mít se studiem problémy. Snapeové byli vždy jedni z nejlepších, jak již jistě víte, a mnoho z nich chodilo do Havraspáru. Mohl tam být i váš otec. Doufám, že vás Klobouk zařadí právě tam.“

Harry si frustrovaně odfrkl. On – a v Havraspáru!

McGonagallová k jeho naprostému úžasu vůči němu či jeho otci nechovala žádné předsudky. Teď už věděl, že i přísná profesorka má svá očekávání. Sice to nebyly předsudky, ale očekávání nebyla o nic lepší. Harry byl velmi rád, že McGonagallová ani netušila, kdo byli jeho skuteční rodiče – dva Havraspárští, jeden z nich dříve zmíněnou hvězdou století… až ho otřáslo. Jeho známky nebyly až tak hrozné, ale nebyl žádný génius. Vůbec ne. V jeho případě pořekadlo ‚jaký otec, takový syn‘ jaksi nefungovalo. Nebyl nadprůměrně inteligentní – i když tomu většina kouzelnického světa určitě neuvěří – a ani mocný. V tomto se svému otci vůbec nepodobal.

První střet s Voldemortem, stejně jako Quirrellův útok, přežil jen díky oběti matky, Toma Raddlea přemohl jen s Fawkesovou pomocí, Voldemortovo znovuzrození díky jádru své hůlky a věznění díky Severusově pomoci a životnímu dluhu Červíčka. Vždy ho někdo ochránil, nebo měl prostě štěstí. Pokud by byl chytřejší, či dokonce mocnější, mohlo být všechno jinak…

„Nemyslím, že se ve studiích vyrovnám svému otci, či jeho bratrovi,“ shrnul své myšlenky. „Za svůj život jsem nikdy v ničem nevynikal. Obávám se, že vaše očekávání nenaplním.“

McGonagallová se k němu otočila a Harryho zaskočil smutek, který vyzařoval z jejího pohledu.

„Omlouvám se, pane Snape,“ povzdechla si. „Ocitl jste se v dost těžké situaci i bez mého očekávání. Ale víte, pro učitele bude těžké oprostit se od toho. Svému strýci jste velmi podobný a máte i stejné jméno…“

Harry přikývl.

„Občas si přeju, abych se byl rozhodl úplně jinak,“ přiznal chraplavým hlasem. Věděl, že Brumbál McGonagallové řekl o jeho životě, a přestože momentálně mluvil o smyšlené minulosti, jeho poznámka perfektně seděla i na jeho skutečnou situaci. I když při rozhodování neměl jinou možnost, občas toho litoval. Jako například právě teď.

McGonagallová mu položila ruku na rameno a Harry měl co dělat, aby sebou netrhl.

„Nebude to jednoduché, vím. Ale máte skvělého rádce, který vás podpoří a určitě vám s tím pomůže.“

Harry byl překvapený. Pochválila právě McGonagallová Snapea?

„Mluvíte o Se… mém otci?“ zeptal se. Když přikývla, dodal: „Jste první, kdo o něm smýšlí tak vysoko…“

McGonagallová upřela oči na moře.

„Mnozí ho soudí podle jeho vzhledu a způsobů.“

Tak jako kdysi i já, pomyslel si provinile Harry.

„Jiní ho odsuzují za jedno špatné rozhodnutí z mládí.“

Ministerstvo, bystrozorové… a on sám… souhlasil s ní Harry v duchu.

„Víte, byly to těžké časy. Ve světě propukla válka a Vy-víte-kdo oklamal mnoho kouzelníků. Mnozí z nich byli mladí muži, většinou zmijozelští, kteří byli i tak vždy považováni za špatné a temné kouzelníky. Byli však jen příliš ambiciózní.“ McGonagallová zastavila, a když to samé udělal i Harry, otočila se k němu a pohlédla na něj s vážným výrazem ve tváři. „Víte, jsem velmi ráda, že je váš otec ředitelem zmijozelské koleje. Je to dobrý muž. Jednou se špatně rozhodl, svého činu však litoval a ochotně přijal svůj trest. Nikdo ho k tomu nenutil. Rozhodl se sám. A to je cosi, co mnozí lidé nedokážou – snášet následky svých činů. Jiní si ani chybu nepřiznají zejména proto, aby se vyhnuli pocitu viny. Váš otec, naopak, byl připravený přijmout patřičný trest a vinu v sobě nosil téměř dvacet let. Je to statečný a důvěryhodný muž, ale právě pocit viny, který v sobě přechovával, ho změnil na zatrpklého a osamělého muže,“ její výraz ještě více zvážněl. „Ale teď, když jeho úděl skončil a má vás, možná dostane šanci na normální život, který si zaslouží.“

Harry se cítil ochromený a šokovaný. Učitelé se k němu nikdy takto… jako k dospělému… nechovali. A nikdy neviděl tuto stránku přísné profesorky přeměňování. Nikdy by ho ani nenapadlo, že bude mít ráda ředitele zmijozelské koleje.

„Když mi svůj příběh vyprávěl on sám, řekl jsem mu něco velmi podobného. Ale on se mnou nesouhlasil. Mám pocit, že si nikdy neodpustí,“ dodal, když se trochu vzpamatoval. „Tvrdí, že ho všichni nenávidí a že si to zaslouží. Pokouším se ho přesvědčit, že to není pravda, ale pořád se tomu brání…“

Mluvil pravdu. Harry měl pocit, že Snapeovi nebyla jejich současná situace právě nejpříjemnější. Dalo by se říci, že byl téměř šťastný a za své štěstí se cítil provinile. ‚Nezasloužím si být šťastný,‘ říkával Harrymu. ‚Jediné štěstí je, že se mě tak snadno nezbavíš, a já už tě přiměju být šťastným,‘ zněla vždy Harryho odpověď.

McGonagallové se na rtech objevil smutný úsměv.

„Zdá se, že se přes to nepřenese. Nikdy.“

„Myslím, že svou práci považoval za jakýsi zasloužený trest…“

„Inu… je jedním z nejlepších Mistrů lektvarů. Ale učí jen nerad – a popravdě řečeno, není dobrý učitel. Nemá s dětmi dost trpělivosti a nerad se opakuje…“

„Proč tedy učí? Je to trest…?“

„Ne,“ usmála se chabě McGonagallová. „Učí, protože ho o to požádal ředitel, který ho potřebuje jako ředitele Zmijozelu. Myslím však, že byla chyba poslat ho po letech učení opět špehovat. Pozice v Bradavicích ohrozila jeho místo mezi Smrtijedy. Myslím, že právě to dopomohlo k jeho odhalení, za což jsem, jak jsem již zmínila, velmi vděčná, ale mohl skončit tak jako Harry…“

Harry nevěděl, co na to říct, a tak jen mlčky stál.

„Řekl vám o něm, nebo ne?“

Harry se ošil.

„No… v podstatě o něm odmítá cokoliv říct…“

Naneštěstí se zdálo, že McGonagallová o něm mluvit chtěla.

„Byl v mé koleji,“ usmála se, jak vzpomínala. Harry se začervenal a hleděl do země.
„Vzezřením se podobal svému otci, ale kromě toho se od něj velmi lišil. Byl mnohem vážnější, citlivější, talentovanější. Jako jeho matka…“

„Talentovanější?“ zamrkal Harry nevěřícně.

„Ano,“ odpověděla McGonagallová a usmála se. „Mohl být jedním z nejlepších studentů, ale vždy se zapletl do příliš mnoha věcí najednou…“

Harry se neodvážil zvednout pohled od země. Byl přesvědčený o tom, že dokonce i jeho uši zčervenaly zahanbením.

„Ale nebyla to jeho chyba,“ pokračovala profesorka bez povšimnutí. „Vybojoval první boj přicházející války…“

„Minervo, Quiete?“ přišel za nimi Snape. Harry si úlevně vydechl. „Promiňte, že vás ruším, ale je čas jít domů.“

„Samozřejmě, Severusi,“ usmála se McGonagallová. „Stmívá se.“

„Quiete, Quiete, podívej, co jsem našla!“ přiběhla k nim nadšená Anne a natáhla k Harrymu špinavé dlaně. V nich držela několik mořských mušlí. „Nejsou nádherné?“

„Jsou velmi pěkné,“ souhlasil Harry a začervenal se, když si všiml, že je oba dospělí s úsměvem pozorují.

„Tuto dám tobě!“ holčička si neuvědomovala Harryho zahanbení a podala mu největší z mušlí. „Líbí se ti?“

Harry jen něco zamumlal.

„Dobře,“ přikývla Anne, vložila mušle do svých kapes a popadla Harryho za ruku. „Strýc Severus řekl, že už musíme jít domů.“

McGonagallová se zvědavě zahleděla na Snapea, který trochu zrudl a otočil se k odchodu. Harry se ušklíbl s pocitem zadostiučinění. Jeho dobrá nálada však netrvala dlouho. Všichni čtyři dospělí kráčeli vpředu a Harry s Anne zaostávali. Zpočátku si holčička cosi prozpěvovala, ale po chvíli zpomalila a vzdálenost mezi nimi a dospělými se začala zvětšovat.

Harry cítil, jak se mu v hrudi šíří panika. Nesnášel být pozadu. Pokusil se zrychlit, ale Anne byla příliš unavená na to, aby mu stačila.

„Vezmeš mě do náruče?“ zeptala se ho po chvíli, když úplně zastavila. „Jsem hrozně unavená…“

Harry nevěděl, co dělat. Udělalo se mu špatně.

Nemělo to nic společného s holčičkou. Byl to jeho vlastní problém. V případě nutnosti se Anne dotýkal, občas ji objal kolem ramen, ale vždy si dával pozor na to, aby se na něj nezavěsila, nebo alespoň ne na příliš dlouho.

Nedokázal se vyrovnat s dotekem, natož s objetím jiných lidí kromě Severuse. Ještě stále se učil snášet jemné dotyky, neškubat sebou při nich, nebo nekřičet na protest.

Byla to jedna z dalších připomínek jejich letního pekla.

Uvědomil si to hned v první den, když ho Anne objala a on téměř odpadl. O několik dní později ho Sirius zezadu poplácal po rameni a pozval ho na večeři, načež on vyskočil, vystrašeně vykřikl a převrhl konferenční stolek. Sirius byl jeho vystoupením konsternovaný, ale už se ho víc nedotkl. A později Fletcher…

Nyní se mu začala točit hlava a dělalo se mu špatně od žaludku.

„Nemůžu…“ zašeptal slabě.

„Prosím,“ žadonila Anne smutně. Harry znervózněl. Nechtěl, aby se rozplakala. Předstíral, že si její špatné nálady nevšiml, chytl ji za ruku a pohnul se vpřed. Anne nakonec neplakala, ale po několika minutách se zdálo, že spí za chůze. Opět zastavili. Harry se zoufale podíval na vzdalující se skupinku před nimi a věděl, že tento problém musí vyřešit sám. Bylo by zkrátka příliš divné, kdyby na ně zavolal jen proto, že nechtěl vzít Anne do náruče…

Povzdechl si a nakonec ji zdvihl. Anne se usmála, chytila Harryho kolem krku svýma špinavýma rukama a spokojeně přivřela víčka.

Harry tedy spokojený určitě nebyl. Snažil se nevšímat si rukou kolem svého krku, těla, které se tisklo na jeho jizvy i modřiny a celkové nevolnosti, kterou vnímal při jejím dotyku. Vůbec se necítil dobře. Nemluvě o tom, že po dlouhém věznění neměl dost síly na to, aby ji udržel dostatečně dlouho. Nicméně se o to pokusil.

Chtělo se mu brečet. Zvracet. Shodit holčičku na zem. Ale neudělal to. Potácel se, ale kráčel dál.

Byl to Snape, kdo si všiml, že Harry s Anne zaostali. Když se podíval kolem a uviděl Harryho, vyděsil se a přepadl ho strašný pocit provinění. Velmi dobře věděl o Harryho nové fobii z dotyku i o jeho téměř neexistující kondici, nemluvě o vzpomínkách, jak byl ponechaný sám vzadu… Beze slova se otočil na patě a utíkal ke kymácejícímu se chlapci. Ostatní z jejich malé skupinky za ním tázavě hleděli.

Než k němu Snape doběhl a vzal si spící Anne, byl Harry na pokraji nervového zhroucení.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Snape s obavami.

Harry se zhluboka nadechl a hned se cítil lépe.

„Jo,“ odvětil. „Díky.“

„Byla to moje chyba,“ zavrtěl Snape hlavou.

Harry na to jen mávl rukou.

„Co se stalo?“ chtěl vědět Black, když dorazili k ostatním.

„Quiet si na jaře zlomil nohu. Nechci, aby ji příliš zatěžoval,“ odvětil Snape normálním tónem.

Harry jen žasl nad tím, jak rychle si Snape dokázal vymyslet něco, co znělo tak přirozeně. No, po letech špehování… A tak jen Blackovi přikývl pro potvrzení této skutečnosti a skupinka se opět pohnula.

Harry si povzdechl. Na budoucnost nebyl vůbec připraven.

Totéž řekl v noci Snapeovi, když se probral z noční můry.

„Nechci jít zpět do školy. Nejsem připravený,“ polkl. Šeptem dodal: „Nevím, jestli někdy budu…“

„Budeš,“ odvětil Snape a přisedl si k němu na postel.

„Ale určitě ne už v září…“

Na to Severus neodpověděl. Myslel si totéž, ale nevěděl, zda by bylo moudré říct mu to. Harry pokračoval v tématu.

„Myslím to vážně, Severusi. Tohle nezvládnu. Prosím, vymysli něco…“

„Ale… nevím, co by bylo moudré…“ zamumlal Snape váhavě.

„Chci zůstat s tebou,“ přiznal Harry, ale vyhýbal se jeho pohledu.

„To je proti školním pravidlům. Musíš být zařazen do jedné z kolejí a bydlet tam.“

„To nedokážu, Severusi, copak to nechápeš? Ani v Nebelvíru. Co řeknou, až uvidí moje jizvy? Co řeknou, když si všimnou mých fobií? Co řeknou, až je každou noc probudím nočními můrami? A co udělám já, když tam budu ve tmě? Budu panikou křičet? Plakat? Vzlykat?“ Harry zavrtěl hlavou. „Nedokážu to. A nechci se o to ani pokusit. Buď zůstanu s tebou, nebo mě můžeš rovnou poslat ke svatému Mungovi.“ Harry se posadil a roztřásl se. „Nenávidím své zatracené slabosti!“ vykřikl zoufale. „Rád bych žil tak jako všichni ostatní, ale vždycky mi něco bude připomínat, že nejsem normální,“ dodal a po tvářích mu sklouzlo několik slz.

Snape si ho přitáhl k hrudi a s laskavě jej hladil po zádech.

„Něco vymyslíme, slibuji,“ klidnil ho. „Promluvím s Albusem, dobře?“

Harry jen přikývl a nevydal ani hlásku. Snažil se zabránit vzlykání.

„Nesnáším, že jsem tak zatraceně slabý…“ zašeptal skrz zaťaté zuby.

„Ty nejsi slabý, Harry…“

„Neříkej mi tak!“ vykřikl Harry rozčileně. „Musíme si zvyknout na mé nové jméno a ano, jsem zatraceně slabý…“ prohrál svoji vnitřní bitvu, jak vzlyky otřásaly jeho tělem.

„To, co jsme si prožili, by jiné dovedlo k šílenství na celý zbytek života. Ty jsi to přežil a zvládáš to opravdu skvěle…“

„Nenávidím se,“ Harry v rukách sevřel přikrývku tak silně, až mu zbělely klouby. „Nesnáším, že nemůžu spát, že nedokážu snést obyčejný dotek, že sebou stále trhám, když někdo zvýší hlas, že nemůžu normálně jíst, že nemám dost síly, že se všemi jizvami vypadám jako zrůda, že si neobleču normální tričko bez toho, aby je někdo viděl… a nesnáším předsudky, které musím vyvracet vždy, když potkám někoho nového, a ztratil jsem své přátele a nechci takto dál žít!“

Stočil se do klubíčka a položil si hlavu na Snapeovu hruď. Severus nic neříkal, jen ho jemně třel po zádech. Trvalo půl hodiny, než se Harry nakonec uklidnil.

„Promiň,“ zamumlal nakonec. „Ale bojím se…“

„Něco vymyslíme, věř mi…“

„Je mi zima…“

Snape ho opatrně uložil zpět na postel, vstal a otevřel okna. Teplý srpnový vzduch pronikl do pokoje. Severus se na chvíli zastavil, aby se zhluboka nadechl, když zaslechl Harryho přibližující se bosé kroky.

„Obuj si pantofle, jinak prochladneš.“

„Ano, otče,“ odvětil Harry s posměšnou poslušností. Posadil se na okenní parapet. Bez pantoflů. Podíval se Snapeovi přímo do očí. „Vím, že jsem zněl jako hloupé malé děcko, ale myslel jsem to vážně, Severusi. Nedokážu to. Ještě ne.“

„Pozítří půjdeme do Bradavic, abychom se připravili na nový školní rok. Promluvím s Brumbálem. Slibuji.“

Harry si přitáhl kolena k hrudi.

„Děkuji.“

ooOOoo

Dva Snapeové! Dobrý bože!“ nesl se Protivův hlas Velkou síní. „Pomoc! Umaštěnec si s sebou přivedl svou věrnou kopii!“ ďábelsky se zašklebil. „Jako by pro ubohé studenty nebylo dost, že Zmijozelův dědic, velký Harry Potter skonal, musí zde snášet dva Snapey!“ Strašidlo předstíralo, že omdlelo.

Harry by se byl Protivovým představením nesmírně bavil, kdyby poltergeist nemluvil o něm. A on nebyl Severusovou věrnou kopií!

Snape při pohledu na hihňající se strašidlo zastavil, překřížil si ruce na prsou a hrozivě se usmál.

„Quiete,“ mrkl na Harryho. „Chceš vidět něco zajímavého?“

Harry nadšeně přikývl. Co Protivu Lupin naposledy odehnal vystřelenou žvýkačkou, neviděl nic podobného.

Snape vytáhl svoji novou hůlku a mávl jí na Protivu.

Gelasmus,“(1) vyslovil zřetelně.

Protivův smích nečekaně nabral nové grády a stal se neovladatelným.

„Hehehehehe, Snape hehehe…“ hýkal a dusil se smíchem. „Přestaň hehehehe…“

Ale Snape tam jen stál a upřeně na něj hleděl.

„Hehehe, prosííím… hehehe.“

Harry viděl, že se strašidlo snaží ovládnout se, ale bez úspěchu.

„Kouzlo bude účinkovat následující čtyři hodiny… byl sis vědom následků,“ pronesl Snape a kývl na Harryho. „Pojďme.“

„A co s ním?“ podíval se Harry na řehtající se strašidlo. „Čím jsi ho začaroval?“

Snape se zakřenil.

„Je to jednoduché, ale proti němu velmi účinné kouzlo. Na celé hodiny zvyšuje míru a úroveň jeho smíchu… Trvanlivost kouzla závisí na předchozím stavu pobavení. Kdybys jím očaroval někoho smutného, ničeho bys tím nedosáhl. Ovlivníš jím pouze lidi, kteří se smějí, nebo jsou šťastní.“

„To se chci naučit,“ usmál se Harry od ucha k uchu.

Snape znenadání zvážněl.

„Musíš být s tímto kouzlem opatrný, Quiete. Živý člověk by se mohl udusit. Protiva, samozřejmě, nezemře. Ale nemůžeš jím očarovat kohokoliv…“

„Škoda, že jím nepůjde zabít Voldemorta.“

Slabě se usmáli.

„Musel bys čekat několik let, než bys ho přistihl šťastného nebo v záchvatu smíchu,“ přikývl po chvíli Snape a společně vykročili k hradním sklepením.

Zdálo se, že to byl den duchů. Nejprve se setkali se Sirem Nicholasem, který je přivítal pokývnutím (neptal se na nic, pravděpodobně kvůli rivalitě mezi kolejemi) a v podzemí na ně čekal Krvavý baron.

„Vítejte zpět, Severusi,“ přikývl.

„Rád vás opět vidím, Saevusi,“ pozdravil Snape. „Dovolte mi představit vám mého syna, Quietuse,“ dodal a položil ruku na Harryho rameno.

„Rád vás poznávám, pane,“ zamumlal Harry plaše.

„Saevus Malingus Noblestone,“ představil se Krvavý baron a otočil se k Snapeovi. „Jsem rád, že linie Snapeů vámi nevymře. Opravdu jsem se toho obával. Netušil jsem, že máte syna. Podobá se vašemu bratrovi, Severusi.“

„Vskutku, Saevusi,“ přitakal s mírným úklonem Mistr lektvarů. „Musel jsem jeho existenci tajit, abych ho neohrozil.“

„Neohrozil?“

„Aby se o něm nedozvěděl Pán zla,“ vysvětlil profesor.

„Slyšel jsem novinky o vaší špionáži u Pána zla pro Brumbála, Severusi.“ Duchův výraz najednou potemněl. „Velmi mě to nepotěšilo.“

„Jde o můj život a mou odpovědnost rozhodnout se správně,“ usmál se Snape na hrozivou duchovu postavu. „Zůstává jediná otázka, komu náleží vaše loajalita.“

„Moje loajalita patří Zmijozelu, to přece víte.“

„Zmijozelově koleji nebo Zmijozelovu dědici?“

„Požadujete, abych si mezi nimi vybral?“

„Pokud se nemýlím, už jste si vybral.“

Harry žasl nad Severusovým klidem a slušným vystupováním. Duch byl hrozivý a vypadal ďábelský a mocný. On by se neodvážil mluvit s ním tak jako Snape.

„Můj rod je pro mě důležitější než Zmijozelův. Ale i tak jste mě nepotěšil.“

„Zmijozelův dědic zavraždil mého bratra.“

„Vím.“

„Tehdy jsem přešel k Brumbálovi.“

Na dlouhou chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho.

„Chápu,“ odvětil nakonec duch. „Musím už jít. Ještě se setkáme, Severusi. Quietusi,“ přikývl a zmizel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Harry Snapea.

„Co?“

„To o krevních liniích a dědicích.“

„Ach, to!“ usmál se Snape. „Saevus je jeden z mých předků z matčiny strany. Moje matka byla z rodu Noblestonů.“

„Pekelný předek…“ zamumlal si Harry pod nos. „Byl to temný kouzelník, že?“

„Je i tvým předkem, Quiete. A abych odpověděl na tvou otázku – ano, samozřejmě,“ dodal Snape stále s úsměvem.

„To je důvod, proč je jeho hábit krvavý, nemám pravdu?“ Byla to jedna z otázek, které Harry toužil vyslovit od dob, kdy poprvé vstoupil do Bradavic.

„Ne,“ zavrtěl Snape hlavou. „Byl temný kouzelník a Zmijozel, tak jako téměř každý Noblestone. Ale zahynul při ochraně rodiny proti Pánovi zla těch dob.“

Harryho oči se rozšířily pochopením.

„Tak proto ti odpustil…“

„Měl rád Toma Raddlea, když tu ještě studoval,“ dodal profesor zamyšleně. „Ale to jediné, co Saevus nikdy neodpustí, je vražda jednoho z jeho potomků.“

„Co znamená jeho jméno v překladu?“ zeptal se Harry.

„Bezcitný.“

„No, sakra…“

„Dávej si pozor na jazyk, Quiete.“

„Dobře, dobře,“ pokrčil rameny Harry a následoval Snapea ke dveřím za vchodem do zmijozelské společenské místnosti.

Zastavili těsně před nimi.

„Podej mi ruku, Quiete,“ otočil se Snape k Harrymu, který zvědavě vztáhl svou pravou ruku.
Snape ho opatrně chytil za ukazováček, přiložil ho na dveře na malou bílou tečku a cosi zamumlal. „Teď můžeš vstoupit, kdykoliv budeš chtít. Přilož ukazováček na tuto tečku.“

Harry na tečku zatlačil a dveře se dokořán otevřely.

„No,“ povzdechl si ztěžka Snape, „myslím, že to tu musíme trochu změnit.“

Trvalo jim to několik hodin, ale když nakonec vše dokončili, přišel čas na večeři.

„Půjdeme jíst do Velké síně s ostatními členy sboru.“

To Harryho vyděsilo.

„To chceš říct… s ostatními učiteli?“ zeptal se nejistě.

„Přesně.“

„To je, sakra, den…“

„Ha… Quiete, musíš si zvyknout trávit čas i s jinými lidmi. A kromě toho by tam dnes večer mělo být jen málo učitelů…“

Harry se otřásl.

„Tak tedy pojďme.“

„Nezapomeň, neznáš je.“

„Já vím,“ osopil se na něj Harry hněvivě. „Nejsem blbý.“

„Quiete!“ Zdálo se, že Snapea opravdu naštval. Poprvé za dlouhé týdny. Harry sklonil hlavu.

„Promiň, Severusi,“ zamumlal. „Ale jsem dost nervózní.“

„Já také,“ usmál se muž zlehka a položil ruku Harrymu na rameno. „Ale nezapomínej, budu tam s tebou. Dobře?“

Snape se mýlil. Ve Velké síni byli všichni učitelé (samozřejmě s výjimkou profesora Binnse, který nepotřeboval jíst, a Trelawneyové, jejíž vnitřní oko ji zjevně zapomnělo informovat o zajímavých novinkách). Jinak tam byli všichni. Což znamená, že i nový profesor obrany proti černé magii.

Stála zády ke dveřím, dlouhé vlasy stažené do ohonu. Byla první, kdo je zaslechl vcházet, a první se také otočila.

Harry ztuhl.

Byla to totiž paní Figgová.

Ano, ta paní Figgová.

Snažil se vzchopit se. Předstíral, že je příliš plachý a s malým odstupem následoval Snapea.

Než došli ke Snapeovu místu, všimli si jich úplně všichni.

„Vítej, Severusi!“ přivítal ho Brumbál. „Rád vás vidím, a Quietusi, vypadáš dobře!“

Harry se nuceně usmál, ale ředitelovu poznámku o svém vzhledu nechápal. Nevypadal dobře, ani náhodou, stále byl vyhublý, bledý a s řadou problémů…

„Smím představit vašeho syna, Severusi?“ obrátil se Brumbál k Snapeovi, který přikývl.

„Samozřejmě, Albusi,“ zdvořile odvětil Severus.

Po tomhle na ně hleděli úplně všichni. Harry sebou trhl a udělal krok vpřed, přičemž drcnul do Snapea.

„Pro… promiň,“ zamumlal. Chtěl odtud odejít, nebo se alespoň schovat, nenáviděl ty pohledy plné zvědavosti a překvapení, které jako by na něj útočily. Snape položil ruku na jeho rameno a konejšivě ho stiskl. Harry zaslechl, jak kdosi překvapeně zalapal po dechu.

„Drazí kolegové, jak jste slyšeli, Severus mi dovolil představit vám svého syna. Jmenuje se Quietus Snape, je mu šestnáct let a až do tohoto léta žil s mudly. Vzhledem k tomu, co se stalo v létě, se Severus rozhodl vzít svého syna do péče a uvést ho do našeho světa, neboť Quietus je kouzelník, a to velmi mocný a talentovaný,“ usmál se na Harryho, který se začervenal. „Minerva se s ním již setkala, a protože neabsolvoval zkoušky NKÚ, které jsou v našem světě nepostradatelné, bude zařazen do pátého ročníku. A,“ odmlčel se a přeměřil si je všechny pohledem, „žádám vás, abyste mu pomohli najít jeho místo v naší komunitě. Není mu jedenáct let, takže změna na něj bude mít větší vliv než na malé děti během jejich prvních let.“

Mnozí z učitelů přikývli a jejich výrazy se ze zvědavých změnily na vstřícné. Harrymu se viditelně ulevilo. Brumbál s jeho představováním skončil a přivedl Harryho se Snapem ke stolu, kde se Harry usadil mezi Mistra lektvarů a profesora Kratiknota, který se k němu okamžitě otočil.

„Rád vás poznávám, pane Snape,“ zeširoka se na Harryho usmál. Ten ztuhl. Kratiknot byl ředitel Havraspáru, takže tento úvod mohl velmi rychle mířit ke Quietusi Snapeovi, jeho otci, a k jeho nepředstavitelnému talentu… A opět se nemýlil. „Doufám, že s vaším jménem, pane Snape,“ mrkl na něj, „se stanete členem mé koleje právě tak jako váš strýc.“

Dlouho to netrvalo.

„Víte, on…“ začal profesor Kratiknot dlouhé vyprávění o jeho otci.

Harry se ze slušnosti pokoušel zapojit do konverzace přikyvováním a občasným ‚aha…‘, ‚opravdu…‘ a ‚neuvěřitelné…‘ a zároveň pod Snapeovým pozorným pohledem něco sníst. Nebyl hladový a příběh profesora formulí ho připravil i o tu malou chuť k jídlu, se kterou do Velké síně přišel. Takže sotva cosi vložil do úst a nepřekvapilo ho, když se k němu Snape naklonil a zašeptal:

„Ohlodáváš, hm…?“

Harry se na něj nervózně podíval a zazubil se.

„… A váš otec také,“ dokončil mezitím profesor Kratiknot větu, jejíž začátek Harrymu úplně unikl. „Nemyslíte?“

„Ano, samozřejmě, ano,“ odvětil poslušně, i když vůbec netušil, na co vlastně přitakal.

„Věděl jsem to.“

Harry se natáhl pro svůj dýňový džus, ale jeho žaludek začal protestovat. Do čeho se to zase pustil? A tentokrát bude sám. Nebyl s ním žádný Ron, žádná Hermiona.

„Quiete? Myslím, že je čas jít. Byl to dlouhý den,“ slyšel, jak je Snape omluvil od stolu a odvedl od učitelů. Když se dostali na chodbu, zastavil a otočil se k němu.

„Jsi v pořádku?“

Harry pokrčil rameny.

„Tak tedy pojďme.“

Když se nakonec pohodlně usadili v křeslech před krbem, Snape vyjádřil svoje obavy.

„Musíš něco sníst. Na večeři jsi do sebe téměř nic nedostal, nemám pravdu?“

Harry neodpověděl. Překřížil si ruce na prsou a jeho pohled potemněl.

„Co říkal Kratiknot?“ zeptal se Snape po chvíli.

„To co všichni, o tvém bratrovi a o vašem nesmírném talentu a řekl, že doufá, že se dostanu do jeho koleje. Havraspár! Můj Bože!“ vykřikl Harry rozčileně. Pak sklonil hlavu: „Bylo mnohem jednodušší být synem Jamese Pottera.“

„V čem je problém, Ha… Quiete?“ zdálo se, že jeho výbuch Snapea zarazil. „Urazil tě?“

„Ne.“

„Tak ti ublížil někdo jiný?“

Nikdo mi neublížil!“ Harry vstal a otočil se ke svému pokoji. „Jdu do postele.“

„Quiete. Počkej,“ přikázal mu podrážděně Snape. „Co to s tebou, sakra, je?“

„Nic,“ odpověděl Harry, vešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.

Už se chystal spát, stočil se do klubíčka a přikryl si hlavu přikrývkou, když ucítil, jak si kdosi sedl na jeho postel.

„Nech mě na pokoji,“ zamumlal.

Snape se cítil bezmocně. Toto bylo poprvé, co po jejich společném věznění Harry odmítl jeho pomoc. A sám nedokázal přijít na to, v čem byl problém. Zíral na stočeného mladíka a uvažoval nad tím, co má dělat. Nechtěl ho však nechat samého. Povzdechl si a strhl z chlapce jeho přikrývku.

„Nech mě na pokoji,“ vykřikl Harry frustrovaně a snažil se ji zachytit.

Snape ho objal.

„Harry…“

„Nejsem děcko, o které se musíš starat,“ protestoval Harry a vymanil se z jeho objetí. „Je mi patnáct let, proboha!“

Harry se postavil ke druhé straně postele, překřížil si ruce na hrudi a zamračil se na Snapea.

„Já vím, Harry. Jen se ti snažím pomoci,“ řekl Severus, ale svým klidným hlasem nic neprozradil.

Hleděli jeden na druhého. Harry viděl Snapeovo znepokojení a jakousi… bezmoc v jeho tváři, podobnou, jako když Harryho mučili… když si na to vzpomněl, vzpomínky ho už neopustily. Harry klesl na kolena a opřel si hlavu o postel. V dalším momentě si vedle něj klekl i Snape.

„Jsi v pořádku?“

Neodvážil se chlapce dotknout.

Harry nevydal ani hlásku, pouze se k němu otočil a objal ho.

„Omlouvám se,“ zamumlal.

Snape ho přiměl posadit se na postel.

„Teď mi už řekneš, o co jde?“ zeptal se ho a usadil se vedle něj.

„Můj starý život byl jednodušší. Lidé se ke mně chovali jako k hrdinovi, nijak jinak. Ale teď… jsem tvůj syn… mnozí jsou vůči mně zaujatí… a jiní na mě hledí s očekáváním. Kratiknot a ostatní profesoři čekají, že budu stejně dobrý a talentovaný jako ty s… mým otcem. Brumbál očekává, že budu mocný jako on… Quietus.“ Harry zvedl pohled a podíval mu do očí. „Ale já nejsem chytrý a už vůbec ne mocný. Jsem jen… obyčejný kluk. Nic zvláštního.“

Snape se usmál.

„Ty nejsi obyčejný kluk, Quietusi.“

„Ale…“

„Ale jsi stejně drzý jako předtím. Teď mluvím . Nepřerušuj mě!“

Snape si překřížil ruce na hrudi a vážně se na něj zahleděl. Trochu sklonil hlavu a jeho mastné černé vlasy mu orámovaly tvář. Nyní se natolik podobal nechvalně známému profesorovi lektvarů, kterého Harry znal z hodin, že nedokázal zabránit širokému úsměvu.

„Možná nejsi tak chytrý, jak to od tebe lidé očekávají. Možná nejsi ani tak mocný, jak Brumbál doufá. Ale nejsi pouze obyčejný kluk.“

„Proč?“

„Byl jsi to ty, kdo mi pomohl znovu žít,“ Snapeův úsměv se ještě roztáhl, když si všiml Harryho překvapeného pohledu. „A nemyslím, že by se to bylo podařilo komukoliv jinému.“

V Harryho očích se rozsvítily jiskřičky a v dalším momentě skočil na Snapea, shodil ho na postel a rukama na ramenou ho k ní přitiskl.

„Slovíčkaření, profesore,“ ďábelsky se na něj zašklebil. „Za posledních deset let jsi byl celkem živý, pokud se dobře pamatuji.“

„Žít a existovat jsou dvě zcela odlišné věci…“

„Och… Zníš tak vážně… myslím, že někdo, kdo může studentům udělovat tresty a strhávat body je vskutku naprosto naživu.“

„Co ode mě chceš?“

„Důkaz.“

„Čeho?“

„Toho že žiješ. A ne pouze toho, že existuješ.“

„Co tím chceš říct?“

„Netrap studenty. Nestrhávej jim body. Nemrač se. Nezahlížej. Usmívej se. Buď milý. Pomáhej.“

CO???“ mohutný výkřik protnul ticho v místnosti. „JÁ? USMÍVAT? BÝT MILÝ? POMÁHAT? A co má reputace?“

Harry pokrčil rameny.

„Na té mi nezáleží.“

„Ale mně ano. To mě raději rovnou zabij!“

„S radostí…“

Oba vyprskli smíchem. Když se uklidnili, Harry se na Snapea usmál.

„Děkuji.“

„Nemáš za co.“

 


(1) gelasmus (angl.) – hysterický smích (med.)

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 2. Od: Aeidaill - 03.03. 2023
Děkuji za překlad. Dokážete si představit něco víc znepokojujícího, než profesor Snape, který se na hodinách lektvarů usmívá a chválí malé nebelvíry? Nebo dokonce vtipkuje?

Re: Kapitola 2. Od: Yuki - 11.10. 2022
Nemají to jednoduché, ale myslím, že (Harry) Quietus to má ještě těžší. De facto se nic nezměnilo. Předtím ho měli všichni za hrdinu, teď od něj opět očekávají velké věci a to díky shodě jmen a rodu, do kterého patří. Možná jsem čekala od Kratiknota více empatie, přece jenom, vyhrknout na teenagera jeho očekávání, protože všichni v rodině byli takoví a makoví... Šílela bych stejně a obávám se, že bych si neodpustila nějakou nepříjemnou poznámku, než abych byla pokorná jako Quietus. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál a držím oběma palce. Představa Severuse, který při lektvarech bude milý, pomáhat a usmívat se :D chtělo by to fotku vyděšených studentů xD Děkuju!
Re: Kapitola 2. Od: Lupina - 12.10. 2022
Quietus se potýká opět s předsudky, ale nejhorší budou ty Ronovy. Má ale Severuse, ke kterému se může obrátit pro útěchu. Rozhodně ho čekají perné chvíle a osobně myslím, že tento školní rok mu měli dopřát domácí výuku. Měl málo času na vzpamatování. Ale jsme na začátku a čeká ho ještě hodně událostí. Děkuji za komentář, Yuki. PS: Severus své studenty jednou opravdu vyděsí :D

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )13.11. 2022Kapitola 20.
enahma: ( Lupina )10.11. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )08.11. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )06.11. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )04.11. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )03.11. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )31.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )30.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )29.10. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )28.10. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.10. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )25.10. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )21.10. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )20.10. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )18.10. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )17.10. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )14.10. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )13.10. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )11.10. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )10.10. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )09.10. 2022Úvod