Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Coming off the Ropes

Kapitola 1.

Coming off the Ropes
Vložené: Lupina - 10.10. 2022 Téma: Coming off the Ropes
Lupina nám napísal:

Shodit okovy

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: http://www.fanfiction.net/s/1334485/1/Coming-off-the-Ropes

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

28. 9. 2012

Autorka píše (PP: Jde o poznámku u kapitoly 12):

Pár poznámek, prosím, čtěte!

Vím, že obvykle nečtete PA, ale je to důležité!

Dostala jsem nějaké ohlasy a maily, ve kterých se mi čtenáři pokusili navrhnout řešení záležitostí z pohledu knihy 5 (Harry Potter a Fénixův řád).

Takže. V mém příběhu je prostředí TOTÁLNĚ jiné, takže má fiction se stala EXTRÉMNĚ AU!

Rozdíly jsou:

1. Snape měl bratra, který byl světlý kouzelník. (Kniha 5 nezmiňuje nikoho dalšího z rodiny Snapeů.)

2. Jeho rodiče se nehádali. (Byli čistokrevní a vznešení kouzelníci, kteří na své děti shlíželi spatra, ale bez skutečné nenávisti.)

3. Snape NEBYL týrán Jamesem Potterem žádným vysoce ohavným a šokujícím způsobem. V jistém smyslu můj Snape Jamese Pottera respektuje. Jeho zášť k němu a Blackovi vycházela z jejich rošťáren prováděných Quietusovi. Ale James se Quietusovi omluvil.

4. V mém příběhu měl Black sestru – dvojče, která byla Snapeovou láskou, ale zemřela Voldemortovou rukou. (V knize měl Black mladšího bratra Smrtijeda).

5. Rodina Blacků byla SVĚTLÁ (Kniha: TEMNÁ).

6. První věštba Trelawneyové zněla jinak. V mé fic se vyjevila PŘÍMO Quietusovi a byla o Quietusovi (a vlastně TAKÉ o Harrym). V knize Brumbálovi, o Harrym (POUZE).

7. Anne, paní Figgová (na místo toho odporná čarodějka) a Fletcher byli jiné osoby.

8. Nottovic chlapec v knize hraje malou roli a jmenuje se Theodore. Zde, v mé fic, to je Ares.

9. Bystrozorové v mém příběhu nejsou tak dobří.

10. A tak vůbec.


Nicméně myslím, že pár věcí z knihy 5 použiji, a to zejména ty, které se nevztahují k hlavní linii děje (např. způsob a myšlenka NKÚ, popis ministerstva a obraz Brumbálova chování). Má dějová linie je zcela jiná, avšak – jak jsem bohužel zjistila – budou v ní podobné důsledky, ačkoli neřeknu jaké. Příběh už mám rozmyšlený, a dokonce i další (který bude, myslím, poslední), a pak půjdu dál a snad budu pokračovat ve svém vlastním příběhu.
Tak, to jsou mé plány. Omlouvám se za tak dlouhý a nudný úvod. Považovala jsem za nutné ho tu napsat.
A díky za všechny recenze a zvláštní dík patří všem, kteří neopustí můj příběh po knize 5.
Doufám, že se vám bude líbit.

 

PP: Quietus = zúčtování.

Be quiet = mlčet

Harryho matka Lily byla z Havraspáru.

 

 

Kapitola 1. Zpátky do života

 

Harry právě seděl na pohovce a držel v rukou knihu lektvarů. Hleděl ven otevřeným oknem (pohovku tak otočili hned poté, co před pár dny začal studovat v obývacím pokoji), pohodlně se opřel a užíval si života. Občas si vzal kousek ovoce ze stolu vedle pohovky, jedl jej pomaličku a vychutnával si ho, jako by to bylo poprvé v životě… Vlastně všechno v jeho životě mu připadalo jako nové.

Jeho vzhled, jméno, minulost, vztahy, možná dokonce i budoucnost…

Jeho vzhled… Byl mnohem vyšší než před deseti dny, v ten osudový večer, kdy ho Severus vrátil do rodiny Snapeů. Stále měl uhlově černé vlasy, ale místo toho, aby byly nezvladatelné a rozčepýřené, byly jemné a krátké (sestřih byl skutečně nemoderní, ale aspoň zakrýval čelo). Oči měl zelené, ale tím podoba mezi starým a novým já končila. Tělesné znaky (byl štíhlý, vysoký a kostnatý s docela bledou pokožkou) zdědil po svém otci, některé rysy také – vysoké lícní kosti a obočí. Ale jinak byl podobný matce a ostatním příbuzným, které znal z fotek. Bylo trochu šokující, když vyšlo najevo, že typický rodinný znak Snapeů – pokožku, výšku a kostnatost – nezdědil po dědečkovi, ale po babičce z Noblestonovy rodiny. Z nejstarší vznešené čistokrevné kouzelnické rodiny v Anglii. Když Harry uviděl fotku babičky, zjistil, že nejde přehlédnout podobnost mezi ním a jí. Nuže, jeho babička nebyla žádná kráska, vůbec ne! – výše zmíněné rysy dívce, či ženě, neslušely. Ani chlapci, či muži, pomyslel si Harry, ale krása a světlé vlasy nebyly pro muže tak důležité jako pro ženy… Nicméně když se poprvé na sebe podíval do zrcadla, málem odpadnul.

„Vypadám jako ty,“ stěžoval si Snapeovi, který se na něj ironicky šklebil.

„Řekl bych, že jsi podobný babičce.“

Bylo to strašné. Vypadal jako stará zlá žena. Ale on nebyl starý, zlý, nebo žena. Takže svůj vzhled z hloubi duše nenáviděl.

Popravdě se Harry ve skutečnosti tak úplně nepodobal ani své babičce, ani Snapeovi.

Jeho jméno, minulost a vztahy… teď se jmenoval Quietus Snape jako jeho otec a podle příběhu, který vymyslel sám Brumbál, ho vychovala mudlovská rodina, rodiče jeho mudlovské matky. Více nikomu nemohl říct, protože by je to v těchto časech mohlo ohrozit. Naštěstí. Harry měl pocit, že těch ostatních informací, které si o svém novém životě musel pamatovat, bylo víc než dost.

A zlatým hřebem byl Severus, jeho strýc, který se vydával za jeho otce. Od momentu, kdy vyšli z Bradavic, se museli chovat jako otec a syn, protože na Snape Manor bydlel Sirius Black a čekal, až se uzdraví jeho přítel.

To byl v to ráno další šok (Harry to nazval zrcadlové ráno). Fakt, že bude bydlet ve stejném domě jako Sirius a nebude mu moci říct pravdu. Brumbál mu vysvětlil, že o jeho pravé identitě nesmí Sirius nic tušit, protože pokud by se ministerstvo rozhodlo akceptovat Severusovu výpověď o jeho nevině, Sirius by musel vypovídat pod vlivem veritaséra. A to by mohlo být pro Harryho nebezpečné…

Nemluvě o šoku, který mu způsobilo zjištění, že Snape s Blackem zakopali válečnou sekeru a usmířili se. Snape se to teď, když zjistil, že je Harry živý, snažil odvolat, ale to už naštěstí nešlo.

Takto měl Harry příležitost žít s oběma, za což byl velmi vděčný. Ve skutečnosti ani jednoho z nich neznal. Se Snapem si byl díky jejich společnému věznění bližší, ale Sirius mu připadal jako cizinec. Od incidentu v Chroptící chýši neměli mnoho příležitostí strávit spolu dost času a dopisy jim nedaly šanci více se sblížit. Takže když Harry slyšel, že bude se Siriusem bydlet až do prvního září, potěšilo ho to a nemohl se dočkat dnů, které společně stráví na Snape Manor. Sirius však nebyl příliš hovorný ani přátelský. Hodiny pouze posedával v tomtéž křesle, zíral do neznáma a z jeho transu ho nedokázala vytrhnout ani malá Anne.
Harry se o to pokusil mnohokrát. Zdálo se, že si jejich snahy Sirius všiml, ale ani tak se nezapojil do každodenního života na Snape Manor. Každého slušně pozdravil, zúčastnil se jídel, ale sotva řekl, nebo udělal něco jiného. To Harryho ranilo natolik, že se občas pokoušel Snapea přesvědčit, aby Blackovi jejich tajemství prozradili. Severus však Harryho návrhy vždy zavrhl a měl pravdu. Harry si toho byl vědom, ale bylo příliš těžké vidět bolest, kterou toto rozhodnutí každý den způsobovalo…

Annino probuzení ho přimělo změnit polohu. Holčička právě procitala z odpoledního spánku. Nerada spávala sama ve tmě (koneckonců zažila něco podobného jako Harry se Snapem), Sirius si však jejího přání, aby s ní zůstal, nevšímal. Takže když Anne zjistila, že Harry vždy odpoledne studuje v obýváku, přidala se k němu. Když se tam s dekou v ruce ukázala poprvé a zeptala se, jestli s ním může zůstat, cítil se Harry trapně. Bylo mu přece patnáct let a nebyl zvyklý na holčičí společnost a už vůbec ne na společnost sedmiletého děvčátka. Přesto přikývl a později, když mu Snape řekl, co si prožila, okamžitě změnil názor a snažil se jí co nejvíc pomoci.

„Dobré odpoledne, Anne,“ usmál se. Zívla a narovnala se.

„Ahoj, Quiete,“ zamumlala roztřeseným hlasem a opětovala jeho úsměv.

Quiet. Takto ho nazýval Severus a holčička se to rychle naučila. Když Harry poprvé tuto přezdívku slyšel, vehementně proti ní protestoval.

„Quiete, ztichněte, ble…“ zamumlal nešťastně. Ale okamžitě si všiml, že to byla chyba. Snape se při Harryho slovech zatvářil ublíženě, jako by ho jeho slova ranila.

„Vždycky jsem tak říkal svému bratrovi,“ řekl podivně slabým hlasem a Harry svých předchozích slov litoval. Když ho Snape později oslovil Quietusi, opravil ho a od té doby mu už neřekl jinak než Quiete.

Harry Snapea nechtěl nikdy ranit. Trávili spolu mnoho času a vážně se snažili zvyknout si na své nové role. A jelikož ho Severus oslovoval Quiete, on ho na oplátku oslovoval otče, občas i v soukromí.

„Abych si na to zvykl,“ vysvětlil překvapenému Severusovi.

Tuto hru si užívali naplno.

„Už ses naučil ten lektvar, Quiete?“ zeptala se Anne. „Strýc Severus řekl, že s ním nemůžeš jít, dokud nedokončíš úkoly, víš…“

A byli tu i strýcové. Pro Anne jimi byli Severus a Sirius. Vždy je oslovovala formálně, protože nebyla moc šťastná z toho, že měla bydlet se dvěma starými a zatrpklými muži. Chtěla zpět Lupina, ale než se ten uzdraví, řekla si, že bude mít ráda Harryho.

„Úkoly…“ zamumlal si Harry. „Jsou letní prázdniny, Anne. Ale i tak jsem je dokončil už dávno. Jen jsem tě tu nechtěl nechat samotnou.“

Její tvář se rozzářila.

„Díky,“ řekla a natáhla se pro jablko na stole. „Nenávidím samotu.“

Harry přikývl. Anne se se smrtí svých rodičů vyrovnala podivuhodně dobře, ale často ji vídal se slzami tekoucími po tvářích a s červenýma očima. Tehdy ji objal a snažil se ji utěšit. Netrvalo dlouho a otevřela se mu a vyprávěla Harrymu o svém životě a událostech posledního léta.

A tak se Harry dozvěděl, že je Anne mudla, tak jako celá její rodina, že neměla žádné sourozence, otcovi rodiče že zemřeli před jejím narozením a matčini sice žili, ale byli nemocní a většinu času trávili v nemocnici. Před tou tragickou událostí žili na předměstí velkoměsta ve velkém domě a měli psa, který v tu noc také zahynul. Anne Harrymu řekla, že měla spoustu přátel ve škole, do níž chodila, a její život byl zkrátka… nádherný. Pak se to zvrtlo. A teď bylo po všem. Jednou v noci skupina maskovaných mužů – teď, když už věděla, že to byli Smrtijedi, je tak nazývala – vtrhla do jejich domu a unesla je na to panství, kde ji o dva dny později našel a zachránil Lupin.

Jen dva dny… zpočátku se to Harrymu zdálo krátké. Dva dny… oni na podobném místě, ale v mnohem horších podmínkách, strávili patnáct dní. Ale on neztratil Severuse. Anne, na druhou stranu, zůstala sama.

Sama… toto slovo v Harrym evokovalo celou řadu nových myšlenek. Nedokázal se rozhodnout, zda byl s nynější situací spokojený nebo ne. Stále mu chyběli jeho přátelé a nejvíce asi Ronova společnost. Mohl by se s ním podělit o smutné i šťastné chvíle, které zažil – ale to bylo prostě nemožné. I kdyby se znovu spřátelili, o čemž Harry vážně pochyboval, i tak by jim nemohl nic říct, protože by musel stále předstírat, že je Quietus a ne Harry…

„Jestli jsi dokončil své úkoly, tak pojďme do zahrady!“ přerušila Anne Harryho temné myšlenky. Povzdechl si a zvedl knihu z klína. Nastala další fáze běžné každodenní rutiny s Anne – odpolední spánek s Harrym a pak nějaké hry v zahradě až do večeře. Nebyly s ní žádné problémy, ráda si hrála i sama. Jediný důvod, proč chtěla, aby s ní šel i Harry, byl její strach ze samoty. Nejprve její rodiče, pak Lupin… bála se, že ji opustí i Harry. Ten si nyní vzal svou knihu Famfrpál v průběhu věků a následoval poskakující holčičku do zahrady.

Usadil se na lavičce umístěné pod největším dubem v zahradě (nacházel se téměř uprostřed), otevřel knihu a začal přemýšlet o změnách ve svém životě – o Severusovi, o jejich vztahu, o dvou týdnech v Nightmare Manor. Měl pocit, že bude potřebovat mnohem více času, aby se přes to přenesl, než původně v první den své svobody předpokládal. Dopředu věděl, že noci budou těžké a hned ta první potvrdila ty nejhorší obavy. Doufal však, že alespoň dny proběhnou v relativním klidu. Mýlil se. Nevěděl však proč. Bylo to tím, že Sirius truchlil od první chvíle, co ho po příchodu na Snape Manor potkal? Nebo tím, že byl Snape milý a přátelský a on musel žít v úplně odlišném prostředí? Ne, nebylo špatné, že byl Snape přátelský, spíše naopak, bylo to velmi dobré a přirozené, ale i tento fakt Harrymu připomínal dny společně strávené ve Voldemortově pekle. Nemluvě o jizvách, stopách po Averyho břitvě, které pokrývaly celé jeho tělo, jeho nesmírně vyhublé a kostnaté tělo… stále nedokázal normálně jíst, vždy jen něco ohlodával, jak to nazval Severus, a čas od času ho přepadly silné křeče v břiše… Skoro všechno mu ty dny připomínalo. A budoucnost nevypadala o nic světlejší. Snažil se nemyslet na minulost ani na budoucnost, ale přítomnost byla příliš jednotvárná. Učil se, hrál si s Anne, připravoval lektvary se Severusem, v tichosti seděl se Siriusem, snažil se normálně jíst a toužil po nocích bez nočních můr… dost nudné na prázdninový program. A neustále se mu vracely vzpomínky.

Kdyby nebylo Snapea, Harry by se určitě zbláznil. Ale Snape stál vždy při něm. Vždy, když ho Harry potřeboval, byl tam, jako by uměl číst myšlenky jiných lidí – nebo alespoň Harryho myšlenky. A možná uměl. Kdoví.

Harry se natáhl. Teplý vzduch a světlo kolem mu připomínaly domov, navozovaly v něm pocit bezpečí…

Z myšlenek ho vytrhly tiché kroky. Sirius. S povzdechem se posadil na trávu a Harry se na něj slabě usmál.

„Ahoj, Siriusi.“

„Ahoj, Quietusi,“ odvětil Black tentokrát s trochou života místo jeho obvyklého nic neříkajícího tónu.

Ticho. Harry zavřel knihu a intenzivně se na Siriuse zahleděl. Zoufale se snažil najít téma k hovoru, nebo alespoň trochu víc poznat svého vlastního kmotra.

„Jak je na tom Lupin?“ zeptal se nakonec.

„Ne moc dobře, jak určitě víš. Snape… ehm… tedy tvůj otec se snaží vyvinout lektvar, který by ho vyléčil, ale obávám se, že se mu to nepovede.“

Harry vstal z lavičky a usadil se proti svému kmotrovi. Položil mu ruku na rameno.

„Jsem si jistý tím, že něco vymyslí. Tvrdě na tom pracuje, a pokud vím, je ve svém oboru jeden z nejzkušenějších expertů,“ konejšil ho. „Musíš se na to dívat s trochu větším optimismem.“

Black pokrčil rameny.

„Optimismus jsem ztratil před desíti dny…“

Zatracená situace! Harry si povzdechl.

„Ale… ale stále jsou věci, pro které se vyplatí žít,“ poznamenal slabým hlasem a snažil se zadržet slzy. „Máš Lupina, svého přítele, a taky Anne… A jsi příliš mladý na to, abys to vzdal.“

„Nejsem mladý. Možná je mi jen třicet sedm, ale na to, abych se cítil mladým, jsem strávil příliš mnoho času v Azkabanu. Nemám nic. Ztratil jsem svou rodinu, pak kmotřence a nyní umírá i můj přítel…“

„On neumírá, Siriusi. Je vážně nemocný, ale nezemře. A ty nejsi sám. Jsme tady, abychom ti pomohli. Anne, já a, navzdory vaší vzájemné neoblíbenosti, i můj otec. A máš i Lupina, který potřebuje tvou podporu a sílu více než kdykoliv předtím…“

„Ale já nemám sílu na to, abych mu pomohl!“ zařval hořce Black. „Nemám sílu žít,“ dodal tlumeněji.

„Siriusi, dostal jsi šanci začít svůj život znovu. Jsi teď volný, nemusíš se skrývat a máš příležitost najít si své místo a začít žít. Musíš se vzchopit. Musíš například trávit více času s Anne.“

„Proč?“ zeptal se sarkasticky Sirius. „Zatěžuje tě, že se o ni musíš starat?“

Harry se cítil trapně a začervenal se. A navíc ho ztrapnilo i to, že přesně věděl, jak v té chvíli vypadá. Viděl Snapea, když zčervenal. Bylo to ošklivé zrudnutí, které připomínalo spíše barvu cihly… zatřásl se a naštvaně si překřížil ruce.

„Ne, samozřejmě, že ne. Snažím se jen upoutat tvou pozornost na fakt, že právě ztratila své rodiče. Své dospělé rodiče. A to já nedokážu nahradit. Můžu pro ni být bratrem, pokud si to přeje, ale potřebuje někoho, na koho se může spolehnout. Ne mě, chlapce, ale dospělého člověka. Předtím to byl Lupin, ale jak jsi mi právě řekl, ten je nemocný a nemůže se o ni starat. Severus se musí soustředit na svou práci a výzkum a musí si připravit i hodiny. A za týden půjdeme do Bradavic. Ty jsi jediný, kdo o ni může pečovat.“

„Hej, teď jsi zněl jako jistý moudrý, dlouhovousý stařec,“ ušklíbl se Sirius. „Víš o tom, že zníš jako Snapeův… tedy, myslím, otcův bratr? A… proč mu říkáš Severusi? To je trochu neobvyklé.“

Harry si povzdechl a přikývl.

„Abych zodpověděl tvou první otázku. Ano, Severus, můj otec, většinou říká, že se jeho bratrovi podobám, proto mě po něm pojmenoval,“ zde se Harry odmlčel. Nyní přišly na řadu lži. A to on nenáviděl. Polkl a pokračoval. „A druhá odpověď. Říkám mu Severus, protože jsem si ještě nezvykl na to, že s ním mám žít. Dosud jsem žil s mými prarodiči a téměř jsem ho neviděl. Vždycky odmítal, abych mu říkal otče. Abychom se vyhnuli pozornosti, jak říkával.“

„To znamená, že ses předtím nejmenoval Quietus?“ zeptal se zvědavě Black a Harry znervózněl. Musí opět lhát.

„Ano, své předešlé jméno nepoužívám. Nechceme zanechat nějaké stopy, které by mohly vést k mým prarodičům,“ povzdechl a rozhodl se do svého příběhu dodat něco pravdivého. „Víš, když jsem se rozhodl začít žít s ním, musel jsem se vzdát celého předešlého života, svého jména, svých přátel, svých opatrovníků a začít znovu. Je to fakt těžké…“ zamumlal poslední větu.

Sirius si ho přeměřil.

„Ano, tomu věřím,“ přikývl. „Ale ty jsi věděl, jaké to bude, či ne?“

„Ano, věděl.“

„Tak proč ses tak rozhodl?“

V té chvíli byl Harry opravdu rád, že Sirius nepoznal jejich tajemství, protože takto mohl na jeho otázku odpovědět maximálně upřímně.

„Protože ho mám rád,“ řekl.

Toto bylo poprvé, co tu větu řekl nahlas, a opět se zamyslel nad neočekávanými změnami ve svém životě. Před měsícem sebou se Snapem vzájemně opovrhovali, jeho profesor byl zatrpklý samotář a Harry neměl kromě kmotra na útěku, jehož vlastně neznal, žádnou rodinu. A teď se Snapem hráli své role otce a syna, ale svou péči o druhého nepředstírali a Harry měl příležitost lépe poznat Siriuse. I když okolnosti těchto událostí se nedaly označit za běžné či normální.

Ale když teď tu větu Harry vyslovil, ucítil náhle bolest viny za své každodenní temné myšlenky. Nyní měl důvod být šťastným. Rozhodnutí, které učinil, nebylo snadné, ale nebylo ani špatné.

Sirius se opět ušklíbl.

„Nikdy bych si nebyl myslel, že tuto větu uslyším v souvislosti s ním,“ odfrkl sarkasticky, ale okamžitě svého tónu litoval. „Promiň. To jsem neměl říkat.“

Harry jen mávl rukou.

„Nemáš se za co omlouvat,“ pousmál se. „Je skutečně těžké ho milovat. Ale jsem jeho syn. A,“ krátce se odmlčel a zvažoval, co říct, „toto léto se změnil.“

Sirius se zatvářil překvapeně.

„Co… máš na mysli…?“ koktal.

Harry se usmíval od ucha k uchu.

„Možná jsem jeho syn, ale nejsem slepý, Siriusi. Dříve byl chladnější, tvrdší, víc zkostnatělý. Nyní jaksi změkl…“

Sirius zavřel oči.

„Harry.“

Harryho zorničky se ve strachu rozšířily, ale Sirius pokračoval.

„To musel být vliv, který na něj měl Harry…“

Harry se začervenal a byl vážně rád, že měl Sirius zavřené oči. Odkašlal si.

„To je dost zjevné,“ souhlasil v rozpacích. Bylo by příliš podezřelé, kdyby proti tomu protestoval. Jen doufal, že Sirius brzy změní téma. Nechtěl se uctívat, ale jinak by ranil Siriuse. V duchu se proklel – byla jeho chyba, že jejich rozhovor nabral tento směr.

„Harry byl neuvěřitelně dobrý kluk,“ Sirius otevřel oči a vstal. „Tak tedy, myslím, že dnes odpoledne máme ještě co dělat. Ty půjdeš se Sn… se svým otcem na Příčnou ulici a já dohlédnu na Anne,“ podal Harrymu ruku a pomohl mu vstát. Ale než mu ruku pustil, usmál se na něj. „Víš, jsi stejně dobrý, jako byl Harry. Tvůj otec na tebe může být hrdý,“ pochválil jej a nechal otřeseného chlapce samotného.

Harry za ním ještě několik minut ztuhle hleděl.

„Ublížil ti?“ ozval se zpoza něj starostlivý Snapeův hlas. Překvapeně nadskočil.

„Ne, vůbec ne!“ otočil se s úsměvem. „Právě naopak, řekl, že jsem právě tak dobrý jako já, tedy Harry,“ ušklíbl se. „A pak dodal, že na mě můžeš být hrdý.“

„No, to jsem,“ ušklíbl se Snape na oplátku a překřížil si ruce na prsou tak, jak měl ve zvyku. „I když na to nemám žádné právo…“

„Přestaň, Severusi!“ přerušil ho Harry. „Nechci celé odpoledne strávit posloucháním výčtu tvých provinění a úvah na téma zasloužené znechucení ze sebe sama…“

„Drzé děcko…“

„Jen upřímné…“

Oba se rozesmáli a Snape Harrymu hravě rozcuchal vlasy.

„Pojďme,“ pobídl jej Severus a ukázal k otevřeným dveřím do obýváku směrem ke krbu. „Jak jsi řekl, nechceš zde trávit celé odpoledne…“

Ale oba před krbem nervózně zastavili. Tento výlet měl být první příležitostí, kdy se kouzelnickému světu představí jako otec a syn. A Snape si byl naprosto jistý, že budou zítra vystavení na první straně všech novin. Byl až příliš nechvalně známý, aby si ho nevšímali, nemluvě o tom, že se objeví se synem… Harry si nervózně prohrábl rukou vlasy a připlácnul si ofinu na čelo, na kterém se pod ředitelovým krycím kouzlem skrývala jeho jizva. Harry si ale nedokázal pomoci a neustále si ji zakrýval vlasy, jako by na ni měl první kolemjdoucí vrhnout zaklínadlo Revelo a odhalit jeho identitu…

Jeden na druhého nervózně zírali.

„Tak?“ přerušil ticho Snape. „Můžeme jít?“

„Nejsem jediný, kdo je nervózní, otče,“ ušklíbl se Harry. „Ale samozřejmě, můžeme jít.“

V Děravém kotli bylo plno. To bylo to první, čeho si po příchodu (v Harryho případě spíše přistání) všimli. Snape ho popadl za rameno, čímž ho zachránil od pádu na pusu, a než znovu získal rovnováhu, všichni v baru je se zájmem sledovali. Ani Snapeův obvyklý pohled je od toho neodradil, takže pevně stiskl rameno ztuhlého Harryho a odvlekl ho ke vchodu do Příčné ulice. Když do ní nakonec vstoupili, Harry se otočil ke Snapeovi.

„To bylo co?“

„Můj fanklub,“ zavrčel Snape.

„Zdá se, že není o nic horší než ten můj,“ ušklíbl se Harry a dodal: „A to jsem si myslel, že jako tvůj syn nebudu pokaždé středem pozornosti…“

„Očividně je to tvůj osud…“

„Aha…“ zamračil se. „Pak se tedy do Bradavic moc netěším.“

„Ani já.“

Harry se znovu ušklíbl.

„Umím si představit výrazy ostatních profesorů, když zjistí, že máš syna…“

„To jo,“ usmál se Severus. „Čeká nás několik perných týdnů.“

Harry se zachvěl.

„Tobě stačí, když budeš sám sebou. Ale já…“

„Ty musíš také být sám sebou…“

„Ano, ale všichni mě budou nenávidět, protože nenávidí…“ najednou se odmlčel a nedokázal se podívat Severusovi do tváře.

„Můžeš tu větu klidně dokončit. Jsem si své reputace dobře vědom…“

„Ne. Nedokončím ji. Nechci tě ranit.“

„Nezraňuješ mě tím.“

„Určitě?“

„Ehm… zmrzlinu?“ otočil list Snape.

„Ne, díky. A promiň. Neměl jsem nic říkat,“ zastavil se Harry a pohlédl zpříma na Snapea.

Profesor se k němu otočil a podíval se mu do očí.

„To je v pořádku,“ povzdechl si. „Ale už o tom nemluvme. Nemá to smysl…“

„Dobře. Jdeme do knihkupectví?“

„Skvělý nápad.“

Když procházeli kolem obchodu s famfrpálovými pomůckami, Harry se smutně podíval na košťata a jiné vybavení ve výkladu. Snape zastavil.

„Můžeme jít dovnitř,“ nabídl.

„Ne. Víš, že nesmím hrát.“

„Ano,“ přikývl. „Přitáhlo by to příliš mnoho pozornosti.“

Harry nezareagoval a zamířil ke knihkupectví.

„Musím v sobě objevit ty zděděné havraspárské geny,“ zamumlal si zatrpkle.

„Možná je nikdy nenajdeš,“ mrkl na něj Snape.

„Díky,“ zavrčel Harry. „No, abych pravdu řekl, souhlasím s tebou. Myslím, že bych vyhovoval každé koleji kromě Havraspáru. Tedy pokud by mezi sebou nechtěli špatný příklad.“

„Nejsi až tak špatný student, Quiete.“

„Aha, jasné. Jsem génius. Hlavně v lektvarech,“ zašklebil se zase Harry.

„S trochou pomoci a…“

„Och, jen to ne,“ zasténal hlasitě.

„Jako syn Mistra lektvarů v nich nemůžeš být úplný břídil!“

„Uklidni se, budu. A předem tě varuju, pokud chceš přežít naše budoucí hodiny lektvarů, nikdy mě nedej do dvojice s Nevillem.“

Téměř opuštěnou ulicí se rozezněl jejich smích a Snape objal Harryho okolo ramen. Stále se usmívali, když vstupovali do obchodu, ale Harrymu smích náhle zmrzl na rtech.

Snape se na něj tázavě podíval a viděl, jak se v Harryho tváři objevil bolestný pohled. Očima následoval směr jeho zraku.

Weasleyovi.

Snape věděl, že Harry není připravený na setkání se svým přítelem – nebo spíše bývalým přítelem – a právě proto si ve snaze vyhnout se podobným setkáním vybrali na nákupy tuto část dne.

Ronovo překvapení z jejich příchodu bylo očividné. Nenáviděný Mistr lektvarů se smíchem (jen deset dnů po Harryho pohřbu) vstoupil do knihkupectví s někým, kdo vypadal jako jeho příbuzný. Byl to šok. Harry to viděl v jeho očích… Ale v těch očích bylo ještě něco jiného. Bylo to v očích všech Weasleyových. Něco podobného ryzí nenávisti.

Ne. Nechovali se tak všichni, rodiče se chovali normálně, ale dvojčata, Ron a Ginny byli zcela neochotní pozdravit svého učitele lektvarů.

„Dobrý den, pane profesore,“ ozvala se nakonec Ginny a trojice chlapců si cosi zamumlala.

„Dobrý den,“ Snapeova odpověď byla podobně chladná a zdráhavá jako ta jejich. Severus pak pohlédl na Harryho, který rodinu zdvořile pozdravil.

„Váš syn, pane Snape?“ zeptal se s úsměvem pan Weasley. „Už jsem o něm slyšel…“

Samozřejmě. Na ministerstvu měli zprávu o Quietusi Snapeovi. Nepřekvapovalo, že se o ní doslechl i pan Weasley, jelikož tam pracoval.

„Ano,“ odvětil Snape s běžným kamenným výrazem v obličeji, i když by se byl nejraději ušklíbl. Ale nechtěl Harrymu přitížit, situace byla i bez toho složitá. „Quietusi, toto je pan Weasley.“

„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl Harry zdvořile a potřásl nabídnutou rukou.

Pan Weasley kývl ke svým synům.

„Kluci, Quietus bude letos vaším spolužákem,“ oznámil s úsměvem.

Nezdálo se, že by je ten fakt moc potěšil. Samozřejmě. Dvojčata se ušklíbla, ‚nejnovější Zmijozel‘, zamumlal Fred Georgeovi, který přikývl. Ron se také zamračil a Ginny na něj hleděla úkosem.

Harry se pokusil usmát, ale byl tak nervózní, že nemohl pohnout ústy. Frustrovaně se zachvěl. Obavy byly oprávněné. Jeho očekávání se vyplnilo. S Ronem se mu nikdy nepodaří spřátelit. Nejraději by se v té chvíli otočil, odešel a vydal se za Brumbálem. Nejraději by byl zase svým starým já.

Ale ministerské kobky byly dostatečně vážnou výstrahou.

Poté cítil, jak mu kdosi stiskl rameno a uvědomil si, že tam leží Snapeova paže. Podíval se mu do očí. Neřekl ani slovo, ale Harry cítil jeho starost a povzbuzení a trochu se uvolnil. Otočil se k chlapcům a přistoupil k nim.

„Ahoj, jsem Quietus Snape,“ představil se a cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Ani nemohl mluvit. Nabídl ruku Fredovi. Fred s Georgem si s ním neochotně potřásli, Ron si překřížil ruce na prsou a Harryho zcela ignoroval.

„Rone!“ okřikla ho netrpělivě paní Weasleyová.

Nyní, když stál tváří v tvář svému příteli, viděl v jeho výrazu stejné pohrdání a nenávist, jaké si vždy šetřil pro Malfoye. Harry nechal svou nataženou ruku klesnout.

„Slyšel jsem, že byl Harry Potter tvůj přítel. Prosím, přijmi mou upřímnou soustrast,“ ozval se klidně.

Na chvíli zavládlo ticho. Pak Ron vybuchl.

„Nepotřebuju tvůj soucit, Snape!“ zařval a vyběhl z obchodu.

Snape chtěl něco říct, ale ucítil Harryho pohled.

„Prosím, ne,“ řekl Harry tak, aby to slyšel jen on, a Snape chápavě přikývl. Harry se tohoto přátelství nechtěl vzdát a nechtěl, aby nynější situaci ještě zhoršil.

Když se Harry otočil zpět k Weasleyovým, viděl, jak na něj a na Snapea všichni tázavě civí.

„Je mi to líto, drahoušku,“ začala paní Weasleyová. „Víš, co Harry…“

„To je v pořádku, madame,“ odvětil zdvořile a sklopil pohled k zemi. „Byla to moje chyba. Prosím, řekněte mu, že je mi to líto. Neměl jsem zmiňovat jeho přítele. Musí to pro něj být ještě citlivé téma.“

„Ano, to je,“ potvrdil pan Weasley. „Ale není to tvoje chyba. Nemá důvod takto se k tobě chovat.“

„Jo,“ zašeptal Harry. „Ale na tom nezáleží, skutečně…“

„Quiete, půjdeme?“ zeptal se Snape po chvíli ticha. Podíval se na Weasleyovy a dodal: „Myslím, že všichni musíme ještě cosi vyřídit.“

Přikývli.

„Na shledanou.“

„Měj se, kámo,“ přistoupil k němu Fred. „A neber si to tak. Ron se občas chová jako úplný debil.“

Harry k němu zvedl pohled. Viděl ve Fredově tváři soucit? Ano, to bylo ono. Nyní se na něj povzbudivě usmíval. George také a i Ginnyin výraz byl o něco jemnější.

Když rodina opustila obchod, Snape se k němu sklonil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami.

Harry nedokázal odpovědět. Stále se chvěl a cítil se otupěle. Zavrtěl hlavou a vynaložil velké úsilí, aby se vzchopil.

Snape se ohlédl kolem a znovu se sklonil ke chlapci.

„Harry, podívej se na mě,“ zašeptal.

Když Harry slyšel své jméno, trhl sebou a tázavě se na Snapea podíval.

„Vím, že je to pro tebe velmi těžké. Ale jsem přesvědčený o tom, že se ti podaří znovu se s panem Weasleym spřátelit. Nebude to snadné, ale ty to zvládneš. Nebude to ani rychlé, ale máš dost času. Víš, teď ses zachoval skvěle a já jsem si jistý, že i když mě nenávidí, ty sis získal jejich sympatie.“

Harry zavrtěl hlavou, aby se zklidnil.

„Vážně si to myslíš?“ zeptal se tenkým hlasem.

„Jsem si tím jistý. A… nechceš novou knihu o pokročilých lektvarech?“ změnil z ničeho nic téma.

Harry se slabě usmál.

„Pokud ji chceš ty, klidně si ji kup. Já si vystačím i s tou o normálních lektvarech.“

„A co s těmi havraspárskými geny?“

„Právě se ukrývají,“ usmál se zeširoka Harry. „Raději bych si koupil nějaké dobré knihy o famfrpálu.“

„Tak to tedy ne.“

„Severusi…“

„Můžeme uzavřít dohodu.“

„Jakou dohodu?“

„Koupím ti knihy o famfrpálu, ale koupím ti stejný počet jiných naučných knih a ty je musíš všechny přečíst.“

„Chováš se jako rodič.“

„Vždyť jím mám přece být. A ne jen tak ledajaký rodič, ale tvůj rodič.“

„Och, jaká to radost.“

„Takže?“

„Tak tedy dobře.“

Po půl hodině z obchodu odešli s tucty knih. Harry stále nedostal svůj dopis z Bradavic, ale Snape jako učitel přesně věděl, jaké knihy bude Harry potřebovat, a tak přibral i ty. Zbytek jejich nakupování byl klidný. Než zamířili domů, dali si ještě zmrzlinu u Floreana Fortescuea. To už se setmělo a na obloze se objevily hvězdy. Prosvětlená ulice vypadala báječně a Harry jen zíral na pochodně s doširoka otevřenýma očima jako malé dítě.

„Toto je od tehdy první překrásná noc,“ zašeptal.

Mistr lektvarů se zachvěl. Noc byla pro oba nejhorší částí dne. Ze strachu, že by u Harryho vyvinul závislost na lektvaru bezesného spánku, se neodvážil dát mu ho každou noc, takže noci byly většinou vyplněny nočními můrami. Mnohokrát ho probudil Harryho tichý pláč, nebo jeho třes, když se mu zdálo o jejich mučení. Spávali v tomtéž pokoji se zapálenými pochodněmi a s postelemi blízko u sebe, ale Snape mnohdy pocítil potřebu lehnout si vedle Harryho a tišit ho, dokud se neupokojil a opět neusnul.

Častokrát nedokázali usnout. Tehdy leželi na posteli a mluvili o všem možném. Vyhýbali se jen letnímu tématu. Vzpomněl si, jak si přísahal, že Harrymu pomůže překonat trauma z jejich společného věznění, ale občas se zdálo, že je to nemožné. Harryho stav se vůbec nezlepšoval, i když se jejich vztah významně prohloubil. Z toho měl radost, ale stále se o chlapce bál. Než začne škola, budou tento problém muset vyřešit. Pokud se Harrymu nepodaří v noci se dobře vyspat, budou tím trpět jeho studijní výsledky.

Nemluvě o tom, že až ho zařadí do některé z kolejí, nebude mu mít kdo pomoci s nočními můrami.

Severus se obával budoucnosti. Nechtěl, aby začal školní rok.

Harry v té chvíli myslel na totéž.

Děsil se pomyšlení na temnou společnou ložnici s chrápajícími spolužáky. Nezáleželo na tom, do které koleje ho zařadí, v noci bude vždy sám. Sám se svými nočními můrami.

A co dny? Noví spolužáci, společná nenávist, možná kromě zmijozelských, jeho bývalí přátelé… a večery ve společné koupelně. Všichni uvidí jeho pořezané tělo, všechny jeho jizvy… Při tom pomyšlení se zachvěl.

Nechtěl, aby začal školní rok.

A do začátku zbývalo jen několik dní.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: jerry - 23.07. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.01. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 1. Od: Yuki - 11.10. 2022
No, máme za sebou setkání s Weasleyovými... dopadlo, jak jsem čekala, co si budeme. Přesto doufám, že Harry bude mít šanci získat aspoň částečně své přátele zpět. Nebo si najít nové. Uvidíme, kam bude zařazen. Jsem ráda, že se mu podařilo dostat částečně Siriuse z jeho apatie, tak snad se Tichošlápek pochlapí. Děkuju za překlad :)
Re: Kapitola 1. Od: Lupina - 11.10. 2022
Harry bude hodně dlouho usilovat o kamarádství s Ronem. Na mě až moc dlouho, ale je to Harry. Kam bude zařazen... to se uvidí. Brumbál má v rukávu pár řešení. Harryho ale čekají perné dny. Díky za komentář, Yuki.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )13.11. 2022Kapitola 20.
enahma: ( Lupina )10.11. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )08.11. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )06.11. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )04.11. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )03.11. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )31.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )30.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )29.10. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )28.10. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.10. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )25.10. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )21.10. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )20.10. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )18.10. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )17.10. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )14.10. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )13.10. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )11.10. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )10.10. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )09.10. 2022Úvod