Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 15. Řekni na shledanou… a vítej

Nothing lasts forever

But some things end too soon

Now those fields of fascination

Are just dull and empty rooms…

But, oh, that luck what did it show

Close the book,

now we will never know…

(Chris Rea)

Nic nemá život věčný

Však skončí znenadání věci vybrané

A tak ty lány okouzlení 

Změní se v komnaty nudné a bezcenné…

Ale, žel, štěstí, co zahlédli jsme tady,

Zavře knihu

A nepoznané zůstane už navždy

Následující den měl Snape naprosto rozostřený. Z celého světa přicházeli muži a ženy, pod maskou smutku skrývali nezaujatost, zvědavost, strach a někdy i radost a úlevu, a ty oficiální návštěvy v márnici…

„Co teď budeme dělat?“ byla nejčastěji kladená otázka.

„Určitě nebyl tak silný, když ho mohlo zabít jedno smrtící kouzlo… Třeba nebyl tím zachráncem…“ zněl další populární názor.

„Slyšel jsem, že ho Vy-víte-kdo umučil k smrti…“ prohlašovali ti dobře informovaní.

„Mučil ho celé dva týdny…“ dodávali ti, kteří měli příbuzné na ministerstvu.

„Můj bratranec pracuje na ministerstvu a slyšel, že prý se Potter chtěl stát novým Pánem zla a proto ho Vy-víte-kdo zabil…“ to byl vrchol. Snape tušil, že tohle pocházelo přímo od Popletala. Ačkoliv muselo být samozřejmě dodáno, že on, Severus Snape, byl ten, kdo chlapce zabil. A v tomto případě vyvstala otázka, jestli měl Mistr lektvarů právo to udělat či ne.

Zaznělo nekonečně mnoho podobných vět. Po několika hodinách to Severus vzdal a stáhl se do sklepení, kde mohl být sám až do noci. Poslední noc s Harrym před pohřbem… Srdce ho bolelo. Posadil se před krb a hodiny zíral do tmy. Po chvíli se objevil Black s tou malou nepříjemnou holkou a tak raději utekl ze svých komnat do Zapovězeného lesa, kde se dlouhé hodiny potuloval. Zoufale si přál promluvit s Brumbálem, ale ten byl tak zaneprázdněný přípravami na pohřeb, že na něj vůbec neměl čas.

Chtěl s ním probrat jeho a Harryho tajný příbuzenský vztah a zeptat se na důvody, proč to držel v tajnosti patnáct let. Ale musel počkat. Po pohřbu… se ho na všechno zeptá. Zaslouží si pár odpovědí. Nebo přesněji – zaslouží si znát všechny odpovědi. Už není špionem. Je volný a může znát všechny skryté informace. Už to neohrozí Řád ani stranu světla.

A přesto… Co když si ještě nezaslouží bojovat za stranu světla? Je opravdu světlý? Před jejich zajetím s Harrym se Snape považoval za chladnokrevného parchanta, který změnil strany ze sobeckého důvodu a nebyl přesvědčený o správnosti ideálů Brumbála a jeho následovníků. Ve skutečnosti si tenkrát myslel, že nejdůležitější součást života je moc, a i po tom, co se stal světlým, se jen pokoušel tuto sílu najít v něčem jiném, než je černá magie… a dokonce v tom byl úspěšný. Ale díky Harrymu si uvědomil jiné věci. První z nich byl jeho vztah s Quietusem, skutečnost, že jeho láska k bratrovi ho vedla k tomu, aby opustil Největšího bastarda jednou pro vždy. Miloval někoho více než nabízenou moc. A jeho důvody, které ho vedly ke změně stran, nebyly až tak sobecké – vybral si nejtěžší a nejdrsnější úkol. Špehoval namísto toho, aby se jednoduše pomstil svým rodičům nebo Voldemortovi.

Ale… dokazovalo to, že je opravdu světlý? Že si zaslouží bojovat na straně světla?

Ne.

Určitě ne. Jeden jediný čin nestačil na to, aby se stal světlým. Byl temným potomkem temné rodiny, provinilý ohavnými zločiny, který si nezaslouží ničí důvěru, stejně jako si nezasloužil tu Harryho – zradil to dítě, nechal jej za sebou…

Z temných myšlenek ho vytrhl náhlý a podivný zvuk. Někdo poblíž něj… vyl? Vlkodlak? Na chvíli ho přepadl strach, vytáhl hůlku, namířil ji ve směru hluku a čekal. Nic se nedělo. Byl tam vůbec někdo? Povzdechl si a rozhodl se trochu porozhlédnout. Jen pro kontrolu, zda…

Před sebou spatřil malou mýtinu. A na ní Hagrida s jeho ošklivým psem, jak sedí opřený o kmen stromu a zoufale pláče. Poloobr pevně svíral obrovského psa a schovával tvář do jeho srsti a plakal, vzlykal, vyl bolestí.

První upřímný projev smutku, který za poslední dny Snape zaznamenal. Když to uviděl, zůstal jen ztuhle stát na opačném konci mýtiny. Hagrid nevypadal, že by si ho všiml. Snape o svém kolegovi věděl, že je to docela sentimentální osoba, která se nestydí plakat ani před davem. Skutečnost, že se schoval před ostatními, Mistrovi lektvarů jen ukázala, že to, co vidí, je mnohem víc než jen sentimentální výjev. Byla to bolest, hluboká jako jeho vlastní a stejně žalostná a rozezlená…

Jak tam stál a hleděl na poloobra, cítil jistý druh závisti. Záviděl Hagridovi jeho schopnost plakat, zhroutit se, vypustit pocity ven. On sám toužil po pláči, po tom nechat slzy volně stékat po tvářích tak dlouho, až už nebude schopný dýchat, myslet, znovu žít… ale nyní nemohl, a možná už nikdy. Musel to být jeho trest. Nikdy nenajde klid, který hledá. Nikdy nenalezne vykoupení.

Jeho srdce bylo tvrdé jako kámen. Byl temný. Patřil temnotě.

Možná, že by ho Harry dokázal zachránit. Ale teď byl Harry zabitý a on zůstane v temnotě ve všech smyslech toho prokletého slova. A to bolelo. Bolelo to více než kouzla a mučení z předchozích dní, více než deset tisíc Cruciatů a Torment dohromady. Bylo to jako bezmocně sledovat Harryho mučení…

Harryho mučení… Po kterých vždy zvedl jeho tělo a vrátil se do cely, kde se Harry probudil, vždy se probudil, byl tak silný a plný života – bylo to snad v důsledku množství  lásky, která ho obklopovala díky oběti jeho rodičů? Nevěděl to a bylo mu to jedno. Záleželo jen na skutečnosti, že se Harry znovu a znovu probouzel…

Najednou ucítil zápach, vlhký čumák na svém obličeji a shora uslyšel jemný hlas.

„Jste v pořádku, pane profesore?“

Chtěl vyštěknout něco vzteklého, když si najednou uvědomil, že klečí na zemi, tvář skrytou v dlaních a celý se chvěje. To musel být ten zatracený pes, který k němu přivedl Hagrida.

„Nechte mě samotného, Hagride,“ pronesl nakonec co nejjemněji. Pak ještě dodal: „Prosím.“

Přesto tam Hagrid ještě chvíli zůstal, pak se otočil a odešel.

Snape se vzchopil a vstal. Musí být silný, alespoň do zítřejšího večera. Až bude po pohřbu, bude mít dost času na truchlení, hroucení se, nebo cokoliv, co bude chtít. Jen jeden den musí vydržet. Jeden den má na přípravu, aby ukázal světu, že je stále ten samý člověk jako předtím, na ničem jiném nezáleželo. Díky diskrétnosti ministerstva už všichni věděli, že v tom pekle byl s Potterem. A teď na něm všichni budou hledat známky toho, co přesně se mezi nimi dvěma stalo a co jim ten bastard vlastně udělal.

Důstojnost až do konce. Pokud byl schopný vydržet a zachovat svou důstojnost před Voldemortem, nezklame před těmito hloupými a slídivými idioty. Ne.

Nestane se z něj ufňukané děcko, naprostý šílenec, ani hrdina se zlomeným srdcem. Zůstane tím, kým byl vždy: Severus Nobilus (! Nobilus proboha) (1) Snape, Mistr lektvarů prvního stupně, jmenovaný bradavický profesor, ředitel zmijozelské koleje (ano, samozřejmě že zůstane ředitelem koleje!), hrdý a hrozivý jako vždy, zlý a umaštěný zmetek, věčný samotář.

Ponořený ve vlastních myšlenkách dlouhé hodiny jen tak bloudil lesem, ale když se nakonec vrátil do školy, všiml si, že dav se nezmenšil, ale byl ještě větší a ve vstupní hale že stojí velká skupinka zrzavých lidí, jako by čekala zrovna na něj.

Weasleyovi. Harryho přátelé.

Během jejich zajetí o nich moc nemluvili, možná proto, že to byl Snape, kdo vyprávěl příběhy. Ale pokaždé, když se o nich Harry zmiňoval, bylo z jeho hlasu znát, jak mu na jeho přátelích záleží, hlavně na Ronu Weasleyovi a slečně Grangerové… Bylo tu víc lidí a on byl jaksi nucený něco říct. Proč? Necítil se připravený na takové představení, ne, vůbec nebyl připravený!

Ve skutečnosti mladého Weasleyho stále nemohl vystát – na to se až moc podobal Blackovi. Unáhlené pocity a rozhodnutí, spousta sebelítosti a žádné neobvyklé schopnosti (nemluvě o těch obvyklých)… Dobře, možná že byl ve svém posuzování příliš tvrdý, ale nemohl si pomoci.

Jakmile zaregistrovali vysokou postavu profesora ve vstupu do haly, ihned zmlkli.

Snapea přepadla zlost, když deset párů očí zamířilo jeho směrem, neřekl však ani slovo, pokynul jim hlavou na pozdrav a vydal se směrem ke sklepení. Ale ještě než od nich odvrátil pohled, pocítil neklid. Něco ve Weasleyho očích ho hluboce zasáhlo, něco, co se velmi podobalo absolutnímu odporu. Tato rodina ho nikdy neměla v lásce, ani rodiče ani děti, ale takováto nenávist byla příliš náhlá a přehnaná.

V duchu nad tím mávl rukou a pokračoval svou cestou, nicméně se mu ulevilo, když se konečně dostal pryč ze síně. Na okamžik se zastavil a zhluboka se nadechl, aby se zbavil mírného šoku, opřel se o zeď a snažil se přemoct svou fyzickou i psychickou únavu. Jeho tělo ještě nebylo úplně uzdravené a kosti ho bolely, jizvy pálily, prsty tepaly bolestí, byl zmatený a jeho mysl toužila po něčem, někom… někom, kdo by se staral. Albus? Možná. Ale Albus na něj neměl čas. Zatím.

Ve skutečnosti chtěl Harryho. Jen aby tam byl, nic jiného.

Harry.

Bude se muset osprchovat a převléct do čistého oblečení, ale pak se vrátí zpátky do márnice. Doufal, že v noci nebude chtít mrtvého chlapce navštívit nikdo jiný.

ooOOoo

„Jsi si jistý, že můžeme…?“ zeptala se Hermiona chvějícím se hlasem.

„Je mi jedno, jestli to máme dovolené nebo ne. Byl to můj nejlepší kamarád. Chci ho naposledy v životě vidět a kašlu na to, co by ředitel nebo naši řekli, kdyby to zjistili. Je mi to jedno! Copak to nechápeš?“ poslední slova zněla poněkud hystericky, ale Rona to opravdu nezajímalo. Třásl se od chvíle, kdy se dozvěděl děsivou zprávu o Harrym, od chvíle, kdy se jeho otec před pár hodinami vrátil z práce na ministerstvu…

A on tomu stále nemohl uvěřit.

Harry – mrtvý?

Jak by to mohlo být skutečné?

Harry nemohl být mrtvý, že ne? Dokázal přežít všechno. Přežil setkání s Voldemortem v prvním ročníku, v Tajemné komnatě, mozkomory, spoustu zranění při famfrpálu, Turnaj tří kouzelníků. Ron se třásl z myšlenky, že zvládl i jeho zradu v minulém roce. To znamená, že nemohl umřít. Ne. Zkrátka nemohl! Vždy byl ten, co přežil, chlapec, který pokaždé přežije.

Ron byl odhodlaný Harryho vidět před… před pohřbem. Před tím, než ho celého pokryje zem, než řekne světu konečné sbohem.

Jeho rodiče s ním nesouhlasili, ale jemu to bylo jedno. Chtěl Harryho vidět, aby se ujistil, aby tuto skutečnost mohl zvládnout.

Ale… jak? Proč?

Táhl s sebou šokovanou a protestující Hermionu.

Zastavili se před dveřmi márnice a on se děsil pohledu, který na ně vevnitř momentálně čekal.

„Já nemůžu…“ zakňučela Hermiona utrpením. „Rone, nechci ho vidět mrtvého. Nechci tomu věřit. Ne, prosím, ne.“

„Musíme, Miono… Pokud chceme mít jistotu, musíme se přesvědčit, že je to pravda…“

„Pak už nezbude žádná naděje, Rone…“ podařilo se jí vyslovit skrz tak sevřené hrdlo, že mohla sotva dýchat.

„Chci mít jistotu. Nevěřím Brumbálovi… nebo ministerstvu. Už ne,“ řekl Ron, když pomyslel na informace, se kterými se jim tajně svěřil Percy před několika dny. Jeho rodiče se chovali tak divně… nevěděl, jestli by se měl o tyto informace podělit s Hermionou, nebo raději ne. Zhluboka se nadechl a pomalu otevřel dveře, aby neudělal hluk.

„Rone…“ slyšel prosit svou kamarádku, ale nevěnoval jí pozornost a vstoupil do stínu místnosti. Ze tmy zářily jen dvě pochodně a uprostřed místnosti se nacházel katafalk a na něm… Harry.

Zcela jistě Harry. Nemohl si ho splést s někým jiným.

Ten pohled ho tolik šokoval, že se musel zhluboka nadechnout. Harry, který neměl žádnou rodinu, ani vřelost ve svém životě. Jen jeho a Hermionu… A oni dva byli jen hloupé děti…

Dýchej, rozkázal si.

Harry, na kterého vždy žárlil.

Dýchej!

Harry, kterého zradil.

Dýchej!

Harry, kterého neměl nikdy rád tolik, kolik by si zasloužil…

Dýchej.

Harry, který nebyl nic jiného než obyčejná lidská bytost jako všichni ostatní, včetně něj.

Dýchej.

Harry, kterého vždy považoval za nadřazeného ostatním.

A on byl jen člověk. Plný pocitů. Plánů. Přání. Bolesti. Slabosti.

A teď byl mrtvý.

Harry…

… stále zhluboka dýchat. Ronovy nádechy a výdechy byly čím dál rychlejší, až se kolem něj místnost začala točit.

Harry zemřel. Jedna část jeho života skončila. Náhle a brutálně. A jemu bylo jasné, že už nic nebude tak jako dřív.

Harry zemřel. Válka začala. Dětství jim bylo nadobro oderváno. V bezvědomí se zhroutil k zemi.

Když Hermiona zaslechla tiché žuch z místnosti, domyslela si, že se vevnitř něco přihodilo. Sebrala všechnu svou vůli, povzbuzovala samu sebe a vstoupila dovnitř. Odvážila se jen krátce pohlédnout na tělo ležící na márách a přistoupila ke zhroucenému Ronovi.

„Rone, Rone,“ volala vystrašeně, držíc ho za ramena. „Vstaň, Rone, prosím…“

Ale Ron se neprobouzel a Hermiona si začínala zoufat. Ron potřeboval pomoc, ale nechtěla svého přítele nechat tady. Když ho kontrolovala, zjistila, že stále dýchá velice rychle a srdce mu bilo jako o závod.

„Rone,“ pokusila se znovu a třásla bezvládným tělem. „Probuď se, Rone.“ Ale poslední slova už byla řečena napůl v panice.

Roztřásla se. Byla tady sama se svými dvěma kamarády, jeden z nich byl mrtvý, zatímco druhý ležel v bezvědomí. Měla by se chovat a myslet jako dospělá, ale to nešlo. Ne, ne teď a za těchto okolností.

Cítila, jak jí po tváři stékají horké slzy.

„Rone, prosím…“ mumlala, a když zvedla pohled, dodala, „Harry, prosím, kdokoliv…“

A začala zoufale vzlykat.

Harry už byl mrtvý. Co když Ron zemře také?

Znovu a znovu Ronem třásla a vzlykala.

„Rone, Harry, prosím,“ celé její tělo se silně chvělo. „Prosím, prosím…“ přes slzy neviděla už vůbec nic, celý svět se stal jednou velkou šmouhou. Mihotavé světlo pochodně, Harryho klidná tvář a Ronovo tělo bez života… Rozvzlykala se nahlas a všechny potlačené emoce toho dne se vydraly na povrch. Tvář Artura Weasleyho, když prostě říkal: ‚Harry je mrtvý.‘ Ronův tvrdohlavý protest: ‚To nemůže být pravda! Tati! Řekni mi, že…‘, šokované obličeje jejích rodičů, nervózní pohledy Weasleyových (tušila, že jí něco tají). Jejich cesta do Bradavic, krátký rozhovor s ředitelem… Jako by se všechno dělo někomu jinému a ona jen sledovala události… až do teď.

Chtěla běžet za matkou se vyplakat, ale její rodiče odjeli vyzvednout Dursleyovy kvůli pohřbu… a ona musela něco udělat s Ronem, který byl stále v bezvědomí… Bylo toho na ni prostě moc.

A Harry byl skutečně mrtvý. Teď už nebylo pochyb.

Klečela vedle Rona se skloněnou hlavou a třásla se při každém vzlyku.

Najednou ucítila něčí jemnou dlaň na svém rameni.

„Slečno Grangerová?“ ozval se známý hlas. „Co se stalo?“

„Ron… omdlel…“ pokoušela se dostat skrz sevřený krk nějaký zvuk, ale bylo to nepředstavitelně těžké. Sotva dokázala dýchat. Hlas měla chraplavý a jazyk příliš pomalý na to, aby mluvila.

Potom majitel známého hlasu zvedl Ronovo tělo a opustil místnost, ale ona nemohla vstát, jen klečela na kolenou a očima zděšeně zírala do prázdna. Slyšela předchozí hlas mluvit se školní ošetřovatelkou. Pak se znovu objevila jemná ruka.

„Slečno Grangerová… bylo by lepší, kdybyste se zvedla a uložila se do postele… Zítra musíte být silná.“

Nemohla si pomoct, ale musela se při těchto slovech roztřást ještě víc. Zítra – bude to nezvratný bod v jejím životě: něco navždy končilo a nic už nebude stejné.

„Mami…“ mumlala v pláči. Najednou chtěla, aby byla její máma zpět, aby se s ní mazlila, aby plakala, jako když byla malá… Ale její matka ji opustila v nejtěžší chvíli jejího života. Jakmile jí tyto myšlenky zaplnily mysl, její pláč ještě zesílil a ona se zhroutila k zemi stejně jako Ron – jediný rozdíl byl v tom, že ona byla při vědomí, tak bolestně při vědomí, přestože se snažila omdlít. V této situaci by to pro ni bylo lepší.

Potom ji někdo také zvedl, stejně jako Rona před chvílí, a byla vynesena pryč z této hrozné místnosti, kterou už nikdy nechtěla znovu vidět. Skryla tvář do ramene muže, který ji nesl a mumlal utěšující slova a věty. Byla položena na lůžko a někdo ji přikryl dekou. Pokračovala v bezhlasém pláči.

„Potřeboval bych Bezesný spánek, Poppy,“ řekl známý hlas.

„Minutku, Severusi,“ povzdechla si ošetřovatelka. „Už jsem skoro hotová se stabilizováním stavu mladého Weasleyho.“

„Byl to šok?“

„Ano, hyperventiloval. Neměl tam uprostřed noci co dělat…“

„Harry byl jeho nejlepší přítel. Chtěl ho naposledy v životě vidět, Poppy,“ odpověděl Mistr lektvarů u něj nezvykle přátelským tónem a kapesníkem otíral Hermioně tváře od slz.

„Je to štěstí, že jste tam šel taky…“

„Jistě…“ zamumlal nesrozumitelně.

„A slečna Grangerová? Co je s ní?“ zeptala se madame Pomfreyová.

„Také je v šoku, i když jí se podařilo zůstat při vědomí. Cítíte se už lépe, slečno Grangerová?“

Hermiona jen přikývla a nedůvěřivě na profesora pohlížela. Proč se Snape chová tak jinak, než má ve zvyku? Bylo to moc zvláštní… Hned po tom, co zase mohla mluvit, otočila hlavu k profesorovi lektvarů.

„Pane, proč jste dnes večer přišel do márnice?“

Přestože byla otázka položena velmi potichu, Snape ji slyšel perfektně. Stočil pohled na dívku a úplně cizím a vzdáleným hlasem řekl: „Ze stejného důvodu jako Ronald Weasley. Chtěl jsem se s Harrym rozloučit…“

Harry… Snape dvakrát vyslovil Harryho jméno… A byl tak smutný… bylo jeho zvláštní chování následkem šoku z Harryho smrti? Brumbál říkal, že strávili dva týdny v jedné cele… Možná, že přísný profesor měl city stejně jako všichni ostatní…

Chvíli poté jí Snape podal lahvičku s lektvarem. Hermiona ho poslušně vypila a ulehla do postele, ale ještě než usnula, potichu zamumlala: „Děkuji vám, pane profesore…“

Snape se smutně usmál a rukou přejel po dívčiných dlouhých vlasech.

„Není zač. A dobrou noc.“

ooOOoo 

Snahy ministerstva udržet celou událost v tajnosti před mudly byly zcela marné. Smrt slavného Harryho Pottera otřásla celým kouzelnickým světem, a nejen v Anglii. A zatímco při mistrovství světa ve famfrpálu bylo dost času na potřebné úpravy pro přijíždějící lidi, teď na to nebyl čas žádný. Lidé začali přicházet den před pohřbem a prakticky obsadili celé Prasinky a dokonce mudlovské vesnice a městečka v okolí. Nicméně Bradavice zůstaly vyhrazené jen studentům a jejich rodinám.

Bylo to úplně odlišné od pohřbu jeho bratra, pomyslel si Snape. Zúčastnilo se ho tehdy sotva pár lidí – profesoři, několik kamarádů ze třídy, pár dalších přátel a zlomená a smutná Lily Evansová v doprovodu bledého Jamese Pottera. Nikdo další.

Quietus se narodil v tichosti, žil v tichosti a zemřel v tichosti. A nikdy kvůli tomu nebyl  zklamaný, Quietus miloval ticho.

Stejně jako Harry. Chlapec však byl stále nucený žít v záři publicity (Snape začal chápat Brumbálovo rozhodnutí poslat Harryho k Dursleyovým) a posuzovali ho podle jizvy, ne matčina sebeobětování… A on nikdy nechtěl nic než klid a místo, kam se vracet; kam by patřil, kde by byl přijímaný a milovaný.

Příliš pozdě.

Snape seděl vedle Harryho a už zbývalo jen několik minut… A bude konec…

„Severusi, na chvilku, prosím,“ uslyšel najednou Brumbálův hlas.

Sakra! Teď ne!

„Co chcete, Albusi?“ nemohl se ubránit úšklebku, ačkoli vnitřně se cítil naprosto vyděšený přicházejícími událostmi. „Proč mě nemůžete nechat samotného…“

„Je tu Harryho rodina. Chtějí s vámi mluvit…“

Snapeův úšklebek se ještě prohloubil. Rodina? Dursleyovi? Směšné. Vyskočil na nohy a hrozivě vyběhl z márnice. Dursleyovi. Rodina, která z Harryho života udělala peklo víc, než kdy měl on příležitost na hodinách lektvarů.

Ale ve chvíli, kdy se jeho pohled střetl s pohledem Petunie Dursleyové, se v šoku zarazil.

„Vy?“ zeptal se váhavě.

„Vy!“ zakřičela žena nazpět.

Vernon náhle nebezpečně zbledl a Dudley, který zahlédl temného a hrozivého muže a nezvyklé chování svého otce, se pokusil schovat za jeho záda. Marně.

Snape zkřížil ruce na hrudi.

„Ano, já,“ vyštěkl chladně.

„Vy se znáte?“ divil se Brumbál. „Jak?“

„Tento… muž byl jedním z těch, kdo napadl mou rodinu,“ pohodila Petunie hlavou směrem k temné postavě.

„Nebyl jsem tam jako útočník. Zachránil jsem vaší sestře život,“ odpověděl profesor lektvarů rozzuřeně.

„Opravdu.“ Petuniin obličej se zbarvil do červena. „A nechal jste tam tři mrtvé muže a moji sestru v šoku a to všechno vaší vinou! Proč by byla tak rozrušená, kdybyste ji doopravdy zachránil? Třeba chtěla umřít, nemám pravdu?“

Snape se zamračil.

„Důvody její špatné nálady nejsou vaše věc…“

„Vy jste hlavním důvodem, proč nesnáším vaši… rasu, zrůdo,“ vyprskla žena naštvaně poslední slovo. „Příslušníci vaší rasy zabili mé rodiče. A vy jste byl jedním z nich. Vrahu.“

„Ty tři muže jsem zabil v obraně…“ začal Snape, ale byl přerušen.

„Takže jste je zabil! Není se čemu divit, že už Lily nechtěla ten váš spolek znovu vidět… Je jen škoda, že… ten James Potter přišel a odvedl ji, takže nebylo překvapení, že nakonec zemřela!“

„Jak se opovažujete…“ odsekl Mistr lektvarů naštvaně, ale Petunie ho znovu přerušila.

„Chlapcova smrt byla taky chyba té vaší rasy! Kdybyste ho nechali v klidu, byl by naživu…“

„Ano! Žil by zamčený v přístěnku, opovrhovaný a sklíčený!“

„Možná máte pravdu, ale byl by živý na rozdíl od mé hloupé sestry a jejího nafoukaného manžela!“

„Existovat a žít není to samé,“ zavrčel Snape a v očích se mu šíleně zablýsklo. Ztrácel nervy. Chtěl pokračovat, ale Brumbálova ruka pevně stiskla jeho paži.

„Severusi, paní Dursleyová, prosím… Toto není místo pro řešení těchto záležitostí a jistě ne tímto způsobem,“ obrátil pohled na svého kolegu. „Všichni jsme se vůči Harrymu provinili. Nikdo z nás nemá právo soudit ostatní za jeho nebo její činy…“

Brumbálova slova zněla jemně, ale rozzuřeného Mistra lektvarů zasáhla. Připomněla mu jeho vlastní chyby, jeho zacházení a chování. Sklonil hlavu a polkl.

„Promiňte, Albusi. Neměl jsem křičet…“

Když se paní Dursleyová zřejmě uklidnila, pokrčila rameny.

„Přinesli jsme s sebou jeho… osobní věci,“ vyhrkla nakonec s malým nádechem odporu a znechucení v hlase. „Nepotřebujeme je.“

„Děkuji,“ přikývl Brumbál zdvořile. „Co se týče Harryho trezoru, zablokoval jsem jeho účet u Gringottových.“

Když se Brumbál otočil na Snapea, ten jen pokrčil rameny.

„Co chcete, abych udělal, Albusi? Nepotřebuji jeho peníze…“

K jeho překvapení zamumlala Dursleyová to samé.

„Dobrá,“ povzdychl si nakonec Brumbál. „Zůstane blokovaný do té doby, než se rozhodneme, co s ním…“

ooOOoo 

Zalykal se, když pokládali malé křehké tělo do rakve. Chtěl křičet, řvát bolestí, naříkat, chtěl ho zpět… Ruce se mu třásly, nohy vrávoraly, když doprovázel Harryho na jeho poslední cestě… Vedle sebe viděl mladého Weasleyho a Grangerovou, ale bylo mu to jedno. Přehlížel nenávistné pohledy Weasleyho a vděčné Hermioniny. Jen pokládal jednu nohu před druhou a cítil Brumbálovu tichou podporu po svém boku.

Mlha.

Bolest.

Bolest! Jako by mu na hruď přitiskli do běla rozpálené železo. Všechno bolelo víc, než mohla nějaká fyzická bolest, víc než desítka Cruciatů, víc než cokoliv předtím.

Přesto pokračoval v chůzi… Mrtvý muž přichází (2)… i když nebyl odsouzený k smrti, cítil se tak. Z jeho života nezbylo nic jiného než jedna velká agonie mířící ke svému konci. Byl odsouzený k životu. Jak… nechutné.

Zavrtěl hlavou znovu a znovu.

A hrob… Hrob Potterů. Staří Potterové tam byli pohřbení, a později i James a Lily, ve skutečnosti Quietusova láska… a teď se k nim připojí Harry Snape… Ale Potterovi si to zasloužili.

Sakra, že si to zasloužili!

Ale… Quietus by si to zasloužil také… Zasloužil by si, aby byl jeho syn pohřbený s ním.

Snape však nebyl schopný otevřít ústa k protestu.

Ne. Harry sám se považoval za syna Jamese Pottera, pravdu o Quietusovi a Lily se dozvěděl sotva pár hodin před smrtí… Ano, hrob Potterů bylo to správné místo, kam jej uložit.

Cítil současně vinu a zradu. Kdo za to všechno může?

A celý proces… Brumbálova smuteční řeč, dlouhý a nudný projev ministra… Potom sestup rakve a první hroudy dopadající na její víko… Musel se opřít o ředitele, pokud se nechtěl zhroutit před celým kouzelnickým společenstvím. Udělal to, samozřejmě, jak nejdiskrétněji se dalo, ale viděl, že Black to zaznamenal.

Ten zpropadený pes stál na druhé straně hrobu (změněný pomocí mnoholičného lektvaru), podporovaný Fletcherem, a nevypadal o nic lépe než on.

Grangerová se třásla maximální bolestí, z druhé strany byl ten ztuhlý spratek Weasley a vypadal, že je v těžkém šoku. Snape jen doufal, že se znovu nezhroutí.

Během celého procesu Snape nezaslechl žádný hlas ani hluk, byl úplně hluchý, ale zvuky  hlíny dopadající na dřevo rakve byly příliš ostré a pronikaly do jeho ochrnuté mysli, způsobovaly více bolesti, než bylo možné.

Když zem nakonec pokryla rakev a hosté se začali rozcházet, Snape se rozhodl ředitele opustit.

Odejít ode všech. Silná a náhlá potřeba navštívit opuštěný hrob jeho bratra vytlačila všechny ostatní myšlenky. A tak tam zamířil.

Hrob ležel hodně bokem… tak velmi opuštěný… Snape se kvůli tomu zastyděl. Sotva jej navštívil, jen jednou za rok – druhého prosince, aby zavzpomínal, aby posílil své rozhodnutí bojovat proti temné straně… potřeboval to, potřeboval tento typ posily ve svém osamělém životě. Dávalo mu to sílu zůstat nezlomný, a nezáleželo na tom, nakolik nenáviděl svou vlastní existenci.

Zhroutil se na zem a byl velmi vděčný za to, že ho nikdo nevidí.

Ležel na břiše nekonečné hodiny, tvář skrytou v dlaních a bojoval za pláč, za úlevný pláč. Nedokázal však plakat…

Proč?

„Quietusi, Quietusi, odpusť mi, selhal jsem… Je moje vina, že je tvůj syn mrtvý. Měl jsem se o něj starat lépe. Měl jsem dávat větší pozor. Měl jsem ho víc milovat. Selhal jsem…“

Znovu a znovu.

Ale necítil obvyklou úlevu a posilu. Jako by se Quietus nakonec rozhodl ho opustit, a to úplně. Nebo jen čekal na svého syna? Prsty sevřely hlínu, škrábaly po zemi, po kamenech v jedné velké bolesti. Bolelo to!

Quietus ho opustil. Nechal ho samotného víc než kdykoli jindy. Jak měl po tomto dál žít? Jak mohl dál nosit svou obvyklou masku lhostejnosti a nenávisti? (Opravdu to byla jen maska?) Už nemohl nenávidět… přestal nenávidět Voldemorta, Pettigrewa a i Brumbála, ne, teď už nebyla pravda, že by je nenáviděl.

„Severusi, je čas vrátit se do školy…“ zavolal ho tichý Brumbálův hlas v tmavých večerních hodinách. „Je pozdě. Všichni už jsou pryč.“

Ředitel mu pomohl se zvednout.

„I Quietus mě opustil, Albusi,“ zamumlal chraplavě. „I on si myslí, že si nezasloužím trochu klidu…“

„Ššš, Severusi, uklidněte se…“

„Nemůžu, Albusi!“ vykřikl zoufale. „Prostě nemůžu! Až dodnes, pokaždé když jsem šel navštívit Quietuse, já… cítil jsem podporu a cítil jsem sílu, kterou jsem hledal… a klid, slabý a křehký, mohl jsem ho tady najít, ale teď…“

„Jste jen příliš fyzicky a emocionálně vyčerpaný, Severusi. Najdete svůj klid, věřte mi…“

„Jak bych vám mohl věřit, Albusi?“

Zastavili se. Ředitel se na svého kolegu překvapeně zahleděl.

„Proč si myslíte, že už víc nejsem hoden vaší důvěry?“

Snape už otevíral ústa, aby staršímu muži vykřičel odpověď, ale uvědomil si, že by je někdo mohl slyšet. Jen se otočil a pokrčil rameny.

„Povím vám to, až budeme moct hovořit soukromě.“

Padlo na ně nepříjemné ticho.

„Takže to víte,“ povzdechl si Brumbál o chvíli později.

Snape přikývl.

„Jak?“

„Albusi,“ ušklíbl se netrpělivě. „Měli jsme na mluvení dva týdny. A prostě nám to… došlo.“

„Takže… to byl důvod, proč jste se o něj staral?“ vypadal ředitel najednou smutně.

„Ne, Albusi,“ upřeně se na něj zahleděl. „Všichni se pletete. I kdyby Harry nebyl chlapcem, kterým byl, tak by mi na něm záleželo. On… byl to prostě dobrý kluk, Albusi. Laskavé, milující a starostlivé děcko. Byl jsem tak šťastný, když řekl, že je rád můj příbuzný…“ zakroutil hlavou. Copak na tom víc záleželo?

Když dorazili k vstupu do hlavní síně, Brumbál se zastavil a zvedl ke Snapeovi pohled.

„Je mi to líto, Severusi,“ zamumlal.

„Ale tím minulost nezměníte, že, Albusi,“ odpověděl hořce Snape a vydal se směrem ke sklepení. Starého muže nechal za sebou.

Když vstupoval do známého a naštěstí Blackaprostého obývacího pokoje, znovu ztratil klid. Padl na kolena vedle jednoho z křesel a o jeho područku si opřel hlavu.

To byl konec.

Úplný konec.

Co teď mohl dělat?

Klečel tak dlouhé minuty, když ticho prolomilo tiché zaklepání.                                              

Neodpověděl.

Dveře za ním se otevřely.

Pouze ředitel byl natolik drzý, aby narušil jeho soukromí.

„Nechte mě být, Albusi. Prosím,“ zamumlal do dlaní.

„Nejsem ředitel, Severusi,“ ten hlas se mu zdál povědomý, příliš povědomý.

Zachvěl se.

Skvělé! Noční můry i bez spánku!

Zavrtěl hlavou.

„Ne.“

„Severusi…“

„Ne.“

„Pane…“

Teď už byl hlas přímo vedle něj. Pomalu a opatrně zvedl hlavu z opěradla křesla.

A zamrkal.

A zamrkal znovu.

Ale vize nechtěla zmizet. Vedle něj stál… Ne, to nemohla být pravda! Harry byl tady. Živý. Nebo tak jen vypadal?

„Co je, Pottere? Rozhodl ses připojit k Ufňukané Uršule, Krvavému baronovi a Protivovi? Nebo ses rozhodl, že mě budeš pronásledovat?“ zeptal se suše.

„Jsem živý, Severusi. Nezemřel jsem,“ chlapcův hlas byl klidný, ale oči měl plné slz. „Prosil jsem ředitele, aby ti to řekl, ale on nechtěl…“

„To nemůže být pravda… Viděl jsem tvé tělo. Ležel jsi v márnici na márách. Položili tě do rakve a pohřbili, viděl jsem to, každý detail, viděl jsem to!“ křičel zoufale muž.

Potom… se chlapec přiblížil a klekl si vedle Severuse.

„Jsem naživu…“

Snape natáhl ruku, aby se dotkl jeho tváře. Pomalu. Opatrně. S nadějí.

Jeho prsty se dotkly těla.

Jeho dlaně cítily teplo. A vlhkost, slzy.

Slzy stékaly po Harryho tvářích.

„Jsem živý, pane.“

„Harry…“

Pak se to stalo. Jako by se v něm zhroutila zeď postavená hořkostí, smutkem, zoufalstvím a bolestí, a on znovu pocítil život… opět život. Pevně chlapce vtáhl do náruče a obtočil kolem něj ruce, přitiskl ho k hrudi a poprvé za posledních patnáct let plakal. Plakal tak, jak to dělají jen muži – silně a v tichosti se třásl a slzy smáčely chlapcovu hlavu a ramena a on plakal a plakal po nekonečné minuty…

A Harry ho objal zpátky, pevněji ve snaze ho ukonejšit.

„Jsem naživu, Severusi. Jsem naživu.“

(1) Našla jsem nobilis - that is known, well-known, famous, noted, celebrated, renowned – který je známý, proslulý, slavný; nebo taky nobilus m. ( feminine nobila, neuter nobilum); first/second declension = noble -  ušlechtilý, šlechetný, vznešený

(2) Tato věta se zde neobjevuje poprvé. Možná nastal čas pro vysvětlení. Před rokem 1940 a v 70-tých letech na jihu USA větu: „Dead Man Walking,“ používali dozorci, aby osoby pohybující se na chodbách věznic ustoupily do stran a umožnily odsouzenému projít. Na tento výraz bylo pohlíženo jako na krutý a neobvyklý, a proto byl postaven ‚mimo zákon‘ podle občanských práv.